|
|
|
Jako první řád, tak i pro klarisky signalizuje XIV. století upouštění od horlivosti a od přísné observance. S počtem sester rostly také majetky a příjmy. A to na základě přízně dobrodinců a věn, který se vyžadovala pro vstup. Luxus a pohodlí se šířily, když bylo nutné, dokonce bez použití papežských dispensí. Nyní byly tedy příliš lehce a ne vždy nezištně přijímány vznešené dámy do ticha klášterů, které na rozdíl od předcházejícího století nebyly vůbec žádnými vzory ctnosti, nýbrž často kamenem úrazu pro prosté sestry. Nezřídka se přihodilo, že se jedna či druhá takováto šlechtická dáma ještě i v klášteře obklopila přepychem svého paláce, ba dokonce i vlastním služebnictvem. Přitom se odvolávaly na velkorysá papežská privilegia. Právě tohle zakázala sv. Klára ve své řeholi. Toto zlo narůstalo během západního církevního rozkolu a následkem toho i z toho pocházejícího zmatku. Protože však kláštery byly na sobě nezávislé, nedalo se mluvit o současném či všeobecném úpadku. Tato doba vydala dokonce, byť ne příliš četné plody svatosti, jako např. blahoslavenou Kláru z Rimini (+ 1326) – obrátila se a vstoupila do kláštera, když předtím ve svém rodném městě dala velké pohoršení svým nezřízeným životem – a blahoslavená Petronila z Troyes (+ 1355), abatyše kláštera v Moncel, který byl založen od Longchamp.
Mezitím se přání sv. Kláry – aby její sestry byly pod bezprostřední péčí menších bratří – splnilo větší mírou, než si představovala. Ke konci XIV. století se první řád opět pokoušel zbavit svého břemene ohledně sester. Ale papež Bonifác VIII. obnovil r. 1296 nařízení Inocence IV. a následujícího roku vydal skrze kardinála – protektora dva pokyny, v nichž bylo ministrům uloženo, ještě ve větší míře obšírně pečovat o sestry. Provinciálové mají nad ženskými kláštery tytéž povinnosti dozoru jako nad vlastními konventy. Aby vizitátoři mohli lépe plnit svoje úkoly, obdrželi široké dispense ohledně klauzury. Protože se stále více vkrádaly zlozvyky, uložil kardinál – protektor ministrům, aby pohnuly všechny kláštery k přijetí řehole Urbana VIII. Jiný kardinál – protektor Filip Cabassole nově připomněl toto rozhodnutí r. 1370.
K odstranění těchto zlořádů a k posílení klášterní kázně se neobešlo zcela bez disciplinárního postupu. Ohledně tohoto jsou významná nařízení, která vydal cisterciácký papež Benedikt XII. r. 1336 ohledně konstitucí, vydaných pro minoritské řády. Jsou to první, které v prvních stoletích řádu věnovaly sestrám vlastní kapitulou. Tím byly osloveny ty tři nejdůležitější skupiny: menší sestry (minorissae) s řeholí Alžběty Francouzské, klarisky a domiantinky, které zachovávaly buď řeholi sv. Kláry nebo Urbana VIII., ale stály pod obediencí provinciálů prvního řádu. Pro každý klášter musel být stanoven pevně počet členů, tj. počet řeholnic, které pobíraly důchody. Tento stanovený počet nesměl být nikdy překročen. Zvláštní důraz byl kladen na společný život stejně jako na správné spravování statků a příjmů.
Tímto opatřením mělo být zabráněno zneužívání osobního kapesného a podvodů ke škodě kláštera. Papežská klauzura byla v souladu s řeholí a s konstitucemi Bonifáce VIII. zpřísněna. Dále bylo nařízeno, že od nynějška platí přísná klauzura také pro služebné sestry. Pod tímto názvem byly od řehole Urbana VIII. označeny venkovní sestry. Toto rozhodnutí bylo významné, protože při začlenění sester do společenství docházelo k utváření dvou skupin: služebné sestry přicházely na řadu po vlastních řeholnicích. Prakticky byly jako sestry laičky (kenvertky) benediktinek, vykonávaly domácí práce, ale na kapitule neměly hlas ani aktivní ani pasivní. Tato novota zcela odporovala vůli sv. Kláry a původní tradici. Pro úkoly mimo klášter povolil jim papež „některé diskrétní a skromné světské paní zralého věku“, které se ve Španělsku nazývaly mandaderas (poselkyně, služky). Konečně, podle řehole Urbana VIII. budou co nejpřísněji zakázány jednotlivé světnice pro sestry v dormitáři.
