5. Řád Chudých sester (II. Ordo)

5. 3. Mobiliář posledních staletí

Největší rozšíření v XVII. a XVIII. století

Ztráty, které utrpěly v protestantských zemích, byly bohatě vyváženy v katolických zemích, ale i v Novém světě a v asijských zemích – asijských misiích. Roku 1540 přišly první koncepcionistky do Mexika, r. 1551 povstal první klášter klarisek na americké půdě v San Domingu. Ještě před koncem XVI. století vyvstaly kláštery klarisek a koncepcionistek v Peru, Ekvádoru, Kolumbii, Chile, Guatemale a v Brazílii. R. 1621 dorazily klarisky do Manily, odtud byl založen dceřinný klášter v Macao (1633) na čínském pobřeží. O rozšíření kapucínek v Americe během XVII. a XVIII. století jsme už mluvili. Zvláštní zmínky zasluhuje založení kláštera diskalceatinek Corpus Christi v Mexiku roku 1724. Byl určen jenom pro domorodé sestry a měl už brzy takový příliv, že mohl otevřít další dva kláštery se stejným cílem.

Při pluriformitě observancí a reforem, v čemž druhý řád ještě překonal první a při rozdílném postavení klášterů – jedny podléhaly řeholním představeným, druhé biskupům, není to vůbec lehké sestavit jen přibližně statistiku ohledně počtu domů, tím méně počtu řeholnic. Pro XVI. století máme, i když neúplné údaje Gonzagy k roku 1587. O sto let později existuje i pro první řád jakási statistika k toku 1680. Obě udávají jenom počet klášterů, které stojí pod pravomocí generálního ministra observantů a observantských provinciálů. Stejně je máme pro rok 1700 důvěryhodný, i když neúplný seznam, který obsahuje počet klášterů a řeholnic, a to včetně klášterů regulovaných terciářek, o němž bude ještě dále řeč.

r. 1700

Můžeme se také pokusit ohledně počtu řeholnic. Roku 1590 udává Bernardin z Castiglion Fuorebtino 40000. Podle údajů Artura z Moustier byl celkový počet klarisek, koncepcionistek, anunciantek a kapucínek r. 1626 73900. Tento údaj je zřejmě přehnaný, třebas obsahuje četné františkánky, které tehdy byly v Evropě. Pro rok 1661 vlastní přesnou statistiku 8mi španělských provincií, jedné německé, jedné francouzské a jedné belgické. JE to souhrnem 216 klášterů a 8462 členů, v průměru 39 na 1 konvent. Pro 774 klášterů stojících pod pravomocí observantů se ve stejné statistice uvádí celkové 30186 řeholnic. Roku 1680 se podle statistiky Dominika de Gubernatis počítalo 870 klášterů odvislých od generála a 34100 řeholnic. Protože dále poznal, že kláštery stojící pod pravomocí biskupů jsou četnější, odhadoval celkový počet františkánských řeholnic na 75000. Seznam z roku 1700 uvádí 33360, z čehož 25756 patří observantům a 7243 reformátům. K tomu je třeba ještě připočíst 608 sester, stojících pod pravomocí konventuálů a asi 4000 kapucínek. Tak se přichází k celkové sumě 38000. Během XVIII. století rostl počet klášterů o něco pomaleji. Neexistuje o tom žádný přehled. Největší růst zaznamenaly kapucínky. Před zrušením měly přes 2300 domů, přičemž jsou počítány dohromady kapucínky klarisky a kapucínky regulovaného III. řádu.

Zrušení ve století liberalismu

První útok vyšel od osvícenského rakouského státního církevnictví císaře Josefa II. Dekret z 12. ledna 1892 zrušil kláštery klarisek, regulovaných terciářek a kapucínek. V roce 1783 bylo provedeno zrušení všech rozjímavých řádů v celém mocnářství včetně Belgie.

