|
|
|
Tím, že bula papeže Lva X. Ite vos nařídila odloučení, byl sice na jedné straně a s konečnou platností urovnán spor mezi konventuály a observanty, na druhé straně nebylo však dosaženo druhého cíle, o který se usilovalo: sjednocení různých reformních skupin, vyrovnání na střední cestě. Aby se k tomu dospělo, nařídil papež brzké dopracování generálních konstitucí. Generální kapitula v Lyonu (1518), na které byl zvolen za generálního ministra Franz Lichetto, je skutečně nedokončila, a byly nově přepracovány na kapitule v Burgosu (1523); odhlédneme-li od některých menších změn, byla to stejná ustanovení jako ona barcelonská, což byl také asi důvod, proč rodina cismontánů je odmítla.
Je to první náznak rostoucího odcizení obou rodin a za jistých okolností výhodné nestálosti (z jistého hlediska…), která poznamenala vývoj řádu v 16. a 17. století. V tomto časovém období cismontánská rodina měnila konstituce dvanáctkrát: 1529, 1553, 1590, 593, 1600, 1603, 1606, 1642, 1645, 1662, 1676 a 1684. Umírněnější ultramontáni revidovali stanovy 1532, podruhé 1583 a potřetí 1621.
Změna tohoto druhu nutně s sebou přinášely úpadek kázně a ztrátu úcty před zákonem a autoritou. Provincie se často pokoušely obnovit stálost zavedením vlastních stanov, tím ale jednotu řádu ještě více poškozovaly. Tak francouzská provincie přijala roku 1533 konstituce Martina V.; roku 1583 si francouzská a belgická provincie vytvořily vlastní zákony, které byly roku 1621 a 1633 přepracovány. Co však, lidsky viděno, nejvíce ohrožovalo jednotu, byl bezpochyby nacionalismus., který byl rozdmýcháván vládami často ve prospěch jejich vlastní politiky. Všechny fáze boje mezi Španělskem a Francií o nadvládu v Evropě nacházely ozvěnu v generálních kapitulách a v interním vedení řádu. Strana španělská, která ze svého pocitu politické převahy, především však pro svoji převahu početní, byla silnější, měla vždy převahu i faktickou. Koncem 17. století bylo v ultramontánní kapitule 44 španělských provincií s hlasovacím právem; proti nim stálo 22 provincií jiných národností, nepočítaje 20 provincií diskalceátů a 24 provincií cismontánských ve španělských državách v Itálii. Králové ovlivňovali františkánské kapituly pomocí intriky a násilnými prostředky –téměř stejně jako při papežských konkláve. Roku 1633 vzneslo Španělsko svoje veto proti kandidátovi Antonu Galbiatimu a roku 1639 zabránilo v příjezdu Španěla Jana Merinera, který byl zvolen generálem proti králově vůli, a všichni jeho podřízení, kteří mu dali svůj hlas, byli vypovězeni. Francie se opět snažila pomstít při hlasování; roku 1639 zakázal Ludvík XIII. Francouzům, kteří měli hlasovací právo, účast na kapitule (generální); právě tak si počínal Ludvík XIV. Roku 1676 ve sporech ohledně galikanismu. Takové projevy nedůvěry přivedly často řád na pokraj nacionálního schizmatu. Od roku 1517 musel být generální ministr volen každých šest let střídavě z cismontánní a ultramontánní rodiny; jestliže příslušel generální ministr jedné rodině, byla druhá řízena generálním komisařem. Fakticky se provádělo toto střídání v úřadě generálního ministra brzo jen mezi Italy a Španěly (v 16., 17., a 18. století bylo 26 italských generálních ministrů, většinou poddaných Katolických Veličenstev, 22 Španělů a jeden Francouz). Roku 1521 dostali Španělé vzhledem k francouzsko-španělské válce a pod záminkou, že ultramontánní komisař je Francouz, vlastního národního komisaře. Generální kapitula roku 1526 se vyslovila pro dosazení tří národních komisařů: pro Španělsko, Itálii a Německo (včetně Flander). Byl však dosazen jen jeden komisař pro německo-belgické provincie, které se učinily zcela nezávislé. Španělé na toto uspořádání brzo zapomněli, protože pro sebe získali úřada generálního komisaře ultramontánní rodiny, který po staletí zastával vždy Španěl. Francouzům se přes opětovné pokusy nepodařilo získat stálého národního komisaře.
K tomu přistupovaly vnitřní problémy, které odčerpávaly představeným mnoho energie. Někdy bylo zapotřebí dokonce zprostředkování Svatého stolce. První a velmi obtížný problém, který se k tomu vztahoval, bylo polodobrovolné nebo vynucené začlenění početných komunit, závislých na konventuálech, do observance. Členové postižených komunit se zdráhali zříci se svých práv a výsad. Aby jejich odpor byl zlomen, vydala kapitula roku 15118 nařízení: Jestliže jsou v jednom místě dva kláštery téže provincie, musí jeden z nich být odevzdán jinému řádu, nebo má být zrušen. Tento kapitulní závěr byl ale velmi málo prováděn. Ve Francii generál Paul Pisotti, který jinak vládl velmi neobratně, postupoval proti odpůrcům s plnou mocí a úspěšně pracoval pro jednotné zachovávání chudoby.
Daleko pohoršlivější záležitostí bylo zřízení apoštolského syndika. Zatímco cismontánní rodina trvala na zřízení apoštolského syndika podle výkladů Mikuláše III., Martina IV. a Martina V., podle kterých měl syndik dalekosáhlé plné moci, pokud by šlo o správu klášterního mění, řídila se ultramontánní rodina všeobecně podle přísnějších směrnic a uznávala jen články Mikuláše III.; každé jiné používání peněz je možné jen oklikou přes „duchovní přátele“. Papež Klement VII. 1530 prohlásil, že syndikus ve smyslu Martina IV. a Martina V. nijak neodporuje opravdovému zachovávání řehole. Stejné prohlášení muselo být opakováno Pavlem III., Inocencem IX., a Inocencem XII. Přesto spory o tuto věc mezi reformními skupinami a komunitou neustaly [1].
