|
|
|
V míře, v jaké se františkánské řády opět dostaly do života církve a společnosti, bylo jim jasné, jak velký rozdíl byl nyní, vzhledem k životu církve a společnosti ve srovnání s dobou před těžkou zkouškou. Pastorální předpoklady se změnily zvláště v mnohých nakupených městských centrech. Nové podmínky se musely setkat s novou iniciativou a s novými lidmi. A františkánský smysl pro konkrétno a pro přizpůsobení se, nalezl nové formy lidového apoštolátu a nové metody, i když také, především v době po druhé světové válce došlo ke střetnutí mezi hodnotami tradičního klášterního života a ohebnosti života společného, kterou si vyžadovaly nové formy apoštolátu.
Kázání zůstalo i nadále nejdůležitější formou zprostředkování spásonosné zvěsti pro křesťanský lid. Existovaly zde obvyklé formy kázání, lidové misie a exercicie, vždy také katechetické homilie a drobné práce s angažovanými skupinami. Ve XIX. století vystoupili jako vynikající kazatelé: Jindřich Thyssen (+ 1844), brazilský diskalceát František z Monte Alverniae (Carvalho) (+ 1858), reformát Ludvík z Casorie (+ 1885), stejně jako kapucín Michal ze Santanderu (+ 1931), Štěpán z Adoáin (+ 1880), neúnavný lidový misionář ve Venezuele, Kubě, Guatemale a ve Španělsku, Vincenc Thuille z Espan (+ 1878), Anselm z Fontaha (+ 1904) a Antonín Maria z Lavaur (+ 1907), velký podporovatel lurdských poutí.
Ke kerygmatickému hlásání víry se družil apoštolát mas pomocí moderních komunikačních prostředků, především pomocí časopisů. U příležitosti mezinárodní výstavy katolických publikací v Římě (1936), mohla se obdivovat velkorysost této náboženské činnosti mezi lidem. Jenom časopisy, uveřejněné od kapucínů stouply tehdy na 498 ve 30 řečech. K tisku slouží rozhlas. Abychom jmenovali jen jeden příklad: více než po dobu 30 let mluvil kapucín Jindřich Suso Braun (+ 1977) oblíbená nedělní kázání, která šla daleko přes hranice Rakouska. Později k tomu přistoupila televize. Mezi těmi, kdo se zhostili těchto sociálních komunikačních prostředků s největším úspěchem smí být jmenován lidový kapucín Marián z Turína (+1972) se svými po léta týdenními programy v italské televizi. Provincie, která se nejbohatěji podílela na této formě apoštolátu, je kapucínská provincie z Rio Grande do Sul v Brazílii. Vybudovala celou řadu rádiových stanic a také barevný kanál.
Přednostní místo bylo vyhrazeno apoštolátu ve městech. Tak v první polovině zintenzívnila (XX. století) stálá zpovědní služba a nabídla věřícím příležitost k častějšímu přijetí svátosti smíření. Kapucíni, kteří měli oficielně dlouho výhrady vůči této formě apoštolátu, jak jsme už viděli, a teprve na generální kapitule r. 1847 byl tento zákazu odstraněn z konstitucí, projevili se nyní jako horliví sluhové na poli zpovědní služby a vedení duší. Stačí, když vyzvedneme dva kapucíny, kteří si vybrali zpovědnici jako svůj jediný apoštolát: P. Leopold Mandič z Castelnuovo a P. Pio z Pietrelcina (+ 1968).
