4. Restaurace (obnova) od asi 1880 do asi 1975

„Restaurace“ je výraz, který se hodí. Vskutku ti, kteří „přežili“ sto let trvající potlačování, nemysleli tolik při nové organizaci svého právě existujícího řádu na obnovu ve smyslu návratu k původnímu. Spíše se spokojovali s tím, najít návaznost na předcházející údobí. To, co bylo ve všech směrech rozptýleno, či ztraceno, opět dát dohromady – na způsob obnovení nějaké stavby. Byli přesvědčeni o tom, že vše půjde jako dříve, jen nově a pevně. Kriterium přizpůsobit se nové společnosti nenašlo však žádný vstup do církevního pohledu té doby. Na druhé straně, přivítal křesťanský lid a klérus radostně návrat tradičního menšího bratra, který byl nyní chudobnější, vážnější, niternější k bližnímu lidu. Menší bratr věděl, že je přijímán, i když se s ním nové církvi vzdálená společnost potkávala nadále distancovaně a odmítavě.

Tváří v tvář novým překážkám v pastoraci věnovala se zvláštní pozornost formaci ducha a srdce nové generace. Dělo se tak ovšem zcela tradičním způsobem, tj. vzděláváním stávající řeholní mládeže se přejímaly životní formy jejich starých vzorů, především v oněch národech, kde pro krátké trvání útlaku nevyvstaly žádné trhliny v kontinuitě. Ale nechyběli ani muži, kteří měli pohled na skutečnost. Přáli si zřejmý zlom s bezprostřední minulostí – nikoliv ve věcech podstatných, nýbrž, s poukazem na mnohé bezobsažné formalismy, které odporovaly duchu času, ale také opravdové františkánské podstatě. Jedním z těchto mužů byl kapucín Josef Kalasatínský z Llavaneras, pozdější kardinál Vives y Tuto. Jako třicetiletý pracoval s generálem Bernardem Christenem, + 1913. Postavil se proti výchovné metodě, která dělala z noviců jakési „mannequins“ – panáky, zatímco se jim podle dřívějšího modelu přinesly pózy a postoje --- mor nákazy, která mladé vychovávala k falešnosti a staré, zdánlivé svatosti.“ Stejně tak se postavil proti hrubému úmyslu na obranu --- nakládat na mladé břímě řádových zvyklostí, jakož i zatížit je jistými tvrdostmi, což těžce zraňovalo jejich spolčený život. Proto požadoval od starých upřímnost a k uznání nové mentality kandidátů – a to při svém vážném varování před možným vniknutím liberalismu do společenství.

4. 1. Dějinný rozhled

V roce 1882 se oslavovalo 700leté výročí narození svatého Františka, pochopitelně s jakousi úzkostí a jako za zavřenými dveřmi. Papež Lev XIII. uveřejnil při této příležitosti encykliku Auspicato (17. září 1882). V ní přál františkánským společenstvím, především Třetímu řádu novou životní sílu. Františkánská cesta představuje nejlepší lék proti různým formám egoismu, které nakonec sloužily jako záminka k socialismu. Obraceje se na členy prvního a druhé ho řádu, napsal: „V přítomné době bude vámi otřásat prudká bouře a budete vystaveni nezasloužené zkoušce. Ach, kéž byste vyšli pod ochranou vašeho řádového zakladatele z této bouře silnější a činorodější.“

Většího významu dosáhla r. 1905 staletá obnova založení řádu. V té době se všechny františkánské rodiny zotavily a opět hleděly s nadějí a s jistotou do budoucnosti. Současně se však vynořila vnitřní řádová sporná otázka po opravdovém původu od sv. Františka a opětně i otázka úředního nástupnictví generálního ministra,. Papež Pius X. vyhlásil ve svém breve Septimo jam saeculo (4. října 1909): „Generální ministři všech tří františkánských rodin mají stejnou důstojnost a pravomoc. Jsou zde jako zástupci a praví následovníci sv. Františka, že takové mají být považováni – každý pro svoji rodinu – a všichni tři jdou právoplatně v řadě svých představených zpět k témuž serafínskému Otce… Tři řády minoritské rodiny jsou tři větve jednoho a téhož stromu, jehož kořenem a kmenem je sv. František. Jejich členové jsou stejným a plným právem menší bratři.“

První světová válka (1914-1918) – odezírajíc od všeobecného zmatení, nepřinesla františkánským rodinám žádné větší škody. Po ukončení nepřátelství nemohli menší bratři opět převzít svůj způsob života a apoštolátu s větší svobodou než předtím.

Uveřejnění církevního zákoníku z r. 1917 a v souvislosti s tím, stávající přizpůsobení konstitucí novým právním předpisům, rovněž i další zákonná a kázeňská ustanovení přinesla v některých bodech nové právo s sebou, ale na vnitřní řádový život to nemělo žádný větší vliv.

