|
|
|
S posledními roky XV. století začíná nová epocha misijních dějin. Nová není jenom proto – že jsou objevena Španěly a Portugalci nová území- která byla dosud uzavřena hlásání víry, avšak nové jsou také organizace a metody.
Docela novým je však zeměpisný prostor. Pod tureckou nadvládou, která uzavřela cestu na východ, měly staré misie na Balkáně a na středním Východě žalostnou existenci – ve století XVI. Zato ony ve východní a západní Indii znamenaly napřed nikdy stižený rozkvět. Nezadržitelně mířily k svému srdci vysněnému cíli, - směr Japonsko.
Rovněž se mění organizace misionářských sil, i když – na základě právních titulů – si v zásadě uchovala svůj papežský charakter, stává se přece jen stále více národnostní. Silou portugalského patronátního práva, daného Kalistem III. r. 1556 a potvrzeném Lvem X. r. 1514, ba dokonce ještě i rozšířeném byla veškerá duchovní jurisdikce počínajíc Madeirou, přes africké pobřeží až do Indie a na dálný Východ vnímána portugalskou korunou. Španělské patronátní právo, poskytnuté papežem Juliem II. r. 1508 bylo ve svém zvláštním misionářském oddělení ještě silně rozšířeno královským vikariátem, tzn. král vlastnil veškerou plnou moc k vyslání misionářů a k šíření evangelia. Sahá to až k bule Inter caetera Alexandra VI., čímž byli katoličtí králové zavázání postarat sed v nově objevených zemích anebo v těch, které budou objeveny o misionáře. Hadrián VI. popsal v bule Omnimoda (1522) ještě blížeji rozsah platnosti takové delegace. Podle toho spočíval výběr a vyslání misionářů z řádu menších bratří jen a jen v rukou krále. Přitom si františkánští představení nesměli klást řádné nároky. Karel V. přiměl generálního ministra Pavla ze Soncino k tomu, aby poslal celému řádu dopis, ve kterém se přiznává k přijetí buly a vysvětluje, že bratři, určení pro misie Jeho královským majestátem, mají se chovat v obedienci, jak řehole vyžaduje, jako tím vázáni. Přesto ale Karel V. uznával řádovou tradici v této misijní činnosti, která i nadále zůstávala v kompetenci generální kapituly. Ne ale Filip II. Ten se klonil k větší centralizaci, pokládal odeslání misionářů na rozšiřujícím se apoštolském poli za nutné a stále méně se staral o vlastní zákony misijního řádu.
Konečně se mu podařilo zavést od generálního ministra Kryštofa z Cheffontaines roku 1572 zřízení úřadu generálního komisaře. A tento generální komisař měl být jmenován králem a měl sídlo u dvora.
Generální kapitula r. 1583 rozhodla o potvrzení tohoto úřadu a propůjčila mu trvalý charakter. Sixtus V. ratifikoval toto rozhodnutí roku 1587. Pod nejvyšším vedením generálního komisaře stály všechny zámořské provincie, až do 19. století. Jemu podléhal výběr řeholníků, kteří šli do Indie. Tyto si vybral z různých provincií, které byly zastoupeny v hlavním městě.
Následkem těchto národních organizací bylo vyloučení nešpanělského a neportugalského personálu z patronátních oblastí. V prvních desítiletích evangelizace Ameriky pomáhali zde ještě mnozí vlámští, francouzští a italští observanté. Potom ale královské nařízení z roku 1530 uzavřelo dvéře těm cizím misionářům, kteří neměli žádné dovolení od španělských řádových představených. Roku 1535 zavázala generální kapitula v Nizze všechny španělské provincie k tomu, aby během tří let připravily tři nebo čtyři řeholníky pro Indii. Z jiných národů směli být přijati jen ti, kteří měli dovolení generálního ministra nebo generálního komisaře. Nábor misionářů obstarávali komisaři, kteří obvykle přicházeli ze zámoří a cestovali po provinciích, aby úměrně k tomu podnítili dobrou vůli vhodných kandidátů. Seznamy získaných misionářů byly potvrzeny od „Consejo de India“ (radou pro Indii), samotná cesta byla proplácena obchodní komorou v Seville.
Toto byl hierarchický a správně technický rámec, v němž se během XVII. století uskutečnilo ono mocné misionářské rozvinutí, které zahrnovalo na územích Španělska a Portugalska asi 6000 misionářů – observantů a diskalceátů. Ani ta nejváženější a nejinternacionálnější kustodie Svatá země ze všech minoritských misií nezůstala bez vměšování iberského vlivu, který se tam ukazoval ve formě královského protektorátu. A když Svatá stolice zřízením posvátné kongregace pro šíření víry roku 1622 převzala do svých rukou opět vedení misijního poslání církve, byli observanté ve srovnání s kapucíny, konventuály a reformátory včleněni do nové papežské organizace jen ve velmi malé míře.
Původ kongregace pro šíření výry je úzce spojen s kapucínským řádem. Hlavní zásluhou, co do myšlenky a uskutečnění nové kongregace patří bezesporu španělským karmelitánům, kterým záleželo na tom, aby v italské „kongregaci“ svého řádu zachránili misionářské povolání, které bylo ze strany španělských představených nanejvýš ohroženo. Neméně byli zainteresováni i kapucíni, jejichž misionářské nadšení muselo být omezeno nedostatkem pracovního pole. Především se za zasazení této myšlenky zasadili francouzští kapucíni a samotná francouzská koruna. Přede všemi ostatními se však snažila Svatá stolice o to, když od dob svatého Pia V. hledala cestu, jak by zadostiučinila své povinnosti v řízení světových misií. Dbalo se o to, nedostat se do konfliktu se španělskou a portugalskou tradicí misijní – protože španělské a portugalské patronáty strhly prakticky na sebe monopol skoro veškeré misijní práce.
Již roku 1599 se P. Cherubín z Maurienne silně vměšoval při pokusu založit kongregaci pro šíření víry podle pokynů z roku 1601, které měli kapucíni v misijní činnosti v alpských údolích. O něco později vystoupil apoštolský kazatel Jeroným z Narni u Řehoře XV. ve prospěch karmelitánského plánu. A když se nové kongregace podjala své činnosti, byli to kapucíni jako první, kteří jednali ve smyslu jejich nařízení. Sv. Fidel ze Sigmaringen byl prvním mučedníkem Propagandy. Ve Francii ji u krále a jeho ministrů zastupoval P. Josef de Tremblay. Kolej Propagandy, založená Urbanem VIII. r. 1627 děkuje za svůj vznik námahám a štědrosti kardinála Antonia Berbariniho. Příznačnou je skutečnost, že kapucínský řád měl největší podíl na počtu misionářů, kteří pracovali pod Propagandou v XVII. století. Toto prohlásila kongregace při svém sezení 13. června 1635.
Propaganda potvrdila všechny misionáře, kteří byli řádovými představenými navrženi a udělila jim „Missio canonica“. Od roku 1633 šly veškeré misijní řádové záležitosti přes generálního prokurátora. Ten představoval spojovací článek mezi kongregací a misijními provinciemi. Každá misie byla bezprostředně postavena pod prefekta. Jestliže – jak tomu obyčejně bývalo – byla misie svěřena některé provincii, byl obvykle misijním prefektem sám provinciál. V takovýchto případech jmenoval provinciál pro příslušné pracovní pole sám úřadujícího víceprefekta. Misie v Africe a v Asii byly obesílány personálem z různých provincií, a měla svého prefekta na místě a v postavení. Naproti tomu francouzské provincie byly původně zřízeny od P. Josef de Tremblay, který měl prefekturu současně s P. Leonardem z Paříže. Od r. 1647 převzali tento úřad provinciálové. Nicméně nevázala kongregace tento úřad na provincialát, nýbrž na osobu provinciála. Proto při výměně provinciálů následovalo nové jmenování. Španělské kapucínské misie vyvinuly pozvolna vlastní právo, které si vypůjčili za práva při zřizování kongregace a z tradice „Consejo de India“. První misie, zřízené dekretem nové kongregace obdrželi prefekta, který byl jí samotnou jmenován. S odvoláním se na bullu Hadriána VI. Omnimoda volili později misionáři sami svého prefekta. A r. 1662 – v souladu s královským vikariátem, byly všechny misie podřízeny Filipem IV. generálnímu komisaři pro Indii. Tento úřad, vypůjčený od observantů, byl spojen s provinciálem andaluským. Kvůli větší stabilnosti misií byl r. 1662 tento úřad připojen k úřadu generálního prokurátora. V polovině XVIII. století dosáhly mnohé provincie vynětí z autority andaluského provinciála coby generálního komisaře a tento úřad byl přenesen na jejich vlastní provincie. Tímto se stal provinciál opět vlastním představeným misií – zcela v protikladu k praxi ostatních španělských řádů.
Úřad apoštolského prefekta spojoval v jedné a téže osobě řádovou a církevní pravomoc. Ta poslední byla přesně pospána zvláštním zplnomocněním kongregace pro šíření víry. Ony byly také těmi, jež činily prefekty opravdovými místními ordináři. A když potom – především v asijských zemích – šlo o nutnost, vybavit misijní představené hodností a důstojností biskupskou, zavedla tato kongregace apoštolské vikáře s titulárními biskupskými sídly. Nemohla je pozdvihnout k žádným skutečným biskupským sídlům, aniž by se dostala do konfliktu s patronátním právem. Z právního hlediska měl portugalský král právo navrhovací. A portugalská vláda vyžadovala, aby každý misionář cestoval přes Lisabon. Ale ani tím se nadalo zabránit vážným konfliktům obou mocností na iberském poloostrově.
Misijní vědomí, nikdy neuhaslé, dostalo nový rozmach zprávou o objevení Ameriky. Galssberger popisuje výbuch nespoutaného nadšení ve francouzských viváriích r. 1493. Velmi mnoho observantů se nabídlo generálnímu vikáři Oliveru Maillardovi k hlásání víry v novém světě. A když první misionáři španělsky mluvící části Jižní Ameriky, přibyli tam na druhé Kolumbově cestě, stejně jako členové expedice, vyslané Cisnerosem r. 1500 adresovali všem provinciím své naléhavé volání o pomoc, bylo cítit všude probuzení misijní horlivosti, více ve Francii a Flandrech než ve Španělsku. Tam provinční vikáři jen neradi udělovali dovolení těm, kdo se společně hlásili k misijní činnosti. Zpráva o dobytí Mexika (1521) zanechala především ve Flandrech propuknout novou bouři nadšení. Tentokráte také i ve Španělsku, kde František od Andělů Quiňonez dokázal rozplamenit srdce, zvláště, když sám chtěl co nejtoužebněji jít do Nového světa.