Potom přišla francouzská revoluce a tím následovalo jedno zrušení za druhým – nejdříve ve Francii, potom ale nakonec v e všech územích, které obsadila Napoleonova armáda. 17. srpna 1792 byl vydán zrušující výnos pro všechny ženské kláštery. Mnohá společenství zde prokázala svoje hrdinství. Odmítla přísahu na civilní konstituci kléru a na vystoupení z řádu. Mezi svědky krve revoluce církví prohlášené za blahoslavené je i klariska Josefina Léroux z kláštera Valenciennes. Byla 24. října 1794 popravena gilotinou pouze proto, že znovu přijala řeholní život. Roku 1797 přišla na řadu společenství v Belgii, která se po potlačení císařem Josefem II. znovu zotavila. Pak následovala vlna zrušení v Itálii, v zemích Porýní a r. 1808 ve Španělsku. Zde, ve Španělsku se řády brzy opět zotavily. Avšak v roce 1835 byl schválen amortizační zákon, který byl bezohledně aplikován na mužské řády. Pro řádový život řeholnic to sotva mělo nějaký význam, kromě ztráty majetku, pokud tento zde ještě byl. Většině španělských úřadů se vskutku podařilo pokračovat ve svém řádovém životě. Převzaly tu a tam světskou školskou či dobročinnou činnost a vyhnuly se dekretu zrušení. Naproti tomu v ostatním katolických zemích zanikl jednou pro vždy povážlivý počet klášterů. V Portugalsku zmizely na základě zrušení r. 1834 všechny kláštery, také i ten v Macao na čínské půdě.

Nový rozkvět

Ve Francii a v Belgii začalo obnovení řeholních společenství už v prvních letech XIX. století. Od poloviny století stoupl počet řeholních povolání vskutku silně. Tak povstala některá hnutí, která došla dalšího rozšíření, jako např. hnutí dynamické Marie Dominiky Berlamont (+ 1871). Tato, po obnovení svého kláštera v Bruggách založila ještě 14 koletinských klášterů v Belgii a v Anglii. Byla to doba rozkvětu četných řeholních ženských kongregací františkánského směru. Jedno ze založení se obnáší na Matku Marii Kláru Buillevaux (+ 1871). Začala s tím pod vedením kapucína Bonaventury z Ville sur Terre (+ 1887) a přenesla svoje sídlo roku 1856 do Troyes. Jejich úkol, pokládaný od počátku za podstatný v jejich životě kontemplativním, bylo věčné klanění se Nejsvětější svátosti. V r. 1871 se pustila do založení kláštera v Polsku. Tam, ale i ve Francii, později ve Spojených státech, v Indii, Bangladéši a v Japonsku následovaly ještě další. Od roku 1912 skládají sestry svoji profesi na řeholi Urbana IV. a jmenují se Chudé klarisky od věčného klanění. Uchovávají si duchovní jednotu s kapucínským řádem.

I v jiných zemích, dokonce ještě před skončením revoluce, byly po obnovení starých klášterů zakládány nové. Dále existovala taková společenství, která za určitých okolností se přetvořila na instituty tzv. činného života, aniž by se přitom zřekla řehole svaté Kláry.

Ve XX: století pokračovala další zakládání, především v Novém světě a v ostatních misijních zemích. Zvláštním případem jsou kapucínky v Mexiku. Založily vzdor různým potlačováním a vzdor stávajícím protiřeholním zákonům našeho století, přes 30 (leden 1984 až 59) klášterů. Kniha církevního práva (1917) nepřinesla pro kontemplativní život žádné základní změny. Uzákonila jen dosud stávající právní normy. Naproti tomu dosáhla apoštolská konstituce Sponca Christi velkého významu, co do porozumění církve ohledně zřízení klauzurovaných ženských řádů a jejich přizpůsobení se přítomným poměrům. V této konstituci je uznáván důležitý smysl výlučně kontemplativního povolání a podržena nezmenšená papežská klauzura. Rozlišuje se dvěma způsoby: velká klauzura a malá. Ta poslední platí pro kláštery, které mají určitou oblast působení navenek, aniž by proto přestaly být kontemplativními společenstvími se slavnými sliby. Jako prostředek výživy se zde zvláštním způsobem poukazuje na práci klášterní. Nejdůležitější novinku představují zde foederationes: kláštery některého regionu se mohou spojit s federací – s Matkou presidentkou a federální radou. Takovéto federací stojí po boku řeholník, jmenovaný Svatou stolicí. Má zvláštní statut, jehož potvrzení je vyhrazeno kongregaci pro řeholníky. Toto nové zřízení mělo chránit kláštery před jedním, či větším škatulkováním, aniž by přitom omezilo jejich samostatnost, ulehčilo lepší formaci řeholnic a v naléhavém případě umožnilo možnost přesazení z jednoho kláštera do druhého.

Vedlo to k tomu, že v následujících letech většina, františkánsky zaměřených klášterů utvořila federace. Dnes je jich jen skutku málo, které nepatří k žádné federaci. Druhý Vatikán se zasadil za tento systém a určil, že je třeba, podle možnosti podporovat klášterní federace (PC 22). Sedmisté výročí smrti svaté Kláry (1953) bylo pro všechny kontemplativní sestry františkánského řádu popudem. V posledních desítiletích převzala četná společenství urbanitek a regulovaných terciářek řeholi svaté Kláry. Mnohé jiné, které se v nejistých letech potlačování zavazovaly jen jednoduchými sliby, vrátili se opět ke slibům slavným.

