|
|
|
|
Početní historikové připisují františkánskému hnutí hlavní zásluhu na počátku italské renesance a o rozvoj gotického umění v Evropě. Renan označuje svatého Františka za „otce italského umění“ [1]. Františkánský duch, který zrcadlí celou paletu sociálních i náboženských nadějí, především však nové chápání života, přinášel znovuocenění člověka a přírody, přispěl velkou měrou k vytvoření nových způsobů výrazu a k objevení možností k vyjádření ideálu krásy [2]. Bez toho, že by zrcadlilo středověký idealismus a křesťanskou inspiraci, obrací se umění pod františkánským vlivem k subjektivismu, zůstává přitom na půdě víry a současně na půdě naturalismu, přičemž se ale naprosto nezříká zbožnosti. Františkánská zbožnost dává nadto popud k novým úkolům uměleckým, k novým,, uchvacujícím tématům, které hluboce ovlivnily lidové cítění. V literatuře jsou nyní obvyklá rozmáchlá líčení, popisy, dokonce už v prvních biografických pramenech. V křesťanské malbě se poprvé vynořuje portrét, a sice jako důsledek vzniklého zájmu o Františkovu osobu právě také s ohledem na jeho vnější podobu (Cimabue, Simone Martini); opouští se byvší přísná forma byzantinských ikon a světec je představován daleko spíše jako osobnost dějinná a přitom blízká skutečnosti. Také architektura dostává v rámci všeobecně hravých tvarů gotického Božího domu novou sílu vyjadřování. Ještě bezprostředněji lze vystopovat františkánský vliv v renesanční literatuře. František, který se ve své Písni slunce a ve všech svých životních projevech ukázal jako vynikající básník, zanechal svým synům, těmto „božím hudcům“, jako dědictví lásku k přírodě, výmluvnou řeč lásky a bolesti, která se chvěje v srdcích a věcech, ale také okouzlení z tajemství lidové řeči jak vyjádřit krásu. Poetický nádech prochvívá zprávy z prvních časů od Celana až k Fiorettimu a lze ho opět vycítit v literatuře observantů, a sice v díle La Franceschina Jakuba Oddi z Perugie (+ 1488). Jako tvůrci latinských sekvencí a desetiverší si zaslouží zmínky: Tomáš z Celana, který vytvořil několik prací tohoto typu ke cti svatého Františka, a Dies irae, které mu dnešní kritické bádání opět připisuje; Julian ze Špýru (+ kolem 1250), skladatel rýmovaného officia ke cti světců Františka a Antonína, a množství hymnů a sekvencí; Jan z Pechamu (+ 1292), tvůrce Stabat mater dolorosa, a krásné básnické skladby, v pozdějších stoletích mezi lidem velmi oblíbené Philomena, ale také liturgických hymnů, např. Ave, vivens Hostia. Tato díla byla podmíněna novým společenským cítěním, které menší bratři vnesli do liturgických slavností spolu s gregoriánským chorálem. Mezi německy píšícími básníky je nedostižný Jacopone da Todi (+ 1306) co do vášnivosti a bohatství invence; napodoboval ho Hugo Panziera z Prata (kolem 1330), mysticky nadaný poeta, který psal toskánsky. K předchůdcům Dante Alighieriho se právem počítá Jakobinus z Verony (+ po 1260), skladatel dvou rýmovaných básnických skladeb o peklu a ráji. Dantova duchovní a kulturní spřátelenost s františkánským světem a jeho nadšení pro světce, který byl „tutto serafico in ardore“, není snad ani třeba zdůrazňovat.
Jeden z menších bratří, Accursius Bonfantini (+ kolem 1338), byl prvním komentátorem Divina Commedia, jiný, Jan ze Saerravalle (+ 1445), ji později přeloží do latiny. Petrarca se cítil vnitřně s františkánskou rodinou tak spojený, že se považoval „za člena řádu“ [3].
Mimo Itálii básnili v lidové řeči Angličan Thomas z Hales (+ po 1240), Němec Lamprecht z Řezna (+ po 1250), Vlámové Johannes Brugmann (+ 1473) a Dietrich Coelde (+ 1515); Francouzi Jindřich z Avranches (+ po 1260) a Jan Tisserand (+ 1497), který nadto napsal latinské prozaické dílo O filii et filiae; konečně Španělé Ignác z Mendozy (+ 1502) a Ambrož z Montesina (+ 1514), dva mysticky nadaní skladatelé romancí v království katolických Veličenstev.
Gotický sloh je architektonická výrazová forma 13. až 15. století. Františkáni svůj sloh nevytvořili. Popud přišel spíše od cisterciácké reformy. Přesto je možno v gotice vystopovat mnohé zjevné františkánské stopy, především v gotice italské.
