|
|
|
Konventuálové jsou františkánskou řádovou větví, která se věnovala studiu víc, než všechny ostatní. U nich se nedalo zjistit ono podezření vůči studiím, tak charakteristické pro reformy v jejich začátcích. Intelektuální práce byla pro ně ne tolik terapií zaměstnání, jako spíše těch nejpřednějších ze všech úkolů ve službě církvi. Kvůli své vědecké vážnosti používala Svatá stolice často konventuály pro zvlášť důležité úkoly a propůjčovala jim také ráda nejvyšší důstojenství. OD pontifikátu Sixta V., byli vždy konsultory oficiální Svatého oficia a kongregace ritů.
Observanté po překonání počátečních předsudků vůči studiu viděli v něm opět podstatnou činnost řádu. Kapitola z r. 1565 prohlásila studium mocí řehole za závazné a označila je za nejvýznamnější zaměstnání menších bratří. Vskutku v XVI. a XVII. století dosáhli observanté velmi vysoké vědecké úrovně. Koncem století XVIII. se však studia dostala do silného úpadku, zejména v rodině cisalpínské.
V prvních letech kapucínské reformy, stejně jako na začátku observantního hnutí – lze pozorovat zřejmou nedůvěru vůči studiu. Je to viditelné z albacinských konstitucí. Matouš z Bascio neměl řádné vědecké vzdělání, Ludvík z Fossombrone nebyl o mnoho před ním. Protože pastorace neměla žádné místo v jeho představách, nemohl se vůbec přesvědčit o užitečnosti studia.
Avšak apoštolské povolání řádu se prosadilo. Jakmile v následujících letech přišli do řádu teologové první třídy, není divu, že předsudek pozvolna mizel a v konstitucích z r. 1536 bylo předepsáno zavedení „svatých a zbožných studií“ jako předpoklad odpovídající kazatelské činnosti. Avšak v připojených napomenutích zněla ještě starost o to, aby duchovní život studiemi neutrpěl.
Když r. 1535 vlámský biblista a teolog kontroverzí František Tittelmans von Hasselt (+ 1537) vstoupil do kapucínského řádu – zanechal po sobě 17 výtisků a mnoho jiných neuveřejněných pojednání – nemohl ho Bernardin z Asti pohnout k tomu, aby převzal vedení „generálního studia“. Jako kapucín a věrný zachovávatel řehole, nechtěl už o knihách a stolicích nic vědět. Mnozí ostatní byli stejného smýšlení. Odpad Ochinův, kterému přitížila u prostých bratří jeho přehnaná záliba ke knihám, dávali jim zdánlivě za pravdu.
Léta se nemyslelo na otevření studijních domů. Studia měla spíše privátní charakter. Mladí řeholníci se shromažďovali kolem četných a dobrých řádových teologů. U nich se vzdělávali déle. Mezi soukromými učiteli byli někteří zcela vynikající: Bernardin z Asti, František z Jessi, Jeroným z Monteflore a Bernardin z Monte dell Olme. Ten poslední byl konventuál a uznávaný teolog. Jeho postoj vůči vědě se moc neliší od Tittelmansova. Říkával: „Uvidíte-li jednoho dne, že v našem řádu byly zřízeny řádné studijní domy, můžete jej zrovna pokládat za ztracený.“
Přišel však tridentský koncil. Aby se odpovědělo na jeho předpisy, viděli kapucíni, že jsou zavázání organizovat svoje studia. Dekret generální kapituly r. 1564 nařizoval zřízení „Teologických studií“ v každé řádové provincii. Ke druhé kapitule (1567) se váže založení prvního „Generálního studia“ v Římě, které řídil vynikající Jeroným z Pistoje, který byl už lektorem v Neapoli. Už velmi brzy byla v různých klášteřích větších, oficiální studijní centra, která vyhledávána od studentů různých provincií byla. V každé provincii museli být jmenováni dva nebo více lektorů. Konstituce z r. 1575 přijala všechna tato rozhodnutí s odpovídajícími opatrnostními pokyny, aby totiž studium neuvádělo v nebezpečí ducha niternosti.
První kapucínská generace pokládala za studium jen studium Písma svatého. Profánní vědu nepokládala jen za něco řádu cizího, ale také filosofii a scholastickou teologii. Dokonce ani po konstitucích r. 1575 nevymizel ještě předsudek proti tomu. Kapucíni měli studovat, aby polepšili sami sebe a druhé. Proto ryze spekulativní věda neměla místo v jejich plánu.
Všeobecně vzato oddělily se různé františkánské rodiny, především v Itálii od univerzit a přestaly se získáváním akademických hodností na nich. Jako studijní centra – měla jako v první epoše – generální studia a studia provinční a soukromá.
U konventuálů příslušelo povýšení do postavení magistra teologie, kterému předcházela zkouška generálovi na kapitule. V VII. století byl tento čestný titul propůjčen dosti často. V následujících stoletích, protože se silně rozmnožila privilegia, spojená s učitelským úřadem, se použilo větší přísnosti a odtud se od kandidátů požadovalo více studijních let, rovněž i pozoruhodné zkoušky schopnosti. Stupeň magistra teologie platil jako nevyhnutelný předpoklad pro vykonávání vyšších úřadů.
Mezi iniciativy papeže Sixta V. ve prospěch konventuálů bylo vskutku založení Koleje svatého Bonaventury r. 1587 jako to nejvýznamnější. Tato kolej se měla stát velkým duševním centrem řádu. Podle statutu směli být sem přijímáni jen nejnadanější mladí bratři. Museli se po dobu 3 let horlivě věnovat vyšším studiím, která byla především věnována poznání serafínského učitele. Po jejich řádném ukončení byli promováni za magistry. R. 1619 rozhodl se generál Jakub Montanari k reorganizaci studia. Proto reformoval ratio studiorum a adresoval v tomto směru pozoruhodný okružní list na všechny provincie. Jeho kritéria byla později převzata do konstituciones Urbanae a zůstala v platnosti až do francouzské provincie.
Podle těchto statut měli si profesní klerici osvojit základní poznatky z filozofie, teologie nejdříve v seminářích vlastní provincie. Toto vzdělání dostačovalo k přijetí kněžství. Mladí kněží byli s odpovídajícími schopnostmi připuštěni k vyšším studiím. Tato byla v tříletí rozdělena na 4 části. První tři obsahovaly gymnasium, nejvyšší stupeň tvořila kolej.
Studující se dělili na začátečníky (po ukončení běhu logiky), na studenty )po ukončení fyziky a metafyziky), na bakaláře (po obstání při zkoušce ze Sentencí a kánonů) a na magistry, kteří po ukončení tříleté positivní teologie v některém kolegiu a po veřejné obhajobě disertace byli za takové prohlášeni od generála. Teologických kolejí bylo málo: v Římě, Assisi, Padově, Bologni, Neapoli, Maltě, Praze, Kolíně v Krakově. Gymnázií první třídy bylo 10, gymnasií druhé třídy 20 a gymnasií třetí třídy bylo více v každé provincii. K vedení nižších studií na gymnasiu brali se obyčejně bakaláři, kteří po ukončení gymnasijního kursu nepřicházeli v úvahu k imatrikulaci na kolejích. Každé studium nebo kolej smělo mít nanejvýš dva řídící magistry, k nimž mohli být zařazeni bakalář nebo magister in artibus, jako asistent. Na začátku XVIII. století přichází pak úřad studijního prefekta, který stál nad lektory a studenty.
U observantů byla výstavba a hodnocení vyšších studií rozdílné. Zatímco v ultramontánní rodině bylo jen málo studijních center s vybranými magistry, kteří stáli v pevném kontaktu s nejlepšími vědeckými školami, vyrazila taková studia v cisalpinské rodině přímo ze země – navzdory opakovaným opačným rozhodnutím generálních kapitul. Často dosáhla provinční studia dokonce stupně „generálního studia“, a to proto, protože majitelé učebních stolců vlastnili titul a privilegia „generálních lektorů“.
Od XVI. století byla v obou rodinách každé provincie pod hrozbou trestu ztráty svých „generálních studií“ zavázána mít přinejmenším 3 studijní doby s potřebnými lektory. Středoevropské provincie, oslabené pronikáním protestantismu viděly, že jsou nuceny posílat svoje studenty na cizí řádové koleje, především na koleje jezuitské.