Uvedené záležitosti nebyly však hlavní příčinou rozporného vývoje řádu. Daleko více byly pro to určující jiné faktory, kterým přináleží větší význam a mají také ušlechtilejší původ, totiž konflikt spočívající v samé podstatě řádu. Již svatý Bonaventura považoval poustevny nebo rekolekční domy, které byly k dispozici v každé provincii pro horlivější bratry k řádnému splnění jejich touhy po přísnější observanci. To plně odpovídalo svobodě, kterou zaručil svatý František, totiž žít věrně podle původního ideálu. Skupiny observantů ve 14. století se odvolávaly na tuto svobodu, tvořily brzo vlastní kustodie a vikárie a dokonce dosáhly převahy.
Nyní však tato přísná observance, která se sama stala „komunitou“, již nenaplňovala přání mnohých z nich. Tak vznikala hnutí ještě přísnější nebo nejpřísnější observance, která se ve Španělsku vyvíjela silněji než kde jinde.
Tento nový kvas reformy byl ostatně jen výrazem všeobecného neklidu, který bylo lze poznat všude v církvi již desetiletí před Lutherovým vystoupením. Po reformě se volalo ve všech vrstvách, byla dokonce oficielně žádána knížaty, ovšem nikoli vždy bez postranních úmyslů. Ve Španělsku reformu prováděla docela vážně Katolická Veličenstva, která roku 1494 dosáhla od Alexandra VI dokonce bulu, která je zmocňovala k všeobecnému obnovení všech členů řádu. Na okraji těchto snah v politické rovině byly přirozeně také spontánní iniciativy, kterým se obyčejně dostalo hmatatelnějšího prospěchu [2].
Estramadura, kdysi líheň dobyvatelů a dobrodruhů, stala se nyní klasickou zemí reformní horlivosti. Věčné lákání poustevnického života, které vždy znovu napadalo františkánské reformy a vždy bylo přemáháno, bylo možno pocítit i na místech útulku, který založil Jan z Puebla (+ 1495) v Sierra Morena v napodobení Carceri v Assisi, a kde strávil sedm let. Roku 1487 dosáhl breve, které mu dovolovalo založit v Estramaduře kustodii pod jménem Naší milé Paní od Andělů; přes silnou opozici ze strany konventuálů a observantů měla nová kustodie roku 1490 již mnoho eremitorií s vlastními statuty, danými zakladatelem [3].
To, co se stalo s poustevnami ve 14. století, opakovalo se nyní: domy rekolekce je začaly zavírat, dosáhly hned nezávislosti a v některých případech, které ještě poznáme, vytvořili dokonce novou řádovou větev. To se v oněch letech přihodilo také hnutí guadalupanů, o jejichž začlenění se observance marně snažila. Observance převzala nyní skutečně a autenticky roli komunity.
Díky poplachu, který byl vyvolán tímto i jinými pokusy o odštěpení, byl vydán dekret generálního vikáře Martiala Bouliera roku 1502, který předepisoval, aby ve všech španělských provinciích bylo zřízeno několik domů pro rekolekci; tam se mohli uchýlit ti, kteří chtěli prožit své řádové povolání v největší chudobě, přesto však v poslušnosti svých představených.
Nyní vznikaly v provinciích více nebo méně početné rekolekční kláštery, zvláště v kastilských provinciích observantů, a v provincii pojmenované jménem Neposkvrněného Početí, která se utvořila z reforem Villacrecese a Santoyoa. Franz (od Andělů) Quiňones (+ 1540), zvolení roku 1523 za generála, velmi velký horlitel pro čistou observanci a žák Jana z Puebla, dal rekolekčním klášterům této provincie vlastní statuta, která by rád vztáhl na celý řád. Řádoví bratři, kteří byli shromážděni v těchto domech, museli vést živost modliteb, mlčení a tvrdého sebezapírání; nesměli přijímat peníze ani prostřednictvím apoštolského syndika a měli se ve všem považovat za podřízené svého představeného. Zde nešlo o vlastní eremitoria, neboť každý dům musel mít aspoň 15 řádových členů [4].
Kdyby měl Quiňones ve své horlivosti o blaho řádu volnější ruce, mělo by možná jeho úsilí o větší dokonalost srdečnější podporu ze strany příslušných řádových vedoucích; avšak většina jeho představených se postavila proti jeho opatřením, vystupňovaným tak, že spíše škodila. Stejné nutí započalo v Itálii 1518. Přespříliš horlivý generál Franz Lichetto (1518-1520), který při své kanonické vizitaci italských, německých a rakouských provincií v jediném roce sesadil 72 kvardiánů jenom proti, že se o své nemocné spolubratry řádně nepostarali [5], ukázal porozumění pro ty, kteří se shromáždili v rekolekčních domech, a posiloval je v jejich chvályhodném jednání.
Avšak generální vikář Paul Socnino (1521-1523), který po jeho smrti nastoupil, byl právě tak proti novátorům jako cismontánský generální komisař Hilarion Sacchatti (1523-1526). Když Quiňones roku 1525 přišel do Itálie, zasadil se pro ochranu rekolekčních domů a následujícího roku jim dal ony stanovy, které vydal pro rekolekční domy ve Španělsku a Portugalsku [6]. Po vynikajícím Franzovi Quiňonovi, který jako odměnu za zásluhy o barcelonský smír mezi papežem a císařem se stal kardinálem, následoval generální ministr Paul Pisotti (1529-1533); ten měl zcela protichůdná měřítka a kromě toho neměl v řádu žádnou vážnost, protože žil světským životem a postupoval násilně a svévolně. Tyto okolnosti a přehmaty ve vládě byly důvodem, proč ho Klement VII. sesadil.
Tento nerozvážlivý způsob vlády cismontánských představených měl za následek, že se odštěpila kapucínská reforma a v Itálii vznikla skupina reformátů. Nejváženějším představitelé hnutí pro rekolekční domy připustili, že obě tyto samostatné směry výrazně zmohutněly.
Rekolekční kláštery se nacházely i nadále ve většině provincií, zvláště na iberském poloostrově. Ve Francii byly silně podporovány generálním ministrem Franzem Gonzagou (1597-1587). Brzo potom z nich vzešla jiná reformní rodina, totiž rekolekti.
