|
|
|
|
Na počátku 13. století se začala narušovat jednota Říše a feudální společenské uspořádání se dostávalo do krize. V Itálii a v evropských zemích, které měly styk s námořním obchodem, byl stále více patrný nový prvek, který se prosazoval proti oběma středověkým institucím:byla to obec. Utvářela se z nových společenských tříd řemeslníků a obchodníků a byla poznamenána novou měšťanskou dynamikou demokratického zaměření, novým hospodářským řádem, založeným na peněžním systému, hybností v protikladu k usedlosti majitelů pozemků, svými novými mravními představami a svými novými náboženskými požadavky. Na druhé straně Alp se probudil nový národní cit s nároky, které byly neslučitelné s jednotou civitas christiana. Střetnutí mezi papežstvím a Říší, nejvyššími představiteli této jednoty, jí dalo ještě ve 13. století smrtelnou ránu. Zrod nového pocitu sebevědomí lidu s novou kulturou dávaly znát lidové jazyky, které postupně zatlačovaly latinu ve veřejném životě i v národním písemnictví.
František z Assisi stojí mezi feudalismem a obcí, mezi zánikem jednotné Říše a vznikem států národních, mezi řečí učenců a řečí lidu. Jako měšťanský syn z lidové vrstvy ztělesňuje aktivní a konstruktivní síly, současně sen o rytířství a snahu ukončit jednu epochu. Spojuje dvě časová období a ve své osobě sjednocuje všechny protiklady onoho přechodného století. Obec se vymyká nejen feudální hierarchii, ale staví se i mimo oblast vlivu mnišství, které svým pozitivním působením bylo první civilizační a misionářskou silou v hlubokém středověku. Měšťanům, kteří pracovali a pohybovali se uvnitř své obce, připadalo opatství stejně tak nepřístupné jako opevněný hrad zeměpána [1]. Místo mnichů kázali nyní lidem nějací reformátoři, aby se vrátili zpět k chudobě, k evangeliu, ke společnému majetku, aby se cítili odpovědni za svého bratra, ale k tomu všemu navíc kritizovali a odmítali současnou církev.
Valdenští z Lyonu byli potvrzeni roku 1179 papežem Alexandrem III. Bylo jim dovoleno složit slib chudoby, ale nesměli kázat bez svolení biskupa. Když se však bez zábran oddali kazatelské činnosti, brzy se obraceli proti vysokému duchovenstvu a snažili se rozšiřovat bibli mezi prostým lidem. Byli odsouzeni papežem Luciem III. v roce 1185. Učili, že každý věřící křesťan, který zachovává evangelium, je knězem, a že naproti tomu církevní obřady nehodných kněží jsou neplatné. Roku 1218 se spojili s Chudými z Lombardie neboli Patareny, kteří si od poloviny 12. století získávali oblibu mezi lidem svými prudkými útoky proti pohoršlivému chování kléru. Byli velmi úspěšní zvláště mezi řemeslnickými cechy.
Kataři, neboli albigenští, kteří měli četné přívržence v jižní Francii a v Normandii, vyznávali filozoficko-teologickou víru, jejímž základem byl manichejský dualismus. Popírali některá základní dogmata křesťanství, odmítali Starý zákon a ošklivili si jakýkoli vnější náboženský úkon. Dělili se na „Věřící“ a „Dokonalé“. Tito poslední se honosili přísnou morálkou a nanejvýš tvrdou askezí.
Pod větším nebo menším vlivem těchto heterodoxních snah tvořila se také náboženská společenství nového typu, která právem můžeme označit za předchůdce františkánského řádu [2].
Humiliáti z Lombardie tvořili původně (1178) zbožnou společnost lidí nižšího společenského postavení, kteří neskládali sliby a nevedli společný život, ale scházeli se ke společné denní práci. To je teprve opravdový vznik samostatných sdružení. Také oni se věnovali kázáním a byli zato v roce 1184 exkomunikováni. Papež Inocenc III., který měl zvláštní dar, že ze všeho použitelného učinil nástroj k rozkvětu církve, vzal je opět do společenství církve a roku 1201 jim dal vnitřní řád, řeholi. Členili se do tří skupin: jednu skupinu tvořili muži a ženy, kteří zůstávali ve svých domovech; druhá pozůstávala z mužů a žen, kteří odděleně žili jistým společenským životem, ale přesto zůstávali lidmi světskými; konečně byla skupina kleriků a laiků, kteří vedli společný přísný život a kteří tvořili opravdový řád. Jednoty humiliátů byly podobny hnutí bekyní a pikhartů, které ve stejné době vznikalo ve Flandrech [3].
