|
|
|
Osm století prokazuje františkánský fenomén svoji přítomnost v dějinách křesťanství, ba ve všeobecných dějinách světových. Náboženská zkušenost, evangelizace, kultura, umění, postoj člověka k bližnímu a ke stvoření vůbec – to vše má svůj počátek z velké míry právě z tohoto kvasu křesťanské obnovy, která je čímsi trvalým; neboť františkánství není nic jiného než stále nové poznávání evangelního poselství jako úkolu pro lidskou existenci. Je uměním Chudáčka z Assisi a jeho synů a dcer „vyjádřit starosti člověka v každé době prostou a účinnou řečí evangelia“ (Jan Pavel II. v promluvě v Assisi 5. 11. 1978).
Nejde tu jen o minulost jednoho církevního řádu. František je bezpochyby velký zakladatel řádu, je ale víc než neohrožený následovník Kristův, jeho živoucí obraz, muž, který křesťanskému ideálu vtiskl charakteristický rys velkomyslného dobrodružství víry a který stále zanechává trvalý nepokoj o upřímnosti požadavku lásky.
Psát dějiny františkánství znamená především představit čtenáři naší doby osobnost a vliv svatého Františka. Na druhém místě to znamená zblízka sledovat vznik a růst, boje a obnovu různých větví, které tvoří velkou rodinu nesoucí jeho jméno: řádu menších bratří s jeho reformami a odchylkami; řádu chudých paní, kterému dala vzniknout sv. Klára, „malá květinka svatého Františka“, s jeho různými osudy a také s jeho reformami; řádu kajícníků v jeho světské podobě a v jeho rozličných formách řádového života jako odpověď na požadavky evangelia, především v nádherné paletě různých institucí založených v 19. a 20. století. Psát františkánské dějiny znamená konečně zviditelnit v průběhu staletí vliv františkánského ducha na život církve a společnosti.
To všechno může být provedeno v rozsahu příručky jen ve velmi zkrácené formě, někdy pouze schematicky a jistě s nedostatky. Ale takové dílo, bohaté na data a snadno použitelné, bylo potřebné zvláště v dnešních dnech, kdy se následovníci Františkovi ponořují do spirituality a společné minulosti. To je také důvod tohoto nového, od základu nově revidovaného vydání, které v mnoha ohledech bylo doplněno ve srovnání s prvním vydáním z roku 1954.
Ve způsobu, jak zobrazit dějiny větví prvního řádu, jsem se pokusil uplatnit metodu, která je v lepším souhlasu s františkánským „ekumenismem“. Mělo by málo smyslu zdůrazňovat rozdíly, jenž vedly k různým odštěpením, která jsou již historicky překonána. A to se stává, ačkoliv „skandál františkánských dějin“, jak je to nazýváno, nadále podržuje svou platnost. Stejná životní síla a vnitřní hybnost jsou příčinou těchto svárů uvnitř, které někdy končí odloučením. Vždy se bojovalo o chudobu. Je to neodstranitelné a léčivé napětí mezi čistým ideálem, jak ho žil Zakladatel, a požadavky denního života, potřebou obnovovat se, přizpůsobit se, což představuje základní zákon života. Každá „reforma“, jestliže je odvozena od Františka, se stává ve své době zcela aktuální.
Otec Gemelli spatřuje v těchto bojích zpodobení protikladů, které pozorujeme v životě Zakladatele: „Přísný duch disciplíny a touha po autonomii, žízeň po samotě a planoucí touha po apoštolátu mezi lidmi, touha po sebeodevzdání a tlak k činnosti.“ (A. Gemelli, El franciscanismo, Barcelona 1940, 39).
L. Moulin posuzuje františkánský fenomén takto: „Řád, který prošel mnoha krizemi, je jistě ten svatého Františka, nádherný příklad vítězné anarchie… V lidské rovině musíme přiznat, že skutečnost, že překonal tolik potíží, je přinejmenším znakem mimořádné životní síly.“ (L. Moulin, Vita e governo degli Ordini religiosi, Milano 1965, 36)
V Římě 20. ledna 1979
|
|
||
 |
|||