|
|
|
Početný, nezadržitelný přírůst řádu dal, jak jsme už viděli, stále větší důvod ke starosti státním a církevním úřadům, avšak také řádovým kapitulám a vyšším představeným XVII. století. Svého vrcholu to dosáhlo mezi roky 1760 a 1770. Nové hospodářské teorie poukazovaly na vzájemné působení mezi demografickým růstem a produktivitou. Mělo to za následek, že řádový bratři byli ze strany ostatních úřadů považováni za společenskou pohromu. Nadbytek řeholníků vynesla žebravým řádům u velké části společnosti velkou nedůvěru ve velmi krátké době. Nikdy se neukázalo tak pravdivým tvrzení, že počet netvoří velikost řádových společenství, jako nyní. Příčiny, které vedly k tragickému úpadku ve XIX. století jsou velmi spletité, měly by však nakonec přispět jen ke zdravému smrštění této elitní části církve. Zvenčí si všechny protikatolické síly vzaly za hlavní cíl své nenávisti řádové bratry. Tak encyklopedisté, jansenisté, febroniáni, zástupce regalismu a zednáři. Mendikantské řády, ačkoliv byly zasaženy úpadkem, tvořily vskutku i nadále nejsilnější oporu papežství a nadnárodního charakteru církve, tedy obou oněch hodnot, které byly ohroženy církvi nepřátelským laicismem. Na neštěstí poskytl duchovní život řádu nepřátelům vskutku velké pole k útokům. Hrubé a komické satiry, hospodářské úvahy a útoky ze strany reformace ohledně řádů mohly být považovány ne vždycky za pomlouvačné, ne-li zrovna, bezbožné. Neobyčejně velká lidovost menších bratří v předcházejících stoletích se rychle zmenšovala, avšak ne tolik u prostého lidu, jako u třídy vzdělanců. Zatímco se společnost obrovskými kroky obrátila k novým představám cíle a k novým úkolům, stahoval se „menší bratr“ stále více do ústraní, staral se vlastně o své vlastní klášterní zvyklosti a zabýval se církevní kulturou jen na okraji „profánně vědeckého boru.“ (Označení bratr už neznamenalo dřívější uznávané hodnoty, bylo označením opovrhovaného ideálu). Ostatně, existovali také – jak jsme právě viděli – někteří muži ducha, kteří stáli otevřeně proti svému okolí a kteří se snažili uvést v soulad scholastickou vzdělanost s požadavky experimentálních věd.
Dokonce vývoj vědy a sociálního života, avšak také i úzkost zbožných kruhů před záplavou racionalistického laicismu, přispěly k růstu řeholních povolání. Klášter totiž nabídl, vzhledem k nejistotě společnosti, zachvácené změnou, pohodlné místo útočiště. Byla zde povolání, jejichž pravost mohla být opravdu brána v pochybnost. Rovněž velké mase řeholníků v konventech chyběly přitažlivé ideály. Zahálka se všemi vedlejšími vlivy a jevy byla nevyhnutelným zlem, které otvíralo dveře a vrata nevázanosti.
Roku 1763 obrátil se generální komisař cismontánské rodiny observantů Pascal Frosconi okružním listem na řádové členy jemu podléhající. V něm mluví o katastrofě, která řádu jde vstříc, jestliže nezachovávání řehole a vlažnost budou nadále narůstat. Jemu připadlo, - jako generálnímu ministrovi z r. 1768 – přihlížet bezmocně k tomu, co předpověděl.
Ne mnohem nadějnější byly tehdy vývody kapucínského generála ohledně vnitřního stavu řádu. Pavel z Colindres vypočítal ve svém okružním list z 25. listopadu 1761 jako nejhlavnější zla v provinciích: rozepře z různých důvodů národnostních, stranictví, pýcha a závistivost, pýcha mnohých představených, kteří pod záminkou chudoby odpírali svým poddaným potřebné, nedbalost ve formaci řádového dorostu a ovzduší světské politiky. A. Edhard z Radkenburgu napsal ve svém pozoruhodném poselství z roku 1775: „V těchto neblahých dobách – tak tomu učí dlouholetá zkušenost a my to vidíme také v praxi – horlivost serafínského ducha v našem řádu zvlažněla, na mnoha místech usychá život věrného zachovávání řehole, dozněla s tím svatá prostota, pokora a čistota, které činily náš řád věrohodným před Bohem a lidmi. Naopak, na oltářích ctižádostivosti je vše obětováno přáním světské politiky. Ta zcela otáčí hlavy řeholníků.“ Odtud pochází setrvávání na zvláštním postavení, ztráta pokoje a nevázanost. Po svém znovuzvolení roku 1782 píše: „Žádnému z nás nesmí být skryta hora bídy, úzkostí a nebezpečí, která nás v těchto strašlivých dnech tlačí…“ Jako lék doporučuje modlitbu, „abychom mohli povstat k novému životu a k původnímu esku naší matky, řádu, který ztratil svoji plnou sílu a schne, je současně blízko smrti“.
