|
|
|
Legendu u nás poprvé vydal s obšírným kritickým rozborem latinsky Dr. Jan Kapistrán Vyskočil OFM v roce 1932, a rok nato i její český překlad. Pro současného čtenáře podává o ní výstižný přehled Dr. Jaroslav Polc ve 24. kapitole své knihy »Světice Anežka Přemyslovna« vydané ČKCH v Praze 1988. Zde se proto omezujeme jen na základní údaje.
Latinský životopis byl napsán pro připravované svatořečení Anežky pravděpodobně mezi léty 1319-1328 z podnětu poslední Přemyslovny královny Elišky, Anežčiny praneteře. Tato »Legenda« však upadla do zapomenutí a byly známy jen pozdější životopisy čerpající z ní. Zachoval se i staročeský překlad pořízený patrně v polovině XIV. století a vydaný s úpravami v roce 1666 v Praze.
Latinský rukopis z počátku XIV. století pocházející z Prahy a blízký originálu objevil v roce 1896 v Miláně Achille Ratti, archivář ambroziánské knihovny, pozdější papež Pius XI. V roce 1915 objevil další latinský rukopis Walter Seton v Bamberku, a vedle něho několik německých překladů. Konečně 1931 byl nalezen třetí rukopis v dalmatském Šibeniku.
Autorem Legendy byl zřejmě františkánský kněz přísnějšího směru žijící v konventu sv. Františka v Praze, patrně kaplan kláštera klarisek u sv. Anežky, kterou ovšem už osobně nepoznal. Legenda je velmi příbuzná Celanově Legendě sv. Kláry svým stylem i obsahem, což je dáno duchovní příbuzností obou světic dosvědčenou listy sv. Kláry, kromě toho však obsahuje řadu cenných zpráv z českého prostředí.
Jan K. Vyskočil ve svém rozboru uvádí: »(Spisovatel) tím, že napodobuje životopis sv. Kláry, dává Anežce ráz své doby... vtěluje do Anežčina života své myšlenky k událostem své doby, zvláště ke dvěma bojům v řádě jeho se tehdy odehrávajícím: jednomu totiž se právě dokončujícímu, bratří spirituálů o původní řeholi bez deklarací papežských, druhému právě tehdy vzniklému na jiném sice poli, ale z téže ideologické stavby, o chudobu Kristovu a idealistickou chudobu, nebo spíše prestiž řádovou, na jejímž začátku právě vznikla legenda bl. Anežky« (str. 93). A to je důvod, proč Anežčina Legenda má právem místo v českém vydání raných františkánských pramenů.
Přebíráme překlad Jana K. Vyskočila z roku 1933 pouze jazykově upravený do češtiny konce XX. století.
Četnými prosbami panen sester řádu svaté Kláry v Praze jsem byl pobádán, abych sepsal život a činy přeslavné panny sestry Anežky, dcery věhlasného pána Přemysla, českého krále, aby neztichla v škodlivém zamlčení vynikající svatost té, jejíž památka zásluh by věčně měla být chválena, poněvadž nevyzpytatelná Boží moudrost ji postavila jako svítilnu na svícen bojující církve a láskyplně zažehla ohněm své milosti, jímž nadšeně hořela v sobě zásluhou života a jiným jasně svítila spasitelným příkladem.
Měl jsem dobrou vůli vyhovět této rozumné a zbožné žádosti v naději na věčnou odměnu. Když jsem však po bedlivém zvážení poznal, že na to nestačím, zadržel jsem nehodné pero před psaním, neboť jsem se obával, že nezkušenou řečí zastíním to, co mělo být odhaleno jasnými a vznešenými chvalořečmi. Až donucen příkazem poslušnosti mého důstojného otce ministra v této věci ujal jsem se díla přesahujícího mé síly, neboť raději chci v pokorné poslušnosti klesnout pod břemenem tak veliké práce, než zatvrzele odporovat jeho přikazující vůli, neboť neposlušnost se klade na roveň hříchu věštění nebo zločinu modloslužby.
Poněvadž však nejsme schopni myslit něco sami od sebe, ale naše schopnost je z Boha, jenž svým štědrým milosrdenstvím v nás působí, že chceme a konáme podle (jeho) dobré vůle, proto kladu všechnu svou důvěru v něho, že mi pomůže, a nemám v úmyslu psát o této vynikající panně nic jiného než to, co jsem mohl získat od těch osob, které se s ní stýkaly, a tak na vlastní oči viděly její veliké ctnosti, a jejichž výpovědi pro zásluhy jejich života nikdo nemůže tak snadno vyvrátit. Kromě toho chci vyprávět o divech, které pro její zásluhy jak za jejího života, tak po jejím šťastném přechodu Pán dobrotivě učinil, z nichž některé jsem viděl, jiné se dostaly k mému poznání vyprávěním těch, jimž se přihodily, a přijal jsem je pod věrohodným ujištěním.
V sledu této historie jsem pak vylíčil události ne vždy podle časového pořadí, nýbrž, abych se vyhnul zmatku, jak které události k sobě patřily podle látky, ať k nim došlo současně nebo v různých dobách, a jak jsem ve své prostotě mohl, co nejstručněji a nejvhodněji jsem je upravil, aby ti, kdo mají rádi stručnost, neměli důvod nudit se, a také aby srdce věřících se vroucněji roznítila k následování této přeslavné panny.
Celý běh jejího života je obsažen v následujících třinácti kapitolách, v nichž se pojednává: 1. O jejím narození a životě v mládí. 2. O svatosti života, který vedla po smrti rodičů, když přebývala u svého bratra. 3. Jak vstoupila do řádu přesvaté Kláry. 4. O její velké pokoře a poslušnosti. 5. O její svaté a opravdové chudobě. 6. O těžkém trýznění těla. 7. Jak se usilovně modlila a podivuhodně uctívala Svátost oltářní. 8. O nesmírně vroucí lásce ke Kristovu kříži. 9. O její hojné lásce k sestrám a k trpícím. 10. O Božích zjeveních, jichž se jí dostalo. 11. O jejím přechodu a o tom, co se při něm stalo. 12. O pohřbu jejího svatého těla. Nakonec o zázracích způsobených božskou mocí.
KLÁRY
NEJPRVE O JEJÍM NAROZENÍ A ŽIVOTĚ V MLÁDÍ
Odlesk věčného světla, zrcadlo Boží velebnosti bez poskvrny, obraz dobroty věčného Otce, Pán Ježíš Kristus, jehož díla milosrdenství vynikají nad všechny jeho skutky, když se blížilo skonání světa, ve svém hojném milosrdenství se rozpomenul ze vznešeného nebeského příbytku a laskavě shlédl na syny lidské přebývající ve tmách a stínu smrti.
A aby v nadcházejícím věku ukázal hojná bohatství své milosti a dobroty, ze zástupů lidského rodu jako z temnoty nechal zazářit světlu podivuhodné svatosti, když v této poslední hodině jako jitřenku své doby vyvedl přešťastnou Anežku a jakoby večer dal vzejít na syny země, aby jejím přeslavným životem jako leskem světlonosné hvězdy pohanský lid, jenž kráčel ve tmách, vedl kroky svých žádostí na cestu pokoje.
Zrodila se totiž ze slavných předků, z královského rodu, neboť její otec Přemysl zvaný Otakar byl slavný král český, matka pak Konstancie, sestra pána Ondřeje, uherského krále, otce svaté Alžběty, a celá rodina obou rodičů (byla) královská; ona pak podivuhodně ozdobila vznešený původ skvělými mravy.
Když ji její matka nosila v životě, viděla sen jako zjevnou předpověď budoucích věcí. Viděla se totiž, jak vstoupila do komory, v níž se uchovávaly její četné drahocenné královské šaty. Když se na ně podívala, viděla mezi nimi viset šat a plášť šedivé barvy a provaz, jakým se opásávají sestry řádu svaté Kláry. Když se pak velmi divila, kdo uložil tak hrubý a obyčejný šat mezi její drahocenné šaty, uslyšela hlas, který jí říkal: »Nediv se, neboť dítě, které nosíš, bude užívat takový šat, a bude světlem celého českého národa!«
Bůh, který zná budoucí věci a jenž chce ukázat budoucí věci dříve, než se stanou, způsobil také jakýmsi podivuhodným podnětem, že sotva malá Anežka přišla na svět, tělesnými znameními ukazovala obraz budoucí svatosti. Neboť když ležela v kolébce, často ji našla její chůva, že měla ruce i nohy přeložené na způsob kříže na znamení, že ten, jenž pro nás vytrpěl hořkosti kříže, trvale bude přebývat na prsou její mysli jako svazeček myrhy, aby jí navždy uchoval panenství přinášející květy.
Když pak dosáhla třetí rok svého věku, chtěli ji rodiče provdat přiměřeně k její urozenosti a byla zasnoubena jednomu polskému knížeti, a tam také byla se svou chůvou a s důstojným průvodem odvedena a s poctou přijata v klášteře zvaném Třebnice, kde z úst dcery svaté Hedviky přijala prvé základy mravů a víry učenlivým srdcem; když tam byla, ač ještě dítě, přece neměla v chování nic dětského, nýbrž spíše, když paní kláštera šly do chóru modlit se kanonické hodinky, sama před obrazy Krista a slavné Panny na kolenou častěji opakovala modlitbu Páně a pozdravení andělské a obětovala je zbožně Kristu i jeho panenské Matce, a své družky často slovy povzbuzovala, aby konaly podobně.
Stalo se pak Boží prozřetelností, jež pro ni chystala něco lepšího, že po smrti svého uvedeného snoubence knížete již jako šestiletá byla vrácena otci, a ten ji odevzdal do kláštera Doksanského v Českém království řeholnicím Pánu tam sloužícím k hlubšímu vychování v mravech a aby se naučila písmu. A když tam po celý rok zůstala a prospívala, vnitřní učitel Duch svatý, jenž nepotřebuje čas k vyučování, tak pomazal a vyučil její srdce pomazáním svého milosrdenství, že co jiným podává denní četba, jí vnukal Duch svatý. A tak převyšovala věk mravy, vyhýbala se rozpustilostem a hrám ostatních dívek a potěšením jí bylo jen místo modlitby, totiž kostel. Proto v osmém roku svého věku vznešená Kristova žákyně byla přivedena do otcovského domu, a tam pro své ušlechtilé mravy, jež ve všem jednání projevovala, byla v něžné lásce a vážnosti nejen u rodičů, ale i u všech, kteří s ní žili.
Po nějakém čase však ji skrze prostředníky žádal syn císaře Bedřicha za manželku, a rodiče ji prostřednictvím těchto poslů tomuto mladíkovi zasnoubili. Při těchto zásnubách se stalo něco, co nelze přejít mlčením. Neboť slavné jméno panny, které téměř všem bylo známo, v hodinu zásnub nikomu z přítomných nemohlo přijít na mysl, aby tímto znamením bylo dáno najevo, že ne smrtelnému člověku, ale Beránkovi bez poskvrny má být věčným svazkem zasnoubena, v jehož knize její jméno Anežka bylo v paměti zapsáno.
