|
|
|
|
V prvním desetiletí svého trvání rostlo bratrské společenství rychle. Prameny nás zpravují, zajisté s určitou nadsázkou, o 3 000 bratří, kteří se sešli ke kapitule roku 1221, a o 5 000 bratří, kteří se sešli na tzv. „rohožkové“ kapitule, asi roku 1222 [1]. Také kronikáři stojící mimo řád hovoří o překvapivě rychlém rozšíření [2].
Tento nekontrolovaný nárůst bratří přinášel s sebou především nebezpečí, že byli přijímáni všichni kandidáti bez rozdílu, kteří brzy, bez potřebné přípravy byli posíláni do světa. Zpočátku zachovávala přítomnost zakladatele s jeho osobním vlivem duchovní napětí a věrnost životnímu programu, který byl vytvořen pro hrdiny. Avšak se zvětšováním počtu bratrů a šířením řádu až do nejvzdálenějších oblastí se tento vedoucí a určující vliv zmenšoval. Počáteční spontánnost se přeměnila v neukázněnost a úpadek, protože jednotlivec nebyl před těmito nešvary chráněn denním rytmem klášterního společenství. Nebylo málo těch, kteří „se toulali mimo poslušenství“ (Nepotvrz. řehole 5,19), nebo se oddali zahálce a tak poškozovali dobré jméno řádu.
Na druhé straně podobnost mezi snahami heretických hnutí této doby a způsobem života Menších bratří přinášela s sebou to, že při prvním objevení v nějaké oblasti byli od biskupů přijímání s podezřením. O této starosti hovoří 19. kapitola Nepotvrzené řehole: „Všichni bratři musejí být katolíci, musejí katolicky žít a mluvit“ (Nepotvrz. řehole 19,1).
Je samozřejmé, že mezi přemýšlivými bratry se toto znepokojení rozšířilo. Skutečně dosahovali učení bratři, zvláště klerici, stále většího významu, také proto, že František sám jim dával velkou důvěru. Františkánské prameny jim dávají jméno fratres sapientes, scientiati, clerici a často jsou jmenováni spolu s ministry, protože hlavně z nich byli tito (ministři) vybíráni. Tato skupina bratrského společenství postrádala – aniž by proto jejich příchylnost k zakladateli a k jeho programu života podle evangelia byla menší – účinnější organizaci a přesnější zákonodárství, jehož kodifikace by mohla sloužit jako podklad pro vedení řádu. Byli by rádi také přejímali prvky z monastických řádů, které se dlouhou zkušeností už osvědčily. František se rozhodně stavěl proti těmto úmyslům stejně jako proti každému rozvažování lidské moudrosti, které mohlo odejmout sílu všemu tomu, co bylo pro něho základní v následování Krista: „úplná chudoba“ s její nejistotou a s jeho smyslem pro putování, rovnost mezi bratry a to, co nazýval „cestou k prostotě“.
První úspěch kruhu učených bylo rozdělení na provincie. Byl to velmi významný krok, který dává tušit tvůrčí sílu a přizpůsobivost k dějinnému okamžiku u samotného Františka, neboť organizace, která byla zavedena, byla pro mnišské tradice zcela nová. Je třeba také ještě uvážit, že bratři v těchto provinciích žili stále ještě bez stálého bydliště. Provincie se tak stala vlastně společenstvím bratří, kteří právě putovali, kteří se pohybovali v určité oblasti a vyvíjeli tam svoji činnost pod vedením „provinčního ministra“. Rozhodnutí kapituly (1217) vešlo do řehole v tomto znění: „Všichni bratři, kteří budou ustanoveni za ministry a služebníky ostatních bratří, rozdělí bratry na provincie a do míst, ve kterých mají být. Jsou povinni bratry vždy znovu navštěvovat, povzbuzovat a duchovně posilovat. A všichni moji ostatní požehnaní bratři nechť je bedlivě poslouchají ve věcech, které se týkají spásy duše a neprotiví se našemu životu“ (Nepotvrz. řehole 4,1-2).
Obojí toto omezení autority ministrů, zakladatelem důrazně potvrzené, stejně jako závazek, který řehole bratřím ukládá, aby totiž zkoumali způsob jednání jejich ministra a aby ho opravovali, jestliže by nezachovával životní řád bratrského společenství, ba dokonce na něho upozornit generální kapitulu, kdyby se nelepšil (Nepotvrz. řehole 5) - to vše ukazuje, jak se František zdráhal přenechat bratry neomezené vůli představených a jak se snažil uchránit je před možným odchýlením od obecného ideálu. Je také možné, že tyto texty ukazují, jak chtěl celek bratří chránit před pronikáním hierarchie, která by je mohla odloučit od autority uctívaného otce.
