|
|
|
|
František neměl akademické vzdělání; sám se označoval za „prostého a nevědoucího“; a jestliže vyvolával obdiv učenců, pak to bylo proto, že tu byl ostrý protiklad mezi jakýmsi zvláštním vyšším světlem, které z něho vyzařovalo, a jeho postavením jako člověka bez vědeckého vzdělání. Byl však dost vzdělaný na to, aby dovedl správně ocenit duševní práci a cíle, o které usilovali akademicky vzdělaná. Teologům vzdával velkou úctu a vědu měl ve velké vážnosti, nepovařoval ji však za bezpodmínečně potřenou pro formování a činnost svého bratrstva. Nedůvěřoval spíše vědychtivosti, a to především pro základní závazek bratří k chudobě a pokoře uprostřed božího lidu. Vědění, moc a majetek jsou tři velké pokušení lidské pýchy a nevysychající prameny nerovnosti.
Stejná pohnutka k odříkání, která vedla Františka k tomu, že se zřekl peněz uprostřed společnosti, ve které se mamon stával všemocný, a byla příčinou, že se svými syny chtěl zaujmout poslední místo ve společnosti, přivedla ho také k tomu, že odsunul vědu na vedlejší kolej, a to v době, kdy se v Evropě zvedala nová moc, totiž univerzita. Kromě toho považoval Světec uvedení studia do svého bratrstva za zárodek nerovnosti mezi bratry a obával se dne, ve kterém vzdělaný bratr se dá obsluhovat bratrem neučeným (Leg. Perus., 73).
S radostí přijímal učence prosící o hábit; žádal je však, aby se své vědy zřekli, nikoli aby ji smazali, spíše aby se zbavili ješitnosti, která si nepatřičně přisvojuje dary Boží (2 Cel 194); svoji vědu mají dát zcela do služeb svých bližních. Bratrstvo nikomu nenadržovala snad proto, že by se zabýval vědou. T o je smysl řeholního příkazu: „Ti, kteří nemají vědecké znalosti, nechť neuvažují o tom, jak by je získali. [1]“
František však nebyl fanatikem. Tak jako ohledně klášterů a kostelů dovoloval přizpůsobení dané skutečnosti (okolnostem), přijímal studium jako nezbytnost, která se v bratrstvu vyskytuje pro vzrůstající počet vzdělanců, a která vyplývá z nezadržitelné převahy vzdělání v životě a v řízení společnosti, ale také z jeho nezbytnosti v činnosti kazatelské vedle běžných kázání kajícných. Učinil tento krok velmi pozitivním způsobem koncem roku 1223 nebo začátkem roku11224 v dopise svatému Antoniovi Lisabonskému, začínajícím slovy „Fratri Antonio episcopo meo“ [2], ve které povoloval vyučování bratří ve „svaté teologii“. Pokorný Učitel z Portugalska prováděl požadované odříkání doslova a do písmene. František měl však jednu podmínku: „Studium nesmí vymýtit ducha modlitby a zbořnosti“ – tutéž, kterou řehole uvádí pro práci rukou. Tím postavil oba způsoby zaměstnání na stejnou rovinu, zcela proti běžnému školnímu mínění, podle kterého intelektuální práce dává schopnost k duchovnímu životu.
Tlak Hugolinův a ministrů působil ke stále většímu sbližování řádu s univerzitami. Již za života svatého Františka vstupovaly celé skupiny studentů a magisterů z vysokého učení v Bologni, Paříži a Oxfordu do řádu. Ve stínu těchto univerzit se vzdělávali již v roce 1231 ve zvláštním generálním studiu lektoři, kteří byli vyhlédnutí, aby vedli studium v hlavních klášterech v každé provincii. Tak získali menší bratři nejen vážnost v oblasti vědy, ale také nové možnosti účasti ve službě církvi.
Horliví členové řádu však zachovávali zdrženlivý postoj Zakladatelův jako posvátné dědictví. „Ach Paříži, Paříži,“ volá bratr Egidius, „ty přivedeš ještě řád svatého Františka k zániku“ [3]. V době nejprudšího pronásledování spirituálů obžalovává básník Jacopone di Todi Paříž, že boří Assisi [4]. Stejná nedůvěra se vynořila v počátcích hnutí observantů a jen účinný zásah svatého Jana Kapistrána byl s to ji přemoci.
Za bezprostředních nástupců svatého Františka, především však za Haymona z Favershamu, se stalo studium hlavním zaměstnáním bratří. Jan z Parmy, sám muž učený, nastoupenou cestu sice nebrzdil, ale trval na tom, že věda se má podřídit svatosti.
Svatý Bonaventura, který získal svoje náboženské a vědecké vzdělání ve velkém klášteře v Paříži, si nedovedl představit život a činnost řádu bez pěstování svaté vědy. Jako generální ministr se snažil dokázat, že duševní práce zcela odpovídá řeholi a záměrům svatého Františka, neboť on podporoval kazatelskou činnost a proto přece také musel souhlasit se studiem, které je k ní nezbytně potřebné [5].