V těchto opatřeních jasně vystupuje cisterciácký vzor. Bezpochyby ony poznamenaly společenství. Vedle obvyklých kanonických vizitací existovaly ve druhé polovině XIV. století i mimořádné apoštolské vizitace. Jako příklad toho jsou oni 4 menší bratři, kteří r. 1373 byli pověřeni Řehořem IX. reformou všech klášterů klarisek v království Kastilském, jež se protáhla až do roku 1376.
Nadměrně dlouhá doba úřadu, která mohla být v dobách horlivosti spásonosná, může být nanejvýš škodlivá, jestliže upadá duch. Klářina řehole, podobně jako řehole sv. Františka, neomezovala trvání úřadu některé abatyše. Tehdy bylo jen ustanoveno, že abatyše, v případě své neschopnosti „pro službu a všeobecné dobro sester“ m§že být sesazena a zvolena jiná. Použití této normy nebylo však snadné. Papež Inocenc IV. stanovil roku 1405, že úřad abatyše nemůže v budoucnu být na doživotí, spíše se mají abatyše volit nově každých 10 let. Později se tento termín snížil na 3 léta. Přesto však nedošlo k jednomyslnosti ohledně těchto ustanovení. Byly dokonce kláštery, ve kterých představen i nadále byla na doživotí.
Jak už tomu bylo vždycky v řeholních společenstvích: prostředky spásonosné přicházející zvenčí, mohly nanejvýš jen být užitečné k podpoře observance a k odstranění zlořádu, nevedly však k opravdové obnově. Ta musela přicházet z nitra.
Na štěstí byl řád sv. Kláry ve svých začátcích ne pouze monastickou organizací, ale představoval spíše nový životní princip, na základě vyrovnání se s evangeliem, a to v plné síle. Zde nejde o struktury, nýbrž o ducha. Ideály, které našly svůj výraz v první řeholi, byly stále ve vzduchu a působily jako reagens. Pokud na to nebyl brán zřetel, cítili se klarisky ve své kůži – i při sebevětším zdůrazňování regulérního klášterního života. Naopak, jestliže se vždy uskutečnila obnova ideálů, byly – jako přídavek – naplněn novým duchem i pravidelný klášterní život, společenství, život modlitby, kající úkony, posty a umrtvování.
Tento zásobník síly neustávající obnovy byl tím, co umožnilo reformy XV. a XVI. století.
Colette Boylet, narozená r. 1381 v Corbie, vedla zpočátku život rekluzívní, nebo-li „zazděný“ v terciářském hábitu. Některá zjevení sv. Františka povzbudila ji k řádové formě. Tak roku 1406 opustila svoji poustevnu a vstoupila v Nizze zároveň s avignonským papežem Benediktem XIII. Do jeho rukou složila sliby na řeholi sv. Kláry a byla od něho ustanovena jako abatyše a zároveň reformátorka tří řádů sv. Františka. Tato neohrožená pětadvacetiletá žena měla od Boha – čehož znamení se nemá přehlížet – úkol skoncovat se zlem v církvi, pomocí obnovení františkánského řádu. Tímto úkolem začala na místech modlitby a odříkání a měly jimi být kláštery II. řádu.
Důvěřovala v Boží milost a v pomoc velkých tohoto světa. Tak se vydala Colette na cestu napříč Francií do Nizozemí. Všude přinášela kvas evangelijní ryzosti a chudoby. Při své smrti v Gentu r. 1447 zanechala 22 reformovaných nebo znovu podle řehole sv. Kláry vybudovaných klášterů, kterým dala své vlastní konstituce a nařízení. Colettiny konstituce byly r.1434 schváleny generálním ministrem a r. 1458 potvrzeny papežem Piem II.
