|
|
|
Nikde se neukazuje velikost františkánského hnutí ve XIII. století tak, jako v šíření významu, kterého kající řád dosáhl. Evangelijní ideál, poselství lásky a pokoje posvěcuje život rodinný, práci a denní zaměstnání. Zároveň to spojuje v jednu rovinu – křesťanské rovnosti – krále a jeho leníky, šlechtice a muže z lidu, učence, i řemeslníka, všechny jako bratry. Seznam 57 bratří z bratrského společenství v Bologni z roku 1252 uvádí notáře, opisovače, sedláře, holiče, obuvníka, papírníka, pekaře, lékárníka, kožišníka... cechy, jako infrastruktura, propůjčovaly veřejnému životu hluboký náboženský smysl. Tento enormní společenský vliv se prostě nedá statisticky zachytit.
Bratři a sestry kajícího řádu netvořili pouze bratrstva duchovního a charitativního rázu, jak vytryskla četně v XIII. století z půdy. Byla si také vědoma, že náležejí k obsažnější válečné moci, řádu, který má odpovídající privilegia a exempce.
Co jim propůjčovalo zvláštní společenské právo a dokonce přednostní právo – postavení – byly jejich exempce ve veřejném životě. Některé z nich pocházely ještě z dřívější doby, měly společné se stavem kajícníků, jiné jim byly prokázány opět od papežů buď schválně nebo v nové formě.
Na prvním místě zde figuruje exempce přísahy věrnosti vůči panovníku země nebo starostovi nějaké obce v této souvislosti. Přitom šlo o privilegium velkého významu ve struktuře společnosti, která, coby na základních pilířích spočívala na povaze beneficiální a lenní. Přísaha věrnosti nesla s sebou povinnost chopit se zbraně pro svého pána nebo obec. S osvobozením od toho bylo spojeno také osvobození od určitých veřejných úřadů, které byly pokládány za neslučitelné s náboženským stavem kajícníků. Takováto zvýhodnění pochopitelně vyvolávala nepřátelství těch, kdo tím byli znevýhodněni, vůči bratřím. Na obranu vůči nepřátelstvím, kterým byli vystaveni ti, kdo byli zproštěni slibu věrnosti a osvobozeni od veřejných úřadů, postavili se Honorius III. (r. 1221) a Řehoř IX. (1226)bulami, rozeslanými různým adresátům a následující papežové četnými intervencemi v prospěch kajících bratří. Celestin V. osvobodil r. 1294 terciáře z L´Awuila od obecních daní se zdůvodněním, že jde o Bohu zasvěcené osoby. Připusťme, že do určité míry nebyla horlivost papežů, především v letech utkání s Fridrichem II. vždycky prosta politických zájmů, totiž odtáhnout od spojenců císařových vojáky. Ale nakonec byl to přece jen prostředek uklidnění obyvatelstva v bouřlivých letech italských republik.
Jinou předností, uznanou Řehořem IX. bylo právo svobodného nakládání s majetkem k prospěchu kohokoliv. Vskutku existovala kající společenství, která vlastnila movité a nemovité majetky, z jejich výnosu vydržovala díla lásky. Světská i církevní vrchnost hleděly s nedůvěrou na tuto samostatnost kajících spolků a pohnuly různě k papežskému zásahu.
Církevní právní doba kajícníků vrcholila v osvobození od světské jurisdikce. V důsledku tohoto vynětí, mohl být započat proces jen před církevním soudem. Podle předpisů řehole měly se vnitřní a vnější spory uvnitř společenství podle možností řešit v bratrství samém, přitom měli být menší bratři jako prostředníci. Jestliže se ukázalo urovnání bratrského sporu nemožným, musela být záležitost přednesena diecéznímu biskupovi. Tak to určila statuta kolem roku 1270 zpracovaná v kajícím bratrstvu v Brescii. Tak to rozhodl také Celestin V. při jedné záležitosti bratrstva v Aquile.