Kapitula z r. 1526 stanovila pro řád 6 generálních studií, tj. jedno pro každý národ. Toto nařízení však brzy upadlo v zapomenutí. Italští observanté nechali, jak už bylo řečeno, silně stoupnout počet generálních studií, takže jich bylo v roce 1682 na 49. Naproti tomu reformáti dovolili jen studia privátní. Během XVIII. století vyvstala, i když ne tak četná, generální studia v jiných provinciích, např. ve Vídni, Praze, Krakově. VC rodině ultramontánní zůstalo jako předtím studium v Paříži, coby nejdůležitější. Uchovávalo si mezinárodní charakter až do konce XVII. století. V důsledku jednoho rozhodnutí kapituly z r. 1529 mohla každá řádová provincie poslat dva prokázaně schopné studenty do tohoto studia. „Spojené“ francouzské provincie měly přednostní právo odeslat tam 8 studentů. Královský výnos z r. 1547 omezil počet studentů na 150. Z toho smělo být jenom 35 cizinců. Později se tento počet ještě snížil. Mimo to, generální studium v Toulouse požívalo zvláštní úcty. To v Lovani navštěvovali mladí řeholníci z německo-belgických provincií. Nejznámějším studiem ve Španělsku, studiem generální, bylo v Alcale (založená r. 1532), v Portugalsku studium v Coimbře.
Vedle těchto všeobecně vzdělávacích kolejí byly také jiné, které sloužily zcela určitým záměrům, jako už zmíněné koleje pro misionáře, které byly zřízeny pro irskou mládež v XVII. století, Lovani a v Římě, kolej pro biblická studia, založená r. 1767 v Antverpách od Viléma Smitha, která byla přímo podřízena generálnímu ministrovi. Bohužel toto skvělé zřízení zaniklo za francouzské revoluce.
Nejtěžším problémem, který ostatně vždy vedl k úpadku studií, byl problém lektorů. Všeobecně vzato, stavěla se cismontánní rodina a reformované větve proti získání doktorátů svých řádových členů na univerzitách. (Ve skutečnosti bylo jen málo doktorů). Tento postoj sdílela celá observance. Ukazuje to rozhodnutí kapituly z r. 1532. Podle něho bylo zcela zakázané dosáhnout akademického stupně. Tento zákaz však nebyl dodržován – při nejmenším u „spojených“ francouzských provincií a v pařížském studiu, avšak, zrovna tak i ve všech ostatních ultramontánních provinciích. Generální kapitula z r. 1682 potvrdila pak sjednané právo pod podmínkou, že – jak je to obvyklé na univerzitách – nebudou propláceny žádné poplatky. Tato podmínka se splnila tím, že se františkánští lektoři se stolicí na univerzitě zřekli také svých honorářů.
Avšak většina řádových lektorů neměla žádné univerzitní vzdělání. V Itálii se to týkalo skoro všech. K odstranění tohoto nedostatku se vymyslel systém soutěže. V ultramontánních provinciích to bylo závazné r. 1621, v cismontánní r. 1633. Po tříletém působení v úřadě obdrželi právo vyučovat teologii. Ti, kteří byli tímto způsobem aprobováni, byli lektoři filosofie. Opravdovou pohromou ve stavu profesorů bylo narůstající snažení, úsilí po čestných titulech, precedencích a exempcích. Vedlo to k přísně zachovávané hierarchii. Sem přicházeli lektoři filozofie po lektorech teologie druhé třídy, tito opět po lektorech první třídy: ti poslední přišli po „jubilujících“ lektorech, kteří u reformátů se nazývali „emeritní“ a u diskalceátů, jakož i u rekolektů: „kvalifikovaní“ lektoři. Nejvyšší cil, o nějž se usilovalo, bylo penzionování. Přinášelo s sebou precedenci exprovinciála a hlasovací právo při kapitulách. Odtud lektoři zůstávali ve svém úřadu jen tak dlouho, pokud to bylo pro podporu potřené. Odtud povstal nepoměr mezi počtem titulovaných a aktivních lektorů. Z těchto posledních směli být v provincii ne více než 3, jeden pro filosofii a 2 pro teologii. Jenom na generálních studiích prvního řádu byli připuštěni 3 lektoři. Odtud lze pochopit zlou situaci, ve které se octla místa vzdělávání, když teologie byla rozdělena navíce disciplin a přírodní a positivní vědy se rozvíjely. Zde nebyl dostatečný počet odborně vyškolených profesorů. K tomu přistupovalo ještě nutné filozofické vzdělání, které leželo v ruce jednoho lektora a ten byl vždy začátečníkem.
Avšak všude se nesdílelo toto malé hodnocen přiřazeného vzdělání ve vědách přírodních a v humanitních. Byly totiž provincie, např. belgická a německá, které otevřely studia veřejná a vedly koleje externích studentů. K tomu došlo především zrušením jezuitského řádu.
V r. 1763 vyšel studijní řád P. Pascala Vareseho. V něm stálo doporučení, že ve filozofických ročnících se má pojednávat o všech otázkách moderní filozofie a v teologii má být zaveden kurs propedeutiky. Ten má mít jako předmět zacházení s prameny zjevení, církevním učitelským úřadem a tradicí. Teprve potom se má započít s theologií, která se má přednášet podle jasně formulované a metodicky dobré příručky. V tomto reformním pokusu studia, ale také v pokynech, vydaných od generálního ministra Joachima Copmany r. 1792, byla přisouzena studiu positivní teologie, nejvyšší cena.
Vedle filozofie a scholastické teologie pěstovala se už od XVI. století positivní teologie a Písmo svaté. Příklad prvního je už shora uvedené dílo Ludvíka z Carvajal. Svědectví druhého je usnesení generální kapituly r. 1559, podle kterého musí být v pařížském studiu každý den dodatečně dvě vlastní přednášky o Písmu svatém. Koncem XVI. století byli pro Písmo svaté a pro hebrejštinu odborní lektoři. Znalost hebrejštiny byla pro všechny studenty generálního studia a pro všechny lektory teologie povinná. Také se v některých kolejích, založených pro misionáře, učilo východním jazykům. Koncem XVI. století byli i odborní lektoři pro církevní právo a pro morálku. Ve větších klášterech v každé provincii, i když nebyly dokonce studijní, musely být přednášky z morální teologie. Museli se jich zúčastnit všichni kněží, kteří nebyli kazateli. Jak je už známo, byly v každém klášteře týdně přednášky o mystické teologii, přičemž – podle předpisu z r. 1663 – se drželo spisu Jindřicha Herpese. Tito konventní lektoři mystiky, morálky a výkladu řehole byli časem postaveni na úroveň lektorů ze studijních domů. Tak se připojilo po ukončení studia lektorů ze studijních domů. Tak se připojilo po ukončení studia teologie ještě o roky morálky a církevního práva.
Jakmile byly už jednou do kapucínské reformy zavedeny řádná studia, jejich výstavba se rovnala studiím v ostatních františkánských rodinách. Na základě dekretu generální kapituly z roku 1567 byla otevřena generální studia v Římě, Aversa, Neapoli, Janově, Fermo a v Bologni. Konstituce z r. 1575 stanovily učební program. Kapitula z r. 1613 stanovila pevně délku studia: 3 roky filozofie a 4 roky teologie. Mimoto se k lepšímu poznání Písma svatého učilo řečtině a hebrejštině. R. 1618 přišel pokrok v tom, že v hlavních klášteřích každé provincie se musí luštit casus conscientiae.
Tento studijní plán zůstal skoro jedno století téměř nezměněný. Dva významné popudy směrem většího pokroku v organizování jsou kapitulní dekret, uveřejněný od generála Bonaventury z Ferrari r. 1733 a r. 1757 vydaná všeobecná studijní reforma od Serafína z Hlucholaz, kterou schválil Benedikt XIV.
V každé provincii se určili dva nebo více klášterů jako studijní domy. Sestavení každého jednotlivého kursu včetně tomu odpovídajících lektorů příslušelo provinční kapitule. Příkaz daný lektory platil na 7 let, tzn. pro 3 roky filozofie a 4 roky teologie. Jestliže se utvořila nová studentská skupina, byl pro ni jmenován příslušný letor, který měl po sobě projít všemi obory.
Úřad lektora byl v století XVII. volně propůjčen. Avšak časem se přizpůsobil ostatním řádům a uděloval se na základě konkursního řízení. Než tento způsob u kapucínů zcela nezdomácněl. I u nich se teprve velmi později objevila primitivní snaha, úsilí o exmoce a privilegia.
Od r. 1726 existoval v seminářích, ve kterých noví profesorové strávili aspoň dva roky před započetím filozofický studií, vedle asketické formace kandidátů, také úkol,, aby pokračovali v humanistických oborech.
