4. Restaurace (obnova) od asi 1880 do asi 1975

4. 2. Restaurace a nový rozkvět

Františkáni: OFM

Roku 1869 jmenoval papež Pius IX. reformáta Bernardiho z Portoguraro generálním ministrem (1869-1889). Byl to v mnohém ohledu vynikající muž, který během svého 16letého úředního období dovedl dát rozhodující impuls restauraci řádu. Neúnavně vizitoval provincie a zvláštní pozornost věnoval spolubratřím, kteří se v Itálii (1870-73), Prusku (1871-75) a ve Francii (1880) stali obětí nejnovějších vypovězení. Vyvolal do života oficiální řádový orgán Acta ordinis minorum. Se zadostiučiněním mohl vidět znovuobnovení klášterů téměř ve všech provinciích. Čeho však nedosáhl, bylo navrácení kláštera v Říme na Aracoeli. Tam existovalo více než 600 let sídlo generalátu. Musel se usídlit v nové koleji, Kolej San Antonio (Antonianum) na Via Merulana.

Roku 1889 po opětném 37letém přerušení mohla být opět slavena generální kapitula. Toho roku byl za generálního ministra zvolen P. Alois Canali z Parmy (1889-1897). Znovuobnovené španělské provincie mohly být na kapitule zastoupeny apoštolským komisařem. Pokoušel se ukončit toto rozdělení, avšak bezvýsledně. Proto byly španělské provincie vyloučeny z účasti na příští kapitule. Velkým úspěchem této kapituly bylo vydání jednotných konstitucí pro celý řád, tedy cíl, kterého nebylo dosaženo od r. 1517. Se zřetelem na odpor reformátů, muselo jim být dovoleno podržet si vlastní statuta, která byla revidována. Ostatní se vyvíjelo vždy příznivější klima pro konečný krok směrem k řádové jednotě.

Už r. 1862 P. Fulgencius z Turína podal na generální kapitule veřejné prohlášení, ve kterém požadoval spojení 4 rodin observantských, reformátů, diskalceátů a rekolektů pod jednotným názvem „františkáni“ a pod jediným vedením Tváří v tvář tomuto neočekávanému návrhu zahalilo se definitorium do mlčení. Půda pro to ještě nebyla připravena. Na kapitule r. 1897 mohlo se jen konstatovat, že tato myšlenka našla stále více přívrženců, a to i přes otevřený odpor části reformátů.

Papež Lev XIII. přátelský příznivec všeho františkánského, vzal si unifikační záležitost jako svůj osobní úkol a představil to na generální kapitule r. 1895 jako hlavní předmět denního jednání. Na této kapitule se nejdříve projednávala otázka obou právních rodin, cismontánní a ultramontánní, která už nyní neměla žádné existenční oprávnění. Rozluštění problému bylo svěřeno Svaté stolici, která měla rozdělit na 12 cirkumskricí. Jakmile pak předsedající kapitule dominikánský kardinál Mauri vyložil podklady pro jednotu, odevzdala každá rodina odděleně svoje hlasy.

Observanté se pro to rozhodli téměř jednohlasně, reformáti se většinou proti, rovněž tak i nečetní diskalceáti, rekolekti dali svoje svolení pod podmínkou, že budou vydány potřebné předvídavé normy pro zachovávání chudoby. Všeobecné hlasování obsahovalo 77 Ano a 31 Ne. Následujícího dne se podařilo získat 23 hlasu z 31, které byly proti, pro připojení se k většině. Tak vedlo z nich ještě 8 otevřený odpor proti tomu. Potom byla sestavena komise k vypracování konstitucí a celá záležitost byla svěřena kongregaci pro biskupy a řeholníky.

15. května 1897 obdržely generální konstituce svoje schválení. 4. října téhož roku se objevila papežská konstituce Felicitate quadam. V ní Papež Lev XIII. nařizoval slavnostní sloučení řádových rodin pro názvem Ordo fratrum minorum. To zavazovalo k zachovávání týchž jednotných konstitucí a k nošení stejného hábitu, který měl nyní tutéž formu a tutéž barvu (kaštanově hnědá, tímž zmizely dřívější barvy – šedá, červená, fialová a modrá), prokurátorem s jedním sekretářem a jedním postulátorem pro záležitosti prohlášení za svaté. Aby svému rozhodnutí poskytl důraz a jisté provádění, papež rozhodl: provincie, které se brání přijmout apoštolskou konstituci, ztrácejí právo přijímat novice. Profesové slavných slibů, kteří se nechtějí smířit s novou situací, mají se od ostatních spolubratří oddělit, dostanou dovolení – bydlet ve vlastních domech.

