3. Velká zkouška (okolo r. 1768 až asi 1880)

3. 3. Rušení klášterů a exklaustrace II.

Z dějinného hlediska můžeme dnes výsledky - víc pozitivní než negativní – těch po jedno století se táhnoucího vměšování zevních do řádů, zrušení a exklaustrací, lépe hodnotit. Řádová společenství vyšla sice z této zkoušky decimovaná a ochuzena, však současně očištěná a vyzbrojená pro nové úkoly ve světe, který se úplně lišil od dřívějšího.

Změněný zeměpisný prostor

Ve Francii bylo 12 provincií rekolektů, 8 konventuálů a 12 kapucínů jako celek vyhlazeny. Když udeřila hodina obnovy, muselo se začínat od nuly. Totéž platilo pro Španělsko a Portugalsko, kde liberalismus řády zcela zrušil.

Exklaustrovaní observanté a kapucíni měli od r. 1838 každý Svatou stolicí jmenovaného apoštolského komisaře. Tím¨se vzal na zřetel národní vedení řádu, stanovené bulou z roku 1804. Potlačení ve Španělsku trvalo přes 40 let a v Portugalsku 58 let. Tento čas dostačil k tomu, aby nechal vymřít celou poslední generaci předcházející epochy. V zámoří existovaly ještě provincie diskalceátů na Filipínách, stejně tak, i když z jakéhosi soucitu skoro ve všech provinciích Mexika, střední a jižní Ameriky. V Mexiku zrušil režim všechny řády r. 1859.

V Itálii zůstala mapa observantů a reformátských provincií nezměněna. Dohromady jich bylo na 48. K tomu je třeba ještě připočítat 25 kapucínských provincií: provincie v Brescii padla za oběť napoleonskému zrušení. Přežití v Italských provincií se podobalo spíše jakémusi usychání, což bylo horší, než kdyby náhle zahynuly. Některé konventuálské provincie vskutku zanikly. Ve střední a východní Evropě byly ještě provincie, ale byly silně scvrknuty. Naproti tomu polské a ruské provincie byly dokonale zničeny.

Jako vyrovnání toho všeho, dali se synové svatého Františka v jiných, v budoucnu nadějných oblastech mocně do díla. Rovněž v Anglii, kde kapucíni a rekolekti založili nové provincie. Nadto budovaly všechny františkánské rodiny od poloviny XIX století silní, živé provincie v Severní Americe. Proto byla právě tato nová atmosféra, vytvořená liberálními myšlenkami, ve které se podařilo na britských ostrovech a ve Spojených státech odbourat netoleranci a takto otevřít řádům novou zemi. Tady dovedli lépe uskutečnit svoje vlastní provolání a vykonávat svůj apoštolát ve vyšší svobodě než v katolických zemích. Tato transplantace byla prozřetelnostním plodem otřesů vyvolaných pronásledováním.

Číselný pokles

Rozsah tragédie lze nejlépe poznat na nápadném poklesu – ne tolik na počtu skoro stejně pozůstalém provincií a klášterů v mnohých provinciích, jako spíše na samotných řeholnících. Kvůli mnoha proměnám ve vedení řádů, není možné sestavit statistickou křivku tohoto úpadku. Rok 1890 byl rok nejnižšího stavu. Dá se to vyčíst z několika známých čísel.

Celkový počet různých rodin obsahoval v souhrnu kolem roku 1762 asi 133000, kolem roku 1860 asi 34000 a kolem roku 1890 asi 23000. Pokles všech observantů včetně reformních větví činil 81,2 % u konventuálů 94% a u kapucínů 77,6%, všeho všudy tedy 82,1%.

Problém „exklaustrovaných“

Zcela všeobecně vzato, jeví se počet řeholníků, kteří hleděli na zrušení coby na zproštění svých profesních závazků, jako příliš nepřeháněný. Exklaustrovaní dosáhli téměř ve všech zemích státní rentu. Byli-li kněžími, vykonávali svoji službu pod poslušností biskupů, mnozí obdrželi i církevní obročí. Neméně jich dosáhlo biskupské hodnosti. Byli-li laickými bratry, podíleli se na službě kostelníků anebo sloužili v nemocnicích. Jiní žili jednoduše u svých rodin. Menšina se vystěhovala a odebrala se za hledáním země, kde se opět mohli starat o přijetí společného života. Nechybělo ani velkých misijních výprav. Tak se plavilo v letech mezi 1841 a 1846 80 španělských kapucínů do Venezuely, kde se chtěli věnovat misiím u Indiánů. Avšak i odtud byli vypuzeni.