Tím byl vysoce vyzdvižen návrat k původní chudobě do sv. Damiána. Je zakázáno vzít od kandidátek něco pod titulem věna. Spíše tyto se měly před svým vstupem zbavit všech věcí. Chudoba a osobní čistota měly vyznačovat jejich osobní oděvní svršky. Přísně byl zakázán každý druh vlastnictví, pevné příjmy, pronájem, stodoly, sýpky a zásoby na delší dobu. Drahocenné a nadbytečné věci musí být odstraněny. Budovy mají být prosté a chudobné. Jako základní postoj životosprávy slouží práce, která zavazuje stejným způsobem všechny sestry. Jako norma platí, že mimo klášter se nemají najímat řádní pracovníci pro ty práce a úkoly, které si sestry mohou udělat samy. Na znamení, že jsou „menší“, zakazuje Colette slavné svěcení abatyše a také liturgické svěcení panen. Pro ně stačí svěcení, které s sebou nesou sliby. Naproti tomu pokládá duchovní vzdělání za slučitelné s duchem řehole. K obvyklému zaměstnávání řeholnic patří i četba dobrých knih, a proto nařizuje, aby každý klášter měl svoji knihovnu. V duchu znění řehole neexistují kategorie sester. Všechny úřady se chápou jako služba. Je naporučeno nenucené chování sester navzájem v době rekreace „po dvou nebo třech či více skupinách“. Každotýdenní kapitula získává na významu, coby výraz zodpovědnosti všech za společnou věc. Klauzura je přísná a dobře zachovávaná, ale poněkud zjednodušena. Dá se říci, že Colette, se všeobecně vzato vrací k řeholi sv. Kláry. Jejího ducha se chopila s obdivuhodným jemnocitem, i když zároveň z řehole Urbana IV. si vybírá mnohé jednorázové disciplinární pokyny, které mají zrovna v klášteřích svoji tradici. Svatou Kláru následuje také snahou udržet si úzké spojení s prvním řádem: kláštery zůstávají svěřeny správě bratří. Jsou 4, dva kněží a dva bratři laici mají být podle řehole k dispozici každému klášteru.
To mělo za následek – jak jsme už viděli na jiné straně – že vliv reformátorky se rozšířil na řádové bratry. Všichni, kdo stáli u jejího reformního impulsu, nazvali se „koletáni“.
Existovaly také pokusy obsáhlejší reformy shora dolů. Roku 1431 propůjčil papež Evžen IV. generálovi Vilémovi z Casale, rozhodnému podporovateli sv. Coletty, mimořádné plné moci k nastolení opětné řádové discipliny u všech klarisek. Nebyl to žádný lehký úkol. V jižní Francii musela být vzata na pomoc i světská moc, aby se zlomila tvrdošíjnost mnišek. Tentýž papež nařídil pro všechny kláštery označení Řád svaté Kláry, i když si každý klášter podržel svoji řeholi.
Skutečný popud k reformě XV. století může poděkovat za svůj vznik duchovnímu prolomení observantů. Ti sice zpočátku odmítali převzetí své starostlivosti o sestry, avšak časem, museli na rozkaz svaté Stolice a na prosby reformovaných klášterů se k tomu rozhodnout. Od té chvíle začíná hluboce zasahující do chodu ve velkém duchovním formátu. Sestry garantovaly opravdovost reformy niterné. Všeobecné volání znělo: zpět k řeholi sv. Kláry! A to nejen v klášterech urbanistek, ale také v mnohých klášteřích regulovaného Třetího řádu, ba dokonce i v těch, které nebyly františkánského původu.
Významným reformním centrem v Itálii byl klášter Corpus Christi v Mantově. Původně to býval klášter terciářek, roku 1420 přijal řeholi sv. Kláry a rozeslal různé zakladatelky nebo reformátorky. Podle tohoto mantovského vzoru se organizoval klášter v Aquile. Ten byl rovněž od svého založení sídlištěm klauzurovaných terciářek, přestoupil však pod blahoslavenou abatyší z Florencie (+ 1472) k první řeholi - byl to plod kázání sv. Jana Kapistránského. Jiné reformní centrum byl klášter Corpus Christi ve Ferraře. Z něho vyšla abatyše svatá Kateřina Virgi. Založila klášter v Bologni, který byl svého času centrem obnovy a duchovního vyzařování. K italským reformním centrům patří také klášter Monteluce v Perugii. Ten byl hned od svého založení vybaven duchem od sv. Damiána, držel se vždy věrně řehole sv. Kláry a v druhé polovině XV. a na začátku XVI. století založil 9 klášterů střední a jižní Itálie. V Mesině začala blahoslavená Eustochia Calafato (+ 1491) velmi pozoruhodnou reformu. Konečně, to byla blahoslavená Babtista Varano (+ 1524 nebo 1527), osobnost prvního řádu. Náležela k nejvýznamnějším ženám italského humanismu a založila klášter ve svém rodném Camerino a ve Fermo.
