|
|
|
Jedním z činitelů ve vývoji františkánských dějin, nebo chceme-li říci, jedním z vnějších projevů střídavé dynamiky uvnitř řádu, je způsob, jak se každá epocha dívala na minulost, nebo lépe řečeno, jak se pokusila psát dějiny. Je to v jistém smyslu jedna z kapitol františkánských dějin a jistě nikoli nejméně zajímavá [1]. Východisko tvoří životopisné legendy o svatém Františkovi, ať už oficiálního rázu – Vita I a Vita II Tomáše z Celana, Legenda Maior svatého Bonaventury, Liber de laudibus Bernarda z Bessy – nebo ať už jsou to ty, které pocházejí z doby rozkvětu zpráv spontánních, více či méně tendenčních, které byly šířeny a sbírány v kruzích obzvláštních horlivců, a jejichž původním jádrem jsou rotuli bratra Lva – Legenda antiqua, Anonymus z Perugie, Legenda Trium Sociorum, Speculum Perfectionis, Actus-Fioretti.
K tomu přistupují kroniky 13. století: Jordana z Giana (1262), velmi významná zvláště pro rozšíření řádu v zemích germánských a v Orientu; kronika Tomáše z Ecclestonu (1259), prvního dějepisce františkánského hnutí v Anglii; kronika Salimbena z Adamu (1282-1288), který nanejvýš důvtipně zobrazil to, co na svých neustálých cestách viděl a slyšel.
Potíže při studiu počátků františkánského hnutí nespočívají v nedostatku dat, ale naopak, v jejich nadměrnosti; problémem je také výběr pramenů. Nebudeme-li činit mezi nimi rozdíl, dostaneme rozporuplný obraz ideálů Zakladatele a těch sil, které se podílely na vzniku a vývoji bratrského společenství. František sám a jeho význam pro křesťanskou obnovu dostávají zcela rozdílný smysl, vždy podle toho, vycházíme-li z oficiálního výkladu „Komunity“ nebo z výkladu „spirituálů“. Paul Sabatier to nazval františkánskou otázkou [2]. Dnes se v dějepisectví přikládá, v souladu s převládající tendencí, velký význam také osobním spisům Zakladatelovým: obojí řeholi, Testamentu, dopisům, napomenutím, spisům lyrickým; potom následuje Vita I od Tomáše z Celana, psaná roku 1228, Legenda assidua sv. Antonína (1232), kronika Jordana z Giana a Tomáše z Ecclestonu a jiná svědectví z prostředí bratrského společenství i mimo něj [3]. To jsou prameny, které zaručují přímá, nikoli manipulovaná data; ostatní lze použít jen s velkým smyslem pro kritiku, bez zanedbání bohatých informací, které nabízejí.
Svatému Bonaventurovi vděčíme za první pokus zařadit přínos svatého Františka a jeho řádu do dějin Boží spásy z pohledu teologa a dějepisce. Bez toho, že by to zamýšlel, poskytl tak „spirituálům“ svojí autoritou základ pro svérázné vypsání dějin. Za první dějepisnou syntézu vděčíme vskutku hlavě odbojných spirituálů, Angelu Clarenovi, který svou Historia septem tribulationum Ordinis Minorum napsal v letech 1323 až 1325. V tomto spise je vylíčeno první františkánské století z hlediska pronásledování, kterým trpěli ti, kteří ve skutečnosti byli nositeli evangelního ideálu Zakladatelova [4].
Ve 14. století se objevila ještě dvě další důležitá díla: Chronica XXIV Generalium, kterou shromáždil pravděpodobně Francouz Arnald ze Sarranta kolem roku 1365, bohatá na životopisné a jiné údaje [5], a obsáhlé dílo De conformitate vitae beati Francisci ad vitam Domini Jesu od Bartoloměje z Pisy, napsané mezi lety 1385 až 1390; je to nejen vrcholný pokus vylíčit život svatého Františka jako napodobení života Kristova – alter Christus, nýbrž má také velkou hodnotu informativní a statistickou [6].
Koncem 15. století dospívá dějinný výklad observantů k mezeře, která počíná u prvních spirituálů a přeskakuje dobu „konventuálů“, aby se ukázalo, že to byli observanti, kteří pokračovali v linii jako veri fratres minores. To je také pojetí, které představuje Chronica fratrum minorum Observantiae blahoslaveného Bernardina z Fossy (nebo z Aquily), napsaná kolem roku 1480 [7], a Specchio dell'Ordine dei Minori, obecně známé pod názvem „Franceschina“, od Jakuba Oddi z Perugie a napsané ve stejné době [8].