K těmto exempcím přistupovaly ještě významné imunity, podobné imunitám řádů, jako např. interdikt. Honorius III. udělil kajícím bratřím indult roku 1221, dokonce i v dobách interdiktu mohl být připuštěn k bohoslužbám, k svátostem a církevnímu pohřbu, vyjma případu, že by sami zapříčinili tuto censuru. Toto privilegium bylo vícekrát obnoveno: od Řehoře IX., Inocence IV., Urbana IV. a Bonifáce VIII. Takto, na základě silného zastoupení bratrských kajících společenství ve všech zemích, zůstal obávaný trest interdiktu v rukou biskupů, coby na výsměch. Proto existovaly prudké protesty proti tomuto privilegiu kajícníků na koncilu ve Vienne (1311), což mělo za následek, že dekret Klimenta V. byl přijat do Corpus iuris canonici. Tento dekret zakazoval pod trestem exkomunikace připouštět po dobu interdiktu františkány k bohoslužbám, ne censura vilescar (aby cenzura nezůstala neúčinnou). Přesto se přihodilo, že v následující době jiní papežové, jako např. Inocenc VI., Bonifác IX., Martin V. a Sixtus IV. potvrdili staré privilegium.
Skutečnost, že se ke konci XIII. století mohli zástupci velkého počtu provincií sejít na generální kapitule, dokazuje nejen pokročilou organizaci bratrských společenství a pocit sounáležitosti, ale také další rozšíření hnutí kajícníků uvnitř i vně Itálie.
Nicméně, každý laický spolek s evangelijním cílem byl zatížen podezíráním z bludařství. Na začátku XIV. století musel řád kajícníků podstoupit v tomto ohledu tvrdou zkoušku. To souviselo spolu se strašnými roky, které v této době prodělával první řád. Tato nepřátelství měla svůj původ v tom, že kající bratrstva byla podobná spolkům begardů, bekyň a fraticelů, jejichž omyly posoudil koncil ve Vienně. Klement V. nařídil nutná vyšetřování. Když pak pravověrnost obviněných byly dokázána, potvrdil r. 1306 řeholi Mikuláše IV. Odsouzení koncilu se tedy netýkalo řádu kajícníků. V letech 1318 a 1321 vzdmulo se podezření z hereze ještě i za Jana XXII. Proto musel vzít terciáře pod ochranu. Přitom hrozil některým francouzským biskupům exkomunikací, protože je dávali do jednoho pytle s begardami a bekyněmi.
Toto všechno spolu s černým morem XII. století a se smutnými okolnostmi schismatu, zapříčinilo citelný pokles terciářů. Tak dosvědčuje Bartoloměj z Pissy. Přesto bylo terciářů ještě dost. Statistika z roku 1385 uvádí 244 bratrstev, která jsou vedena menšími bratry, z toho 141 v Itálii a na Východě, 23 ve Španělsku, 29 ve Francii, 37 v německy mluvících zemích, 8 na britských ostrovech a 6 dalších bez udání místa.
Ve století XV. došlo k novému rozkvětu. Může za to děkovat v šíření třetího řádu (tak byl tehdy oficielně jmenován), dík námahám velkých kazatelů observance, především sv. Bernardovi Sienskému, sv. Janu Kapistránovi a Bernardinovi z Bustis. O tomto novém rozšíření píše sv. Antonín Florentský (+ 1459). Píše pojednání o církevnosti terciářů, kteří byli už od XIII. století nazýváni v Itálii Pinzocheri – modlitební bratři. Jeho svědectví je cenné, protože jde o svědectví dominikána: „Učenci – říká – pojednávají o třetím řádu svatého Dominika jinak, než o řádu svatého Františka, protože dominikánských terciářů je zde v zemi (Itálie) jen málo a skoro žádných mužů mezi nimi, naproti tomu, mnoho lidí obojího pohlaví, kteří žijí pod řeholí a šatu svatého Františka v Třetím řádu, jsou někteří poustevníci, jiní ošetřovatelé a opět jiní ve společenství“. Dodává ještě, že františkánští terciáři, na základě své početné převahy netěží z exempce interdiktu, jako dominikánští terciáři. Není to tedy pouhým řečnickým přeháněním, jestliže Bernardin z Bustis vykřikl ve svém jednom kázání: „Tento řád je bohatý počtem. Celé křesťanství je plno mužů a žen, kteří upřímně zachovávají terciářskou řeholi.“
Přesto i tehdy nechyběli odpůrci. Svatý Jan Kapistrán obhajoval církevně právní osobu a její právní samostatnost v svém Defensorium Tertii ordinis beati Francisci.
To vše, mocné rozšíření a účinnost řádu kajícníků v církvi a ve světě nepadá na váhu ve srovnání s jeho duchovní úrovní. Jeho vlastní účinná mohutnost odpovídala totiž svatosti jeho členů a jejich vysokých ideálů. Nejvýmluvnějším důkazem je zde nádherná řada svatých všech společenských vrstev a povolání, která v prvním století svého bytí nosila cingulum sv. Františka. Ovšem dnešní historické bádání pozoruhodně snížilo počet těch, kteří platili za terciáře.