Knížecí absolutismus, který se stále více vměšoval do církevních záležitostí, zasel přirozeně mnoho zmatku i v řádech. Církevnímu vedení jednotlivých národností to dalo hodně práce. Staly se poddajnými státnímu absolutismu. Jansenismus, febronismus a osvícenství daly k tomu dostatek kadidla. Všichni nebyli s tím srozumění, aby se vzhledem k těmto „zlým“ časům odvařit nechali, ale rádi by se otevřeli novým skutečnostem, rádi by přezkoumali vlastní kulturní hodnoty a přizpůsobili řeholní život světu, který se octl ve vývoji. Avšak pro velkou masu řeholníků, především pro představené, nesoucí odpovědnost, byla jednodušší cestou sebeobhajoba. Stav v řádu se zhoršoval tou měrou, jakou se zvětšoval zákaz přijímání noviců, nařízený vládami, nedorozumění mezi starými a mladými. Léčivé prostředky používané pohybovaly se dvěma směry: vertikálním – byla to reforma shora dolů, a to zpřísněním vnitřního řádu a větší přísností v observanci – a horizontální – vycházející z vnitřní obrodné síly řádu a počítala s rekolekčními domy stejně jako s iniciativou jiných malých skupin.
Velká masa řeholníků, která před sebou neměla žádný přitažlivý duchovní a apoštolský vzor, která se vyznačovala především jistým pocitem unavenosti – takovýto obraz lze zjistit koncem XVIII. století ve všech řádových společenstvích, - mohl zahálce a nepořádku odpomoci jen těmi prostředky, které nabízel sám řeholní život. Chyběl zde popud k hloubce. Odtud musely hodnoty podržet si oné zevní formy: zevní chování, řízený denní pořádek, cvičby ve zbožnosti ustanovené až do nejmenších podrobností, úkony pokoření a umrtvování, častá kapitula vin atd. Tato hromadění vnějškovosti, které byly pozdraveny především jako prvořadé hodnoty, dají se poznat nejlépe na vydání provinčních rituálů a řádových ceremoniálů z tehdejší doby. Observance ve smyslu věrného zachovávání řehole klesla jen do mechanicky odbývané, často dokonce „směšné“ observance.
Tato musela být přirozeně zachováváno od noviců, neoprofesů a bratří – laiků, zatímco se denně četnější privilegovaní a exemptní spolubratři snažili, dostat na takové cesty, aby se od toho osvobodili.
Tento neužitečný observantismus vyvstal jako přirozený sebeobhajující mechanismus v provinciích. V pokynech, které vycházely od řádových centrál, nebylo naproti tomu nic takového cítit. Přesto však mohly sotva nabídnout k zachovávání pravé regulární observance nějakou jinou cestu, než zvýšenou bdělost.
Takový je obsah okružního listu generálního ministra observantů z 4. října 1762, Petra Ivaněze z Moliny. Je to první diskalceát, který byl na kapitule r. 1750 zvolen do tohoto nejvyššího úřadu a r. 1762 zvolen podruhé, - rovněž okružní list generálního komisaře Pascala Prosconiho z Varese. Byl vydán následujícího roku, 3. března cismontánské rodin – byl to reformát a Klementem XIII. byl jmenován „apoštolským vizitátorem“. A onen okružní list jeho nástupce z 10. listopadu 1765, Josefa Mario z Vedano. Je příznačné, že v těchto kritických letech stáli na špici řádu diskalceát a reformát. Po Petru Ibanězi následoval totiž r. 1768 jako generální ministra Pascal Fresconi. Od Pia VI., který nedovolil svolání řádné generální kapituly, potvrzen v úřadě až do své smrti r. 1791. Důvod pro toto nesvolání kapituly, byl separatistický postoj španělských provincií. Vskutku uplynulo 88 let (1768-1856) do opětného svolání kapituly.