Důsledkem rozdělení na provincie bylo rozšíření řádu mimo Itálii a do Orientu.
František zvolil jako pole působnosti pro svůj apoštolát Francii. Vydal se na cestu. Když přišel do Florencie, bylo domluveno jeho setkání s kardinálem Hugolinem ze Segni, biskupem ostijským, který byl papežským legátem pro Lombardii a Toskánsko. Tato schůzka znamenala počátek upřímného přátelství, které spojovalo tyto dva tak rozdílné muže, a kteří si později tak rozuměli a doplňovali se. Hugolin se v budoucnu stane Františkovým rádcem. A jeho první rada zněla, aby se František vrátil do Assisi a necestoval do Francie. Že není dobré vzdalovat se od centra bratrského společenství právě ve chvíli, kdy se zavádí nový systém ústřední správy [3]. V plánech ministrů se předvídalo něco na způsob generální kurie, stálé sídlo ministra pro celé bratrské společenství.
Protestantská škola s Paulem Sabatierem se domnívala, že za zfalšování františkánského ideálu je zodpovědný především Hugolin. Zneužil prý hnutí vyvolané sv. Františkem, jeho prostotu a domnělou nezkušenost pro plány papežského Stolce, a to s ochotnou a moudrou pomocí kruhu učených.
Nelze popřít velký kardinálův podíl na vzniku a vývoji františkánských institucí. Tento vliv byl až do určitého mezníku rozhodující, hlavně co se týče druhého a třetího řádu, jak ještě uvidíme, což nás však nesmí zavádět k tomu, abychom v něm viděli skutečného zakladatele. Hugolin sám, už jako papež Řehoř IX., připisuje v různých dokumentech Františkovi nejen iniciativu jako „zakladateli a vůdci řádu Menších bratří“ [4], nýbrž připisuje mu také vznik „klausurních sester“ a „kajícníků“ [5].
Vliv Hugolinův na vývoj řádu se projevil především v ochraně, kterou Františkovi sám od sebe nabídl a kterou potom František na „rohožkové“ kapitule přijal za kardinálova předsednictví, a konečně při sestavování definitivní řehole. Tak alespoň ujišťuje on sám jako papež v bule Quo elongati z roku 1230 [6]. Zprostředkoval také řádu mnoho papežských dokumentů, které mu udělovaly různá privilegia, časem také „za zády“ a proti vůli sv. Františka.
Hugolin se shodoval s Františkem v podstatných věcech jeho ideálu. Miloval ho a ctil jako vyslance Božího. Jednal s ním vždy se zdvořilostí a upřímností. Byl ale zcela jiného mínění, co se týče pojetí tohoto evangelního ideálu bratrského společenství a praktického uskutečňování úlohy, ke které on byl v církvi povolán. Jako muž u kormidla a jako předvídavý organizátor byl proniknut hlubokým smyslem pro církev a toužil po její obnově. Na jedné straně byl přísný, málo nakloněný citovým hnutím a přehnanému idealismu, chápal však a obdivoval snahy Poverella, na druhé straně však podporoval hlediska kruhu učených bratří, ovšem bez Františka a přímo proti němu.
Ve skutečnosti nesdílel s Františkem pojetí bezstarostné odevzdanosti do rukou Boží Prozřetelnosti. Nesouhlasil také s tím, aby byli bratři posílání do světa bez doporučujících dopisů. První velká misionářská cesta, naplánovaná na kapitule roku 1217, byla opravdu pochybením, posuzujeme-li ji lidskou moudrostí. Pouze ve Španělsku byla úspěšná. Z Francie, Německa a Uher se bratři vraceli utrápení a znechucení. Je jisté, že Hugolin vyžadoval bulu Cum dilecti filii z 11. června 1218, první dokument, který byl římskou kurií vydán ve prospěch nového řádu. Byl určen všem prelátům církve, doporučoval jim Menší bratry a napomínal je, aby je přijímali „jako katolíky a věřící“ [7].
