5. Řád Chudých sester (II. Ordo)

5. 1. Původ a první šíření

Klára, „první sazenička sv. Františka“

Ciara di Faverone se narodila r. 1194 v Assisi. Evangelijní životní ideál, jak jej hlásal svatý František, jí plně vyhovoval. Proto se dala pod jeho vedení. V noci ze den 18. na 19. března tajně opustila svůj otcovský dům a v Porciunkuli slíbila Františkovi poslušnost a přijala řeholní závoj. František ji nejdříve dopravil do kláštera benediktinek sv. Pavla v Bastii a potom do kláštera Saint Angelo v Panzo na úpatí hory Subasio. Zde se k ní připojila Anežka, její mladší sestra. Jako Klára, i ona musela zakusit rozhořčený odpor své rodiny.

Potom František zřídil budovu vedle sv. Damiána, kam poté přišli. Společenství sester rostlo rychle. Připojily se k němu další mladé ženy z nejpřednějších rodů v Assisi a jeho okolí.

Není to vůbec snadné pospat životní způsoby Kláry a jejich „chudých sester“ v prvních letech pod vedením svatého Františka. Její pojetí sestávalo z jednoduchého „pravidla života“, kterou jim dal. Nicméně je jisté, - sama Klára to potvrzuje ve své řeholi (hlava VI.), - že ony počáteční doby byly tvrdé a že úsilí o dokonalý život chudoby bez zajištěné výživy jim přivodily hanění a opovržení. Jakub z Vitry mluví roku 1216 o ženách, které napodobujíce Menší bratry „žijí v hospicích v blízkosti měst z práce svých rukou a nic nepřijímají“. Mnozí historikové by rádi viděli v tomto textu životosprávu společenství sester od sv. Damiána a jiných tu a tam žijících společenství podle tohoto vzoru. Kdyby tomu tak bylo, pak by se Klára pokoušela původně o život podobný menším bratřím, ovšem s menším putováním. Víme však, že se Klára se svými družkami v roce 1212 nebo 1213 zcela věnovala kontemplativnímu životu. Tehdy k nim odeslal František delegaci s otázkou, jaká je vůle Boží vzhledem k jeho apoštolskému povolání. Na druhé straně poukazují pojmy, použité ve světcově návodu života, daného sestrám rovněž způsob života v mlčenlivé odloučenosti.

Roku 1215 musela komunita od sv. Damiána přijmout v důsledku kánonu 13 ze IV. lateránského koncilu údajně řeholi sv. Benedikta. Od té chvíle řídila Klára podle nařízení sv. Františka svoje společenství jako „abatyše“. Přesto ale se nazývala „služebnicí Kristovou a služebnicí chudých sester“. S podporou sv. Františka pospíšila si dosáhnout od papeže Inocence III. ujištění, že zůstane také i pod monastickou řeholí základní legenda jejího povolání, tj., „žít podle dokonalosti svatého evangelia v dokonalé chudobě bez vlastnictví a nějakého důchodu“.

Mezitím vyvstala také jiná společenství sester podle františkánského vzoru. Vzhledem k tomuto nárůstu, jak to zjistil kardinál Hugolin jako delegát v Umbrii a Toskánsku, chopil se této iniciativy, aby tomuto hnutí dal pevnou formu. Podřídil ji bezprostředně apoštolskému Stolci a zprostředkoval jim monastický způsob života. Ten jim umožňoval také určitou hospodářskou stálost a zajištění při podržení si ducha jednoduchosti. Jako příklad tomu odpovídající, sloužila, jak to chtěl sám Hugolin – zkušenost od sv. Damiána se svými vlastními „observancemi“. Toto vše se událo v letech 1218-19. Odtud pochází i označení damiantinky, pod níž bylo toto společenství známo.

Hugolin viděl v tomto damianistickém hnutí prostředek záchraně a síle monastického života. Rozšířil toto reformní snažení na mnohé kláštery benediktinek a i na jiné, které chtěl zapojit do proudu obnovy.