Když potom byly zásnuby potvrzeny, podle ustanovení císaře poslal ji otec s okázalostí hodnou královské vznešenosti do Rakous, aby, až přijde čas, byla rakouským vévodou odevzdána císařovu synovi za manželku. Když však pobývala na dvoře tohoto vévody, neoddávala se žádné tělesné rozkoši, ale po celý advent, zatímco všichni z vévodovy rodiny podle zvyku země jedli maso, ona sama se postila o chlebě a víně, a když ve velkém postu vévodovy děti jedly mléčnou stravu, ona se spokojila s chlebem a vínem, a protože nechtěla, aby lidé viděli, že se postí, celé čtyřicetidenní období prožila v postu tak skrytě, že mimo její chůvu a některé důvěrnice sotva to někdo mohl zpozorovat.
Takto již toužila nést ve svém těle umrtvování Ježíše Krista, trýznila útlé tělo a jeho žádostivosti stahovala řemenem střídmosti, aby, žijíc v rozkoších, nebyla před Bohem považována za mrtvou. Konečně věnovala se i almužnám a modlitbám, a neposkvrněné Matce Kristově, kterou si vyvolila za patronku, odporučovala sebe i svou cudnost, a zbožně prosila, aby mohla být hodnou stát se následovnicí a společnicí její panenské čistoty. Proto také mezi ostatními svátky s nejvroucnější zbožností po celý život uctívala Zvěstování Páně a zbožně rozjímala, jak nedotčená dívka zavlažená rosou Ducha svatého počala a porodila Spasitele lidského rodu bez narušení panenské výsady, jediná hodná názvu panny i matky.
Proto podle podivuhodného pokynu Boha, jenž zavrhuje úmysly knížat, stalo se, že uvedené zasnoubení bylo zrušeno a popřeno, a když již dosáhla čtrnácti let, byla znovu poslána zpět do své rodné země. Nedlouho potom však přišli k rodičům panny poslové císaře a anglického krále a o závod se ucházeli, aby byla dána za manželku jejich pánu.
Když tam takto déle prodlévali, tu jednomu z vyslanců císaře, rytíři slavného jména, dostalo se vidění hodného, aby bylo uvedeno. Viděl totiž ve snu sestupovat na hlavu panny korunu podivuhodné velikosti, kterou ona odložila a vložila si na hlavu jinou neporovnatelně lepší. Když se pak ráno probudil, rozvažoval o tom vidění a vypravoval druhým, co jako tělesný člověk bez duchovního poznání si vykládal, že jeho poslání spěje k žádanému cíli, totiž že Anežka pohrdne anglickým králem a vezme si za manžela císaře, který má větší důstojnost. Avšak velký Bůh, jenž v nebi zjevuje tajemství, chtěl tímto snem naznačit, že Anežka se brzy stane snoubenkou Kristovou a namísto diadému porušitelného království má jím být navěky korunována nehynoucí korunou slávy.
Když její otec král Otakar slavné paměti skončil tento život, zůstala u svého bratra, nástupce v království, slavného pána Václava; dospívala věkem tělesně, více však rostla vroucí zbožností a kráčela od ctnosti k ctnosti. Vstávala totiž na úsvitě, vyměnila si šaty se svými důvěrnicemi a velmi zbožně se účastnila slavností posvěcení kostelů, jichž je v Praze mnoho, navštěvovala řeholnice při nich bydlící a jejich modlitbám se snažně doporučovala. Často však, když se po práci vracela a pro krutou zimu se ohřívala, bylo vidět, jak se její nohy červenají krví, protože když se snažila úzkou cestou vejít do života, držela se cest tvrdých.
Když pak se rozednilo, ubírala se do kaple královského domu nebo do katedrálního kostela, provázena vznešeným průvodem, přitom nedbala o marné lidské řeči, ale snažila se hovořit o božských věcech, a když vstoupila do kostela nebo kaple, byla přítomna na více mších, kolik mohla, jindy zase se s patřičnou pozorností modlila jitřní hodinky za zemřelé, a neodvracela od modlitby neúnavného ducha.
Protože viděla, jak pomíjí tvářnost tohoto světa, obtížně již snášela prchavou pozemskou slávu, vyhýbala se podle možnosti parádě světského šatu, a pod oděvem protkaným zlatem, jaký se slušel na královskou dceru, nosila tajně kající šat. Vyhýbala se svému loži vyzdobenému velkolepou nádherou, a vedle jemného lůžka uléhala na tvrdý a prostý slamník. Tak se vyznačoval v bratrově domě její život, tak toužila po věcech nebeských a pohrdala pozemskými.
Poněvadž však tak zářící nemohla se skrýt pod nádobu, pověst o jejích ctnostech a jménu jako olej po okolních krajinách se rozšířila a dostala se až k císaři. Ten jako dříve k otci, tak nyní k bratru panny vyslal posly s mnoha sliby a žádal, aby neodepřel dát mu svou sestru za manželku. Když pak ten přikláněl se k jeho žádosti, tu panna Kristova, která měla na mysli věci Páně, aby zůstala svatá tělem i duchem a mohla se zástupem panen s liliemi následovat Beránka, předsevzala si, že se neprovdá za žádného smrtelníka, ať je jakéhokoli stavu nebo důstojnosti.
A aby ve svém předsevzetí, jež učinila vnuknutím Božím, bezpečněji setrvala, přiložila svou ruku k velkým věcem a svůj tajný úmysl oznámila po čestných a důvěrných poslech vznešenému Kristovu náměstku pánu papeži Řehoři Devátému. Tento šťastný velepastýř se zaradoval z tak šlechetné zbožnosti panny a posílil ji v Pánu milostivým listem poslaným po týchž poslech, její svatý úmysl schválil i potvrdil, přijal ji za duchovní dceru a obdaroval ji mnohými duchovními dary a po všechny dny svého života ji provázel laskavou otcovskou přízní.
Kristova služebnice pak z toho, co od nejvyššího velekněze dostala jako odpověď, byla naplněna velkou útěchou ducha a hned svůj úmysl bez obav oznámila svému bratru pánu králi Václavovi. Když to král uslyšel, ne bez velikého neklidu poslal posly k císaři, aby se mu omluvil, jak se slušelo, a sestřino rozhodnutí oznámil. Na jejich poselství prý císař odpověděl takto: »Kdyby se nám tato křivda stala od kteréhokoli člověka, neustali bychom nijak mstít potupu takového pohrdnutí. Že si však vyvolila Pána, který je větší než my, to nijak nepokládáme za svou pohanu, neboť věříme, že se tak stalo z Božího vnuknutí.« Proto vysoce vychválil dobrý úmysl panny a poslal jí vzácné dary a četné ostatky, a listem ji povzbuzoval a nabádal, aby to, co spalitelně začala, šťastně dokonala.
Když tedy šťastná panna chtěla přivést k žádoucímu výsledku to, o čem v mysli rozvažovala, povolala Menší bratry, k nimž z Božího vnuknutí projevovala větší náklonnost než k ostatním řeholníkům, a požádala je, aby ji poučili o způsobu řehole řádu svaté Kláry, která tehdy dosud žila u svatého Damiána poblíž města Assisi v klášteře se zasvěcenými pannami, a jako kadidlo hořící v ohni vydává vůni v letních dnech, tak rozšiřovala vůni svých ctností po všech krajích světa. Poučena pak bratřími, že zmíněná řehole radí těm, kdo chtějí vstoupit do uvedeného řádu, aby podle výroku svatého evangelia prodali všechno, co mají a rozdali to chudým, a sloužili chudému Kristu v chudobě a pokoře, zaplavena nebeskou radostí zvolala: »To je to, co chci, po čem celým srdcem toužím!«
Krátce nato poručila pak prodat zlaté a stříbrné drahocenné šperky i různé ozdoby a rozdat chudým, neboť toužila, aby jejich rukama byly její statky doneseny do nebeských pokladů. Potom podle vzoru své sestřenice blahoslavené Alžběty zřídila slavný špitál pro nemocné u paty mostu města Pražského ke cti přesvatého vyznavače Františka, který obdařila hojnými příjmy a statky, a uvedla do něho křižovníky s červeným křížem a hvězdou, aby se starali o tyto nemocné a bedlivě je opatřovali všemi potřebami, jak by každý potřeboval.
Rovněž vlastním nákladem dala postavit klášter Menších bratří ke cti jmenovaného slavného vyznavače uvnitř města Pražského, a dále věhlasný klášter pro sestry řádu svaté Kláry ke cti Spasitele světa, který podivuhodně ozdobila slavnými ostatky svatých, drahocennými nádobami a rouchy potřebnými k bohoslužbě, neboť milovala okrasu Božího domu.
Když pak přišlo pět sester řádu svaté Kláry z Tridentu, které jí byly na její žádost přízní Apoštolského stolce poslány, přijala je s velikou duchovní radostí a byly důstojně uvedeny do vzpomenutého kláštera. A o nejbližší slavnosti svatého Martina se k těmto sestrám připojilo rouchem i životem sedm panen velmi vznešeného rodu z Českého království, jež toužily být navěky připoutány k Snoubenci panen svazkem čistoty.
Když pak moudrá panna viděla, jak jsme v tomto bouřlivém životě neustále zmítáni vlnami naší smrtelnosti, a že nedokážeme nazírat věci nebeské pro zmatek věcí světských, vroucněji roznícena láskou k věcem nebeským o následujících Letnicích, za přítomnosti sedmi biskupů a svého bratra pána krále i královny spolu s mnoha knížaty a pány a nesčetného zástupu obojího pohlaví z různých národů, pohrdla královskou důstojností a opustila veškerou světskou slávu, spolu se sedmi nejvznešenějšími pannami svého království jako nevinná holubice vzlétla z potopy bídného světa k arše svaté řehole.
Když jí byly v klášteře ustřiženy vlasy a ona odložila královská roucha, jako druhá Ester přijala oděv vhodný k pláči a nářku, aby se připodobnila hábitem i chováním své chudé matce Kláře. A tak se vzdálila útěkem před nebezpečnými bouřemi tohoto světa a kotvu své spásy s důvěrou položila na skálu, kterou je Kristus. Do této řádové samoty se přenesla na křídlech lásky, aby v ní zachováváním čistoty a vnitřního pokoje již předem na patře mysli okoušela lahodnost věčné sladkosti.
V té jeskyni chudoby z lásky k chudému Ukřižovanému a jeho nejsladší Matce se uzavřela až do smrti a jako vybraná myrha rozlila vůni svatosti. Neboť podle jejího příkladu četné vznešené osoby v různých částech Polska začaly stavět kláštery, velmi mnohé urozené panny a vdovy se hrnuly do řehole a v těle mimo tělo žijíce vedly život nebeský.