V oborech filozofických byl Aristoteles směrodatným, i když se v XVIII. století stále více přiklánělo k přírodním vědám, zcela v souladu s požadavky doby. Generální reglement z r. 1757 stanovil: „Poněvadž znalost všeho toho, co se v našem osvíceném století všude učí, se nedotýká, mají lektoři konfrontovat své řádky s moderními naukami, mají je vyvracet, anebo přinášet námitky…“ Pro teologii zůstala nařízení z r. 1733 v platnosti, podle nichž se má vedle scholastické teologie přednášet teologie positivní. První dvě léta platila morálně teologickým oborům, obě další dogmatickým. Často se museli studenti, méně nadaní pro spekulativní discipliny, spokojit se studiem morálky a vzdát se titulu kazatele. Jmenované ordinace z r. 1733 předvídaly také kurs rétoriky, jejíž místo nebylo jednotně řízeno v učebních plánech jednotlivých provincií.
Původně museli lektoři své vývody diktovat, aby si je studenti mohli zapsat. Jen při některých otázkách, které vyžadovaly většího namáhání, použilo se ústního vysvětlení. Později se však kvůli větší pohodlnosti lektorů a studentů používalo vydávaných tištěných textových knih. Úprava z r. 1757 to dovolovala.
Ve většině provincií byly obvykle denně 2 přednášky, jedna dopoledně a druhá odpoledne. Shora uvedená úprava předpokládala, že všeobecně vzato, měly trvat přinejmenším 3 hodiny. Víc se nedalo vyžadovat, neboť chórové modlitby, 2 hodiny rozjímání, pobožnosti a ostatní zaměstnání, které měli studenti vykonat, nárokovalo mnoho času. Jako doplněk obvyklého vyučovacího procesu přicházely akademické disputace, které v XVIII. století zažily velkého rozkvětu.
Ve druhé polovině XVIII. století se vážně a přísně uvažovalo o nové, závažné uspořádání studia a o jeho pozitivnějším zřízení. Dá se to dovést částečně na revoluci duševního života, způsobenou osvícenstvím, částečně na normy světských úřadů a na pokyny Svaté stolice. K těm, které se nejvíce zasazovali o tuto reformu, patří kapucín František Soto z Vallpando (+ 1797), ve Španělsku Viktor z Coccaglio (+ 1793), Jesualad z Reggio Calabria (+ 1803) a Adeodatus Turchi z Parmy (+ 1803). Provincie Říše viděly za Josefa III., že jsou nuceny mladé řeholníky posílat do generálních seminářů a na univerzity. Jejich soukromá učiliště byla totiž zrušena. Kolínské provincii se vedlo později stejně. Z této doby se vrací úvod do Písma svatého, církevního práva, církevních dějin a přírodních věd.
Zatímco především u dominikánů a jezuitů nahradila Summa sv. Tomáše Akvinského sentence Petra Lombarda, nepřipoutali se menší bratři k žádnému pevně ohraničenému školskému systému, i když se stále odvolávali na učení sv. Bonaventury a Duns Scota. Řád jako takový, se neopíral o žádného určitého učitele. Vskutku se ale v první polovině XVII. století dály pokusy ve směru určení na Doktora Subtilis. Velcí teologové XVI. století byli skotisté, ale bez nějakého výlučného nároku. Jeden z těchto teologů, Ludvík z Carvajal podporoval ve svém uveřejněném díle De restutua theologia svobodu, dát přednost pravdě před jakoukoliv autoritou nějakého mistra a protestoval proti označení: tomisté, skotisté a okkamisté.
Při zakládání koleje sv. Bonaventury v r. 1587 poukázal Sixtus V. na to, že toto studijní centrum půjde cestou serafínského učitele, „která bude jeho svérázem“. Avšak profesoři, kteří tam učili, byli povětšinou skotisté. Tak tomu bylo i na jiných kolejích, organizovaných podle římského modelu. Bral se ohled na praktickou cestu svatého Bonaventury, ale přednost se dávala spekulativní cestě Scotově. Všeobecná reforma z r. 1620 předpisuje „Na všech gymnáziích se má učit a obhajovat Scotus“. Ředitelům a lektorům se kladlo na srdce, přinést Scotovu nauku do použitelné syntézy. Tato norma byla přesněji popsána v Konstitucích Urbana VIII. Průkopníci systematizace filozofie ad mentem Scoti byli: konventuálové – Bartoloměj Mastri (+ 1733) a Bonaventura Belluta (+ 1676). R. 1637 bylo započato s tiskem jejich učebního plánu.
V zákonodárství observantů se už od generální kapituly v Mantově (1541) vůbec už nezmiňuje o Alexandru Halleském. Spíše jsou doporučováni sv. Bonaventura a Scotus, přičemž je dáno více prostoru tomu druhému. Tento oficiální postoj ultramontánní rodině našel svůj výraz zvláště ve statutu z Toleda 1583. Jako důvod pro toto výlučné zaměření lektorů na Scota se uvádělo to, že je to nutná protiváha mezi skotisty a tomisty v církvi: „neboť to oživuje ducha, nese školu a přináší svůj příspěvek k čistému objevení pravdy“. V pozdějších statutech se doporučovalo vést „jeden či druhý kurs podle sv. Bonaventury“. Než povinnost držet se Scota byla u observantů stále přísnější, i když ne výlučná. Reformáti naproti tomu doporučovali vedle Scota také sv. Bonaventuru a jiné scholastiky.
Nadšení pro Scota ve století XVII. se jevilo vedle snahy o konkurenční schopnost vlastního naukového systému s ostatními řády jako podnět obhajovat Doctora Subtilis proti nárokům tomistického dogmatismu. Generální kapitula v Toledu rozhodla r. 1633 vytvořit komisi „za účelem udržení pořádku jednotnosti filozofických sentencí Doctora Subtilis“. Ta byla pověřena, aby vypracovala učební běh Scotovy nauky. Podle ustanovení této komise byli pověřeni a zavázáni všichni lektoři pod ztrátou svého úřadu, toto používat. Mimo to nařídila co možná nejrychlejší vydání Scotových děl.
Aby tomuto rozhodnutí kapituly vyšel vstříc, začal Lukáš Wading, věrný následovník nového hnutí s celkovým vydáním díla a udělal ze svého irského svatoisidorského kolegia citadelu skotistické nauky. Rekolekt Jan Ponce (+ 1661), jeden z Wadingových spolupracovníků uveřejňoval na pokračování běh filozofie a teologie Ad mentem Scoti, rovněž i 5 svazků komentářů k Opus oxoniense, Oficiální charakter měla také Summa theologiae scholasticae vlámského rekolekta Viléma Rerincxe (+ 1687). Tento spor mezi školami působil nepříznivě nejenom na vážné hledání pravdy, ale také mělo povznášející příkopy, především mezi oběma řády, které vznikly ve stejnou dobu. Proto generální kapitula z r. 1651 požadovala, aby se pěstovalo opravdové bratrství s dominikány. To platilo především pro scholastické „kontroverze“, protože nepřítel často používá školských disputací k tomu, aby zničil bratrskou jednotu.
Spolu s filozofií Scotovou, která se tehdy těšila velké oblibě na univerzitách v Salamance, Alcale, Saragoze a Lovani, stála ve vysokém kursu také filosofie Raimonda Lulla. Té se tvrdošíjně drželi menší bratři na Malorce. Od kapituly z r. 1688 platil její výklad ve všech studijních domech za závazný.
U kapucínů musely být zpočátku dány potíže, aby se pěstování scholastiky dalo do souzvuku s duchem řádu. Všichni její velcí teologové byli v prvních dobách přesvědčeným scotisty. Avšak Scotus nemohl mladé reformě poskytnout řádnou výchovnou službu. Už velmi brzy se rodila záliba pro sv. Bonaventuru, jehož metody ohledně studia plně odpovídaly v práci ducha představám kapucínů. Je dokázáno, že kapucíni už r. 1569 platili za rozhodné stoupence sv. Bonaventury. Kapitula z r. 1577 napomínala lektory a studenty, aby v teologii zůstali věrni nauce sv. Bonaventury. Že řád byl odkázán jít tímto směrem, je zásluhou prvního rektora generálních studií, Jeronýma z Pistoje. Ten studoval díla serafínského doktora už pod svým vstupem do kapucínského řádu. Když pak byl pověřen vedením nové koleje, zavedl tam metody a nauku sv. Bonaventury. Byl to také on, který uvedl na cestu díla Mistra, upadnuvšího v zapomenutí, přičemž ho podporoval sv. Pius V. Po propůjčení titulu učitele církve sv. Bonaventurovi papežem Sixtem V. r. 1588, neměli kapucíni už žádnou pochybnost, že Bonaventura je magister proprius řádu.