Kromě těchto reformátorek vykonávaly na základě duchovní obnovy italských klášterů také vlivnou činnost: blahoslavená Felix Meda (+ 1444), abatyše v Miláně a Pessaro, Serafina Sforza (+ 1478), abatyše v Pessaro a Pavla Montaldi (+ 1514), abatyše v Mantově. Kromě Itálie jsou to blahoslavená Ludmila Savojská (+ 1503) a Markéta Lotrinská (+ 1521).
Ve Francii a Nizozemí dosáhlo reformní hnutí pod vlivem oblastních observantů významu v klášteře v Metách. Zde to byly nejdříve sestry terciářky, které pak r. 1492 převzaly řeholi sv. Kláry. Jejich příkladu následovaly terciářky společenství Ave Maria kláštera v Paříži. K reformě tohoto společenství přišly v Met profesní sestry Nicole Geoffroy a Etienne ze Saillant. Tato poslední byla r. 1490 povolána, aby uvedla řeholi sv. Kláry do Lille. Tato reforma, nazvaná reformou Ave Maria, se ke konci století rozšířila na 5 klášterů dalších.
Ve Španělsku vycházela obnova z hnutí sv. Coletty. Vyzařujícím centrem byl klášter v Candii. Tam přišla r. 1458 skupina koletánek z Lezignana ve Francii. Z Candie se reforma rozšířila v XV. a XVI. století na 12 jiných klášterů ve Španělsku a Portugalsku, mezi jinými také na slavný klášter královských diskalceatinek v Madridě (1559), který ze své strany nesl reformu na mnohé jiné. Koletánky obdržely v XV. století ve Španělsku název diskalceatinky. Nesměly byt zaměňovány s diskalceatinkami, které založila Marina z Villaseca. Tato obdržela r. 1490 od papeže Inocence VIII. dovolení pro svoje společenství řeholních terciářek v Cordobě, že mohou přijmout a skládat sliby na řeholi sv. Kláry v její neryzejší podobě a smějí přijímat urbanitky, aniž by tyto musely znovu konat noviciát. Bulla výslovně určovala, že klášter nesmí být odvislý od konventuálů, nýbrž od vikářů observance. Během XV. století pak vyvstaly sesterské kláštery v celé Andalusii. Jiné reformní centrum byl klášter sv. Marie Jeruzalémské v Barceloně. Rovněž i tam byly řeholní terciářky, které r. 1494 přijaly řeholi sv. Kláry. Tohoto příkladu následovaly r. 1496 dceřinné kláštery v Zaragoze a Valencii. Nezávisle na těchto reformních hnutích povstaly od poloviny XV. století vždy nové kláštery, zejména v e Španělsku.
Avšak všechny kláštery samy o sobě nepřevzaly reformu. Observanté ji hleděli všude uvést, dokonce i nátlakem. Sv. Jan Kapistrán doplatil na svoje namáhání – urychlit pokračování všeobecné reformy. Velmi mu leželo na srdci dostat všechny reformované kláštery pod výlučné vedení observantů. Odtud chtěl r. 1435 vtělit i kláštery sv. Coletty do ostatních reformovaných klášterů. Přitom ale narazil na neoblomný postoj světice, která i takto chtěla být pod obediencí generálního ministra. Roku 1445 napsal Jan Kapistrán úřední komentář k řeholi sv. Kláry. V ní vypočítává přes stovku příkazů. To pochopitelně vyvolalo u sester pobouření. Proto se r. 1446 objevil nový výklad řehole, který zpracoval Mikuláš z Osimo. Ten vysvětloval smysl těchto příkazů. A r. 1447 vyložil papež Evžen IV., že jen příkazy zavazují pod těžkým hříchem, které se vztahují na sliby, na klauzuru, stejně tak na volbu i sesazení abatyše. R. 1449 jmenoval kardinál-protektor observantů František ze Sassoferrato jako reformátora všech klarisek v Itálii a udělil mu všechny pravomoci. Kdo se zdráhal přijmout reformu, musel klášter opustit a odebrat se k nereformovaným. Přitom nešlo o nějakou výměnu řeholí, nýbrž o co nejvěrnější zachovávání řehole, vlastní v každém klášteře.
S reformovanými a nově založenými kláštery, nabyly klarisky přísné observance na konci XV. století plnou převahu nad ostatními.
