|
|
|
Původ františkánského třetího řádu, jak bývá obvykle označován, je ještě i dosud předmětem bádání. Názor, zastávaný K. Müllerem a P. Mandonnerem ke konci minulého století, je dnes opuštěn. Podle něho se měla zpočátku utvářet okolo Františka jakási skupina „jádro“ kajícníků, od které se už brzy – proti vůli zakladatele – měli odloučit menší bratři a chudé ženy s cílem jakéhosi kanonicky uznaného řádového života. Dominikán G. G. Meerseemann naproti tomu, který vytáhl z papežských dokumentů od r. 1221 četné doklady ohledně kajícího hnutí, přisuzuje sice Františkovi otcovství ne ve smyslu zakladatele, nýbrž zásluhu toho, že už existujícím základním skupinám bratří a sester kajících dal nový, čerstvý, evangelní impuls.
Podle přítomného stavu výzkumu pramenů můžeme vyvodit následující závěry: skupiny kajícníků vystupují už dlouho před Františkem. Nelze je zařadit jen jako kajícnickou kázeň, nýbrž byly také výrazem všeobecné povinnosti – propositum – evangelijní dokonalosti. Tak došlo koncem XII. století k Ordo Clericorum a Ordo Monachorum také Ordo poenientium, a to jako církevně uznané zřízení. František a jeho druhové se označovali v době před papežským schválením řehole jako „kajícníci z Assisi“. Některé skupiny kajícníků se daly pod vedením nějakého kláštera, anebo se připojili k novým řádovým institutům, jako např. k premonstrátům nebo k humilistům. Tvořili „Třetí řád“ z provdaných, či celibátně žijících světských lidí. Conversio (obrácení) mělo za následek řadu zřeknutí se a exempcí, jako poznávací znamení bylo nošení kajícího šatu. Ohledně postu a častého přijímání svátostí platilo pro ně víc přísnosti než pro ostatní křesťany.
Za pontifikátu Inocence III. – a dokonce ještě více – za Honoria III., lze konstatovat ze strany Svaté stolice úsilí, aby se kajícímu nutí propůjčila silnější vnitřní soudržnost a jasně ohraničené místo v církevním právu. Přitom byl hlavním iniciátorem kardinál Hugolin. Současně zde byla snaha imunizovat je od bludařství. Je skutečností, že toto hnutí dostalo pod obnoveným slibem svatého Františka a jeho řádu zcela nový charakter.
Světský křesťan v italských společenstvích usiloval o radikálnější křesťanství. A právě toto označení světskosti je to, co odlišuje františkánská bratrská společenství od těch předcházejících, také od humiliátských.
Jistě nelze až k bule Mikuláše IV. z roku 1289 mluvit o kanonickém uznání svatého Františka, coby zakladatele řádu kajícníků. Avšak už Řehoř IX. rozlišuje r. 1228 v dopise sv. Anežce České tři řády založené svatým Františkem: řád menších bratří, řád klauzurních sester a řád kajícníků. Toto svědectví je o to cennější, když pochází od toho, který ve svém postavení kardinála-protektora měl hlavní iniciativu ve vedení františkánských institucí.
Životopisné prameny, mluvící o podílu svatého Františka na sestavení autentického ideálu svatosti pro lidi světské jsou vskutku jasné. Roku 1228-29 píše Tomáš z Celana ve svém VITA I. : „Mnozí od sebe odtrhli světské starosti, získali v životě a nauce pro svatého Otce Františka poznání sebe a toužili po lásce a úctě ke Stvořiteli. Mnozí, šlechtici i prostí, duchovní i laici, začali se z Božího vnuknutí přidávat ke svatému Františkovi, aby se pod jeho vedením navždy zasvětili Bohu. Duch svatý jako přetékající řekou zaplavil všechny proudy nebeské milosti a nadpřirozených darů, takže půdu jejich srdcí ozdobil květy ctnosti. Byl přece vynikajícím umělcem, podle jehož příkladu, pravidel i nauky se Kristova církev obnovila v obojím pohlaví a triumfuje v trojím bojovém šiku vyvolených. „A všem dal směrnice pro jejich život a každému stavu ukázal pravou cestu ke spáse“. (T. Celano, 37)
Životopisec se odvolává na plody první kazatelské činnosti svatého Františka v místě střední Itálie, po schválení jeho způsobu života papežem Inocencem III. Ještě zřetelněji – chceme-li tomu – je to ve svědectví „tří druhů“. Říkají ještě přesněji oč jde: „Právě ženatí muži a provdané ženy, které se nemohly vzdát svého manželství, cvičili se na radu bratří ve svých domech v přísnější kajícnosti“. Připojují k tomu, že nový řád „kajícnosti“ je ve své době „potvrzen papežem“.