Zdá se, že Quiňonez jako generální vikář zaalpské rodiny byl nějakým způsobem účasten na shora uvedené bulle Omnimoda. Tento základní dokument není jen zajímavým z hlediska přenášení autority. Všechno, co se týkalo rozesílání misionářů a misijní organizace, nebylo už dále podřízeno papeži, nýbrž španělskému králi. Je zajímavým i co do pojetí misionářského povolání, která velmi dobře souhlasí s duchem františkánské řehole,. V něm jsou výslovně zdůrazněny spontaneita a svoboda povolání kandidátů. „Bratři, kteří – vedeni Duchem – svobodně a sami od sebe chtějí jít do Indie, aby obraceli Indy a poučovali je ve víře…“ Řeholník, jehož způsobilost je jasná, má přiznané právo na to být poslán. „Mohou jít svobodně a dovoleně, zavazujeme představené ve svědomí, aby je poslali a nikdo, ať je to kdokoliv, nesmí pod trestem exkomunikace jim bránit, aby se ubírali do misií…“ Každý řeholník, poslaný králem, má papežské poslání v plném slova smyslu. „Aby při takovéto svaté činnosti nechyběla zásluha svaté poslušnosti, neseme všichni, kdo jsme byli tímto způsobem určeni, a kdo jsme se spontánně nabídli, úkol svaté poslušnosti – odebrat se na cestu a podle příkladu učedníků Pána Ježíše přijmout tuto práci.“
Quiňonez byl r. 1523 zvolen za generálního ministra a proto se musel s velkým politováním zříci cesty do Mexika. Za tím účelem ustanovil expedici z Katramadury, „dvanáctku“, na quadalupské ostrovy. Pro ni napsal pokyny, hořící misionářským zápalem: „Zasadit svaté evangelium a zavést náš evangelijní způsob života“ – tak zněl úkol, uvedený na konci těchto pokynů, úkol, který udělil členům tento zápas.
Zaměření na mučednictví a věrnost řeholi tvoří vždy oba prvky, jež doprovázejí pravé misijní poslání. Ryzost těchto ideálů byla spolu s teologickým a pastorálním pojetím misionářského poslání osvětlena Janem Foucherem (+ 1572), jedním z nejučenějších hlasatelů evangelia v Mexiku.
Toto misijní nadšení bylo zvláště patrné, když generální kapitula z r. 1618 převzala misie v Kongu, které doposud přinesly jen zklamání.
Z počátku se jevili zodpovědní činitelé řádu v přijímání vzdálených misií trochu svázáni, i když je shledali, že jsou v souladu s cílem řádu. Uvedené důvody, především v Itálii a Španělsku, vycházely z obavy, že klimatické podmínky, tamní způsob života a podmínky apoštolátu mohou brzdit řeholní observanci. Nadto bylo v řádu zvykem, že generál vizitoval všechny provincie sám, což by sotva mohl konat v zámořských zemích. Tak došlo k tomu, že se řád nemohl rozhodnout, zřídit ve vlastních misijních zemích pevné stanice. Tyto obavy neznamenaly vůbec nějaké podceňování samotných misií. Ukazuje to odpověď na dotaz u generální kapituly z r. 1709. Tehdy se dotazovalo, zda se na provinčních kapitulách má přednostně zásobit členy vlastní klášterní komunity, anebo misie. Kapitula dala přednost misiím.
V pohledu na výběr a výuku těch, kdo jsou posláni do služeb evangelia, měly velký význam koleje pro misionáře! Staly se zvláště potřebnými v Evropě a v Zámoří, když misijní povolání v XVI. století ještě četná, počala ustupovat a ztrácet na přitažlivosti. Nadto vyžadovala výuku cizích řečí, rovněž i obsažnější duchovní a pastorační přípravy, k čemuž byly tyto koleje zvlášť vhodné pro svoji vzornou observanci. Generální kapitula observantů předepsala r. 1633 zřízení takové misijní koleje pro každou „národnost“ řádu: pro Španěly, Francouze, Italy a Němce-Belgičany. Zdá se, že toto rozhodnutí zůstalo bez povšimnutí, ačkoliv kongregace pro šíření víry trvala rok na to na jeho provádění.
Roku 1686 bylo naporučení založení misijní kolejí spolu s rekolekčními domy. Byly postaveny pod dozor generálního ministra. Komisaři těchto kolegií směli v provinciích vyhledávat vhodné kandidáty, kterých by použili pro sestavení společenství v misiích. Toto zřízení fungovalo tehdy v Americe, dík iniciativě Antonia Llinas, který roku 1683 založil v Santa Cruz de Quertáro v Mexiku kolej, jehož statut byl povolen r. 1686 Inocencem XI. V průběhu obou staletí, která po sobě následovala, vyvstaly různé jiné koleje ve vicekrálovstvích amerických. Obvykle nesly název Kolegia de propaganda fide, sloužila přece vynikajícím způsobem v šíření víry, tzn. věnovala se získání nového světa pro víru a nikoliv pastoraci už křesťanských oblastní. Jako velký podporovatel takovýchto kolejí vyznačoval se Antonio de Jesús Margil (+ 1726).
Přítomnost kapucínů v Orientě začala r. 1567 na ostrově Kréta, jinak jen přechodně. Tam byla v polovině XVII. století otevřena stálá misie pod prefekturou benátské provincie pro oblasti, které nebyly pod tureckou správou. Na ostrovech Zanto a Kefalonia byli pastoračně činní benátští kapucíni, jako misionáři Propagandy. Od r. 1643 až do 1656 spravovali italští kapucíni další misi na Peloponésu. Později tam byli nahrazeni Francouzi z řecké provincie.
V Rusku se z počátku marně snažili francouzští kapucíni o zřízení misie. V roce 1705 obdrželi kapucíni od cara Petra I. dovolení usadit se v Moskvě a slavit nerušeně katolické bohoslužby. Avšak ruská misie mohla být založena teprve roku 1720. Bylo to dílo Patricia z Milána (+ 1753), který sídlil v Georgii, v misii, která zrovna r. 1661 byla zřízena jako prefektura a předána italským kapucínům Od georgijského prefekta odvisela až do r. 1722 moskevská misie, která byla r. 1719 svěřena švýcarské provincii a r. 1731 byla povýšena na apoštolskou prefekturu. Moskevskému prefektu podléhala také misijní stanice v Astrachanu (v deltě Volhy) a misie na Ukrajině, která byla otevřena r. 1745. Za Kateřiny II. museli misionáři hodně vytrpět a nakonec byli vykázáni. Za to v Georgii, která r. 1800 připadla Rusku, mohli se dále držet.
Všechny ostatní kapucínské misie v Orientě měly svůj začátek a zarazily svůj rozkvět pod francouzským protektorátem.
Duší francouzského misijního šíření v první polovině XVII. století byl P. Josef z Trembla. Misie tvořily jeden za tří podstatných prvků celkového plánu tohoto geniálního muže znovuzískání Svaté země, přednostní postavení Francie na úkor rakouského domu a rozšíření katolické víry za pomocí Francie.
Roku 1622 podnikl P. Pacifik z provincie (+ 1648) významnou cestu krajinami jižního středozemí, které byly východiskem budoucích misií. Výsledkem této průzkumné cesty byl dekret propagandy z 19. dubna 1625, kterým byl P. Josef spolu s P. Leonardem z Paříže jmenován na dobu 10 let za prefekta všech kapucínských francouzských misií, vybaven širokými pravomocemi. Oba prefekti směli vzít misionáře z každé francouzské provincie. Aby se ulehčilo vedení misií, rozdělili si své příslušné oblasti na dvě popisné: na řeckou a na syrsko-palestinskou kustodii. V jejím čele stál první kustod, jmenovaný prefektem a potvrzením od generálního ministra. Po smrti P. Josefa dala kongregace propagandy přednost tomu, aby každou misii teď převedla na určitou provincii. Pařížská provincie obdržela kustodii Řeckou, kde se kapucíni usadili 1626 ve stínu francouzského vyslanectví v Cařihradě a odtud se potom rozšířili na Archipolugos a do maloasijských pobřežních oblastí. Tourská provincie převzala od neúnavného objevitele misijní stanice založené na Kypru, v Antalii, Aleppu a v Persii, dále misie v Egyptě, kde se r. 1633 usadili blahoslavení Agathangelus Vednome a Kassián z Nantes a misii v Mossulu, která teprve r. 1636 obdržela trvalý status. Bretaňské provincii byla přidělena misie v Ethiopii, která na své konto mohla připsat jen mučednickou smrt blahoslavených Agathangela a Kassiána. Dále to byly misie v Damašku, Sidonu, Bejrútu, Tripolisu v Sýrii a v Libanonském pohoří, které byly z velké části založeny mezi 1622 a 1629. Kustodie v Aleppu vešla r. 1754 do provincie v Lille, protože tam chyběli bratři z Toursu.
P. Josef de Tremblay vymohl pro všechny tyto misie ochranu „nejkřesťanštějšího krále“, který odpovídal té, jakou vykonával španělský král nad kustodií ve Svaté zemi.
Kaplany ve všech francouzských vyslanectvích a konsulátech v tureckém mocenském panství byli kapucíni. Náklady vydržování misií šly skoro vesměs k tíži francouzské státní pokladny. Pastorační činnosti misionářů platila hlavně schismatikům a jinověrcům různých směrů a jen výjimečně mohamedánům. Aby se uvedli lidu, pomáhala jednou jimi vedené lékařské péče, podruhé zase vědecké bádání, avšak především víc než něco jiného, jejich příkladný život. Jak se dalo předvídat, došlo brzy k nesrovnalostem s menšími bratry kustodie Svaté země. R. 1626 byl vydán dekret k uhájení jejich právních nároků. Plné moci kapucínů však doznaly v r. 1630 rozšíření – přesto ale zůstalo to při částečné odvislosti od jeruzalémského kvardiána. R. 1650 se dospělo k jakési zprostředkující formulaci, která však také nedovedla přivodit žádanou jednotu. Mezitím ovšem existoval už právě uvedený kompetenční spor mezi Francouzi a Španěly.