Přesto přikládal serafínský Učitel rozumovým důvodům jen druhořadý význam, a popsal znaky studia ve františkánském duchu takovým způsobem, že by s tím mohl souhlasit i samotný František. Činí rozdíl mezi mnichy a členy mendikantů, a to na základě jejich vztahu k božímu království: tito se k němu přibližují per modum supplicatorium, oni per modum speculatorium. Mezi oběma mendikantskými řády, které podporovaly studium, je následující velký rozdíl: „Jedni (bratři kazatelé) se věnují hlavně spekulativní vědě..., teprve potom pomazání (posvěcení); druzí (menší bratři) se oddávají nejprve pomazání (posvěcení),… teprve potom spekulativnímu poznávání. Nechť mezi námi nikdy neschází taková láska nebo pomazání!“ [6]
Tento rozdíl je zřetelně patrný ve spisech obou církevních učitelů, neboť jsou exponenti obou rozdílných pojetí, zvláště ve svých definicích teologie jako odpověď na otázku, zda je teologie vědou spekulativní nebo praktickou. Svatý Tomáš Akvinský: „Svaté učení zahrnuje obojí, spekulativní i praktickou vědu…; je však více spekulativní než praktické, neboť se zaobírá podrobněji věcmi božskými než lidským jednáním.“ [7] Svatý Bonaventura: „Teologická věda je afektivní povolnosti (svolnost naší mysli) ke spekulativnímu nebo praktickému poznávání, má za cíl stejně tak kontemplaci jako dosažení našeho dobra a sice především, abychom se stali dobrými“ (et quidem principalius ut boni fiamus) [8]. Podle jiné formulace: „Teologická věda je zbožné poznávání zjevené pravdy“ (veritatis credibilis notitia pia) [9].
Církevní učitel Bonaventura se toho také pro svoji osobu přidržoval. „Každá pravda mu byla modlitbou“, praví jeho životopisem Bernhard z Bessy. Mezi dvěma problémovými pravdami se rozhoduje pro tu, která více podporovala zbožnost a více sloužila ke cti Boží. Nikdy se nespokojoval s čistě spekulativním poznáním. Jeho heslem bylo: „Kdo dává přednost vědění před svatostí, nebude nikdy šťastný.“ [10] Poznání získané cestou mystiky se musí podle Bonaventury shodovat s vědeckým pozorováním a filosofickou spekulací.
V tomto tak jednotícím nástinu františkánského pohledu na veškerenstvo věcí figuruje Písmo svaté jako věda všech věd, které jediné se mají menší bratři, podle Bonaventurova mínění, věnovat; studium věd profánních dovoluje pouze pro hlubší pochopení Písma. Teologie není nic jiného než život a učení svatého Sdělení, psaného Slova Božího. Rozeznává podle pořadí čtyři oblasti této vědy: 1. Písmo svaté. 2. Církevní Otcové (originalia sanctorum). 3. Učení mužové boží (summae magistrotum). 4. Filosofové a světští spisovatelé. Tito poslední se mají studovat jen zběžně, transeundo et furando. Taková je také metoda pro přisvojení vědy; pro dosažení moudrosti je nezbytný svatý život: vita timorata, impolluta, religiosa, sadificatoria [11].
Již od 13. století byla ve většině klášterů zřízena tzv. partikulární studia. Všichni klerici – kvardiáni, kazatelé a zpovědníci zde nesměli být výjimkou – byli zavázáni k účasti na vyučování lektora, který byl každému bratrstvu určen. Ve všeobecnosti se zde jednalo o veřejné přednášky, které mohly navštěvovat také světští lidé. Pro poučování řádových kandidátu, kteří vstupovali bez předepsané vědecké přípravy, vznikalo pozvolna provinční studium. Pro přicházející kleriky vyžadovaly Narbonnské konstituce ukončené trivium nebo kvadrivium; stanovy z roku 1316 nebyly ale tak přísné, předepisovaly jen způsobilost ke studiu. Od té doby se začalo všemožně zavádět studium gramatiky a logiky. Nadto již od 13. století bylo ve vzdělávacích klášterech provincie běžné studium filosofie – i když ze strany církevního zákonodárství zde byly výhrady vůči filosofii. Provinční studium filosofie bylo v řádu méně obvyklé než studium umění.
Nadanější členové řádu byli posíláni do domů pro generální studium, které byly zakládány dost brzy a především v souvislosti s velkými universitami. Nejslavnější z těchto vzdělávacích center bylo v Paříži.
Již za života svatého Františka vstoupilo mnoho doktorů Sorbonny do řádu, mezi jinými Haymo z Favershamu. Roku 1235 ho následoval nejznámější z profesorů, Alexandr Hales, který přeložil svoji učební stolici do kláštera menších bratří, a tím jejich studium včlenil do university. Každá provincie mohla vyslat do Paříže dva studenty po ukončení jejich provinčního studia. Již byla řeč o nevraživosti, kterou museli mendikanti kolem poloviny 13. století snášet kvůli katedrám, které získali.
