|
|
|
Bouře přišla zvenčí. Řeholní společenství byla obětí nenávisti racionalistů a v důsledku vměšování se knížat musela hodně vytrpět. Toto vměšování se uskutečňovalo tím, že to více méně trpěl episkopát a i podporoval. Dokonce Svatá stolice viděla ve všeobecných potížích ohledně nepoměrně velkého počtu řeholníků určité oprávnění a rozhodla se ke snižování počtu. Zámět vlád byl povah finanční: zásadně růst státních peněžních prostředků a nasměrování hospodářství vtažením statků „mrtvé ruky“, „už žádná amortizace!“ – to bylo heslem na dvorech Burbonů a v rakouském územním prostoru. Přitom šlo také o oslabení církve za pomoci regálií, tj. práva, kterým královská autorita může zasahovat do všech církevních záležitostí. Na tomto základě se snažilo stále více odcizovat biskupství papežům, utvářet národní církve, které podléhaly králi. Dosáhnout souhlasu nebo alespoň lichotivého mlčení biskupů bylo poměrně snadné, především po zveřejnění febroniánských představ a synodálních výnosů v Pistoji. Obáván byl však odpor řádů – tohoto nejlepšího garanta náboženského a církevního charakteru. Proto heslem bylo oslabení a znárodnostnění řádů.
Prvním a nejodvážnějším krokem byl postup vůči jezuitům. Tito byli nejdříve vykázáni z Portugalska (1759-1761), potom z Francie (1764), z království obojí Sicílie (1768), rovněž i z Parmy (1768) a konečně byli r. 1773 zcela zrušeni Klimentem XIV.
Pro ostatní řády vyspekulovaly katolické knížecí dvory jakousi předehru v „Reformních komisích“. Tímto zdánlivě posvátným označením zahalovali tvůrci tohoto zřízení své pravé úmysly.
První komise vyvstala ve Francii pod názvem „Commission des reguliers“ (1765). Arcibiskup z Toulouse, Loménie de Brienne byl jejím předsedou. Komise pracovala tak „pilně“, že až do r. 1784 bylo zrušeno 426 řádových domů. Těm totiž chyběl vyžadovaný počet 15 řeholníků, což onen dekret nařizoval, a který také každé řeholní společnosti nepovolil více než jeden klášter. Stejně tak byl pevně stanoven i počet noviců. Věk pro přijetí do nějakého řádového společenství byl zvýšen na 21. Nejvypočítavějším opatřením však byla povinnost slavit národní kapitulu za přítomností královských komisařů a utvořit národní konstituce, které měly nahradit konstituce generální.
K tomu byli donuceni konventuálové, jak jsme už viděli, už r. 1771, stejně tak téhož roku kapucíni – přes odpor mnohých kapitulářů. Jejímu potvrzení Piem VI. se nedalo zabránit r. 1776. Mnoho biskupů se však vyslovilo ve prospěch kapucínů a rekolektů. To mělo za následek, že komise, vzhledem k úctě, jaké se i nadále v národě těšili, s nimi nakládala poněkud benevolentněji proto se po zrušení jezuitů také nenávist encyklopedistů proti žádnému řádu tak nerozpoutala, jako proti kapucínům. Byli napadáni pamflety a satirami, pomluvami a posměchem.
To všechno přineslo s sebou zkázu. Ve Francii ztratili konventuálové 58 klášterů a klesli z 2620 členů zpět na 2047. Kapucíni čítali r. 1771 ještě 4280 členů, ale ve třech po sobě následujících letech jim zemřelo 250 kněží, zatímco na jejich místo nastoupilo pouze 21. 4 františkánské řády dohromady – konventuálové, rekolekti, kapucíni a regulovaní terciáři ztratili 3756 členů.
Ve Španělsku se utvořila r. 1769 Comision de reforma. Předsedal jí kardinál Ludvík Bourbonský. Podnět k této komisi dal chytrý ministr financí Campmanes. Uveřejnil r. 1765 svůj Tratado de la regalia amortization, který byl na příkaz benátského senátu přeložen do italštiny. Pro přijímání noviců jsou především od r. 1773 omezující opatření. Na druhé straně se však „Consejo de indias“ výslovně snažilo o odeslání misionářů do zámoří. Následkem zprávy, kterou předložil generální komisař ultramontánních observantů, zmenšil za počet menších bratří o 5582. Jako příklad může být uvedena provincie Svatých andělů. Ta směla v onom tříletí přijmout jen 16 noviců. Ve stejném čase však zemřelo asi 50. R. 1782 muselo zasáhnout Consejo de Indias. Požadovalo znovuotevření noviciátu pro misijní řády.
Aby se popohnal záměr nacionalizace kupředu, vynutila se na Piu VII. r. 1804 bulla Inter graviores. Podle ní měli mít řeholníci ve Španělsku a v oblastech jeho vlády v budoucnu dokonale neodvislé národní vedení. Generál měl být volen střídavě jednou Španěl, potom někdo z jiného národa. Nebyl-li žádný Španěl. Musel být řád ve Španělsku řízen od samostatného generálního vikáře. V jiném případě dostala zbylá část řádu generálního vikáře. Tento národní vládní systém trval u kapucínů až do 1885 a u františkánů až do 1932.