Právě tak nebyl srozuměn s duchem prostoty a pokory, který byl přijat celým řádem jako základní požadavek. S ohledem na obnovu církve by kardinál rád viděl, kdyby Menší bratři od počátku zastávali důležitá místa v hierarchii a plnili veřejné úkoly. Avšak v tomto ohledu nemohl zlomit Františkův odpor: měli zůstat „minores“ uprostřed Božího lidu (srov. 2 Cel, 24 a 148). Pro tuto minoritas odmítal zakladatel také všechna privilegia a doporučující dopisy určených biskupům a kléru vůči bratřím.
Stejně jasně protikladný byl názor Hugolina a Františka, pokud šlo o požadavek studia. Kardinál by si přál, aby vzdělanci, kteří ve stále větším počtu vstupovali do řádu, mohli lépe využít svůj talent. Proto povzbuzoval ty, kteří chtěli zřizovat studijní domy. Ještě uvidíme, jaký postoj k tomu zaujímal zakladatel.
Co se týče klášterní observance a umrtvování, pohyboval se Hugolin po obvyklé linii monastických řádů. To bude zvlášť patrné, až budeme hovořit o klariskách. František naproti tomu byl naplněn velkým duchem volnosti, který měl své kořeny v evangeliu. Tyto protiklady, které nelze popírat u těchto dvou přátel, jsou zcela jasně vidět, srovnáváme-li Františkův Testament s bulou Quo elongati [8].
V kapitule, která bezprostředně následovala, shromáždili se ještě všichni bratři v čele se svými ministry. Zdá se, že roku 1218 byl mezi nimi přítomen svatý Dominik, který se velmi podivoval nad tím, že v tomto tak početném shromáždění dobrovolných chudých, kteří se spoléhali na Boží Prozřetelnost, nic neschází. Pohnut touto zkušeností, doporučil úplnou chudobu také svým řádovým bratřím [9].
Další důležitý krok ve vnitřním vývoji a vnější organizaci bratrského společenství představuje kapitula z roku 1219. Na ní byly poprvé organizovány misie mezi nevěřící. Jednu skupinu poslal zakladatel do království Marockého. František sám spolu s ostatními druhy se vydal na cestu do Orientu. Při obléhání Damietty křižáky se mu podařilo proniknout pokojnou cestou přes bojovou linii až k egyptskému sultánovi a získat si jeho náklonnost. Jako plod této cesty bylo založení kustodie Svaté Země. Tentokrát se Hugolin zakladatelově cestě neprotivil. V jeho nepřítomnosti chtěl uskutečnit určitý plán. František zanechal jako své vikáře Matěje z Narni a Řehoře z Neapole. Oba byli přesvědčení představitelé toho kruhu, který chtěl rozvíjet a hierarchizovat řád. První měl mít stálé sídlo v Porciunkule, druhý měl navštěvovat provincie.
Oba vikáři si pospíšili svolat zvláštní kapitulu, které se měli zúčastnit pouze „někteří starší (seniores) bratři z Itálie“ (podle svědectví Jordána z Giano) [10]. Toto shromáždění vynikajících osobností vydalo několik dodatkových ustanovení s tím úmyslem, aby se řádu dodalo tvářnosti asketické přísnosti, zvláště tím, že byly převzaty předpisy abstinence od řádů mnišských. Zásadně byla uložena trvalá abstinence, s tou jedinou výjimkou, jestliže věřící sami od sebe nabídnou bratřím maso. Půst byl rozšířen na tři dny v týdnu: pondělí, středa a pátek, a to nad postní dobu, kterou vyžadovala řehole. Nebylo dovoleno si přitom opatřovat žádné mléčné pokrmy, a v pondělí a v sobotu se jich měli úplně zdržet.
František dostal zprávu o těchto novotách, které odporovaly svobodě evangelia, a o úpravě, kterou vikáři na svou vlastní zodpovědnost chtěli dát řádu. Zprávu mu přinesl bratr, který cestoval do Orientu výhradně za tímto účelem. František rychle odcestoval zpět do Itálie. Jeho přítomnost přivítala většina prostých bratří jásotem.
Ihned rozpoznal hrozící nebezpečí. Kromě tendence k mnišství byly zde ještě jiné novoty. Bratr Filip Longo, vizitátor chudých žen, dostal od Svatého stolce bulu, která měla chránit řád proti nepřátelům. Jan z Capella měl v úmyslu založit řád pro malomocné. Petr Stacia, provinciál z Bologne, vybudoval v tomto univerzitním městě konvent s úmyslem zřídit v něm studium. V Porciunkule zařídila městská správa dům k ubytování komunity.