Nechybějí konkrétní svědectví lidí, kteří vedli na radu menších bratří přísný kající život, aniž by proto opustili své rodiny. Nejpodivuhodnější příklad se odehrál ve vesnici Greccio. Jeho obyvatelé se natolik ztotožnili s františkánským duchem, že okolo osamělého místa menších bratří vytvořili společenství modlitby a evangelijní horlivosti. Kvítky popisují nadšení obyvatel místa Canari. Uchváceni slovy svatého Františka, ukázali by všichni muži i ženy, že opustí své domy a budou ho následovat. Světec přibrzdil jejich horlivost slovy: „Nepospíchejte! Já vám řeknu, co máte udělat pro záchranu svých duší“.
Z životopisných svědectví vysvítá nejen rozhodující účast svatého Františka na impulsu kajícího hnutí ve XIII. století, nýbrž také jeho normativní a usměrňující činnost pro uskutečnění evangelijního života ve světě. Snad jdou správným směrem ti, kteří s K. Esserem vidí v Listu věřícím, jaký byl napsán Františkem v určitém těžkém období, napomenutí pro bratry a sestry kajícníky. Kdyby tomu tak bylo, byl by to nejlepší příklad toho, že se František pokládal za zakladatele.
Jak jsme viděli, byli menší bratři po smrti svatého Františka brzy přesvědčeni o tom, že apoštolská stolice potvrdila jeho životní normy, které zakladatel dal bratřím kajícníkům. Nevíme však, na který dokument se na to vztahují dokumenty z pontifikátů Honoria III., Řehoře IX. a Inocence IV. První oficiální zmínka o bratřích kajícních, coby organizovaném společenství, nalézá se v bule Honoria III., adresované biskupu z Rimini – 16.12.1221. V ní je biskup pověřen, aby je vzal pod ochranu vůči světské vrchnosti. Ta je chtěla totiž pod přísahou zavázat k tomu, aby se chopili zbraní k obhajování obce.
Z jiného papežského dokumentu, adresovaného všem biskupům mezi r. 1225 a 1234 vidíme velké rozšíření, jakého v krátké době dosáhlo organizované hnutí kajícníků.
První pojetí Memoriale propositi, které bylo považováno za První řeholi františkánského řádu kajícníků, pochází z r. 1221. Je pokládáno za dílo Hugolinovo. Tento text zákona je bohatý na prvky, které byly vyňaty z Propositium humilitánů a které schválil Inocenc III. r. 1201.
Text známe jen z přepracování z roku 1228. Obsahuje přesné normy ohledně prostoty a střízlivosti v oblékání. Zakazují účast na světských hostinách, divadlech a tancích, rovněž i uspořádání slavností a zábav. Požívání masa se omezuje na 3 dny v týdnu, předpisuje půst na všechny pátky v roce, rovněž a každou středu od svátku Všech svatých až do Velikonoc, dále – jako dodatek ke všeobecnému církevnímu postu – čtyřicetidenní půst od sv. Martina. Duchovní se mají modlit božské oficium, ostatní členové 12 Otčenášů za matutinum a 7 za každou ostatní hodinku. V době postní je účast na matutinu v kostele povinná. Třikrát do roka se doporučuje přijetí svatého přijímání: o Vánocích, velikonocích a o svátcích svatodušních. Věrně odevzdávají svůj desátek, nesmějí nosit žádné zbraně a nepoužijí je proti žádnému jinému člověku. Neskládají žádnou slavnostní přísahu, kromě toho, když to vyžaduje věc míru, víry, pomluva či svědectví. Neskládají ani privátně nějakou přísahu. Jednou v měsíci mají všichni, kdo patří ke stejné obci, se scházet ke společné mši svaté a podle možnosti má při ní kázat nějaký řeholník. Při tomto shromáždění ať každý odevzdá svůj měsíční příspěvek, a co se shromáždilo, rozdělí se mezi nemocné a chudé bratry, rovněž i mezi místní chudé. Ministr – tak byl nazván, kdo je zodpovědný za skupinu – musí nejméně jednou v týdnu navštívit nemocné bratry anebo tak udělat skrz někoho jiného. Všichni jsou povinni zúčastnit se na pohřebních obřadech za zemřelé bratry a vykonat za ně určené modlitby. Jinou povinností je sepsání závěti, během tří měsíců po složení slibu. Aby se zabránilo nesvornosti, mají se spory vyřídit uvnitř bratrského společenství. Ministři místní skupiny mají ukázat vizitátorovi poklesky bratří, aby se tito polepšili anebo v případě nutnosti, byli vyloučeni. Všichni se mají zpovídat jednou za měsíc, u některého kněze. Zvlášť zajímavé jsou opatrnostní pokyny, požadované pro přijetí kandidátů: předem vyrovnání všech dluhů a stávajících desátků, smíření se s bližními, prostý každého podezření z bludu: při přijímáni ženy souhlas manžela. Po zkušebním roce skládá kandidát, shledaný jako vhodný, profes – promissio – na celý život. Ohledně tohoto aktu se vyhotoví dokument. Přitom je jasné, že žádnému už není více dovoleno opustit bratrské společenství, leda, že vstoupí do některého řádu. Nepolepšitelní se mají ze společenství vyloučit.