Jednu z nejkrásnějších stránek dějin misií napsali italští reformáti. Vytrvale a až do krve se namáhali, aby splnili úkol, daný jim Svatou stolicí – založit v Ethiopii misijní stanici. 160 let to vydrželi a stálo je to dlouhou řadu mučedníků. Předchozí pokusy jezuitů a kapucínů zůstaly bezvýsledné. Obětní průvod reformátů začal r. 1637 mučednictvím Cherubína z Cantagirone a Františka z Tarentu. R. 1648 dali svůj život zbývající z této těžce zkoušené misie apoštolský prefekt Antonín z Vrirgoletta a po jeho smrti mučedník Antonín z Pescopagano, který řídil tuto výpravu.
R. 1668 byli František Mistretto a Ludvík z Laurenzana ukamenováni v Conderu (severní Etiopie). Dorazili tam v přestrojení. Na cestě tam zemřeli o dva roky později ostatní mučedníci této výpravy, kterou vedl apoštolský prefekt Jan z L´Aquila. Bratr- laik Ludvík z Beneventu unikl jediný smrti a mohl tak přinést do Evropy zprávu o nešťastném poselství. František ze Salemu, který svá misijní poslání měl přenést z Horního Egypta, přišel r. 1701 rovněž o život.
Krátký čas se dalo věřit, že tyto veliké oběti ponesou konečně ovoce. R. 1702 byl totiž otec Josef z Jeruzaléma přijat králem Iyasem se všemi poctami. V návaznosti na to podepsal král, rovněž také opat mnichů antoniánských, římské vyznání víry. Šťastný misionář donesl tento dokument do Říma. Přitom byl doprovázen 8 etiopskými mladíky, kteří byli vyhlédnuti za apoštoly své vlasti. Vyslanství, které papež odeslal do Etiopie jako dopověď na akt oddanosti, mohlo teprve dosáhnout cíle o několik let později. V tomto časovém bodu sta se politický manévr, určující dřívější postoj, bezpředmětným. R. 1717 byli otcové Liberát Weise, Samuel z Biomo a Michael ze Zerbo ukamenováni. Nové marné pokusy se podnikly r. 1728 a 1752. R. 1788 byl jeden z těch Etiopanů, kteří svá studia konali v Římě, vysvěcen na biskupa a poslán do své vlasti. Avšak r. 1797 musel utéci do Egypta.
Roku 1493 přešla kustodie Svatá země do závislosti observantů. Když pak r. 1517 obsadili Turci Jeruzalém, byli všichni misionáři zavřeni a večeřadlo proměněno v mešitu. Po dvou letech opět propuštění na svobodu, stáli observanté zmenšeni, co do počtu a bez prostředků na výživu. R. 1537 byli opět uvrženi do vězením, 9 z nich umřelo za tu dobu tříletého věznění. Situace nemohla už být smutnější. Roku 1541 byli všichni řeholníci dopraveni do Nazarety, roku 1571na Kypr byli dopraveni všichni. Tak se tyto násilnosti dály jednou mírněji, podruhé tvrději. Řídilo se to podle dobrých nebo špatných vztahů zemi Tureckem a západními mocnostmi. Období míru se vykupovalo penězi. Peníze, které se shromažďovaly v katolických zemích mizely z velké části v rukou musulmanských dohlížitelů nebo mocnářů – jako protiváha za záruky ochrany, což se často vůbec nedodržovalo.
Další a úpornější byl boj se schismatickými Řeky, který často vedl ke krveprolití. Spor o vlastnictví posvátných míst vyvolávali sami Turci, aby mohli mít zisk z obou stran. Přitom byli orientálci na základě morální a finanční pomoci Ruska dlouhou dobu preferováni. Roku 1637 strhli Řekové pro sebe Betlém a r. 1674 Svatý hrob. Za pomoci Francie mohli být r. 1630 obě svatyně opět získány. Avšak večeřadlo zůstalo v rukou Turků. V 18. století si orientálci opět vymohli nové výhody.
Národnostní spor se zvláště zřetelně objevil ve Svaté zemi. Francie, aby vyřadila španělský vliv, snažila se v XVIII. století nahradit observanty kapucíny a jesuity. Okolo roku 1628 bylo rozhodnuto, že kustodem Svaté země bude vždy Ital, vikářem Francouz a prokurátorem Španěl. Avšak vnitřní spory nepřestaly, a proto musela Svatá stolice opětovně zasáhnout.
Misie v Maroku byly ještě začátkem XVI. století při životě, i když omezeny jen na křesťanské zajatce. R. 1532 utrpěl Ondřej ze Spoleta mučednickou smrt. Od té doby pokračovala misijní práce až do chvíle, když se jí opět ujal provinciál diskalceátů, blahoslavený Jan Prado. Byl roku 1630 jmenován apoštolským vikářem a hned nato, po roce utrpěl mučednickou smrt. Koncem XVII. století měli menší bratři misijní stanice ve Fezu, Mekinez, Temanu a Salehu.
Od r. 1635 převzal od kongregace propagandy určený provinciál diskalceátů z Andalusie (provincie Baetica) úřad apoštolského prefekta. Na začátku XVIII. století dal sultán Mulai Ismail misionářům svoji podporu.
Expanzní vůli Josefa de Tremblay neunikla možnost proniknout do této oblasti evangeliem a francouzskou kulturou. Bylo podniknuto neméně než 5 misijních výprav kapucínských z Francie mezi r. 1624 a 1635. Jako trvalejší se ukázaly obě misie andaluských kapucínů, podléhající kongregaci Propagandy, a to ve španělských garnisonách sv. Michaela z Mamora – dnes nazývaný Tanger (1645-1681) stejně jako v pevnostech Peňom de la Gomera (nezaměňovat s kanárskými ostrovy Gomeral a Melilla) 1660-1670.
V roce 1734 působili misionáři v oblasti Orsnu, který byl dva roky předtím dobyt Španěly. Byli to pozdější generální ministr Pavel z Calindrea a Matouš z Marquina (+ kolem 1745). Oba pocházeli z kastilské provincie a zůstali v misii 6 let.
Mnohem sporadičtější byl misijní apoštolát v ostatních pobřežních oblastech afrických, odezíraje od Tripolisu, kam kongregace propagandy přinesla r. 1630 misii reformátů. Existovala dlouhou dobu a přinesla velké plody. Pokus o pevné založení misií v Tunisu a Alžírsku, o který se pokusili kapucíni r. 1624 a 1627 zůstal, jak se zdá, nezdařilým. V Egyptě pracovali až do XIX. století menší bratři ze Svaté země. R. 1687 obdržela misie v Horním Egyptě, kde bylo docíleno dobrých výsledků mezi Kopry, i když nákladných, vlastní vedení a tím nezávislost.
Kapucíni se ujímali zvláštním způsobem křesťanských zajatců v barbarských zemích (Maroko, Tunis a Alžírsko) a mnohdy zapříčinili jejich vykoupení. Vzpomínáme zde Dionyse z Piscenze (+ 1570) a r. 1585 Petra z Plancenza a Filipa z Roccacontrada (oba zemřeli téhož roku), kteří sem podnikli cesty. Až do hluboko XVII. století zde nebylo misionářské působení organizováno. Úspěšnější, i když méně účinnější byla prefektura na ostrově Tabarca, který náležel Janovanům. Bylo to předmostí R. 1638 pro misijní práci v mohamedánském pobřeží. Roku 1674 zřídili kapucíni pevnou misijní stanici v Tunisu a o něco později další v Tripolisu.
Misie v černé Africe
Známe už první misijní pokusy v Guinei, které byly podniknuty v XV. století z Kanárských ostrovů. Tehdy se portugalských provincií ještě nezmocnilo žádné misionářské nadšení. Mělo se však zažehnout, a to zvlášť silně příchodem Vasco di Gama do Indie. V té době spěchali menší bratři na pomoc světovému a řádovému kléru v oficielně křesťanském království v Ongu. Avšak ani tady, ani v nějaké jiné zemi afrického kontinentu, vzdor četným pokusům, založit stálé misie se nepodařilo. Určitou stabilitu dostaly misie v Kap Verde. Tak založily r. 1656 klášter, z něhož šířili svoji misionářskou činnost do nitra kontinentu až do Sierra Leone. Ještě menší byly výsledky na východním břehu Afriky. O práci oněch osmi misionářů, kteří r. 1500 přišli do Mozambiku, stejně jako těch 4, kteří následujícího roku přišli do Melinde, nevíme dohromady nic. Roku 1600 byla vyslána skupina 5 francouzských rekolektů na Madagaskar, ale nemohla dosáhnout svého cíle, protože upadla do rukou námořních lupičů.
Naproti tomu měli španělští a italští kapucíni svoje vlastní pracovní pole v oblastech centrální Afriky. První misijní pokusy jdou zpět do roku 1634. Tehdy přišla skupina, odvislá od Propagandy, z francouzské bretagneské provincie do Guineje. Tato misie byla r. 1644 opět puštěna při obsazení území Holanďany. Podobný konec měla i misie v Kap Verde roku 1635, svěřená provincii normanské.
Velkým snem a přáním horlivých misionářů kapucínských bylo království v Kongu. Tato říše byla oficiálně katolická, ale bez jakékoliv pastorační péče a prakticky to byla země pohanská. Generální kapitula r. 1618 se proto ujala této misie a přenesla péči na španělské provincie. Z důvodů, které nezávisely na vůli misionářů, nemohl se tento záměr uskutečnit. R. 1640 odeslala kongregace Propagandy skupinu 5ti italských kapucínských misionářů, kteří se však pro portugalský odpor v Lisabonu museli zase vrátit zpět. Čest, otevřít bránu této budoucně těhotné misii a všeobecně vzato veškeré misijní činnosti kapucínského řádu mezi pohany, patří bratru-laikovi Františku z Pampelony (+ 1651). R. 1645 Přišla do Konga první výprava. Sestávala z Italů a Španělů a stála pod vedením prefekta Bonaventury z Alessano. Po přijití dalších misionářů mohla být zřízena nová prefektura v Angole. Později byly obě prefektury opět řízeny jediným prefektem. Misie v Kongu, která v následující době byla zřízena italskými provinciemi, přežila až do r. 1835. Musela bojovat proti všem možným těžkostem, z nichž nejhorší bylo vražedné klima, které si od r. 1746 vyžádalo život 144 misionářů.