Kapucínský generál Pavel z Colindres (1761-1766) adresoval svému řádu 3 okružní listy, v nichž nabádal k zachovávání řehole a konstitucí zcela pranýřoval zlořády, které musí zmizet. Za jeho nástupce Amáta z Lamballe (1768-1776) vyšly Ordinationes generales (1769), které byly jedině jen k tomu určeny, aby scelily trhliny v „řeholní observanci“. Následující generál, Erhard z Radkerburgu, který byl výjimečně v úřadě po dobu 16 let (1773-1789) – generální kapituly ho vždy potvrdily, sepsal 1775 významný okružní list. V něm vykreslil vnitřní stav v řádu velmi černě a poukázal na některá sjednání nápravy. V dalším okružním listě (1782) se vrací zpět ke stejným tématům, jen v pesimističtějším líčení, nebyl s to uvidět řádnou hvězdu naděje nad horizontem. Po něm následoval Angelicus ze Sassuolo (1789-1796), potom Mikuláš z Bustillo. Ten byl r. 1796 jmenován generálem od Pia VI., aniž byla svolána generální kapitula. Kvůli politické situaci šel r. 1798 do Španělska a dal řídit řád generálním komisařem Angelikem z Portodi Fermo. Asi 50 let se neuskutečnila žádná generální kapitula.
Také v kapucínském řádu došlo k zajímavému zjevu: oproti dosavadní tradici zůstalo nejvyšší vedení řádu v rukou neitalů po dobu 35 let: v rukou Čecha (Serafín z Hlucholaz), Španěla (Pavel z Colindres), Francouze (Amáto z Laballe), Rakušana (Edhard z Radkersburgu). Po šestiletí jednoho Itala, jmenoval papež opět jednoho Španěla (Mikuláš z Bustillo). Vskutku italští účastníci kapituly, jak ještě uvidíme, se dívali jinak na řádovou situaci než kapitulní otcové ultramontánní. Ti první nesdíleli pesimismus těch druhých. Sázeli více na zachovávání vnější observance a byli toho názoru, že není třeba řádné obnovy. Konventuálové byli jistě velmi šťastni, když k nim papež Kliment XIV., sám konventuál, přivtělil francouzské observanty: 287 klášterů s 2300 členy. Z hlediska řádu to byl jistě velký úspěch. Ještě téhož roku byly vydány nové konstituce podle znárodňovacího plánu vlády. O vnitřním stavu řádu a kritériích obnovy v oněch kritických letech nemáme žádné podklady, neboť od r. 1789 až do r. 1824 a od r. 1866 do 1891 se neuskutečnili žádné generální kapituly.
Horizontální obnova se snažila nově oživit rekolekční domy, anebo je zřídit tam,kde ještě žádné nebyly. Observance nepotřebovala zřizovat řádné rekolekční domy, protože ty byly zakotveny v zákonodárství a byly zde po ruce aspoň institučně. Při různých reformách diskalceátů, reformátů a rekolektů, to nebyl jejich případ. A u kapucínů rovněž tomu tak nebylo. V usilovné obnově Pavla z Colindres po čas jeho úřadování platily však rekolekční domy jako snosný prvek. První rekolekční dům byl otevřen 1763 v Terranova. Stál pod patronátem generála a odnášel se na iniciativu Jesulda z Reggio (+ 1803) a jiných spolubratří z provincie Reggio Calabria, kteří se jeho drželi. Jejich životospráva byla: přísná observance, ústranní, studium a kazatelská činnost. Generál udělal, co mu bylo nanejvýš možné: zřídil druhý dům v La Speciza v janovské provincii a další v provinciích římské a lombardské, narážel však stále u představených na odpor. Za rekolekční domy v Itálii se zvlášť zasazoval Michael z Pamplony (+ 1792). Později byl misionářem, podporovatelem misijních kolejí a biskupem v Arrguipa (Peru).
Na své vizitační cestě po španělských provinciích měl Pavel z Colondres více štěstí. Téměř ve všech provinciích založil nebo plánoval Koleje pro misionáře. Byly – po příkladu Terranova – současně domy usebrání a observance, „semináře“ pro pastorační vzdělávání a výchovná střediska pro lidové misionáře – podobně jako koleje Propagandy pro misie v cizích zemích. R. 1764 zařídil kolej v Sanlúcar de Barrameda v andaluské provincii a potvrdil její statuta, dále onen dům v Monovar ve valencijské provincii. R. 1765 dal organizaci koleji v Toro v kastilské provincii a o něco později domu v Borja v provincii aragonské. R. 1797 založil kolej v Lerin a Vera v provincii navarrské. Další projekty podporoval ve Francii a v německých zemích.