Přesto se ale nevyvinula žádná zvláštní kapucínská škola. Myslitelé z kapucínského řádu si při všech svých společných rysech uchovávali vždy svoji osobní charakteristiku. Vzdor námahám generálních kapitul,m nebyl sv. Bonaventura prohlášen na učitele řádu. Bonaventurovská tradice se stala duchovní atmosférou, jakousi pracovní metodou a do určité míry duší práce, nikdy ale systémem.
Přesto však byli uznávaní teologové, kteří se zasazovali za utvoření bonaventurského systému. Prvním v tomto směru byl Petr Trigono z Calatayud (+ 1593), který svého vzdělání dosáhl na univerzitách v Alcala a Salamance. Opustil Tovaryšstvo Ježíšovo a stal se kapucínem. Když předtím po 40 let následoval sv. Tomáše, stal se nyní rozhodným bojovníkem za sv. Bonaventuru a započal s obtížným sestavováním Summy theologické serafínského učitele. Když zemřel r. 1593, byl vydán první svazek, druhý však byl připravován. Jeho žák, Michal z Neapole (+ 1633) dokončil dílo v7 svazcích. Ale i on zemřel, aniž by zažil vydání celého díla. Toto namáhání o syntezi Bonaventurova myšlenkového bohatství dále vedli Mořic z La Morra (+ 1613), František z Corigliano (+ 1625) a Teodor z Bergama (+ 1637), ale bez zřejmého výsledku. Nechyběli ani eklektikové, jako třeba Jan z Udine (+ 1649), kteří si dali tu námahu, aby harmonicky spojili bonaventuralismus a tomizmus.
Konstituce Barberiniho, řádem neuznané, ponechávali volbu – komentovat Bonaventuru anebo sv. Tomáše. První generální pokyn v tomto ohledu pochází z r. 1747. Chce varovat lektory před novými teologickými proudy: měli by se především opírat o „zdravou nauku sv. Bonaventury, sv. Tomáše, Scota a církevních Otců.“
Bonaventura byl tedy preferovaný učitel, který inspiroval duchovní činnost řádu. Kapucínští teologové se však necítili vázání určitým systémem. Byli tam skotisté, tomisté, stoupenci Raimonda Lulla a další, ale také někteří eklektikové harmonizující.
Uprostřed pohnutých teologických diskusí na univerzitách v oněch třech staletích, uchovávají si menší bratři svoji neodvislost. Jen zcela příležitostně -–bylo to v kontroverzi XVIII. století ohledně morálního systému, zaujímal řád oficiální postoj.
Už v století XVI. potíral Antonín z Cordoby (+ 1578) probabilismus, avšak všeobecně vzato, řádoví moralisté se svobodně rozhodli pro nebo proti. Kapitula observantů r. 1762 přísně zakázala lektorům zastávat „méně pravděpodobné, laxní a nebezpečné názory“. Tento zákaz však trval jen krátkou dobu. Všeobecně vzato, byli kapucínští teologové probabillioristé.
Jediným teologickým postojem, který spojoval všechny syny sv. Františka v jednu pevnou frontu byla obhajoba Neposkvrněného Početí. Františkánský názor – který byl od Iridenta jednoznačně přijat a podporován jak od benediktinů, tak i do jezuitů – našel obsáhlou ozvěnu u křesťanského lidu. Především dík opětovným diplomatickým krokům španělských králů v XVII. století, sdílených stále širšími kruhy a konečně dosáhl zralosti pro prohlášení dogmatické definice. Jeden papežský dokument po druhém přiměl protichůdná mínění k mlčení a pomohl obhájcům této nauky k vítězství. Pavel V. obnovil výnosy dané od svých předchůdců Sixta IV. a Pia V. proti oficiálním protivníkům Neposkvrněného Početí. Řehoř V. šel ještě dále (1622) a zakázal také všechna osobní mínění, vyjadřovaná proti této nauce. Alexandr VII. korunoval svou konstitucí námahy Filipa IV a menších bratří a formuloval v ní (sollucitudo) nauku o Neposkvrněném Početí definovatelným způsobem Na žádost Karla II. rozšířil Inocenc XI. oficium a oktáv Neposkvrněného Početí na celou církev. Kliment IX. povýšil r. 1708 na zasvěcený svátek. Nyní zůstávalo ještě doufat, že neomylný učitelský úřad církve bude učení, přijaté celou církví, definovat jako zjevenou pravdu. To udělal papež Pius IX., který byl členem III. řádu františkánského r. 1854.
Tridentský koncil )1545-1563) nabídl všem řeholním společenstvím velkou příležitost, aby na veřejnost vystoupila se svými nejlepšími talenty. Přínos koncilu od různých františkánských řádových větví byl skvělý, jak vzhledem k počtu účastníků a kvalitě oficiálních teologů, tak vzhledem k přítomným biskupům a konsultorům. Konventuálů se zúčastnilo na koncilu 62, mezi nimi byli brilantní teologové. Jan Antonín Delfini (+ 1561), uznávaný řečník v kontroverzích, Bonaventura Pius z Cestacciare (+ 1562), přísný obhájce skotismu na koncilu, Oktavián Praconio (+ 1568), Jan Rubi, pocházející z Malorky (+ 1571), Kornel Musse (+ 1574) a František Visdomini ( + 1574). Observantů se na koncilu zúčastnilo 57. Byli to většinou Španělé. Mezi nimi vynikající známý Alfons Castro (+ 1558), kterého na koncil poslal Karel V. Jeho dílo, vyšlo r. 1534 Adversus omnes haereses mělo v XVI. století 23 vydání, jeho Opera omnia v době od 1571-1773 5 vydání; Ondřej z Vega (+ 1549), který měl rozhodující vliv nad koncilním textem ohledně nauky ospravedlnění; Antonín z la Cruz (+ 1558), Vincenc Lunell (+ 1549), Ludvík z Carvajal (+ 1552), který na tridentském koncilu zasáhl ohledně vhodnosti dogmatické definice nauky o Neposkvrněném Početí Panny Marie; Richard z Le Mans (+ 1552), František z Conceptione (+ po 1565), Kliment Dolera (+ 1568), Alfons z Contreras (+ 1569), Michael z Medíny (+ 1578), Jan Conseil (+ kolem 1578), František Salezar (+ 1581) a František Orantes (+ 1584).
Kapucínská reforma – byla vzdor své krátké existenci a jejímu počátečnímu skeptickému postoji vůči studiím – zastoupena 8 řádovými členy, z nichž polovina se zúčastnila koncilu jako generální vikáři. Jako teologové se podíleli aktivně: Jan z Valencie (+ po 1562), Jeroným z Pistoje (+ 1570), František z Milána (+ 1564) a Angelus z Asti (+ 1560).
K těmto profilovaným osobnostem je třeba v pozdější době připočítat: v oboru teologie a církevního práva, v oboru dogmatiky observanta Jana z Rada (+ 1608), povolaného Klimentem VIII. do Říma jako konsultora kongregace de auxillis gratiae, Petr z Alba Astorga (+ 1667) a Tomáše Františka z Urrutigoiti (+ 1682), oba mariologové; peruánského skotistu Alfonsa Briceho (+ 1667), Portugalce Františka Macedo ze San Augustin (+ 1681), muž s vědomostmi encyklopedisty a profesora na koleji Propagandy. Ve Francii prožívali svoji dobu teologického rozkvětu Claudius Frassan (+ 1711), profesor na Sorbonně, František Assermet (+ 1730), a velkorysý apologet Hayer (+ po 1757), který vystoupil s velkou odvahou proti encyklopedistům. V Itálii Vavřinec kardinál Cozza (+ 1729ú), Augustin Matteucci (+ 1722), Jeroným z Montefortino (+ 1740), a Benedikt Bonelli (+ 1773). V Irsku Hugo Cabellus (+ 1626) a Florenc Conrius (+ 1631). V Lovani se skvěli westfálec Teodor Schimising (+ 1626) a belgický rekolekt Jan Bosco (+ 1684), rovněž zde patří se zmínit o německém skotistovi Krescenci Krisperovi (+ 1749) - reformátovi.