Kongregace pro biskupy a řeholníky vydala k situaci s exklaustrovanými a jejich vztahům k řádu konkrétní pokyny. Přitom doporučovala opětné přijetí společného života jako ideál, hodný toho úsilí. To bylo také obzvláštní starostí generálních představených, když provincie opět vyvstaly. Pro ty, kdo si už léta zvykli na neodvislý život, muselo být těžké, jestliže se měli pět zapojit do pravidelného a observantního způsobu života v některém klášteře. A ti, kteří se rozhodli se vrátit, zvykali si jen těžce na klášterní jednotnost, především ohledně samotného nakládání s příjmy.

Avšak život řeholníků, roztroušených v lidu Božím, měl také svoji positivní stránku: bezprostřední poznání historické hodiny, ve které žili, rovněž i identifikování s konkrétními potřebami nové společnosti v průmyslu a obchodu. Tady misí jednou provždy postava učeného, úzce s kulturou spojeného a vskutku změšťanštělého řeholníka, jak byl znám právě v druhé polovině XVIII. století. Na druhé straně vystupuje menší bratr, který se angažuje v díle sociálním a charitativním jako zjev, který dovede ostatním křesťanům přiblížit svoji vlastní prosbu. Jak ještě uvidíme, právě v těchto letech exklaustrace, a to vždy jen z iniciativy řeholníka, žijícího násilně mimo klášter, vyvstala nesčetná ženská františkánská společenství s dočasnými sliby, která se věnovala zcela konkrétním sociálním úkolům.

Starost o dorost. Chlapecké semináře

Zlé bylo to, že provincie na konci tohoto století zkoušek obvykle neměly žádné kandidáty kleriků. Kandidáty bratří – laiků nebylo i nadále těžké najít mezi venkovským obyvatelstvem. Ale jen zřídka se hlásili mladíci s odpovídajícím školním vzděláním ke vstupu do řádu. Vina tady spočívala hlavně ve ztrátě důvěry akademiků vzhledem k tradičním řádům, k čemuž přispěla i dlouholetá pomlouvačná kampaň, které byly řády vystaveny. Vlastní příčiny ale ležely spíše v oblasti sociální. Neboť mladý muž s odpovídajícím studiem si lehčeji mohl razit cestu do života, i když se nerozhodl pro cestu v církevních službách. Na druhé straně, byl odstup mezi církevní dráhou a světskou stále větší. Církve zaměřila svoji pozornost k tomu, aby mohla svým kněžím poskytnout zvláštní intelektuální vzdělání. Mladý muž, který cítil povolání ke kněžství viděl, že stojí před skutečností, že mu nic neprospěje vzdělání, získané na veřejných středních školách. Mimo to, byl už duševní a mravní osobností, která se nenechala je a tak směstnat do tradičního typu jednotně řízeného noviciátu.

Chtěl-li řád vychovat církevně dobře vyškolené a mravně bezchybné kněze, musel hledat povolání mezi dětmi, mezi syny tradičně křesťanských rodin, a to především v krajích zdravého venkovského obyvatelstva. Lidová škola pronikla sice až tam, než zde nebyla žádná možnost navštěvovat střední či vysokou školu. Pro tyto rodiny znamenalo studium jednoho jejich dítěte vyšší sociální postavení. Proto čestně toužili po tom, aby synem knězem a řeholníkem, dosáhli úcty. Tato povolání v dětském věku byla jistě upřímná, i když představovala skoro jedinou možnost volby.

Tak vyvstaly serafínské školy, které byly v jiných řádech nazvány školy apoštolské. První takovýto chlapecký seminář založil reformát Andreas Bindi z Quanta (+ 1879) roku 1869. Dostal nadšený souhlas prozřetelného generála Bernardina z Portogruaro. Rok na to otevřeli kapucíni v Toskánsku seminář na popud Jiljího z Cortony (+ 1889), který později jako generál podporoval tato zřízení v celém řádu. Zpočátku narazila tato novota u starších spolubratří na odpor, zatímco se ti mladší stále nadšeněji o to zasazovali. Avšak rozšířila se rychle a nakonec byla doporučena také oficiálně ve všech františkánských řádových větvích.

Tato novota spolu s normami vydaným svatou stolicí ohledně církevního vzdělání měla od základu změnit utváření noviciátu a studií profesních kleriků. Nyní existovaly jednotící kursy pro studenty, kteří spolu vstoupili do řádu v jeden určený den, společně složili sliby a společně od humanistických gymnázií vystupovali k filozofii a studiu věd, a rovněž odtud ke studiu teologie.

Výsledkem byl nový typ řeholníka. Ten obdržel od svého jedenáctého či dvanáctého roku života veškeré vzdělání v řádu, byl jednotného duševního ražení, také ve svém vnějším chování a ve svých osobních zvycích měl stejné vzory pro život, rovněž i pro své představy duchovní a pro cílové apoštolské zaměření.

Právě proto bylo jeho nasazení ve službě řádu a církve – ať už kněžské či jiné činnosti – obzvláště plodné. Po dobu jednoho století měly chlapecké semináře – nepochybně v plánu Božské Prozřetelnosti – představovat velké řešení problému dorostu.