Díky blahovůli kancléře oxfordské univerzity, Roberta Grossetesteho, vůči synům svatého Františka, mělo generální studium menších bratří v tamějším městském konventu také právo veřejnosti. Zpočátku zde měli svoje stolice někteří magistři univerzity, od roku 1245, kdy se stal rektorem Adam z Marshe, dostali katedry řádoví profesoři. Roku 1240 byla také studia v Cambridge inkorporována k universit+; dostala stejné výsady jako studia oxfordská, nebyla ale tak proslavená. Ve 14. století dosáhla různá jiná vzdělávací střediska právo zapůjčovat akademické hodnosti, pročež se generální kapitula z roku 1421 viděla být nucena omezit toto právo na již stávající střediska: v Bologni, Padově, v Perugii a u římské kurie pro cismontany, pro ultramontany pak v Paříži, Oxfordu, Toulouse a v Cambridgi; roku 1437 přibyly ještě Salamanca, Lérida, Montpellier, Kolín n. R., Florencie, Neapol, Janov a jedno místo podle volného určení generálního ministra.
V metodickém průběhu čtení a disputací, řádných i mimořádných, se lišilo studium menších bratří jen málo od studia jiných řádů a studia na univerzitách. Délka studia byla v průběhu tří století různá. Svatý Bonaventura předepsal čtyři roky pro provinční studium, které měl převzít lektor; 1316 byla délka studia snížena na tři, později na dva roky. Roku 1500 byly požadovány opět tři roky. Čtení se konala denně dopoledne a odpoledne. Dnů k tomu určených však bylo poměrně málo, neboť prázdniny se táhly obvykle od svátků svatodušních do svátku sv. Františka, k tomu přistupovaly ještě prázdniny vánoční a velikonoční. Při těchto čteních byly dialekticky vykládány sentence Petra Lombardského a bylo vysvětlováno Svaté Písmo, v návaznosti na to následovala praktická morální naučení. „Zavlaování“ studentů na čteních mělo svoji protiváhu při řádných disputacích, kterým byla přikládána velká váha. Čtení a disputace, nacházely svoje nezbytné doplnění ve cvičných kázáních lektorů a studentů. Dvakrát ročně, ale zcela mimořádně také při jiných příležitostech, např. při slavnosti generální kapituly, bylo zvykem konat slavnostní disputace, zvané de quodlibet, při kterých se každý řád snažil zablýsknout svými talenty [12].
Od konce 13. století byli studenti od skončení svého noviciátu do 25. roku svého věku postaveni pod vedení magister iuvenum; před dosažením tohoto věku nikdo nebyl vysvěcen na kněze. Jak výslovně potvrdily exempce Alexandra IV a Klementa IV., byly řádové studijní domy zcela samostatné. Lektoři byli jmenovaní řádovými představenými podle směrnic konstitucí. Jmenovací právo pro domy generálního studia náleželo generálnímu ministrovi, a to při kapitule nebo mimo kapitulu, když byl dotázán jistý počet kompetentních spolubratří. Pro provinční studijní domy měl toto právo provinční ministr. Funkce lektora nabyla časem velkého významu a lektoři sami, zvláště v domech generálního studia se těšili dalekosáhlým výsadám.
O nějaké jednotné františkánské škole v tom smyslu, že by celý řád byl zavázán následovat jednoho jediného učitele, nemůže být ani řeči. Pouze v dobách úpadku a v důsledku rivalitního myšlení jiných řádů vznikal exkluzivní dogmatismus [13]. Přesto lze stanovit jisté směrování, jeho východisko a cíl je nám znám, takříkajíc jde o jistou skladbu, složení myšlenek a učení, které se vyvíjelo v rámci syntéze, která byla vždy vyjadřována, ale písemně nebyla nikdy zachycena. Charakteristickými znaky tohoto učení nejsou ani tak přísné formy jako spíše vlastní duchovní stanovisko, které můžeme bez námahy rozpoznat jako typicky františkánské. Takový duchovní postoj neboli forma mentis vyplývá z duchovního založení samotného svatého Františka.
Dávat přednost lásce před spekulativním poznáním – v tom spočívá františkánská dialektika. Dát vůli přednost před rozumem – to je cesta františkánského výstupu. Rozjímat o Bohu jako o dobru a pravdě – to je cílem františkánského života a myšlení. „Ve dvojím pojmu: láska – vůle“, říká Otec Gemelli, „se shodují všechny františkánské směry“.
Františkánské filozofování souvisí přes středověkou tradici a svatého Augustina s platonismem. Tato patristická případně augustiniánská tradice, do které se františkánský světový názor dá dobře zasadit, udávala až do poloviny 13. století tón v západní církvi, to znamená až do doby, kdy aristotelismus, christianizovaný akvináty, získával stále více půdu na univerzitách [14]. Pro nadcházející františkánské velikány učeného světa byly ve 13. a 14. století dvě střediska vzdělání, která sama znamenají epochu: Paříž a Oxford.