Katoličtí chudí tvořili dvě skupiny: jedna v království Aragonském, založená Durandem z Huesca, a druhá v Lombardii, jejímž zakladatelem byl Bernard Primo. Durand z Huesca patřil k Valdenským, obrátil se však roku 1207 pod vlivem svatého Dominika Guzmána a rozhodl se, že bude celý život bojovat proti heretikům a nástrojem že mu bude věda a evangelní chudoba. Nové bratrstvo bylo potvrzeno Inocencem III. v roce 1208. Řádová pravidla skupiny, založené Bernardem Primo, byla potvrzena roku 1210.
Nelze popřít, že jsou mnohé styčné body mezi ideálem, o který usilovala tato hnutí, a evangelním zaměřením františkánských bratrstev [4].
Oficiální církev, silně proniknutá duchem feudalismu a vybudovaná na systému germánského obročnictví, učinila od Řehoře VII. významný krok na cestě k nezávislosti na světské moci, sama však zůstávala hluboce zesvětštělá. Od roku 1198 seděl na stolci Petrově papež, který byl velkou osobností s církevním i politickým rozhledem: byl to Inocenc III. Byl hluboce proniknut vědomím, že je hlavou křesťanstva, Města Božího na zemi, a že „Sacerdotium“ je nadřazeno „Imperiu“: světská moc je podřízena moci duchovní skrze plnomocenství Kristova náměstka. Byl si však také vědom své zodpovědnosti za duchovní pokrok a neustálou obnovu církve. S opravdovým zájmem sledoval každé zjevné působení Ducha svatého v křesťanském lidu, i když přicházelo z ještě tak šerých okruhů společnosti [5].
Benediktinský řád ovlivňoval po dobu šesti století evropskou společnost svojí „stabilitas loci“, svým programem služby Bohu a práci. Mnich, podřízený vedení a působení opatovu, dostával od řádu vše, co pro svoje tělo a duši potřeboval, a dával všechno, i svoji vlastní vnější činnost, řádu a pro řád. Clunyjská reforma od 10. století a cisterciácká reforma od 12. století nabídly křesťanskému světu dvě různé formy benediktinského ideálu: Cluny s leskem své liturgie a svého umění, se svým společenským vlivem a se svojí kulturní prací, a cisterciácký řád se zdůrazněním prostoty a přísnosti života, s neustálým mlčením a spíše subjektivní zbožností. Mnichové pocházeli ze šlechtického stavu majitelů půdy; kandidáti z nižších vrstev se museli spokojit s tím, že sloužili klášternímu společenství pouze jako „konvrši“.
Ve stejné době se pozvolna objevovaly – ve větší či menší příbuznosti s benediktinskou rodinou – některé řády, které se pro svoje poustevnictví a pro svůj přísný způsob života těšily velké oblibě mezi lidem: byli to kamaldulové (1012), vallumbrozáni (1028), kartuziáni (1084), řády Grandmont (1099) a Fontevrault (1101).
Na druhé straně přejímali řeholní klerici – sdružení kleriků se společným životem – od 11. století řeholi svatého Augustina. Totéž činila ve 12. století mnohá poustevnická společenství. Podstatné v těchto monastických směrech byla vita comunis: pod jednou střechou, u společného stolu a ve společné modlitbě (chór) [6].
Institucí, která naznačovala přechod od přísně mnišského pojetí řádového života k životu otevřenému pro apoštolát mimo klausuru, byl řád premonstrátů, založený roku 1119: spojuje duchovní péči s poustevnickým (samotářským) životem.
Vskutku nový způsob, jak vést život zasvěcený Bohu, přinášejí Menší bratři a dominikáni, dvě sesterské rodiny, které dovedly odpovědět na požadavky dějinné chvíle, i když rozdílnými prostředky a různými postupy. Tak začíná doba řádů mendikantů, jak byli později nazýváni.