Přesto se ale jednota zcela nepovedla. Španělé přijali sice – jako ostatní část řádu – generální konstituce, podrželi si však své neodvislé řádové vedení, dokonce tehdy, i když se ostatní řády samy od sebe zřekly privilegií bully Inter Graviores. Úřad generálního komisaře pro Španělsko, který se v roce 1904 odvoláváním se na dekret Pia X. opět doložil titulem „generální vikář“, přestal existovat teprve r. 1932.

Papež Lev XIII. jmenoval P. Aloise Lauera generálním ministrem (1897-1901). Byl to prokurátor rekolektů a byl v komisi pro sepsání konstitucí jako její předseda. Jeho chytrosti a důvtipu může děkovat provedení apoštolské konstituce Felicitae quadam.

R 1911 nařídil Pius X. revidované vydání konstitucí. Nový text byl Svatou stolicí promulgován r. 1913. Po vyjití nového církevního zákoníku, stalo se opět nutným přepracování konstitucí. Generální kapitula r. 1921 schválila tuto revizi. Text byl potvrzen kongregací pro řeholníky. Kapitula r. 1951 schválila novější textovou úpravu, kterou Pius XII. promulgoval r. 1953. V poslušnosti vůči nařízením II. vatikánského koncilu začalo se spoluzahrnutím celého řádu, se zakládáním nových zpracování konstitucí. Kapitula r. 1967 byl srozuměna s návrhem nových konstitucí a pověřila komisi konečnou redakcí. Jí sestavený text byl na kapitule roku 1973 v Madridě přijat „Na zkoušku“.

Zeměpisné rozdělení řádových provincií vypadalo následovně: když roku 1907 byla restaurace v plném proudu a spojení observantů, reformátů, rekolektů a diskalceátů bylo provedeno: 1. střední Itálie – 4 provincie; 2. severní Itálie – 8; 3. jižní Itálie – 4; Kalábrie, Sicílie a Malta – 7; Svatá země, Balkán a Tyroly – 9; Rakousko-uherská monarchie – 7; Německo, Belgie a Holandsko – 7; Francie a britské ostrovy – 8. Španělské provincie, Santiago, Kantabie a Andalusie, rovněž portugalská provincie – 10; Provincie Kartagena, Valencie, Katalánie a Filipíny – 11; Jižní a Střední Amerika – 11; Mexiko stejně jako Spojené státy – 8 provincií.

Tři provincie a 2 komisariáty ve Spojených státech děkují svému vzniku německým spolubratřím, vyhnaným za kulturního boje, stejně jako italským a irským, kteří sem přišli kvůli péči o emigranty z vlastních národů. Severní Amerika měla být hlavním šířícím se územím ve XX. století.

Rychlost, s jakou se řád rozšiřoval ve Francii na iberském poloostrově, tedy v těch národech, v nichž potlačení trvalo nejdéle, vyvolává obdiv. Roku 1849 mohl Josef z Areso (+ 1878), pocházející z Navarry, otevřít opět první klášter, a to ve Francii. Předtím byl komisařem ve Svaté zemi. Už r. 1860 vyvstala první provincie. V následujícím roce založili reformáti provincii sv. Bernarda, od které se r. 1889 odloučila provincie sv. Dionizia. R. 1892 vyvstala čtvrtá provincie, která si dala jméno „francouzská“. Započala s šířením řádu do Kanady.

Ve Španělsku existovaly některé více nebo méně skrytá řádová společenství. Vláda poznala význam přítomnosti řeholníků v některých zemích také se zřetelem na Španělsko, na jeho vliv, a proto povolila zřízení misijních kolejí. Tak vznikla r. 1856 v Priego (Cuanca) kolej, která byla r. 1862 přeložena do Santiago de Compostella. Vychovávala misionáře pro Svatou zem a pro Maroko. Když pak bylo uděleno všeobecné dovolení, následovalo od 1878 jedno založení za druhým. Roku 1889 bylo už 8 provincií. Portugalská provincie mohla být znovu obnovena r. 1891.