Protože však duchovní budova potřebuje jako trvalý a pevný základ všeho ostatního pokoru, které náš Pán Ježíš Kristus, vzor veškeré dokonalosti, učil slovem i příkladem, proto Anežka jako pravá Kristova žákyně, ve svých očích pokorná, o sobě vždy jen pokorně smýšlela, a o všech (ostatních) měla za to, že ji v ctnosti převyšují. Proto po celý čas svého života se vyhýbala tomu, aby byla ve svém řádu představenou, neboť raději chtěla pokorně poslouchat než jiným přikazovat a mezi Kristovými služebnicemi jako nejmenší a opovržená spíše sloužit než být obsluhována, podle příkladu nejvyššího Mistra.
Vynikající panna se neštítila topit v sále ani pracovat v kuchyni pro konvent sester, ale také připravovat svýma přečistýma rukama s velkou péčí zvláštní jídla, která posílala nemocným a slabým bratřím, starostlivá jako Kristova služebnice Marta pečovat o Pána v jeho chudých.
Misky a ostatní kuchyňské nádobí s velkou radostí srdce umývala, rovněž příbytky sester a různé nečistoty tajně čistila, stala se odpadkem všech pro Krista. Ba z úžasné nadměrné pokory zapomínala na vrozenou jemnost a dávala si se zbožnou opatrností přinášet páchnoucí a špinavé obvazy nemocných sester a malomocných lidí a právala je jemnýma rukama, takže častým praním takových věcí žíravým louhem a mýdlem mívala poraněné ruce.
Kromě toho v nočním tichu zašívala jejich potrhané šaty, neboť nechtěla mít za svědka toho, co dělala, nikoho kromě Boha, od něhož jediného čekala odměnu za své zbožné skutky. Proto jako rubínový kamínek na zlatém šperku, tak i ušlechtilost této přeslavné panny zářící ozdobou pokory učinila ji Bohu milou a ostatním hodnou následování a povznesla ji k hojnosti vznešenějších Božích darů mocí toho, jenž povyšuje pokorné.
Když pak její obdivuhodná svatost došla k sluchu přesvaté panny Kláry, tu ona z radosti, že je obdařena z Boží milosti tak vznešeným potomstvem, velebila Nejvyššího a častěji ji mateřsky s úctou a velkou láskou těšila svými milými listy, snažně ji posilovala ve svatém předsevzetí a poslala jí svou řeholi, potvrzenou pánem Inocencem Čtvrtým blahé paměti jako záruku dědičného následování. Tu Kristova ovečka zbožně přijala a znovu dosáhla její potvrzení od pána Alexandra Čtvrtého šťastné paměti pro sebe a sestry svého kláštera na věčné časy.
Když se zavázala sliby na tuto svatou řeholi, přísnou poslušností převyšující oběti jako pokojnou žertvu života neustále umrtvovala svou vůli. Snažila se totiž vším úsilím své duše o řeholní kázeň a neopomíjela ze stanov písmena ani tečky, bez úrazu běžela po cestě Božích přikázání a příkazů představených; pokud žila, s pokorou a velkou uctivostí poslouchala, neboť pro lásku Páně považovala jho svaté poslušnosti a břemeno nejpřísnější řehole za sladké a lehké.
Nejvyšší chudoba, kterou si pokorní duchem kupují nebeské království, přilnula k její duši takovým svazkem, že v pomíjejících a porušitelných věcech nechtěla mít nic vlastního a netoužila něco vlastnit v zemi smrtelníků, aby jejím údělem a dědictvím byl Pán v zemi živých. Proto když ctihodný pán, pan Jan Gajetan, kardinál Apoštolského stolce, v době Lyonského koncilu slaveného za Řehoře Desátého přemlouval ji listem, aby vzhledem k zlým dnům a nastávajícím nebezpečným časům obstarala nějaký majetek pro sebe a své sestry, odporovala pevnou myslí, že raději chce trpět všechnu nouzi a nedostatek, než se v něčem odchýlit od chudoby Krista, který se pro nás stal chudým.
Když pak její rodný bratr pán král Václav a jiná knížata jí posílali hojné almužny, protože si chtěli zjednat přátele z mamony nepravosti, jednu jich část dávala na výzdobu ostatků, kostelních nádob a rouch, které všechny shromažďovala s velkou horlivostí, druhou (část) pak na potřeby svých sester, a starala se, aby třetí byla tajně rozdávána vdovám, sirotkům, malomocným a jiným chudým, aby tak ze sebe složila břemeno pozemských statků jako velbloudí hrb a byla schopna vejít úzkou branou chudoby do věčných stánků a nesmírného bohatství nebeského.
Konečně po uplynutí mnoha let, po smrti slavného pána krále Přemysla příjmením Otakara, jenž ji v nejupřímnější lásce ctil ne jako tetu, ale jako matku a vším potřebným ji štědře zaobstarával, z dopuštění Boha, který někdy svým vyvoleným v tomto světě přestane pomáhat, aby šťastnou výměnou za pozemské věci dostali nebeské a za pomíjející věčné, upadla v takovou nouzi, že měla sotva co jíst a čím se přikrýt, snášela to však s největší trpělivostí.
Když však jednou v pátek seděla u stolu, viděly sestry, jak velice je slabá a chtěly ji občerstvit rybičkami, poněvadž však neměly, kde je vzít, byly velmi zarmouceny. Když to zpozorovala Bohu milá panna, pozdvihla ruce k nebi, přesladce se usmála a za tak velikou nouzi dobrořečila všemohoucímu Pánu, sestrám pak řekla: »Chvalte, dcery, Pána, že vedeme chudý život, a zachováme-li chudobu, jak je naší povinností, Pán nás neopustí ve zlé době.« A hle, Bůh veškeré útěchy vyslyšel přání chudých a takové bídě přispěl na pomoc milostivým zázrakem. Neboť když sestra vrátná šla za nějakou záležitostí k otáčivému okénku, kterým se podávají sestrám potřebné věci, našla na tomto okénku ryby zvané mřenky, jež Kristova služebnice ráda jedla, připravené zcela podle její chuti. Když je tak našla, klepala na okénko a tázala se, kdo že je přinesl a komu jsou určeny, nikdo jí však neodpověděl. Konečně je přinesla s velkou radostí Kristově služebnici a vypravovala, jak je nalezla. Ta však více vzdávala díky štědrému Dárci všeho dobrého za Boží milosrdenství, kterým byly sestry utvrzeny v předsevzetí chudoby, než za občerstvení svého těla, a jásala v samém Spasiteli, svém Pánu.
Jindy, když veliký hlad těžce sužoval České království, jednoho dne v klášteře sester po skončení božského oficia nadcházela hodina oběda, ale nebylo ani jediného chleba, kterým by se mohlo předejít nebezpečí hladu. Když se o tom dozvěděla od posluhující (sestry), v důvěře v Boha utekla se k modlitbě a snažně prosila, aby milosrdný Pán, jenž otevírá svou ruku a naplňuje všechno živé požehnáním, dal i svým služebnicím pokrm v příhodný čas. Mezitím sestra vrátná jde k otáčivému okénku požádat některého bratra, aby sehnal trochu chleba pro sestry, aby tak každá aspoň něco málo dostala ke zmírnění zlé nouze. Když přišla k okénku, našla je plné běloučkých chlebů. Kdo však je tam přinesl a položil, to ví jedině Ten, jemuž nic není neznámo. Zajisté je třeba věřit, že tyto chleby byly tam položeny pro Kristovy panny uzavřené (v klášteře) mocí Toho, jehož podivuhodnou mocí Danieli zavřenému v lví jámě byl přinesen oběd od Habakuka a jehož nevýslovnou prozřetelností nikdy nechybí potrava zvířatům i ptákům.
Jak přísnou kázní tato šťastná panna trestala své tělo, když ještě nosila světský oděv, je dost jasné z výše řečeného. Když pak postoupila na stupeň řeholní dokonalosti, aby dosáhla palmy duchovního boje, nejprve krotila domácího nepřítele, totiž poživačnou žádostivost, přísným postem, aby tělesné žádosti, jež bojují proti duši, mocně potlačila, a ukázněné tělo podrobila zákonu ducha. Neboť po více let v řádu nepožívala ani žádné zeleniny, ale jedla jen syrovou cibuli a podobné, a někdy trochu ovoce, neboť toužila krmit ne břicho rozkošnickým pokrmem, ale spíše mysl potravou božské milosti. Když byla zdráva, o velkém postu a v svatomartinském postu také ve středu a v pátek a v poslední dny před čtyřmi svátky přeslavné Panny a všechny svatvečery svatých po celý rok postila se o chlebu a vodě, aby na jejich přímluvu zasloužila si dospět do jejich slavné společnosti.
Ale ani útlému tělu zesláblému posty nepolevila, nýbrž spíše jeho trýzeň zvětšovala a přidávala těžká muka. Nosila kající šat spletený uzlovitě z koňských žíní, který ještě přitahovala k tělu provazem zhotoveným z podobných žíní. Rovněž častěji bičovala jemné a slabé údy uzlovitými důtkami zhotovenými z řemínků. Nezářila již jako královna šatem protkaným zlatem, neovíjela se měkkými (látkami), jako když předtím žila v královském domě, ač i tam se jim podle možnosti vyhýbala, nýbrž jako chudičká služebnice Kristova spokojovala se prostým šatem ne na ozdobu těla, ale jen na přikrytí nahoty, tak aby všechna sláva královské dcery byla uvnitř v čistotě svědomí a pestré ozdobě hojných ctností.
Pro tuto velkou a dlouho prováděnou přísnost zmizela krása její tváře, uvadla tělesná síla, oči se zakalily slzami, a když bylo stráveno maso, kosti přilnuly ke kůži. Tak kráčela ve šlépějích utrpení Páně, tak radostně snášela nerůznější pokání, neboť toužila za časnou hořkost dojít odměny věčné útěchy.
Oheň božské lásky, který stále planul na oltáři panenského srdce, tak ji ustavičnou zbožností vedl k výšinám, že bez ustání hledala svého Miláčka, a protože byla od něho odloučena stěnou smrtelnosti, snažila se s ním spojit duchem. Zřídila si i soukromou kapli a v ní zůstávala za zavřenými dveřmi téměř neustále sama, vyjma hodiny, kdy musela být ve společnosti sester. Tam roznícena božskými touhami pozdvihovala se nad sebe na křídlech nazírání. Tam smáčela lože svědomí proudy slz, tam se vytrvale oddávala modlitbě a vedla sladký a důvěrný rozhovor s Miláčkem. Stalo se totiž několikrát, že když sestry čekaly u její kaple na její návrat pro nějakou záležitost, slyšely ji, jak mluví k Pánu, jako by zaslechly odpovídat jí velice milý mužský hlas. Když pak vycházela z kaple, její tvář mnohokrát tak zářila, že stěží kdo na ni mohl pohlédnout, poněvadž paprsek věčného světla, který uvnitř zalil duši nazírající nebeským jasem, podivuhodně překypoval a dával zářit i tělu.