Celkem pochopitelná snaha bratrstev těchto domů spojit se pod vedením vlastních představených byla příčinou častých nedorozumění v provinciích a vedla nejednou k vytváření vlastních nezávislých kustodií a provincií. Tak vznikla roku 1565 Antonínova provincie v Portugalsku, která roku 1639 byla přivtělena k diskalceátům, a 1581 provincie Tarragonská, která byla sestavena z rekolekčních domů v Aragonii, Valencii a Katalánsku. Tato poslední provincie byla ale brzy zrušena, protože se část jejích členů připojila k reformě kapucínské.
Bylo také zcela přirozené, že rekolekční domy se postupně přičleňovaly k rostoucím různým reformním skupinám. Aby učinil přítrž zmatku, který z toho nastal, vydal Klement VIII. pro španělskou provincii Neposkvrněného Početí breve, kterým zakázal, aby v jejím dosahu byl zřizován dům jiné obedience. Konečně řešila problém rekolekčních domů generální kapitula roku 1676 a vydala statuta, ve kterých nařizovala, že každá provincie musí mít nejméně tři, ale ne více než čtyři, rekolekční domy. Jeden z nich měl být klášter pro novice. Neměly se do toho počítat domy studijní. Členové řádu mohli kdykoli svobodně rekolekční dům opustit a připojit se ke společnostem v provincii.
Takto se začlenily rekolekční domy do života provincie. Měli v nich se formovat kandidáti před profesními sliby. Mohli se sem také uchýlit zvláště horliví kazatelé k duchovní obnově a k posílení své apoštolské působnosti. S tímto výslovným určením cíle byly některé takové domy založeny ve Španělsku a Portugalsku na nabádání generála Jiméneze de Samaniego (1676-1682). Tento generál dosáhl od Inocence XI. Roku 1678 breve, které ho zplnomocňovalo, aby apoštolskou autoritou řád od základů obnovil [7].
V Itálii došly rekolekční domy v 2. polovině 17. století širokého rozšíření, a to s pomocí jednoho laického katalánského bratra, blahoslaveného Bonaventury Barcelonského (+ 1684), který sám zřídil první rekolekční domy v Římě. Nejzářivější ozdobou této riformella, jak byla označována, byl svatý Leonhard z Porto Maurizio (+ 1751).
V 1. polovině 18. století vyvolali blahoslavení Tomáš z Cori (+ 1739) a jeho žák, svatý Teofil z Corta (+ 1740) v život podobné hnutí.
Diskalceáti
Jeden ze žáků Jana z Puebla, podnikavý Jan z Guadalupe (+ 1506), jako první postavil nejpřísnější observanci překážku v její nezávislosti na představených „regulární“observance. Poprvé také nabyla neobyčejného významu také forma hábitu, jako rozeznávací znamení věrnosti duchu Zakladatele. Dlouhá a špičatá kapuce, jak ji vidíme na nejstarších vyobrazeních svatého Františka a prvních bratří, a kterou řád běžně nosil, se stala kamenem úrazu ve sporech v 15. a na začátku 16. století. Již kolem roku 1430 ji opět zavedl Aragoňan Filip Berbegal, jak jsme už viděli.
Jan z Guadalupe obdržel roku 1496 od Alexandra VI. breve, které ho opravňovalo, aby se s jinými druhy uchýlil do několika pousteven v okolí Granady, aby tam co nejvěrněji žili podle evangelia a řehole, a aby nosili stejný hábit jako svatý František. Byli bezprostředně podřízeni generálnímu ministrovi, nikoli provinčnímu vikářovi observantů, a mohli všude kázat z papežova pověření. Reforma hábitu pozůstávala z kuželovitě kapuce, v kratším hábitu a plášti, z různobarevných, na vnější straně přišitých kusů látky, jak to bylo řeholí dovoleno, a z odstranění sandálů. Odtud také pochází jméno diskalceáti (neobutí), které se mezi jinými označeními rozšířilo guadalupské [8]. Byli zváni také „capuchos“ (kapucové), zvláště v Portugalsku.
Ze zakládaných eremitorií vznikla kustodie svatého Evangelia. Roku 1499 obdržel Jan z Guadalupe papežské potvrzení privilegií a dovolení přijímat konventuály. Ale brevem z roku 1502, kterého observanti pomocí krále dosáhli, byli opět podřízeni dřívějším představeným provincie Santiago. Jiné breve rok potom obnovilo ale exempci. Roku 1506 stáli pod obediencí konventuálů, tvořili však nezávislou kustodii. Na naléhání observantů vyšlo nové papežské nařízení, podle kterého byli nuceni vrátit se do observance nebo opustit poloostrov. Potom však roku 1508 dosáhli guadalupensové nového vítězství a bylo jim dovoleno utvořit vlastní provincii. Následovalo potom mírové rovnání, které však zůstalo bez výsledku, a konečně bula Unie z roku 1517, kterou byli připojeni k observanci. Obě kustodie diskalceátů zažily brzo potom přeměnu na provincie: provincie Estramadura dostala jméno svatého Gabriela, provincie portugalská jméno Bolestné Matky Boží [9].
Ale jeden z diskalceátů, Jan Pasqual, který 1517 přešel ke konventuálům, dostal od generálního ministra plnou moc přijímat jako svoje následovníky všechny ty z konventuálů, kteří by s ním chtěli sdílet jeho způsob života. Jedné z pousteven, které pro tento účel byl v Galicii zřízeny, bylo v očekávaném výsledku zabráněno. Roku 1541 dosáhl toho, že mu bylo vydáno breve, které mu dovolovalo přijímat observanty a členy jiných umírněných řádů do své jednoty reformovaných konventuálů. Nyní již výsledek povzbuzoval více. Ve velmi krátkém čase měl čtyři kláštery, jejichž členové pocházeli většinou z provincie svatého Gabriela. Po smrti reformáta byla založena roku 1553 kustodie svatého Josefa.