Pod jeho vedením začíná pro klášter San Damiano samotný nové údobí. R. 1218 jmenoval svého kaplana, cisterciáka Ambrože vizitátorem a brzy na to napsal „pro všechny řeholnice, žijící v klauzuře“ svoji řeholi. Tato byla ohledně příkazu postu a zdrženlivosti mimořádně přísná. Nejpozoruhodnějším bodem je tady nanejvýš přísná klauzura: „Celý jejich život musí zůstat v klauzuře“. Tím postavil damiantinky pod stejnou normu, která byla vydána r. 1213 pro cisterciačky a současně rozšířena i na premonstrátky. To bylo prakticky zavedením „papežské klauzury“, která koncem XIII. století měla sílu zákona jako všeobecný církevní předpis pro všechny ženské kláštery.

Nebyla to přísnost této nové řehole, která se Kláře nelíbila. Přísnost totiž stála v opravdovém souzvuku s jejím duchem oběti pokání. Rovněž také Klára neshledala žádné těžkosti v přizpůsobení se ohledně nařízené klauzury. Tato vycházela vlastně vstříc intimní atmosféře jejího společenství. Její starost se nesla především k věrnosti slíbené chudoby, o které v této řeholi nebylo žádné zmínky. Zpočátku chtěl Hugolin vidět, že duch chudoby svaté Kláry se pěstuje v některých klášterech. Ale potom jim prokázal svoji přízeň velkodušnými nadacemi.

V době od roku 1219 do 1247 převzaly všechny kláštery františkánského ražení řeholi Hugolinovu. Pouze San Damiano, klášter v Perugii, Monticelli ve Florencii, kam přišla svatá Anežka r. 1230 jako abatyše a r. 1234 klášter v Praze, založený sv. Anežkou Českou zůstaly věrny svojí vlastní observanci směru, ukazujícímu k sv. Františkovi.

Zatímco František dlel na Východě, pokoušelo se, přinejmenším ve společenství u sv. Damiána odtáhnout se od cisterciáckého vlivu. Bratr Filip Longo byl, jak se zdá, jmenován svatou Klárou, jako vizitátor. Po návratu světce následovalo odvolání tohoto jmenování. A „chudé paní“, jak je zakladatel rád nazýval, dostaly i nadále vizitátory, kteří byli řádu cizí. Konečně však sám kardinál nahlédl, že úloha vizitátora náleží menším bratřím. Jako papež pak přenesl prvnímu řádu starost o řád druhý.

Od začátku svého pontifikátu – zvolil si jméno Řehoř IX. – propůjčil klášterům jmění. A u příležitosti svatořečení sv. Františka r. 1228, hleděl přesvědčit Kláru o nutnosti přijetí majetku a stálých příjmů. Narazil ale na neotřesitelnou pevnost světice. Proto mu nic jiného nezbylo, než aby 17. září 1228 potvrdil klášteru sv. Damiána Privilegium pauperitatis. Toto bylo pak poskytnuto také následujícího roku klášterům v Monticelli a v Perugii.

Oboje, konečně platné řehole sv. Klára a Urbana IV. (1252,1263)

Klára viděla své evangelijní povolání ve velkém nebezpečím, pokud bude benediktinská řehole Hugolinova v platnosti. R. 1234 obdržela ve svém úsilí ochranu a pomoc od neohrožené Anežky, dcery Přemysla Otakara I. (jako podklad pro skládání slibů a tato Hugolinova nefrantiškánská řehole zůstala v platnosti). Jakmile obdržela pro svůj klášter privilegium chudoby, předložila papeži ke schválení řeholi, kterou sama sestavila z výtahů Formula vitae sv. Františka a Hugolinovy řehole. Řehoř IX. tuto řeholi vznešeným způsobem odmítl. Za Inocence IV se opět pokusila o to znovu. Přitom uvedla jako důvod, že je nemožné současně zachovávat obě řehole. Papež jí připomněl závaznost benediktinské řehole a otcovsky ji vybídl k zachovávání řehole hugolinské, kterou slavnostně potvrdil r. 1245. Jako otázka chudoby zůstávala i nadále otázka duchovní péče ze strany menších bratří. Klára do toho hučela s odvoláváním se na příslib sv. Františka s velkou vytrvalostí. Bulla z r. 1227 zasazovala první řád k duchovní péči o sestry. K tomu účelu mají menší bratři zřídit vedle ženských klášterů malá společenství, jejichž členové budou dispenzováni od obvyklé observance a apoštolské činnosti. Pro řád to znamenalo přetěžké zatížení. Proto prosil generální ministr Krescencius z Jessi papeže Inocence IV o zbavení této povinnosti. Papež se snažil vyjít vstříc těžkostem obou stran. Učinil tak dvěma dokumenty, která r. 1245 podrobily klauzurní sestry vzhledem k řízení a vedení cele menším bratřím. Následujícího roku oznámil svoje přání, že sestry mají být současně včleněny do prvního řádu. To naplnilo Kláru jistě velkou radostí. Generál a řádová kapitula viděli přesto velkou starost nad tak velkým počtem klášterů, které jim byly svěřeny.