V Itálii byly Benátky prvním státem, který pod pláštíkem reformy vstoupil na cestu vměšování se. Benátky nasadily 1766 Deputazione ad causas Pias. Nastolila pátrání po církevních statcích. 1768 nařídila zavření všech klášterů, které dostatečně nedisponovaly svými příjmy natolik, aby mohly uživit 12 řeholníků. V benátském území ztratili konventuálové od 1769 do 1771 22 domů. V Toskánsku zakázal vévoda Leopold I. R. 1772 řeholníkům každé odvolání se do Říma. V pozdějších letech se vměšoval také do kapitul a jmenování představených. V Neapolsku a na Sicílii nebyl řádům přisouzen lepší úděl. Ministr Tanuci tam provozoval náboženskou politiku, zaměřenou na rozkol. Přitom používal důkladnějších opatření, např. stanovením počtu pro každou provincii a uzavřením všech klášterů v Kalábrii r. 1783. Tam mohly být kláštery otevřeny teprve až r. 1799. V roce 1788 bylo zakázáno každé spojení řeholníků se svými představenými v Římě a zavedeno královské placet pro všechny takové výnosy.
Také v zemích střední a východní Evropy pocítily řády podobná šikanování, zaměřené k rozkolu. R. 1761 vydal bavorský kurfiřt febroniánsky zaměřený amortizační výnos. R. 1769 nadekretoval redukci klášterů a řeholníků. Mohučský kurfiřt šel r. 1778 ještě dále. Zprostil řeholníky poslušnosti vůči svým generálním představeným a podřídil je bezprostředně své autoritě. Pod záminkou reformy vměšoval se dokonce i do vnitřní řádové kázně. Biskup ve Wormsu následoval jeho příkladu. Ve stejné době se dostaly provincie, patřící k říši pod kola náboženské politiky Marie Terezie a Josefa II. Přísně se jim zakázal jakýkoliv styk s Římem a podřídil je jurisdikci biskupů, rovněž i státní kontrole. R. 1770 byl zakázán vstup do řádu před dokončeným 24. rokem života. 1771 zakázáno sbírání almužen a každá činnost mimo klášter. 1781 zrušil Josef II. všechny mužské i ženské kláštery, které se nevěnovaly výchově, ošetřování nemocných nebo vědě. Na základě těchto opatření bylo na území dnešního Rakouska uzavřeno 400 domů, 141 v Uhrách a přes 150 ve slovanských zemích. V Belgii byla vydána nařízení 1753 a 1771 k redukování stavu řeholníků a r. 1783 bylo okamžité veškerý majetek konfiskován. V Polsku následkem dělení území mezi Ruskem a Rakouskem, rovněž i posledními děleními, musely řády vytrpět to nejtěžší. Až do roku 1810 se snížil počet řeholníků skoro na třetinu. Také v království savojském se následovalo příkladu náboženské politiky jiných států. Možno říci, že – odezíraje od církevního státu – nebylo jediné země, kde by se řády necítily ohrožovány pokračujícím zničením.
Pod škrtící politikou „osvíceného“ knížecího absolutismu šly řády vstříc postupnému konci. Přesto však měly radikální opatření, inspirovaná revolucí, k potlačení aspoň uplésti hustý věnec mučedníků.
13. února 1790 rozhodlo ústavodárné shromáždění o zrušení všech řádů. Exklaustrovaní členové řádu museli se ostatně rozhodnout pro přísahu na civilní konstituci kléru anebo pro vyhnanství a pro smrt. Jak se obávalo, velká část řeholníků přijala pozvání k odložení šatu a k přijetí důchodu. Přesto přijala pozvání k odložení šatu a k přijetí důchodu. Přesto však byl značný počet těch, kteří svůj život obětovali v boji za práva církve. Mezi nimi bylo ostatně více než 200 synů svatého Františka. Mnozí šli do ciziny nebo byli násilně odvlečeni. Brzy na to nesly oddíly Napoleonovy zásady francouzské revoluce z jednoho národa do druhého. V Belgii r. 1796 byly zrušeny všechny kláštery, r. 1803 byli vyhnáni všichni řeholníci v Piemontu a Savojsku. R. 1809 nařídil Murat, polní maršál Napoleonův, zrušení všech klášterů na svém neapolském území. Totéž se událo v rýnských územích Německa r. 1803. A totéž udělal Josef Bonaparte r. 1809 ve Španělsku. R. 1810 vypukla bouře nad kláštery v celé Itálii. Také Švýcarsko a Tyroly pocítili tato následky V Bavorsku vedl knížecí absolutismus ke zabavení klášterů a k sekularizování řeholních společenství podle svého plánu. V Rakousku se poněkud zlepšilo postavení řádů za císaře Františka I. Konečně král Bedřich Vilém Pruský vydal 30. října 1810 výnos, který zrušil všechny kláštery. Tento zákaz postihl Slezsko, území odloučené od Polska.