Trpký byl hněv Františkův. Jeho první reakcí bylo strhnout dům v Assisi a vyhnat bratry z kláštera v Bologni. Avšak učení vystoupili proti němu s právnickými zchytralostmi, o kterých se mu ani nezdálo: v Assisi mu dala městská vrchnost na vědomí, že onen dům je majetkem obce, a nikoli bratří; a v Boloni to byl Hugolin, který si osoboval vlastnické právo [11]. Cítil, že není schopen vypořádat se s těmito ostrovtipnými lidmi. Nechtěl však nečinně přihlížet k porušování svého díla. Kromě toho však sám poznával, že věc spěje nevyhnutně k roztržce na dva zcela protichůdné směry. Hugolin sám musel s úlekem konstatovat, jaké následky má jeho krok. Svatý stolec se vskutku zdráhal potvrdit statuta těch seniores, která byla vydána v nepřítomnosti zakladatele a mimo rámec řádné kapituly bratrského společenstva [12].
František byl přesvědčen, že situaci může zachránit jedině kardinál. Bez toho, že by ztrácel čas, obrátil se na papeže Honoria III. a dosáhl, že Hugolin byl jmenován protector et corrector bratrstva a byl zplnomocněn obnovit jeho vlastní autoritu jako zakladatele [13]. Současně však došlo k jakémusi dorozumění s kruhem bratří, kteří se přimlouvali za další rozvoj řádu.
Bulou Cum secundum consilium z 22. listopadu 1220, která měla opět posílit vnitřní disciplínu, byl zaveden jednoroční noviciát a bylo zakázáno opustit řád po složení profesních slibů. Statuta vikářů byla odvolána, privilegia, kterých dosáhl Filip Longo, byla prohlášena za neplatná, a zakladatelský pokus Jana z Capella byl odmítnut. František se rozhodl rezignovat na vedení a správu řádu. Určil Petra Cattaniho generálním ministrem. Byl to schopný právník a zvlášť věrný stoupenec jeho ideálů. Jemu slíbil poslušnost. Po jeho brzké smrti následoval Eliáš Bombarone. Ale přestože odstoupil, což bylo pro představitele původní prostoty řádu velmi bolestné, byl světec nadále považován za skutečnou hlavu řádu, a on sám při různých příležitostech uplatňoval svoje práva a svoji odpovědnost jako zakladatel. Apoštolský stolec ho jako takového i nadále uznával.
Je pochopitelné, jaký mimořádný význam měla generální kapitula o Letnicích roku 1221, které se naposledy zúčastnili všichni bratři včetně noviců [14]. František dal kapitule provést konečnou redakci nepotvrzené řehole, nazvané tak proto, že nebyla potvrzena papežskou bulou. Pomocí Cézara ze Špýru ji naplnil mnohými texty z bible, aby tak prokázal evangelní charakter své řehole.
Ve skutečnosti se původní jádro „forma vitae“, kterou Inocenc III. ústně potvrdil, rozšiřovalo a doplňovalo, jak to vyžadoval růst bratrstva a přizpůsobování se okolnostem. Kromě toho vydávaly pravidelně konané kapituly nová nařízení, která po papežském potvrzení byla přijímána do textu řehole [15]. Šlo dále o církevně právní ustanovení, která rovněž byla připojena k textu, zvláště ono nařízení IV. lateránského koncilu (1215), které se vztahovalo na příslušníky všech řádů. Musel být včleněn také obsah shora uvedené buly Honoria III., která se týkala řádové kázně.
Text této řehole, který se dochoval, je onen text s dodatky kapituly z roku 1221, která se ostatně nedotkla osobní redakce zakladatelovy. Je to dokument, z kterého nejlépe poznáváme jeho ideály, a zároveň výmluvné svědectví jeho hluboké zbožnosti. Vykresluje také zcela spontánním a spolehlivým způsobem život bratrského společenství v prvních desetiletích jeho evangelního dobrodružství. Řehole pozůstává z 23 kapitol, které nejsou ani tak články nějakého zákona, jako daleko spíše jemná, dojímavá a plamenná otcovská napomenutí.