R. 1247 uveřejnil Inocenc IV. novou řeholi. Nahrazovala benediktinskou řeholí Františkovou, ale jen jako církve právní základnu. Kardinál-protektor ztratil veškerý význam ohledně vedení sester. Jeho oprávnění přecházela na představené prvního řádu. Těm byly kláštery naprosto podřízeny. Kajícné tvrdosti byly zmírněny značně, Klára, která pro svoji přísnou životosprávu byla zdravotně postižená, byla nyní první, kdo poukázal na ducha mírnosti svatého Františka. Dosvědčují to její dopisy Anežce České.

Řehole vykazuje řeholnice z církevně právního hlediska jako františkánky. Obdržela však klausuli, která znamenala pro Kláru a její věrné následovnice tvrdou ránu. Byla to klausule výslovného dovolení mít příjmy a společný majetek.

Inocenc se zklamal, jestliže se domníval, že jeho řehole zajistí uniformitu všech klášterů a nastolení pokoje. Provádění, uskutečňování této řehole narazilo na těžký odpor. Představení prvního řádu pokládali vedení sester za příliš těžké břímě. Potřebovalo to zásah kardinála protektora Rajnhalda ze Sagni. Ten převáděl pozvolna na sebe všechna zmocnění a konečně roku 1250 adresoval generální kapitule v Janově dopis, ve kterém bratřím zakázal vměšování se do vedení sester a celé vedení klášterů připsal sobě.

Netrvalo ani tři roky a řehole Inocence IV. byla vyřazena. Klára musela nadějně pozdravit tento chybný krok. I když papež nahradil benediktinskou řeholi řeholí františkánskou, i když chtěl mimo to přenést stanovy prvního řádu na řád druhý a i když chtěl obě rodiny navzájem spojit, kladla se pro Kláru otázka: proč neudělat ještě jeden krok dále a zrovna už přijmout řeholi menších bratří – přirozeně s nutnými změnami!

Když cítila, že se blíží její konec, diktovala svoji Závěť. V této závěti vzpomínala – v odvolávání se na Závěť svatého Františka – na začátek svého vlastního povolání a na začátek sesterského společenství Chudých paní (Kdy se to časově událo, nedá se přesně zjistit). Zdůrazňovala jednoznačně a vždy opětně, závazek k nejvyšší chudobě, „slíbenému Bohu a svatému Františkovi“. Přitom zpřísnila obsah „privilegia chudoby“ a důrazně doporučila jednotu a jednomyslnost sester.

