|
|
|
I ve františkánském řádu byli takoví, kteří se nechali ovlivnit Luteránskými naukami, mezi nimi bylo i několik slavných mužů. Avšak je jich málo ve srovnání s těmi, kteří za obhajobu katolické víry obětovali svůj život. Od r. 1520 až do r. 1620 jejich známo asi 500 – ti všichni statečně se postavili proti nepříteli. Na začátku reformace lze u některých pozorovat určité kolísání, když neprohlédli současně záměry novátorů. Jan Glapion a dokonce František Quiňonez, oba naplněni přáním zdravili v prvních chvílích luterské hnutí s určitou sympatií – coby naději na obnovu evangelia.
Brzy ale bylo možné zřetelně rozeznat blud. Bernard Dappen, kvardián jednoho kláštera v okolí Wittenbergu přešel za pomoci svého provinciála k útoku proti luteránům (zpovědník Karla V. … přáním po církevní reformě). Přitom se dostal do konfliktu s postojem kardinála – biskupa z Brandenburgu. Ten totiž r. 1519 odmítl prosbu observantů, aby směli kázat proti Lutherovi. Roku 1520 přišel do Německa generální ministr František Lichetto. Ihned rozpoznal velké nebezpečí a nařídil, aby spálili spisy odbojného augustiniánského eremity a vyškolit ve všech klášterech vhodné kazatele k potírání nových nauk. Tím ještě nebyl uspokojen, a proto na generální kapitule následujícího roku, v Carpi, dal celému řádu na cestu heslo: modlitba a odpor proti bludné nauce až k smrti. Všechny kanonické hodinky měly následovat zvláštní vzývání Matky Boží, a to formou antifony Gaude et laetare Virgo Maria, qui cunctas haereses sola interemisti in universo mundo. Když selhala misie sasských observantů u kurfiřta – zapřísahali ho, aby učinil konec Lutherově smělosti - jmenovala generální kapitula roku 1523 inkvizitory pro německé kláštery. Měli uchránit řádová společenství před bludy. Skutečně, žádné společenství přestoupilo k protestantismu, i když stavby klášterů musely být odevzdány na základě vyšší moci a když uhynuly celé provincie. Luther a jeho stoupenci si už velmi brzy udělali ze synu sv. Františka terč svých nejzuřivějších útoků. Rozšiřovali proti nim satirickou parodii, napsanou Erasmem Rotterdamským na téma Liber conformitatum (Kniha podobností), pod názvem Barfüsser Monch Eulenspiegl a Alkoran.
Minorité byli vskutku ti nejostřejší a skoro jediní protivníci lži reformy v prvních dobách jejího nezadržitelného šíření a patřili k nejcennějším silám posttridentské katolické reformy. Známe jména více než 70 menších bratří, kteří se zvlášť zasloužili o obhajobu pravé víry z nejrůznějších oblastí Německa a Rakouska – všichni v prvních desetiletích luterského postupu. Ještě obdivuhodnějším než statečné vystupování kontroverzních řečníků a kazatelů bl postoj společenství, která pod vedením svých kvardiánů vydržela jako poslední bašta katolicismu v městech, až se přes ně přehnala bouře rozpoutaná luterskými kazateli nebo, když řád byl donucen vzdát se nějakého kláštera. Tak se bránila řeholní rodina v Lipsku až do roku 1543, zwikovská do roku 1525, weimarská do roku 1532, magdeburská do 1542, halská do 1546 a v Göttingenu do 1553. Společenství v Lehnici bylo vypuzeno už roku 1524 ze svého kláštera. Většina komunit sasských a durynských provincií zanikla.
Nejznámějšími bojovníky proti luteránství byli v jeho prvních dobách Konrád Klinge (+ 1556), Kašpar Möckenlör, Jindřich Helme (+ po 1560), Jan Wild (Ferus) (+ 1554), Mikuláš Herborn (+ 1535), Antonín Broickwy z Königsteinu (+ 1541), František Tittelmans z Hasselt (+ 1537), Kašpar Schatzgeyer (+ 1527), Wolfgang Schmilkofer (+ 1585), Jan Nas (+ 1590), Jan Winzler (+ 1554) a Daniel Agrikola (+ 1532).
Kapucínská reforma představovala spolu se Tovaryšstvem Ježíšovým hlavní pomocnou sílu v námaze Sv. stolice o znovuzískání těch částí Evropy, které byly bludem ztraceny. Její protireformační apoštolát začal v Itálii, a to kázáním a katechezí. Svého vrcholu dosáhla právě v XVI. století, ale za Alpami. Jí je v prvé řadě připisováno to, že knížata a biskupové si přiváděli do svých držav kapucíny. Pod ochranou kongregace pro šíření víry získal jejich apoštolát na intenzitě a byl vzhledem k organizování centrálnější a pohyblivější.