Dominik Guzmán (+1221), řeholní klerik ve městě Osma, podle příkladu Duranda z Huesca přistoupil na myšlenku jeho řádu, převzal tytéž cíle a téměř stejné prostředky: potírat bludné učení v Languedocu kázáními, proto studovat teologii a žít v dobrovolné chudobě. Roku 1215 se odebral do Říma, aby si vyprosil potvrzení, které v následujícím roce obdržel od papeže Honoria III. Oba zůstali řeholními kleriky podle Řehole svatého Augustina. Ze začátku dovolovali majetek a příjem peněz, ale od roku 1217 razil nový řád méně mnišskou cestu, věnoval se apoštolátu a oddal se úplné chudobě. Při jedné ze svých mnoha cest do Itálie se setkal Dominik s Františkem a projevil živý zájem o život Menších bratří. Není však snadné zjistit, jak dalece ovlivnil františkánský experiment nové společenství. To základní pro životní program a pro činnost bratří kazatelů bylo studium: byli určeni k tomu, aby byli pugiles fidei et vera mundi lumina (bojovníci za víru a světla pravdy pro svět), podle slov stvrzovací buly.
Společná modlitba měla být krátká, aby měli více času na duchovní vzdělávání. Byl to tedy zcela a plně řád pro kleriky (vzdělance) [7].
Narodil se roku 1181 nebo 1182 v umbrijském městě Assisi [8]. Jeho otec, kupec Pietro Bernardone, zaměnil křestní jméno synovo Jan za Francesco. Po veselém a více méně lehkomyslném mládí pocítil ve věku 25 let, že se milostí Boží změnil. Tuto proměnu připisoval tomu, že sám sebe přemohl a dal se do služby malomocným, mezi které „ho Pán zavedl“ (Závěť).
Jednoho dne, když se modlil před obrazem Ukřižovaného v napolo rozbořené kapli v San Damianu, slyšel hlas Kristův, který mu přikazoval: „Františku, jdi a obnov moji církev!“. Potom došlo ke konfliktu s jeho otcem, který se ho před biskupem zcela zřekl. Po tři roky si pak vyžebrával svoje živobytí a věnoval se obnově církevního života v okolí Assisi, přičemž ho mnozí pokládali za duševně chorého. Až jednoho dne, snad o svátku sv. Lukáše (18. října), roku 1208 [9], když slyšel čtení z evangelia o vyslání apoštolů, objevil svoje opravdové poslání: „žít tak, jak to žádá svaté evangelium“ (Závěť). Odložil svůj poutnický šat, který doposud nosil, chodil nadále v jednoduchém oděvu opásán provazem, bosý, oznamoval Boží království a vyzýval k obrácení. Tenkrát k němu přicházeli jeho první druhové, kteří byli připraveni sdílet s ním jeho život: Bernard z Quintavalle, Petr Cattani, Egidius z Assisi a další.
František byl slabé tělesné soustavy a jemné povahy, byl nadán vynikajícím jemnocitem a velkou touhou po vzdělání, právě tak jako pronikavým rozumem, schopností reflexe a rozhodnou vůlí, i když nebyl prost nebezpečí zrádných hlubin svého nervního založení. Přistupoval k tomu smysl pro věci konkrétní a bezprostřední intuice v různých životních situacích, spolu s otevřenou srdečností a radostí ve vztahu k lidem a událostem. To vše mu umožňovalo, že nikdy neztrácel svoji osobnost. Jako básník miloval život a přírodu, rozuměl řeči neživých věcí a veden svou silnou vírou hravě ve všem stvořeném objevoval stopu Boží.
Svým původem náležel k nové společenské vrstvě řemeslníků a obchodníků, kteří získávali stále větší vliv na veřejný život v italských obcích. Ale jeho rytířský duch ho sbližoval více s feudálním světem trubadúrů a s lidskými ctnostmi potulných rytířů:byla to zdvořilost, věrnost, velkorysost, odvaha, soustrast se slabými a bezbrannými. V jeho životě vidíme stálý rozpor mezi neodolatelným nutkáním k činu, k putování světem, a silou, která ho táhla do samoty a k tiché důvěrnosti bratrského kroužku. Měl moudrost těch, kteří neabsolvovali trivium a quadrivium a nebyli proto počítání mezi clerici nebo litterati. Rád o sobě říkal, že je prostý a nevzdělaný (idiota), nebyl však žádným hlupáčkem. Ovládal běžnou latinu, kterou se naučil ve škole u kostela sv. Jiří. Dovedl zpívat v provensálském jazyce. Znal romance a písně trubadúrů, především však četl bibli a meditoval nad ní, zvláště nad Novým zákonem [10].