Především však byla jedna událost, která dala věcem neočekávaný zvrat: vstup svatého Petra z Alcantary do této kustodie. Přísný učitel svaté Terezie byl bývalým provinciálem od svatého Gabriela. Chtěl se uchýlit ke kajícnému životu do samoty, ale odpor představených ho přiměl k tomu, že si vyžádal papežské povolení, aby se směl postavit pod poslušnost generálního magistra konventuálů, který ho roku 1557 jmenoval generálním komisařem pro reformované konventuály. Jako takový založil eremitorium v Pedrosu, kterému dal zcela vynikající statuta. Najímání syndika v jakékoli formě bylo zakázáno. Domy zůstávaly majetkem zakladatele a nepřecházely do vlastnictví Svatého stolce. Každý rok museli bratři tomuto majiteli odevzdávat klíče a nesměli bez jeho svolení nadále v domě bydlet. Kostely, domy a cely byly velmi malé, všichni chodili bosí, bez sandálů. Kajícných cvičení bylo mnoho a byla dlouhá, pouze nemocným bylo dovoleno požívat mléčné a masité pokrmy. Představení mohli dovolit bratřím vylepšit si svůj hábit různobarevnými záplatami.
Knihovny byly zakázány, každému bylo ponecháno jen několik málo knih [10].
Kustodie svatého Josefa se stala provincií roku 1559 a podléhala ještě generálovi konventuálů. Pius IV. ji podřídil roku 1563 autoritě generála observantů. Zařazení do třídy provincie dosáhla v Portugalsku také kustodie kapucínů (capuchos) v Arrábidě, což byla reforma neobyčejně přísná, kterou zahájil Martin z Benavidy (+ 1546) roku 1539 a od roku 1542 do 1544 ji vedl Petr z Alcantary. Obě provincie byly začleněny k observanci, ale mohly si podržet vlastní statuta a svůj řádový šat.
Nepomohl dekret Pia V., který roku 1568 znovu potvrzoval nařízení svého času Lva X. o zrušení vlastních pojmenování a zvláštních zvyklostí.
Reforma diskalceátů, zvaných také alkantarini, se šířili pomocí nových papežských povolení stále víc a brala na sebe stále určitější podobu, zvláště od té doby, kdy provincie svatého Josefa převzala misie na Filipínách. Breve Řehoře XIII. z roku 1578 zakazoval generálnímu ministrovi vměšování se do vnitřních záležitostí této provincie a dovolovalo observantům volně přestupovat k diskalceátům. Dceřinné provincie a ona v Arrábidě, Bolestné Matky Boží a Svatého Gabriela, následovaly příkladu provincie Svatého Josefa. Ba ještě více, povzbuzeni úspěchem bosých karmelitánů a augustiniánů, podařilo se jim dokonce, že dostali vlastního generálního vikáře a právo shromažďovat se na generálních kapitulách. Ovšem pro rozporná mínění většiny diskalceátů na jejich kapitule roku 1604 papežské breve, které povolovalo takové výjimky, nebylo vykáno. Spokojili se s generálním prokurátorem v Římě a druhým v Madridu. Roku 1621 dosáhli od Řehoře XV. téměř nezávislého generálního vikáře s definitoriem a právo shromažďovat se na kapitulách. Proti tomuto papežskému rozhodnutí nemohlo se nic podniknout, i když byly nasazeny všechny páky. Přesto Urban VIII. odvolal 1624 rozhodnutí svého předchůdce, ačkoliv potom v roce 1642 sjednotil všechny diskalceátní provincie publikováním vlastních konstitucí a tím, že je zprostil povinnosti dostavovat se na společná zasedání řádu. Vyňal je kromě toho z výlučné svrchovanosti ultramontánního generálního komisaře a podřídil je pouze generálnímu ministrovi. Každá provincie měla v klášteře svatého Isidora v Římě, který patřil všem společně, svého vlastního prokurátora. Přesto že provincii svatého Josefa byla dávána přednost, nepodařilo se nikdy vytvořit jednotnou organizaci ze širokého spektra diskalceátních provincií, které se nacházely ve Španělsku, Portugalsku, na západo- a východoindických ostrovech a v Itálii.
Pozoruhodné zeměpisné rozšíření, ještě více však ovoce svatosti a misijní impuls, vzešlý z diskalceátní rodiny – toto všechno ukazuje, v jaké míře vnitřní soustředění v eremitoriích, toto pokušení všech obnovitelů v řádu menších bratří, se stalo ve skutečnosti pramenem životní síly a překypující činorodosti. Je nutno jmenovat celkem devět svatých: Petr z Alcantary (+ 1562), na jehož kající život a duchovní dary zapěla ve svém vlastním životopise píseň nejvyšší chvály svatá Terezie; Pasqual Baylón (+ 1592), vzor prostého života a eucharistické zbožnosti; Petr Baptista a jeho pět mučednických druhů v Japonsku (+ 1597); Jan Josef od Kříže (+ 1734), který v Neapoli dal znovu ožít času Pedrosovým. Dlouhá je také řada blahoslavených, většinou mučedníků v Japonsku [11].
Reformáti
Domy rekolekce, které, jak jsme již viděli, se tak dobře rozvíjely v Itálii za generálního ministra Franze Lichetto, byly později odmítány s takovým nepochopením, že Franz z Jesi a Bernhard z Asti se museli obrátit o pomoc ke Klementovi VII. Papež vyšel vstříc jejich prosbám a vydal roku 1532 bulu In suprama, ve které nařizoval, že v každé provincii je nutno zřídit domy, do kterých by se mohl uchýlit každý, kdo by chtěl zachovávat řeholi v plné její přísnosti, avšak v souhlase s papežskými prohlášením Exiit a Exivi; kromě toho dovoloval, aby bratři v těchto domech nosili nuzné a záplatované kutny a aby chodili bosi, nebylo však dovoleno měnit formu hábitu; měli být podřízeni vlastnímu kustodovi, který měl mít v provinční kapitule hlasovací právo, a byl také oprávněn odeslat zpět do kláštera observantů ty, kteří by se nepřizpůsobili životu v domě rekolekce.
V přísnosti života věrně podle řehole, v odříkání a kajícnosti se chtěli vyrovnat guadalupenským. Toto předsevzetí, že se přizpůsobí španělskému způsobu života a zvláště odpor představených, který přiměl Franze z Jesi a Bernhardina z Asti stejně tak jako mnohé další k tomu, že přestoupili ke kapucínům, to vše vedlo k tomu, že kustodie reformátů doznaly nepatrného rozmachu, odhlédneme-li od provincie milánské a benátské, z kterých se s malými odchylkami od původní přísnosti rozšířili do Rakouska a Německa.