V souladu se studiem uvnitř františkánského života a jeho významu, viděli konventuálové v uveřejňování děl vždy jeden z nejvýznamnějších přínosů ve službách církve. Konstituce Urbana VIII. (1628) stanovily: „Přísně nařizujeme a poroučíme, aby se naši řeholníci, ve své pokud možno nejlepší oddanosti studiu namáhali všemi silami k větší slávě Boží, k vyvýšení svaté Církve a ke slávě našeho řádu publikovat díla“. (Kap.V., Tit.7)
Významnější teologičtí spisovatelé konventuálů jsou: kardinál Torri (+ 1595), Alfons Volpi (+ 1647) – oba komentátoři Scota a Vavřinec kardinál Brechati z Lauria (+ 1693)., ředitel vatikánské knihovny. Než z hlediska vědy, nejslavnějším stoletím konventuálů je století XVIII. – XVI. století bylo stoletím observantů a XVII. století – stoletím kapucínů. Stačí se zmínit o jménu např. Šebestián Dupasquier (+ kol 1720) – zpracoval Summa philosophiae scotisticae ve 4 svazcích a častěji vydávané Summa theologiae scotisticae v 8 svazcích, Felix Antonín Guarnier (+ 1715), uznávaného eklesiologa, Alexander Burgos (+ 1726), velkého učence a velmi plodného spisovatele, který si získal velké zásluhy o pozitivní teologii svou Dissertatione et usu historiae ecclesiasticae in rebus theologicis. Bonaventura Amadeus de Secare (+ 1761), rovněž vynikajícího pozitivního teologa, především svým dílem osmisvazkovým Haeresiologia. Antonín Bonaventura Bujalsk, Litevec, který od 1762 do 1784 uveřejnil řadu teologických děl. František Leoni (+ kol. 1774), profesor církevních dějin na univerzitě v Padově a autor četných knih, mezi nimi disertace s názvem De eclaiesiasticae ac theologiae coniunctione, Ondřej Sgambati (+ 1805), který ve 14 svazcích psal De theologicis institutis a obšírné pojednání de „Loci theologici“.
U kapucínů se mají k vynikajícím spisovatelům uvést: Skotista František z Mazara a bonaventurián Petr Trigoso z Calatayud, rovněž i jeho už shora uvedený žák. V XVII. století: sv. Vavřinec z Brindisi svými polemickými zaujetími proti protestantismu, bonaventurián Theodor Foresti z Bergamo (+ 1637), Jan Maria z Udine (+ 1649), Marek z Bauden (+ 1692), Jan František z Carpi (+ 1713) a nejznámější ze všech Bartoloměj Barbieri z Castelvetro (+ 1697)
. nejsvědomitější komentátor serafínského učitele, jediný přísný tomista oněch dob Ludvík ze Saragozy nebo také z Caspe (+ 1647), jehož Cursus theologicus došel velkého rozšíření. Jinak velmi chudobné XVIII. století ohledně velkých teologických postav zažilo u kapucínů opravdový rozkvět systémem Raimunda Lulla. Za to je třeba děkovat hlavně Ludvíkovi z Flander ( 1746), náležejícímu k provincii Valencie. Ryzím skotistou byl Bernard z Bologne (+ 1768). Jeho čtyřsvazková Teologie sloužila některým provinciím jako příručka. Na rozvláčná a původní díla předcházejícího století následovaly nyní příručky nebo krátké učební kursy ke školnímu použití. Takové zpracovali Gervas z Beisbachu (+ 1717) a Pavel z Lyonu (+ 1732). Nejvýznačnější byla šestisvazková Theologica universa Tomáše z Charmes (+ 1765). Byla vydána od samotného autora ve formě kompendia. Toto podivuhodné dílo dosáhlo v jednom století 44, malé kompendium 51 vydání. Ještě je třeba se zmínit o dvou autorech: Fulgenci ze Steenvoorde – (+ 1746) a velký učitel i obávaný polemik Victor z Coccaglio (+ 1793), hluboce přesvědčený přívrženec augustiniánského směru v teologii.
Písmo svaté našlo svůj vstup do studijních plánů teprve v XVIII. století, coby vlastní obor. Než, už v XVI. století byli vynikající biblisté. Jedním z nejvýznačnějších byl – ještě před svým vstupem do kapucínského řádu – Vlám František Tittelman (+ 1537). Jeho díla byla neustále vydávána. Zmínku si zde zaslouží observanté Mikuláš Tacitus Zegres (+ 1559), Angelus z Pas (+ 1596) a Martin z Calasio (+ 1620), vynikající orientalista a vydavatel velmi ceněné konkordance hebrejské bible, diskalceát Jan de la Raye (+ 1661) a rekolekt Vilém Smits (+ 1770), zakladatel biblického kolegia v Antverpách. Toto biblické kolegium bylo r. 1768 uznáno od generální kapituly a existovalo jako studijní centrum pro orientální řeči. Bylo pod vedením jeho nástupce Petra z Have (+ 1790) až do francouzské revoluce. Konventuálové měli v osobě Bonaventury Luchise (+ 1785) vynikajícího exegetu. Z kapucínů je třeba sem uvést sv. Vavřince z Brindisi. Měl vynikající biblické znalce. To nevysvítá jenom z jeho komentářů Písma, ale ze všech jeho děl. Některé méně důležité iniciativy možno přehlédnout, ne však onu velkolepou iniciativu kapucínů, která byla známa pod jménem Klementinská akademie. Byla od r. 1744 sídlem v klášteře Saint-Honoré v Paříži až do francouzské revoluce a měla za cíl studium hebrejštiny a východních jazyků. Znalost těchto řečí měla napomáhat k přímému překladu knih Starého Zákona z původního textu a tím napomáhat ke spolehlivému výkladu. Kliment XIII. potvrdil statuta akademie r. 1760. O něco později (1768) byla přepracována. Akademie byla u Svaté Stolice ve velké vážnosti a požívala ochrany francouzského krále. V letech 1752 až 1780 uveřejnila 28 svazků textové kritiky a exegese a rovněž i částečný překlad z hebrejského původního textu. I když narazila svým názorem na dvojí sloví smysl, na odpor, byly její vědecké publikace přece jen všeobecně uznávány. Duší akademie byl Ludvík z Poix (+ 1782). Nad její monumentální dílo, došly uznání také propedeutická díla takového Laugeois z Paříže (+ 1689), Jindřicha de la Grange – Palaiseau z Harville (+ 1630) a Jeronýma Bochix z Florencie (+ 1600). Všeobecná exegetická pojednání psali Celestýn z Mont de Marsan (+ 1659), Bartoloměj Barbieri z Castelvetto (+ 1697) a Josef z Olleria (+ 1716). Kapucínští misionáři v Sýrii měli vskutku velký podíl na přípravě arabského vydání bible, která byla uveřejněna v Římě v letech 1625-1671 pod vedením kongregace pro šíření víry. Nejznámějším ze všech kapucínských exegetů je Bernardin z Pisquigny (Piconio) (+ 1709). Jeho výklad listů sv. Pavla zažil mnoho vydání (zachovalo se nám 25 latinských, 36 francouzských, 2 anglické, 11 italských) a byly až do našich dnů ve velké vážnosti. Napsal také výklad evangelia. Pětisvazkové celkové vydání jeho díla vyšlo od 1870-1872 v Paříži.
Mnoho uvedených spisovatelů napsalo také knihy o morálce a církevním právu. Jako moralisté byli mezi jinými slavní: konventuálové – Salvátor Bartolucci (+ 1637), Walter Shopen (+ 1717) – je autorem čtyřsvazkové Theologia moralis, dále pojednání o církevním právu a rovněž mnoho filozofických teologických děl; Meinhard Scharz (+ 1745) a Rainer Saserath z Holtzheimu (+ 1771), který napsal velmi rozšířenou příručku morálky a byl jedním z prvních obhájců probabilismu. Observant Antonín z Cordoby (+ 1578) bojoval proti vznikajícímu probabilismu, reformáti Amandus Hermann (+ 1700), autor obsáhlého morálního díla Ad mentem Scoti, Anaklér Reiffanstuel (+ 1703), velký kanonista a moralista, jehož Theologia moralis spolu s traktátem o církevním právu byla v polovině XIX. století používána na římské akademii jako příručka a Herkulán Oberrauch (+ 1808). Rekolekti: Patrik Sporer (+ 1714), jehož děl si velmi cenil sv. Alfons, Benjamin Elbel (+ 1756), Wolfgang Schnit (+ 1779) a Ladislav Sappel (+ kolem 1783), silný odpůrce Febronia. Žádný však ve všech nedosáhl takového uznání jako observant Luzius Ferraris (+ 1763), konsultor Svatého oficia a autor velmi proslavené Prompta bibliotheca canonica, iuridica, moralis et theologica, opravdové církevní encyklopedie, která je ještě dnes nepostradatelná jako historický pramen. Mezi moralisty kapucíny vynikají: Řehoř z Neapole ( 1601), Jeroným ze Sorbo (+ 1602), František z Corigliano (+ 1625), Eligius z La Bassé (+ 1670), Jakub z Corella (+ 1699), jehož Practica del confesonario se dočkala 30 španělských vydání. Italský překlad se dostal na index zakázaných knih, protože byl obviňován z laxismu. Jiný, bohatě talentovaný Španěl byl Martin z Torrecilla (+ 1709). Psal různá pojednání morálně teologická a právní, rovněž dvousvazková Summa todas las materias morales a šestisvazkové dílo Consultas morales varias. Ještě většího úspěchu dosáhla šířením Josefem Cintruénigem (+ 1730). V mnohých provinciích byl učební kurs morálky od Pavla z Lyonu (+ 1732), který byl vylepšen Bonaventurou z Ceccaglio (+ 1778) a byl velmi oblíbený. V Itálii zasluhují zmínky Lectiones theologico-morales probabilioristů Františka z Pieve (+ 1768), Fidéla z Pieve (+ 1799) a Klaudia z Pieve (+ 1805).
