6. Světský řád kající

6. 4. Znovuobnovení, řehole – Lva XIII. (1884)

Přítomný stav

Mnohé významné faktory přispěly ve druhé polovině XIX. století k nemalému rozmachu třetího řádu: znovuobnovení prvního řádu v jeho různých větvích, přičemž jejich apoštolát byl nyní zaměřen sociálně a účinněji, měl ale nyní mnohem jasnější představu o nasazení františkánských prostředků pro svoji činnost, dále vlna sympatií, která se nesla k sv. Františkovi ze strany intelektuálních kruhů a rozhodná podpora od římských papežů.

Začalo se používat tisku a používalo se přitom časopisů, které šířily františkánské ideály a různá bratrská společenství spojovala navzájem Nejstarším uveřejněním tohoto druhu jsou Annales franciscaines, které začaly r. 1861 vydávat francouzští kapucíni. Brzy nato se objevil časopis L´Anée franciscaine, vydávaný rekolekty. V Belgii rovněž z iniciativy rekolektů byl od r. 1887 vydáván časopis ve vlámštině. R. 1870 založili lombardští kapucíni Anali franciscani, k nimž se 1873 připojil v Neapoli časopis L Éco di san Francisco. V Anglii začali kapucíni r. 1877 s publikací Franciskan Annalis. Tímto vydáváním se od pontifikátu Lva XIII. dosáhlo tak velikého rozmachu, že tomu bylo už do roku 1919 na celém světě. V následujících stoletích stoupl počet ještě značně výše.

Opět tomu tak bylo, že vznešené osobnosti pokládaly nošení cingula sv. Františka za záležitost pocty. Především našlo úsilí o svatost vstup do třetího řádu a přineslo odtamtud skvělé plody. Praktikujícími terciáři byli Josef Benedikt Cotolengo (+ 1842), Vincenza Garosa (+ 1847), Vincenc Palotti (+ 1850), Jan Maria Vianney (+ 1859), Josef Cafasso (+ 1860), Maria Josefa Roscello (+ 1880), Jan Bosco (+ 1888), Františka Xaverie Cabrini (+ 1917) a blah. Contardo Ferrini (+ 1900).

Poslední papežové od Pia IX. až k Janu XXIII. Náleželi ke třetímu řádu sv. Františka, dříve než byli svoleni za papeže. Avšak i po své papežské volbě mu věnovali velkou pozornost.

Avšak ten, kde zjednal třetímu řádu přednost a do něho vložil své největší naděje pro obnovu církve, byl papež Lev XIII. Už jako biskup v Perugii jemu přál ve všech farnostech své diecéze. Jeho nadšení ještě vzrostlo, když byl jmenován papežem: Použil příležitosti 700 výročí slavení narození sv. Františka a r. 1882 uveřejnil encykliku Auspicato concessum – vroucí chvalozpěv na třetí řád františkánský a důrazná doporučení jeho šíření do celého světa.

Tento, do daleka vidoucí papež však poznal, že toto starodávné františkánské zřízení by se nikdy nemohlo rozvinout ve všeobepínající sílu vlivu, kterou by mohli přijmout všichni lidé dobré vůle, kdyby nepřizpůsobili svého původního ducha požadavkům moderního světa. Proto se rozhodl, že změní řeholi. Nešlo mu přitom jen o zmodernizování řehole, nýbrž také především o to, aby si to pokud možno osvojil co největší počet členů.

Nová řehole byla uveřejněna 30. května 1883 apoštolskou konstitucí Misericors Dei filius. Její text se skládá ze 3 kapitol. K nim je připojen o další 3 kapitoly ohledně terciářských odpustků a privilegií. Ze staré řehole převzal v souhrnné formě všechno, čeho se dá uplatnit na život horlivého křesťana. Co se ve staré řeholi jevilo zastaralým nebo příliš přísným, změnil nebo nově doplnil. Buď též zde uveřejněny její nejdůležitější články: povinnost nosit malý škapulíř a cingulum, nutnost jednoročního noviciátu před sliby, jednoduchost a skromnost v oblékání, vyhýbání se světským hrám (divadelním), pravou míru v jídle, měsíční sv. zpověď a sv. přijímání, denní modlitbu 12 Otčenášů, Zdrávas Maria a Sláva Otci – k tomu byli zavázáni ti, kdo se nemodlili ani breviář ani mariánské hodinky, včasné sepsání závěti, denní zpytování svědomí, podle možnosti účastnit se mše sv. a účast na měsíčním shromáždění, dobrovolný příspěvek na vydání bratrského společenství a péče o chudé. Každý třetí rok obnovení úřadů, roční vizitace, které mají být prováděny od těch, kdo mají úřad v prvním či v regulovaném řádu, kteří mají být jmenováni od kvardiánů, jímž jsou podřízeni. Jakmile se tento krok uskutečnil, nenechal si papež ujít žádnou příležitost, aby veškerý katolický episkopát zainteresoval pro šíření třetího řádu. Chopil se této příležitosti v encyklikách, jaké v té z r. 1884 proti zednářství a v encyklice z r. 1885, ohlašující Svatý rok, slovy napomenutí a povzbuzení. Hierarchie přijímala přání papežovo učenlivě, nadšení zachvátilo křesťanský lid a v krátkém čase čítali terciáři už několik milionů členů.