Nejdůležitější dodatky a nařízení, která byla roku 1221 přijata, jsou tato: noviciátní rok; přecházet z jednoho řádu do druhého bylo zakázáno, stejně tak jako chování, které by se vymykalo poslušnosti; „podle nařízení pana papeže“ (kap. 2); pravděpodobně také nařízení, aby se modlili Boží oficium „podle zvyklostí kleriků římské církve“ (dříve se přizpůsobovali klerikům v tom kterém místě); omezení půstu na pátky a na dobu od Všech svatých do Vánoc a od Tří králů do Velikonoc; bylo ponecháno zamítnutí trvalé abstinence (kap. 3); dlouhá kapitola o těch, kteří chtějí jít mezi Saracény nebo jiné nevěřící (kap. 16); nařízení, „aby řádný bratr nekázal proti způsobům a ustanovením svaté Církve, nebo také bez povolení svého ministra“ (kap. 17). Nová nařízení kapituly: oblastní ministr shromáždí všechny bratry ke svátku svatého Michala; jednou za rok se shromáždí ministři z Itálie v Porciunkuli ke slavnosti Letnic; každé tři roky se bude konat generální kapitula, které se zúčastní všichni ministři, i ti mimo Itálii; v obou těchto případech svolává kapitulu generální ministr, který může také změnit časový odstup mezi shromážděními (kap. 18). Text uzavírá: „A z příkazu Boha Všemohoucího a pana papeže rozkazuji já, bratr František, zachovávat přísnou poslušnost a nařizuji, aby nikdo tuto řeholi neomezoval nebo něco nepřidával, a že bratři nemají mít žádnou jinou řeholi.“ Přesto papežovo potvrzení nepřicházelo. Důvodem byla asi nespokojenost, s jakou kruh učených, zvláště ministři, přijali tuto řeholi. Očekávali přísnější a přesnější životní pravidla a viděli neradi, jak v kapitole 5 a 6 jsou bratři ve svém odporu proti ministrům podporováni, jestliže jde o obranu čistoty řádového ideálu.
Zmatené jsou zprávy o sepsání textu definitivní řehole a pocházejí téměř výlučně z tendenčních pramenů skupiny spirituálů, kteří se odvolávají na svědectví bratra Lva. Bez pochyby to byl pro Františka těžký úkol, který mu přinesl mnoho trápení. V doprovodu bratra Lva a bratra Bonitia se uchýlil do poustevny ve Fonte Colombo v údolí řeky Rieti. Tam se dlouho modlil a postil a diktoval text bratru Lvovi. Když byla dokončena první redakce, odevzdal text bratru Eliášovi, který jej z nepozornosti nebo úmyslně ztratil. Ve skutečnosti se ministrům, shromážděným v kapitule, nový text nelíbil. František se musel pustit do nového sepisování. Dříve nežli ho předložil papežovi k potvrzení, radil se podrobně s Hugolinem, který jako prostředník se snažil uvést v soulad mínění Svatého s požadavky ministrů. Text byl podroben důkladnému přezkoušení. Některé odstavce byly vyloučeny, jiné zeslabeny. Sloh sepsání byl znatelně pozměněn. Zdá se, že Honorius III. osobně spolupracoval a některá ustanovení se zakladatelem prohovořil.
Dne 29. listopadu 1223 byla konečně v papežské kanceláři vyhotovena potvrzovací bula, která začíná slovy Solet annuere. Celý text řehole byl pojat do buly.
Konečné znění řehole, i když je o mnoho kratší a méně blahodárné, obsahuje přece jen podstatu původního zákonodárství. S větším důrazem, jako nikdy ještě předtím, je zde vyzdviženo povolání řádu k životu podle evangelia. Ve skutečnosti byl zde František vítězem, i když se musel vzdát vyjádření některých myšlenek, které mu velmi ležely na srdci, jako např. 14. kapitola dřívější řehole, ve které se nařizovalo putovat světem „bez mošny, bez cestovního vaku, bez peněz a bez poutnické hole“. Nemohl sice vnést do textu žádné doslovné citáty z evangelia, přesto ale s plnou silou vyjádřil svoje smýšlení (kap. 2 a 10). Rád by byl také v řeholi vyjádřil svoji úctu před eucharistickou přítomností Kristovou a před „jménem Pána a jeho psaným slovem“, což je téma, ke kterému se v mnoha svých dopisech vrací [16].