Jednou v pátek k ní král poslal jakéhosi urozeného muže a jedna ze sester jménem Benigna, která jí posluhovala, rychle spěchala k její kapli, aby ji vyvolala k onomu poslu. Jakmile však nepozorovaně vkročila do kaple, viděla ji celou obklopenou podivuhodným jasem jako světlým oblakem, pro který nijak nemohla vidět její tvář, ale v tom světle spatřila jen slabě podobu lidského těla. Zaražena velmi tímto viděním tiše vyšla a řekla onomu poslu, že je pohroužena v modlitbě a že se ji neodvážila vyrušovat.
Jindy na den Nanebevstoupení Páně, když seděla s dvěma sestrami Benignou a Petruškou v zahradě za chórem sester a modlila se hodinky, náhle zmizela z jejich středu. Když ty se z překvapení neodvažovaly mezi sebou ani promluvit, asi po jedné hodině se opět náhle objevila na témže místě, kde byla dříve. Když se jí pak sestry otázaly, kde byla, sice se sladce usmála, ale na otázku neodpověděla. Třeba se domnívat, že poněvadž ve svém srdci uspořádala vystupování po stupních ctností a za vystupujícím Kristem stoupala srdcem, proto ji božská moc také tělesně povznášela vzhůru.
V době velkého postu pak si častěji připomínala tajemství lidského vykoupení a povznášela se takovou nevšední zbožností, že takřka neustále toužila po nebeských věcech a mezi lidmi vedla život spíše andělský než lidský.
Když po skončení modlitby někdy přicházela mezi sestry, což však bylo dost zřídka, z jejích úst nevyšlo nic neužitečného nebo prázdného, ale promlouvala plamenná a jako med sladká slova o nebeských věcech pro vzdělání poslouchajících, přitom sotva dokázala potlačit slzy a vzlykot, když mezi sestrami něco říkala, četla nebo slyšela o Pánu Bohu.
Její zbožnost však těžce nesl dávný nepřítel. Když jednou chtěla z místa u okna, na němž někdy čítala a modlila se, po modlitbě sejít po schodech, srazil ji z těchto schodů tak prudce, že se vymkl loket z kloubu a po několik dní jí působil velkou bolest. Tu mírnila lékem božské lásky a před sestrami skrývala, jak mohla.
Uvedu jednu z mnohých věcí, kterou Bůh laskavě učinil silou její modlitby. Stalo se jednou, že dcera jejího bratra pána krále, ještě dívenka, umřela a byla přinesena k pohřbení do kláštera, kde Kristova panna žila. Když pak viděla (Anežka) naříkat paní královnu, matku zemřelé, tu pohnuta velikou soustrastí padla na tvář vedle már, tiše se modlila a začala odříkávat responsorium: »Tvůj přítel Lazar ležel v hrobě už čtyři dny a tys ho, Pane, vzkřísil« atd. a hle, najednou bezduché a chladné tělo počalo se zahřívat a žíly nabíhaly, jak to bývá u živých. Duše zemřelé však modlící se pannu Kristovu takto oslovila: »Proč mě voláš zpět z radosti do vyhnanství a bídy?
Věz, že učiníš-li to, ani svým rodičům ani nikomu z živých nebudu moci být k útěše s tak smutnou duší.« Když to Boží panna slyšela, přestala se modlit za její vzkříšení, a hned tělíčko, které teplem a pohybem žil již ukazovalo život, vrátilo se k dřívějšímu chladu, aby tak týmž jediným skutkem jasně se ukázala síla pokorné modlitby, jež pronikla nebesa, i dobrotivá Boží slitovnost, kterou se milostivě sklání k prosbám svých (věrných), i zdrženlivost prosící.
K Svátosti oltářní hořela tato přejasná panna obdivuhodnou úctou. Když totiž chtěla přijímat, připravovala se modlitbami a nejzbožnějšími rozjímáními, odloučena od ostatních sester, po více let přijímala tělo Kristovo okénkem své ložnice k tomu upraveným, neboť nechtěla dávat najevo tajemství božského navštívení a své vnitřní útěchy. Tam totiž jako včelička sála med nejsladšího božství ze skály a olej důvěrného lidství z nejtvrdšího kamene.
Když. pak jednou, stižena těžkou nemocí, pochybovala o tělesném životě a obvyklým způsobem připravena s největší zbožností přistoupila k ochutnání neposkvrněného Beránka, zvláštním sluchem vnímala, že to, co přijímala, totiž tělo Páně, jí říkalo: »Anežko, nijak si nemysli, že zemřeš, dokud téměř všechny své drahé neuvidíš odejít z tohoto života.« Toto zjevení, jak je slyšela, sdělila provinčnímu ministrovi a několika jiným osobám jako velké tajemství. A výsledek pozdějších událostí dokázal, že se tak skutečně stalo.
Utrpení a kříž Páně Anežka jako jeho věrná služebnice nesmírně vroucně milovala, každý pátek byla v mysli zaujata jeho ukřižováním a svou pobožnost prodlužovala až do deváté hodiny, na nohou Lásky stála spolu s bolestnou Matkou Ježíšovou u kříže, pozorovala trest jeho bolestné smrti a pohledy duše její oko přemírou soucitu prodlévalo v hořkostech. Tento drahocenný kříž, pokud žila, neustále nesla za Ježíšem na ramenou své víry a cvičením v ctnostech.
To byl totiž důvod její oslavy, to jsou stupně jejího vystoupení k Bohu, to bylo místo odpočinku v její únavě. Tímto spásonosným dřevem oslazovala všechny své práce, těžké nemoci, nejrůznější protivenství, která nevinně snesla, jako vody Mary. Tímto podivuhodným znamením poskytovala nemocným lék a zaháněla zarputilost zlých duchů.
Pomlčím o jiných věcech a v krátkosti budu nyní jen něco málo vypravovat. Jedna urozená paní jménem Žofie, manželka rytíře jménem Konrád, bydlila v Praze před branou kláštera, v němž přebývala Boží služebnice. Stalo se, že tato paní jednou po porodu tak zeslábla, že po několik dní nejedla ani nepila a podobala se více mrtvé než živé. A tu jednoho dne jakoby u vytržení mysli začala takto mluvit: »Ó kdyby má paní Anežka mi svou rukou dala k jídlu jedno jablko!« Byla totiž od dlouhého času oddána Kristově panně. Konrád pak, její manžel, v důvěře, že by jeho manželka pro zásluhy vznešené panny mohla dosáhnout vytouženého zdraví, pospíšil k Boží služebnici a s pláčem prosil, aby za jeho manželku prosila Pána a laskavě jí poslala jedno jablko, a tvrdil, že když se tak stane, jeho družka znovu nabude vytouženého uzdravení.
Ona však, jež v srdci překypovala milosrdenstvím souženým, měla soustrast se zármutkem rytíře a odešla rychle do ovocného sadu kláštera; a když ani ona ani sestry, jež ji doprovázely, nespatřily žádná jablka na stromě, k němuž se obrátily, tu učinila znamení spasitelného kříže proti stromu a vzývala nejsvětější Trojici, a spatřila tři jablka viset na jedné větvičce, rychle je utrhla a poslala oné paní Žofii se vzkazem: »Tato jablka, jež ti Bůh zázračně daroval, klidně sněz, poněvadž jimi štědrostí Pána nabudeš zdraví nejen těla, nýbrž i duše.« Její muž se vrátil s radostí, že přinesl spásný lék, a vzývaje Kristovo jméno přiložil jej s důvěrou k ústům manželky.
Ta ucítila Boží sílu danou jablkům, ihned otevřela oči, uchopila jablka a počala je tak chtivě jíst, jako kdyby nikdy nebyla nemocná. A tak se stalo, že silou svatého kříže a pro zásluhy Anežky nabyla předchozího zdraví. Po nějakém čase, když zemřel její manžel, ve vdovském šatě sloužila Bohu v čistotě a stala se matkou všech chudých skutky milosrdenství.
Jindy jedna ze sester kláštera jménem Alžběta Řehníkova byla nemocná velkou bolestí hlavy, pro kterou nemohla hlavou ani hýbat, ani pohlédnout vzhůru, ani po tři dny jíst a pít. Když však ji jedna ze sester s obtížemi přivedla ke Kristově panně, ta poznala její utrpení, sňala z hlavy svůj bílý závoj, přikázala tímto závojem pečlivě zahalit hlavu nemocné sestry a vtiskla pak na hlavu a na čelo trpící znamení spásného kříže. Po těchto úkonech hned pominula všechna bolest.
Jednou Kristova panna pospíchala do své kaple a pro slabost ji podpírala sestra Domka ze Škvorce. Když došla ke dveřím kaple, oknem kaple uviděla ona i sestra anděla temnot, jak v strašné a zkřivené lidské podobě stojí pod nějakým stromem, jako by se o ten strom opíral. Když pak spolusestra strachem vykřikla, tu Boží služebnice, aby se nebála, udělala proti zlému duchu znamení kříže ve jménu Boží Trojice. Ten nesnesl sílu kříže a ihned zmizel s hrozně rozšklebenou tváří.
Jindy se opírala o svou příbuznou paní sestru Alžbětu císařovnu, když šla do této kaple, a již chtěla překročit její práh, tu se jí zlomyslný nepřítel ukázal v podobě výra a zdálo se, jak uvedená sestra pozorovala, že brání v cestě ocasem. Ona učinila znamení kříže Páně a hned lítou bestií zahnala.
Zaslouženě vpravdě činila (divy) mocí svatého kříže ta, jež ustavičně nosila v srdci utrpení nejnevinnějšího Beránka obětovaného za nás.
Jakou lásku Kristova panna chovala k bližním, zřejměji ukázal skutek. Když se jí totiž nedostávalo sil pro přílišné posty a když z vůle pana papeže a příkazu svých představených byla nucena, třebas proti své vůli, přijímat nezbytné k životu víc než byla zvyklá, tu z toho, co jí bylo postláno na posílení zesláblého útlého těla, dávala zaopatřovat slabé a nemocné sestry. Sama je často navštěvovala a o všechny jejich potřeby se pečlivě starala. A jako kvočna zahřívá svá kuřátka pod křídly, tak je i ona zahřívala sladce širokým klínem mateřského milosrdenství. Ke všem potřebným byla milosrdná a štědrá, k sobě však velmi skoupá a přísná. Lačná krmila druhé a s ústy zsinalými postem trápila se hladem jiných. Též ke všem postiženým, když žila ve světě i v řeholi, měla soucitné srdce, a všem, kdo se k ní utíkali, pomáhala u Boha i u lidí zbožnými prostředky. Neboť uprchlíkům a uvězněným pomáhala k předchozí svobodě, vysvobozovala odsouzené k smrti nebo k jakémukoli mučení za jejich zločiny, rozvaděně smiřovala, všem na jejich prosby účinně pomáhala.