Restaurace, která byla výsledkem vídeňského kongresu r. 1815 umožnila částečně reorganizaci tvrdě postižených provincií italských a španělských. Naproti tomu se nedalo nic dělat ve Francii. Vnitřní situace, ve které se řády při své reorganizaci dostaly v době takovéhoto zmatení idejí, lze si jen stěží představit. Byli zde četní „francouzsky nafouknuti“, ultrareakcionáři, dokonce Guerilovi bratři, kteří vyzývali lid k povstání proti vetřelcům Potom zde byl pocit nejistoty a úzkost z budoucnosti, protože přes poražení Napoleona, zůstaly neporaženy myšlenky svobody a pokroku nadále na plném postupu.
Po orkánu francouzské revoluce nebylo znovu nastolení řádu žádnou lehkou záležitostí. Znovunastolené režimy trvaly neméně na svých regáliích jako ty dřívější. Množí, co se vraceli do klášterů zpět, dělali své kroky jen s ohledem na příkazy kongregace, založené v Říme pro reformu řádů. Na druhé straně bylo zde jen málo povolání. Tím ale nastalo nebezpečí, že k rychlému vyplnění trhlin, způsobených výpadkem, se přijmou všichni jacíkoliv kandidáti, aby se mohly opět získané kláštery plnit. Avšak zde stála ještě třetí zkouška – liberalismus - , který dokázal plný výkup z řádů. Františkánské rodiny se scvrkly zdravým způsobem, a i když násilně, znovu smířeny s chválenou chudobou z toho vyšly. Syn sv. Františka vyhnaný ze svého kláštera a stojící pouze na vlastních nohách, zakusil nyní skutečnost chudobného života a musel skrytě zachraňovat svoje povolání. Takto získal smysl pro život podle evangelia poznovu a dostal se do skutečně blízkého kontaktu s lidem nové společnosti. Tato nová společnost už není společností měšťanů a řemeslníků, jak tomu bylo na začátcích dob řádu, nýbrž mas proletariátu, obětí kapitalistického vykořisťování zprůmyslněného světa.
Španělsko poznalo už r. 1812 první útok liberálů proti řádům na stavovském parlamentu v Cadiz. Restaurace, zavedená návratem Ferdinanda VII. byla silně bržděna v konstitučním třídění 1820-1823. R. 1834 došlo k oficielně organizovanému lidovému povstání proti řádům. Přitom přišlo mnoho řeholníků o život. Roku 1836 vyhladil Mendizabalův amortizační zákon z cela všechny řády. Rok nato byly už všechny kapucínské kláštery uzavřeny. Jen jedno či druhé observantské společenství, rovněž společenství diskalceátů dovedlo se ještě tajně udržet. V následujících letech byly různé pokusy obnovit společný život. Všechny se však rozplynuly v niveč.
Mezitím – 1820-1824 – došlo k neodvislosti španělských držav v Americe. Četní kreolové u observantů se totiž v masách postavili na stranu povstalců. Značný počet se dal dokonce do boje za nezávislost. Naproti tomu členové komunit kolejí Propagandy a misionáři u Indiánů, téměř všichni Španělé, nemálo vystáli.
R. 1817 bylo na rozkaz Bolivera usmrceno 20 kapucínů v misii Guayany a Trinidadu. Ostatních 40 zahynulo následkem špatného zacházení při trestaneckém pochodu. Také v ostatních republikách počínalo se v pronásledování řádů ze strany liberálů ukrutně, ba zcela byli vyhubeni.
V Portugalsku, kdy se královské právo prosazovalo stejně jako u jiných národů, kde však nedošlo k napoleonskému útlaku, objevil se liberalismus s konstitucí r. 1822. Tehdy nařídil Don Pedro v Brazílii exklaustraci a oloupil takto misie o personál. Totéž udělal v samotném Portugalsku r. 1832. Zavřel všechny kláštery a konfiskoval jejich majetek.
V ostatní Evropě se utvářela situace řádů jednak po údobích revolucionářských nebo absolutistických. V Polsku a Rusku dosáhlo potlačení, započaté r. 1831 svého vrcholu r. 1864 a tím bylo ukončeno. Zbylo je několik klášterů jako útulek pro přestárlé řeholníky.
V polovině století se zdálo, jakoby řeholní život mohl pět nabýt svůj normální rytmus. Kapucíni směli r. 1847 a opět 1853 slavit svoji generální kapitulu. Rovněž observanté se směli shromáždit ke své klauzule r. 1856. Když se ukazovala možnost započetí nové organizace v provinciích a v životě řádu, počali liberálové na italském poloostrově s represáliemi.
R. 1855 zrušila piemontská vláda řády. R. 1866 byl tento zákaz rozšířen na celou spojenou Itálii, ale nebyl vždy a všude přísně dodržován (Pius IX. sám této kapitule předsedal(. R. 1873 zasáhlo provádění tohoto zákona celý poloostrov a ostrovy spojeného království.
Poněkud s váháním bylo také Německo navštíveno liberalismem, a to v době kulturního boje (1871-1875). Např. 1887 Francie se opět vrátila ke zrušujícímu zákonu, jehož následky však trvaly jen krátce. Avšak zákon z roku 1903 zůstal déle v platnosti
|
|
||
 |
|||