Ke jmenovaným už kanonistům přicházejí ještě další: konventuál Angelus Winkler (+ 1780) – publikoval v době febronianismu knihy o veřejném církevním právu - kapucín Jakub Raggi z Janova (+ 1657), Filip z Camerino (+ 1664), Bonagratia z Habsheimu (+ 1672) a Jan František z Carpi (+ 1713).
Mnozí spisovatelé se zaměstnávali s vnitřním řádovým právem. To dělalo spletitou problematiku výkladu základního zákona ještě komplikovanější. Jako vykladatele řehole si zasloužili významů: observanté – Alfons z Casarrubios (+ v XVI. stol.), později Ludvík z Mirandy (+ po 1629) a Emanuel Rodriguez (+ 1613); u reformátů – Ludvík Sinistrari (+ 1701); u diskalceátů – Tomáš z Montalvo (+ kolem 1740); u rekolektů - Petr Marchant (+ 1661), Bonaventura Dernoye (+ 1653) a Gaudenc Korkhove (+ 1703); u kapucínů – Jeroným z Polizzi (+ 1611). Ludvík z Paříže (+ po 1623), Cyprián z Antverp (+ 1637) – výklady obou posledně jmenovaných byly zakázány, Bernardin z Gentu (+ 1732) a Bernardin z Bologne (+ 1768).
Publikace o filozofii, coby o vlastní vědecké disciplíně nejsou nějak četné. Už jsme se zmínili o snahách postavit nějaký filozofický systém na základě skotistické nauky. U konventuálů vynikají jako filozofičtí autoři: Simon Ardaeus (+ 1537), Jakobín Malafossa (+ kolem 1503) Walter Shopen (+ 1717), Josef Antonín Ferrari (+ 1778) a už shora uvedený Josef Tamagna ( 1798). Napsal velký počet filozofických děl, především ohledně theodicey a jiná vědecká pojednání.
Mimo filozoficko-teologické spisovatele v observanci zasluhují si zmínky jako filozofové: rekolekti Vilém ze Sichemu (+ 1691), autor oblíbeného kompendia a Antonín Le Grand, profesor na akademii v Dousai a nadšený kartesián, rovněž reformát Filibert z Grüber (+ 1799), dobrý znalec řecké filozofie. Jako pro theologii, hledal se i u kapucínů nějaký filozofický systém bonaventurský, a to ve filozofii. První takovýto pokus obnáší Markanatona z Carpenedolo (+ 1665). Ve své třídílné Summa totius philosophiae Aristotelicae ad mentem Bonaventurae, pokoušel se najít nějaký soulad mezi Tomáše a Bonaventurou. Marek z Bauduen (+ 1692) usiloval o souzvuk mezi Tomášem, Bonaventurou a Scotem. Jako nejlepší bonaventurián se prokázal i zde Bartoloměj Barbieri z Casteverto (+ 1697), a to ve svém Cursus philosophicus ad mentem sancti Bonaventurae. Spolehlivým komentátorem serafínského učitele byl také Hyacint z Olp (+ 1695) ve svém třísvazkovém kursu filozofickém naproti tomu se jasně vyslovili Sicilián Jesuald z Palerma (+ 1653) a Illuminát z Collesano (+ 1683) pro skotismus. Ve filozofii našel Raimund Lullus více přívrženců a komentátorů než v teologii. Shora zmíněný, Ludvík z Flander (+ 1746) vyložil v 5 svazcích systém doktora illuminata. Na Sicílii komentoval Viktor z Palerma (+ 1635) knihu Raimunda Lulla „ARS“. Jako lullisté platili také duchaplný a originální Spiritus z Ivoy (+ asi 1679), Ivo z Paříže (+ 1678) a Juvenál z Nonsbergu. Jako neodvislý filozof první třídy se prokázal geniální Valerián Magni (+ 1661). Byl ostrým protivníkem aristotelismu a šel zcela v atmosféře augustiniánské tradice, rozvinul přesto plně nové ideje. V XVIII. století nechybělo ani mužů, kteří se pokoušeli o kontakt s novými myšlenkami a proudy. Jedním z nich byl, i když ne vždycky velmi šťastně – Kazimír z Toulouse (+ 1674) se svým šestisvazkovým filozofickým dílem, z nichž 5 přišlo na index zakázaných knih. Osvícený protivník aristotelismu a scholastiky byl František z Villapendo (+ 1797), jehož text byl používán dokonce na fakultách španělských univerzit. Naproti tomu Bernard z Bologne (1768) a Mořic z Beromünsteru (+ 1810) se prokázali jako konciliantní.
Obsažná spisovatelská činnost na poli dějin se koncentrovala – zvláště v XVI. a XVII. století téměř výlučně na minulost řádu, na co jsme už poukázali v historickografickém úvodu. Přesto nechyběl zde přínos k dějinám profánním i církevním. Pro století XVI. budiž jmenováni: observant Petr Grabbe (1554), autor první koncilní sbírky a Kašpar Barreiros, známý svou kritikou dějin. Pro století XVII. jsou zde: irský observant Hugo Ward (+ 1635), irští rekoleté Jan Colgan (+ 1658) a Michael O´Cléirigh (+ 1643-44), rovněž kapucín Jindřich de La Grange-Palaiseau z Harville (+ 1630) Ve století XVIII., které přineslo nejvíce dějepisců univerzálního rázu, vyniká konventuál Jan Hyacint Sbaraglia (+ 1764). Uveřejnil významná díla církevních dějin stejně jako z patristiky a ukázal tady výsostně moderní kritický smysl. Především ale je znám tím, že začal publikovat Bullarium franciscanum. Rovněž konventuály byli František Antonín Benoffi (+ 1786) a už jmenovaný Kazimír Libor Tempesti (+ 1786). Velmi vzdělaný knihovník z Parmy a observant Irenej Affó (+ 1797) byl členem četných akademií vědeckých a autorem četných děl.
Oba bratři, Rafael a Petr Rodriguez Mohedano byli známi dílem Historia literaria de Espagna, jež započalo r. 1766. Sem patří také Paukin Erdt (+ 1800), profesor na univerzitě ve Freiburgu, Breisgau, dále kapucín Aurelius z Janova (+ 1733). Jeremiáš z Beinette (+ 1774) a Lambert ze Saragozy (+ 1785). Ten poslední napsal Teatro pistorico de las Iglesias de Aragón. Toto dílo mělo pak pokračování od Raimunda z Huesca (+ po r. 1802).