Takovou laskavostí totiž naplnil všemohoucí Bůh její srdce, tak velikou milost rozlil po rtech, že se nejen radovala s radujícími a plakala s plačícími, nýbrž i když z jakékoli příčiny doléhala bolest, když hrozila pohroma, když někoho sráželo protivenství, byla těšitelkou všech zarmoucených konejšivou sladkostí slov. Když někdy uznala za potřebné pokárat některou sestru, nijak nepotlačovala vinu mlčením, ale jako milovnice spásy bližních konala to s velkou láskou a rozvahou a přísněji kárala ty, o kterých se zdálo, že je více miluje. Když pak pokáranou sestru povzbudila k dobrému svatými slovy, pokorně se vrhla k jejím nohám a říkala: »Odpusť mně, milovaná sestro, jestliže jsem tě něčím zarmoutila.« Velmi bedlivě se totiž chránila, aby některou sestru, zvlášť nezaslouženě, nezarmoutila.
Též za viny některých lidí z hloubi srdce vysílala těžké vzdechy a hořkými slzami oplakávala více jejich duchovní pád než smrt svých drahých příbuzných. Právem s radostí Pán všech miloval tu, která tak upřímně milovala své bližní.
Nezdá se vhodné zakrýt mlčením ani to, že znala tajné a vzdálené věci jako zjevné a přítomné, poučována Tím, který zjevuje věci skryté a hluboké. Když totiž syn jejího bratra pán král Přemysl zvaný Otakar vytáhl do války do Rakous proti římskému králi Rudolfovi, sestry často chodily procesím s dřevem svatého kříže a jinými ostatky v ambitu (kláštera) a zbožně se modlily kající žalmy k Pánu za blaho krále. Když pak jednoho dne šla v procesí s ostatními sestrami, spatřila zmíněného krále těžce zraněného a dva muže vyšší postavy, kteří ho vedli mezi sebou. Když sdělila sestrám toto vidění, pokládala je za ďábelské mámení a tvrdila, že není hodna, aby jí byly takové věci od Boha zjevovány. Toto vidění však bylo dáno jejímu zraku v téže době, kdy řečený král byl nepřáteli zraněn, vláčen a zabit, jak později potvrdila pravdivost postupu událostí a vyprávějících.
Jindy poslala služebnici Páně jakási osoba po jedné ze sester jablka krásná na pohled. Ta však, přemožena žádostivostí očí, ponechala si jedno jablko pro sebe, přece však puzena svědomím je dala nazpět a odevzdala jí všechna tak, jak byla poslána. Když na ni Bohu milá panna pohlédla, vzala jablko, po kterém ona sestra zatoužila, spolu s druhým a podala jí je se slovy: »Dobře jsi udělala, dcero, že jsi jablko dala nazpět: neboť bude pro tebe lepší, když budeš mít dvě jablka bez výčitek svědomí, než jedno s hříchem.«
Vpravdě spočinul na Anežce Elizeův duch, když přítomna duchem viděla skutky těch, od kterých byla tělesně vzdálena. Jiná sestra jménem Ermgarda Malá vysílala tajně za jakousi záležitost mnoho proseb k Pánu. Když na ni Boží služebnice jednoho dne pohlédla, řekla jí s určitou přísností: »V prosbách, které za takovou záležitost úzkostlivě vysíláš k Pánu, už nepokračuj, poněvadž to, zač prosíš, není Bohu milé.« Bývala rovněž láskyplnou slitovností vždy přítomna při smrti sester, s nimiž žila, vzývala přitom za ně Boží milosrdenství, neboť často v duchu poznávala tresty a zásluhy některých.
Jednou kterási sestra pronesla potupný výrok o nepřítomné Boží služebnici, a po nějakém čase bez patřičného dostiučinění opustila tento život. Když však Boží panna jednoho dne sama trvala na modlitbě, slyšela vedle své kaple křičet duši sestry, která pokorně vyznávala svou vinu a co nejvroucněji prosila, aby jí takovou vinu pro Boha milosrdně odpustila, ježto prý nijak nemůže být zbavena trestu.
Jiná sestra jménem Brigita, která vstoupila do řehole spolu s Kristovou pannou, vynikala ušlechtilými mravy a byla jí velmi oddána. Když po mnohých létech chvalitebně strávených v řádu těžce onemocněla a konečně sešla z tohoto světa, (Anežka) mnoho se sice rmoutila nad nemocí, ale nad smrtí neprojevila žádné znamení zármutku. Uviděla totiž svaté anděly, jak jí slouží, okuřují její tělo kadidlem a prokazují jí velkou úctu.
Mnozí konečně vypověděli, že cokoli předpověděla, že se stane, bezpečně bylo prokázáno, že se tak i stalo i po uplynuti dlouhého času, a to tím způsobem a v tom pořádku, jak to předpověděla, jak se na některých věcech ukáže níže.
Její mysl totiž, naplněná duchem věčnosti, kterému nic není minulé a nic budoucí, jemuž je všechno odhalená a otevřené, znala nejen skryté věci a skutky srdcí, ale mluvila také o budoucích věcech jako o přítomných nebo minulých.
Když se blížil čas, kdy Kristus chtěl vzít z tohoto světa svou služebnici Anežku, uvést ji do nebeské komnaty a odměnit ji za její zbožné práce korunou spravedlnosti, nadcházela doba čtyřicetidenního postu, kdy byla zvyklá stranit se nejen styku se světskými osobami, které jí z úcty navštěvovaly, ale i sester, podle příkladu Krista, který se o samotě po čtyřicet dní a nocí postil na poušti.
Když se tedy v této postní době oddávala jedině Bohu, postila se v popelu a kajícím šatě a v modlitbě se slzami prosila milosrdného Boha, aby uvízla-li na ní nějaká poskvrna z rozmluvy s lidmi, očistil ji obmytím svého milosrdenství, tu spočinula jednoho dne nad ní ruka Páně; síla smyslů celého těla začala ochabovat a pro silně vzrůstající slabost ulehla. Když pak nastala třetí postní neděle, pocítila, že jí nastává šťastný odchod z tohoto světa, který tajně zjevila jen nečetným důvěrným přátelům, dala se nejkřesťanštější panna s věrnou zbožností zaopatřit na cestu spasitelnou posilou, totiž tělem našeho Pána Ježíše Krista a pomazáním svatým olejem za přítomnosti bratří a sester.
A zatím co toto se dálo, jistá sestra téhož kláštera jménem Kateřina Ekardova, která ležela na lůžku více než deset let stižena tělesnou nemocí a zvláště bolestí v nohách a byla přenášena z místa na místo, což velmi zatěžovalo sestry, když se doslechla, že Kristova služebnice Anežka, která k ní chovala zvláštní příchylnost, přijala tělo Páně a byla pomazána posvátným olejem, doléhala hlasitým křikem na nepřítomné sestry. Když ji zaslechly, co nejsnažněji je prosila, aby jí pomohly dojít ke Kristově panně. Když pak k ní byla přivedena, neutišitelně plakala a vzlykajíc slova bolesti volala: »Běda mi, předrahá matko, proč chceš opustit své dcery a zvlášť mne! Kdo mne ubohou potěší, až ty, přesladká panno, zemřeš?«
Tu Kristova panna, pohnuta milosrdenstvím k ní, řekla: »Neplač, Kateřino, neboť zakrátko se ti dostane útěchy od Pána!« A když nemocná spolu s jinými sestrami velmi naléhavě prosila, aby ji poznačila znamením kříže, ona však z pokory nesouhlasila, tu nemocná sestra opatrně uchopila její ruku a přiložila ji na bolestivé místo. Sotva to udělala, zachvátila ji taková bolest, že se zdálo, jako by všechny nervy byly strhány prudkostí bolesti. Když se však krátce zpotila, nabyla opět síly a začala přede všemi chodit, a potom až do své smrti velmi dobře chodila. Nikdo nepochyboval, že k vyvýšení přeslavných zásluh své služebnice to milostivě způsobil Pán, aby ta, jež za živa zářila svatostí života, stala se též slavnou jasem zázraku.
Ačkoli v ní nezbylo již téměř nic z tělesných sil, přece duchem zůstala pevná a roznícená; chvíli se zbožně modlila, chvíli laskavými slovy těšila sestry, jež měly její smrtí osiřet, a proto neutišitelně plakaly, chvíli je s mateřskou láskou povzbuzovala k dosažení vrcholu dokonalosti a říkala: »Moje nejdražší dcerušky, se vším úsilím zachovávejte lásku k Bohu a k bližnímu, snažte se následovat pokoru a chudobu, kterou Kristus zachovával a jíž učil, buďte vždy poddány římské církvi podle příkladu našeho přesvatého Otce Františka a slavné panny Kláry, kteří nám odevzdali toto pravidlo života, a vězte najisto, že jako je milosrdný Pán nikdy neopustil, tak ani nás jeho sladká laskavost nijak neopustí, budete-li horlivě následovat příklady, které nám dali.«
Když tato a jiná spásná napomenutí po celý večer a následující noc vtiskovala do srdcí sester a zanechávala je jako věčnou závěť, kterou by neporušeně zachovávaly, příští den, totiž v pondělí, začala být zaplavována jakousi radostí a projevovat usmívající se výraz, celé její tělo pak zbělelo až do šesté hodiny. Když se pak bratři pomodlili devátou (hodinku) a začali mši okolo hodiny, v kterou Spasitel lidského rodu visel na kříži a pro naše vykoupení vypustil ducha, tato Bohu přemilá služebnice odevzdala svou duši do rukou nebeského Otce a roku milosti 1281 šestého dne před březnovými nonami (= 2. března) šťastně zesnula v Pánu, a provázena andělskou ochranou s radostí vstoupila do věčných radostí. (Poznámka: Nový rok tj. 1282 se tehdy počítal až od 25. března.)
Ó šťastná panna, jež po čtyřicet šest let v řeholi měla účast na Kristově utrpení, v smrti zachovala jeho hodinu smrti, potlačila temnotu smrtelnosti a patří na Boha bohů na svatém Siónu nezatemňujícími se pohledy duše! Ó duše přemilá Bohu, která vysvobozena z pozemského žaláře svobodně se vznáší k nebesům, připojuje se k chórům zpívajícím hymny a opojena zbožšťujícím pramenem rozkoše věčné slavnosti a díkůčinění, prozpěvuje jako med sladké písně za vysvobození ze světských starostí sladkou harmonií ke chvále Krále slávy!