Konečně se rozhodla k sepsání vlastní řehole nebo lépe řečené – k pojetí Františkovy řehole, bulou schválené. V ní se světice uvádí jako „Nehodná služebnice Boří a sazenička Otce Fratniška“. Základními kapitolami jsou šestá, sedmá a osmá. V nich se energickou řečí obrací k závazku vést život v největší chudobě. To, co je nutné k životu, se má zjednávat prací a sbíráním (almužny). Smysl pro míru a láskyplné porozumění mírní sice určení ohledně klauzury. Ostatně se ale klauzura podržuje v její celé přísnosti. Denní život sester se uskutečňuje pod vedením „Abatyše a Matky“., v souzvuku srdcí, bez upřednostňování některé sestry – vyjma nezbytností -, v konání Božského Oficia, v souladu s těmi, které umějí číst a které číst neumějí, dokonce, zevní sestry bez závazku klauzury patří ke společenství jako všechna ostatní sestry. Co v řeholi svaté Kláry vzbuzuje největší pozornost, je význam, jaký je vytýčen všem sestrám ohledně společného života. Nachází svůj význam především v týdenní kapitule. Dvanáctá hlava řehole určuje: „Naším vizitátorem budiž vždy někdo ze řádu menších bratří“. Pro řád se budou vyžadovat vždy dva kněží a dva bratři-laici kvůli duchovnímu a materiálnímu zaopatření kláštera.

Text řehole obdržel 16. září 1252 schválení kardinála-protektora Rajnhalda ze Sagni. 9. srpna se objevila slavnostní potvrzující bulla papeže Inocence IV. Klára, plna radosti políbila papežský dokument a dva dny nato zemřela 11. srpna s řeholí v rukou.

Řehole sv. Kláry platila jen pro klášter sv. Damiána. Pouze pro to místo byla potvrzena. Ve století XIII. ji přijalo jen málo klášterů.

V roce 1259 obdržela sestra sv. Ludvíka, blahoslavená Alžběta Francouzská potvrzení vlastní řehole od papeže Alexandra IV. pro klášter v Longchamp. Postavila ji pod vedení menších bratří a dovolovala vlastnictví a trvalé důchody. Tuto řeholi přijaly později mnohé kláštery ve Francii, Anglii a Itálii. V profesní formuli novicky slibovaly vedle tří slibů také věčnou klauzuru. Proto byly nazvány Sorores minores inclusae. Urban IV. potvrdil jejich řeholi r. 1263.

Problém péče ze strany bratří prvního řádu čekal ještě na svoje řešení. Svatý Bonaventura navrhl na kapitule r. 1263 novou formuli zprostředkovací: duchovní péče bratří je službou lásky, žádnou povinností, na základě spravedlnosti, spočívá ve vyměření kardinála – protektora, které je opět – po pokusu dát sestrám vlastní pojetí – jediné pro obě rodiny.

S cílem opětného nastolení jednotnosti a upevnění vnitřní kázně, složil kardinál – protektor Kajetán Orsini novou řeholi, kterou uveřejnil Urban IV: 18. října 1263. Začal sjednocováním vztahů a shrnul všechny kláštery pod jménem Řád svaté Kláry. Tomuto označení byla dána přednost po svatořečení svaté Kláry. Dosavadní řehole byly ve všech klášterech zbaveny účinnosti. Tyto nová řehole, zaměřená v některých bodech na řeholi sv. Kláry, sestávala z velké části z předpisů řehole Inocence IV., široce se ale vyjadřovala o malicherných disciplinárních přepisech, které neměly žádný jiný účel, než kontrolovat veškeré jednání sester. Majetky a příjmy pokládala tato řehole za normální prostředek výživy.

Pochopitelně narazila na tvrdý odpor u nejlepších společenství a u horlivějších bratří prvního řádu. Ti poslední se vždy zasazovali o něžné spojení mezi oběma rodinami, především proto, že byly proti klauzuli, která osvobozovala řádové představené od péče o sestry.

Ve skutečnosti se kláštery v budoucnu budou dělit na dvojí observanci: klarisky Klářiny řehole – klarisky „první řehole“ a na klarisky řehole Urbana IV. – na urbanské klarisky nebo na klarisky „druhé řehole“.

Rozšíření ve století XIII. a XIV.

