4. Restaurace (obnova) od asi 1880 do asi 1975

4. 4. Misionářské rozšíření

Současně s vítězstvím politického a náboženského liberalismu v Evropě, probudilo se v katolicismu nové vědomí misijní. Ten podnítil velký počet děl spolupráce mezi věřícími a vyvolal k životu nesčíslné misijní instituty. Nová doba kolonizace nabídla evangelizaci v Asii, Africe a Oceánii. Nyní stále téměř veškerá evangelizační práce pod vrchním dozorem kongregace pro šíření víry. Později ještě zde přistoupila kongregace pro církve východní, pro misie křesťanů na Východě a kongregace pro mimořádné církevní záležitosti misií, stojících ještě stále pod portugalským patronátem. Když nastala restaurace starých řádů, byl tento misijní výbuch už v plném chodu. Svého největšího rozmachu dosáhl po první světové válce – za pontifikátu Benedikta XV. a Pia XI:

Také pro tři františkánské rodiny bylo to rozsáhlé údobí plného misijního nasazení. Misie se konala nyní univerzálněji a cílevědoměji než v předcházejících staletích, k tomu měla svoje místo uprostřed všeobecného misijního pojetí církve.

Misionářské povolání přivolalo hodně kandidátů do františkánského řádu a patřilo k hlavním duchovním přitažlivým bodům výchovy. Zpočátku se organizovaly staré misijní koleje, anebo se otevřely nové, především v misiích pro americké Indiány a pro plánované misie na Blízkém Východě. Takovými koleji byly např. Antonianum františkánů a r. 1841 kolej sv. Fidela, obojí v Římě. Jakmile byla později opět přenesena odpovědnost za určité misijní území na jednotlivé provincie, ztratily tyto koleje ve všeobecnosti na významu.

Aby se probouzel zájem a podpora věřících o misie, o misijní pastorační povolání a k otevření nutné finanční podpory, vyvstala pomocná misijní díla, jako třeba Serafínský mešní svaz r. 1899, založen terciářkou Friedou Folgerovou k podpoře kapucínských misií - Frantiskanische missionsvereinigung – jako Pia Unio r. 1922 k podpoře františkánských misií a Frantiskanischer Missionskreuzug k podpoře misií konventuálů, založený r. 1924.
Podívejme se nyní na rozmach evangelizační práce jednotlivých františkánských větví.

Františkánské misie

Nový misijní pokrok, který se rozvinul koncem XVIII. století mezi domorodými členy Ameriky, téměř zcela zašel v letech bojů o nezávislost. Konečně si však liberální republiky byly přece jen vědomy, toho jaké škody zapříčinily národním zájmům tím, že potlačily řeholní společenství. Nyní začaly vyhledávat misionáře v Evropě. Řeholníci, vyhnáni ze Španělska, mohli nyní spolu se silami, přicházejícími z Itálie, opět budovat misijní koleje a reorganizovat některé misie.

Nejneohroženějším reorganizátorem byl P. Ondřej Herrero (+ 1838). Jeho spolupracovníkem byl P. Cyril z Alameda (+ 1872), který se stal později kardinálem. P. Ondřej odcestoval do svého rodného Španělska, aby tam verboval misionáře. Liberální režim mu přesto ani jednou nedovolil vystoupit z lodi na pevninu. Tak jel dále do Říma. Od papeže Řehoře XVI. dostal potřebné pravomoci. Tak sestavil misijní výpravu z italských františkánů, čímž mohl zřídit misijní kolej v Pa Paz v Bolívii. Na novější cestě Evropou měl štěstí, že získal 80 nových španělských a italských misionářů, které pak nasadil v Peru, Chile a v Bolívii. Tím mohla začít druhá perioda činnosti misijních kolejí: Suere, Potosi, Tarija, Tarata, Rio Cuarto, Corrientes a Chillán. Byla to cesta plodného misijního vyzařování. Sloužila hlavně evangelizaci domorodců v území Ucavali, Chriguanen a bolivijských Tobas, Gran Chaco a sousedních oblastech.

Slavné misie v Severní Americe byly kolem poloviny XIX. století téměř všechny zaniklé, Kalifornské rezervace, které přežily, byly r. 1885 svěřeny severoamerické provincii Nejsvětějšího Srdce Ježíšova. Její misionáři založili nové stanice a rozšířili také pole své činnosti na jiné kmeny. Tatáž provincie převzala také četné předsunuté misijní stanice ve Státech Michigan a Visconsin.