První skupina, která se vytvořila kolem Františka, si byla vědoma své výlučnosti a vázanosti k evangeliu, když se zdržovala v ubohých chatrčích Rivotorto. Z toho vycházela při své první apoštolské činnosti: Bernard s Petrem, František s Egidiem. Brzy se k nim připojovali noví druhové a tak bratrské společenství dobrovolných chudých vzrůstalo.
Když se zakladatel přesvědčil, že jeho zástup modlitbami a strádáním chudoby dostatečně dozrál pro dobrodružství evangelia, organizoval první opravdovou misii. Ve dvojicích procházeli krajinami Itálie a přitom kázali a vyžebrávali si na svoje živobytí. Utrpení, které na této první cestě snášeli, bylo první velkou zkouškou pro nové hlasatele pokání. František je často utěšoval v těchto těžkých začátcích optimistickou vizí budoucího velkého zástupu mužů ze všech vrstev společnosti a ze všech národů, kteří se k nim postupně připojí.
Když kajícníků z Rivotorto bylo dvanáct, napsal František první forma vitae, které dějepisci nazývají První řehole. Jak sám ve své Závěti říká, a víme to také z jiných svědectví, omezoval se tento „Způsob života“ na řadu textů z evangelia, které se vztahovaly ke zvolené náplni života. Text ve svém původním pojetí se nezachoval. Není však těžké ho rekonstruovat na základě Nepotvrzené řehole, Závěti a životopisných pramenů. Základní ustanovení byla tato: závazek k životu podle evangelia, úplná chudoba skupiny, požadavek kajícnosti jako životního postavení při putování světem bez jakéhokoliv zajištění, k zachování života sloužila práce a almužna.
Tehdy se domníval František, že nastala chvíle, aby si opatřil potvrzení římské církve. Všechen jeho zástup se připravil na cestu do hlavního města křesťanů. Tam se setkali s Guidem, biskupem z Assisi, který je představil kardinálu Janovi od sv. Pavla. Jako bývalý cisterciácký mnich se je snažil přemluvit ke vstupu do nějakého kláštera nebo k poustevnickému způsobu života. František vytrvale odpíral a nakonec se mu podařilo získat kardinála pro svoji věc. Odpor římské kurie byl velký. Nakonec však zvítězil vliv kardinála od sv. Pavla, jasnozřivost Inocence III. a Františkův idealismus, který se odvolával na právo brát evangelium vážně. Nový řád byl na jaře roku 1210 (podle jiných 1209) potvrzen. Kardinál od sv. Pavla udělil s papežským zmocněním těmto dvanácti bratřím klerickou tonzuru, která jim dávala církevní imunitu.
Zcela prozaická událost je po návratu donutila, aby opustili svoje útočiště v Rivotorto. Tehdy František obdržel od opatství clunyjského z Monte Subasio Porciunkuli, kde objevil svoje evangelní povolání. Toto místo se nadále stalo střediskem bratrského společenství. Kolem malé kaple Panny Marie Andělské si zřídili několik chatrčí z větví slepených hlínou, které jim sloužily k jejich pobytu.
Členové této skupiny se ostatním lidem představovali nejprve jako kajícníci z Assisi [11]. Podle toho se zdá, že pomýšleli na to, nazývat se Malí chudí. Když však viděli, jaké nebezpečí se skrývá v tomto jménu v době, kdy mnozí stavěli chudobu na odiv jako znamení nesouhlasu, rozhodl se František pro název Menší bratři (fratres minores) [12]. Slova „fraternitas“ a „minoritas“ vyjadřovala dobře ideál evangelia. Sabatier i jiní chtěli vidět v tomto názvu důležité sociální a politické hledisko františkánského hnutí, a to v souvislosti s tehdejším konfliktem mezi maiores neboli šlechtici a minores neboli měšťany, jako by se František rozhodl pro jednu společenskou vrstvu. Právě v roce 1210 došlo ke smíru mezi oběma znepřátelenými stranami. Kromě toho šlo u oněch minores o majetnou třídu ve městech, jejíž snažení se málo shodovalo s evangeliem, a nikoli o nižší vrstvu lidu. Důvody, které pohnuly zakladatele k tomu, aby zvolil tento název, je třeba daleko spíše hledat v textech evangelia, které hovoří o pokoře, o duchu služby a o zaujímání posledního místa. Již v První řeholi stojí: At‘ jsou menší (1 Cel 38).