Další moderní formou apoštolátu je farní pastorace. V předcházející epoše nebyla nějak obvyklou. Jí se zvláštním způsobem věnovali konventuálové. V roce 1947 spravovali v různých národech 295 farností, z toho 47 v Itálii. Šíření řádu v amerických republikách, kde biskupové zpravidla svěřovali farnosti řeholníkům, neslo s sebou, že práce ve farnosti byly něčím zcela normálním. Tak také byla normální příprava k této službě u františkánů i u kapucínů. Pro ně platilo jako norma, že nesmějí v evropských zemích přijímat žádné farnosti. Avšak vývoj moderní oblastní pastorace a výslovné pozvání, adresované Pavlem VI. generálním představeným, vedlo ke změně postoje vůči farní pastoraci, což našlo překážku v konstitucích. Tato forma apoštolátu byla od nynějška považována za něco normálního.
Ve druhé polovině XIX. století a v první polovině XX. století existovaly četné iniciativy na podporu lidové zbožnosti: spolky, bratrstva a zbožná sdružení. Z nejrozšířenějších jmenujme: arcibratrstvo k pečování čtvrtků, zasvěcených eucharistii. Bylo založeno r. 1907 od kapucína Jana z Cuernica (+ 1950) a došlo velkého rozšíření ve Španělsku a Americe. Dále, r. 1917 Rytířstvo neposkvrněné panny Marie. Přitom nejde jen o nějaké zřízení podpory úcty P. Marie, ale ve skutečnosti o závazek ke křesťanskému životu a k nasazení života pro Boží věc. Téhož roku 1917 založil františkán Bonaventura Blattman (+ 1942) čestnou stráž Neposkvrněného Srdce Mariina v Mnichově. Z důvodu sjednocení světských lití, kteří se cítili přitahováni kulturními zájmy, či úctou sv. Františka, vyvstal r. 1912 spolek Les amis de saint Francois – přátelé svatého Františka, nově organizovaný francouzskými provinciály r. 1934, který vydával stejnojmenný časopis.
Sociální apoštolát vyvolal v tomto posledním století formy, přizpůsobené požadavkům pracujícího člověka. Na tomto poli si zaslouží zmínku, zvláště už jmenovaný Ludvík z Casorie, který uvedl do života různá pomocná díla, observant Mamertus Esquin (+ 1883), který si získal zásluhy o argentinský lid, františkán Linus Maupas z Parmy (+ 1924), kapucín Theobald Mathew (+ 1865), apoštol „abstinence“, který dokázal dát dohromady 6 miliónu lidí v Lize abstinentů, Theodosius Florentini z Münsteru v Graubünden (+ 1865), zakladatel dvojích Křížových sester pro výchovu a pomoc chudým kněžím i organizátor vytváření pracovních příležitostí a produkčních prostředků pro dělníky, Karel z Janova (+ 1859), zakladatel ústavu pro hluchoněmé v Lyoně, Ludvík z Besse (+ 1910), který ve spolupráci s Josefem z Aurensan (+ 1922) uvedl do pohybu Lidové banky a Raiffeisenovy spořitelny, Exuperius z Prats de Mollo (+ 1917), vynikající publicista pro sociální otázky, Celestin z Mervica (+ 1896), iniciátor takzvané Oevre des forains (kramářské dílo v Belgii, které mělo za cíl náboženskou péči o lidi bez přístřeší, o kočující lid cirkusový a podobná povolání. Stejně vynikající dílo vytvořil významný konventuál – pedagog Gregor Girard (+ 1950). Nanovo jsou mnozí synové sv. Františka, kteří jsou činni v duchovní a sociální starostlivosti pohostinně pracujících v průmyslových zemích.
Na poli sociálního apoštolátu měl obzvláštní význam Mezinárodní kongres o aktuálních požadavcích apoštolátu. Kapucínský řád jej konal od 21. do 27. listopadu 1948 v Římě. Rovněž i promluva Pia XII. a jeho osobně zpracované téma byly naléhavou výzvou – vyjít vstříc na pomoc pracujícímu lidu, přisvojit se jejich starosti.
Duchovní péči o nemocné, která má svoji zvláštní tradici v Itálii, byla v poslední době věnována od kapucínů velká pozornost. Konali četné kongresy o této formě apoštolátu.
|
|
||
 |
|||