Generální kapitula roku 1535 nařizovala podporovat domy rekolekce; představení začínali pomalu chápat, že toto je jediný prostředek, jak zamezit odchod nejlepších spolubratří a tím nezávislým reformám. To vedlo k tomu, že počet těchto domů vzrůstal. Tím však také stoupal pocit samostatnosti a přání po větší nezávislosti. Roku 1579 dostali reformáti – stejně jako svého času španělští diskalceáti – od Řehoře XIII. breve, které je vyvazovalo z poslušnosti bezprostředních představených a podřizovalo je samotnému generálnímu ministrovi. Nadto nařizoval tento dekret, že ti bratři, kteří se jednou připojili k reformátům, se nemohou již vrátit k observantům, zatímco naproti tomu kustod reformátů mohl přijmout všechny observanty, kteří žádali o přestup, bez toho, že by o tom musel uvědomit představeného provincie. Mohli konat svoje vlastní kustodijní kapituly, mohli se řídit vlastními stanovami, v provinčních kapitulách mohli spoluhlasovat, a mohli žádat, aby jim byly přenechány ty kláštery v provincii, které potřebovali. K takovým a jiným ustanovením, která je enormně zvýhodňovala, dospělo papežské dovolení, aby nosili nuzné a nevzhledné hábity, pospravované záplatami z pytlů a aby si směli zkrátit plášť.
Jak se dalo předpokládat, papežské rozhodnutí tohoto druhu vylekalo přestavené observantů. Generál František Gonzaga nasadil všechny páky, aby dosáhl zrušení breve, a uspěl ještě téhož roku. Nařídil představeným, aby s reformáty zacházeli ohleduplně, a roku 1582 vydal znovu statuta Františka Quiňona. V následujícím desetiletí se z nich odstraňovala jakákoli záminka k odštěpení. 1595 byly pro ně zvláště vydány konstituce.
Bylo již ale dost pozdě. Roku 1596 obnovil Klement VIII. platnost breve Řehoře XIII. a přiznal reformátům kromě toho ještě vlastního prokurátora a nezávislé visitátory. Tentokráte nepomohlo úsilí generála Bonaventury z Caltagirone k záchraně jednoty. Pokoušel se právní cestou namítat proti rozhodnutí papežovu; nabízel také ústupky včetně vytvoření autonomní provincie reformátů. Právě tak byly neúspěšné literární polemiky proti odštěpující se větvi i pokusy o vzájemné dorozumění na generální kapitule roku 1600.
Řehoř XV. Šel ještě o kousek dál; kromě generálního prokurátora a vizitátorů přiznal reformátům vlastního generálního vikáře s definitoriem a právo konat vlastní generální kapitulu. Autorita generálního ministra byla pouze na papíře.
Roku 1624 se pokusil Urban VIII. o sjednocení na základě následující formule: odňal sice reformátům generálního vikáře a vizitátory, nařídil však, že novicové mají být v každé provincii připravováni v konventech reformátů a provinciální ministři mají být podle možnosti voleni z jejich řad. Observanti nechtěli uznat tuto duchovní a mocenskou nadvládu a novicové byli proto 1628 navráceni observanci. Byly to roky, ve kterých milánský Antonín z Galbiata – 1620 přišel do Bavorska – se snaží reformovat středoevropské provincie s tím cílem, aby s konečnou platností vyřešil vztah k observantům, který se stal problémem. Celé provincie přecházely na nový životní způsob a ponechávali si přitom svoje vlastní označení. Učinila tak provincie bavorská (1625), tyrolská 1628, rakouská 1632, následovaly potom česká 1660, a chorvatská 1688. V Polsku naproti tomu následovali italský příklad a založili nejprve dvě kustodie; stalo se tak 1623 a bylo to zásluhou Didaka z Boloně. Roku 1639 byly tyto dvě kustodie spolu s italskou přeměněny na provincie, a to bulou Urbana VIII. Pojmenování tehdejší observance zůstalo zachováno, ovšem s dodatkem přídavného jména „reformovaná“. K tomu měl být generální prokurátor reformátů napříště jmenován kardinálem protektorem; generální ministr měl mít plnou pravomoc, musel ale šetřit jejich vlastní statuta. Jemu náleželo jmenovat generálního vikáře, který však musel patřit reformátům. Roku 1642 následovala druhá revize statut. Touto revizí, možno říci, našla cismontánní rodina reformátů svoje konečné místo. V 18. století bude mít 37 provincií a 19 tisíc řádových členů.
V dějinách tohoto odštěpení nebylo však všechno hněv a spor. Naleznou se v ní také slavnější stránky, i když nikoli tak proslavené a v takovém počtu, i postavy světců; je jich méně než u diskalceátů: k reformátům prvních dob náleží v jistém smyslu laický bratr Benedikt Manassari ze Sv. Philadelpha (+ 1589). V epoše stabilizace hnutí pak svatý Pacifik ze San Severina (+ 1721) [12].
Rekolekti
Zřizování domů rekolekce zasahovalo ze Španělska do Francie. Vzhledem k náboženským válkám v 16. století se ve Francii vytvořila situace, která nebyla příznivá pro rozvoj těchto domů. Francouzské provincie však potřebovaly načerpat tuto obnovující životodárnou sílu. Tak si také vysvětlujeme silný přiliv ke kapucínské reformě, sotva si našla přístup do Francie. František Gonzaga se snažil u příležitosti generální kapituly v Paříži roku 1579 dát nový podnět ke zřizování domů rekolekce; jeho úspěch však byl minimální. Avšak jedné skupině bratří, z aquitánské provincie, která se připojila ke kapucínům, pak se však zase vrátila k observanci, slíbil generál několik rekolekčních klášterů, které byly spojeny do jedné kustodie. Velmi rychle se u nich projevila snaha změnit hábit a také přání napodobit život diskalceátů, reformátů a kapucínů.