K uvedeným spisovatelům se připojují mnozí američtí misionáři, jejichž historická bádání a kroniky jsou dnes nepostradatelné pro dějiny z doby před a po dobytí Ameriky. Buďte zde uvedeni jen ti nejdůležitější: Historia de los Indos de la mueva Espaňa od Turibia Montolinia z Beneventu (+ 1565), Realacion de las casar de Yucatan od Didakaze Landa (+ 1579), Recopilacion historica del Nuevo Reino de Granada od Petra Aguada (+ po 1589), Historia general de las Casas de Nuvea Espaňa od Bernardina ze Shagún (+ 1590) – je to nejdůležitější pramen pro poznání starého Mexika s jeho rity a zvyky – Historia ecclesiastica Inniana od Jeronýma z Mendica (+ 1604), Historia de Santa Maria de las Conquistas de Tierra Firme od Petra Simóna (+ kolem 1630), Historia de Brasil od Vincence ze Salvados (+ kolem 1639), dílo Memorial de las Historia del nueva mundo Pirú od Didaka z Cordoby Salinas (+ 1654), Cronica de miceoacan od Pavla Besumonteho (+ po 1770) a Historia… De la nueva Andalucia od Antonína Caulina (+ 1802). Přínos menších bratří k přírodním a exaktním vědám nebyl velmi velký. Než i tak jsou zde uznávané osobnosti. K nim patří konventuál Lukáš Pacioli (+ 1517), vynikající profesor matematiky v Piese a Florencii, rovněž i spolupracovník Leonarda da Vinci, Hilarius Altobelli (+ 1637), vědátor a přítel Galileův a Vincenc Maria Coronelli (+ 1718), opravdová archa vědy. Psal knihy latinské, italské a francouzské ohledně dějin, zeměpisu, kosmografie, heraldiky a bibliografie. Dále založil v Benátkách kosmografickou akademii argonautů. Patřilo k ní 260 členů z celé Evropy. Od r. 1684 až do 1705 byl oficiálním kosmografem benátské republiky. K tomu patří ještě František Andreas Bernabei (+ 1824), autor velkého počtu knih o kosmografii, aritmetice a kultuře půdy. U observantů buďte uváděni: Prokop Poncelet, který požíval v druhé polovin XVIII. století velkého uznání na poli organické chemie, Josef Torrubia (+ 1761), autor Aparato para la historia natural Espaňola a Antonín Liendro Coicoechea (+ 1814), profesor na univerzitě sv. Karla v Guatemale. Jako první zavedl do církevního studia řádu experimentální fyziku a racionální filozofii. Z diskalceátů zasluhují zvláštní zmínky Kryštof z Lisabonu (+ 1652), autor Historia dos animals e arvores do maranhao – tím se stal prvním badatelem brazilské fauny a flory – jeho nástupce byl Josef Marian Veloso (+ 1811), otec brazilské botaniky, zvláště svým dílem Flora flumenensis. Je dost kapucínů, kteří psali vědecká pojednání nebo kteří si získali zásluhy svým příspěvkem k praktickému pokroku. Jejími astronomy a matematiky byli Teofil z Verony (+ 1638), Antonín Maria Schyrle z Reutte (Tyrolsko) (+ 1659), Josef Maria z Cento (+ 1682), Emanuel z Viviers (+ 1738) a Meliton z Perpignam (+ 1755) – všichni členové akademie věd v Toulouse a rovněž autoři vynikajících publikací.
Vynikajícím matematikem a mineralogem byl František z Andújar (+ 1818) – zakladatel akademie matematiky v Caracasu (1798). O fyzice psali Valerián Magni (+ 1661), František Maria z Paříže (+ 1714), vynálezce prvního fotometru, Cherubín z Orleans (+ 1697), vynikající binokulárního dalekohledu a různých jiných přístrojů, které jsou uchovány v přírodopisném muzeu ve Florencii a Ludvík Olivadi (+ 1833). Jako přírodovědci si zjednali jméno Fortunát z Rovigo (+ 1701) a Petronius z Verony (+ 1744), autor cenného devítisvazkového botanického díla. Už uvedené exegetické práce, především pastorační požadavky v misijních zemích přispěly mocně k tomu, že u kapucínů došlo k tomu, aby se zabývali filozofií. Koncem XVIII. století připravila klimentská akademie v Paříži uveřejnění velkého slovníku v5ti řečech – spisovná arménština, lidová arménština, latina, francouzština a italština. Bylo to dílo hlavně misijního veterána Gabriela z Villefort. Francouzská revoluce však zabránila tlak tohoto slovníku. Misionáři pařížské provincie byli mnoho let profesory na škole orientálních jazyků, kterou otevřel v Cařihradě Ludvík XVI.
Péče o Básnictví byla v každé době spojena s podstatou františkánského ducha. Zlatý věk zcela jen františkánský proniknutý ve španělské literatuře zná slavné básníky, kteří se stali známými svými mravními satirami: Luis z Escobar, epik Gabriel z Mata (+ kolem 1593), Antonín od Santa Maria (+ 1602), Bartoloměj Ordoněz a Alfons z Excobedo (+ po 1586), rovněž i Petr z Los Keyes (+ 1628). Poslední duchovní básník byl od Lope de Vegy oslavován v Laurende apolo pro svou známou glosu, kterou uzavírá slovy: „Musím být blázen, protože nejsem žádný světec“. Dále je to básník komedií Didakus ze Salazar a Michel z Molina, diskalceát Antonín Panes (+ po 1665) – napsal Escala mistica y estimulo del amor divino, vysoce duchaplné a svérázné dílo, které obsahuje básně jako např. známou „Buď pochválena Královno“. Dějiny portugalské literatury znají prvořadého spisovatele z řádu Menších bratří: diskalceáty Augustina od Kříže (+ 1619), který se může měřit s nejlepšími talenty zlatého věku, Pavlína z Estella, který psal své duchovní básně v katalánštině, Antonín das Chagas, před svým vstupem do řádu byl světským básníkem, potom však hluboce duchovním poetou. Mimo ebrský poloostrov zasluhují zmínky Vlám Livinus Brecht (+ 1568) a Vilém z Spoelberch (+ 1633), rovněž Ir Evžen O´Douynee, autor ohnivých vlasteneckých básní. Konventuálové mohou zaznamenat mnohé tvůrčí duchy. Sotva existuje nějaký spisovatel – především v XVIII. století – který by ke svým publikacím nepřipojil nějakou báseň. Můžeme v jejich řadách najít četné opravdové básnické talenty: Baltazar Paglia z Clatagirone (+ 1705), teolog a filozof, korunovaný básník a člen četných akademií, pěstoval přednostně latinské básnictví. Dominik Gugliemini (+ 1716), Sicilián jako předtím jmenovaný, byl plodným tvůrcem veršů a zkoušel to také v malířství. František Moneti z Cortony (+ 1713) byl svého času velmi slaveným slavnostním řečníkem a satirikem. Z Němců: Antonín Wissing (+ 1716), od něhož pochází vskutku umné latinské básně a dokonce Theologia rythmica. Biskup z Aquapendente Bernard Bernardi (+ 1758), teolog, kazatel a básník, zanechal mnohé básnické sbírky.
Kazimír Libor Tempesti ( 1758), vyznačoval se nejen jako autor asketických a historických děl, byl však také uznávaný literát, který dal vytisknout svá četná básnická díla. Od dosud jmenovaných se vskutku řádný nepřibližuje k plodnému a geniálnímu Vilému de la Valle (+ 1805). Byl ve spojení s nejlepšími učenci své doby a napsal mnoho historických a uměleckokritických příspěvků, avšak také pojednání o tématech politických a sociálních. Slavná jsou jeho Lettere senesi. Vavřinec Fusconi byl jeho současníkem, platil za dobrého literáta, byl členem arkadského kruhu v Římě a zemřel 1814. Od něho pocházejí četné svazky básní. Jako latinský básník si o něco později zjednal jméno František Villardi (+ 1833) a jako dějepisec umění Ludvík Pugileoni (+ 1844).
První kapucínské generace by to považovaly za zradu, na duchu reformy, kdyby se věnovali krásné literatuře z povolání. Přesto – zdá se opět ještě v pozdějších letech – péče o poezii a krásnou literaturu vůbec nestály v rozporu s přísným kapucínským způsobem života. K zasloužilým básníkům XVI. století jmenujeme: Ludvík z Florencie a Archanděl z Alarcone, který je právem počítán k velkým básníkům zlatého údobí ve Španělsku. Cosimo z Gastelfranco, Remigius z Besuveis. V XVII. století Apolinář ze Sigmaringen (+ 1629), Ludvík z Norcia (+ 1623), Jan Křtitel z Perugie (+ kolem 1631), Ignác z Reggie Clabria (+ 1686), Martial z Brive-la Gaillarde (+ kolem 1650), Michael u Limy (rok smrti není znám), Lukáš Mecheln (+ 1656), Vavřinec z Shnifia (+ 1702), Tiburcius z Kostnice (+ 1712), Arsenius Ham (+ 1758), Prokop z Templina (+ 1680), František Antonín z Milána (+ 1758), Josef z Castagna (+ 1729), Juvenál z Nonsbergu (+ 1714), Vincenc ze Sant Fraclio (+ 1765), Bernard Maria z Giuliano (+ 1783) a Serafín z Brügge (+ 1728) – všichni ze století XVIII.
Ohledně HUDBY se nejlépe ukazuje postoj jednotlivých františkánských odvětví k ideálu. Konventuálové a observanté jsou zvyklí na slavnostní bohoslužby v kostelích vybavených dobrými varhanami, proto hudbu pěstují a mají v sobě vynikající skladatele. Kapucíni a reformáti naproti tomu nemohou se vykázat řádnými takovými umělci, protože zrušili zpěv,m aby tím lépe zdůraznili přísnost a stav menších. Konstituce konventuálů vybízely od r. 1628 k pěstování hudby,m ke stavbě varhan a jiných církevně vhodných hudebních nástrojů, stejně tak k řemeslnickému výtvarnému umění, jakým je malířství, malby na kostelních oknech atd. (Kap.V., Tit.8). Hudební činnost byla provázena podobnými privilegiemi jako úřad lektorů.