Toto nové zřízení plnilo tři účely jedním vrzem: vznik nových skupin a znovuoživení věrnosti k řeholi, hlubší proniknutí řádu do živě pociťovaného a současně znovuobjeveného ideálu a pastorační činnost ve službách církve.
V Itálii rostli odpor vůči této novince generálově stále silněji. R. 1768 vydalo definitorium na dotaz Svaté stolice v souvislosti s potvrzením statut koleje se Sanlúcar docela jinak znějící informaci.
S tímto novátorstvím, stálo tam, „v celém řádu dá se předvídat těžký neklid a zmatek: bude-li potvrzující breve známo v provinciích, budou se všude dít podobné pokusy, což vyvolá však zmatky a u světských lidí nemalé podivení, jakoby se v kapucínském řádu vůbec nezachovala řehole, - zatímco, - díky Bohu! – až dosud žádný klášter tohoto druhu nebyl potřebný, protože všude platí tytéž Konstituce, jejich zachovávání představení stále zpřísňují.“ Kdo by chtěl být dokonalým řeholníkem, uzavírají definitoři, může jím být v každém klášteře.
Erhard z Radkersburgu pokračoval v linii rekolekčních klášterů. Schválil statuta takovýchto domů v Mesoraca (Kalábrie) a v El Pardo (Kastilie). Ale roku 1805 podalo definitorium Svaté stolice opět nepříznivou zprávu, a to s tímto odůvodněním: 1. Kde se řeholní observance vysoce zachovává, nepotřebuje žádné takové domy. 2. Řeholníci, kteří si chtějí vyprosit takovouto novinku, drží se zvláštností. 3. Pro lidi světské bylo by takovéto novotářství jen důvodem k pohoršení, neboť by z toho vyvozovali, že řád se stal laxním.
V těchto krizových dobách nebyly jen stinné stránky. Pozoruhodné činy na poli vědy v posledních desítiletích XVIII. století jsme právě poznali. Jistě, přitažlivost dálných misií poklesla v Evropě a v zámořských zemích natolik, že se sotva sehnali dobrovolníci pros távající misie. Nepomohla ani výhledová místa privilegií a exempcí pro ty, kteří pracovali několik let v misiích. Přesto existovala misijní činnost velkého rozmachu, především v kolejích Propagandy víry. V Americe pokračoval postup do Nového Mexika a do Texasu dále, a to úspěšně. Juniperus Serra evangelizoval, spolu s ostatními misionáři v Horní Kalifornii, misie v Pirittu ve Venezuele, kde kapucíni dále vedli své rezervace vzdor nedostatku personálu, byly reorganizovány. Observanci nahradili v mnohých misijních oblastech vypovězené jezuity a kapucíni převzali do vlastní zodpovědnosti misii v Luisianě v Severní Americe. V Číně se pokračovalo v misijní práci dále přes převeliké těžkosti a nebezpečí. Musí se však přiznat, že misie v jiných oblastech (Blízký východ, Afrika a Asie) odtud živořili a v rodných provinciích nebylo možno vzbudit žádný idealismus pro ně.
V oboru kazatelství by se dalo poukázat na některé, i když ne tuze četné vynikající osobnosti. Existovalo málo mužů – i když počet kazatelům nosící tento titul vzrostl, kteří by se zcela věnovali jen kazatelství. Tento nedostatek byl důvodem ke zřízení misijních kolejí.
Abychom to uzavřeli procesy blahořečení a svatořečení, existovaly v druhé polovině XVIII. století četné plody svatosti. Jeden byl svatořečen: kapucínský bratr-laik a sběratel almužen Ignác z Laconi (+ 1781). 4 byly blahořečeni: Kapucíni: Ignác ze Santhia (+ 1770), Felix z Nicosie (+ 1787), Apolinář z Posat (+ 1792), svědek krve ve francouzské revoluci a Didak z Cadiz (+ 1801), velký apoštol Španělska v době osvícenské filozofie a knížecího absolutismu, Didak dokázal – jak žádný jiný v jeho době –nadchnout lidské masy. Konventuálové mají také církevně uznaného mučedníka z francouzské revoluce: blahoslaveného Jana Františka Burté (+ 1792). I když následující tři blahoslavení zemřeli teprve v XIX století, náležejí ke stejné epoše: alkantarián Egidius Maria od sv. Josefa (+ 1812), reformát Leopold z Gasche (+ 1815) a observant Jan z Triora ( 1816), mučedník.
|
|
||
 |
|||