Založení nové misie v Guinei děkuje za svůj vznik misijnímu nadšení španělských kapucínů, které bylo vyvoláno úspěchem v Kongu. Bylo přeneseno 1645 na andaluskou provincii. Misionáři ji však museli opět opustit pro potíže, které byly ze strany Portugalců. P. Serafín z Leon (+ 1657) pokračoval s jiným bratrem misijní práci co nejhorlivěji a úspěšně v Sierra Leone. R. 1677 přišla do tohoto území velká výprava řeholníků různých španělských provincií. Avšak po 10 letech bylo všechno, co se vybudovalo, zničeno nedobrým postojem Portugalců.
Jedna z misií, která byla zbudována z iniciativy bratra Františka z Pampelony, byla v Beninách, zřízena kongregací pro šíření víry. Expedice dorazila na místo určení r. 1651, ale ze stejných příčin ztroskotala právě tak. Italští kapucíni působili od r. 1657 do r. 1693 v této zemi. Misie, převzatá r. 1659 od kastilské provincie, v Arda, na pobřeží Guineje, rovněž neuspěla. Naproti tomu, prefektura Ostravo st. Tome svěřena italským kapucínům, byla úspěšná (Guinejský záliv). Odtud spravovali misionáři pastorační úkoly na sousedních ostrovech a na africkém pobřeží.
Protože pro tyto misie se vyžadovalo svolení portugalské vlády a misionáři museli cestovat přes Lisabon, existoval v tomto hlavním městě od r. 1647 do 1782 vlastní hospic pro projíždějící misionáře.
Indie a jižní Asie
První misionářská výprava v pravém slova smyslu, kterou s sebou vzal portugalský námořní vůdce Cabral, se skládala z menších bratří. V jejím čele stál bratr Jindřich z Coimbry (+ 1532). Své oboje misijní stanice otevřeli v Kalkatě a Kochine. Nové expedice následovaly r. 1505 a 1506. 5 misionářů se odvážilo hlásat evangelium na ostrově Sokotra před Adenským zálivem. Tam přebudovali jednu mešitu v chrám Panny Marie a přivedli vekou část domorodého obyvatelstva ke křesťanské víře. Když ale r. 1510 ostrov padl do rukou Arabů, misie zahynula.
Mezitím se pokoušeli jiní misionáři donést z Kalkaty křesťanskou víru Hindům v hraničních oblastech. Tuto odvážnost zaplatili také tři z nich životem. Naproti tomu se prostí domorodci na rybářském pobřeží obrátili masově. Byli vděční Portugalcům za to, že je osvobodili od utlačování malých mohamedánských králů. Byli ovšem pokřtěni na základě chybějícího personálu bez potřebného přípravného vyučování. Jiným velkým úspěchem menších bratří v oněch prvních dobách byl přestup asi 30000 nestoriánských rodin, tzv. tomášovských křesťanů ke katolické církvi. Následovali tak příkladu svého biskupa Mar Jakoba.
Protože chybělo dostatečné množství pracovníků, mohlo se myslet na zřízení misijních stanic jen ve stínu ochrany portugalských pevností a obchodních sídel na pobřeží. Domy, které tam byly zřízeny, tvořily kustodii, která se r. 1563 stala provincií. Dostala jméno provincie sv. Tomáše. Protože se však proti tomu postavila mateřská provincie portugalská, mohlo skutečné zřízení provincie se uskutečnit teprve r. 1612. Misijní zřízení v oblasti Kochin a ony na Ceylonu byly r. 1613 sloučeny v kustodii sv. Antonína. Sídliště v Malakka a v sousedních ostrovech tvořily koncem XVII. století kustodii sv. Františka. Pro východní část se spojili diskalceáti s observanty. Jejich první osídlení jdou zpět na nezdařenou cestu bratra Petra z Alfaro do Číny a jeho druhů r. 1579. Jejich klášter založený v Malakka, která r. 1680 čítala 12 domů zřízena provincie Matky Boží z Malakka, která r. 1680 čítala až 12 domů a 258 řeholníků. V téže době čítala provincie observantů přibližně 200 členů.
Celkový portugalský východ podléhal v prvních desítiletích biskupskému stolci Funshal na ostrově Madeira. Biskup se nechal zastupovat komisaři z řádu dominikánů a menších bratří. Jedním z těchto komisařů byl bratr Andrej Torquemada, biskup v Duvno v Hercegovině, který tuto funkci vykonával od r. 1520 do 1522. R. 1534 bylo konečně zřízení biskupské sídlo v Goa a o tři léta později byl tam určen první biskup. Byl to známý bratr Jan z Albuquereh (+ 1553), který měl štěstí, že čítal mezi své spolupracovníky svatého Františka Xaverského.
Jako významní misionáři vynikají: Antonín z Oporto (+ 1559), který v polovině XVI. století pronikl na sever a v oblasti Berar došel až k městu Karanchga. Vincenc z Lagodu (+ kolem 1552), kterému se podařilo obrátit krále Tanora, Emanuel ze San Marias, který kolem r. 1642 mohl zaznamenat pozoruhodné výsledky, Jan z Villa Comte a Šimon z Coimbry, kteří s dalšími 4 bratry založili 1540 na Ceylonu takovou uspokojující stanici, že v Colombo mohlo být zřízeno brzy 12 kostelů a jedna škola pro domorodou mládež. R. 1626 působilo na tomto ostrově 24 menších bratří a 16 jezuitů. Odtud se rozšířilo hlásání evangelia také na sousední ostrov Manar. V letech kolem roku 1550 – byla to léta silné františkánské iniciativy, která se spojovala s apoštolátem sv. Františka Xaverského – dosáhla jedna misijní skupina přes Arakan a Barmu do království Siamského, na jehož pobřeží, především však v hlavním městě Bankoku, mohli sklízet velkolepé plody obrácení. Tato misie existovala ještě hluboko v XVII. století. Z Malakka zřídili portugalští menší bratři už v XVI. století misijní stanice na malajském poloostrově a na Molukách. Někdy si to vyměnili se španělskými menšími bratry, kteří přicházeli z Filipín. Když tyto ostrovy přišly pod holandské panství, museli to zase pustit.
Kongregace pro šíření víry mohla počítat s kapucíny, kteří působili ve východních středozemních zemích, aby přenesli svoji činnost až do Indie.
První stanice vyvstaly zde současně s vyzařující silou misie v Aleppo. R. 1639 zřídil P. Efrém z Nevers misijní sídliště v městě Surat v ústí Tapti. Aby se vyhnul setkání s Portugalci, procestoval kontinent a dostal se do města Madrasu, náležející Angličanům. R. 1647 byl při pokusu založit novou misii překvapen od Portugalců z Melispuru a dopraven do Goy jako rušitel práva portugalského patronátu, do vězení inkvizičního. Po dvou letech byl opět propuštěn na svobodu. Ve francouzském obchodním sídlišti v Pondichery byla r. 1632 založena misie, která od roku 1698 svoji činnost rozšířila na jiné oblasti.
Víc trpěli kapucíni od jezuitů než od portugalských mocipánů. Důvodem k tomu byla kontroverze ohledně malabarských ritů. Konstituce Benedikta XIV. Dala kapucínům za pravdu.
Asijská misie, která si vysloužila většího jména, byla misie v Tibetu. Byla obstarávána Italy, získala hospodářskou podporu od Propagandy víry a těšila se zesílením podpory ze Španělska a Mexika. Její založení bylo rozhodnuto r. 1703. Misionáři však došli do hlavního města Lhasy teprve r. 1707. Po 4 letech museli, především z hospodářských důvodů opět odejít. R. 1716 se vrátili s většími vyhlídkami na trvalý pobyt a mohli se tam vskutku udržet až do roku 1745. V tomto roce je donutilo pronásledování od Lámů znovu ze země odejít.
V téže době zřídili kapucíni jako odnož tibetské misie sídliště v Bengálsku, Butanu a Nepálu. I když nedokázali získat řádné větší množství křesťanů, získali si přesto zásluhy o řeč, národopis a zeměpis tibetský. Jistě není nepatrnou zásluhou uvedení tiskařského umění do Tibetu r. 1741.
Evangelizace Brazílie
První misionáři Brazílie byli menší bratři, kteří v roce 1500 doprovázeli portugalského mořeplavce Cabrala. Protože výprava byla určena pro Indii, mohla být misie založena teprve roku 1503. Oba zakladatelé zahynuli o dva roky později rukou Indiánů. Nové posílení sice přinesly četné po sobě následující výpravy, které však byly z větší části určeny k tomu, aby tuto zemskou oblast naplnili svoji krví. Až do r. 1549 byli menší bratři jediní zvěstovatelé evangelia v Brazílii. Potom k nim přibyli jezuité. R. 1584 byla zřízena kustodie diskalceátů, která byla r. 1657 povýšena na provincii Sv. Antonína. Od ní se r. 1675 oddělila provincie Neposkvrněného Početí, která byla nazvána také provincií z Rio de Janeiro. Portugalští observanté kázali také v XVII. století kmenům z Párá a Amazonky. K nim se přidružili další spolubratři, kteří přišli do této oblasti z Ecuadoru, když šli po toku Amazonky.
Kapucíni dosáhli Brazílii poprvé r. 1612, a to spolu s francouzskou výpravou hraběte de Rasilly do Maranhao. Misionáři patřili do pařížské provincie. Nepodařilo se jim však založit misii. Dva z nich, Klaudius z Abbeville a Ivo z Revreux podali zprávu o tomto misionářském pokusu, který došel velkého rozšíření (museli se r. 1615 opět vrátit domů). Francouzští kapucíni přišli opět r. 1642 do Brazílie a započali r. 1664 misii mezi Indiány. R. 1705 je vystřídali kapucíni italští, kteří se mohli ohlížet na zřízení 3 prefektur: Bahii, Pernambuco a Rio de Janeiro.
Antily
První misionáři přišli jako průvodci objevitele Kolumba na jeho II. cestě do Ameriky r. 1493. Bylo jich asi 6 a stáli pod vedením bratra Jana Péreze. Ale jen 2 z nich, vlámští laičtí bratři Jan z Deule a Jan Tisin začali už tehdy s evangelizací Indiánů na španělském ostrově. Když potom, r. 1500 přibyly další dvě výpravy, mohla započít metodická misionářská práce. Sem patří na misie Cisnerova z r. 1502 připravena co nejdůkladněji pro organizovanou a vážnou práci. Se stávala z 17 menších bratří (13 kněží a 4 bratří-laiků) pod vedením bratra Alfonze z Epinar.
