|
|
|
Ve srovnání s předcházející epochou se značně změnila studijní činnost., Na jedné straně přineslo zřizování chlapeckých seminářů témě ve všech provinciích s sebou jednotnou výuku v latinské řeči a v humanistických předmětech ještě před vstupem do noviciátu. To napomohlo také k jednotnému programu ve filozofii a ve studiu teologie. Určitý rozdíl byl – podle země – jedině se zřetelem na místo jaké bylo vykázáno přírodovědným oborům. Na druhé straně došly církevní normy pro výchovu světského a řeholního kléru stále většího sjednocování. Církevní právo stanovilo jako minimum 2 roky filozofie a 4 roky teologie, přičemž nauka svatého Tomáše Akvinského měla být vodítkem (srov. CIC 1917), can. 589. Na 4 roky teologie nechala většina provincií následovat ještě jeden rok pastorační. Podle II. vatikánského koncilu doznalo studium, vzdělávací program některé změny. Přitom hráli velkou roli – pokles studentů, ale také stoupnutí počtu teologických fakult. Všude totiž vznikaly takové teologické fakulty jako společná centra pro různá řeholní společenství a pro diecézní klérus.
Pro vzdělávání učitelských sil a pro zvláštní vzdělávání v různých oborech, zřizovaly si u brzy každá františkánská rodina koleje vyššího studia, především v Římě. Prvním byla Internacionální serafínská kolej konventuálů. Tato nastoupila na místo staré koleje sv. Bonaventury, která byla zavřena následkem zrušení roku 1873. Nová kolej byla založena r. 1885. R. 1905 dostala od Svaté stolice dovolení ke zřízení teologické fakulty, která byla r. 1935 uznána za fakultu papežskou.
Františkáni zřídili r. 1890 internacionální kolej sv. Antonína jako generální řádové studium. R. 1933 bylo Athenaeum Antonianum se třemi fakultami: teologie, filozofie a církevní právo. R. 1938 obdrželo přívlastek „papežské“ Athenaeum Antonianum. Později se k němu připojil biblický institut v Jeruzalémě, dále r. 1946 zřízený apoštolský institut a františkánský institut spirituality, což roku 1970 spoluprací všech tří minoritských rodin a pod zodpovědným vedením kapucínského řádu bylo vyvoláno k životu. Tyto tři instituty tvoří v přítomné době speciální oddělení teologické fakulty Antonianum, zatímco pedagogické studium, založené r. 1848 je oddělením fakulty filozofické. Internacionální studium sv. Vavřince z Brindisi kapucínského řádu vzniklo r. 1908 na místě koleje sv. Fidela a dostalo r. 1911 svoje stálé místo na Via Sicilia v Římě. Řád nechtěl zřizovat řádnou vlastní fakultu. Nicméně studenti koleje dosáhli akademických stupňů na některé z římských univerzit nebo Athénách. Dnes stojí kolej sv. Vavřince na západní okružní cestě Říma.
Mimo tato centra pro vyšší studia a některé, v poslední době vzniklé teologické fakulty, necítili se synové sv. Františka povolanými k tomu, aby spravovali cizí univerzity ve vlastní řádové zodpovědnosti. Jedinou výjimkou toho, tvoří zde r. 1950 – zřízená univerzita sv. Bonaventury ve Spojených státech. To ale neznamená, že by synové sv. Františka účinně nespolupracovali na zřizování a vývoji některých vysokých škol. Tak např. známý františkán Agostino Gemelli (+ 1959), který r. 1919 založil katolickou univerzitu v Miláně a dlouho ji vedl jako její rektor. Nadto založil i uznávané časopisy, např. Rivista di filosofia neoscholastica (1909), Vita e pensiero (1914), rovněž Rivista di studi di psicologia (1920). K tomu přistupují ještě další kulturní iniciativy a jeho četné vědecké publikace.
Abychom začali příspěvkem františkánských rodin, ohledně biblických studií, je třeba jmenovat vedle zmíněného Jeruzalémského institutu kolej, založenou r. 1945 v Pekingu, která byla roku 1948 přenesena do Hongkongu. Ta sestavila první úplný překlad bible do čínštiny. R. 1956 byla založena kolej v Tokiu, která uskutečnila japonský překlad bible. V tomto institutu pracují specialisté z františkánského řádu obou zemí, z Číny i z Japonska. Aniž bychom nyní vypočítali všechny biblické odborníky přítomné doby, zasluhují z dřívějška zmínky zvláště: od kapucínů Michael Hetzenbauer ze Zell u Kufsteinu (+ 1928), který byl 24 let profesorem papežského semináře, dnešní Lateránské univerzity. Jeho nástupce na této stolici byl Teofil Garcia z Orbisso (+ 1975) – oba uveřejnili četná díla; Michael z Eplugues (+ 1934), jeden z iniciátorů L´Fundacio Biblica Catalana“ (Katalánská biblická nadace) a široce známý překladatel bible Konstantin Röscher z Eisenharz (+ 1944). U františkánů: Gaudentius Orfali (+ 1965), Paulin Lemaire (+ 1963, Donát Baldi (+ 1965) a Maurus Witzel (+ 1968), všichni vedoucí osobnosti jeruzalémského biblického institutu.
V dogmatické teologii byli – vzdor nedobrým časovým okolnostem, pozoruhodné výkony ohledně I. vatikánského koncilu (1869-70). V této souvislosti jmenujeme mariologa Hyacinta Martinez Sáez u Penacerada (+ 1873) – kapucínského biskupa z Havany – a observanta Ludvíka Coliniho z Castelplanio (+ 1874), o něco později nechal o sobě mluvit františkán Deodat z Basly (+ 1937) svým dílem Duns Scotus. Na poli mariánské teologie je třeba uvést papežskou mezinárodní akademii, jejíž duší byl františkán Karel Bali (+ 1977).
