|
|
|
Mezitím usilovaly mužské kongregace o plný řeholní život. Jak regulovaní terciáři ve Flandrech, tak i ti ve Španělsku, dostali od Evžena IV. dovolení skládat slavné sliby. Dějepisci regulovaného třetího řádu vidí v bule Mikuláše V. ze dne 20. července 1447, základní dokument kanonického uznání. Měla totiž různá společenství bratří třetího regulovaného řádu v Itálii spojit v jednu kongregaci s vlastní generální kapitulou, s vlastním generálním ministrem. Tentýž papež však znovu odvolal r. 1449 bulu, kvůli reakci řečených společenství, která se cítila ohrožena ve své samostatnosti. Ve skutečnosti šlo o podobnou centralizaci, jaká byla provedena v ostatních evropských zemích. Příčina tak škodlivého nedostatku jednoty a kázně pro pověst institutu, spočívala ve spontánním a sporadickém vzniku bratrských společenství a rovněž i v tom, že jejich hlavní rozšíření se dálo v letech velkého církevního schismatu. Na druhé straně, se nesmí přehlížet, že každé společenství chtělo zůstat věrným účelům svého založení, které vedly k jeho vzniku na určitém místě. Dále se ve všech kongregacích také neskládaly sliby. V této souvislosti byla bula Sixta IV. z r. 1480 rozhodující. Podle ní, sliby regulovaných terciářů obojího pohlaví byly prohlášeny za slavné v plném slova smyslu.
Nejdůležitějším krokem směrem k jednotě byla r. 1521 uveřejněná řehole Lva X. Platila pro mužská i ženská společenství. Ona vybrala z řehole Mikuláše IV. všechno, co se mohlo použít na život ve společenství. V ostatním však nahradila řeholi Mikuláše IV. novými ustanoveními. Nejvýznamnější novotou, která byla zavedena, byly 3 sliby. Ohledně klauzury, stanovilo to míru velké pohyblivosti: přísně vzato, musela být v těch konventech, ve kterých byla k tomu slibem pevně zavázána, v ostatních mohla být zavedena pod podmínkou, že ostatní díla pohostinnosti a ošetřování nemocných, která převzala některá bratrská společenství, nebudou tím ohrožena. Jako nejspornější bod, bylo podřízení představených domu provinčnímu představenému prvního řádu a od něho poslaným vizitátorům. Úřad generálního představeného kongregací byl zrušen. Řehole znala jen představeného domu nějakého místního společenství, který se u mužů jmenoval ministr a u žen matka.
Toto ustanovení přináší zřejmě snahu observantských představených, kteří chtěli za všech okolností zabránit vzniku nějakého jiného františkánského řádu, který by měl podobné vedení jako řád první. Pochopitelně narazilo toto rozhodnutí u všech oněch kongregací na odpor, které měly samostatné centrální řízení, zejména ve španělské a lombardské kongregaci. Španělé dosáhli r. 1547 od papeže Pavla III. promulgaci tří řeholí: jednu pro obec bratří, žijících spolu, jednu pro řeholnice a jednu pro světské terciáře., kteří žili ve svých domech, nebo v poustevnách. Tyto tři řehole platily jen pro terciáře španělské, portugalské a obou Indií, které celkově zůstaly pod generálním ministrem větve menších bratří.
Po vzoru španělských, dosáhli regulovaní terciáři Itálie, kteří povětšině žili pohromadě ve velké lombardské kongregaci, vlastní konstituce r. 1549 a plnou neodvislost s vlastním ministrem generálním a s provinčními představenými. Papež Pius V. je znovu podřídil představeným observance. Současně zavázal všechny bratry ke slavným slibům a k přísné klauzuře. Za Sexta V. dosáhli přesto r. 1586 určitou samostatnost. Stanovil totiž kongregacím italským vlastního řádového vizitátora. Ten musel být každé 3 roky volen na generální kapitule, měl za úkol vést kongregaci jako skutečný představený. Generální ministr observantů podržel si právo potvrdit vizitátora a vizitovat všechny terciářské domy každých 5 let. Avšak tohoto práva se už brzy neužívalo.
V téže době se stará lombardská kongregace přeměnila na
italskou kongregaci s 11 provinciemi. K ní se připojila za Pavla III.
sicilská kongregace. Později sem byly začleněny dalmatská (1602) a vlámská
(1650). Španělská kongregace sestávala z 3 provincií. Zdráhala se sice přijmout
dekret Pia V., zůstala však v určité větší závislosti na observantech.
Měla vlastní provinční vizitátory. Tito se zúčastnili generální kapituly
observantů r. 1625. Od r. 1670 dosáhla dokonce práva mít jednoho generálního
definitora. Musel být zvolen ze španělské kongregace, nikoliv
z francouzské, která byla tehdy, co do počtu silnější kongregací.
Francouzská kongregace sestávala po reformě Vincence Mussarta (+ po 1637) ze 7 provincií, když tato reforma
byla prováděna s neuvěřitelnou houževnatostí a za pomocí krále. Tato
reforma, která se označovala sama jako přísná observance, měla vlastní statuta,
sepsaná na bázi řehole Lva X. Bylo to kongregace, která sála co nejsilněji ve
spojení s prvním řádem. Její nejvýznačnější osobností byl slavný historik
monastických řádů, Hypolit Hélvot (+
1716). Ve svých řadách měla také známé duchovní spisovatele. O ostatních
kongregacích jižního Německa, Čech, Uherska, Irska a Anglie máme málo zpráv
Roku 1639 potvrdil papež Urban VIII. konstituce, ujednané na generální
kapitule.
Vzdor škodám, utrpěným v Německu od protestantů, bylo tam na začátku XVII. století přes 200 a v Irsku na začátku XVIII. století asi 30 stanovišť. Výkaz z r. 1625 udává celkový počet 17 provincií s 327 kláštery a 3 990 profesy. Italská kongregace čítala 124 kláštery a 2250 členů, španělská 40 konventů a 860 řeholníků, francouzská 60 stanovišť s asi 900 členy. Jako ostatní řády, ztratili také regulovaní terciáři v Itálii v důsledků norem Inocence X., značný počet klášterů. R. 1680 čítaly 4 francovské provincie a 3 španělské, jakož i portugalské, které podléhaly observantům, 86 klášterů s 1666 řeholníky. R. 1700 bylo ve stejných provinciích 101 klášterů s 1761 řeholníky. Celý mužský řád měl 20 provincií, 217 klášterů a 3991 členů. U ženských klášterů nemůžeme udat ani přibližné číslo.
|
|
||
 |
|||