Dokonce i mimo katolickou církev se toto hnutí rozšířilo. S jinou řeholí, ale pod stejným názvem, dotáhli třetí řád sv. Františka ke konci XIX. století také do anglikánské církve do pozoruhodného počtu stoupenců. Kalvínec Monod, zakladatel františkánského třetího řádu ve Francii uzavřel svůj projev na unionistickém kongresu ve Stockholmu r. 1927 následujícími slovy: „Kéž by svatý František všude v křesťanství vzbudil misionáře světského třetího řádu. Měli by za úkol chlámat mravní, sociální a duchovní Evangelium, které by nás dovedlo zachránit před strašlivým divadlem druhé světové katastrofy.

Všeobecná síla přitažlivosti, která velké františkánské bratrství – společenství sjednocovalo ve všech národech musela se stát viditelnou a třebas jen proto, aby tvořila protiváhu propagandě marxistické internacionály třídní nenávisti. Proto se podporovaly velké kongresy. R. 1893 vedla mezinárodní pouť 4500 terciářů k Svatému Otci do Říma. Téhož roku uspořádal vynikající sociální apoštol a horlivý terciář Leo Harmel de Val de Bios velký františkánský kongres pro bratrská společenství Francie, Belgie a Holandska.

Dva další kongresy podobného druhu se konaly následujícího roku v Navaře a v Parey-le-Monial. Tyto kongresy se pak konaly s rostoucím úspěchem každého roku, až v roce 1900 se uskutečnil mezinárodní františkánský kongres. Předsedal mu kardinál Voves y Tuto. Z celého světa se sešlo asi 17 000 terciářů. Zvláštního významu dosáhl r. 1914 národní kongres v Madridě, v roce 1921, když se oslavovalo 700leté založení třetího řádu; přivedly celý křesťanský svět do pohybu nejen regionální a národní kongresy, nýbrž se uskutečnil také druhý mezinárodní františkánský kongres v Říme. Papež Benedikt XV: otevřel 6. ledna onoho roku slavnosti staletí, svoji encykliku Sacra propediem. V tomto okružním listě nabádal pastýře duší,a by věnovali svůj zrak k tomu, aby už stávající bratrské společenství dělala den co den větší pokroky a všude tam, kde by ještě nebyla, aby byla zřizována nová. To mělo za následek nový přírůstek počtu terciářů, také biskupové se začali více ujímat třetího řádu a tím následovali jasných pokynů Svatého stolce.

Velké kongresy byly opět r. 1926 u příležitosti smrti svatého Františka. Papež Pius XI. vzpomněl této události v encyklice Rite sepiatis. Končila doporučením, pro biskupy, aby podporovali třetí řád mezi svými věřícími, a to všemi možnými prostředky.

V následující době se už řádné velké podniky nekonaly. Na jejich místo nastoupila praktičtější a účinnější shromáždění na rovině národnostní. Těch se účastnili jen delegáti provinční. Papež Pisu XII. se jen připojil k řetězu chvály a doporučení svých předchůdců. To se stalo při jedné audienci, kterou poskytl 20. listopadu 1945 čtyřem tisícům zástupců čtyř františkánských větví, když vzpomenul svého 50 životního vstupu do třetího řádu.

Zrovna tak projevili papežové Jan XXIII. 2. července 1961 ve své promluvě před italským národním kongresem a papež Pavel VI. před velkým mezinárodním terciářským shromážděním své hodnocení františkánského hnutí mezi světskými lidmi.

Nejvýmluvnějším důkazem pro spolupráci širokých vrstev kléru jsou ve všech zemích založena Bratrská společenství kněží. Tím nejvýznamnějším je Pia Francelanza, kterou založil kardinál Vives y Tuto v Římě r. 1900. Do jejich řad patřili významní preláti všech národností. Jedním z jeho členů je pozdější papež Benedikt XV. Také Eugenio Paceli, pozdější papež Pius XII. sem patřil. Takováto kněžská společenství jsou četná v Itálii, Francii (tam jich bylo r. 1950 27 s vlastním časopisem), v Belgii a ve Španělsku.