Nato sestry a dcery takové matky zbaveny útěchy naplňovaly klášter nářky a panenské tváře se zalévaly přehojnými slzami. Zdvihly proto svaté tělo a donesly je do chóru, kde po dva týdny zůstalo nepohřbeno a vydechovalo tak podivuhodnou vůni, že všichni, kdo k němu přistupovali, byli naplňováni neobvyklou rozkoší. Také její nevinné ruce byly ne ztuhlé či tvrdé jako u mrtvé, ale měkké a ohebné jako u živé se jevily každému, kdo se jich dotkl. Po těchto čtrnáct dní pak Menší bratři denně přicházeli do klauzury sester a vzdávali patřičnou pohřební poctu slavením mší a vigilií. Avšak i téměř celé město s množstvím přicházejících lidí se každý den shromažďovalo u kláštera a naléhavě žádali, aby mohli aspoň přes mříž spatřit onen šťastný poklad, který darovala štědrá Boží dobrota. Když pak toužícímu lidu bylo tělo vícekrát ukázáno, mnozí se ho dotýkali s velkou úctou prsteny, opasky a jinými věcmi v naději, že pro zásluhy slavné panny dotekem těch věcí dosáhnou žádoucí pomoci, jak bylo zjištěno, že se potom častěji s přispěním Boží dobroty stalo. Když však již sestry nemohly déle snášet neodbytnost lidí neustále naléhajících, uložily s úctou tělo do nové dřevěné rakve, připevnily k ní víko na železných závorách a pevně ji uzavřely velkým železným hřebem.
Posléze zpráva o přechodu (na věčnost) přeslavné panny, která se daleko široko po kraji postupně rozšířila, donesla se hodnověrně k jakési paní jménem Scholastice ze Šternberka, urozené mravy i rodem, která Kristovu pannu něžně milovala a oddaně jí sloužila. Když ona co nejrychleji mohla dorazila do města Pražského, prosila s velkým pláčem sestry, aby jí, protože měla dovolení od Apoštolského stolce, dovolily vstoupit do kláštera a vidět tělo její přemilé paní.
Když namítaly, že by to bylo proti zvyku kláštera, aby nějaká světská osoba, ať má jakékoli dovolení, byla vpuštěna dovnitř v dobu velkého postu, a připojily, že i kdyby vstoupila, její tělo by vidět nemohla, udolány neodbytnými prosbami vyhověly její prosbě. Když vstoupila do kláštera a s hořkými slzami se vrhla na zem vedle rakve, v níž bylo uloženo tělo, jedna sestra se přiblížila k rakvi s reptáním, zda snad se má i otevřít a naříkala, protože to se jí zdálo namáhavé a nesnadné, hned jak přistoupila k rakvi, hřeb, jenž byl silou zaražen, sám od sebe vyskočil a zazvonil o podlahu, rakev se otevřela a tělo bylo možno vidět, jak přítomní s úžasem pozorovali. To se stalo jen rukou Nejvyššího, který má klíč Davidův, pro zásluhy vynikající panny k útěše té, jež ji milovala, jak je třeba mít za to.
Mezitím byli vysláni poslové od bratří a sester k ctihodnému muži, pánu Tobiášovi, pražskému biskupu, a potom k nejbližším opatům, s naléhavou prosbou, aby někdo z nich přišel a svaté tělo pochoval s patřičnou důstojností. Ti však se zdráhali přijít pro různá zaneprázdnění podle tajného Božího úradku, neboť krátce před svou smrtí vznešená panna předpověděla, že její tělo nebude pochovávat ani biskup ani nějaký prelát jiné řehole, ale Menší bratr, a to takový bratr, jenž předtím nikdy nebyl ani spatřen v České zemi. Tak přišel ctihodný otec, bratr Bonagracia, generální ministr, čtrnáctého dne od jejího přechodu, a následujícího dne, totiž na Smrtnou neděli, zbožně a důstojně pochoval onu drahocennou zástavu spolu s četnými přítomnými bratřími v kapli Nejsvětější Panny Marie, v níž, když bylo třeba, bývala přítomna slavení mší, jak si sama přála. Tam podivuhodná vůně po více dní skrápěla sestry, které tam přicházely k modlitbě.
Stalo se pak jednoho dne, že jedna ze sester vstoupila do kaple, aby se modlila, a přemožena spánkem viděla Kristovu pannu a naléhavě se jí tázala, proč z jejího hrobu vychází taková vůně; ta odpověděla, že je to proto, že svatí andělé často navštěvují její tělo. Bylo zajisté vhodné, aby po smrti líbezně vonělo tělo té, která jako koruna vůní zasazená nebeským mastičkářem rozkošně voněla květy ctností, dokud žila, a nyní přesazena mezi nebeské květy rozkvetla jako růžový keř ve dnech věčného štěstí a převyšovala líbeznost všech vůní.
Již je zajisté objímána od svého Milovaného, bílého a purpurového, z lásky k němuž odmítla smrtelného ženicha, v nebi čistým objetím. Již je od něho pokorná snoubenka v nadzemských příbytcích odměňována korunou slávy místo popela a olejem věčné radosti místo časného zármutku. Již za největší chudobu je obohacena poklady věčně blaženosti, odpočívá na bohatých pastvinách a při plných bystřinách, oplývá rozkoší božské sladkosti za zdrženlivost. Již roztržen je kající šat a oblečena je rouchem veselí, a jako snoubenka ozdobená šperky vešla do Asuerovy ložnice, aby se s ním navěky spojila svazky duchovní lásky. Tam plesá s dcerami siónskými ve svém Králi, vidí jeho tvář v jásotu a nasycuje se bez umdlení zjevováním Boží slávy. Na její slávě pak kéž nám dá účast na přímluvu a pro zásluhy této vznešené panny náš nejdobrotivější Spasitel Ježíš Kristus, jemuž s Otcem a Duchem svatým budiž všechna čest a sláva po nekonečné věky věků.
Všemohoucí Bůh, jenž velkým darem své dobroty oslavuje své svaté zázraky, jasněji ozdobil šťastnou pannu Anežku, ušlechtilou sazeničku svaté Kláry v Českém království, nejen zásluhami převznešeného života, ale i mnohými divy zázraků, když na vzývání jejího jména milosrdně přispěl na pomoc v potřebách a nebezpečích mocí své pravice. Aby tedy sám slavný Bůh byl ve svých svatých hojněji veleben a chválen a šířila se zbožnost věřících k úctě této přeslavné panny, uznal jsem za vhodné uvést krátce některé z těchto zázraků, byl i jen v malém počtu.
Královna česká paní Guta, manželka pána Václava, svou dceru jménem Markétu již téměř umírající nechala donést do kláštera v důvěře v zásluhy přejasné panny Anežky a položit ji na hrob této panny, a ke cti Boží a oné panny nechala přinést jako obětní dar drahocennou kasuli na její náhrobek. Když se tak stalo, dítě ležící na hrobě ihned kýchlo a osvěženo mlékem kojné bylo doneseno k matce zcela zdravé a žilo potom ještě mnoho let.
Paní Eliška, česká královna, manželka slavného pána Jana, krále tohoto království, nesmírně milovala svého prvorozeného syna, tehdy ještě mladičkého a jediného. Když kdysi meškala v královském městě, jež se nazývá Praha, a onen její syn přebýval se svými vychovateli na hradě zvaném Loket vzdáleném od řečeného města více než dva dny cesty, jednou v noci byl zachvácen náhlou a velmi těžkou nemocí a uveden až do krajního nebezpečí, přičemž jeho paní matka vůbec nevěděla, co se s ním děje. A když v tutéž noc zmíněná paní královna usnula, slyšela ve snu hlas, který jí říkal: »Spíš?« A když ona ve snu odpověděla: »Ne,« opět k ní zazněl hlas: »Když prosíváš mnohé dobré a zbožné lidi, aby se za tebe u Pána přimlouvali, proč neprosíš svou pratetu svatou Anežku, aby i ona za tebe prosila Pána, když pro její zásluhy můžeš dosáhnout vyslyšení všech svých vytoužených proseb?« Když se pak paní tázala, kde by ji mohla nalézt, poněvadž již zemřela, hlas k ní opět pravil: »Není mrtvá, ale zůstává v klášteře svatého Františka a má se velmi dobře.«
Na tato slova královna, jak se jí zdálo, vstala z lůžka a co nejrychleji spěchala k řečenému klášteru. Přistoupila k mříži, totiž k okénku, u kterého sestry mluví, počala na to okénko tlouci a volat: »Je zde některá ze sester?« A když jedna uvnitř odpověděla, že ano, otázala se jí: »Je zde v klášteře moje prateta svatá Anežka?« Když na to sestra přisvědčila, pravila jí paní: »Jdi a řekni jí, že já jsem Eliška, česká královna, dcera krále Václava, a popros ji mým jménem, aby ke mně laskavě sem přišla.« Když pak ona (Anežka), jak se jí zdálo, přistoupila k okénku, spatřila její tvář téhož vzezření, jako měla kdysi za živa, vyjma že zářil podivuhodnou vznešeností a velkým leskem.
Když na ni pohlédla, na kolenou jí proti mříži pravila: »Pros za mne, nejdražší prateto, neboť trpím velikou úzkostí srdce, ačkoli její příčinu neznám, a vím, že za co poprosíš Boha, dosáhneš to.« Ona od ní odvrátila tvář a řekla jí: »Proč mám za tebe prosit?« Avšak královna příliš poděšena vrhla se před mříží na tvář a volala: »Prateto, pros za mne, neboť z tohoto místa neodejdu, ale spíše zde zůstanu ležet a zemřu úzkostí srdce, nepřimluvíš-li se za mne u Pána!« Tu Kristova panna se obrátila a pravila: »Jdi v pokoji, budu za tebe prosit!«
Následujícího dne přišel posel z družiny jejího syna a pravil jí: »Paní královno, dejte mi odměnu za zprávu, neboť váš syn, o jehož uzdravení jsme pochybovali, s Boží pomocí nabyl zdraví.« Když to uslyšela, jeho nemocí sice byla poděšena, avšak uzdravením velmi rozradostněna, ze souvislosti pochopila sen, který viděla, a hned sestrám kláštera, v němž byla Kristova panna pochována, poslala krásnou svíci, drahocennou látku k ozdobě náhrobku a také značnou almužnu, a naléhavě je prosila, aby vzdávaly patřičné díky Bohu, jenž má moc nad životem i smrtí, i slavné panně Anežce, a dosvědčovala, že na její přímluvu a pro její zásluhy byl její jediný syn vysvobozen z jícnu smrti.