Přede všemi jako pravzor učence ve smyslu sv. Františka, jak již bylo poznamenáno, září Evangelický doktor (Doktor Evangelicus) Antonín z Padovy. Vyšel z univerzity v Coimbře a z augustiniánské spirituality, byl magistrem, kazatelem, představeným a současně horlivým členem oné skupiny v rádu, která se označovala jako strana zelantů.
Avšak mužem, který ukázal františkánské vědě smě, byl Alexandr Hales (+ 1245)), Doctor irrefragabilis, magister a rektor na Sorbonně. Platí za prvního ze scholastiků, který při zpracovávání své nedokončené Summa theologica použil jako pomůcku celou aristotelovskou filosofii a zahájil tak novou éru v pěstování křesťanské vědy.
Alexandrovým žákem byl Jan de Rupella (de la Rochelle, + 1245), který se se svým mistrem dělil o katedru, rozhodný obhájce aristotelovské filozofie a poněkud nakloněný averroismu. Alexandrovými žáky byli dále: Vilém z Middletonu (+ kolem 1260), rektor pařížský a skladatel pozoruhodných komentářů k Písmu; Alexandr z Brém (+ 1271), rovněž známý komentátor Bible; Odo Rigaud (+ 1275), přednášel na univerzitě a jeho komentář k sentencím požíval velké vážnosti; nejznámější z nich, Bonaventura z Bagnoregio, který před 1260 vystřídal Viléma z Middletonu jako rektor univerzity.
Doctor seraphicus, svého času zvaný Doctor Devotus – jeho život spadá současně do doby Doctora Angelica, a sice od roku1257, kdy oba v Paříži obdrželi doktorský klobouk, až k jejich smrti, od které je dělilo jen několik k dní v době II. lyonského koncilu 1274 – vytvořil v syntéze tradiční filozofie protivníka tomistického systému, spočívajícího na aristotelismu. Od Stageiřana (A. pocházel ze Stageiry) jak je Aristoteles také nazýván, převzal vědu, od Platona moudrost a od svatého Augustiny křesťanské myšlenky obou filozofů. Pro Bonaventuru je jen jeden mistr, Kristus, jenom jedna věda, totiž ta, která nás s ním spojuje. Přírodní vědy jsou mu filozofií, ta však spolu s těmi prvními, mu splývá s teologií.
Dogmatika, která je založena na víře, se mu vrací k mystice, jejímž základem je víra a zkušenost. Úhelnými kameny jeho filozofické syntéze jsou exemplarismus a iluminační teorie. Exemplarismus je zvláštní bytí (jsoucno) metafyziky; místo aby uvažoval o věci o sobě (Ding an sich) samé, jak to činí peripatetikové, uvažuje o ní raději v Božím bytí, v exemplaristických idejích Boha, které jsou takříkajíc modelem, vzorem věcí stvořených. Zásluha filozofů je podle něho v tom, že objevují více nebo méně dokonalé stopy Boha ve všem bytí až ke spojení s Bohem samým. Zvláštní osvícení spočívá v intuitivním nazírání prvních principů, zvaných contuitio, a nadpřirozeném chápání základních pravd. Tady se jedná o opravdové božské osvícení, bez něhož v našem poznání není žádné jistoty, protože mu jinak schází základ, o které by se mohlo opřít. Toto přirozené osvícení prý je bez nadpřirozeného osvícení z víry a z mystické kontemplace až dále k extázi neúplné. Jak Alexandr Hales, tak i Bonaventura vidí Boha spíše jako sdílející se dobro než jako prapříčinu stvoření.
Mistrovské dílo Bonaventurovo je Itinerarium mentia in Deum, nádherný souhrn jeho filozofických, teologických a mystických názorů. Jiný jeho pokus o syntézu představuje spis De reductione artium ad Theologiam. Jeho nejvýznamnější teologická díla jsou: Commentarii in quattuor libros Sententiarum, Breviloquium, Collationes in Hexaëmeron, a komentáře ke knize Kohelet, ke Knize moudrosti, k evangeliu Janovu a Lukášovu [15].
Z pařížských profesorů, kteří více či méně byli bezprostředními žáky svatého Bonaventury, zasluhují vlastní zmínky tito: protiaverroista Gilbert z Rournai (+ 1284); protitomista Vilém de la Mare (+ kolem 1298); Petr Jan Olivi (+ 1298); byl to vysoce ctěný učitelský mistr spirituálů a autor mnoha komentářů ke Knize přísloví a k různým knihám Nového zákona; Matěj z Aquasparty (+ 1302), lektor v Bologni a později rektor v Paříži; Richard z Mediavilla (+ kolem 1308), Doctor Solidus zvaný, nejpozoruhodnější z profesorů pro svoje filozofické názory; Jan z Erfurtu (+ 1309 nebo později), dobrý církevní správce; kardinál Jan z Murra (+ 1312), také katedrový učitel; Gonsalvus Balboa (+ 1313), rektor v Paříži, učitel Duns Scotův a autor významných filozofických pojednání, které byly později publikovány pod jménem Gonsalvus Hispanus; Alexandr z Alessandrie (+ 1314), rektor v Paříži a dobrý moralista [16].