Větší význam pro sběratelskou horlivost a bezprostřední zprávy z autorovy doby má Kronika (Chronica) Moravana Mikuláše Glassbergera (+1508) [9]; předstihuje ho ještě Marian z Florencie se svým Compendium chronicarum, které obsahuje jenom část jeho obsáhlé sbírky, jejíž originál se nezachoval [10].
Všechny tyto kroniky zůstaly v rukopise až do 20. století. Naproti tomu dosáhly Crónicas Marka z Lisabonu, jejichž první díl vyšel portugalsky 1557 a další dva díly ve španělštině, bezpříkladného rozšíření a vlivu. Bylo to proto, že byly vydány tiskem a obsahovaly mnoho vzdělávacích životopisů [11].
Učené humanistické dějepisectví má svého zástupce v monumentálním díle De origine seraphicae religionis Františka Gonzagy, zajímavém především pro statistické údaje a data založení každého jednotlivého konventu observantů [12]. Ve stejné době uveřejnil konventuál Pietro Ridolfi z Tossignana s humanistickou učeností svoji Historia seraphicae religionis se zřejmým apologetickým záměrem ve prospěch své konventuálské rodiny, ve které vidí přímé nástupce svatého Františka [13].
Reforma kapucínů připojila ve druhé polovině 16. století nový příspěvek k dějepisectví řádu menších bratří se zcela srozumitelným úmyslem dokázat svoje oprávnění. Kapucínští kronikáři jdou zpět k počátkům dále než jen k observanci a ke konventualismu a pokoušejí se navazovat na spirituály. Nerozpakují se přitom odvolávat na jejich hlavy Angela Clarena a Ubertina z Casale. Projevuje se to ve třech apologetických pojednáních Maria z Mercata Saracena, napsaných v letech 1569 až 1579 [14], v lépe zpracované Historia dell?origine della congregatione dei frati capuccini Bernardina z Colpetrazza, napsané roku 1580 [15], a v díle Matthiase Bellintaniho ze Saló, započatém roku 1587 a s významným názvem Historia capuccina che tratta dell? ultima et perfetta riforma della religione di s. Francesco dei frati minori osservanti detti capuccini [16]. Všichni cítí nutnost vrátit se k počátkům, aby určili východisko vlastní reformy.
Mezitím převládla v humanistickém směru metoda analistická (Annales), pokud jde o dějepisectví. Františkánská rodina našla v Irovi Lukáši Waddingovi svého analistu, svého největšího dějepisce, který roku 1625 začal uveřejňovat svoje Annales Minorum, které sahají až do roku 1540. Má pokračovatele menšího významu a v současnosti bylo zahájeno pokračování v tomto monumentálním díle [17].
Podle příkladu Waddingova a na příkaz generální kapituly kapucínské reformy psal Zachariáš Boverius ze Saluzza svoje Annales fratrum minorum capuccinorum, jejichž první díl vyšel roku 1632. Pro jeho navýsost polemický obsah proti observantům bylo dílo roku 1651 dáno na index donec corrigatur. Oficiálními pokračovateli Boveriovými byli Marcellinus z Pisy a Silvestr z Milána [18].
Zájem o minulost a popouzení k polemice vedly ještě v 17. století k vydávání početných, obecně srozumitelných krátkých spisků. Význam mají díla Jindřicha Sedulia [19], rekolekty Didaka z Lequile [20], konventuála Kazimíra Biernackiho [21] a podrobná Chronica seraphica Damiana Corneja [22].
Historická učenost nacházela kromě toho ještě jiný výraz, např. v bibliografickém bádání, započatém Lukášem Waddingem jeho seznamem Scriptores Ordionis minorum [23]. Pokračoval v něm diskalceát (bosý františkán – pozn. ed.) Jan ze San Antonia [24] v 18. století, nově přepracoval a cenným způsobem doplnil konventuál Hyacint Sbaraglia [25]. U kapucínů vzal tuto práci na sebe Jan z Bordeaux [26], Martin z Torrecilla [27] a Dionýsius z Janova [28]. V 18. století v seznamu pokračoval Bernard z Bologne [29].