Konventuálové / OFMCon

Roku 1860 bylo 21 provincií, které až do roku 1893 stouply na 24, včetně komisariátů: 13 v Itálii (spolu s nově založenými) provincii Malta (a s 11 v ostatních zemích). V tom je provincie Spojených států od r. 1972, kde se r. 1852 usadili bavorští konventuálové. Začali r. 1900 svým šířením se do Anglie a téměř po 400letém přerušení se vrátili zpět do Španělska.

V roce 1936 čítali 27 provincií a v 1950 stoupli na 33. Z těch 13 bylo v Itálii a 15 v ostatní Evropě, 4 v severní Americe a jedna v Japonsku. Okolo téže doby se italští konventuálové usídlili v Argentině (1947) a v Brazílii (1946) a r. 1948 přišli do Hondurasu. Dnes – 1982 – existuje 35 provincií a 16 kustodií, k tomu 5 misií (do Hondurasu přišli ze Severní Ameriky do Costa Rica 1945). Všechny tyto skupiny čítají 4052 členů.

Od r. 1872 až do 1891 nemohli z politických důvodů konat řádnou generální kapitulu v Itálii. R. 1872 jmenoval papež Pius IX. Antonína Maria generálem. Papež Lev XIII. dal mu jako nástupce r. 1879 Bonaventuru Maria Soldatiho. (R. 1872 – jednalo se o Antonína Maria Adragna z Trapani). Když roku 1891 se konečně sešla generální kapitula, byl za generála zvolen Vavřinec Caratelli ze Segni. Řád řídil až do konce roku 1904. Kapitula onoho roku vložila pak vedení řádu do rukou jednoho Američana z provincie Neposkvrněného Početí. Řád se pevně rozhodl pro svůj vzestup a přistoupil k všeobecnému sebevědomí.

R. 1823 potvrdil Pius VII, na prosby generála Josefa Maria de Bonis konstituce Urbana VIII. s odpovídajícími obměnami změněných okolností, především co do modlitby a trestního práva. Tyto konstituce platily až do roku 1932. Na to vstoupily v platnost konstituce, schválené na generální kapitule a přizpůsobené novému církevnímu právu. Mimořádná generální kapitula r. 1969 přijala nový text konstitucí zcela přepracovaný podle Druhého Vatikánu. Na řádné kapitule r. 1972 byly tyto konstituce ještě jednou přepracovány a uveřejněny Ad experimentum.

Kapucíni OFMCap

Ve Francii se kapucínskému řádu podařilo poměrně brzy své opětné povstání. R. 1817 nově organizovaná savojská provincie byla centrem, z něhož šíření šlo kupředu. Pozvolna vyvstávala některá společenství v Provence. R. 1837 otevřel Lyon dvéře svému noviciátu. Už 1844 mohla být zřízena francouzská provincie; ona jediná, že které roku 1870 vzešly tři: lyonská, pařížská a toulouská. Po první světové válce tvořily alsaské kláštery strassburskou provincii (1920).

Znovu otevřený konvent ve Velp r. 1814 byl výchozím bodem obnovy v Holandsku a v Belgii. Nová provincie byla zřízena r. 1857 a r. 1862 rozdělena na dvě. Roku 1959 se valonské kláštery spojily do jedné neodvislé cirkumskripce.