Františkánská světla na pevnině pocházela většinou z Anglie. Studijní dům v Oxfordu se vyvinul ve studijní středisko největšího významu [17]. Jeho zakladatel, Grosseteste (Robert), velký přítel menších bratří, dovedl dát tomuto studiu vědeckou spolehlivost a současně encyklopedickou šíři, čímž se vysoko pozvedlo nad ostatní vzdělávací centra oněch dob. Profesoři, kteří tam byli vzdělaní, ovládali řečtinu a hebrejštinu a tím daleko předčili jiné scholastiky, kteří byli odkázáni na latinské překlady.
Když Grosseteste byl roku 1235 jmenován biskupem v Lincolnu, přenechal svoji katedru menším bratrům, kteří roku 1247 v osobě Adama z Marshe, jednoho z nejvlivnějších mužů ve své vlasti, dostali prvního rektora svého řádu. Spolu s ním byli vynikající: Richard Rufus z Cornwallu (+ kolem 1260); Tomáš z Yorku (+ kolem 1260), spisovatel první sumy Metafyziky ve 13. století; Jan Guallensis (+ kolem 1285), který se později stal rektorem v Paříži a zanechal pozoruhodné filosofické i teologické spisy; nejslavnější a nejtvořivější ze všech, Doctor Mirabilis, Roger Bacon (+ 1292). Chtěl postavit teologii na vědecký základ, velmi málo si cenil scholastiků pro jejich neznalost biblických jazyků, platí za otce experimentální metody ve vědách, předvídal a předpověděl většinu moderních vynálezů a byl filozofem, matematikem, astronomem, fyzikem, chemikem i filologem v jedné osobě.
Bacon však není jediným menším bratrem v oblasti experimentálně-vědecké. Byl mnohem více nakloněn onomu filozofickému stanovisku, které podle svatého Augustina učilo bezprostřední duchovní pojetí individuálního a konkrétního – zcela v protikladu ke stanovisku aristotelsko-tomistickému – zájmu o přírodu. Tak napsal okolo poloviny 13. století Bartoloměj z Glanville (zvaný také Bartolomaeus Anglicus) svoje dílo De proprietatibus rerum. Ve stejné době vyšlo dílo Tractatus super totam astrologiam Bertharda z Verdunu. Bonaventura z Isea (+ 1260) se stal známým svými spisy o medicíně a alchymii. Petrus Gallago (+ 1267) biskup v Kartageně přeložil nejen mnoho pojednání Aristotelových a Averroesových z arabštiny, nýbrž zanechal také dílo Summa astronomica a traktát De animalibus. Petrus Peregrinus z Maricourtu (+ po 1269) proslavil svoje jméno svým dílem Epistola de magnete, ve kterém poprvé ukázal na magnetickou odchylku, a také svými vědomostmi v oblasti experimentální fyziky; byl učitelem Rogera Bacona, který mu vzdával velkou chválu pro jeho výzkumnické zaujetí. Nakonec je třeba se zmínit o znamenitém spolupracovníku krále Alfonse Moudrého Kastilského při jeho kulturních podnicích a učitelovi prince Sancha, totiž o Janovi Egidiovi ze Zamory (+ po 1318), který zanechal několik děl historických, jednu Historia naturalis, dílo Liber de arte musica a pojednání Contra venena.
Obrátíme-li se opět ke škole oxfordské, setkáme se s Janem z Pechamu (+ 1292), rektorem v Paříži a skladatelem významných filosofických a teologických traktátů a díla De sphaera. Roger Marston (+ 1303) byl teolog, zcela zaměřený na Augustina.