700 let od smrti sv. Františka, r. 1926, nejenže uvedla do pohybu celou františkánskou rodinu, ale přivedla syny Poverella k vědomí, jak jsou aktuální a potřební moderní společnosti. Mohli se to dovědět z poct, které jim byly veřejně prokazovány, ale také z oblíbenosti postavy svatého Františka, jakou bylo možné pozorovat u protestantských a laicizovaných kruhů. Doby se měnily. Tvůrčí nadšení uvedlo členy minoritských rodin do mnohých iniciativ a především do činností šíření evangelia. Byly však i zde tvrdé zkoušky, jakož od generála, politika a státního presidenta Gallese, inscenované pronásledování církve v Mexiku.

Doprovodným jevem ve španělské občanské válce (1936-39) bylo pronásledování církve v tzv. rudé zóně. Rukám vrahů padlo za oběť 226 františkánů a 94 kapucínů, k tomu ještě 88 členů jiných františkánských společenství. Mnohá duchovní povolání v následujících dobách klidu vyrovnala tyto ztráty a bohatě nahradila způsobené škody.

Druhá světová válka (1939-1945) přinesla mnohým provinciím střední Evropy mnoho zla, nenechala na sebe dlouho čekat. To nejhorší se však událo potom, když se totiž různé země dostaly do bezprostřední zájmové sféry Sovětského Ruska pod komunistický režim.

V některých – v Československu, Maďarsku, Rumunsku a Bulharsku došlo k úplnému potlačení řádových společenství. V jiných – Jugoslávii, Polsku, východním Německu a Litvě – byla možnost činnosti výrazně omezena.

Druhá poválečná doba, která zničila na poli kulturním a sociálním tolik hodnot, zřítila řádová společenství do nové krize. Tato krize představovala výraz všeobecné krize přizpůsobování, jaké církev zachvátila. Totiž pocti, že nedržíme krok s dějinami, že zastáváme uprostřed procesu sekularizované společnosti nečasové životní ideály a připisujeme lidem naší doby držení se bezobsažných a dokonce neevangelních struktur. Někteří se ptali, zda řeholní život má ještě co říci dnešnímu světu. Méně radikálů sice věřilo ještě i nadále na hodnotu Bohu zasvěceného života, avšak požadovali osvobození od břemene zastaralých věcí, dohodnutých v dřívější době s jiný pojetím a s jinými požadavky. Generační konflikt byl nevyhnutelný.

Jako ostatní řádová společenství konaly i františkánské řády své mimořádné kapituly obnovy a podjaly se základní revizi svých konstitucí. Nové konstituce byly pak uveřejněny „Ad experimentum“. Doba experimentu má skončit podle pojetí kongregace pro řeholníky s uveřejněním nového církevního práva (1983). Předkoncilní krize a pokoncilní atmosféra prozatímnosti zmátla mnohé. Existovaly výstupy z řádu v počtu, který vyvolával starostlivost. To vedlo s úbytkem povolání, asi od r. 1966 k silnému, co do počtu oslavní, jak ještě uvidíme.

Zatím padly rozdílné názory františkánských rodin vůčihledně do zapomenutí. Přispěla k tomu rostoucí interkomunikace a bratrská spolupráce na regionální rovině a akce generálních ministrů františkánů, kapucínů, konventuálů a regulovaných terciářů. V tomto ohledu, příznačným bylo slavení 750 let od založení řádu. V této slavnosti obnovili 4 generální ministři 16. dubna 1959 svoje sliby v lateránské basilice před Janem XXIII. Nedávno byly slavnosti u příležitosti 750. výročí smrti sv. Františka bližším setkáním celé františkánské rodiny. To se uskutečnilo zvlášť při společných duchovních cvičeních generálních ministrů a jejich definitorů na hoře La Verna r. 1976. Také 800leté výročí narození sv. Františka se konalo v letech 1981/82 v duchu opravdové sounáležitosti.

XIX: a XX. století nemohlo nést jen malé plody svatosti. Některé září zvlášť jasně a byly oficielně církví uznány. Patří k nim oba svatořečení kapucínští laičtí bratří František Maria z Camporosso (+ 1866) a svatý Konrád z Parzhamu (+ 1894), fortnýř na poutním místě v Altöttingu, svatořečený Leopold Mandin z Castelnuovo, Chorvat a velký apoštol zpovědnice v Padově, dále blahoslavený kapucín Inocenc z Berzo (+ 1890), kněz řádové provincie milánské, blahoslavený Emanuel Ruiz a jeho 7 průvodců, kteří 1860 utrpěli mučednictví v Damašku, všichni observanté, kromě Engelberta Kollanda z Ramsau im Zillertal (Tyrolsko), skupina 8 františkánů, z toho 3 biskupů, kteří zahynuli v Číně za boxerského povstání r. 1900.

Papež Jan Pavel II. blahořečil reformáta Salvatore Billiho (+ 1895), kněze – mučedníka v Arménii, konečně velkého apoštola Neposkvrněné – sv. Maxmiliána Kolbeho, který jako dobrovolná obět blíženské lásky zahynul v hladovém bunkru koncentračního tábora v Osvětimi.