Najdeme v ní také fragmenty Františkových nadšených prvotních napomenutí, i když jsou velmi zredukovány. Řehole s největší silou zachovává ducha evangelní svobody v případě postu, když ho ještě více zeslabuje v porovnání s řeholí z roku 1221, neboť dobu čtyřicetidenního postu od Zjevení Páně přenechává volnému rozhodnutí každého bratra (kapitola 3). Zůstává také ustanovení, aby se necestovalo na koni, pouze v případě nutnosti, a svoboda „jíst všechno, co jim předloží“ (kapitola 3). Zákaz přijímání peněz je ještě výraznější a absolutní (kapitola 4). Práce platí stále ještě za obvyklý prostředek pro získání obživy, ačkoli její sociální hodnota, jakou měla v předchozí řeholi, mizí, namísto toho je uváděn jako jediný motiv „vyhnout se zahálce - nepřítelkyni duše“, což bylo běžné v mnišském učení (kapitola 5). Hlavní rozdíl je v kapitole, která pojednává o chudobě, je dobře propracovaná a proniknutá evangelním zanícením. Zakazuje pevné příbytky, aby bratři nepřestali být věrni svému povolání na tomto světě - být „poutníky a cizinci“, a vyžaduje od bratří heroismus „nevlastnit nic pod nebem než svoje jediné dědictví - chudobu“. Dokonce nejnutnější potřeby, jako pomoc nemocným bratřím, nesmí být poskytovány na úkor chudoby, ale musejí být vyřešeny vzájemnou láskou, která je vlastní členům jedné a téže rodiny (kapitola 6).
Dále pojednává o rezervovaných hříších, jejichž rozhřešení je vyhrazeno ministrům (kapitola 7). Řízení řádu zůstává pevně stanoveno: „Ministr a služebník celého bratrského společenství“ zůstává ve svém úřadě neomezeně až do smrti, ledaže by byl sesazen kapitulou, která má nejvyšší pravomoc a kterou tvoří ministři a kustodi. Schází se každé tři roky nebo ve větším či menším časovém odstupu, vždy podle toho, jak určí generální ministr. Kapituly provincií a kustodií se konají nadále každý rok za účasti všech bratří (kapitola 8). Udělovat povolení ke kázání zůstává vyhrazeno generálnímu ministrovi (kapitola 9). Vztah mezi bratry a jejich „ministry a služebníky“ zůstává zachován jako v předešlé řeholi, dokonce se stejnou formulací. Zdá se, že František nadále trval na právu „odporu“ bratří proti představeným v případě, že se odchýlí od věrného zachovávání řehole. Honorius III. pravděpodobně text zmírnil, tak jak je nyní uváděn v 10. kapitole [17]. Zůstal zaveden zákaz navštěvovat ženské kláštery bez povolení Apoštolského stolce (kapitola 11). Kapitola o misiích mezi nevěřícími je velmi zkrácena a ministrům zůstává vyhrazeno právo udělit povolení těm, kteří se cítí být k tomu povoláni „božským vnuknutím“. Na závěr je uložena povinnost mít vždy kardinála protektora, který má „bratrstvo spravovat, chránit a napravovat“, aby byla zaručena věrnost římské církvi a katolické víře, a v důsledku evangelnímu způsobu života, zvláště chudobě (kapitola 12).
Ve chvíli, kdy papežská kancelář připevnila olověnou pečeť na pergamen, bylo uzavřeno období vývoje základního zákona řádu. Nyní to bylo kanonicky uznané zákonné dílo a jako takové se stalo součástí Corpus Iuris Canonici. František si to uvědomil, když chtěl připojit novou klausuli o rovnosti všech bratří v bratrském společenství (2 Cel 194). Nyní již nebylo možno předpisy měnit. Ustanovení řehole byly již pevně stanoveny. Oproti tomu se nyní otevřela volná cesta interpretacím.
Poslední generální kapitula za života svatého Františka se konala o Letnicích roku 1224. Bylo to pravděpodobně při této příležitosti, kdy se zakladatel, kterému nemoc zabránila v účasti na kapitule, obrátil na shromážděné ministry a všechny bratry s důležitým dopisem psaným s velkou pokorou a bratrskou láskou. Horlivě v něm doporučoval úctu před Nejsvětější svátostí, se zanícením napomínal shromážděné bratry kněze, aby vedli život, který by byl v souladu s jejich vysokými úkoly, doporučoval úctu před slovem Božím a důrazně upozorňoval, aby vykonávali Božské oficium tak, jak to vyžaduje církevní norma, aby se chránili před nebezpečím nekázně a nakonec trval na věrnosti k Řeholi. Kromě toho si přál, aby „na místech, kde bratři přebývají, byla každý den slavena jen jedna mše svatá“, dokonce i když bylo přítomno více kněží. Ti by se měli „z lásky spokojit s tím, že se účastní mše sloužené druhým knězem“.