Nejvýznamnější představitelem oxfordské univerzity byl však Duns Scotus, který později učil v Paříži. Doctor Subtilis (+ 1308) se poznenáhlu stal oblíbeným učitelem františkánské školy v rodině konventuálů a observantů. Věrný svému minoritskému postavení vypracoval nový myšlenkový systém založený na lásce. Bonaventurské pojmy iluminace (osvícení) a exemplarismu u něho neplatí. Daleko víc vyzvedá voluntarismus jako základní učení, to je tvrzení o přednosti svobodné,m duševní činnosti vůle, která vše uvádí v řád, a která propůjčuje člověku jeho vlastní individualitu. Františkánské pojetí Krista jako ohniska všehomíra (Christocentrismus) vrcholí ve Scotově učení o motivu vtělení: Slovo se stalo člověkem nikoli pro dílo vykupitelské, ale daleko více proto, aby Bůh našel mimo sebe bytost, která by ho mohla svojí láskou milovat:„I kdyby Adam nezhřešil, stalo by se Slovo člověkem“. Kristus, nejvyšší ze všech bytostí je spojovacím článkem mezi stvořením a Stvořitelem, mezi časem a věčností. Scotus je nadto tvrdošíjným propagátorem učení o Neposkvrněném početl Mariině; toto učení shledali profesoři z řádu menších bratří ve víře křesťanského lidu a koncem 13. století ho přenesli na universitu; důsledkem toho bylo, že obhajoba tohoto učení se stala věcí cti celé řádové rodiny menších bratří. Jako hlavní dílo doktora Subtilis se uvádí jeho dvoudílný komentář k sentencím: Opus Osoniense a Opus Parisiense [18]. I kdyby nenáležel prvnímu řádu, nesmí při vypočítávání velkých františkánských mužů ducha chybět Doctor Illuminatus, Raimundus Lullus (+ 1316), jehož nanejvýš svérázná díla jsou proniknuta zcela minoritským duchem, a ovlivnila další vývoj filozofie v některých oblastech řádu. Jako filozof, mystik, básník a apoštol nahlíží na vědu vždy v jejím služebném poslání pro obrácení nevěřících, heretiků a pohanů. Jeho nejznámějším a v jeho očích také nejdůležitějším dílem je Ars magna, způsob dialektického aparátu, kterým chtěl řešit všechny vědecké problémy [19].
Zlatý věk františkánské vědy sahá až do poloviny 14. století. Vynikají: Hugo do Novo Castro (+ po 1322), zvaný Doctor Scholasticus, bojovník za učení o Neposkvrněném početí Mariině; Vital de Four (+ 1327) se svým dílem De rerum principio; Aufred Gontier (+ 1328), Scotův žák a lektor na generálním studiu v Barceloně; Franz z Meyronnes (+ po 1332), Doctor Famosus, rektor v Paříži a přívrženec Scotův; Wilhelm Rubio (z Rubionu) (+ kolem 1333), pozoruhodný filozof, a jeho krajan Anton Andreas z Aragonie (+ kolem 1333); Paulin z Benátek (+ 1344), složil traktát De regimine rectoris o státní autoritě; Franz Rubei z Ascoli (+ po 1334), magister pařížský; Bonagratia z Bergama (+ 1340), známý jako Doctor Decretalium, který uplatnil svoji neobyčejnou schopnost řečnickou v boji proti papežovi Janu XXII. a Benediktovi XII., ale také proti spirituálům; Alvarus Pelayo (Alvarus Peagii, + 1350), další odborník na dekretálie, který se však zastával papežství proti Bonagratiovi, Ockhamovi a Marsiliovi z Padovy; Petr z Navary (zvaný také z Atarabie, + 1437), Doctor Fundatus; Mikuláš z Lyry (+ 1349), Doctor Planus, rektor v Paříži, výborný znalec bible, napsal vlivné dílo Postillae perpetuae in universam Sacram Scripturam, a proti Židům zaměřených několik pojednání; Gerhard Eudes (Odonis, + 1349), Doctor Moralis, byl jednou generálním ministrem řádu; Pontius Carbonell (+ 1350) který vydal četné komentáře k Bibli; Landulfus Caracciolo z Neapole (+ 1351), Doctor Collectivus, autor traktátu o Neposkvrněném Početí; Petr z Aquily (+ 1361), zvaný též Scotellus, nesl čestný název Doctor Sufficiens a byl úctyhodným filosofem; konečně Jan de Roquetaillade (Rupescissa) (+ 1365), osamělý myslitel v oblasti eschatologie.
Byli dva silní géniové, kteří ukázali scholastickému myšlení nové cesty: Petr z Aureoly (Aureoli, + 1322), a příjmením Doctor Facundus, žák Scotův, později protivník skotismu a tomismu, vystupoval však silně pro Neposkvrněné početí; vydal Compendium sensus litteralis sacrae Scripturae, které dlouhý čas sloužilo jako školní příručka; co mu však dalo pečeť jako zakladateli nové cesty je jeho konceptualismus ve filozofii (směr v učení o universaliích, podle kterého všeobecné existuje jen v pojmech). Vilém Occam (+ 1347), zvaný Venerabilis Inceptor, se vzdělával v Oxfordu, Janem XXII. byl exkomunikován, protože se zastával Ludvíka Bavorského a pro svoje převratné učení o církevní moci, vystupoval jako protivník scholastiky a Duns Scota, zvláště pro jeho učení, a vytvořil zvláštní filozofický systém, který se označuje jako nominalismus. Vedl dělící čáru mezi oblastí smyslů a zjevením; rozum nemůže pro tuto dělící čáru překročit věci tohoto světa; člověk, tak učil Occam, musí omezit svoje poznání na poznávání zkušenostní, křesťan však poznává vírou to, co leží na oné straně viditelného světa, totiž univerzálnost. Víra však nesmí ani umenšovat rozumové zkoumání konkrétních daností, ani nesmí ukládat lidské vůli absolutní morální zákony. Occamismus byl filosofií 14. století; rozšířil se na univerzitách, zvláště na pařížské a dodal reformátorským bludům od Wicklefa až po Luthera cennou výzbroj [20].