Pozoruhodná je výslovná pohyblivost v používání předpisů a konkrétní situaci každého bratra. Nadto je ministr oprávněn dispenzovat bratra podle svého dobrozdání.
Za generalátu Jana Parentiho – 1227-1232 – podíleli se menší bratři zdánlivě na vedení bratrských kajících společenství. Bratr Eliáš (1232-1239) odmítl naproti tomu každou zodpovědnost v tomto smyslu.
Jeho postoj byl podle všeho zdání zachováván až do generalátu Jana z Parmy (1247-1257). Tomuto generálovi udělil Inocenc IV. bulu z 13. června 1247, podle níž byla na provinční ministry Itálie a Sicílie přenesena neustálá vizitace bratří kajícníků. Avšak následujícího roku postavil tyto bratry kajícníky pod pravomoc biskupů. Totéž se událo r. 1251 s bratry z Florencie.
Svatý Bonaventura byl rozhodný odpůrce převzetí každé zodpovědnosti menších bratří vůči kajícímu bratrstvu. Jedno pojednání, které vzniklo za jeho generalátu, ale jemu právem nepřipisované, uvádí neméně než 12 důvodů, které mají zdůvodnit oficiální postoj prvního řádu. Hlavním důvodem bylo, že tento řád ztrácí svoji svobodu jednání a kvůli privilegiím a exempcím kajícníků se dostane do nepřestávajících konfliktů se světským klérem a dokonce i se světskou vrchností. Kolem roku 1284 utvářely se právní vztahy mezi menšími bratry a řádem kajícníků opět úžeji. Onoho roku se setkáváme s bratrem Carusem z Florencie jako s „apoštolským vizitátorem“ bratří kajícníků.
Podle všech náznaků vstupovala různá bratrská společenství pozvolna do vzájemného vřelejšího spojení. V době sv. Bonaventury byla už organizována do provincií, které byly řízeny provinčními ministry. Rovněž je jisté, že slavily v severní Itálii generální kapitulu. V uzávěru papežských dokumentů vůči adresátům rozšířila se kajícná bratrstva nejen v celé Itálii, ale také v celé Evropě.
Roku 1284 sestavil vizitátor Carus z Florencie řeholi. Papež z řádu menších bratří, Mikuláš IV., zavázal bulou z 18. srpna 1289 všechny přítomné i budoucí „bratry a sestry“ kající touto řeholí. Papežský dokument vidí ve sv. Františkovi „zakladatele řádu kajícníků“. V této řeholi je test Memoriale z roku 1228 téměř nezměněn obsahem, jedině, že je o něco lépe uspořádán. Papež nechal připojit do řehole Caruse nařízení, podle něhož v budoucnu musí být vizitátory jenom bratři menší. Řád kajícníků zůstal tedy pod vedením prvního řádu. Jiná bula Mikuláše IV. z roku 1290 stanovila všem členům řádu kajícníků na celém světě jako povinnost – přijímat za vizitátory a prokurátory menší bratry. Jako historický důvod této směrnice, uvádí se tam, že řád byl založen svatým, Františkem.
Tato řehole, která zpočátku narazila na odpor, platila pro řád až do papeže Lva XIII. Zřejmě přivedlo toto zfrantiškánštění kajících skupin dominikány k tomu, aby skupiny, stojící s nimi v duchovním vztahu, organizovali také ze své strany. Zde se chopil iniciativy generálního ministra Munius ze Zamora. Tak se utvořil kající řád sv. Dominika. Toto označení se poprvé objevuje v jedné bule papeže Honoria IV. roku 1286.
|
|
||
 |
|||