Roku 1212 se k tomuto způsobu života svatého Františka připojila mladá Klára z Assisi, která náležela ke šlechtické rodině Favaronů. Vzniklo sesterské společenství Chudých paní, pro které sám František nalezl přístřeší u kostela sv. Damiána. Téměř ve stejném čase a jako výsledek působení kázání Františkova i začlenění Menších bratří do společenské současnosti vznikala bratrstva kajícníků z lidí neženatých i manželských, kteří žili podle stejného ideálu ve svých domovech, bez toho, že by se vzdali jinak běžného způsobu života. Toto hnutí mezi světskými lidmi dostalo v roce 1221 svoji organizaci, jak se zdá, zásluhou kardinála Hugolina [13].
Ale František se nespokojil s tím, že šířil svoje poselství pokoje pouze v Itálii, cítil se být povolán pro celý svět. Roku 1212 se pokusil odcestovat do Sýrie s přáním, aby přivedl nové duchovní tažení tam, kde stáli proti sobě křesťané a Saracéni ve zbrani. Když tento pokus ztroskotal, šel následujícího roku do Španělska, aby se odtud dostal k Maurům do severní Afriky. Ani tento podnik neměl úspěch, protože cestou onemocněl a musel se spokojit s poutí do Santiaga de Compostela. Roku 1215 se sešel IV. lateránský koncil. Není známo, zda se ho František zúčastnil. Moderní autoři to tvrdí a připisují zvláštní uctívání znaku T (tau) svatým Františkem dojmu, jaký na něj učinila zahajovací řeč Inocence III., který hovořil na slova Ez 9,4-6 [14]. Koncil zakázal zakládání nových řádů. Každá nově vzniklá instituce zasvěceného života měla převzít „řeholi a organizaci některého již stávajícího řádu“ [15]. Musel tak učinit dominikánský řád, který převzal řeholi svatého Augustina. Ale pokud šlo o Menší bratry, prohlásil Inocenc III., že jejich způsob života byl již předtím potvrzen Apoštolským Stolcem [16].
Nejen životopisné prameny, ale dokonce i současní kronikáři mimo řád, mezi nimi zvláště Jakub z Vitry, vyzdvihují novitas (novost) františkánského hnutí a jejich životního stylu.
K Františkově osobní duchovní zkušenosti se přidružilo sebevědomí zakladatele, což si uvědomil, jakmile viděl kolem sebe několik druhů. Nehledal k tomu žádný podnět v již stávajících formách řádového života a také nepotřeboval, aby mu jiní uváděli, v jaké podobě se má život jeho zástupu utvářet. Až do konce svého života hájil energicky původnost svého evangelního poslání proti všem pokusům ze strany těch, kteří se mu snažili vnutit jiné modely: „Když mi dal Pán bratry, nikdo mi neukázal, co mám dělat. Ale Nejvyšší mi sám zjevil, že mám žít podle způsobu svatého evangelia, a já jsem to dal sepsat několika prostými slovy, a pan papež mi to potvrdil.“ (Závěť) Jestliže František tak pospíchal s tím, aby charisma svého založení podrobil potvrzení římského biskupa, nedělo se tak ani na radu nějaké mimo stojící osoby, ani na základě nějaké taktické úvahy o nutnosti zajistit si veřejné přijetí svého bratrstva, a tak se chránit proti žalobám z hereze, ale jedině a pouze na základě své osobní víry v hierarchii církve.
S jemným cítěním, díky evangeliu, dovedl se zařadit do společenské a náboženské skutečnosti své doby. „Jít mimo svět “ (Závěť) – to pro něho neznamenalo uzavřít se do kláštera, ale nabídl společnosti, která se dusila řemeslnickou výrobou a obchodnickými závazky, živoucí a bezprostřední svědectví křesťanského obrácení: stále aktuální příklad pokání. Menší bratři měli žít mezi lidem, měli být součástí společnosti svojí prací, za kterou přijímali odměnu, svojí modlitbou, spolu s křesťanskou obcí, svými kázáními v lidu srozumitelné řeči. A proti ziskuchtivému snažení nových velitelů života obce měli podávat svědectví dokonalé chudoby, zvláště pokud jde o peníze.