Roku 1505 byla zřízena nová provincie observantů v Santa Cruz (Západní Indie). Obdržela právo zúčastnit se generální kapituly. Rovněž se rozhodlo vyslat tam nové misionáře. Pole apoštolátu se mezitím rozšířilo i na přilehlé ostrovy, a to úměrně ke kolonizaci. Přitom přišli roku 1509 k menším bratřím ještě dominikáni. Sestávali z větší části ze členů francouzské vikarie, ve které objev nového světa vzbudil velké misionářské nadšení.
K ostrovům, které už byly církevně organizovány – Haiti (jeho původní název byl Espaňola), Jamajka, Puerto Rico a Kuba – přistupuje nyní kontinent, nazvaný Pevná země. Aby přivedl dostatečný nový personál, objevil se r. 1512 „komisař pro Indii“, Alfons z Espinar, který byl zmocněn k tomu, aby zorganizoval vyslání 40 misionářů. Přesto se musel spokojit jen s 8, protože se představení španělských vikárií zdráhali, dát jim své nejlepší lidi. Naproti tomu odeslala francouzská vikárie r. 1516 13 misionářů.
Až do roku 1500 obrátili misionáři na ostrově Haiti (v oblasti San Domingo) asi kolem 3000 Indiánů. Ještě bohatší plody vyneslo hlásání evangelia na Kubě. Naproti tomu zůstal první misijní pokus na kontinentě, zvláště u Indiánů v Cumana, neúspěšný a plný nebezpečí. Na druhé straně, shromažďovací centra stálý přílivem kolonizátorů přinesla s sebou to, že zde byly budovány řádové domy, které se ze své strany staly opět centry misionářského vyzařování.
Roku 1504 byla v Novém světě zřízena hierarchie zbudováním tří biskupských sídel, pro jedno z těchto tří sídel – pro Haynuna na Haiti – byl určen menší bratr García de Padilla. Protože až do roku 1511 nemohla být uskutečněna hierarchická organizace,m došlo ke jmenování zmíněného Padilla jako prvního biskupa v San Domingo. Prvním biskupem kontinentu byl opět menší bratr, a to Jan z Quevede pro biskupské sídlo Santa Maria dell Antiqua v Darien (část Panamského isthmu). Brzy nato přeložil svoje sídlo do Panamy.
Zřízení provincie v Santa Cruz už vbrzku uvázlo, sotvaže pokřesťanštění jejího ostrovního území bylo uzavřeno a byly obsazeny některé body na pobřeží Venezuely. Koncem XVI. století nečítala více jak 6 klášterů: San Domingo, Santiago na Kubě, Yaguana, Tucuy a Barqusimetto se sotva 100 členy. Ve století XVII. zmocnil se této provincie nový misijní zápal pro kontinent. Tak počet stoupl na 13 klášterů, jejichž počet se zvýšil až do roku 1700 na 16. Tehdy čítala 174 členů.
Místokrálovství nového Španělska
Když se r. 1519 vydal Herman Cortes na dobytí Mexika, vzal s sebou kromě jiných církevních osobností, také 2 františkánské observanty z provincie Santa Cruz: Didaka Altamirano (+ 1547) a Petra Melgarejo (+ po 1534). Po provedeném díle pospíšil si dobyvatel vyhledat u Karla V., který se tehdy zdržoval ve Flandrech, misijní personál. Císař poslal r. 1522 3 vlámské observanty: Jana z Tecto (Dekkers, + kolem 1525), Jana z Ayors (+ kolem 1525) a znamenitého bratra laika Petra z Gentu (+ 1572), který se po 50 let horlivě věnoval evangelizaci a poučování domorodců.
Na radu generálního komisaře Františka Quiňonez, který byl zapálen horlivostí provincie, podařilo se Karlu V. dosáhnout mezitím už známou bullu od Hadriána VI., bulu Omnimoda. Měla napomáhat tomu, aby řídila náležitým způsobem odeslání misionářů v tomto důležitém zápase. Podle svých vlastních představ připravoval nyní Quiňonez první výpravu, která byla vyhlédnuta k tomu, agy položila v Mexiku základy církve. Byla to tzv. „Misie 12 apoštolů“. Všichni její členové náleželi tehdy misijně velmi nadšené provincii sv. Gabriela a expedici řídil bratr Martin z Valencie v hodnosti kustoda – zemřel 1534 – a v květnu 1524 dosáhl cíle. Cortés ji přijal před zraky Indiánů spolu se svými oddíly, s velkým respektem a se všemi poctami. Těchto 12 misionářů si zjednalo v pokřesťanštění Mexika v začátcích mexické církve, své jméno. Jejich vynikajícím mužem však byl bratr Turibius z Benaventa (+ 1569), nazvaný od Indiánů Motolinia.
Misionáři se dali s velkým zápalem do učení se řeči domorodců. Jan z Tecto přenesl do aztécké řeči první základní pojmy křesťanské nauky. František Jiménez sestavil první mluvnici a první slovník. Ve všech misijních centrech byly otevřeny školy pro vyučování dětí, přičemž byla zvláštní pozornost věnována dětem náčelníků. Kolegium v Mexiku, řízené bratrem Petrem z Gentu s více než 1000 domorodých mladíků bylo tím nejznámějším. Pro výchovu dívek byly povolány terciářky a zbožné ženy ze Španělska.
Práce v prvních desítiletích masových obrácení byla vskutku nervy drásající. V jednom dopise r. 1529, poslaném svým spolubratřím do Flander, tvrdí br. Petr z Gentu s jistotou, že od té doby přijalo křest více než 200 000 lidí. V některých dnech stoupl počet na 14 000. Bratr Martin z Valencie napsal r. 1511 generálnímu komisaři: „Pokřtili jsme už – a to není přehnané – více než 1 milion Indiánů.“ Pro hlásání evangelia a pro vyučování po křtu používali menší bratři též k potírání pohanství a pověry mladíků, které ve svých školách dobře vyučili, kteří pod vedením misionáře navštěvovali o svátcích všechna místa misijních území. V roce 1536 existovalo 5 milionů křesťanských Indiánů, v roce 1540 už 9 milionů. Tento úspěch však nebyl výlučnou zásluhou synů sv. Františka. Od r. 1526 dělili se o práci s dominikány, od 1533 byli u toho augustiniáni a už od začátku mercenáři. Roku 1572 přišli k tmu jezuité. S nárůstem práva přicházely stále častěji a početněji výpravy Menších bratří. Nejpočetnější výprava, ta se 150 členy (z 200, kdo se měli shromáždit), kterou vedl r. 1542 Jakub z Testery.
Silnější pokrok z mateřské provincie v nitru země byl započat krajinou Zacatecas, kde byla založena nová misijní provincie, jejímž cílem bylo obrácení chichimeců, bydlících roztroušeně v horách. Byla to práce plná námahy a vyžadovala hodně hrdinské odvahy. Neméně riskantní byla evangelizace, začínající roku 1602 v novém království Leon. Při svém pronikání na sever, přišli menší bratři s největšími ztrátami do Sonors. Pokřesťanštění této oblasti podléhalo až do r. 1767 jezuitům
Evangelizace Nového Mexika je zářící korunou synů sv. Františka. Kteří prozkoumávali tuto zemi poprvé roku 1539. Následujícího roku udělal observantský provinciál mexický Marek z Nizzy, pokus o založení misie. Avšak rovněž neúspěšnou byla zde výprava jiná, roku 1582, při které přišli o život 3 misionáři. Pokřesťanštění začalo s vojenským obsazováním země r. 1598. Dálo se pod vedením bratra Jana z Eskalony a docílilo uspokojivých výsledků. Tato misie podléhala provincii Svatého evangelia a roku 1622 se stala kustodií. Jejím prvním kustodem byl Alfons z Benavides (+ 1636), který vedl misionářskou výpravu 26 členů. R. 1630 stoupl počet pokřtěných Indiánů na 80 000 . Bylo vybudováno 43 kostelů. Menší bratři se neprokázali jen jako misionáři, nýbrž jako moudří zprostředkovatelé kultury. Ukázali domorodcům polnohospodářství, vytvářeli z nich řemeslníky, učili je číst a psát a poučovali je o rodinném a sociálním životě. Množí z nich zavlažili misijní zemi svojí krví, především u příležitosti všeobecného povstání r. 1680, ve kterém zahynulo 23 řeholníků a 16 000 nově pokřtěných, a pak ještě v dalších povstáních. Přesto však ovoce této oběti je živé ještě dnes. Nejkrásnějším výsledkem bylo uklidnění a obrácení válečnických Apačů, na jejichž území bylo roku 1775 15 rezervací.
Během XVI. století se konaly mnohé pokusy založit misijní stanice v Texasu, které však neuspěly. Teprve roku 1690 se ukázala možnost evangelizace jako možná, to znamená nasazením misijního kolegia v Qurétano. Po třech letech to bylo přerušeno, a teprve roku 1716 se dílo znovu uskutečnilo. Znovupřijetí evangelizace má co děkovat P. Antonínovi Margilovi, zakladateli misijního kolegia v Guatemale.
Po 50tileté činnosti mohla misie vykázat 25 civilizovaných vesnic s vlastními kostely a školami:Roku 1787 existovalo 28 hlavních misijní stanic a 34 vesnic s obdivuhodným blahobytem. Výsledky v Arizoně, kde se otevřely misijní stanice v počátečních letech XVII. století, nebyly tak skvělé. Život misionářů byl stále ohrožován. Roku 1680 vypuklo strašlivé povstání, které vyšlo z Nového Mexika a přišlo do této misie. Jemu padli za oběť mnozí řeholníci. Později následovali opětné vpády Apačů. R. 1781 se přihodilo zpustošení Yumasy, přičemž zasloužilý František Garoda ztratil život.
Po zrušení jezuitského řádu převzali menší bratři kolej sv. Ferdinanda s jeho kvetoucími misiemi v Dolní Kalifornii. Ale r. 1773 přenechali toto území dominikánům a pronikli do Horní Kalifornie. Tím se stali kolonizátory a misionáři celého kalifornského pobřeží – od San Diego až po San Francisko. Apoštolem tohoto zemí byl bratr Juniper Berra (+ 1784), svatě žijící neohrožený misionář, kterého dnešní město San Francisko uctívá jako svého zakladatele.