Kustodie Svaté země, která kolem poloviny XIX. století zakusila velmi trpké časy, psala r. 1860 novou stránku františkánského martyrologia: 8 menších bratří společenství v Damašku bylo spolu s kvardiánem Emanuelem Ruizem sťato od Drúsy.

Čína – tento pokračující výhledový bod františkánského misijního nasazení, nebyla nikdy zcela opuštěn. Roku 1839 přišel P. Ludvík Besi do země. Následujícího roku pak Gabriel Grioglio a Ludvík Moccagatta. Oni byli iniciátoři nové františkánské misijní epochy v říši středu. K těmto třem biskupům je třeba připojit celou řadu význačných apoštolských vikářů: Eligius Cosi, Petr Pavel de Marchi, Amatus Pagnuci, Teotimus Verhagen a 3 blahoslavení mučedníci Antonín Fatosati, Řehoř Grassi a František Folgolla. Poslední z nich byli spolu s ostatními 4 františkány, 7 domorodými kněžími Třetího řádu, 7 františkánskými misionářkami Mariinými a 300 světskými terciáři obvětí boxerského povstání r. 1900.

V roce 1906 se františkáni opět vrátili do Japonska a započali svoji činnost nejdříve založením koleje pro evropské řeči ve městě Sapporo na ostrově Hokkaido (dříve nazývaném Yeso). Tehdy směřoval universalistický postoj františkánů z různých národů do nejvzdálenějších oblastí. Roku 1900 stoupl počet misijních kolejí ve staré španělské Americe na 31: 3 v Chile, 4 v Argentině, 5 v Bolívii, 7 v Peru, 4 v Ecuadoru, 1 v Kolumbii, 7 v Mexiku a 1 v Kalifornii. Všechny podléhaly kongregaci pro šíření víry a čítaly dohromady 8100 členů, kteří se povětšině věnovali obrácení Indiánů, anebo duchovní pastoraci Indiánů,. Pozvolna ztrácely koleje svůj misionářský charakter, byly tak utvořeny apoštolské prefektury, které podle způsobu postupu Propagandy víry byly svěřeny řádovým provinciím. Také v Brazílii byly od roku 1870 opět otevřeny františkánské misie pro Indiány v pralese a byly založené četné rezervace. R. 1891 převzala sasská provincie jednu misii a 1899 španělská provincie sv. Jiří druhou.

Misie mezi odloučenými křesťany ve východní Evropě a v Malé Asii zažily nový rozmach. Okolo r. 1880 pracovalo na pobřeží a na ostrovech ve Středozemním moři 25 observantů a 9 reformátů v celkově 10 misijních stanicích. Bosenská provincie se starala s 250 spolubratry o 75 farností a kustodie v Hercegovině s 60 řeholníky o 129 farností. V Srbsku, Černé Hoře a Albánii bylo 39 misionářů v 25 stanicích. V Sýrii pracovalo v téže době 44 františkánů. Palestinská kustodie čítala 180 misionářů. Na severním pobřeží Africky ležely misie v Maroku s 27 misionáři, Tripolisko s 10, Dolní Egypt ze 7 hlavními stanicemi, Horní Egypt s 11 stanicemi.

V Číně žilo 75 františkánských misionářů, kteří byli r. 1885 rozděleni na 7 apoštolských vikariátů. Na druhé straně nesmí být přehlížena misijní práce na Filipínách, které byly ještě pod španělským patronátem. R. 1857 spravovalo tam 184 františkánských misionářů 750000 Filipínců ve 117 farnostech. R. 1890 spravovali, jak už zmíněno 1 milion věřících ve vlastních farnostech.

V průběhu XX. století kráčelo misionářské šíření se řádu neustále kupředu. R. 1934 zaujímal františkánský řád mezi všemi misijními instituty, které byly podřízeny Propagaci Víry, první místo, celkově s 2094 misionáři a s dalšími 506 v jiných oblastech. 2094 misionářů se staralo o 4 misie Blízkého Východu, v Indii 1, 1 v Indočíně, 24 v Číně, 3 v Japonsku, 7 v Severní Africe, 1 v Západní Africe, 6 v Jižní Americe, 1 v Indonésii a 13 v Evropě.