Naproti tomu poskytovala ta společenství, která se tu a tam bránila obnově, smutný obraz. Na druhé straně, zapříčinil spor mezi konventuály a observanty, kteří si ponechali některé kláštery pod svou obediencí, zmatek. Ve Španělsku, všeobecně provedená reforma pod vedením Cisnerose v dobách katolických králů, zapříčinila povážlivá napětí. Existovala také odporující společenství, jako např. klášter sv. Kláry v Barceloně, který se rozhodl pro to, že přijme benediktinskou řeholi.
Jako okrajová skupina, je skupina Chudých sester Angela Klarena, nazvaná klareninky, stojící za zmínku. Bulla Sixta IV. z roku 1473 je postavila – stejně jako samotné kléry – pod ochranu generálního ministra, avšak v bezprostřední závislosti od generálního vikáře svých bratří.
Od r. 1517 byla většina společenství klarisek včetně koletinek podřízena poslušnosti observantů. Při zrušení konventuálů ve Španělsku r. 1556 předal papež Pius V. kláštery, které od nich odvisely, tedy ženské kláštery, observantům s úkolem, aby je reformovali. O dvě léta později odebral tentýž papež konventuálům i italské ženské kláštery a podřídil je biskupské pravomoci.
Představení observantů si položili jako cíl, obnovení jednoty. Požadovali od ženských klášterů vlastnictví a připuštění pevných příjmů – zcela podle řehole Urbana IV. – protože nejčastější příčinou úpadku řeholního života byly nedostačující prostředky výživy. Generální ministr Lichetto nařídil r. 1518, že budoucně nesmí být už více přijat klášter, jestliže jeho příjmy k výživě nebudou stačit pro 50 sester. Dále musely všecky novicky přinést s sebou odpovídající věno. Avšak současně vyvstaly velké potíže, zejména ze strany koletinek, které se chtěly zříci svého privilegia – žít podle vzoru sv. Kláry v důvěře v božskou prozřetelnost. Nejednou po tridentském koncilu, který odstranil ustanovení řádových řeholí, jež byla zaměřena proti pevným příjmům, se nemohlo dosáhnout jednoty.
Jako vždycky bylo vedení druhého řádu pro observanty den ode dne těžkým břemenem. Vzhledem k tomu, vedla generální kapitula r. 1532 stížnost. Zakazovalo se přijímání duchovního vedení u nových klášterů bez souhlasu kapituly, především však vyřizování časných záležitostí ženských klášterů. Roku 1565 byli jedním rázem všichni dřívější vizitátoři postaveni mimo službu a úřad vizitátorů byl přenesen na provinciály. R. 1582 vydal generál František Gonzaga nové pokyny pro ženské kláštery. Zvláštní dekrety uveřejnily i kapituly z r. 1594 a 1639.
Společenství reformovaných klarisek vydala v době protestantského pronikáni a náboženských válek ve Francii, které část klášterů zničily, pohnuté příklady pevnosti ve víře a věrnosti ke slíbenému panenství. Slavnou je abatyše kláštery v Norimberku, neohrožená Caritas Pirkheimer (+ 1532). Tato vysoce vzdělaná a vlivná žena odpírala luteranismus, i když se tento zmocnil města. Ve Francii uplatňovaly podobný velký vliv vévodkyně lotrinská a koletánka Filipa z Geldern (+ 1547).
První rozšíření kapucínů přineslo nový pohyb k návratu k původním ideálům. V Neapoli konala katalánská šlechtična Maria Lorenza Longo (je to zitalizovaná forma jména jejího zemřelého manžela Lloneho) svůj charitativní a duchoví apoštolát. Založila nemocnici pro nevyléčitelné. K jejich ošetřování vyvolala v život společenství františkánské třetího řádu. Když r. 1529 přišli kapucíni do města, našli v tomto ústavu přístřeší. Jim nyní svěřila tato šlechtična duchovní vedení společenství. R. 1533 přešlo vedení do rukou sv. Kajetána z Tienny. Zakladatel teatinů dal této skupině silný kontemplativní ráz. Roku 1535 dosáhl v Římě kanonické schválení pod jménem „františkánské sestry Třetího řádu“. Ještě téhož roku přijala Maria Lorenza klauzuru pro své sestry. Roku 1538 předal sv. Kajetán starost o ně kapucínům. Jejich život měl silný vliv na duchovní formaci nového společenství.