Všechny tyto misie, jejichž oblast z větší části patří Spojeným státům, měly až do osamostatnění Mexika, kvetoucí život. Potom ale byla misionářům odňata veřejná podpora, misionáři sami rezervace opustili, buď z nedostatku personálu anebo ze svévole ze strany liberálních režimů. Takto křesťanská společenství téměř zcela zanikla. Existovaly toliko některé misijní stanice, když r. 1840 byla v Kalifornii zřízena církevní hierarchie s observantem Františkem Garcia Diego Morenem, jako s prvním biskupem (+ 1846).
Vícekrálovství Nová Granada
Hranicemi tohoto vicekrálovství byly přibližně hranice dnešní Kolumbie a Venezuely. Po prvních pokusech r. 1510 a 1516 dokázali přece jen misionáři zakotvit u Indiánů v Panamě. Podařilo se jim – při následování dobyvatelů – proniknout do nitra pevniny. Slavným misionářem oněch dob byl Jan od San Filiberto. Byly založeny misijní stanice v Cartagena, Pamploně, Velez, Tunia a Bogotě s mnohým farami, od nich odvislými. Ke konci století pokřtili už asi 200 000 Indiánů. Tato skutečnost děkuje trvalému příchodu španělských misionářů. Roku 1565 byla zřízena kustodie Santa Fe v Nové Granadě, která čítala r. 1586 12 klášterů, coby provincie se 146 členy, v roce 1700 měla 28 konventů s 338 řeholníky.
Mezi velkými misionáři Kolumbie vynikají následující: observant Jan de Los Barios (+ 1568), prví arcibiskup v Bogotě, observant Ludvík Zapata z Cárdenas (+ 1590), povýšený na týž stolec, dějepise Petr z Aguado (+ 1589), apoštol Seganoso-Tales, František z Vittoria, Ferdinand z Lerrea, který roku 1700 založil misijní kolej v Poayán a v Cali.
Větší oběti vytrvalosti a lidského života stála evangelizace východního pobřeží vicekrálovství – v oblasti dnešní Venezuely a Guayany. Tato misie byla svěřena provincii Santa Cruz na Antilách. Ve století XVI, se menší bratři podíleli na průzkumných výpravách v oblastech řeky Orinoko. První řeholníci, kteří tam kolem r. 1540 vešli na zem, byli zavražděni od Karibů. Konečně se podařila přece jen pěší túra. R. 1620 existovaly misie menších bratří v Caracasu, Tocuyo, Truille, Barquisimeto, Core, Maracaibo, Margarita, Trinidad a Santo Tomas v Guayana. Kolem poloviny XVII. století převzali misii v Piritu, započatou kapucíny. Zde se vyznamenali P. Jan z Pendozy a Luis Blanco, a to zvláštním způsobem. R. 1780 obsahovala misie, svěřená Koleji Neposkvrněného početí v Piritu a koleji Vtělení na Orinoku 62 vesnic indiánských rezervací od Barcelony až do údolí řeky Caura, jižního přítoku Orinoka.
Od poloviny XVII. století převzali kapucínští misionáři Venezuelu jako svoje pracovní pole. Jejich přítomnost platila jen výlučně hlásání evangelia. Nezaložili ani kláštery, ani se nestarali o pastoraci ve španělských městech. Pečovali pouze o vnější farnosti (doctrinas) a o rezervace Indiánů ve vnitrozemí.
První misijní pokus podnikli v Španělské Americe andaluští kapucíni v Utaba, vyhnáni z afrického pobřeží. Neměli však vůbec úspěch. Téhož roku se podařilo Františkovi z Pampelony otevřít kapucínům cestu k misiím, stojícím pod španělským patronátním právem. Uskutečnilo se to založením misie v Darien, která byla svěřena katalánské provincii. Roku 1682 musela být znovu opuštěna, po pěti letech. Roku 1650 mohl bratr František z Pampelony založit na pobřeží novou misii v Cumana. Tato prodělala četné osudové zásahy, dokázala se však, za prefektury P. Vavřince z Magtallon a díky horlivému nasazení P. Josefa ze Sarabantes upevnit (+ 1694). Potom přišli andaluští, kteří roku 1676 převzali Llanos de Caracas jako vlastní misijní území. R. 1678 přišli Katalánci, kterým byly přiděleny ostrovy Trinidad a Guayana. Valencijští obdrželi misii Santa Marta. R: 1749 byla předána provincii navarrské misie Maracaibo. Dnešní Venezuela byla tehdy jako misijní země španělských kapucínů. Více než 2000 míst v republice jim děkuje za svoji existenci.
Vicekrálovství Peru
R. 1527 doprovázel bratr Marek z Nizzy španělského dobyvatele Pizarra na jeho první výzkumné cestě a byl spolu s ostatními menšími bratry r. 1531 při dobytí Peru. 12 účastníků první misijní výpravy si vzal do Mexika. Po nich následovaly jiné výpravy ze Španělska. Měly takový úspěch, že misie byla už r. 1533 povýšena na kustodii a r. 1553 na provincii. Čítala 15 domů§, z nichž 7 stálo na území Indiánů. Ty poslední se staraly o značný počet venkovských farností (doctrinas). Klášter v Yucay se r. 1586 staral sám o více než 29 takových pastoračních míst, přičemž bylo 18 řeholníků nasazeno žit mezi Indiány. Konvent v Jaquijagu se staral o 12 „doctrinas“ s více než 12 000 pokřtěnými Indiány. V údolí Huallaga se menší bratří pastoračně starali o asi 30 000 novopokřtěných. Bratr Pavel z Coimbry obrátil celý úsek Huanoco r. 1542. Svatě žijící bratr laik Matouš z Jumilla (+ 1578) byl apoštolem Cajamarky. Použil zde mexické metody misijní, tj., přišel do těch míst, které si sám vyškolil. V Limě byl vybudován velký klášter jako studijní a formační dům pro větší část misionářů Jižní Ameriky. Nadto zřídil v tomto hlavním městě vicekrálovství, roku 1600 rekolekční klášter, jehož prvním kvardiánem byl sv. František Solanský.
Peruánská provincie měla nanejvýš těžké pracovní pole v oblasti řeky Ucavali (přítok Amazonky), ve kterém bylo prolito mnoho krve. První šťastně provedený pokus misijní je dílem P. Filipa Luyenda spolu s některými spolubratry v roce 1631. Naproti tomu byla výprava vedená P. Jeronýmem Jiménezem, jdoucí přes Cerro de la Sal (1635) potřena od divokých Indiánů. Tentýž soud utrpěla výprava bezprostředně následující, kterou vedl P. Matěj z Ilescas. P. Matěj založil předtím 7 rezervací (nazvané také redukce) na řece Chanchamayu. Ve stejné době zničili obyvatelé pralesa rezervaci na řece Huallaga. R. 1686 padl horlivý P. Emanuel Biedma při jedné výpravě v oblasti Ucayali jako oběť rukou Indiánů. Založením hospice v Ocopa od Františka se San José r. 1711, začíná nové údobí pro tyto misie. Hospic byl později předělán na misijní kolej, pojmenovanou po sv. Růženě. Tak mohlo být zbudováno 12 rezervací na Cerro de la Sal a další rezervace v nížinách řeky Sacramento, položených mezi Ucayali a Huallaga. Avšak r. 1742 udělalo povstání Indiánů z pralesa konec sídlišť i života misionářů. Řeholníci z koleje Ocopa se však tím nedali zastrašit. R. 1760 se opět vydali do území Ucayali. Přitom přišla většina výpravy o život rukou kasaibských Indiánů. Nastoupili noví řeholníci a zaujali místa zavražděných. Martyrologium starých misií menších bratří v Peru uvádí 129 misionářů, kteří byli od Indiánů zavražděni. Roku 1787 přišel P. František Avrarez z Villanova s větším počtem menších bratří, pocházejících ze španělských provincií. Tak přinesla misie Ucayali, oplodněná tolika hrdinství, konečně potěšitelnou žeň. P. Plaza, dobrý znalec řečí různých kmenů, s nimiž žil pospolu po 50 let, byl misionářem, který se v tomto posledním časovém období nasazoval co neaktivněji. Zemřel jako biskup v Cuenca r. 1853.
Téměř současně s evangelizací Peru, shora už uvedený Marek z Nizzy, začal evangelizaci v Ecuadoru. R. 1533 doprovázel konkvistadora Belalcaraz. Po dobytí hlavního města Quite, založili řeholníci, vyslání z Mexiky tam první klášter. O tento první pastorační a kulturní popud se zasloužili Vlámové – Jodok Rijske (+ po 1574) a Petr Goseal (rok smrti je neznámý). Tento první observant se až do roku 1564 seznámil ve spojení se základními křesťanskými pravdami, také se čtením, psaním a hudbou, což umožňovalo život nezávislý na kolonizátorech. R. 1565 byla zřízena provincie menších bratří v Ecuadoru, která měla r. 1586 11 klášterů a 130 členů. Ještě v XVIII. století spravovala tato provincie víc než 20 indiánských vesnic.
Roku 1553 přišli menší bratři na příkaz Filipa II. a na prosbu dobyvatele Petra Valdiviva z Peru do Chile. Této expedice se zúčastnili Martin z Robleda a Kryštof z Ravanery, kteří byli s Antonínem ze San Miguel pevně rozhodnutí – hájit se proti Araukánům, kteří způsobili misiím tolik škody.
Už r. 1565 se mohla utvořit nová provincie, neodvislá, která však nečítala více než 100 členů. Povstání vypuklo r. 1598 a dlouho trvalo stálo provinciála Jana z Tobar a mnoha jiných misionářů život. Na počátku XVIII. století přenechali menší bratři misie jižně od řeky Bio Bio jezuitům a pastorovali jen na severu země. Po zřízení misijní koleje v Cillán roku 1756 převzali misijní činnost Pchuelke-Indiánů na jihu. V následující době nahradili menší bratři jezuity v misiích, které tito předtím měli. Dva nejvýznamnější misionáři této oblasti byli P. Petr Angelus z Expineira (+ 1778) a P. František Xaverský z Alday (+ 1826), oba kdo několikrát byli účinně činní při uzavírání míru mezi povstaleckými Indiány a královskou vládou. Na ostrově Chilce se menší bratři usadili už v XVI. století. Po vyhnání Tovaryšstva Ježíšova převzala kolej v Ocopa duchovní správu tohoto i jiných ostrovů na chilském jihu.