Stavbou a výzdobou velké baziliky v Assisi počíná opravdový obrat v umění. Nový umělecký stavební plán pochází od bratra Eliáše, který postavil františkánský kostel také v Cortoně. Santa Croce ve Florencii je však dílo, které je možno považovat za nejtypičtější výraz františkánského ducha. Chudoba byla měřítkem pro architekturu; její kritéria dávají také jistou záruku čistoty jednotlivých prvků nového slohu. Narbonnská kapitula (1260) dala následující směrnice, které získaly charakter zákona:
„Vyumělkovanost a přeplněnost odporují jednoduše chudoby. Proto nařizujeme, aby při zřizování stavebních děl bylo pečlivě zabráněno každé vyumělkovanosti v malbě, v tabulkování, u oken, sloupů a podobných věcí, ale také každé přemíře v délce, šíři a výšce, přičemž je třeba stále počítat s místními poměry. Kostely nesmějí být bez povolení generálního ministra zaklenuty, vyjma presbyteria (apsidy). Zvonice kostela nesmí mít napříště podobu věže. Právě tak nesmí být v budoucnosti okenní skla zhotovována s historickými scénami nebo podobnými tabulovými malbami; z toho lze vyjmout hlavní okno v apsidě za hlavním oltářem, kde mohou být trpěny pouze obrazy Ukřižovaného, blahoslavené Panny Marie, svatého Jana, Františka a Antonína.“ [4]
V celé Evropě můžeme obdivovat prostorná stavební díla menších bratří, kostely se štíhlými a střízlivými loděmi s převládajícími přímými liniemi, křížové chodby v harmonickém spojení půvabu a přísnosti, z běžného stavebního materiálu postavené kláštery, které neznají nároky bohatých opatství, zato však vkus a pečlivost v provedení celku i detailu [5].
Byli také členové řádu, kteří byli architekty, např. slavný humanista Jan Giocondo z Verony (+ 1515), konventuál, od něhož pocházejí mnohá díla v Paříži, Neapoli, ve Veroně, Benátkách, a v Římě. Julius II ho povolal k vedení stavby Svatopetrského chrámu po bok Rafaelovi.
Vlastní umělecko-historický obrat, jak byl zahájen stavbou baziliky v Assisi, spočívá v malířství, v onom odvětví umění, ve kterém se uskutečnilo harmonické spojení bohatosti františkánské invence s náboženstvím a přírodou. Giunta Pisano a Cemabue ve třináctém, Giotto, Simone Martini a Lorenzetti ve čtrnáctém století vypracovali na hladkých stěnách kostelů první velká zobrazení figurálního umění blízkého skutečnosti, neboť malovali postavy, které žijí a cítí, a obdivovatele umění přivádějí k životu a k cítění. Giotto, velký novátor, je neúnavný vypravěč života a ideálů svatého Františka, stejně jako nejjímavějších událostí z evangelia [6].
Menší bratři sami se však ujímají štětce jen málo. Známa jsou zde jména malíře miniatur Jana z Valkenburgu (+ po 1299), Mino Torritiho (+ po 1295), tvůrce velké mozaiky v apsidě Lateránské baziliky (jeho příslušnost k řádu je však pochybná), stejně jako malířů Antonia z Monzy a Jindřicha z Duderstadtu v 15. století.
[1] Francois d´Assis, in: Nouvelles études reiligieuses, Paříž 1884, 337.
[2] Jako klasická díla v této oblasti stále platí: E. Gebhart, les origines de la Renaissance en Italie, Paříž 1879 a H. Thode, Franz von Assisi und die Anfänge der Kunst der Reneaissance en Italie, 4. vyd., Vídeň-Lipsko 1934.
[3] V dopise papeži Urbanovi V. dne 1.1.1369, in: AFH 10 (1917) 243n.
[4] AFH 34 (1941) 48 a 52.
[5] R. Bossaglia, Per un profilo del gotico piemontese. Le chiese degli ordini mendicanti nel sec. XIIIe XIV, in: Palladio n.s. 4 (1954) 27-43. – G. De Angelis d´Ossat, L´architettura sacra del Medioevo in: L´Umbria, (Bologna 1954) 249-271. – H. Konow. Die Baukunst der Bettelorden am Oberrhein, Berlín 1954. – R. Wagner-Rieger, Zur Typologie italienischer Bettelsordenkirchen, in:Röm.Hist. Mitteilungen 2 (1957-58) 266-298. – A. R. Martin, Franciscan architecture in England, Manchester 1937.
[6] A. Goffin, L´art primitif italien, la peinture, Paříž-Bruggy 1930.
 |
|||
|
|
|
||