Podobná činnost byla provozována v oblasti biografie a hagiografie, zvláště členem rekolektů Arturem Moustierem a jeho Martyrologium franciscanum [30] a mezi kapucíny Karlem Arenbergem [31], Benediktem Scandriglia [32] a Maxmilianem Deggendorfem a jeho pokračovateli [33].
Z jiného hlediska se pak pozornost zaměřila na spisy pramenné z nejstarší doby a na dokumentaci z první ruky, a to nejen v dějepisných dílech humanistických, nýbrž odtud až k dílům souborným, které ještě dnes nacházejí dalekosáhlé uplatnění. Jsou to především cenné inkunábule Collectanea iuris franciscani Jakuba Grumella [34], Monumenta Ordinis Minorum Františka z Ledesmy [35], Speculum Minorum [36], Firmamentum trium Ordinum [37], Enchiridium seu Manuale fratrum minorum [38], v 17. století Indiculus Bullarii Seraphici Petra z Alby y Astorga [39], velmi významná Chronologia historico-legalis [40] a nikoli nejméně důležitý Orbis seraphicus Dominika z Gubernatis [41].
18. století je století bulárií. Jako první vyšlo bulárium kapucínské (1740-1752); téměř ve stejné době bylo uveřejněno diskalceátské (1744-1749); následovalo Bullarium franciscanum Hyacinta Sbaraglii (1759-1768) [42].
Ve stejném století psali souborná díla kapucíni Pavel z Ecije [43], Ondřej z Lisabonu [44], Hierotheus z Koblence [45] a Gabriel z Modigliana [46]; observanti Petr Anton z Benátek [47], Bonaventura z Decima [48] a Flaminius Annibali z Latery [49]; konventuálové František Antonius Benoffi [50] - abychom jmenovali ty nejdůležitější.
V 19. století je třeba jmenovat základní díla reformáta Pamfilia z Magliana [51] a konventuála Ludvíka Palomeseho [52]. Avšak 19. století, obtížené nespravedlivým jednáním ze strany liberálů až do té míry, že velká, ale rozptýlená a decimovaná františkánská rodina by neměla v nové společnosti žádné poslání, je stoletím laických dějepisců s jiným, méně konvencionálním (konvenčním) pohledem, méně také svázaným s institucemi, avšak pravdivějším. Laický humanismus Erasmův a humanismus protestantský úmyslně ignorovaly Františka z Assisi a jeho evangelní obnovu.
Ještě větším opovržením vůči františkánství byl poznamenán postoj osvícenců v 18. století, kteří se dívali na františkánský fenomén jako na plod temného středověku. Avšak s nástupem romantismu, s jeho novým hodnocením středověkého vzniku evropských národních států se projevuje stále větší zájem o osobu svatého Františka a jeho vliv na společnost.
Jako počátek tohoto mimocírkevního zápalu můžeme označit vydání díla Josefa Görrese roku 1826, ve kterém seznamuje s krásou Písně slunce a Františka líčí jako opravdového trubadúra [53]. Ve stejném roce zaznamenal Stendhal ve svém cestovním deníku: „Podle mého chápání je svatý František z Assisi velmi velký muž.“ [54] Přísně vzato - to, co fascinovalo spisovatele jako Chateaubrianda, Montalemberta, Ozanama a Micheleta na Poverellovi (Chudáčkovi), byl člověk, a nikoli již nadpozemská postava se svatozáří v lůně františkánského řádu.
Vydání Františka z Assisi od Karla Haseho roku 1856 přimělo Ernsta Renana k tomu, že ukázal svatého Františka jako člověka, který po Kristu dal světu nejlepší příklad opravdovosti a jasnosti, zcela oproštěný od jakékoli konvenčnosti [55]. Renan zanechal odkaz svému žáku Paulu Sabatierovi s tím výslovným příkazem, aby se snažil učinit svatého Františka známým. Spolu se svým nadšením pro zdroje františkánského hnutí odevzdal mu také svoje vlastní protischolastické a protiřímské představy: obnovitelský individualismus františkánského hnutí je prý církevní institucí a s jejím církevně-právním zázemím a s jejími teologickými abstrakcemi manipulován a rdoušen.