Od r. 1852 existovala v Bayonne (Francie) španělská komunita. Španělé tam dále uváděli svůj řádový život v očekávání vytoužené restaurace ve své vlasti. R: 1863 směl být zvláštním královským dovolením otevřen v Arenys de Mar noviciátní klášter. Avšak konečná a zákonitá restaurace započala ve Španělsku teprve 1877 založením kláštera v Antequerra, ke kterému na prosby P. Barnabáše z Astorgy svolil Alfons XII. V této době se členové komunity zabývali v Bayonne s velkou svobodou kazatelskému poslání ve Španělsku. V roce 1880 existovalo 7 klášterů a 21 doplňkové byly ve výstavbě. Nejlepší spolubratři se dali pod vedení P. Štěpána z Adoain (+ 1880) do boje proti bullou Inter graviores znovu prosazovanému národnímu vedení. Konečně, na žádost apoštolského komisaře Joachima z Llavaneras až do roku 1885 mohlo se dosáhnout toto zrušení. Joachim se nyní stal provinciálem jediné dosud zřízené provincie. Tato byl r. 1889 rozdělena na tři části: aragonskou, kastilskou a valencijskou. A r. 1900 vyvstaly na území provincie aragonské, provincie katalánská a navarrsko-aragonská (k tomu ještě distrikt Nullius, který podléhal přímo generálnímu ministrovi). R. 1898 rozdělila se toledská provincie na dvě: andaluskou a valencijskou. Samostatný distrikt byl zrušen r. 1907.

V Itálii doznala řádová geografie jen málo změn. Jihoitalské provincie, kdysi tak bohaté a požehnané povoláními, se jen sotva mohly po zrušení zvednout. Odtud zůstaly některé z nich komisariáty. Totéž se událo na Sardinii, kde teprve v nejnovější době mohla být opět zřízena provincie.

V rakousko-uherské monarchii mohl se řeholní život jen pomalu zvednout pod absolutismem. Zde neexistovala žádná politická změna. Naproti tomu přišla liberální reakce řádům k dobru, především od uzavření konkordátu v r.1855.

Roku 1928 byly v důsledku stanovených hranic po první světové válce mezi Itálií a Rakouskem odloučeny jihotyrolské kláštery od severotyrolských a tyto utvořily novou provincii brixenskou.

Bavorská provincie byl a znovu obnovena r. 1836. Vestfálská provincie byla naproti tomu zrušena r. 1834 dekretem Viléma III. Zrušení trvalo až do r. 1848. Onoho roku umožnilo Prusko náboženskou svobodu. R. 1860 pak vyvstala nová rýnsko-vestfálská provincie. Ve Švýcarsku pocítily jen kláštery v Tessinu důsledky politických zmatků.

Kapucíni v Polsku museli nejdříve vytrpět ruské pronásledování r. 1830/31 a r. 1864 byli úplně potlačeni. Po znovudosažení polské samostatnosti vytvořily se r. 1921 dvě cirkumskripce: varšavská provincie a krakovský komisariát, který byl r. 1939 povýšen na provincii. V Jugoslávii vyvstala r. 1921 ilyrská provincie, která se r. 1967 rozdělila na 2 komisariáty – chorvatský a slovinský. Oba jsou od r. 1974 provinciemi.

Pod ochranou náboženské svobody mohli se irští kapucíni znovu organizovat, nejdříve jako komisariát (1856), potom jako provincie (1885). Od r. 1825 existoval ve Frascati u Říma noviciát pro Iry. R. 1850 začalo restaurování řádu v Anglii, kde mohla r. 1872 vzniknout nezávislá provincie.

Přes tříbení evropských provincií přinesla pronásledování liberály toto: r. 1865 zřídil P. Štěpán z Adoain další klášter v El Salvador. R. 1872 byli členové onoho společenství, které tvořilo komisariát střední Ameriky vyhnáno od revoluce. President Garcia Moreno povolal některé z těchto vypovězených do Ecuadoru, kde o tři léta později začal s novými sídlišti. Většího významu dosáhla založení v Severní Americe. R. 1858 založili dva světští kněží ze Švýcarska první kapucínský klášter ve Spojených státech a dovedli tam kapucíny ze své vlasti. Tak došlo r. 1860 k utvoření generálního komisariátu, který byl r. 1882 povýšen na provincii Calvary, nazvanou podle prvního kláštera, zřízeného na Mount Calvary.

Na druhé straně, bavorská provincie, předvídajíc věci, které s sebou mohl přinést kulturkampf, založila r. 1874 v Pittsburgu klášter jako útočiště pro případné vystěhovalce. Byl to počátek pensylvánské provinilce, která byla povolána k životu r. 1882.