Dalším misijním polem peruánské provincie byly oblasti kmenů Mojos a Mosetenů na půdě dnešní Bolívie, a to na východě řeky Beni a Madre de Dios. Tyto misie byly roku 1793 předány světskému kléru, protože misionářům chyběly nutné podmínky výživy. Byli závislí na provincii Charcas, která v XVII. století prožívala velký rozkvět. Misijní kolej v Tarija vydržovala dlouhou dobu rezervaci chiriguanských Indiánů. Když byly v následující době zničeny od divochů, byly opět zbudovány ke konci XVIII. století od P. Antonína Comanjuncosa (+ 1814) a bratra laika Františka z Pilar (+ 1803). Pečovaná a kvetoucí misie u Mojos ležela po vyhnání jezuitů v troskách až do 1796. V témž roce kolej v Tarata, založená výlučně k obnovení této misie, převzala za ni odpovědnost. Menší bratři ji mohli reorganizovat a zřídit k tomu nové rezervace u Yuracarenů, ovšem s malým úspěchem. Lepšího výsledku dosáhli misionáři této koleje u Mosetenů a Guarajos a to roku 1800.
Vicekrálovství La Plata
Na výpravě objevitele Petra Mendoza se podíleli mnozí menší bratři, kteří šli k pobřeží s výlučným cílem – založit v oblasti La Plata církev. Roku 1538 zbudovala misijní skupina pod vedením bratra Petra Armenta v Asunción mnohomluvnou křesťanskou obec. Ta prosila, vzhledem k pokračujícímu dílu obrácení Paraguaje, od další síly. O něco později rozšířila svoje pracovní pole také na Tucamán, kde pracovali dominikáni a mersedáři. Z klášterů tam založených povstala provincie, která r. 1586 měla 6 domů. Od ní byla oddělena provincie Paraguay, jejíž členové v roce 1611 spravovali 40 farností. Roku 1612 byla zřízena provincie Rio de la Plata, která byla označována také jako provincie paraguayská.
Území La Plata znalo slavné apoštoly, např. Františka Solana (+ 1610), který pod obu 14 let prošel Tucumán, Paraguay a Uruguay, Ferinad Treyo y Sanabria (+ 1614), biskup v Tucamánu, iniciátor misií v oblasti Catamarca, Ludvík de Bolaňos, který založil v Paraguay četné reservace a usadil tam 20 000 Indiánů, biskup z Asunciónu Bernardin z Cardenas (+ 1664), který musel po dobu svého úřadu zakusit mnoho trpkostí, Bernardin Gusmán a Jan z Vrgara, oba misionáři v Uruguay (XVII. století).
Část rezervací, které náležely jezuitům, byly r. 1767 svěřeny do duchovní péče menších bratří, zatímco jejich světská správa přešla do rukou světské vrchnosti. Toto násilné rozdělení vedlo zániku kdysi kvetoucích domorodých sídlišť. V oblasti Gran Checo založila kolej misijní ze San Carlos mnohé rezervace koncem XVIII. století pro Indiány Mocobi a Tobas.
Filipíny
Misie na Filipínách se svojí oblastí působnosti až do Japonska, Číny, Tokinu a Nambo (Kočinčina – jižní část jižního Vietnamu), zůstává nesrovnatelným listem slávy diskalceátů. Za svůj začátek děkuje bratru-laikovi Antonínovi ze S. Cregorio (+ 1583). Příležitost k tomu se naskytla tím, že Filip II. dal oné výpravě, připravované zmíněným řeholníkem v provincii sv. Josefa směřující k Šalomounským ostrovům, jiné určení. Tak přišli misionáři r. 1577 na Filipíny. R. 1586 byla zřízena provincie, pojmenovaná sv. Řehoře. V této době pastorovali diskalceáti už 150 000 Filipínců ve 14 rezervacích, které byly r. 1591 předány jezuitům Roku 1598 bylo tam 120 misionářů a 40 misijních center.
K nejzasloužilejším misionářům tohoto archipelu patří Alfons z Mediny, který pokřtil na 50 000 Filipínců, Jan z Placencei (+ 1590), od r. 1579 představený kustodie, ideově bohatý misionář a organizátor prvních rezervací ke spojení roztroušených kmenů, k jejich výuce křesťanské nauky zřizoval školy, tiskl mluvnice, katechismy a jiné písemnosti, bratr – laik Vavřinec ze Santa Maria, který dal velký civilizační popud k tomu, aby menší bratři budováním silnic a mostů, regulací řek, budováním sýpek na obilí a lepším způsobem agrikultury uskutečnili tyto záměry; Petr Espallarga, který r. 1666 vynalezl tkalcovský stav, jakého domorodci používají ještě dnes; Jan Clements, který r. 1578 postavil dům pro malomocné, kam ještě roku 1897 bylo dopraveno 150 malomocných. V téže době zřídili menší bratři kromě toho vojenský lazaret a školku v Santa Potenciána. Nejzáslužnějším dílem však bylo bádání v domorodých řečech pro účely pastorační, o čemž se nám dochovaly cenné knihy.
Vskutku žádná provincie nemá v tomto ohledu takovou historickou slávu jako provincie sv. Řehoře. Je její zásluhou, že spolu s ostatními misijními řády oné oblasti byl do církve přiveden jediný národ Dálného východu. Během španělské kolonizační doby zbudovali menší bratři přes 230 kostelů a založili nesčetná sídliště. V roce 1890 se duchovně starali o více než milión duší.
Provincie sv. Řehoře rozšířila svůj akční rádius také na přilehlé ostrovy, především na Moluky a Celebes. Měla po 200 let sloužit jako výchozí základna pro celou východní Asii. Nejkrásnější korunou této misijní provincie jsou její hrdinní mučedníci v Japonsku.
V Nové Francií (Kanadě) byli synové sv. Františka – jako v mnohých částech Nového světa – prvními hlasateli evangelia. OD r. 1618 tam působili francouzští rekolekti a budovali první kostely. V oněch počátečních letech se vyznamenali především svojí činností u Hurónů: zvláště Josef de Caron (+ 1632). Gabriel Segard, autor cenných dějin indiánských a Mikuláš Viel (+ 1625), první mučedník Kanady. Kvůli obsazení Angličany utrpěla misie od r. 1629 do r. 1670 přerušení. Slavným misionářem druhé misijní epochy je Ludvík Rennerin (+ kolem 1711), průvodce La Sallese při zkoumání povodí Mississippi. Od r. 1619 pracovali misijně rekolekti u Indiánů Avnaki (v Neukadii – Nové Skotsko). Všechny tyto misie zašla, když se celá oblast dostala pod anglickou správu.
Mimo francouzské kolonie pracovali v Severní Americe i jiní menší bratři, třeba ojediněle. Tak třeba v Marylandě od r. 1673 Angličan Marey a koncem XVIII. století Ir Whelen (+ 1805), v Západní Pensylvánii Holanďan Teodor Vrouwers (+ 1790), který na tomto území zbudoval nový kostel; ve Filadelfii Ir Michael Egan (+ 1814), který roku 1810 byl jmenován prvním biskupem tohoto města. Iniciativou Josefa de Tremblay otevřeli francouzští kapucíni r. 1632 kanadskou misii. Jejím prvním apoštolským prefektem byl Pacifik z Provence (+ 1648). I tato misie utrpěla přerušení, protože misionáři byli vypuzeni anglickou vládou r. 1654. R. 1720 chopili se francouzští misionáři znovu své misijní činnosti. Za nimi brzy následovali další spolubratři z Belgie, a Irska. Ve francouzské kolonii Luisiana bylo kapucínům svěřeno území New Orleans. Po zrušení jezuitů r. 1773 vešla celá pastorace této kolonie do rukou kapucínů. Po dobytí jižní části kolonie od Španělů, museli francouzští kapucíni odstoupit. Aby se mohli o tuto misii starat, založila katalánská provincie misijní kolej v Havaně.
V polovině XVII. století připadly Malé Antily pod francouzskou vládu. Její pastorace byla přenesena na francouzské kapucíny. R. 17522 byli nasazeni na Martiniku, San Bartolomé, San Cristobal, Granadě, Guadelupu, San Martin Tortuga a Marigalant. A starali se také o misii na ostrově Cayenne a na pobřeží Casyanny.
Na Haiti (San Domingo) započali svoji práci kapucíni z Normandie. Misie byla r. 1704 přerušena a 1768 opět převzala, stále na části, obsazené Francouzi. Trvala až do r. 1804. Při černošském povstání přišlo 16 misionářů o život.
První Japonci byli pokřtěni v Goa od biskupa Albuquerque. Měli být průvodci sv. Františka Xaverského. Od té doby byli jezuité jedinými misionáři Japonska. Bratr-laik Jan Fobre šel tam r. 1584 při svém návratu z Číny. Horlivý japonští křesťané byli do té míry uchváceni pokorou a chudobou menších bratří, že ve svém nadšení si vroucně přáli a vyprosili syny sv. Františka z Filipín jako misionáře.
Mezitím vypukla první pronásledování ze Šoguna Hidejoši (mezi křesťany nazývaný Taikosama), který jezuity donutil opustit křesťanské osady a skrýval se. To zapříčinilo misionářský zápal menších bratří nuceni k tomu, aby šli mladé církvi na pomoc. Tomuto kroku se však staví na odpor breve Řehoře XIII. z roku 1585, kterým byla japonská misie rezervována Tovaryšstvu Ježíšovu. Diskalceáti provincie sv. Řehoře, kterou zřídil Sixtus V. 15.11.1586, mohou čelit protože diskalceátům bylo přiznáno právo zakládat misie v Číně a v ostatních zemích asijského kontinentu. Na druhé straně započala vyjednávání mezi Šogunem Hidejošim a vládou v Manile. Španělský guvernér se rozhodl r. 1593 poslat k Šogunovi Hidejošimu poselství, které se skládalo z menších bratří Petra Baptisty Blasquese, Bartoloměje Tuize, Františka Miguela a Genzava Garcia. Poselství odešlo až po příznivé zprávě od církevní vrchnosti, ohledně rozsahu breve Řehoře XIII. v této tísnivé situaci japonských křesťanů.