Uprostřed očividných zmatků v řeholích a observancích pokračovalo šíření se klášterů podivuhodným způsobem. Příznivě bylo ovlivněno rozšířením prvního řádu v celé Evropě a dokonce v zámoří. Každý klášter byl autonomní. Většina z nich cítila, že je duchovně spjata s menšími bratry. To jim dalo určitou jistotu životního ideálu, mělo však za následek také stejného kardinála – protektora. Kromě tohoto vnějšího vztahu k menším bratřím zde nebylo další žádné zřízení se společným středobodem. Klášter San Damiano nevykonával žádnou autoritu, ani tu nad 6ti či 8mi společenstvími, která byla průkazně řízena ještě za života svaté Kláry z jejího konventu. Ale vědomí, že celé hnutí vyšlo z tohoto duchovního vyzařujícího středu a že Klára je jeho zakladatelkou, muselo být velmi živé. Neboť, když řeholnice z Assisi sdělili roku 1253 smrt svaté Matky, neváhaly do celého světa odeslat okružní list „všem sestrám řádu od sv. Damiána na celém světě“.

Povolání přicházela všeobecně ze šlechty nebo přinejmenším ze zámožnějších vrstev obyvatelstva, především od Urbana IV., který zavedl věno jako nutný požadavek. Dokonce v klášteře u sv. Damiána musely sestry přijmout toto opatření, které bylo plně v rozporu s jednáním svaté Kláry a nesměly se přijmout řádné, které by nemohly se vykázat tímto přínosem.

Roku 1228 čítal kardinál Rajnald v okružním listě 24 klášterů „Chudých sester“ v různých částech Itálie. Téhož roku vyšla ročenka o nových klášterech. Mezi nimi byl také jmenován klášter „Santa Maria de las Virgines“, nazývaný později Santa Engracia v Pampeloně. Tady jde o první klášter neitalský, který je historicky doložený. Při smrti svaté Kláry bylo už 111 klášterů: 68 v Itálii, 21 ve Španělsku, 14 ve Francii a 8 v německých zemích.

Zakládání klášterů pokračovalo v celém XIII. století a v první polovině XIV. století, i když o něco pomaleji. Ke konci XIV. století je třeba ze známých důvodů zaznamenat zřejmé ochabnutí.

Kolem roku 1300 byl počet klášterů, odvislých od prvního řádu 413. R. 1371 jich bylo už 452 a r. 1385 ne více než 404. Zeměpisné rozdělení vypadalo v letech 1300 a 1385 následovně:

Kláštery měly co do počtu velmi silná společenství. Počet klarisek, stojících pod vedením minoritských provinciálů mohl se odhadovat na 15 000. Nadto bylo mnoho klášterů, které stály pod pravomocí biskupů.

První století řádu vydalo mnoho světic. Mimo sv. Kláru a její sestru Anežku (+ 1253), jsou to Anežka Česká (+ 1280), Alžbět Francouzská (+ 1270). Úcty oltáře dosáhly blahoslavená Helena Enselmiána (+ 1231), Filipa Mareri (+ 1236) a Salome Krakovská (+ 1268). Poslední byla princezna Haličská a uvedla klarisky do Polska. Dále blahoslavená Markéta Colonna (+ 1280), Kunhuta (+ 1292), princezna krakovská a klariska od 1279, její sestra Jolanda (+ 1298) a Matthia Nazarei (+ po 1300). Všechny pocházely z královského nebo přinejmenším ze šlechtického rodu. Tato řada ukazuje přitažlivost františkánského ideálu a kontemplativního života u vyšších vrstev společnosti. Mohly by být doplněny ještě jiným známými jmény. Sem patří např. královna Konstancie Aragonská (+ 1300), která r. 1294 vstoupila ke klariskám v Mesině a královna Sancha z Neapole (+ 1345), klariska v klášteře Santa Crose v Neapoli, který sama založila se sestrami první řehole, jež si vyprosila v klášteře v Assisi.

Jiný příklad pro rozšíření a pro misionářský impuls dcer sv. Kláry jsou její kláštery ve východních vikariátech a provincii syrské. Nechyběly zde mučednice. Když roku 1289 padl Tripolis do rukou egyptského sultána, utrpěly všechny sestry tamnějšího společenství mučednickou smrt, jako svědkyně víry a panenství. O dvě léta později utrpělo 60 klarisek jiného misijního společenství v Ptalemaidě tentýž osud. Následovaly příklad své abatyše a strašně si zohavili obličeje, aby tak mohly chránit svoje panenství.