Tím odpovídali na požadavky evangelní upřímnosti, kterou jinověrné směry vyzdvihovaly, oni se však od nich rozhodně distancovali; u nich nebylo negativní kritiky veřejných zlořádů, jejich poselstvím byla spíše láska a pokoj, především však úctyplná a dětská příchylnost k zástupcům oficiální církve: k církvi římské, k episkopátu, ke kléru.
Je nepochybné, že František měl od počátku sebevědomou snahu založit skutečný řád [17], ale takový řád, který by se svými vlastnostmi zřetelně odlišoval od dřívějších monastických zařízení. Život podle evangelia, jak nám ho ve svých osobních spisech vypodobnil a jak ho v prvních letech s dokonalou originalitou také prožíval, se vyznačuje následujícími prvky:
1) Kontemplativní a zároveň praktická zbožnost, silně inspirovaná láskou, která se projevuje synovským vztahem k Bohu, který je nejvyšším Dobrem, pramenem všeho Dobra, v poddajnosti „Duchu Pána a jeho svatému působení“, ve svobodě Ducha, spojené s upřímným a čistým srdcem, v osobní i společné modlitbě, „Bůh uctívaný v duchu a v pravdě“. Prostota a radost jsou podstatné součásti tohoto vpravdě křesťanského ovzduší v bratrském společenství.
Zcela na začátku pozůstávalo Boží oficium z recitování určitého počtu Otčenášů pro každou kanonickou denní dobu, s koncovou modlitbou „Adoramus te, Christe, hic et ad omnes ecclesias…“ („Klaníme se Ti, Kriste, zde i ve všech Tvých chrámech…“) (1 Cel 45). Později, když počet kleriků vzrůstal, modlili se církevní hodinky podle obyčeje římské církve; laičtí bratři se modlili nadále Otčenáše (Nepotvrz. řehole 3). Rozjímání bylo běžné, nebylo však jednotně řízeno; bratřím byla dána možnost, aby si vyhledali vnější prostředí, které by jim vyhovovalo, třeba v blízkém lese.
František omezil značně půst, který byl běžný v monastických řádech, a zrušil také nepřetržitou abstinenci, která byla tehdy zvykem. Bratři zachovávali několikero postních období a postili se kromě toho každou středu a pátek. Jinak podle evangelia směli jíst každé jídlo, které jim bylo předloženo (Nepotvrz. řehole 3).
2) Základním prostředkem k následování Krista je chudoba – minoritas. Chudoba neznamená jen zřeknutí se materiálních statků a práva na vlastnictví, nýbrž závazek k úplné evangelijní nejistotě celého společenství, vnitřní vzdání se osobního i vnitřního prospěchu ve prospěch lásky k bližnímu a připravenosti ke službě všem lidem. Společenství bratří v chudobě má „putovat světem“ a nést poselství pokoje, vyhýbat se jakékoli vázanosti k tomuto světu a žít jako „poutníci a cizinci na tomto světě“ (Řehole 6).
Menší bratři nebydleli v klášteřích. Bratrské společenství nepotřebuje společnou střechu, nepotřebuje společný sbor, ba dokonce ani společný stůl. To znamená: vita communis nespočívá pro ně v těchto třech jistotách, neboť slib chudoby se nenaplňuje pouze tím, že se osobní zřeknutí nahradí užíváním majetku společenství, nýbrž životem more apostolorum, po způsobu apoštolů, což pro skupinu jako takovou znamená plnou svobodu pro království Boží. Pro Františka je chudoba bratrského společenství daleko důležitější než chudoba každého jednotlivého bratra.