Po ukončení diplomatické mise, obdrželi mešní bratři se zřetelem na přízeň Šogunovi a příchylnost obyvatelstva, dovolení, že se smějí v Japonsku usadit a kázat křesťanství. Z Filipín si vyprosili nové posílení personálu a brzy mohli založit některé stanice. Ve svém apoštolát se obraceli na prostý lid. Velký význam připisovali příkladu evangelijního odříkání a blíženské lásce, v Miyako, v dnešním Kioto, zřídili tam dvě nemocnice a obecnou školu, k tomu klášter a kostel. Podobnou aktivitu vyvinuli v Osace a Nagasaki. Jejich úspěch byl tak potěšitelný, že počet nově pokřtěných stoupl v těchto františkánských společenstvích na 20 000. Bylo třeba se obávat, aby se nevyvolal konflikt ne na základě výlučného dekretu, nýbrž pro různost misijní metody starých misionářů. Vskutku to nedalo na sebe dlouho čekat. Bylo to o to politováníhodné, nežli pronásledování, které japonské církvi hrozilo už léta. Konečně vypuklo r. 1596 a obrátilo se tentokráte proti menším bratřím a jejich křesťanským společenstvím. 5. února utrpěli kustod Petr Blasques, jeho průvodci Martin z Ascension, Gonsal Garcia a Filip od Ježíše, 3 domorodí jezuité a 17 novopokřtěných terciářů mučednickou smrt v Nagasaki (r. 1862 byli blahořečeni).
Toto mučednictví mělo za následek novou vlnu obrácení, ale také další šíření menších bratří v prvních letech panování korunního vojevůdce Doguna Jogasu (u křesťanů nazývaný Tajfusama 1598-1618). V roce 1602 přišla do Japonska nová výprava 6ti menších bratří. Založili už vrzy misijní stanice v Miyako, Osace, Yado, Okayama, Urakamen a dokonce v hlavním městě Tajfusamy v Kwanto. Po menších bratřích přišli také dominikáni a augustiniáni z Filipín. R. 1608 bylo 34 menších bratří činných v pastorace, v ošetřování nemocných v nemocnicích a útulcích pro malomocné.
Ale r. 1613 vypuklo na popud obchodníků z Holandska nové pronásledování. Bylo to pronásledování r. 1616 silnější a od r. 1622 se v něm pokračovalo s nesrovnatelnou ukrutností. Vyvolalo nesčetné mučedníky a nutilo konečně japonské křesťany zcela do izolace. Značný počet menších bratří se skrýval, mnozí jiní se snažili pomáhat pronásledovaným věřícím s jediným výsledkem – že přišli o život, jakmile se objevili v zemi. Z řeholníků a terciářů, kteří přišli o život, zemřelo mučednickou smrtí 354 synů sv. Františka. Z nich bylo povýšeno 65 k postě oltáře. Četní mučedníci misionáři, byli domorodci.
Nejznámějším apoštolem této druhé epochy je blahoslavený Ludvík Sorolo. R. 1612 byl odsouzen k smrti, získal podporu Daymys (územního knížete), vazala Šoguna a Voxu Matamuneho, který ho r. 1613 poslal jako svého vyslance ke španělskému králi, Pavel V. ho jmenoval biskupem východního Japonska. Když se tam ale odebral, když intrikami královského dvora ještě nevysvěcený na biskupa, do své diecéze, r. 1622, dosáhlo pronásledování svého vrcholu. Ihned byl uvězněn a 1624 pozvolna spalován. Během svého mučení zpíval Te Deum.
Křesťanské obce, budované menšími bratry, přežily, i když bez kněží a v mlčení, v nejtajnějším podzemí, až byli roku 1865 znovu odkryty. Je prokázáno, že tyto zbytky dřívějších křesťanů v údolí Urukami a v jiných částech Japonska, kde františkánská jména převládají a kde v confiteor byl vzýván svatý František, pocházejí z praspolečenství diskalceátních misionářů.
Pokusy, dostat se z Filipín do Číny, patří časově před misii japonskou. Tato činnost se však ukázala jako nemožná, protože říše středu neúprosně uzavřela své brány před cizinci. Už r. 1543, 7 let před smrtí sv. Františka Xaverského, na ostrově Sancin před Hongkongem, plánoval horlivý arcibiskup z Mexika, Jan z Zumárraga docela vážně misijní výpravu, na které se chtěl sám zúčastnit. Proto se také zřekl svého biskupského sídla. V posledních desítiletích XVI. století pokoušeli se diskalceáti z provincie sv. Řehoře opětovně s neuvěřitelnou odvahou o štěstí. Pod vedením Petra z Alfaro (+ 1580), podařilo se jedné misijní skupině prorazit do Kantonu a započat tam apoštolát. Avšak ihned byli vyhnáni, dva z nich, představený a Jan Křtitel Lucarelli (+ 1604) vtáhli zpět do portugalského města Macao, kde založili klášter. Ten měl podle jejich přestav sloužit jako předpolí na jejich cestě do Číny, jako druh jakési misijní koleje, kde by kandidáti učili se řeči a informovat se mohli o zvycích v zemi. P. Lucarelli tam zůstal a začal asi s 20ti mladými Číňany, siamskými a japonskými mladíky pospolu, aby je vyučil jako katechety. Brzy se k nim připojili misionáři z Filipín, mezi nimi byl i P. Martin Ignác z Loyoly (+ 1606), který už zažil kantonské věznice. Než se objevily národnostní těžkostí a Řím, všechno zaniklo.
Větší štěstí bylo přisouzeno jezuitům, kteří od r. 1583 dali do chodu čínskou misii vlastní metodou moudré opatrnost a s nanejvýš možným přizpůsobením. R. 1633 přišli do Číny první dominikáni s menším bratrem Antonínem Caballero od Santa Maria (+ 1669) a započali se svobodnější a obsažnější kazatelskou činností. Přitom kárali určité obyčeje a zvyky, které pokládali za pohanské. Tento postoj je přivedl do konfliktu s prvními misionáři a mělo to brzy za následek násilné vypovězení cizinců. R. 1639 se vrátili zpět a postupovali už opatrněji. Zpočátku pracoval dominikán a menší bratr pospolu, brzy ale potom se usadili ti poslední v Šantungu a v Šansi.
Shora zmíněný Antonín od Santa Maria obrátil při svém prvním příchodu muže, který se později měl stát prvním čínským biskupem pod jménem Řehoř Lopez (Lowentsao). Také tehdy sám v Tsinanfu a okolí pokřtil až na 5000 Číňanů, nyní byl jmenován, r. 1649 za apoštolského vikáře misií menších bratří na východ. Tím se dostaly tyto misie do okruhu vlivu Propagandy víry. Bylo to opatření šťastné, které o několik let později mělo rozluštit vážný juristický konflikt, vyvolaný od francouzských apoštolských vikářů. Co do řádového životy, podléhala misie i nadále provincii sv. Řehoře. Apoštolský vikář zemřel ve vyhnanství r. 1669 v Kantonu. Jeho život byl naplněn nejen podivuhodným působením, ve smyslu evangelizace, nýbrž i v oblasti vědy a lingvistického bádání. Bylo to práce mnohostranná, ve které za ním nestál jeho průvodce Bonaventura Ibáněz. Na východ přišli ještě i někteří italští misionáři, menší bratří, kteří se připojili k misionářům španělským. Mezi nimi byl známý Bernardin de la Chiesa (+ 1721), který byl od r. 1690 biskupem v Pekingu a řídil křesťanské komunity v Šantungu, Šansi a Šensi.
V roce 1695 působilo v Číně 12 šúangalských misionářů. Spravovali 15 kostelů v provincii Šantung, Kwantung, Fuken a Kiangai. Mimo to byli 4 misionáři v Nankingu. Mezi nimi si zaslouží zmínku Basil z Gemona (+ 1704), který přinesl hlásání evangelia do střední Číny a byl apoštolským prefektem v Šensi. Sestavil velmi rozšířený slovník čínské řeči. Počet křesťanů stoupl mnohem více, než by to odpovídalo malému počtu misionářů V r. 1733 bylo v celé Číně více než 300 000 křesťanů, z toho asi 100 000 v oblasti menších bratří. Pokud mezi misionáři panovala snášenlivost, šlo všechno dobře. Dorozumění mezi syny sv. Ignáce a sv. Františka ohledně čínských ritů bylo vždy upřímné a dobré. Na počátku XVIII. století zostřily zásahy papežských legátů celou záležitost do té míry, že se to zvrhlo v pohoršující spor a pronásledování, které v několika letech snížilo počet křesťanů na třetinu. Když roku 1742 se objevilo breve Benedikta CIV., které odsoudilo čínské rity, měli misionáři plné ruce práce udržet ve skrytu zbytky křesťanských společenství při životě. Menší bratři neopustili toto území, i když se nyní jejich práce omezovala na provincie uvnitř země, kde mohli snadněji ujít pochopům. Za vlády císaře Keinlunga (1736-1796) bylo uvězněno 8 apoštolských minoritských vikářů s mnohými jinými misionáři. Za zmínku stojí Evžen Piloti z Bassano (+ 1756), František Magni (+ 1785), Joachim Salvei (+ 1843) a blahoslavený Jan z Tridora, který utrpěl r. 1816 mučednictví.
Třetím velkým pracovním polem provincie sv. Řehoře byl poloostrov Indočína. V r. 1580 přišli někteří menší bratři z Manily do Nambo (Kočinčina), avšak byli vykázáni. Po 3 letech se znovu pokoušeli o štěstí a tentokrát měli úspěch. Bartoloměj Ruiz mohl zbudovat kostel a dostal ujištění, že může svobodně kázat křesťanskou nauku. Na počátku XVII. století museli španělští menší bratři svoje pracovní pole odstoupit Portugalcům, protože tato krajiny spadala do mocenské sféry portugalského patronátu. Časem se ale počet misionářů natolik ztenčil, že apoštolský vikář Perez viděl nutnost zavolat na pomoc misionáře z Filipín. Jim předal r. 1719 všechny misijní stanice. Z Nambo (Kočinčiny) se rozšířili do Tonkingu stejně jako do Kambodže a tím vzbudili žárlivost ostatních misijních řádů, které evangelizovaly tyto krajiny.
Intervence Benedikta XIV., podporovala menší bratry v jejich právu. R. 1790 se starali o 44 kostelů, 20 veřejných a 41 soukromých oratoří s více než 30 000 křesťanů (rozdělených do Kočinčiny a Kambodže). Ale brzy na to nastalo nanejvýš tvrdé pronásledování, které zničilo kostely a rozptýlilo křesťanská společenství. Někteří misionáři mohli pracovat jen tajně a tak posilovat stálost věřících a domorodých kněží.
|
|
||
 |
|||