Protestant Paul Sabatier, který je právem označován za „otce františkánských studií“, přišel právě v okamžiku, kdy kritická vydání a výsledky bádání z první ruky daly vědcům k dispozici bezprostřední materiál o františkánských počátcích, jako např. Vita I a Vita II od Celana, kroniky Salimbenovy (1856), Tomáše z Ecclestonu (1858) a Jordana z Giana (1870). Roku 1885 založili jezuita František Ehrle a dominikán Jindřich Denifle Archiv pro literaturu a církevní dějiny ve středověku. Ještě ve stejném roce 1885 byla vydána dvě díla označovaná jako klasická: Henry Thode, který psal o vlivu svatého Františka na umění a renesanci, a spis Karla Müllera o počátcích františkánského hnutí.
Roku 1886 založil kněz Michael Faloci Puglignani ve Folignu významný časopis Miscellanea Franciscana. Svoje dílo Vie de saint Francois uveřejnil Sabatier roku 1893. Úspěch byl překvapující. Avšak následujícího roku bylo dílo dáno na index zakázaných knih. Přes svoji kritickou věrnost a svoje literární schopnosti trval žák Renanův na spontánnosti Františkova hnutí, jež stála v protikladu k římskému centralismu, který byl v jeho očích zosobněn Hugolinem. Časem ho jeho láska k Poverellovi pohnula k tomu, že se vzdal mnoha svých názorů, jak je patrno v posmrtném vydání z roku 1931. Dalšímu bádání prokázal Sabatier cennou službu tím, že zahájil vydávání dvou souborů: Collection d?études et de documents sur l?histoire religieuse et littéraire du moyen age (1898) a Opuscules de critique historique (1901). Roku 1902 založil spolu s jinými vědci Mezinárodní společnost pro františkánská studia se sídlem v Assisi, která je dnes součástí university v Perugii. Ovlivnil také vývoj British Society of Franciscan Studies, jejímž nejvýznamnějším představitelem byl Andrew George Little.
Reakce na názory v díle Vie de saint Francois a především uveřejnění Speculum perfectionis Sabatierem roku 1898 jako díla bratra Lva, který je měl napsat roku 1227 – omyl opisovače způsobil, že vydavatel posunul dobu napsání o jedno století nazpět – vyvolaly polemiku o zmíněné františkánské otázce.
Mezitím uvnitř františkánské rodiny vzrostl zájem o dějepisectví s novým kritickým badatelským sebevědomím, neboť po předcházející katastrofě se františkánská rodina znovu objevila a byla plna mladistvého elánu. První impuls dali francouzští kapucíni založením Annales franciscaines roku 1861. Roku 1877 založil Otec Bernardin z Portogruara, reformát, generální ministr observantů, Kolej svatého Bonaventury z Quaracchi, internacionálního rázu. Jako první úkol splnila dokončení kritického vydání děl svatého Bonaventury. Stala se potom centrem filosoficko-teologických studií a dějepisného bádání. Roku 1885 začala vydávat soubor pramenných spisů, zvaný Annalecta franciscana. V současnosti má sídlo v Grottaferrata (Řím) [56].
Zaujetí pro vědecká bádání, které Sabatier vyvolal, neslo svoje ovoce. Tucty historiků oprašovaly archivy a ve veřejných knihovnách pátraly po františkánských rukopisech. Tu i jinde bylo vydáváno množství rozptýlených monografií a bylo třeba pomýšlet na to, jak tuto práci vhodně usměrnit. Tak se roku 1899 objevil časopis Etudes franciscaines, vydávaný francouzskými kapucíny. Roku 1908 začala Kolej v Quaracchi publikovat Archivum Franciscanum Historicum. Františkáni vydávali postupně podobné časopisy v nejvýznamnějších řečech: francouzsky (1912), italsky (1912), španělsky (1914), německy (1914), holandsky (1917), anglicky (1941). Kapucíni zase ze své strany vydávali významné badatelské práce v Analecta ordinis. Kromě již jmenovaných Etudes byla postupně vydávána podobná studia ve španělštině (1907), holandštině (1917) a italštině (1926). Dekretem generálního ministra Otce Melchiora z Benisy byla roku 1930 v Assisi založena Kolej svatého Vavřince z Brindisi, která následujícího roku začala vydávat Collectanea Franciscana. Roku 1941 byla kolej přeložena do Říma. V současnosti nese název Institutum Historicum Ordinis Fratrum Minorum Capuccinorum.