Roku 1951 stoupl počet františkánských misionářů, kteří pracovali v 65 misiích Propagandy na 2745, z toho bylo přes 400 domorodců. 9 dalších misií podléhalo kongregaci pro východní církve a 32 kongregaci konsistoriální.

Po uchopení moci komunisty v Číně r. 1949 bylo 550 cizích misionářů františkánských, činných ve 29 misiích, svěřených řádu, z čínské pevniny, vykázáno. Misie sice zůstaly v péči domorodého řádového světského kléru.

R. 1973 stoupl počet františkánských misionářů – ať už v uvedených zemích, podřízených papežským kongregacím či v prelaturách anebo administraturách různé závislosti na 4073.

Misie konventuálů

Na konci XIX. století měli konventuálové jen jednu misii v Turecku. Několik málo misionářů tam spravovalo 7 stanic. Misijní kolej v Římě byla vyvlastněna a r. 1873 zrušena italskou vládou. Ale misionářský výbuch se jevil od restaurace stále zřetelněji, a to s tendencí mnohem univerzálnější, než v předcházející epoše. R. 1908 začali konventuálové belgicko-holandské provincie svoji práci v apoštolském vikariátu v Dánsku. R: 1924 převzal řád v Číně misii Ringanfu v severní provincii Shensi. Téhož roku povstala stará misijní kolej v podobě Apoštolské školy pro misie k novému životu. Škola přijímala mladá misijní povolání z celé Itálie. Její první pevné místo byla Amelie a později Sacro Convento v Assisi. Také v jiných městech, jako v Římě, Brescii a San Marino byly zřízeny podobné misijní semináře.

R. 1929 začala misie v byzantsko-slovanském ritu v rumunské Moldávii. R. 1930 byla založena misie v Japonsku, a to v diecézi Nagasaki. R: 1940 byla tato misie povýšena na generální komisariát. V roce 1931 obdržel řád misii Ndola v severní Rhodesii. R. 1937 misii v Buitenzorgu na ostrově Jáva. R. 1939 bulharskou misii byzantsko-slovanského ritu a 1940 jinou v byzantsko-řeckém ritu v Albánii. Ta poslední byla zcela zničena invazí Italů v roce 1945.

Jestliže i v širším smyslu označujeme slovem misie nové stanice v různě nábožensky zanedbaných oblastech Střední a Jižní Ameriky, může přítomná misionářská námaha konventuálů být označena jako slibná. Roku 1947 pracovalo v uvedených oblastech misijních 97 kněží, 39 bratří laiků a 29 řeholnic. Měli 41 domů, 55 farností a 99 misijních stanic. V jejich seminářích studovalo 101 seminaristů.

R. 1954 převzal řád misii ve Švédsku a 1958 v Koreji. V této době (do 31.12.1981) mají konventuálové 3 misijní provincie, v Orientě 5, v Sedmihradsku 18 a v Japonsku 73 členů. Mimo to 4 generální kustodie v misijních zemích: australská 11, bulharská 9, korejská 13 a zambijská 16. K tomu patří ještě misie v Číně se 3, Indonésie se 6, Chana s 10, Honduras s 9 a Bolívie se 4 členy.

Kapucínské misie

Misijních stanic měli kapucíni v roce 1782 celkově 523. Z toho připadly na Evropu 225, 44 na Asii, 26 na Afriku a 228 na Ameriku. Francouzští kapucíni se starali o 200 misijních stanic, španělští o 130, italští o 109 a německy mluvící o 84. Mezitím ale odmítaly některé vlády misionářům pomoc a provincie zmenšovaly svá vysílání misionářů. Tak zažila misie v několika letech silný úpadek. Revoluce z r. 1769 udělala francouzskými misím konec. Tentýž osud potkal italské misie téměř všechny po dobytí země Napoleonem. Misie ve Venezuele trvaly déle – přes skrovná misijní povoláni dokonce i v jakémsi rozkvětu – až byly zničeny americkými válkami za nezávislost. V roce 1830 nezbylo skoro nic z velkého misijního rozmachu.

K napravení tohoto zla, zakládaly se podobné misijní koleje, jak je znali observanté. Tak vznikla r. 1872 kolej v Havaně pro misii v Luisianě, 1787 kolej v Ankoně pro Tibet, r. 1795 kolej v Sanlúcar pro Venezuelu. Všechny však nepřinesly očekávané ovoce.

