|
|
|
V době renesance začal se zevní zjev třetího řádu pozoruhodně měnit. Především došlo ke zlovolnému nutí sestupu. V Itálii platilo, že přehnaný humanismus nelze spojit s životním postojem těch „pinzocheri“ v dobrý souzvuk. A v zemích, zachvácených protestantismem byl protestantský postoj proti františkánským ideálům. Jinak tomu však bylo ve Španělsku a v Portugalsku, ve španělských evropských državách – v Neapoli, Lombardii, Flandrech a v Novém světě. Tam ve stejné době vypuklo nadšení, a to bouřlivé, pro serafínský řád. Nastala dokonce hodina, že svatý František byl hvězdou španělské společnosti. Králové, biskupové, generálové, spisovatelé a umělci si pokládali za čest, že ho mohli nazývat „náš serafínský otec“, že jej mohli srdcem a umem oddaně uctívat a nechat se pohřbít v jeho šatu.
Toho se však nedosáhlo bez citelných škrtů. V tomto ohledu je příznačný změna samotného hábitu. Původně dlouhý hábit prostý a chudobný ve své formě, byl koncem XIII. století zevním poznávacím znamením terciářů a dával poznat také zevně životní strohost v předních palácích, jako i v dílnách řemeslníků. Nyní se však to stalo pro lidi vyššího stavu přehnaně těžkou povinností a pro řemeslníky, kteří museli jít po své práci, pociťovanou překážkou. Na základě různých stížností, rozhodl papež Julius II. r. 1508, že vlastním řádovým šatem má být škapulíř. Sestával ze dvou vlněných proužků, které pokrývaly prsa a záda a na bocích byly drženy provazem. Tento kousek oděvu mohl se nosit bez potíží pod svrchním šatem každého druhu. Časem – zvláště od zvolení papeže Klementa XI. z roku 1704 – byl škapulíř stále menší, až se až do dnešního dne zůstavil jen na kousku látky, připevněném na nějaké stuze, která prakticky nemá žádné spojení s pásem.
Vážnost profese v řádu kajícníků ustoupila stále více zevnímu projevu zbožnosti, když platila jako závazek ke svatosti a k odříkání. U vyšších vrstev obyvatelstva vedla na odiv nošenému nadšení a u věřícího lidu k masovému vstupu. V XVI. a XVII. století může se třetí řád vykázat velkou řadou vysoce postavených osobností, avšak jen málo světci. Počet těch posledních se skládá především z velkých zakladatelských postav XVI. století. S výjimkou sv. Anděly Merici (+ 1540), nevíme, zda jejich přilnutí k některému svatému životnímu putování vzal svůj počátek v členství třetího řádu. Ignác z Loyoly, Kajetán z Tienne, Filip Neri, Kamil de Lellis, Josef Katalánský, František Saleský, Jana de Chantal… Pak následuje purpurový věnec 17 svatých a přes 30 blahoslavených mučedníků japonských, kteří prolili svoji krev spolu se svými misionáři prvního řádu.
U těchto mučedníků můžeme s jistotou mít za to, že to byla františkánská spiritualita, která jejich víru, coby nově pokřtěných, naplnila čestnou a radostnou odvahou k mučednictví, rovněž i touhou po něm. Jako v Japonsku, tak na Filipínách a v Americe zakládali menší bratři s novými křesťanskými osadami také terciářská bratrstva, a to v takové míře, že počet řádových členů za mořem byl od roku 1586 hodnocen jako víc než 100000. Ve Quito žila sv. Marie Anna od Ježíše de Paredes y Flores (+ 1645)
Ve století XVII. získávala přitažlivá síla třetího řádu stále další kruhy. Je to především horlivost různých větví prvního řádu, které můžeme děkovat za to a která k obnovení a šíření třetího řádu vydávala rozhodnutí kapitol a konstitucí. Generální kapitula v Toledu r. 1633 vyslovila ve svých nařízeních k obnově třetího řádu: „Zvláště pro nedbalost naších spolubratří došlo to až tak daleko, že v některých provinciích a národech může být třetí řád pokládán za vymřelého“. Aby se jeho obnovení popohnalo kupředu, nařídilo se, aby se všude ve Španělsku použilo direktiv tam, kde „Třetí řád je v podivuhodném rozkvětu.“ Uveřejněny byly mnohé příručky, psané lidovou řečí. Zpovědníci řádu sv. Františka povzbuzovali knížecí vrchnosti a jejich rodiny, především domu rakouského, Gonzagy a Savojska, aby nosili serafínský šat. Papežové zase ze své strany podporovali třetí řád projevy milosti a doporučení, pokládali ho za účinný nástroj v provádění katolické obnovy a v boji proti bludům.