Roku 1595 vydal generální ministra Bonaventura z Caltagirone, kterého Klement VIII. vyzval, aby se odhodlaně přidal na stranu reformního hnutí, první statuta pro rekolekty ve Francii a Belgii. Směli připravovat novice ze své vlastní provincie, ovšem v poslušnosti svých představených a při zachování v řádovém odění jednotnosti. Byli povinni rovněž zachovávat konstituce.
S tímto řešením však nebyli spokojeni. Tvrdili, že jsou-li závislí na nereformovaných představených, nemohou začínat s žádnou reformou. Roku 1601 jim dal Svatý stolec papežského komisaře s dalekosáhlými pravomocemi. Tím, a s rozhodnou podporou francouzského krále bylo zajištěno jejich rychlé rozšíření. Roku 1612 tvořily rekolekční domy dvě provincie a jednu kustodii, které podléhaly přímo generálnímu ministrovi. Roku 1637 dostaly od Urbana VIII. dokonce generálního vikáře, ovšem jen na krátký čas.
Roku 1642 vyzval tento papež francouzské biskupy, aby v těch provinciích, ve kterých nebyly žádné reformované kustodie, určili několik klášterů pro vytvoření takových reformovaných kustodií. Za tím účelem měli být povolaní také reformáti z jiných provincií. Přes rozhodnutí generální kapituly v Toledu roku 1633, která pro zamezení zmatků kolem domů rekolekce předepsala jako závazné pojmenování „reformáti“, téměř vždy byli nazývání „rekolekty“ [13].
Požívali velké vážnosti ve všech sociálních vrstvách. Jako řádový šat nosili vlastní hábit s kapucí ve tvaru pyramidy. Žili stejným životem jako jiné reformované rodiny.
Ve Flandrech byla známa životní forma rekolektů již od počátku 16. století, bezpochyby vlivem Španělska. Roku 1603 se podařilo dosáhnout reformátům stejných exempcí, jako měli francouzští rekolekti. A roku 1629 po různých bojích a nezdarech byla založena provincie svatého Josefa, provincie rekolektů.
Německé provincie ultramontánní rodiny prokázaly v přijímání reformovaného životního způsobu stejnou přísnost a počínání jako jejich cismontánní bratři. Již odedávna zde byly známy rekolekční kláštery, které zcela podléhaly provinčním ministrům. Roku 1621 rozšířila Kolínská provincie životní sloh domů rekolekce na všechny kláštery a roku 1646 se připojila k větvi řádu rekolektů. Roku 1670 následovala tohoto příkladu provincie dolnoněmecká, a roku 1682 konečně již všechny německé a vlámské provincie náležely k rekolektům. Benedikt XIII. se roku 1729 domníval, že přišel čas přivést německo-belgické provincie zpět k jednotě, a že je pohne k tomu, aby se zřekly svého hábitu a označení „rekolekti“. Odpor byl ale tak velký, že Klement XII. roku 1731 musel zrušit dekret svého předchůdce.
Známe již dvě velké osobnosti s přirozenou schopností širokého rozhledu a s nadpřirozeným darem řešit problémy, které vyvstávaly po vydání odlučovací buly z roku 1517: byli to František Lichetto (1518-1520) a František Quiňones (1523-1529). S tímto poslednějším tomu bylo jako s mnoha jinými: Svatý stolec si je vybral k důvěrným posláním u evropských knížat a prelátů. Jako odměnu dostávali většinou významná biskupská místa – i když se to setkávalo se špatně zakrývanou nebolí ze strany řádu pro různé nepříjemnosti, které z toho vznikaly. Nejednou musel nově zvolený generál přísahou stvrdit, že po dobu své funkce nepřijme žádnou církevní hodnost nebo papežskou legaci; jindy se zavazoval aspoň k tomu, že odstoupí ze svého generálského úřadu, bude-li jmenován biskupem.
Mezi těmi, kteří zůstali věrni této přísaze, je třeba se zmínit především o Vincencovi Lunelovi z Barbastra (1535-1541), který svým příkladem a svým zasahováním observanci účinně podporoval. Jan z Calvi (1541-1547), který po něm následoval, si dovel – vedle svých významných diplomatických úkolů – vždy ještě najít čas k tomu, aby značně pozvedl vnitřní kázeň řádu; dokázal to tak, že zrušil obyčej velmi oblíbený u jistých řádových členů a který se stal téměř zlozvykem – totiž že si opatřili breve s jistými exempcemi, na jejichž základě se potom vymykali poslušnosti svých představených. Klement z Moneglia (1553-1557) patří k těm, kteří se více než jiní zasazovali o vyřešení problému konstitucí; roku 1557 se stal kardinálem. Ludvík Pozzo (1565-1571) zažil početní nárůst observance, ke které se na základě papežského dekretu přičlenili amadeové, klareni a španělští konventuálové. František Gonzaga (1579-1587), muž neobyčejných schopností, který již v 33 letech byl povolán k tomu, aby převzal vedení řádu, zasazoval se úspěšně o vnitřní reformu, a neméně o společný život a pěstování studií; odstraňoval zlořády, které vznikaly v souvislosti s přijímáním odkazů a věcných důchodů a zachováváním majetku těch klášterů, které předtím byly v rukou konventuálů. Nutně se tak musel dostat do konfliktu s velkým konventem v Paříži, který dával pohoršení celé observanci tím, že se zdráhal zříci se různých nadací a příjmů, které stále ještě měl v držení. Toto všechno, ale také další opatření, která se týkala francouzských observantů, ho učinila u nich značně neoblíbeným.
Za Františka Sousy z Toleda (1600-1606) to došlo tak daleko, že vnitřní právo řádu doznalo naprosto nový obrat; stalo se to tak, že generál si vymohl papežské prohlášení, podle kterého představený mohl dát dispens od řádových pravidel; řádová pravidla nadto nebyla závazná pod hříchem, nýbrž měla jen penalizační charakter, jako v řeholi jiných řádů. Tím zrušil Klement VIII. prohlášení Klementa V. o tom, že františkánská řehole má charakter zavazující pod těžkým hříchem. Nové prohlášení však nebylo zveřejněno; naopak, následující generální kapituly obnovily rozhodnutí řádu, že se přidrží klasických prohlášení a nepřipustí ani jednu dispens, která by se týkala řehole.