V psaní, svolávající ke generální kapitule r. 1884, napsal generál Aegidius z Cortony (1872-1884): Universus ordo noster ante Deum et homines relevandus est. - celý řád musí být před Bohem a lidmi znovu obnoven. Bylo to doznání očividného úpadku a zároveň potvrzením pevné vůle k obnově. Začala nová epocha. Kapituláři, shromáždění v Římě, viděli oprávnění uvedeného zjištění a jasného předsevzetí obnovy. V dějinách řádu neexistuje žádná kapitula, která by nasadila tak silné iniciativy a která by tak jistě se dívala do budoucnosti.

Prvním velkým rozhodnutím bylo, že kormidlo řádu bylo svěřeno do rukou muže, který byl Prozřetelností vybaven takovými dary, hnát vytouženou obnovu kupředu a řídit ji po správných cestách. 24 let generalátu P. Bernarda z Andermatt znamenají nepřetržitý vzestup a pravý mladistvý zápal. Jeho vládní program byl shrnut v prvním okružním listě z 13. června 1884 takto: „Zachovávat serafínskou řeholi beze škrtu a ryze rovněž ve spojení a předpisy konstitucí, moudrými tradicemi a zvyky našich otců, současně však moudré přizpůsobení naší řeholní kázně požadavkům moderního světa“.

Započal se základní reorganizací kurie generální ve smyslu větší centralizace. Podařilo se mu zrušení apoštolského komisariátu ve Španělsku. Tím opět obnovil jednotu řádu. Z jeho iniciativy můžeme poděkovat za vznik měsíčníku, oficiálnímu orgánu řádu, Analecta ordinis. Postaral se o přepracování generálních kapitul, uveřejnil Statut misie, dále vlastní řádový breviář, misál, ceremonář a martyrologium. Nebyl však jen moudrým organizátorem, ale ve svém nejhlubším nitru oživován žhnoucí horlivostí pro duchovní obnovu. Proto věnoval mnoho času, aby osobně vizitoval řádové provincie, přičemž jasně chápal zvláštní situaci každé provincie a dal k tomu patřičné pokyny. Důrazně podporoval studia a vydal pokyny a směrnice na poli kazatelství. Není proto nic divného, že ho r. 1895 shromáždění kapituláři téměř jednohlasně zvolili za generála na dalších 12 let.

Za jeho úřadování stoupl počet provincií a komisariátů ze 46 na 57, řádových členů ze 7896 na 10083.

Zeměpisné rozšíření řádu dělalo další pokroky. Především vyvstaly v Americe nové cirkumskripce. U mnohých z nich zde byly původně rozhodující misijní pohnutky. Ze starých prefektur a viceprefektur v Brazílii bylo r. 1937 utvořeno 10 kustodií, které byly svěřeny stejnému počtu evropských provincií. Z toho se na provincie vypracovaly: Rio Grande do Sul (1940), Sao Paolo (1953) a Paraná Santa Catarina (1968). Chile a Argentina tvořily r. 1900 jednu provinční kustodii, která byla přeměněna r. 1929 na komisariát, který se r. 1936 rozdělil na dva. R: 1974 byly Chile a Argentina povýšeny na provincie. Kustodie Uruguay, zřízená r. 1891 byla roku 1943 povýšena na komisariát Rio Plata a r. 1974 na stejnojmennou provincii. Peruánská kustodie vyvstala r. 1948. Komisariát Ecuador-Kolumbijský založený r. 1876 klesl r. 1890 zpět na kustodii. R. 1895 museli kapucíni Ecuador opustit, mohli však r. 1907 opět zřídit svůj komisariát, který se rozdělil r. 1950 na kustodie: Kolumbie a Ecuador. R. 1931 povstala kustodie Bogota v Kolumbii. R. 1937 tvořila sídliště kastilské provincie kustodii Venezuela a Kuba. R. 1900 byla různá sídliště v republikách Honduras Costarica, Nicaragua, Panama a Mexiko spojeny ve středoamerickou kustodii. Kustodie San Domingo byla zřízena r. 1909 a guatemalská 1964. Všechny tyto cirkumskripce ve španělsky mluvící části Jižní Ameriky byly dílem španělských provincií, s výjimkou Uruguay a Peru, které založila provincie Janovská, rovněž Portorico, která byla r. 1929 zřízena od pensylvánské provincie. Ve Spojených státech vyvstaly kromě už uvedené provincie Calvary a Pensylvánie, provincie New York (1952), New Yersey (1976), viceprovincie kalifornská (1937) (kustodie), provincie východní Kanady (1942) a viceprovincie Jižní Kanady (1938) – kustodie.