Ve všech italským městech existovaly kvetoucí terciářské rodiny. Církev i světská aristokracie pokládala svoje společenství ve třetím řádu za věc cti. Ve Španělsku a v Portugalsku dosáhlo nadšení neuvěřitelných rozměrů za králů Filipa III. a Filipa IV. Jenom bratrské společenství v Lisabonu, založené od neúnavného apoštola třetího řádu P. Ignáce Garcii, čítalo r. 1644 přes 11000 členů. V Madridě bylo r. 1689 více jak 25000 terciářů. Hlavními odpůrci třetího řádu ve Francii byli kapucíni. Mezi jinými se vyznamenali P. Josef de Tremblay, Leonard z Paříže a Ivo z Paříže. V Belgii zůstal třetí řád skoro výlučně omezen na lepší společenské vrstvy, aniž by u lidu zapustil kořeny. S nadšením byl přijat třetí řád v Německu, Irsku a Anglii.
Jestliže mluvíme o jakémsi poklesu síly třetího řádu, vzhledem na úsilí o svatost, nesmí být tím zdůrazňováno, že to bylo něco jen vnějškového a že to nemělo žádný trvalý vliv na náboženský život národů. Zde se omezujeme jen na Španělsko. Tam známe enormní rozkvět zbožných bratrstev, lidových slavností a lidových forem zbožnosti, za což je třeba děkovat iniciativě a provádění terciářských obcí. Často to byly mocné organizace, které přestály dobu, rovněž i různé rány osudu a existují ještě i v naší době. Ještě většího vlivu dosáhli na poli dobročinnosti a sociální pomoci, jako nemocnice, založená v Madridě a v jiných význačnějších městech. O poučení lidu se na mnohých místech zasloužili „zbožné ženy“ sv. Františka. Vedly školy pro děti. Mezi tím zasluhují zmínky především ty, které jim byly v Mexiku svěřeny od Zumarraga. Ten totiž je nechal, učitelky třetího řádu, povolat do Mexika ze Španělska. Ty byly především vzdělány k tomu, aby vyučovaly dcery kmenových náčelníků a připravovaly církevní uzavření sňatků u novopokřtěných. V tomto časovém období, kdy se první řád rozštěpil na různé větve a kdy regulovaný třetí řád povstal jako církevní osobnost, došlo k právním problémům, k jejichž řešení bylo potřebí papežského zásahu.
Od papeže Mikuláše IV. zůstala odvislost terciářů od řádu prvního nedotknuta. Jakési uvolnění této závislosti začalo hrozit, když ke konci XIII. století vyvstala terciářská společenství, která vedla společný život, měla vlastní kaple a samostatně pracovala. Uvolnění závislosti přinesl také zmatek, zavinění západním schismatem. Po skončení církevního schismatu postavil papež Martin V. bulou ze 9. prosince 1428 všechna společenství světských terciářů bez výjimky opět pod vedení generálního ministra a provinciálů prvního řádu. Toto rozhodnutí bylo sice papežem Evženem IV. r. 1431 poněkud zmírněno, ale prakticky bylo všude zachováno. Papež Sixtus IV. rozšířil to na všechny země a dal představeným observantů tytéž plné moci, které měli ohledně terciářů konventuálové. Tyto plné moci jim propůjčovaly právo vizitovat bratrská společenství, poučovat terciáře a je zlepšovat, připouštět je k obláčce a profesi a rovněž pro ně jmenovat vizitátory a zpovědníky ze stejného řádu.