Starostí světce bylo, aby zamezil rozdělování bratrského společenství ve chvíli, kdy se konala slavnost Eucharistie. To byl důsledek nově vznikající situace, která vyplynula z usazování bratří na různých místech. František se konečně vyrovnal s touto skutečností, která začala kolem roku 1220 a vyžadovala další přizpůsobování. První přizpůsobení se vztahovalo k liturgickému životu: jakmile se vytvořilo místní společenství bratří, měli se každý den shromažďovat ke společné modlitbě, především ke slavení Eucharistie. Tento vývoj je možno poznat z buly Honoria III. z 29. března 1222, kterou udílí privilegium kostelům Menších bratří, „jestliže by nějaký měli“ [18]. V této době, a také ještě roku 1224, se bratři společně modlili Božské oficium a slavili mši v poustevnách a oratoriích s privilegiem přenosného oltáře (altare portatile) [19].
Stálé bratrské společenství má obývat jeden dům a mít svůj kostel, ale neměly to být „kláštery“. V úředním názvosloví řádu se nazývají místa. Zároveň se objevuje osoba místního představeného, který je nazýván kvardián. Je to lidový výraz germánského původu, který odpovídá latinskému custos (strážce).
Všechno toto morální utrpení, které v Chudém nemohlo udusit vnitřní duchovní radost, ho přivedlo k jeho mystickému očištění. V září téhož roku 1224 na hoře La Verna přijímá stigmata. Stává se živým obrazem ukřižovaného Krista, týrán tělesným utrpením a každého dne čím dál více spalován plamenem proměňující lásky. František stále ještě putoval po cestách střední Itálie a všude byl považován za světce a vítán s jásotem. Na jaře roku 1226 při svém pobytu v Sieně se cítil slabý a krátkými slovy nadiktoval svou poslední vůli: požehnal všem bratřím, doporučil jim vzájemnou lásku, věrnost paní chudobě a úctu a poslušnost vůči prelátům a klerikům církve [20].
Když se jeho zdraví trochu zlepšilo, byl donesen do Assisi. Tam nadiktoval podrobněji svůj Testament, který se nám zachoval ve své původní podobě bez textových změn druhou rukou.
Abychom mohli ocenit význam tohoto dokumentu, musíme si představit vnitřní stav Františkova ducha v posledních letech jeho života. Viděl, že praktický výklad řehole, tak jak jej podávají ti, kteří jsou za řád odpovědni, neodpovídá jejímu jasnému smyslu ani jejímu duchu. Někdy ho přepadala jistá předtucha, že řád se odchýlí od svého zásadního poslání. Ve chvílích otevřenosti a uvolnění napětí v kruhu nejbližších bratří nebyl schopen ukrýt svou hlubokou nespokojenost – což později bratr Lev poněkud zkreslil, když sepisoval svoje vzpomínky – z toho, jaký směr ministři dávají Řádu, usilujíc z něj učinit zorganizovanou a váženou instituci.
Proto se snažil ještě na smrtelném lůžku, aby zanechal živé svědectví svého programu a postavil ho před oči přítomným i budoucím bratřím přinejmenším jako ideální cíl, který je měl pobádat, aby byli více věrni duchu než liteře řehole.
Testament je především vroucím díkem Pánu za obrácení a povolání k životu podle evangelia a potvrzením absolutní iniciativy Nejvyššího při vzniku bratrského společenství. Potom, takřka jako odpověď na deformaci ideálu, což ho znepokojovalo, energicky požaduje úctu vůči duchovním pastýřům, nechť jsou jakkoli chudí a hříšní, dále žádá úctu k Tělu a Krvi Páně a Jeho psaným slovům, a nikoli na posledním místě úctu vůči teologům. Připomíná celkové vzdálení se prostotě a pokoře prvních let, zvláště smyslu práce rukou. Odstavec, ve kterém hovoří o tomto tématu, je jasnou reakcí na výklad 5. kapitoly řeholních pravidel, jak ji začali interpretovat: chce, aby se všichni věnovali nějaké práci, a ti, „kdo pracovat neumí, ať se to naučí“. Ujišťuje, že žebrání je jen dodatečným prostředkem, jestliže nepostačí obživa, kterou si získají prací.