Breve papeže Pavla III. z 10. prosince 1538 potvrdilo zřízení kláštera pod řeholí svaté Kláry v definitivní podobě a předal jeho vedení kapucínům. Tak si to přála sama zakladatelka. Papežský pokyn omezil počet členů na 33, proto v lidovém označení je tento klášter až dosud pod názvem Klášter třiceti tří (sester), odtud máme kapucínky.
Potvrzující breve podpíralo vůli zakladatelky pro společný život sester „nejpřísnějším zachováváním řehole sv. Kláry“. K tomuto cíli převzala Marie Longo konstituce sv. Coletty, které doplnila a nahradila částečně výňatky z kapucínských konstitucí. Chudoba, tvrdý život, život v ústraní, v přísné klauzuře, sesterskou jednoduchost a zvlášť intenzivní život modlitby, to jsou charakteristiky, které kapucínkám sjednaly všeobecnou úctu. Zakladatelka zemřela 21. prosince ve stáří 79 let v pověsti svatosti.
Duchovní vážnost společenství, které se skládalo z mladých neapolských šlechtičen, způsobilo, že v málo letech vyvstaly i v jiných městech kláštery kapucínek: v Perugii (1553), v Gubbiu (1561), v Římě (1575), v Miláně (1576)... V Miláně založil svatý Karel Boromejský tři kláštery kapucínek, jejichž duchovní vedení svěřil barnabitům. Kapucíni striktně odmítli převzít na svoji odpovědnost vedení své ženské větve. Kromě kláštera v Neapoli a v Římě, odmítli také duchovní vedení kapucínek. Později dovedly sestry používat biskupů a knížat k tomu, aby brzy ten a onen klášter přešel pod obedienci kapucínů. Těm nezbylo nakonec nic jiného, než se podvolit, přinejmenším alespoň k převzetí duchovního vedení.
Ke konci XVI. století vzrostl počet klášterů kapucínek na 18 a během XVII. století na ještě dalších 65.
První klášter mimo Itálii byl v Granadě. Tam Lucie z Urena (+ 1597) založila společenství „mladých kapucínek v kajícné poušti“. Tyto však obdržely teprve r. 1625 dovolení skládat sliby slavné. Roku 1599 založila Angela Markéta Serafína Prat (+1608) klášter v Barceloně „podle řehole a stanov kapucínek v Římě a v Granadě“, jak to stojí ve zřizujícím dekretu nuncia.
Koncem XVIII. století bylo v celém Španělsku už 34 klášterů kapucínek. Roku 1665 založila jedna skupina kapucínek z konventu v Toledu první klášter v městě Mexiku. V mexickém národě doznala reforma v nové době velkého rozšíření. Roku 1713 přišly kapucínky ze společenství v Madridě do Limy. Roku 1725 přišly rovněž z kláštera v Madridě do Guatemaly (do starého města Guatemala). Roku 1727 do založeného kláštera ženského v Libě a do kláštera v Santiago de Chile.
První klášter kapucínek ve Francii byl klášter v Paříži. Jeho založení v roce 1603 vychází ze závěti královny Luisy Lotrinské (podle její vůle mělo být uskutečněno založení v Bourges). R. 1615 přestoupilo jedno společenství koletinek v Amiens ke kapucínkám. Třetí klášter byl v Marseille založený r. 1622 a otevřen sestrami z Paříže. Čtvrtý byl klášter v Tours, k jehož založení bylo dáno dovolení r. 1619, který však mohl být sestrami obsazen teprve roku 1637, a to z pařížského kláštera.
Z pařížského kláštera vyšly zakladatelky kláštera v Lisabonu (1665), které povolala portugalská královna. V této době byl otevřen ještě jeden portugalský klášter, a to v Punchal.
Protože kláštery byly samostatné, existovala povážlivá různost zvyků a observance. Roku 1610 převzal generální ministr kapucínů Jeroným z Castelferreti revizi konstitucí kláštera v Neapoli. Tyto revidované konstituce převzaly pak mnohé kláštery v Itálii a Španělsku. Jiné kláštery zase dostaly vlastní konstituce, které byly potvrzeny buď od diecézního biskupa anebo papežským brevem. Tak schválil papež Urban VIII. r. 1630 konstituce dceřinného založení kláštera v Barceloně, který pak byl přizpůsoben Andělou Marií Atorch (+ 1665) klášteru v Zaragoze. Blahoslavená pak o něco později založila klášter v Murcii.