I když 2. polovina 14. století se může prokázat méně významnými postavami, přece doznívá jmény dvou významných spisovatelů:Kataláncem Franzem Eiximenisem (+ 1409), autorem početných děl latinských i psaných lidovým jazykem, mezi nimi knihy El crestía a Regiment de Princes; a Řekem Petrem Philargisem z Kandie na Krétě, budoucím papežem Alexandrem V. (+ 1410), velkým humanistou, literátem a teologem; vyučoval řečtině v Oxfordu a v některých vzdělávacích centrech v Itálii.
15. století, u observantů tak bohaté na impulsy k vnitřní obnově a k apoštolátu, sotva dalo vzniknout spekulativnímu myšlení a vědeckým múzám; observanti se ostatně dlouho zdráhali, než přemohli počáteční výhrady vůči studiu a svoje odmítání akademických hodností. Konventuálové nadále dbali mnoho na vědeckou vážnost a vlastnili vysoko ceněná vzdělávací střediska, ačkoli nebylo lze zaznamenat žádný vědecký přínos, který by stál za zmínku.
Bratři, kteří vědecky pracovali, utráceli svoje síly většinou tím, že vystupovali pro Neposkvrněné Početí, přičemž docílili pozoruhodných úspěchů, jako např. oné definice na koncilu v Basileji, o kterou usilovali.
Při tom vynikli: Petr Porcher (+ 1447) a Jan ze Segovie (+ 1458). Jako teologové Neposkvrněného Početí a spisovatelé si zasluhují zmínky: Jan Bremer (+ 1444), magister v Erfurtu; Konrád Bölmin (+ 1449), který se zasazoval o rozšíření teologie německým jazykem; Anton Rho (+ po 1450); Vilém de Vaurouillon (+ 1463); Heinrich von Werl (+ 1463), skladatel pojednání De Immaculata Conceptione B. M. Virginis; Matthias Döring (+ 1469), kterému se připisuje knížečka proti papežovu primátu; Mikuláš Lackmann (+ 1479), magister v Erfurtu a dobrý učitel práv; Antonius Trombetta (+ 1517), účastník V. Lateránského koncilu; Lukas Pacioli (+ 1517), který pečoval o rozšíření algebry na Západě. Všichni byli konventuálové a většinou Němci. Dále musí být jmenováni: Franz della Rovere, papež pod jménem Sixtus IV. (+ 1484), uznávaný scotista a muž velkého ducha, který dal humanistickým představám a cílům své doby, se všemi jejich světly a stíny dát domácí právo na papežském dvoře.
Známi observanti jsou: Angelus Chivasso (+ 1495), morální teolog a skladatel Summa casuum; Španělé Alfons López Spina (+ 1495), který sepsal apologetickou knihu Fortalicium fidei, a Jan z Marcheny (+ po 1502), kosmograf a spolupracovník Kryštofa Kolumba. Ve Španělsku se zasadil o nový rozmach vědy koncem 15. století kardinál Jiménez de Cisneros (+ 1517), který založil univerzitu v Alcalá (1508), jež stála cele ve službách renesance. Vydal také monumentální dílo Biblia Sacra Polyglotta, zvaná také Biblí námořníků. Tím vším uvedl prvky humanistického vzdělání do křesťanské vědy, a tak razil cestu pozitivní teologii.
[1] O postoji Zakladatele řádu ke studiu a vědám panují protichůdná mínění. Viz. H. Felder, Geschichte der Wissenchaftlichen Studien im Franziskanerorden, Freiburg i.Br. 1904, 58-96; E. Gilson, Die Philosophie des heiligen Bonaventura, 2. vyd., Köln-Olten 1960, 59 –83; Fratien de Paris, Histoire de la fondation et de l´evolution de l´Ordre des Freres Mineurs au XIII e siecle (Bibliotheca Seraphico-Capuccina 29), Řím 1982, 81-96; L. De Sarasola, San Francisco de Asís, Madrid 1960, 3394-417. – C. Berubé, De la théologie a l´Ecriture chez St Bonaventure, in: CF 40 (1970) 7-70. – O. Chmucki, „Ignorans sum et idiora“. Míra školního vzdělání u svatého Františka z Assisi, in: I. Vásquez (vydavatel), Studia historico-ecclesiastica. Slavnostní vydání pro prof. Luchesia G. Spätlinga, Řím 1977, 283-310.
[2] K. Esser, Opuscula des hl. Franziskus von Assisi, Grottaferrata 1976, 147-154.
[3] Cron. XXIC Generalium, in: AF III 263.
[4] Poesie spirituali, vyd. B. Brugnoli, Florencie 1914, 57.
[5] Epist. de tribus quaestionibus, 9, in: Opera omnia VIII 334.
