|
|
|
Regulovaný třetí řád povstal z pokračující intenzívní snahy po dokonalosti evangelia, jak je tomu dáno ve slibech světských terciářů. Takováto přeměna se neudála najednou. Začala připodobňováním společného života, vzhledem k povinnostem bratří kajícníků. Vyvěral z požadavku určitého uspořádání náboženských cvičení ve zcela určitých kostelích, rovněž i požadavku pevné organizace díla blíženské lásky, a konečně také i požadavku ohledně prospěšnosti vzájemné pomoci v potřebách denního života. Členové těchto prvních společenství se zavazovali k poslušnosti vůči svým ministrům, k celibátu a k částečnému vkladu svých příjmů do společné pokladny. Na zrovna opačné straně daných možností sebeposvěcování, obsažených v řeholi kajících bratří stojí život poustevnický. Od samého počátku přijalo značný počet poustevníků a rekluzů tuto řeholi, aby dali svojí touze po samotě nebo konání smíru zcela určitý směr. Známe už některé z těchto svatých poustevníků. Tento trend však nebyl jediným popudem k řádovému životu terciářskému, spíše to byla přitahující síla uspořádaného společného života, rovněž i nutnost se uvolnit a umožnit organizování pracovního týmu, zvláště pro práci v nemocnicích.
Papež Bonifác VIII. dovolil r. 1295 bratřím kajícníkům v jižním Německu, vést společný život a zřizovat ve svých sídlištích oratoře ke slavení bohoslužeb. Četné podobné případy existovaly ke konci XIII. století. Hromadily se především tam, kde společenství bekyň, zrušená koncilem ve Vienně (1311-12) se musela přidružit do řádu kajícníků, jestliže chtěla dále existovat.
Bulla papeže Jana XXII. z 18. listopadu 1324, jejíž pravost je ostatně popírána, vzala pod ochranu skupinu bratří kajícníků, kteří vedli na různých místech v Umbrii poustevnický život a byli podezíráni z příslušnosti k bekyním. Papežská bula doporučovala jejich způsob života, co by terciáře se složenými sliby, zde šlo o život, „který je v souladu s vůlí svatého Fratniška“, když založil řád kajícníků.
V průběhu XIV. století vzrostl počet mužů a žen těchto spolků do té míry, že jim musela být dána přísnější a centrálnější organizace. Přitom byla statuta ohledně šatu a klauzury pro řeholnice sjednocena. Volný a nekontrolovatelný způsob začáteční doby byl nahrazen větší stabilitou místa. Ke slibu poslušnosti, zavedenému už velmi brzy, přistupovaly o něco později sliby chudoby a čistoty. Několik společenství v jedné a téže diecézi, provincii nebo národě tvořili kongregaci. Tato obdržela od diecézního biskupa nebo od představeného prvního řádu dovolení slavit svoji kapitulu a volbu představených.
Touto cestou se došlo k samostatnosti spolků. Bratři v Utrechtu dosáhli r. 1401, bratři ve Flandrech 1413, v Kolíně 1427, španělská kongregace 1442, lutyšská 1443, italská 1447, irská 1456 a dalmatská 1473.
Bula papeže Bonifáce IX. z roku 1401 dovolila bratřím a sestrám diecéze Utrecht slavit „generální kapitulu“, vydání vlastních statut a skládání slavnostního slibu čistoty. Důležitější je bula Jana XXIII. z 26. srpna 1413 (vzdoropapež). Ta dovolila bratřím a sestrám ve Flandrech tutéž samostatnost a schválila statuta její kongregace. Tato statuta obsahují prvky řehole bratří kajícníků: stanoví, že nikdo nesmí skládat sliby před dokončením 18 let života a předpisují velmi příznačnou profesní formuli, která dává jasně poznat, jaký stupeň vnitřní samostatnosti byl už dosažen. „Já N.N. slibuji a připovídám Bohu, blahoslavené Panně Marii, svatému Františkovi a všem svatým, tobě bratře N. po celý čas svého života, panu papeži a jeho právoplatným nástupcům poslušnost, žít v poslušnosti, bez vlastnictví a v čistotě, řeholi třetího řádu sv. Františka, zachovávat podle vkladu a ustanovení římské Církve, jak byla sestavena a vydána panem papežem Mikulášem. Rovněž budu zachovávat vše ostatní, co je prospěšné této formě života, pro spásu mé duše a podle úsudku představených“.
Vlámská kongregace zažila už v XV. století velký rozkvět a měla na 70 mužských a ženských klášterů. Tyto byly podřízeny svému generálnímu ministrovi a generálním ministryním a čítaly přibližně 3000 členů. Řeholnice se zavazovaly ke klauzuře. Jejich hlavním zaměstnáním byla péče o nemocnice. Muži i ženy dostaly hnědý hábit.
V mnohých kongregacích byla ženská společenství ohledně vedení spojena s mužskými, ale už od XIII. století byla i samostatná, která podléhala jenom vedení menších bratří.
Dynamická instituce, duch a poslání moderní františkánské kongregace, předcházející mnoha staletí, byla kongregace blahoslavení Angelíny z Marsciano (+ 1445). Roku 1397 založila ve Foligno svůj první klášter. Papež Bonifác IX. a Martin V. propůjčili jí autoritu generální ministryně. Jako taková, založila nových klášterů. Každý nový klášter si mohl volit svoji ministryni. Jí příslušelo přijímání novicek a jejich připouštění ke slibům. Generální ministryně byla volena od místních ministryň a měla právo – vizitovat všechny domy, přijímat sestry z jiných podobných kongregací. Tak to rozhodl Martin V. roku 1428. Ohledně klauzury a řádových slibů, vyjma chudoby, nebylo nic určeno. Jejich hlavním úkolem byla výchova dívčí mládeže v Itálii.
Ještě za života zakladatelky se daly regulované terciářky pod vedení observantů, i když si podržely vlastní organizaci. Nové zřízení se rychle rozšířilo uvnitř i vně Itálie. Stálé cestování generální ministryně při vizitaci domů a cestování lokálních ministryň na kapituly, vzbudilo pohoršení. Proto odstranil papež Pius II. r. 1463 jednou provždy úřad generální ministryně. Tím ztratila kongregace nejen jednotné vedení, ale také jejich charakteristickou zvláštnost a jednoznačnost. Nadto si observanté pevně umínili, že udělají konec s volným vycházením řeholnic z kláštera. Od Sixta IV. obdrželi zmocnění, že se už nemusí více starat o společenství, která se zdráhala přijmout klauzuru. Některá společenství – klauzurované terciářky – přijala papežská rozhodnutí. Jiná se opět postavila pod vedení amadeistů (sev.s.72), anebo pod biskupskou jurisdikci.
|
|
||
 |
|||