Nejsvětější postavou větve kapucínek je svatá mystička Veronika Gíuliani (+ 1727), jejíž obšírné popisování a současně nejbezprostřednější pospání mystických stavů představuje to, co dává katolická hagiografie. Její současnicí je Marie Magdalena Martinego (+ 1737), velkorysá kajícnice.
Jako kapucíni, zdráhali se i jiné větve františkánské reformy, které odvisely od generálního ministra observantů, převzít duchovní vedení ženských klášterů. Italští reformáti pracovali dokonce se Svatou stolicí na tom, aby všechny ženské kláštery podřídili biskupské pravomoci. Než, nakonec museli i oni převzít duchovní správu sester. Rekolekti pak nastoupili vlastní cestu a shrnuli všechna společenství jim podléhající do vlastní skupiny pod jménem rekolektinky. Pod ochranou kardinála Františka Barberiniho vyvstaly v Itálii diskalceatinky sv. Petra z Alkantary. Je to nejpřísnější větev, která vůbec v rádu sv. Kláry existovala. Měly vlastní konstituce, potvrzené papežem Klimentem X. r. 1676.
Ještě v XVII. století existovaly u klarisek nové reformy, jako např. reforma Marie z Kalvárie (+ 1673) ve Francii, jejíž konstituce schválil papež Alexandr CII. R. 1664 a reforma urbanitky Františky Farnesse (+ 1651), reformátorky a zakladatelky různých klášterů ve střední Itálii.
Tady se nejedná o reformy klarisek, ve skutečnosti jde o dva rozjímavé řády, které na základě svých začátků, své duchovnosti a svého začlenění do františkánské rodiny bývají vskutku počítány k druhému řádu.
Koncepcionistky (Od Neposkvrněného Početí P. Marie) založila sv. Beatrix Menesez de Silva (+ 1490), sestra blahoslaveného Amadea VIII. Savojského (+ 1472) ve Vercelli. Roku 1489 obdržela od papeže Inocence VIII. Dovolení založit v Toledu klášter pod jménem Neposkvrněného Početí Panny Marie. Bylo to společenství cisterciácké. Řeholnice nosily bílý hábit s blankytným pláštěm a měly obraz Neposkvrněné na škapulíři a na plášti. Po smrti zakladatelky obdržel arcibiskup Imenes de Cisneros od papeže Alexandra VI. bulu, sestry s tím byly srozuměny, která jim propůjčovala právo – přijmout řeholi sv. Kláry a zakládat další kláštery.
Roku 1511 schválil papež Julius II. vlastní řeholi. Byla zbudována na řeholi sv. Kláry, dovolovala společné vlastnictví a zmírňovala posty. František od Andělů Quiňonez to byl, který připravil nový text řehole a první konstituce (1514). Přísně se zde dodržovala klauzura a kontemplativní ráz nového řádu. Koncepcionistky tak zůstaly silou papežské buly pod pravomocí řádových představených. Papež Lev. X. jim roku 1520 udělil všechna práva klarisek.
Koncepcionistky se rychle rozšířily po Španělsku a ostatních evropských zemích, a to s obdivuhodnou životní silou. Vynikající osobou tohoto řádu je ctihodná služebnice Boří Maria z Agregy ( 1665). Byla rádkyní Filipa IV., který 22 let s ní vedl tajnou korespondenci, byla duchovním orákulem španělské současné společnosti. Známou se stala hlavně svým dílem (Mistica ciudad de dios) (Mystické město Boží). Také koncepcionistky měli svoji reformu diskalceatinek, kterou uvedla v život Marie od svatého Pavla r. 1603.
Anunciantky (Od Navštívení Panny Marie) mohou být počítány k druhému řádu, avšak ani pro svůj původ, ani pro své zákonodárství, nýbrž prostě pro svoji závislost na vedení observantů, hned od svého založení, a pro svoji účast na privilegiích klarisek. Byly založeny svatou Janou z Valois (+ 1505) – manželství královny bylo prohlášeno za neplatné – a jejím zpovědníkem, observantem Gabrielem Maria Gilbert Nikolasem (+ 1532). Generální kapitula v Parmě potvrdila r. 1529 jejich konstituce. Ve století XVII. čítal tento řád na 60 klášterů.
|
|
||
 |
|||