Nejvýznamnějším krokem je přizpůsobení předpisů řehole, které se dotýkají usidlování bratří. Řehole zakazovala „přijímat do vlastnictví“ domy a místa, tzn. přebývat v nich trvale. Nyní již akceptuje tuto skutečnost, ale říká: „Bratři nechť se chrání před tím, aby přijímali kostely, nuzná obydlí a všechno, co se pro ně staví, jestliže se to neshoduje se svatou chudobou, kterou jsme v řeholi slíbili zachovávat, a mají v nich žít jako poutníci a cizinci“ (Testament 24). Přizpůsobení se děje v duchu řehole, protože litera pominula. Varováním ale zůstává, aby bratři nepřijímali stálá obydlí.
Nanejvýš přísný je zákaz vyprošovat si od římské kurie privilegia nebo doporučující dopisy, „ať už sám nebo prostřednictvím jiné osoby“ (úmyslná narážka na činnost Hugolinovu, který byl prostředníkem v přijímání takových listů). Františkovi velmi záleželo na tom, aby se bratři chovali jako menší: „jestli je někde nepřijmou, ať odejdou do jiné země, aby tam s Božím požehnáním činili pokání“ (Testament 26).
Stojíc před nebezpečím nedostatku poslušnosti, vyjadřuje světec svou vůli po oddané poslušnosti vůči generálnímu ministrovi a kvardiánovi, kterého mu určí, a také ochotu vykonávat Božské oficium podle předpisů církve. Potom následuje tvrdé opatření proti těm bratřím, kteří nechtějí poslouchat, kteří se nemodlí oficium tak, jak je předepsáno, nebo o jejichž věrnosti církvi se pochybuje.
Končí vysvětlením, že se zde nejedná o „nějakou jinou řeholi“. Testament je „připomínkou, napomenutím a povzbuzením (…) proto, abychom řeholi, kterou jsme Pánu slíbili, katoličtěji zachovávali“ (Testament 34). Zavazuje ale generálního ministra a ostatní ministry, aby respektovali text Testamentu a připojili jej k Řeholi, aby byl čten při kapitulách spolu s Řeholí. Nakonec zakazuje jakékoli glosy, tedy výklady, jak řehole, tak Testamentu: „...jako mně dal Pán prostě a jasně vyslovit a napsat řeholi i tato slova, tak prostě a bez poznámek je chápejte a svatým jednáním je zachovávejte až do konce“ (Testament 39).
František zemřel večer 3. října 1226 v Porciunkuli. O dva roky později, 19. července 1228, ho kardinál Hugolin jako papež Řehoř IX. kanonizoval.
[1] Giordano da Giano, Chronica, 16, AF I, 6; Sv. Bonaventura, Leg. maior, 4, 10; Leg. Per. 114; Eccleston, De adventu, SF I, 232.
[2] Srov. K. Esser, Anfänge…, 45-51.
[3] 1 Cel., 74; Leg. Per., 82.
[4] Bull. Franc., I, 46, 49, 68.
[5] Dopis Anežce z Prahy z 9. května 1239, tamtéž 241.
[6] Bull. Franc., I, 68.
[7] Bull. Franc., I, 2.
[8] L. Zarnke, Der Anteil des Kerdinals Ugolino an der Ausbildung der drei Orden des heil. Franz, Leipzig - Berlin 1930.
[9] Je zjištěno na základě svědectví jednoho dominikána, které převzal Olivi; Srov. K. Esser, 1. c. 83.
[10] Chronica, 11n.
[11] Leg. Per., 11; 2 Cel 57 n; Spec. perf., 6 n.
[12] Giordano da Giano, výše citov., 12.
[13] Byl tak vytvořen úřad kardinála protektora, spojky mezi řádem a Svatým stolcem; později téměř všechny církevní řády měly tohoto prostředníka (všechny instituce), až Pavel VI. v roce 1967 tento úřad zrušil.
[14] Giordano da Giano, výše citov., 16.
[15] Svědectví Jakuba z Vitry, viz: H. Boehmer, Analakten zur Geschichte des Franziskus von Assisi, vydal C. Andresen, Tübingen 1961, 67.
[16] L. Iriarte, Qello che san Francesco avrebbe voluto dire nella Regola, in Temi di vita francescana, Roma 1987, 308-325.
[17] Tamtéž, 384-387.
[18] Bull. Franc., I, 9.
[19] Bula ze 3. 12. 1224, tamtéž, s. 20.
[20] Text je známý jako Malý Testament ze Sieny. Srov. K. Esser, Das Testament des hieligen Franziskus von Assisi, Münster i. W. 1949, 10n. Die opuscula des heiligen Franziskus, Grottaferrata 1976, 458n.
|
|
|
||
 |
|||