Sem patří ještě před krátkým časem zřízené provincie, o kterých bude ještě dále řeč.

Jako všechny ostatní řády, tak i kapucíni – úměrně podle směrnic II. Vatikánu – přepracovali svoje konstituce a přizpůsobili si je. Mimořádná kapitula r. 1968 potvrdila tyto revidované konstituce, které na řádné kapitule z r. 1970 doznaly ještě jednou přepracování. Některá dodatková vylepšení přinesla mimořádná kapitula z r. 1974, schválila nově konstituce Ad experimentum. Generální kapitula r. 1982 předstihla tyto konstituce od základu. Nyní čeká řád konečné schválení konstitucí od Svatého stolce.

Změny v pojetí řádu

Strukturální změny nebyly velmi četné. Trvání doby úřadování generálního ministra, které byly, vzhledem k časovým poměrům, stanoveny od Svaté stolice na 12 let, snížily všechny tři rodiny při normalizaci poměrů opět na 6 let. Tak se také slavení generální kapituly konalo každých 6 let, provinciálních každé tři roky.

Základní zamýšlení nad františkánským ideálem, nad duchem svatého Františka a nad evangelijně zaměřenými příkazy, přineslo mešním bratřím něco jako tichý společný souhlas. Mnohé věci, které během staletí upadly v zapomenutí, byly znovu objeveny a postaveny do správného světla, protože byly považovány pro dnešní proces obnovy a přizpůsobení se životním formám jako nutné. Nejhlavnější z těchto prvků jsou tyto: pohled na ducha řehole, nedbání dřívějších papežských výkladů řehole – v tomto ohledu, představuje výklad kongregace pro řeholníky důležitý krok vpřed (4.3.1970), návrat k atmosféře bratrství a k duchu bratrského angažování se, spoluzodpovědnost za vývoj řádu provincií, místních bratrstev, udělení téhož volebního práva v řádu kněžím a nekněžím, zmizení privilegií. Metoda, které se použilo vzhledem k Motu proprio Ecclaesiae sanctae, předběžné práci na obnovených konstitucích, totiž na široké rozpravě o základně a nutnosti evangelijně-františkánského zdůvodnění každého nařízení, přispělo velkou měrou k utvoření dobové nové atmosféry. Význam kapituly je jasně zdůrazněn v nových konstitucích. Není to v prvé řadě nějaké vládní nařízení, nýbrž spíše bratrské setkávání a aktivní podpora společných zájmů. Stejně jasně je vyjádřena snaha o decentralizace vytvořením mezaliancí. Tyto měly z jedné strany propůjčit regionům samostatnost a na druhé straně zase spojení s řádovým centrem, stejně tak i podporu služebnímu charakteru generálního vedení.

Podívejme se na některé pozoruhodné novinky blížeji: stávající konstituce tří rodin předvídají vedle slavení řádných generálních kapitul ještě mimořádnou generální kapitulu, kterou může generální ministr spolu s definitoriem svolat v době svého šestiletí z vážných příčin. Složení generální kapituly je – odezíraje od malých rozdílů – u věcech tří větví skoro totožné. U františkánů jsou oprávnění účastníci volby: generální ministr, všichni členové definitoria (S), generální sekretář, sekretář pro misie, vedoucí vyškolení příslušného resortu, kustod Svaté zem, provinciálové, představení generálních vikariátů, představení federací a delegáti velkých provincií.

U konventuálů: generální ministr, exgenerál, provinciálové, generální kustodové, kapitulní kustodové, 8 definitorů a delegáti zvolení v provinciích. U kapucínů: generální ministr, 8 definitorů, provinciálové, generální sekretář, generální prokurátor a zvolení delegáti v provinciích, viceprovinciích a v misiích.