Nově probuzený misijní zápal v Evropě po francouzské revoluci spadá časově s vyhnáním řeholníků z klášterů. Bylo to řízení Prozřetelnosti. Těm, kteří si i nadále chtěli podržet hábit a vést řeholní život, nabídlo misijní pole to nejlepší řešení. Vzniklo neočekávaně mnoho misijních povolání. Od r. 1831 – za pontifikátu Řehoře XVI. – začal pro kapucíny a jejich misie nový život. R. 1841 byla v Římě založena kolej pro vzdělání misionářů, Kolej sv. Fidela. Téhož roku byly řádu svěřeny misie v Bulharsku, 1842 venezuelské a mezopotámské, dále brazilské, hindistanské, araukanské a jiné. R. 1948 byl vytvořen úřad generálního prokurátora pro misie, úřad, jaký vymyslel P. Anastasius Hartman z Buzernu, muž velkého apoštolského rozhledu.

Generální kapitula r. 1884 znamená na poli misijní práce nový rozmach s lepší organizací. R. 1857 vyšel Statut pro misie. V nich oba základní body znamenaly: všechny misie budou opět přímo v rukou generála – proto znovu se rozpustila generální prokuratura – a každá provincie měla určenou misii.

Následující statistika nám může zprostředkovat představu o přibývajícím nasazení řádu v dlouhém časovém údobí.

NB: Pokles r. 1940 se vztahuje k tomu, že r. 1937 byly misie v širším pojetí, vzniklé v Americe, povýšeny na provinční kustodie. Od této doby jsou za misionáře počítáni jen ti, kteří jsou činní v oblastech, které jsou podřízeny kongregaci pro šíření víry, kongregaci pro východní církev a kongregaci pro mimořádné církevní záležitosti. Ve skutečnosti měli kapucíni roku 1975 nasazeno 1907 spolubratří.

Ze starých misií mezi protestanty trvaly dále rhetská misie a misie v Mecco-Calanca ve Švýcarsku. Potom byly podřízeny řádné pravomoci.

Během XIX. století přešly misie ve východním středomoří na italské kapucíny. Aby se odpomohlo personálu, založil řád r. 1881 Apoštolský orientální institut. Měl se starat o Bulharsko, Krétu, Malou Asii, Arménii, Sýrii a Mezopotámii zásobováním misionářů.

Stanovištěm institutu byla Budha u Smyrny. Měla vlastní chlapecký seminář a kolej pro filozoficko-teologická studia. Za P. Lina Madera ze Sterzingu, na kterého bylo přeneseno vedení institutu, zažili to mocného rozmachu. R. 1908 to bylo svěřeno benátské provincii a r. 1911 přeměněno na generální komisariát. Jeho rozpuštění následovalo r. 1913, přičemž jeho členové byli rozděleni do různých provincií.

Misie v Řecku, Cařihradu, Bulharsku, Turecku, v Sýrii a Mezopotámii měla zcela rozdílné osudy – podle politické situace a původu misionářů: k italským se připojili exklaustrovaní Španělé r. 1842-1873, o něco později Francouzi, kterým se podařilo zakotvit řád v Libanonu. Velké rozvinutí misie se přihodilo v prvních dobách v Hindustanu. Kapucínské misie, z větší části odloučené od založeného vikariátu (1820) v Tibetu-Hindustanu, ocitly se povětšině v islámských územích. Takto vzniklo 14 misií. Většina z nich mohla být převedena na domorodý klérus. Pozoruhodným plodem těchto apoštolských námah bylo založení řádu v Indii. R. 1938 byl zřízen generální komisariát, který byl r. 1963 povýšen na provincii. R. 1972 následovalo rozdělení provincie na 3 samostatné provincie a 1 viceprovincii. V Číně založil řád ve XX. století 3 misie: jednu v Tienahui ve východním Kansu (1922), rýnsko-vestfálská provincie, misii v Pingliang (1930), provincie navarsko-cantabrijská a severotyrolská provincie misie v Mandžusku. Po uchopení moci komunisty byli všichni cizí misionáři vyhnáni.