[6] In Hexaëmeron, Collat. XXII, 21n, in: Opera omnia V 440.
[7] Summa theol., P.I, qu a 4 resp.
[8] Proem. In I Sentent., qu 3, in: Opera omnia I 13.
[9] De donis Sp. Sancti, Coll. IV, 3, in: Opera omnia V 476
[10] In Hexaëmeron, Coll. XIX, 3, in: Opera omnia V 420.
[11] Hilarinus a Lucerna, De spiritu studiorum franciscano, in: CF 3 (1933) 161-181. – A. Kleinhans, De studio s. Scripturae in Ordine fr. minorum saec. XIII, in:Antonianum 7 (1932) 413-440. – G. H. Tavard, Transiency and permanence. The nature of Theology according St. Bonaventurae, N.Y. 1954. – Felicianus a Floriana, De natura theologiae ad mentem s.Bonaventurae, Marsa (Malta) 1956.
[12] H. Felder, ibid. 317-369, 380-546. – B. Kurtsheid, De lectorum ordinis minorum formatione, Quaracchi 1930. – M. Brlek, De evolutione iuridica studiorum in ordine minorum, Dubrovník 1942. – L. di Fonzo, Studi, studenti, e maestri nell´ordine dei francescani conventuali dal 1223 al 1517, in: MF 44 (1944) 167-195. – E. Frascadore – H. Ooms, Bibliografia delle Bibliografie. Gli studi e l´ordine dei minori, in: AFH 57 (1964) 316-366
[13] Od roku 1331 podle nařízení Konstitucí musela se dávat přednost Alexandrovi z Hales. Generální kapitula 1373 se vyjádřila ještě zřetelněji a prohlásila ho za jediného učitele. Řádové stanovy Alexandra VI. k němu přiřadily roku 1500 svatého Bonaventuru, Františka z Meyronnes a Richarda z Mediavilly. Od poloviny 16. století začal postupně udávat tón Duns Scotus. M. Brlek, Legislatio Ord. fr. Minorum de Doctore Immaculatae Conceptionis, in: Antonianum 29 (1954) 497-522.
[14] E. Longpré, St. Augustin et la pensée franciscaine, in: France Francisc. 15 (1932) 5-76. – C. Moron Arroyo, Aristotelismo y augustinianismo en la univesidad de Ciudad de Dios 176 (1963) 646-665. – Hadrianus a Krizovljan, Primordia scholae franciscanae et thomismus, in: CF 31 (1961) 133-175. Zdrženlivost menších bratří vůči tomismu plyne z toho, že v něm viděli příbuznost s averroismem. Jejich výhrady ještě zesílily, když roku 1277 byl odsouzen Siger z Brabantu. Generální ministr Bonagratia přikázal na kapitule ve Strasburku (1282) provinciálům, aby Sumu Tomáše Akvinského nikomu nedávali, leda nejlepším lektorům, ti ale museli mít stále současně po ruce se Summou Correctorium fratris Thomae; toto dílo představovalo skutečně rozsáhlé popření tomismu. Srov.. AFH 26 (1933) 139.
[15] Omezuji se na uvedení tří důležitých prací, které byly vydány u příležitosti výročí sv. Bonaventury: S. Bonaventura, 5. sv. (1274-1974); Grottaferrata 1973-1974. Celý pátý svazek je věnován bibliografii. – San Bonaventura maestro di vita francescana e di sapienza cristiana. Atti del Congresso Internaz. di S. Bonaventura, Roma 19-26 stt. 1974, 3 svazky, Řím 1976. – B. Distelbrink, Bonaventurae scripta autentica dubia vel spuria critice recensita, Řím 1975. – Poukazuji také na bibliografii k Bonaventurovi v Indexu CF 1931-1970, 90-97.
[16] Srov.. P. Glorieux, Répertoire des maitres en thélogie de Paris au XIIIe siecle, II, Paříž 1934. Recenze k tomu in: Rech. Théol. Anc. Méd. 18 (1951).
[17] A. G. Little – F. Pelster, Oxford Theology and Theologians 1282-1302, Oxford 1934. – C. K. Brampton, Sobre la licenciatura de los lectores franciscanos en Exford entre los aňos 1286 y 1330, in: Estudios Ecl. 38 (1963) 249-254.
[18] E. Gilson, Jean Duns Scot. Introduction a ses positions fondamentales, Paříž 1952. Bibliografie k tomu in: Index CF 1931-1970, 303-308.
[19] E. W. Platzek, R. Lull. Sein Leben, seine Werke, die Grundlage seines Denkens, 2 svazky, Řím-Düsseldorf 1962-1964. – J. N. Hillgarth, Lulio, Raimundo-Lulismo, in: Dicc.Hist.Ecl.Esp.II (Madrid 1972) 1359-1367 (s bohatou bibliografií).
[20] K bibliografii o Occamovi a occamismu srov. Index CF 1931-1970, 257-259.
|
|
|
||
 |
|||