V observanci však nechyběly ani ty kruhy, kterým podobná ulehčení byla vítána, až Portugalec Bernardino ze Seny (1625-1631) roku 1625 vymohl bulu Sacrosanctum, ve které nanovo bylo zostřeno zachovávání řehole podle dekretálií Exiit a Exivit, a ostatní výklady řehole, zvláště Julia II., byly prohlášeny za neplatné. Nesouhlas se ozval zvláště z francouzských provincií, které nadmíru tvrdě lpěly na vlastních klášterních zvyklostech, především ovšem z již zmíněného konventu pařížského. Proti reformním snahám generálních přestavených se Francouzi odvolávali na statuta Julia II. a hrozili, že přestoupí ke konventuálům. Sevřenou frontu současně tvořili staří koletáni, neboli „spojené provincie“, kteří spoléhali na svoje vlastní právo na společný majetek a vždy znovu protestovali proti tomu, že při volbě generálního ministra se na Francouze nebral zřetel.
Jan Merinero z Madridu (1639-1645) byl zvolený proti vůli Filipa IV., pak byl ale hned králem přijat. Neukázněnost chtěl vymýtit radikálně; její kořen však byl – tak jako i u jiných řádových společenstvích v oné době – v tom, že osobám řádu cizím byl poskytován útulek, aby byly získány úřady, privilegia nebo osobní exempce. Podařilo se mu získat od Urbana VIII. roku 1639 breve, které zakazovalo podobné rekursy pod trestem exkomunikace. Další breve mělo zrušit zvláštní privilegia v cismontánní rodině, která byla touto nákazou silně postižena. (1640) Inocenc XI. chtěl jít ještě dále a nařídil, že novicové mají v tomto ohledu skládat ještě čtvrtý slib; pro opozici v řádu od toho ustoupil.
Ve funkčním období Josefa Jiméneze ze Samaniega (1676-1682), jehož volby se Francouzi nezúčastnili, se „spojené provincie“, které stále pomýšlely na svoje statky, znovu pokusily oddělit se od observance; generálově diplomatické obratnosti se však podařilo získat přízeň Ludvíka XIV. Pro vlastní věc; mohl tak s jeho dovolením provést vizitaci pařížského kláštera a částečně odstranit zlořády, které tam stále ještě přetrvávali. Kromě toho získal od Inocence XI. roku 1679 nový výklad řehole bulou Sollicitudo, která obnovila platnost buly Klementa V., a z jakéhokoli úřadu vylučovala ty bratry, kteří požívali nějakou dispens, byť i oprávněnou.
Téměř na každé kapitule byli generální ministři stavěni před tvrdý problém konstitucí a museli neustále bojovat o udržení tak těžce uskutečňované jednoty a jednotnosti mezi oběma extrémy, totiž špatně asimilovanými zbytky starého mírnějšího směru, a hnutím reformním; přesto nebo právě proto dokázali zachovat věrnost řeholi, by ještě ji posílit, a tím také udržet životní sílu kmene „komunity“.
Sedmnácté století bylo dobou poměrné stability a velkého úsilí ve všech řádových společnostech, ale také dobou zneklidňujícího početního růstu, z něhož vzniká dojem úpadku a únavy, dokonce i v samých reformních větvích. Pokusy o obnovu byly slabé nebo nacházely jen malý ohlas. Jako už v 15. a 16. století, pozorujeme nyní ve františkánském řádu neústupné reformní úsilí, ale zcela v opačném smyslu: nikoli reforma zdola nahoru, která má takovou účinnou sílu, protože odpovídá životně důležitému požadavku, nýbrž reforma shora dolů, s negativním podchycením, totiž s donucováním; zajisté předpokládá tato reforma u představených vědomí svého poslání, znamená však také úpadek ducha v mase členstva.
Řada generálních ministrů 18. století začíná třemi Španěly, kteří se bezprostředně za sebou vystřídali ve vedení řádu: Ludvík z Torres (1700-1701), Ildefons Biezma (1701-1716) a Josef Gercía (1716-1723). Tato odchylka, která odporuje zásadě pravidelného střídání, má svůj důvod ve válkách o španělské dědictví, které zamezili konání generálních kapitul. Převaha Španělů se zdá být tím méně snesitelná, čím větší byla nevole nad Španělskem, které se tehdy stalo míčkem ve hře ctižádostivých mocenských zájmů evropských. S francouzskými provinciemi sed nyní postavili do jedné řady německé, rakouské a italské provincie; prováděla se v nich záměrná kampaň, byly šířeny pamflety, které předhazovali Španělům, že na více než jedno století strhli na sebe vedení řádu, neboť také v cismontánní rodině byli za generální ministry voleni buď miláňané nebo neapolitáni (což byla španělská zájmová oblast). Nadto se jim přičítaly k tíži mnohé zlořády a nepravosti pro jejich dotěrnou politiku v generální kurii, v kustodii Svaté země, atd.
K tomuto roztrpčení ze staré národní rivality přistupovala ještě rozmrzelost kvůli reformátům. Od roku 1706 byli dva vicekomisaři v cismontánní rodině, jeden pro observanty, jeden pro reformáty; obě rodiny byly nespokojeny se zrušením jediného komisaře, ale obě si přály, aby pocházel z jejich středu. Ve skutečnosti žádaly provincie reformátů, které měly početní převahu, rovnost práva; tak se pozvolna opakovalo všechno to, co se odehrávalo mezi observanty a konventuály již v 15. a 16. století. Která z obou rodin byla „komunitou“? Literární spor o to byl veden rozhořčeně a málo povznášejícím způsobem. Reformáti pomýšleli dokonce na vytvoření vlastního řádu s generálním ministrem jako u kapucínů a konventuálů.
Jak se dalo očekávat, nepříjemnosti narůstaly; stěžoval si na ně již Ludvík Torres v oběžníku roku 1700: jistě nikoli nejmenším zlem bylo to, že někteří představení posílali do jiných provincií ty nežádoucí podřízené, kterých se chtěli zbavit, nebo je umístili mimo klášter u přátel nebo příbuzných, což, jak si dovedeme snadno představit, přinášelo s sebou jen uvolnění kázně, mrzutosti a pohoršení.