Schválně musí být podotknuto, že početní vzestup, dosažený v roce 1920 až 1930 se v následujících desítiletích proměnil v rapidní odpad. V čem tkví toho příčiny? První příčinu je snad třeba hledat ve snaze, že terciářského ideálu nelze snadno dosáhnout jenom když se nechají hnát nahoru statistická čísla. Často totiž byla bratrská společenství bez pevného programu v úsilí o svatost ve světě. Už na různých kongresech po vyjití konstituce papeže Lva XIII. se otevřeně přiznalo, že všeobecně vzato, budou třetímu řádu chybět předpoklady, k tomu, aby odpovídal papežovým úmyslům. Druhý důvod spočívá vskutku v tom, že první řád věnoval svoji pozornost bezprostředně účinnějším formám apoštolátu a zanedbával péči o terciářské obce, které byly poněkud vzdálené od klášterů.

Vysvětlení, které nejvíce odpovídá skutečnosti, spočívá v pravdě ve vystoupení nové síly, která nahradila třetí řád v jeho zaměření na apoštolát laiků: katolická akce. Její největší rozšíření spadá opravdu do nejsilnějšího poklesu třetího řádu. Že k tomu došlo, bylo zcela přirozené. Neboť od této chvíle museli biskupové a kněží celého světa odpovídat na naléhavou prosbu Pia XI: ve prospěch katolické akce, kterou tentýž papež postavil ještě pod ochranu sv. Františka z Assisi. Jistě nebylo úmyslem Svatého Otce nahradit třetí řád katolicko akcí. Zatlačení jistě také nepřišlo nutně ze střetnutí obou hnutí, jejichž cílové určení bylo různé.

Představeným františkánských větví nikterak neušel tento následek. Oni už po léta usilovali podle možnosti znovu oživit třetí řád lepší organizací a koordinací všech společných činností. Čtyři generální ministři – františkánů, konventuálů, kapucínů a regulovaných terciářů – neustále adresovali své okružní listy svým rodinám. Tím se hleděli představení naléhavěji zhostit své odpovědnosti vůči třetímu řádu. Současně se vytvořily v každé rodině generální, národní a provinční komisariáty s příslužnými sekretariáty. Tím mělo být vedení centralizováno. Nadto byly vytvořeny spojovací orgány ke vzájemné spolupráci. Uspořádalo se meziobedienční setkání, jako třeba, mezinárodní setkání vedoucích ze stavu laického v letech 1950 a 1975. Ona spadala do svatého putování ve Svatém roce.

Významnou událostí jsou v roce 1957 uveřejněná Konstituce třetího řádu, vydaná dekretem kongregace pro řeholníky. V nich se zvláště zdůrazňuje světský charakter terciářského povolání – svatost a apoštolát ve světě, - stejně tak i program, blízká skutečnosti a časovosti pro angažovaný křesťanský život, který se vyznačuje především svědectvím a nasazením pro mír a sociální spravedlnost. Podle těchto konstitucí je zde možnost zaměnit škapulíř a cingulum za nějako medailku, či jiný odznak. Vnější vedení je u generálního ministra prvního řádu, který je zastoupen generálním národním, provinčním a regionálním komisařem, rovněž i místními řediteli. Vnitřní vedení se skládá z místních, regionálních, provinčních, národních, generálních a internacionálních grémií (diskretorií).

Roku 1973 byla vyvolána k životu univerzální rada třetího řádu. Z podnětu Druhého vatikánského koncilu, který jasně stanovil povolání laiků v církvi a laickým křesťanským organizacím ukázal cestu k pokračující samostatnosti, byla pociťována potřeba – přiznat tuto samostatnost i františkánského laickému společenství, jak bývá dnes třetí řád rád označován. Na druhé straně, se od roku 1968 pracovalo na revizi terciářské řehole. Terciáři celého světa dali svůj příspěvek k sestavení životní formy františkánského obsahu. Tato nová řehole, která nahradila řeholi Lva XIII. byla potvrzena papežem Pavlem VI. 24. června 1978.

Bratrstvo Opasku svatého Františka, zřízené Sixtem V. r. 1585 při bazilice Arci v Assisi, těšilo se dík nasazení konventuálů velké oblíbenosti v XVII. století a nabízí v dnešních dnech možnost začlenit do františkánské rodiny dětí, které ještě nemají kanonický věk pro vstup do třetího řádu: je to jakýsi předstupeň třetího řádu (aspirantura).

Nového původu je hnutí Františkánské mládeže. Jeho členové nejsou vždy zapsáni do nějakého bratrského společenství. Jsou, tak říkajíc, duchovní a apoštolské vyzařování bratrských společenství. Plné začlenění do třetího řádu je také u spolku Přátel svatého Františka, který r. 1943 vznikl ve Francii, rozšířil se také do jiných zemí.)

Roku 1960 čítalo se pod vedením kapucínů 740 bratrstev opasku s 45 533 členy, 640 sekcí františkánské mládeže (JUFRA) s 17141 členy a 77 spolků přátel sv. Františka s 4057 členy.

Na závěr jsou udány jen některé statistické údaje, které ukazují vzestup a úbytek třetího řádu v našem století, protože podat přesná čísla bratrských společenství a jejich členů – podléhají 4 františkánským rodinám – je velmi obtížné.