Jsou zde světci z královského rodu jako Alžběta Durynská (+ 1231), Alžběta Portugalská (+ 1336), Elzear ze Sbranu (+ 1323) a její choť, blahoslavená Delfína z Glandevaz (+ 1360), Konrád z Confalonieri z Piacence (+ 1351) a jeho choť Euforyna, blahoslavený Karel z Blois (+ 1364) a blahoslavená Jana Marie z Maillé (+ 1414), zbožný kněz svatý Ivo z Bretagne (+ 1303), blahoslavený Bartolus ze San Gimignano (+ 1300), a blahoslavený mučedník Jakub Citt à del Pieve (1286), kajícníci jako sv. Markéta Kortonská (+ 1297), zemědělci a řemeslníci jako zázraky konající sv. Růžena Viterberská (+ 1251), blahoslavený Petr „hřebenář“ z Campi u Sieny(+ 1289) a blahoslavený obuvník Novelonus z Faenze (+ 1280), blahoslavený Luchesius z Poggibonci (+ 1260), rolník, který byl později obchodník a konečně terciář se svou manželkou Buonqdonnou, oddávající se dílům blíženecké lásky, který podle tradice měli být těmi prvními, co obdrželi z rukou sv. Františka kající šat: význačné zakladatelské osobnosti, jako sv. Brigita Švédská (+ 1373), blahoslavený Petr Gambacorta z Pisy (+ 1435) a sv. Jana z Valois (+ 1505); hrdinové blíženecké lásky, jako sv. Rochus z Montpellier (+ 1327) a blahoslavený Oddino Barotti (+ 1400), poustevníci jako blahoslavený Vivaldus ze San Gimignano (+ okolo 1320), Vilém Scicli (+ 1404), a rekluzovaná Humiliana de Cerchi (+ 1246) a Verdiana z Castefiorentino (+ 1242); konečně, postavy velikosti takové Anděly Foligneské (+ 1309) a blahoslaveného Rajmunda Lulla (+ 1310).
Svět, ve kterém se dařila svatost, orientovaná na evangelium, byl zcela prostý křesťanský život ve svých rozličných výrazových formách, přičemž se vždy z něho krystalizovaly formy apoštolátu nebo skutků lásky. Ve spojení s bratrskými společenstvími, vyvstal vždy brzy nějaký špitál či jiné dobré dílo, které bylo udržováno velkorysým příspěvkem bratří. Tato díla zůstala zpravidla pod vedením bratří nebo sester, kteří skládali privátní slib nesobeckého života a dostali označeni jako beati nebo beatea. Často žili ve vzájemném společenství, aby mohli lépe odpovídat na své povolání ke službě bližnímu. V Římě vedli terciáři 4 dobročinné ústavy, v Cortoně měli nemocnici milosrdenství, ve Florencii dosáhli nemocnice sv. Pavla své proslulosti, její ošetřovatelé z třetího řádu se nazývali bonomini (dobří lidé). V Imile měli až do roku 1488 obsazený špitál sv. Františka, v Piacenze byla celá řada velkorysých děl, které nikterak nestály v pozadí za dobře organizovanými sociálními díly našich dnů, ve špitálu sv. Alžběty našli přístřeší sestry a chudobní poutníci. Bratrské společenství vlastnilo určitý počet domů, které přenechávalo potřebným terciářům za nízké nájemné, jedna skupina terciářů se věnovala návratu padlých žen na správnou cestu. V Modeně se třetí řád staral o takzvané zahanbené chudobné a sbíral pro ně almužnu. V Regio Emilia navštěvovali terciáři od r. 1238 chudé v jejich vlastních domech, měli tam ambulanci a sběrnu životních prostředků – v obojím obdrželi chudí, ať laici, klerici či řeholníci potřebné zadarmo. R. 1300 založil Guido z Joinville v Paříži bratrské společenství ošetřovatelů třetího řádu. V Mona (Belgie) vyučovali terciáři 50 chudobných dětí. V ostatních městech se věnovali terciáři přípravě mladých mužů na kněžská povolání. V Neapoli založila královna Dona Sancha, terciářka a pak klariska 2 kláštery na smír pro ženy, které chtěly konat pokání: jeden Marie Magdalské a druhý sv. Marie Egyptské. Uvádění takových příkladů nemohlo být jen v Itálii, ale možno v tom pokračovat ve všech ostatních evropských zemích.
|
|
||
 |
|||