Tak došlo ke kapitule z roku 1723, na které byl za generálního ministra zvolen Lorenz Cozza (1723-1726) z římské provincie. Španělská věc nyní začala ztrácet půdu, protože belgičtí a milánští kapituláři se jí necítili zavázáni, patřili nyní přece k Rakousku.
K výsledkům této kapituly patří vydání reformní buly Benedikta XIII. roku 1724; obracela se především proti osobním privilegiím, které představeným vázaly ruce. Při provádění ustanovení této buly narážel generál na velký odpor, takže Klement XII. ji musel roku 1730 odvolat; zlo tím ale narůstalo ještě více. Cozza dostal 1726 kardinálskou hodnost.
Benedikt XIII. prokázal řádu svatého Františka obzvláštní přízeň. Přál si, aby různé rodiny byly opět spojeny. Protože to nemohl dosáhnout, uložil generální kapitule, která nejblíže následovala, přesné směrnice, ve kterých na prvním místě žádal, aby při rozdělování nejvyšších úřadů byl brán zřetel na všechny národy, nejen na jeden jediný, jak se to doposud dálo. Přesto zvolila kapitula, která se konala v Miláně roku 1729, opět za generála Španěla Jana ze Sota (1729-1736). Po jeho smrti následoval opět Španěl Jan Bermejo (1736-1740). Do konce roku 1740 se nemohla kapitula sejít pro politickou situaci. Nová se potom konala ve Valledolidu. Její zasedání byla jediným důkazem panujícího ducha. Jednalo se sotva o něčem jiném než o privilegiích a otázkách precedenčních. Bylo to tvrdošíjné smlouvání o výhodná postavení, k čemuž se denně vynacházely nové důvody: přítomné nebo minulé úkoly, služby prokázané řádu, odměny, které si vyžádali od knížat pro ty členy, kteří stáli v jejich přízni. Nejsmutnější na tom všem pak bylo, že to všechno bylo vtěleno do zákonodárství.
Benedikt XIV., největší papež století, nadšený obdivovatel františkánských institucí, podporoval vytrvale různými dokumenty nasazení generálních představených pro dobrou věc. Jedním breve např. nařídil zrušení všech osobních privilegií, která nebyla v souladu se stanovami řádu. Zmocnil generála Kajetána Poliziho (1740-1744) a jeho nástupce Rafaela Rossiho (1744-1750), aby z vlastní pravomoci dvakrát v každé provincii jmenovali provinční představené, protože ti, kteří byli zvoleni kapitulou, neodpovídali vždy zájmům řádu. A ještě víc, jmenoval reformáta Rossiho apoštolským komisařem, vizitátorem a reformerem (opravitelem) s neomezenou plnou mocí, dokonce i nad konstitucemi. Byl to nanejvýš žádoucí lék, jaký situace vyžadovala. Nadto ještě vydal breve, které zakazovalo všem členům řádu, aby si pomocí světských osob opatřovali privilegia; zapověděl také úředníkům římské kurie přijímat jakékoli prosebné přípisy, které by nedošly instanční cestou, obvyklou v řádu.
Aby zajistil mír, vyhověl nárokům čtyř „spojených provincií“ ve Francii ohledně jejich pozemkového vlastnictví a jejich pevných příjmů. Konečně chtěl osobně předsedat na generální kapitule roku 1750. Na této kapitule, zřejmě podle papežova přání, byl poprvé zvolen diskalceát, a to Petr Ibáňez de Molina. Vykonával svůj úřad generálního ministra s takovou horlivostí a moudrostí, že po generalátu svého italského nástupce byl v roce 1762 zvolen podruhé – ojedinělý případ v dějinách řádu.
Známá vrtkavost v zákonodárství, které při každé generální kapitule, zvláště v cismontánní rodině, doznávalo změny, nebyla nejmenší překážkou pro nastolení tolik potřebné řádové disciplíny v celém tomto časovém období [14].
[1] H. Holzapfel, Handbuch der Geschichte des Franziskanerorden, Freiburg i.Br. 1909, 303-323, 353-365.
[2] Srov.. L. von Pastor, Geschichte der Päpste…, sv. IV/2, Freiburg i Br. 1907, 585-643. – R. Arbenas, R. Ricard, L´Eglise et la Renaissance, in: Fliche- Martin, Hist. De l´Eglise XV 141-143. – Tarsicio de Azcona, Isabel la Católica, Madrid 1964, 557-622. – J. García Oro, La reforma de los religiosos espaňoles en tiempo de los Reyes Católicos, Valladolid 1969.
[3] J. Tirado, Epítome historial de la vida de fray Juan de la Puebla, Madrid 1724. – F. De Lejarza, Origenes de la descalcez franciscana, in: AIA 22 (1962) 16-33.
[4] Text in: Wadding, Annales XVI, k roku 1523, 193-197; a v: AIA 9 (1918) 264-272.
[5] Toto tvrdil on sám na polské provinční kapitule. Srov.. AFH 27 (1934) 508, 512, Nr. 12.
[6] J. Meseguer Fernández, Programa de gobierno dél padre Francisco de Quiňones, in: AIA 21 (1962) 5-51. Constituciones recoletas para Portugal, 1524, e Italia, 1526, ibid., 459-489.
[7] Annales Minorum XXXII, k roku 1678, 368n.
[8] „Bosáctvo“ (diskalceátství) platilo v celém 16. století za označení společné všem řádovým reformám, které pocházely ze Španělska: bosí karmelitáni, bosí augustiniáni, bosí trinitáři.
[9] F. De Lejarza, Orígenes…, ibidem 15-131. – A. Uribe, Espiritualidad de la descalcez franciscana, in: AIA 22 (1962) 133-161.
[10] Estudios sobre san Pedro de Alcantara en el IV centenario de su muerte, in: AIA 22(1962) 162-758.
[11] H. Holzapfel, Geschichte, 323-333.
[12] Ders. Ibidem 338-348.
[13] Annales Minorum XXVIII, k roku 1633, 45a XXIX k roku 1642, 75.
[14] Ders., ibidem 353-361.
|
|
||
 |
|||