K význačným moralistům a kanonistům se čítají: kapucín Piat z Mont (+ 1904), zakladatel Nouvelle revue theologique, Tomateus Schäfer z Hechingen (+ 1948), Matouš Conte z Caronata (+ 1961) a Gommar Michiela z Boischot (+ 1965).
Jako spisovatelé o spiritualitě si zaslouží zmínky: kapucín Ambrož z Valencie (+ 1914), Exuperius z Prazs – de –Mollo (+ 1917), Cézar z Tours (+ 1922), Adolf z Denderwindeke (+ 1925), Jan z Guernica (+ 1950), Bernardin Goebel z Valwig (+ 1973), františkán Valentin Leo Veuthey (+ 1976), Martian M. Ciccarelli (+ 1963). S iniciativami v souvislosti s pěstováním filozofie musí být kromě už uváděného Agostina Gemelliho uváděn také katalánský časopis Criterion, který založil Michael z Explueges r. 1925.
Avšak obor, na kterém je třeba zaznamenat nejvíce děl a zcela významné vědce, jsou dějiny, především řádové dějiny. Postačí poukázat v historickém úvodu této knihy uvedené časopisy a badatelské instituty. K významnějším autorům budiž uváděni: františkán Justinián Ladumer (+ 1874), Marcelín z Civezza (+ 1906), Heribert Holzapfel (+ 1936), Jeroným Golubovič (+ 1946), Atanasius Lopez (+ 1944), Josef P. Pou y Marti (+ 1961), Efrém Longpré (+ 1965), Diomedes Scaramuzzi (+ 1966), Hugolin Lippers (+ 1967), Fidelis z Lejarza (+ 1971), Štěpán J. P. van Dijk (+ 1971) a Kajetán Esser (+ 1978). Konventuálové – Ludvík Palomes (+ 1877), Mikuláš Raedlé (+ 1893), Konrád Eubel (+ 1923) se svojí Hierarchia catholica medii aevi a její pokračování Bullarium franciscanum. Josef Abate (+ 1969) a Pirmin Serafin (+ 1976), který s Religiem Ritzlem pokračoval v uvedené Hierarchia catholica medii et recentioris aevi, kapucín Roch z Cesinalo (+ 1900), Ubald z Alencon (+ 1927), Eduard z Alencon (+ 1928), Gratián z Paříže (+ 1943), Octavius z Alatri (+ 1943), Klement z Terzorio (+ 1946), Amadeus Testaert ze Zedelgem (+ 1949), Hilatrin Felder z Lucernu (+ 1951), Fredegand Callaey z Antverp (+ 1967), Julián Eymard z Angers (+ 1970), Fidel z Ros (+ 1970) a Melchior z Pobladura (+ 1963).
Na poli misiologie jsou známi: kapucín Pius M. z Mondreganes (+ 1964) a Metoděj z Nembro (+ 1976). Jako v dřívějších dobách byli i v novějších časech mezi samotnými misionáři význační filozofové, např. observant Josef Maria Lerchundi (+ 1896), odborník pro arabštinu, kapucín Marcelín z Castelvi (+ 1951), který založil v Sibundoy centrum lingvistického a etnologického bádání území kolumbijské Amazonky, stejně tak i kapucín Roman Maria z Vera ( + 1959), tvůrce četných děl ohledně chamoriánské řeči na Guamu a na jiných ostrovech filipínských.
V experimentálních vědách si zjednali jméno: maďarský konventuál Pisu Titius (+ 1884), přírodovědec, observanté: Ludvík Beltrán (+ 1827), vynikající fyzik a chemik argentinský a Josef Trinidad Reyes (+ 1855), univerzální génius, zvláště vynikající jako lékař v oboru psychiatrie.
Léta potlačení a úpadku nedokázala přerušit uměleckou tradici. V boru hudby je zde řada význačných skladatelů s portugalským diskalceátem Janem ze Soledade (+ 1832), italským observantem Davidem Moretti (+ 1842) a tyrolským reformátem Petrem Singerem (+ 1882), vynálezcem pamsymfonických nástrojů. V této epoše mají však také konventuálové opět hudební umělce prvního řádu, např. Antonín Musilli (+ 1886), Alexandr Borroni (+ 1896), Emil Maria Norza (+ 1912) a Dominik Stella (+ 1951). Z nejznámějších kapucínských skladatelů jsou baskové: Mikuláš z Tolosy (+ 1923), Lukáš z Eldusyen (+ 1953), Josef Antonín ze San Sebastiano (Donostia) (+ 1956), který byl současně hudebním vědcem a Ital Josef z Bra (+ 1967).
Na poli výtvarného umění začneme nejlépe zmínkou o františkánském muzeu, které začal kapucín Ludvík Antonín z Porrentruy (+ 1912), a to v Marseille. R. 1902 bylo to přeneseno do Říma, r. 1928 do Assisi, r. 1954 znovu do Říma a r. 1968 našlo konečné místo stále, odpovídající moderním požadavkům u kapucínského historického institutu v Římě. Obsahuje více než 20000 výstavním kusů: malby, sochy, keramiku, mince, známky, rytiny, lepty atd. Mezi moderními umělci jmenujeme Pascala Carullo (+ 1893), malíře řádu konventuálů, sochaře Klaudia Grandotto (+ 1947); z františkánského řádu sochaře Jana z Verony (+ 1883), Ludvíka z Ovada (+ 1886), Maria Kawitter z Kcynia (+ 1970), z kapucínského řádu. Jako architekt si získal v XIX. století jméno kapucín František Maria Lorenzoni z Vicenza (+ 1880).
|
|
||
 |
|||