Jindy tato paní Eliška, česká královna, po porodu druhorozeného (syna) třetí noc byla náhle zachvácena tak hroznou nemocí, že pro přílišnou bolest nepoznávala již ani ty, které dříve znala. A když vesměs všichni, kteří byli přítomni, jak lékaři tak ostatní, pochybovali už o jejím životě, obrátila se vší silou o přímluvu k vznešené panně a slibovala v srdci, a ústy to přede všemi přítomnými prohlašovala, že když pro její slavné zásluhy vyvázne z tak těžké nemoci, chce věrně usilovat o její svatořečení všemi silami a všemi jí možnými způsoby. Když to udělala, silou Boží pomoci hned pocítila úlevu v bolestivém zápalu a nabyla potom žádoucího zdraví.
Jakýsi hoch jménem Martin, syn paní Markéty z města Pražského, byl stižen těžkou nemocí a tak zeslábl, že nebylo na něm možno pozorovat ani hlasu, ani že vnímá, ani pohyb některé žíly. Jeho sestra Kunhuta vzata chlapce, neví se vůbec zda živého či mrtvého, vstoupila do kláštera sester na základě milosti udělené jí Apoštolským stolcem, a položila jej na hrob svaté Anežky; a když za chlapce udělala slib, zatímco všechny sestry vzývaly pomoc vznešené panny, hned chlapec jako probuzen ze záhrobí dostal od Boha takovou tělesnou sílu, že předán kojné tak chtivě sál prsy, jako kdyby nepřekonal žádnou chorobu.
Sestra jménem Domka, dcera pana Domaslava ze Škvorce, která přebývala v klášteře Kristovy panny v Praze, měla čtyři záchvaty za sebou. Když se již všeobecně myslilo, že dokonává, byla zaopatřena přijímáním těla Páně a pomazáním svatým olejem. Nato její sestřenice sestra Jutta z Lišnice přikryla pláštěm blažené Anežky tu, o které se myslilo, že již umírá. A ona jak ležela přikrytá tím pláštěm, uviděla veliké světlo a začala se smát, takže přítomné sestry myslily, že zcela ztratila rozum. Z pláště však vycházela taková vůně, že jí posilněna začala se potit a Kristovou mocí se ozdravila.
Jiná sestra tohoto kláštera jménem Vracka (Vratislava) z Újezda silně stižená jakousi bolestí se již blížila konci. Když pak jí byly podle zvyku předčítány modlitby pro umírající a některé už ji považovaly za mrtvou, ležíc v posledním zápase vzývala pomoc nejsvětější Anežky, a aby jí na důkaz uzdravení aspoň jednou kapku potu od Pána vyprosila, a učinila slib, že se postará o tři mše spíše k její poctě než k pomoci duše. Když ho vyslovila, byla uzdravena silou své pomocnice, a pamětliva slibu nechala sloužit mše, které však nedbalostí kněze odslouženy nebyly. Když se přiblížil výroční den Kristovy panny, spolu s ostatními pannami pospíšila k svatvečerním modlitbám u jejího hrobu. Jak tam stála, byla zachvácena dřívější bolestí a s velkou obtíží došla k lůžku. Pochopila pak, že její slib nebyl splněn, obnovila jej a pečlivě se postarala o jeho splnění. Konečně pro zásluhy svaté Anežky dosáhla daru dokonalého uzdravení.
Jiná sestra téhož kláštera jménem Ludka z Turnova, silně postižena srdeční bolestí už, jak se zdálo, dokonávala. Sestry však vzaly víno, v kterém byly umyty šťastné kosti svaté Anežky a daly jí ho vypít. Když z něho trochu okusila, Boží mocí se začala pozdravovat.
Jeden muž jménem Příbek, služebník pána Kuneše z Heřmanic v pražské diecézi, druhého dne velikonočního spěchal s ostatními věřícími do kostela. Když se zpívala mše o vzkříšení Páně, stoje mezi lidmi náhle se skácel k zemi, barva jeho obličeje se změnila a hned začal zápasit se smrtí. A tu jeden šlechtic jménem Mikuláš z Nažic řekl okolostojícím: »Pospěšte rychle k mé paní manželce a přineste co nejdříve vlasy svaté Anežky, které ona má.« Když je přinesli, polili je vodou, nemocnému násilím otevřeli ústa a tu vodu mu vlili do úst a hrdla. Když ji polkl, ihned vstal a vzdal díky Bohu a slavné panně Anežce, a k úžasu všech přihlížejících se zcela zdráv vrátil z kostela.
Jistá panna jménem Vanka (Václava) z Prahy, které mnozí říkali »malá«, když se jednou převážela přes řeku Vltavu, náhodou spadla z lodi do řeky a zakrátko byla pokryta velkým množstvím písku. Měla však s sebou několik vlasů Anežčiných. Když ležela pod pískem, zbožně prosila pannu Anežku o pomoc. Když konečně přišli lodníci, vytáhli ji z písku jakoby z hrobu docela zdravou.
Jiná panna jménem Kristina, dcera Gotfrída, prokurátora Menších bratří v Praze, byla jednou stižena nemocí, při které měla celé tělo zsinalé či promodralé, takže všichni, kdo ji viděli, pro tu hroznou změnu barvy pochybovali o jejím životě. Ona též nedoufala v lidskou pomoc a zcela se obrátila k Anežčině přímluvě a prosila se slzami, aby ji pro své svaté zásluhy z této choroby vysvobodila, a zavázala se pevným slibem, že zůstane-li naživu, bude své dny tráviti v panenské čistotě. Podivuhodná věc! Panna pannou vzývaná dosáhne své ctitelce rychlý výsledek spasitelného prostředku a učiní ji následovnicí Královny panen. Brzy se totiž pozdravila z nemoci a přijala řeholní šat a to, co ústy slíbila, skutkem pečlivě naplnila.
Jakási žena, manželka pražského měšťana Martina řečeného z Chebu, po více dní zápasila při porodu a nemohla vydat dítě. Poslala k Menším bratřím, jimž byla z lásky ke Kristu oddána, a snažně prosila, aby jí vyžádali od sester nějakou věc, které užívala ctihodná Kristova panna a kterou by mohla bez výčitek svědomí nosit u sebe po dobu nemoci. Bratři dostali pás, který byl po její smrti dotýkán na jejím těle. Když jím byla nemocná opásána a velmi zbožně vzývala pannu o přímluvu, pro její zásluhy ihned porodila dítě, a bylo zdravé děcko i její tělo.
Jedna paní jménem Dobroslava ze slánského kraje v pražské diecézi, postižena vážnou nemocí dělohy a již téměř umírající bolestí, ve dne v noci naříkala. Konečně na radu Menších bratří poslala do Prahy k sestrám s naléhavou prosbou, aby jí pro Boha poslaly trochu vína, ve kterém pro neustále prosící nemocné byly omočeny ostatky panny Anežky. Když pak okusila donesené víno, nabyla úplného zdraví.
Jeden šlechtic v Českém království jménem Tas, který měl v hrdle nějaký vřed, pokorně prosil Menší bratry v Praze, aby mu darovali nějaké ostatky svaté Anežky. Bratři pak namočili vlasy této panny ve víně, hrdlo trpícího potřeli oním vínem a doporučili mu, aby ostatní vypil, poraditi mu však zároveň, aby učinil nějaký slib ke cti Boží a jeho služebnice Anežky a udělil almužny chudým. Když pak on udělal zbožně nejen to, co mu doporučili, ale i mnohem více, dosáhl daru úplného uzdravení.
Jiný velmi urozený pán v Českém království Hynek z Dubé býval často trápen bolestnou anginou tak těžce, že velkou bolestí ošklivě vyplazoval jazyk na prsa. Když pak mu nemohli pomoci žádným léčebným prostředkem, na radu sester řádu svaté Kláry v Praze, svých příbuzných, se zbožností se napil vína, v němž byly obmyty kosti blažené Anežky, a nikdy již od té doby netrpěl tou bolestí.
Jakýsi mladík jménem Václav, písař jistého rytíře jménem Protivce v Čechách, trpěl velikou bolestí v hrdle, pro kterou nemohl vyslovit ani slovo. Když ho jeho pán dovedl k Menším bratřím v Praze, začal prosit posunky, aby byl požehnán ostatky. Protože bratři jeho posunkům nerozuměli, jeho pán jim pravil: »On naznačuje posunky a já snažně prosím, abyste, máte-li nějaké ostatky blažené Anežky, dotkli se jimi jeho bolesti, poněvadž doufá, že tím bude úplně osvobozen.«
Jeden z bratří ihned pospíšil a s úctou přinesl vlasy panny, které ze zbožnosti choval, namočil je do vody, potřel jeho hrdlo a třikrát poznamenal křížem ke cti Trojice Boží, a co zůstalo z vody, přikázal mu vypít. Když ji s obtížemi vypil, neboť (předtím) po několik dní nejedl ani nepil, ihned vydal hlas jako bečící ovce, a když tak učinil po třetí, začal slábnout a potit se, ale po malém odpočinku propukl ve slova jásotu a volal: »Požehnaný bud' náš Pán Ježíš Kristus, který mne hříšného skrze svatou pannu Anežku vysvobodil!« A ihned vsedl na koně a se svým pánem odjel zdravý a veselý.
Podobně jistý muž jménem Mařík z Hoholic v pražské diecézi nemohl po osm dní pronést ani slovo pro velmi těžkou bolest hrdla, jen žalostně naříkal bolestí. Když se napil (vody) z vlasů svaté Anežky, příští noc se mu zjevila tato panna v hábitu sester svaté Kláry, řekla, že je Anežka, vložila do jeho úst dva prsty až k místu bolesti a všechnu bolest dotekem své ruky zahnala.
Když se jednou řeka Vltava, u níž stojí klášter sester v Praze, příliš rozvodnila, vnikla voda do kláštera sester a zaplavila i místo hrobu Kristovy panny. Když pak tato záplava pominula, sestra Markéta, dcera pražského měšťana Jakuba, vyčerpala vodu z hrobky a po dlouhý čas ji uchovala neporušenou, ta pak byla pro mnohé spásným prostředkem proti rozličným bolestem.
Neboť jeden muž jménem Albert a jeho sestra Alžběta, kteří v městě Pražském leželi na smrt nemocni, po napití této vody byli úplně vysvobozeni z nebezpečí smrti. A mnozí jiní byli osvobozeni od různých neduhů. Pro takové záplavy totiž, k nimž tam dochází často, sestry v obavě, že všechny ostatky panny se rozpadnou v prach, nechaly je rukama bratří kněží umýt vínem a s velikou úctou je uložily do dřevěné rakve. Avšak toto víno rok uchovávané v cínově nádobě nezměnilo ani barvu ani chuť a mnohým nemocným, kteří se ho napili, poskytlo spásný lék, jak o některých bylo řečeno výše.