3) Bratrské společenství (fraternitas) je označení, které zakladatel dává svému zástupu, který se skládá z „duchovních bratří“, to znamená, že náleží k duchu a je oproštěno od jakéhokoliv sobeckého vztahu k majetku na základě chudobného a čistého života. V tomto společenství panuje naprostá rovnost bez jakéhokoliv rozlišování, ba ani ne na základě kněžského svěcení. Vztahy mezi bratry se řídí „horlivostí ve vzájemné službě a poslušností“. Žádný bratr si nesmí osobovat chování nebo právo nadřazenosti nad ostatními bratry. Ti, kteří měli oprávnění dávat rozkazy, jsou označováni jako „pomocníci služebníků“ svých bratří. (Nepotvrz. řehole 4 a 5; Řehole 10)
Jestliže toto bratrské společenství uvnitř skupiny se stane křesťanskou skutečností, rozšiřuje se na všechny lidi, přátele i nepřátele, na křesťany i nekřesťany, ba na všechno tvorstvo: všichni jsou „bratři a sestry“, neboť všechno, co je stvořeno, má svůj počátek v „Bratru“ Kristu.
4) Až do roku 1217 nelze hovořit o nějaké organizaci v přísném slova smyslu. Bulou nepotvrzená Pravidla určují: „Bratři nechť nemají ani nějakou pravomoc jeden nad druhým, ani nějaký úřad, který by vládl, ale nechť si vzájemně pomáhají a poslouchají“ (Nepotvrz. řehole 5, 9.14). Život bratrského společenství měl duchovní centrum ve Františkově osobě, který nebyl ani tak jejich hlavou, jako spíše vzorem a rádcem pro všechny. Až do zavedení noviciátu v roce 1220 se přijetí do řádu provádělo tak, že nový člen si oblékl hábit a opásal se provazem. Důkaz o povolání k životu podle evangelia spočíval ve zřeknutí se všeho majetku a ve službě malomocným.
Bratrské společenství se periodicky scházelo ke kapitulám, aby se udrželo vědomí sounáležitosti, aby se posilnili v závazcích, které společně převzali, a příležitostně také, aby přezkoušeli a doplnili ustanovení, která zaručovala jednotu na základě společného „způsobu života“ (forma vitae), který se přizpůsoboval podle potřeby k dané skutečnosti.
Společný řádový šat, prostý a chudý, činil tuto vnitřní jednotu patrnou i navenek. Avšak jednota nebyla žádnou uniformitou: František respektoval jedinečnost každého bratra, jeho osobní „omilostnění“.
5) Živobytí si opatřovali prací. Jen když jim práce neposkytovala věci nezbytné k životu, hledali bratři útočiště u „stolu Páně“: prosili o almužnu. Nebyl to však úmysl Františkův založit „žebravý řád“. Při vstupu do společenství se nevzdávali bratři svého dřívějšího povolání nebo řemesla, nýbrž provozovali ho dál jako prostředek k dosažení životních potřeb nebo jako nižší službu. Proto si směli podržet nářadí a nástroje k provozování svého povolání. Jiní pracovali jako domácí pomocníci nebo pomáhali rolníkům v jejich práci. Jako mzdu přijímali naturálie, nikdy peníze. Avšak jejich oblíbeným zaměstnáním byla služba malomocným, se kterými se dělili o výtěžek své práce a svých almužen. (Nepotvrz. řehole 7-9). Přes den pracovali, kázali nebo si vyprošovali almužnu; v noci se stáhli do nějaké poustevny, do azylu pro malomocné nebo do nějaké chrámové předsíně - stávalo se, že jim přístřeší poskytla nějaká zbožná duše.
6) Kázání „více svým příkladem nežli slovy“ je podstatným prvkem ve službě Menších bratří vůči lidem. Vedle „kajícných“ kázání, která mohli konat všichni, byla také naučná kázání, která mohli konat jen kněží, kteří byli k tomu zplnomocněni. Ale i tato kázání musela být srozumitelná pro lid a zaměřená na kajícné obrácení.
František si často kladl otázku, jak by mohl uvést v soulad život tichého nazírání, který tak dobře vyhovoval jeho mystickému založení, a vnější činnost mezi lidmi, ke které ho nutila jeho oddanost Kristu. Odpověď, kterou ve své otevřenosti pro vůli Boží nacházel, byla vždy ta, že si udělené milosti nesmí nechat pro sebe, ale musí se podělit se všemi lidmi. Střídal vždy působení na cestách se životem v poustevnách. Učil tomu také své bratry. Poustevna, která se vždy nacházela na venkově uprostřed nedotčené přírody, nabízela ve styku s Bohem duchovní obohacení a možnost obnovy bratrské soudržnosti v důvěrnosti malého kroužku bratří. Nebyl to poustevnický život v přísném slova smyslu.