Nový zavedením je plenární rada řádu, kterou konstituce konventuálů nazývají kapitola definitorů. Je svoláváno generálním ministrem a jeho definitorem a má na starosti coby hlavní cíl, péči o komunikaci mezi generální kurií a okrajovými zónami řádu. U františkánů a kapucínů má plnit některé důležité úkoly. U nich se tato rada sestává z generálního ministra, jeho definitoriu a určitého počtu delegátů z různých regionů. U konventuálů má kapitula definitorů ještě další složení, na kterém se podílejí ministři provinciálové a u provincií s počtem více než 200 členů jeden delegát. V každé provincii je vedle řádné provinční kapituly také mimořádná kapitula, možná v údobí tříletí, jestliže je k tomu vážný důvod. U františkánů se na obou podílejí svojí účastí s hlasovacím právem: provinciál, coby předsedající kapitule, provinční vikář, provinční definitoři, bezprostředně odstouplý exprovinciál, provinční sekretář, představení provinčních kustodií, kvardiáni, představení misií a počet delegátů vždy podle směrnic statutu každé provincie.. Při volbě delegáta mají všichni profesové s věčnými sliby právo aktivní i pasivní. U konventuálů: předsedá generální exministr ve své provincii, provinciál, exprovinciál bezprostředně odstouplý, provinční definitoři, kapitulní kustod a delegáti – voleni podle normy každé provincie a ze všech profesů s věčnými sliby. U kapucínů: generální ministr, jestliže předsedá, provinciál, definitoři, exgenerál, patří-li do provincie, spolubratři, jimž provinční kapitula propůjčuje právo účasti, víceprovinciálové, regulérní představení misií, rovněž delegáti, zvolení ze všech profesů s věčnými sliby v provinciích, viceprovinciích a misiích.

Ve františkánských provinciích existuje plenární rada a u konventuálů kapitula definitorů. Skládají se z malého počtu těch, kdo mají oprávněné hlasovací právo. Konstituce vyžadují provinční statuta. V nich mají místo různá postavení, která mohou dopadat různě podle daných okolností každé provincie. Je to systém, který stojí v naprostém rozporu s dřívější jednotvárností.

Konečně ve všech třech rodinách dosáhla domácí kapitula, která se nepřetržitě udržela jen u konventuálů, svoje právní postavení. Františkáni přenechávají způsoby domácí kapituly statutům každé provincie.. Konventuálové dávají při domácí kapitule hlasovací právo všem profesům s věčnými sliby a kapucíni umožňují účast všem profesům, i když určitá právní jednání jsou s poradním hlasem jen pro profesy s věčnými sliby. Všechny tři rodiny zřídily regionální zřízení, které nazývají konference vyšších představených. Ty se vztahují na různé kulturní, jakož i zeměpisné oblasti a mají své vlastní statuty.

Početní vývoj

Od konce XIX. století je růst řádu stálý a dosáhl u františkánů r. 1963, u kapucínů r. 1964 a u konventuálů r. 1968 svého vrcholu. V následujících letech je – jako u všech řádových společenství – na základě shora naznačených mnohoznačných příčin, možno zaznamenat zřejmě citelný úbytek.

N.B. Pod označením „provincie“ jsou také komisariáty, vikariáty, generální kustodie a jiné samostatné cirkumskripce vedeny, tzn. všechny autonomní obvody. „Domy“ označují „Domus formatum“ a sídliště. Počet „členů“ obsahuje profesy, novice, postulanty a věčné terciáře neboli obláty, ne však kandidáty (aspiranty). Domácí řeholníci v misiích a v odvislých cirkumskripcích jsou počítáni do příslušných provincií.

Františkáni

Zeměpisné rozdělení

Konventuálové

Zeměpisné rozdělení

Kapucíni

Zeměpisné rozdělení

Ze zeměpisných přehledů vysvítá jedno významné poznání: přesun hlavního významu jednotlivých františkánských rodin na druhý kontinent. Je to skutečnost, která bude stále zřetelnější – i v životě církve především. Během několika let octne se Evropa v menšině. Mimo to je třeba si všimnout, že značný počet mladých spolubratří, kteří jsou ještě počítáni do evropských provincií, jsou ve skutečnosti v oněch rozvojových zemích domorodci.