Počet historických prací v našem století nelze určit. Přemíra rozptýleného materiálu je skutečnou překážkou, která je s to zastrašit každého, kdo by se chtěl zabývat vydáváním souborného díla. U příležitosti 700. výročí založení řádu roku 1909 vydal Otec Heribert Holzapfel OFM současně německy a latinsky svou Příručku, první a úplné dílo o všeobecných františkánských dějinách i přes některé sporné názory, které pohnuly Pia X., že dílo stáhl z oběhu, protože se domníval, že uráží konventuály a kapucíny. Dědictví staleté polemiky!
Později začal bohužel předčasně zesnulý Otec Gratian z Paříže OFMCap., vědecky pro tuto práci připravený jako málokdo jiný, psát rozsáhlé dějiny. Musel se však omezit na 13. století. Roku 1928 vydaný svazek o vývoji řádu svatého Františka do odloučení od spirituálů je možno označit za uzavřený. Další pokus, ne právě šťastný, učinil světský terciář Francois Sessevalle svými dvěma svazky (1935 a 1937).
Nelze se nezmínit o mistrovském díle Agostina Gemelli OFM Il Francescanesimo, jehož první vydání pochází z roku 1932 a bylo přeloženo do všech důležitých řečí. Nejsou to ani tak dějiny v přísném slova smyslu, jako spíše úvaha o františkánské životní síle v minulosti. Dějepisectví kapucínské reformy je na tom poněkud lépe, především pro dva svazky Otce Cuthberta (1928) a zvláště čtyřmi svazky mimořádně dobře dokumentované Historia Generalis Otce Melchiora z Pobladury. Je to vskutku mistrovské dílo vědeckého bádání a líčení (1947 -1951).
[1] Zdůrazňuje to ve své studii Stanislao da Campagnola, Le origini francescane come problema storiografico, Perugia 1974.
[2] La „guestione francescana“ dal Sabatier ad oggi. Atti dei Convegni della Soc. Intern. Studi Francescani, I, Assisi 1974.
[3] To je pojetí K. Essera, Počátky a původní cíle řádu menších bratří, Leiden 1966, Kap. I.: Otázka pramenů.
[4] Vydání A. Ghinata, Roma 1959.
[5] Uveřejněno v AF III, Quaracchi 1897, 1-575.
[6] Uveřejněno v AF IV a V, Quaracchi 1906-1912.
[7] Uveřejnil L. Lemmens, Roma 1902.
[8] Uveřejnil N. Cavanna, Firenze 1931.
[9] Uveřejněno v AF II, Quaracchi 1911.
[10] Uveřejnil T. Domenichelli, v AFH 1-4 (1908-1911) a jako Separata, Quaracchi 1911.
[11] Cronicas da Orden dos frades menores, I, Lisabon 1557; Alcalá 1568; II a III, Salamanca 1562 a 1570 (o vydáních srov. R. Streit, Bibliotheca Missionum, I, Index).
[12] De origine seraphicae religionis franciscanae eiusque progessibus. 2 sv., Romae 1587, Venetiis 1603, 1606.
[13] Historiarum seraphicae religionis libri tres... Venetiis 1586.
[14] Uveřejnil Melchor de Pobladura, v Monum. Hist. Ord. Fr. Min. Capuccinorum, I, Assisii 1937.
[15] Uveřejněno tamtéž II-IV, Assisii-Romae 1939-1941.
[16] Uveřejněno tamtéž V-VI, Romae 1946-1950.
[17] 1. vydání Lugduni-Romae, 1625-1654, 8 sv. in fol. (až do roku 1540); 2. vyd. doplnil J. M. Fonseca, Romae, 1731-1736, 16 sv. Dále vedl Giovanni De Luca, Giammaria Da Ancona, C. Michelesio, E. Melchiori Da Cerreto a E. Fermendzin, Romae – Anconae – Neapoli – Quaracchi 1741-1886 (Sv. 25 do r. 1622). 3. vyd. Quaracchi 1931-1934, 25 sv. in fol., dále vedl A. Chiappini, J. Palazzolo, G. Marinangeli, B. Pandzic. 32 sv. (do 1680), 1933-1964.
[18] Annales seu Sacrae historiae Ord. minorum s. Francisci qui capuccini nuncupantur. 2 sv., Lugduni 1632-1639. Dále vedl Marcellino da Pisa, 3 sv., Lugduni 1676. Appendix ad tomum III od Silvestra da Milano, Mediolani 1737. Pellegrino Da Forli, Annali dell?Ordine dei FF. MM. Capuccini (1633-1722). 4 sv., Milano 1882-1885.