V tomto apoštolském způsobu života zaujímá zvláštní místo vystupování Menších bratří jako misionářů a jejich činnost mezi nekřesťany. Je tomu věnována dlouhá kapitola v Pravidlech z roku 1221.
Všechny tyto prvky byly dále rozvíjeny, byly přizpůsobovány početnímu růstu bratrského společenství a požadavkům nových životních a pracovních podmínek a byly doplňovány přejímáním mnohých činností z jiných řádů. Avšak dynamika z prvních dob zachovala františkánskému hnutí jeho nezaměnitelnou jedinečnost po staletí.
[1] E. Perroy, Le Moyen ?ge, v: Hist. gén. des civilisations, III, Paris 1967, 251-264, 349-399. L?Italia comunale dal secolo XII alla metŕ del secolo XIV, Milano 1940.
[2] Srov. C. Thouzellier, Hérésie et hérétiques. Vaudois, Cathares, Patarins, Albigeois, Roma 1969. C. Violante, Studi sulla cristianità medievale, Milano 1972.
[3] J. Van Mierlo, Béguins, béguines, v: Dict. Spiritualité, I, Kol. 1341-1353. L. Zanoni, Gli umiliati... nei secoli XII e XIII, Roma 1970.
[4] H. Grundmann, Religiöse Bewegungen im Mittelalter, Berlin 1935 (2. vylepšené a doplněné vydání, Hildesheim 1961). Neue Beiträge zur Gesch. der rel. Bewegungen im Mittelalter, v: Arch. Kulturgesch., 37 (1955) 129-182. K. Esser, Die religiösen Bewegungen des Hochmittelalters und Franziskus von Assisi, v:Festgabe Joseph Lortz, II, Baden-Baden 1958, 287-315. Ilarino da Milano, La spiritualità evangelica anteriore a san Francesco, v: Quaderni di Spiritualità francescana, 6, Assisi 1963, 34-70.
[5] A. Fliche - V. Martin, Histoire de ľEglise, X, Paris 1950, 11-43, 180-193.
[6] La vita comune del clero nei secoli XI e XII, 2 sv., Milano 1962.
[7] M. H. Vicaire, Histoire de saint Dominique, 2 sv., Paříž 1958. A. M. Walz, Compendium historiae Ordinis Praedicatorum, 2. vyd., Romae 1948.
[8] Srov. A. Terzi, Cronologia della vita di san Francesco, Roma 1963, 1 n. R. Brown, Saint Francis of Assisi. A biography by O. Englebert, Chicago, 365 n.
[9] Srov. A. Terzi, citovaná již kniha, 25-64; R. Brown, citovaná již kniha, 364-396. Nejnovější studie vylučují datum 24. února, které se objevuje v moderních biografiích. Zdá se jisté, že slyšel evangelium Lk 10,1-8.
[10] Bibliografie k životu a osobnosti svatého Františka se nachází u R. Browna, citovaná již kniha, 1-15. O. Englebert, Vida de san Francisco de Asis, Speyer 1952. Collectanea Franciscana – Bibliographia Franciscana, Index: 1931-1970, Roma 1972, 207-216.
[11] Viri poenitentiales de civitate Assisi; Tres Comp., 37.
[12] Burcard di Ursperg, Chronica, v: Testim. minora saec. XIII, vyd. L. Lemmens, Quaracchi 1926, 19; 1 Cel., 38.
[13] O obou řádech, obecně zvaných 2. a 3. řád, vyjde dějepisný náčrt v posledním dílu tohoto spisu.
[14] Srov. Gratien de Paris, Historia de la fundación…, 33; O. Englebert, výše citov., 225-227.
[15] Conciliorum Oecum. Decreta, Freiburg 1962, 218.
[16] Není pro to žádný doklad, ale skutečnost je potvrzována v Legenda perugina, 67:Postea in Concilio omnibus annunciavit, ačkoli není jisté, že se to vztahuje na IV. lateránský koncil; některé rukopisy mají: in consistorio. V každém případě se zdá jisté, že Inocenc III. veřejně ověřil potvrzení, které dal Františkovi ústně.
[17] Srov. K. Esser, Anfänge und ursprüngliche Zielsetzungen des Ordens der Minderbrüder, Leiden 1966, 18-32.
|
|
|
||
 |
|||