Roku 1547 vyhověl papež Pavel III. opětovnému úsilí regulovaných terciářů ve Španělsku a potvrdil tři řehole. Každé seskupení třetího řádu dostalo po jedné: řeholníci a světští terciáři a řeholnice. Světští terciáři – byli jen shrnutím řehole Mikuláše IV. s některými zmírněními na poli postu a zdrženlivosti. Platila jen pro bratrská společenství na iberském poloostrově. Nejdůležitější novota spočívala v tom, že všichni terciáři Španělska a Portugalska, rovněž i obou Indií byli podřízeni generálnímu ministrovi regulovaných terciářů.. Tato novota byla jen ryze teoretická, která žádným způsobem neměnila vztahy mezi prvním a třetím řádem. Jejich vztahy byly od následujících papežů opětovně potvrzeny.
Zdá se, že kapucínská reforma nestála na svých právech při vedení třetího řádu, dokud stála pod nominální autoritou generála konventuálů. K tomu vykonávání jmenovaných práv bylo zakázáno zvláštními papežskými nařízeními. Avšak rozhodnutí kongregace pro biskupy a řeholníky z 30. ledna 1620 vzalo dosavadní zákazy zpět a přeneslo na kapucíny stejné plné moci, jaké měly ostatní františkánské větve. Přesto však byl odpor vůči nim v XVII. století velmi silný – ve Francii a v Belgii ze strany regulovaných terciářů a ve Španělsku a na Sardinii od observantů. Spor s těmi prvními rozhodl papež Klement X. r. 1675 ve prospěch kapucínů. A konečně, papež Klement XI. ukončil každou kontroverzi r. 1704 tím, že ratifikoval tři rozhodnutí kongregace pro biskupy a řeholníky, vydané téhož roku. Přesto však bylo třeba ještě dalších papežských zásahů. Poslední byl od papeže Benedikta XIV. Ten propůjčil r. 1745 nejenom kapucínům, ale i diskalceátům a rekolektům plné právo, přijímat kandidáty do třetího řádu. Může být dobré poukázat na to, že u kapucínů platilo za základní normu – nezřizovat nová bratrstva tam, kde byla už dřívější. Odtud se stalo,m že na význačnějších místech byli přijímáni jen jednotliví terciáři a v italských provinciích se málo verbovalo pro třetí řád. Ve Španělsku, Francii, Belgii, ve Švýcarsku a v Německu byla kvetoucí bratrská společenství. Tam byla také spisovatelská činnost ve prospěch třetího řádu velmi obsažná. Pozoruhodný plod svatosti přineslo XVIII. století v postave svaté Marie Františky od Pěti ran (+1791).
Ve druhé polovině XVIII. století začíná velká zkouška třetího řádu v novověku. První úder mu zasadilo rakouské státní církevnictví. Nařízení Marie Terezie zakázalo r. 1776 přijímání nových členů. Josef II. šel v podstatě ještě dále a 23. září 1782 zrušil třetí řád ve všech jeho složkách. Za josefínským státním církevnictvím následoval radikalismus francouzské revoluce. Civilní konstituce pro klérus r. 1790 prohlásila všechny náboženské spolky za zrušené, s nimi také společenství třetího řádu. Jejich majetek byl zestátněn. Někteří terciáři svoji věrnost církvi a františkánskému řádu zaplatili vězněním a smrtí. Napoleon vydal r. 1810 nový vnos, který zrušil všechny terciářské spolky. Zakázal jejich shromažďování, protože prý jsou nebezpečné pro společnost. Dokonce zabavil i malou příručku, protože obsahovala řeholi třetího řádu. Ve Španělsku odňaly zrušení řádu i amortizační zákony právní a sociální základnu pro bratrská společenství.
Proto většina z nich žila nadále, mnohá dokonce velmi živě. Stála pod vedením světských kněží nebo exklausurovaných řeholníků. Tak se mohly znovu ustavit při znovuotevření observantských a kapucínských klášterů a znovu ožít. Podobně se dálo v Itálii podle pokračujícího potlačování řeholníků. Bratrská společenství byla zbavena státem právní svébytnosti a přežívala jako privátní spolky. Tak se přizpůsobila novým poměrům.
|
|
||
 |
|||