Staré africké misie docela zanikly v XIX. století. Naproti tomu zesílily misie ve východní Africe od poloviny století. R: 1845 svěřil papež Řehoř XIV. Kapucínům vikariát Calla v Etiopii a zjednal jednoho z největších moderních misionářů k jeho vedení: Viléma Massaju (+ 1889). Toho papež Lev XIII. v uznání jeho 35 působení apoštolského, jmenoval kardinálem. Roku 1910 se oddělila misie v Dibutti ve francouzském Somálsku od vikariátu Calla. Od r. 1863 podléhala misie ethiopská francouzským kapucínům Po obsazení Etiopie Italy převzali ji italští kapucíni, kteří vytvořily nové cirkumskripce. Kvetoucí misie v Erithreji se vrátila 1894 zpět. Pro vzdělání domorodých mladíků těchto misií založil papež Benedikt XV. r. 1919 v samém Vatikánu Etiopskou kolej a přenechal její vedení kapucínskému řádu. Povolání byla tak četná, že r. 1975 mohla být etiopská provincie v různých oblastech, první z nich na ostrovech Seychelských. Dnes existuje v Africe 26 kapucínských cirkumskripcí. Jejich těžiště jsou v Etiopii, Tanzanii, Čadu, Kongu, Angole, Mozambiku a na Madagaskaru.

Od poloviny XIX. století hráli italští kapucíni významnou úlohu i při znovu obnovení amerických misií. Roku 1846 byly na prosby brazilského režimu obnoveny tři staré prefektury - Bahia, Perbambuceo a Rio de Janeiro. Od roku 1846 byly vytvořeny další viceprefektury. R. 1889 začalo založení řádu. Za tímto účelem byla misie v San Paolo svěřená tyrolské provincii. Potom převzali i jiné provincie své vlastní misie. Tyto vytvářely základní kmen přítomných provincií a viceprovincií. Šlo v nich o misie v nevlastním slova smyslu, které, jak už jsme podotkli, se přeměnili v provinční kustodie.

Právě jsem se zmínili i o expedici r. 1842, expedici exklaustrovaných kapucínů, která přišla do Venezuely na prosby vlády. R. 1849 museli všichni opět opustit zemi. Jako následným jevem tohoto vyhnání jsou usídlení v Guatemale, El Salvadoru a Ecuadoru. Později přišli jiní, kteří tvořili středoamerickou kustodii, podřízenou katalánské provincii. Zmíněná provincie převzala i indiánskou misii Caquetá v Kolumbii a r. 1913 misii v Bluelielda v Nicaragui, která od r. 1943 spadá pod provincii Calvery ve Spojených státech. R. 1886 převzali španělští kapucíni misii Guajira, která byla svěřena 1898 provincii valencijské. Tato převzala také misii na skupině kolumbijských ostrovů v San Andrrás y Providencia. R. 1890 se kastilští kapucíni opět vrátili do Venezuely a utvořili se svými prvními sídlišti kustodii Venezuela-Portorico-Kuba. R. 1922 převzali misii u pohanských Indiánů na řece Caroni a 1943 misii Machiquas, na jejichž území se zdržují Indiáni Motilones. Tito bývali dříve velmi obáváni, nyní jsou však pokojnými křesťany, protože r. 1960 se mohli misionáři usadit mezi nimi. Od misie Caroni byla r. 1954 oddělena misie Tucupita a rovněž předána provincii kastilské. Misie Caquetá byla rozdělena r. 1951, přičemž katalonští kapucíni obdrželi oblasti Sibundoy a Leticia. Misie Cajira byla rozdělena: vikariát Riohacha a italská provincie abruzzská. Valledupar je dnes řádnou diecézí. Provincie navarská převzala r. 1954 misii Aguarico ve východním Ecuadoru. Araukánskou misii v Chile dostali 1848 italští kapucíni a 1895 kapucíni bavorské provincie. V Oceánii se postupovalo pozvolna k založení misií na Karolinách, Mariánech a Palas (1885-1911), vstaly misie v Pontianak (1905), Padangu (1911) a Sibolga (1957), Guam (1911), v Japonsku v Riukiu (1946).

Ze 45 misií v roce 1950 leželo: 3 v Evropě, 16 v Asii, 14 v Africe, 8 v Americe a 4 v Oceánii.

Na konci této kapitoly budiž nabídnut statistický přehled o františkánské přítomnosti ve Třetím světě (Stav – konec roku 1981, začátek r. 1982).

Františkánská přítomnost v Latinské Americe

Františkánská přítomnost v Africe

Františkánská přítomnost v Asii a Oceánii