[19] Historia seraphica, Antverpiae 1613.
[20] Hierarchia franciscana, Romae 1664.
[21] Speculum minorum, Cracoviae 1688.
[22] Cronica seraphica, 4 sv., Madrid 1682-1698. Dále vedl E. Gonzales a J. Torrubia, 9 sv., Madrid 1682-1739.
[23] Romae 1650; 2. vyd., Romae 1806; 3. vyd., Romae 1906.
[24] Bibliotheca universa franciscana, 3 sv., Matriti 1732-1733.
[25] Supplementum et castigatio ad Scriptores trium Ordinum s. Francisci a Waddingo aliisve descriptos… Romae 1806; 2. vyd. 3 sv., Romae 1908-1936. Supplemento bibliografico al Waddingo e allo Sbaraglia, v MF 26 (1926) a 27 (1927).
[26] Scriptores ecclesiastici Ord. Fr. Min. capuccinorum, Burdigalae 1649.
[27] Apologema, espejo y excelencias de la seráfica Religión de menores capuchinos, Turin 1673, 145-239; Autores capuchinos y sus obras.
[28] Bibliotheca scriptorum Ord. Min. s. Francisci Capuccinorum, Ianuae 1680.
[29] Bibliotheca scriptorum Ord. Min. s. Francisci Capuccinorum, Venetiis 1747.
[30] Lugduni 1638; Parisiis 1653; Venetiis 1878; doplnil a vylepšil I. Beschin a J. Palazzolo, Vincentiae 1939.
[31] Flores seraphici. 2 sv. Coloniae Agripinae 1640; Mediolani 1648.
[32] Ristretti serafici, ovvero Laconismo delle vite dell?huomini piu illustri in santitae dottrina dei Fr. Min. capuccini, Roma 1656.
[33] Seraphischer Paradeys – Garten, oder Lebens-Beschreibung… des Ordens der Minderen Brüder die Capuciner genant. 4 sv. Salzburg 1664-1690.
[34] Brixiae 1502, Venetiis 1504.
[35] Salamanticae 1506, 1510, 1511.
[36] Rothomagi 1509.
[37] Parisiis 1512; nezaměňovat s Firmamentum trium Ordinum, Venetiis 1513.
[38] Hispali 1535.
[39] Romae 1655.
[40] 4 sv. Neapoli, Venetiis, Romae 1650-1795.
[41] 4 sv. Romae-Lugduni 1682-1685.
[42] Viz dále v literatuře k františkánským dějinám – Sbírky pramenů.
[43] Epítome historial de las principales excelencias de la seráphica Religión de capuchinos, Granada 1747.
[44] Epítome historial de las grandezas de la seraphica Religión de menores capuchinos, Madrid 1754.
[45] Epítome historica, in qua ab anno 1208 usque ad annum 1525 res franciscanae generatim, dein vero solae min. capuccinorum asque ad annum 1747… fideliter repraesentantur, Heidelbergae 1750.
[46] Narrazione sincera e generale del principio, progreso e stato presente di tutta la serafica Religione capuccina, Venezia 1756.
[47] Giardina serafico storico, 2 sv., Venezia 1710.
[48] Compendio cronologico della storia francescana, Firenze 1757.
[49] Manuale de frati minori, Roma 1776.
[50] Compendio di storia minorítica, Pesaro 1829 (posthum).
[51] Storia compendiosa di s. Francesco e dei francescani. 2 sv., Roma 1874-1876.
[52] Dei frati minori e delle loro denominazioni, Palermo 1897.
[53] Der heilige Franziskus von Assisi. Ein Troubadour, Strassburg 1826.
[54] Rome, Naples et Florence, II; Paris 1927, 149 n.; citováno ze Stanislao da Campagnola, a.a.O. 132.
[55] K. Hase, Franz von Assisi, ein Heiligenbild, Leipzig 1856. E. Renan, Francois d'Assise, in: Nouvelles études religieuses, Paris 1884, 323.
[56] ll Collegio di San Bonaventura di Quaracchi. Volume commemorativo del centenario della fondazione (1877 - 1977), v AFH 70 (1977), 241 - 680.
|
|
||
 |
|||