V dějinách tohoto krásného umění se staly známými konventní kapely v Padově, Assisi, Miláně, Bologni a v Římě. Mimo řád, vděčí katedrální kapely v Ravenně, Forli, Osimo a především v Loretě za svůj vznik slavným konventuálním mistrům.
Ke škole benátské patří slavný kontrapunktista Porta z Fremony (+ 1601), mistr a obnovitel rozličných katedrálních kapel. Napsal četná hudebně teoretická díla. Úplná vydání jeho díla Padus (1971) čítá 25 svazků. Jeho žáky byli Bobna Valerie, Ludvík Balbi, Tomáš Graziea a Jeroným Diruts (+ kolem 1625), autor důležité práce, jakou důležitou metodou se naučit hrát na varhany a na klavír. Dále tehdy vynikal komponista a publicista Julius Belli z Longiano (+ 1615). Po něm František Maria Angeli (+ 1697), tvůrce dobrých komposic pro 8 hlasů a 2 chóry. Ve století XVIII. zjednal si jméno Benátčan Antonín Celegari (+ 1742) jako skladatel a hudební spisovatel.
Většího ohlasu dosáhla škola v Bologni. Na ní strávil ve století XVIII. Svá nejlepší léta Jan Křtitel Aloisi. Avšak teprve Jan Křtitel Martini (+ 1784), nejvýznamnější italský skladatel XVIII. století a jistě nejučenější hudební spisovatel své doby, dovedl tuto školu k vrcholu své slávy. Dosáhl světového věhlasu a čítal mnoho hudebníků uvnitř i vně řádu ke svým žákům. Takovými byli Josef Palucci (+ 1776) , Ludvík Antonín Sabatini (+ 1809), rovněž oblíbený žák mistra a potom jeho nástupce, konventuál Stanislav Mattei (+ 1625), k němuž se váží nesčetné komposice a teoretická pojednání. Mattei složil vlastní školu a čítal mezi své žáky velkého mistra opery Joachima Rossinu (+ 1768). Řada konventuálů, kteří působili téměř ve všech italských městech jako kapelníci, varhaníci, je skoro nekonečná. V jednom dechu s Italy sem patří Čech Boleslav Černohorský ( 1740) a jeho žák Restitut Fiedler.
I observanté mají ve všech národech vynikající hudebníky. V Itálii je to vynikající skladatel a kapelník Ludvík Grossi z Viadana (+ 1627), obnovitel církevní hudby, jeho žáci Jakub Canassi, Pavel Cornetti a Kapar Casati, - dva zástupci německé školy v XVIII. století. V Tyrolích Blažej Antonín Amon (+ 1590). Ve Francii Jan Jakub Sinhaity, který měl svoji dobu rozkvětu ve století XVII. Ve Španělku v XVI. století varhaník Dominik z Aguire, který stavěl obojí varhany v katedrále v Seville a dómské varhany ve Valencii, Šimon Fontanes, kterému katedrála v Orence děkuje za své varhany, hudební spisovatel Bartoloměj z Medina, Jan Bermudo, Tomáš Hurtado a Alfons z Tarazona. V XVII. století Pavel Nasarre (+ 1724), ve století XVIII. Bernard Comes y Piug, Antonín Martin y Coll. V Portugalsku Jan od Narození Krista (+ 1709) a Gabriel od Zvěstování (+ 1747).
Františkánský vliv na malířství a sochařství pokračoval velkoryse od doby renesance. Přitom zaujímal sv. František a františkánské obsahy přednostní místo. Žádný jiný zakladatel řeholí nebyl do té míry představen a rozličně interpretován jako František u těch nejznámějších barokních malířů. Zvláštní lásce se těšil u Guercina, El Greca, Zurbarána, Rilbera, Murilla a Rubense. Od toho posledního se zachovalo 47 obrazů Františkových.
Observanté měli pozoruhodné malíře ve století XVI: Vilém ze Švábska (+ 1535), Šimon z Carnoli (+ 1560) a Kosmas Spiezza.
Ve století XVII. Damián z Bergama, Walter Gijsserts a Angelus Maria z Janova, ve století XVIII. Alberich Klemens Carlini (+ 1775). Z reformátů je Emanuel z Como (+ po 1670), u rekolektů je znám Lukáš Francois (+ 1678), Jan Pannenmoekers (+ po 1700), Lukáš z Insbrucku ( po 1723) a Jan Boeksent (+ 1727). U konventuálů jsou Josef Sacchi (+ 1690) a Lupus z Castrogiovanni, kteří stojí za zmínku. U kapucínů Bernard Strozzi (+ 1664), Cosimo z Castelfranco (Paolo Piazza) (+ 1620) – vynikající zástupce benátské školy, od něho pochází obraz na hlavním oltáři kapucínského kostela v Insbrucku, – Simplex z Berony (+ 1654), malíř vyhledávaný v celé Itálii, Sanctus z Benátek (+ 1660), Maximus z Verony (+ 1679), Hypolit Galantini z Florencie (+ 1709), vynikající malíř miniatur, František Antonín Caneri z Cremona (+ 1721), spolupracovník předcházejících. Norbert Baumgartner z Vídně (+ 1773) – založil vlastní malířskou školu, Štěpán Solieri z Carpi (+ 1792), Dominik z Bologne (+ 1725) a Felix ze Sambuca (+ 1805). Mimo Itálii – Vitál ze St. Etienne (+ 1674) a Damián z Ratingen (Düsseldorf) (+ 1709). Zde je třeba vzpomenout také Štěpána Murillo, který byl podporován od kapucínů v Seville, vedl tam život ve společenství a měl svoji dílnu v klášterní knihovně. Pro pohostinství, které mu bylo prokazováno, poděkoval se velkým počtem mistrovských děl pro klášterní kostely v Seville a Cadiz. Při sestavování Obrazu hlavního oltáře v Seville se zřítil z lešení a byl dopraven do kláštera v Seville, kde zemřel.
Veliká je řada sochařů a řezbářů. Vzpomínáme na observanty Jana z Aguire a Františka Beniteze ve století XVI. na evangelistu Wurzera, Severina Aschpachera, Kassiána Lohna, Ivo Schwigera, a Desideria z Florencie. V XVIII. století na reformáty Ondřeje z Chiussi (+ po 1627), Humilise z Petralia ( 1639), Inocence z Petralia (+ 1648), Jana z Reggio Calabria (+ 1660), Didaka Giurata z Careri (+ 1661), Didaka z Montelcone (+ po 1666), Josefa ze Soleto (+ 1667), Filipa z Palerma (+ po 1692), Vincence z Bassiano (+ 1694) a Anděla z Puetrafitta (+ kolem 1699). Na rekolekty Marcela van der Steen (+ po 1700), Ferdinanda Tours (+ po 1700), Jiřího Blanca (+ po 1700), a Petra Vinckena (+ 1732). Na kapucíny Jeronýma z Brascia (+ po 1650), Vincence z Trapani (+ 1684), Ambrože z Cabiaglio (+ 1732), Allegra z Cornata (+ po 1740), Lva z Cammarata (+ 1740), Fidela z Trapani (+ 1738) a Anděla Maria z Mazzarina (+ 1809).
Jako architekti církevní si zaslouží, aby byli uvedeni: observanté – Bernardin Amico z Callipoli (+ po 1620), který zanechal plány všech posvátných budov ve Svaté zemi, Rafael Antonín Benegazzi (+ 1754) a František Cabezza (+ po 1762), rekolekté – Josef z Halle (+ po 1663), Antonín Peyer (+ 1704) a Oderich Weiler (+ po 1724). Kapucíni: Michael z Bergamo (+ 1641) – bratr laik, který byl r. 1631 jmenován papežem Urbanem VIII. oficiálním architektem apoštolské komory a byl pověřen tím, aby bděl a schvaloval všechny stavby a umělecká díla Svaté stolice, domu Barberini a řádových společenství. – Michael z Centu (+ 1655), Bonitius z Trevíru (+ 1680), Michael z Petra (+ 1803), Ambrož z Olde (+ 1705), Josef z Termini (+ 1779), Matěj ze Saarburtz (+ 1681) a Dominik z Petrés (+ 1811), architekt katedrály v Bogotě.
|
|
||
 |
|||