Jeden šlechtic z Čech zvaný Markvard z Vlašimi obdržel Anežčiny vlasy od kterési sestry řádu svaté Kláry v Praze; protože měl ve svém městě Vlašimi mnoho lidí stižených horečkou, některé oněmi vlasy uzdravil, jiné však těmi vlasy pouze požehnal a patnáct z nich bylo pro zásluhy Kristovy služebnice osvobozeno ze záchvatů horečky.
Sestra Konstancie, která po smrti svaté Anežky po mnoho uplynulých let byla abatyší tohoto kláštera, před smrtí oné slavné panny byla stižena četnými horečnatými záchvaty. V den její smrti však začala být trápena více než obvykle, takže se jí před očima jakoby zatmívalo a celé její tělo velmi ztěžklo. Když pak sestry po obědě konaly děkovné modlitby v chóru, ona přišla a padla před márami, na nichž leželo tělo Kristovy panny, a vzývala její zásluhy, aby s ostatními sestrami mohla v následující noc číst žaltář za její duši. Když pak vstala od modlitby, necítila žádnou bolest ani těžkost, a co si předsevzala učinit, to uvedla ve skutek.
Jiná sestra jménem Anežka z Beřkovic, která rovněž po smrti vznešené panny po mnoho let byla abatyší sester kláštera, dříve než zastávala onen úřad, trpěla velmi těžkým ochrnutím lokte pravé ruky tak, že tou rukou nemohla nic dělat, nýbrž neustále ji nosila na klíně přivázanou páskem. Jednoho dne však vyhledala dřevěnou rakev, ve které leželo tělo panny, a poprosila jednu ze sester, aby jí pomohla pozdvihnout bolavou ruku z klína, neboť nikdy ji nebylo možno bez velké bolesti a nářku nemocné vložit ani vyložit. Když pak onu ruku položila na rakev tak, jak mohla, pominula veškerá bolest a znovu nabyla její užívání a bývalé zdraví.
Jedna vznešená paní jménem Scholastika, manželka pána Habarta ze Žerotína v Čechách, když ještě přešťastná Anežka dlela v těle, dlouho trpěla jakýmsi nádorem v levém boku nahromaděním škodlivých tekutin. Když se ho nemohla zbavit různými prostředky od lékařů, se svou tetou paní Scholastikou ze Šternberka, která měla dovolení vstupovat do kláštera sester, vstoupila do klauzury, kde dlela Kristova panna; a zbožnou chytrostí se pokoušela svůj nemocný bok přiložit k boku panenskému, neboť doufala, že takovým dotekem znovu nabude žádoucího zdraví.
To se také stalo. Když se totiž s Kristovou služebnicí chtěla při odchodu rozloučit, objala ji a při tomto objetí přitiskla svůj nemocný bok, jak jen mohla, k jejímu boku, a tak ta, které nepomohla ani náplast, dříve než vyšla z kláštera, cítila se plně uzdravena podivuhodnou mocí Boží. Aby projevila vděčnost za přijaté dobrodiní, po odchodu z kláštera hned před několika důvěryhodnými lidmi jí naslouchajícími hlasitě vyznávala, že pro zásluhy vynikající panny byla osvobozena od přetěžké choroby.
Jiná paní slavného rodu jménem Hostyrhilda, manželka pána Jaroslava ze Šternberka, jinak za Zábřeha, po mnoho let trpěla nemocí zvanou píštěl. Když pak se doslechla, že pro zásluhy blažené Anežky se (lidé) uzdravují z různých chorob, zcela se odevzdala do její přímluvy, kterou si vyprošovala posty, modlitbami a almužnami. Když konečně ke cti Kristovy služebnice učinila slib, pocítila, že je zbavena vší bolesti, kterou byla ustavičně trápena, a pozorovala, že také otvor píštěle je úplně zahojen; tu vyplnila svůj slib Bohu a slavné panně Anežce, přičemž vzdávala hojné díky.
Kterási jiná paní, manželka pána Mladoty z litoměřického kraje, po více let byla sužována krvotokem. Na den Povýšení svatého kříže přišla do kláštera, kde odpočívá tělo svaté Anežky. A když se hlásalo před množstvím lidu, jež se tehdy sešlo, o četných mocných činech a uzdraveních z různých nemocí, které se staly na vzývání Kristovy panny, obrátila se o přímluvu k té, o jejíchž velkých činech slyšela. Když pak k její cti ve svém srdci učinila slib, byla ihned osvobozena od krvotoku, vyznala tam zázrak, který se na ní stal, a povzbudila mnoho naslouchajících, aby velebili a chválili Pána v jeho svatých.
Sestra Domka z řádu svaté Kláry v Praze, dcera Domaslava ze Škvorce, pomáhala jednou podle své možnosti sestře, která v kuchyni připravovala pro ostatní sestry jídlo. Když pak chtěla nalít vodu do kotle, jenž visel nad ohněm, náhodou upadla do ohně, jak byla dlouhá, a když padala i potom ležela v ohni, volala: »Svatá Anežko, pomoz mi!« Když pak vstala z nenasytných plamenů, neměla žádnou stopu po spálení na šatech, ani na těle neutrpěla úhonu.
Stolice, na které Kristova panna sedávala, když jednou hořel dům, v němž tehdy ona stolice stála, zůstala neporušená uprostřed velkých plamenů, jen na jedné straně trochu ohořela, a je dodnes uchovávána na památku této události.
Kdysi se tak rozvodnila řeka tekoucí kolem kláštera sester v Praze, že zaplavila velkou část kláštera i kapli, v které bylo pohřbeno tělo svaté Anežky. Když pak jedna ze sester jménem Alžběta, dcera pána Alberta z Liběšic, přispěchala k oné kapli, aby vytáhla z hrobky dřevěnou skřínku, ve které byly uschovány kosti panny, náhodou do ní (hrobky) spadla a celá byla ponořena ve vodě. Avšak jedna ze sester jménem Zdeňka Pavlíková podala jí provaz a pomohla jí vylézt z vody. Když pak vystoupila, nebylo na ní ani stopy vlhkosti ani na těle ani na šatě a je třeba věřit, že se to jistě stalo pro zásluhy svaté Anežky.
Jiná sestra jménem Jitka z Lešan, když tělo svaté Anežky bylo ještě nepohřbené vystaveno, v nepřítomnosti sester si chtěla odříznout nehet z palce její nohy a ze zbožnosti uchovat. Když to začala dělat, počala se silně řinout krev. Ona byla silně poděšena a stírala krev lněným šátkem, takže jeho velkou část zbarvila touto krví a ten se později stal spásným lékem v mnohých nemocích pro zásluhy vznešené panny. Protože se však sestra obávala, že bude za toto krvácení velmi kárána a znepokojena, ještě s jinou sestrou padla na tvář vedle már a prosila milosrdného Pána, aby toto krvácení laskavě zastavil. To se také stalo.
Je ještě mnoho jiných znamení, která pro zásluhy této slavné panny Pán milostivě způsobil nejen na nemocných, ale i na ztracených věcech, pomáhaje, aby se našly, a milosrdně poskytuje pomoc všem, kdo k němu volali. To však, co bylo dosud řečeno, jsem proto jen v malém počtu stručně vypověděl, aby hodnější a zkušenější chvalořečníci měli příležitost připojit více k chvále Boha a této nejjasnější panny, budou-li chtít.
Modlitba. Proto, dobrotivá panno, která se na břehu nebeské vlasti raduješ z bezpečného přistání, pohlédni očima slitování na nejmenšího z Menších a nejméně hodného ze služebníků Božích, který jsem, sice jen žvatlaje, odhalil tvé slavné činy, i na ostatní tobě oddané, abys svými přesvatými prosbami vyvedla z jámy bídy a z bahnitého kalu ty, kteří dosud ubozí se zmítáme na rozbouřeném moři, přes jeho bouřlivé propasti táhneme loďku těla a nevíme, zda dokážeme přistát na pevném břehu, aby nás nezalil mnohonásobný příboj vody, totiž soužení, a nepohltila nás propast věčného zavržení.
Pros Krále velebnosti, patřením na něhož se nyní s velkou radostí těšíš, aby nás laskavě řídil svou mocnou pravicí na vlnách tohoto moře, abychom tak pluli uprostřed mezi Scyllou a Charybdou, že bychom se vyhnuli obojímu nebezpečí a s lodí i zbožím bez pohromy mohli dospět bezpečně do přístavu věčné blaženosti. To ať nám pro tvé svaté zásluhy a prosby laskavě udělí Ten, jenž je Bůh požehnaný, chvályhodný a slavný na věky věků. Amen.
Poznámka. Léta Páně 1234 bratři přišli do Čech. Léta Páně 1236 v Kristu zasvěcená panna Anežka, sestra Václava Čtvrtého, krále českého, přijala řád svatého Františka. Podle jeho vzoru, jako svatý František v předobraze tří řádů tři kostely zbudoval, tak sama postavila tři slavné kostely v Praze. Totiž první ke cti Spasitele všech, k němuž se uchýlila se svými sestrami. Druhý ke cti svaté Boží Rodičky Marie a blaženého Františka vedle něho pro Menší bratry přisluhující jí a sestrám bohoslužbami. Třetí v jejím špitále rovněž ke cti svatého Františka pro řád křižovníků, tehdy nově vytvořený Menšími bratry z příkazu samé paní Anežky, totiž Křižovníků s hvězdou, kterým ten špitál velmi bohatě vybavený z vlastního královského majetku svěřila, aby oni věrně sloužili chorým a nemocným a všem ubohým osobám tam přijatým jak ve věcech časných tak i duchovních.
(Roku) 1277. Tehdy král Přemysl odevzdal svou dceru řádu svaté Kláry v klášteře svatého Františka v Praze s velikou slavností, při níž bylo pět biskupů. (Roku) 1277 (správně 1278). Tehdy král Přemysl v bitvě udeřil krále Rudolfa do hlavy mečem a těžce jej zranil, jak sám Rudolf Menším bratřím ukázal rány v Jihlavě, avšak pod samým králem českým Přemyslem byl zabit kůň, a tu jeden šlechtic jej zajal a chtěl jej ponechat naživu, když však odpočíval, nenadále jej zabil.
Zemřel Jan, 24. pražský biskup, po něm nastoupil jako 25. Tobiáš. Otto, markrabě braniborský, stal se poručníkem Českého království i králova syna Václava, začal lid utiskovat a dědice dal odvést do své země. (Roku) 1278 (správně 1281). Tehdy byl převeliký hlad v Čechách, kterým pomřelo více než tři sta tisíc lidí. (Roku) 1279 (správně 1282) šestý den před březnovými nonami. Tehdy zemřela ctihodná paní sestra Anežka, dcera českého krále, zakladatelka kláštera svatého Františka v Praze a špitálu u paty mostu, jakož i kostela tamtéž postaveného ke cti téhož svatého Františka.
|
|
||
|
|||