I když, jak už bylo řečeno shora, uveřejněním církevního práva (1917) nedošlo k žádným podstatným změnám, nicméně od té doby byly revidovány konstituce. Kapucínky dostaly r. 1927 jednotné konstituce.

Nejtrvanlivější vliv na obnovení řeholního života, všeobecně i co do kontemplativního života vykonal Druhý vatikánský koncil. Klauzurních sester se týkají 3 dokumenty. Dekret Perfectae caritatis vykazuje kontemplativnímu životu v tajemném Těle Kristově přednostní místo, trvá na papežské klauzuře řeholnic, přizpůsobuje ji však místním a časovým poměrům a ruší zastaralé obyčeje. „Malá klauzura“ je nahrazena konstituční klauzurou pro ty kontemplativní řeholnice, které mají činnost vnější. Každý řád má své členy formovat podle vlastního ducha a cílů, které jsou mu vlastní. Rozlišování sester do dvou skupin musí přestat. Motu proprio Ecclesiae sanctae, který přináší kriteria a normy koncilu, stanoví, že revize konstitucí řeholnic má se dít pod vedením generálních představených prvního řádu. Přitom musí být dotazováno co nejšířeji každé společenství, každá jednotlivá řeholnice a také federace. Generální představený směl by poskytnout nutné normy kázeňského řádu k vyzkoušení. Ohraničení klauzury zůstává ponecháno konstitucím každého řádu. Třetí dokument – týká se bezprostředně řeholnic kontemplativního života, je instrukce Venite seorsum (1969) s normami, určujícími klauzuru.

Po ukončení koncilu začala práce obnovy. Konkrétně to znamenalo vypracování textu pro nové konstituce. K tomu byla v každé zemi rada zvláštních pověřenců, náležející ministru generálovi. Začalo se se všeobecným dotazováním se u řeholnic. Potom následovala shromáždění a kongresy na úrovni federace nebo národa. Zvláštní komise řeholnic připravovaly za pomoci odborníků, jmenovaných generálním ministrem, návrhy textů. To se dělo i na úrovni mezinárodní. Konečně tu byl text, který byl předložen kongregaci pro řeholníky k potvrzení. Celý tento postup zjišťování základny a vypracování návrhů textů odehrával se pod heslem návratu k prvotnímu ideálu a duchu zakladatele. Hmatatelným plodem toho všeho bylo nové odkrytí evangelijního základu povolání ke kontemplativnímu životu, stejně i spirituality sv. Františka a sv. Kláry, a ne o mnoho později i každé řádové větve. To vytvořilo spolu s liturgickou obnovou pocit nového jara ve společenstvích. K tomu přispěly i nové konstituce, potvrzené na 7 let ad experimentum. R. 1973 schválila Svatá stolice konstituce kapucínek regulovaného třetího řádu ve Švýcarsku, konstituce těch, kdo stojí pod františkány, stejně i konstituce klarisek, příslušných konventuálům.

Rok 1975 přinesl kapucínským klariskám a koncepcionistkám potvrzení jejich konstitucí.

První polovina XX. století se vyznačuje radostným probuzením řádových povolání. V posledních desítiletích nastala i u řeholnic krize ohledně povolání, především v Evropě. To vedlo ke znatelnému číselnému poklesu ve společenstvích. Tento pokles byl nahrazen růstem v jiných částech svět, především v Americe a v misijních zemích.

Odtud není sestavení statistiky lehké, protože od doby zrušení, stály všechny kláštery pod biskupskou pravomocí. Teprve v posledních letech mohly být, dík organizaci federace vydány přesnější údaje o počtu klášterů a jejich členů. Následující, byť neúplné údaje, umožní představu o vývoji ohledně počtu.

1907 – 1929

Statistika z r. 1907 uvádí 10204 řeholnice v 518 klášteřích. Koncepcionistky měly 88 klášterů, z toho 80 ve Španělsku, 5 v Jižní Americe a 3 v Belgii. V roce 1929 obnášel celkový počet klarisek 12173, přičemž nejsou počítány koncepcionistky.

1942 – 1960 – 1971

Rozdělení klášterů do zemí:

Rok 1975

Rok 1981 – celkový přehled II. řádu