Bratři, vyhlédnuti pro práci s jinověrci, museli být pečlivě vybíráni se zřetelem na své životní chování a na vlohy od Boha. Museli se na správné zacházení s Písmem svatým připravovat studiem řečtiny a hebrejštiny. Tak to předepsala kapitula z r. 1656. Podle jednoho dekretu z roku 1624, týkajícího se šíření víry, byli zavázáni navštěvovat zvláštní kurs kontroverzní teologie. Pro misionářské provincie ve Švýcarsku a v Německu stejně jako pro neapolskou provincii bylo předepsáno studium německého jazyka. Pro styk s jinověrci byla na základě řádových pokynů přednostně vyzvednuta metoda sv. Františka Saleského: Porozumění, vlídnost, duch obětavosti a vzorný život. Kapucíni se nenamáhali jen sami o znovuzískání protestantů, ale pokoušeli se také získat pro toto těžké úsilí i spolupracovníky z řad katolických laiků. K tomu účelu sloužilo „Spojení povýšení kříže“, založené Hyacintem z Paříže ve francouzské metropoli. Jeho statut byl schválen od papeže Urbana VIII., od francouzského krále a od pařížského arcibiskupa. Došlo to k dalšímu šíření, ale pro podezření z jansenismu bylo r. 1653 rozpuštěno. Přesto se její členové nerozešli, nýbrž udržovali mezi sebou označení Nouveaux convertis (novokonvertisté) až do francouzské revoluce.
Ve Francii zaujali kapucíni vůči hugenotům hned od začátku rozhodný postoj. Po uveřejnění ediktu nantského z roku 1598, vystoupilo hodně vynikajících kazatelů proti tomu, odsoudili to a tím si přivodili hněv Jindřicha IV. Všechny kapucínské provincie se podílely více nebo méně na znovuzískání oblastí, ovládaných bludem. K tomu si používali kázání, katechezi a dobře organizovanými misiemi, např. v Poitou, kde započal P. Josef de Tremblay 1617 s misií, která pokračovala až do dobytí La Rochelle v roce 1628. Nebo v Béarn, kde se tím začalo v roce 1618 a v knížectví Sedan, kde byla r. 1635 založena misie a 1649 byla podřízena Propagandě. V této posledně jmenované misii pracoval s velkým úspěchem P. Felix z Morlaix, obávaný kontroverzista.
Italské provincie organizovaly jako první misie v alpských údolích, v oblasti, kde existovaly trvalé politické a náboženské třenice mezi hraničícími zeměmi. Jejich první misií byl Veltlín. Tím se splnilo jedno přání sv. Františka Saleského, adresované na generálního ministra r. 1572. Toto podujetí organizované milánskou provincií a vedené Františkem Bormiem mělo být jádrem budoucí švýcarské provincie. Na žádost vévody savojského Karla Emanuela vyslal Klement VIII. r. 1596 misijní výpravu do kalvinistických údolí Piemontu. Již v krátké době dovedli kapucíni znovu obnovit pravou víru, obnovit křesťanský život, znovuzřídit hierarchii a prosadit skutkem výnosy tridentského koncilu. Svatý František Saleský povolal kapucíny do vévodství Chablais. Po třech letech v celém vévodství kalvinismus zmizel. Nejhorlivějším a nejobratnějším spolupracovníkem svatého biskupa byl přitom P. Cherubín z Meurienne. Sám pak založil novou misii ve Wallis, kam první kapucíni přišli z lyonské a švýcarské provincie r. 1602. Od r. 1619 odvisela zřízení alpských údolí od nové provincie piemontské. Rokem 1622 byla misijní činnost v těchto územích ještě zesílena z iniciativy Propagandy. Chtěla zde zřídit nepřekročitelný val proti pronikání protestantismu do Itálie. S neúnavnou námahou se podařilo kapucínským misionářům vychovat domácí klérus, katolické učitele a úředníky, a vytvořit nutné předpoklady pro neodvislost, které tato území uchránila od vlivu kalvinistických kantonů.
Savojská provincie byla během celého XVII. století vysoce misionářsky činná – ve stálém spojení s Propagandou. Roku 1628 založila více než 10 misijních stanic. Od roku 1640 vyrazila intenzívní kampaní svých létajících misií do horských vesnic a měla přitom velký úspěch.
Neméně misionářskou se v XVII. a v XVIII. století ukázala švýcarská provincie ve vlastní zemi a v přilehlých obastech. Mezi r. 1670 a 1729 přivedli švýcarští kapucíni zpět do církve 11 280 jinověrců. Od švýcarské provincie byly dvě další zcela misionářské provincie odděleny: předrakouská (švábská), která od r. 1674 do 1738 měla 10 745 konverzí a alsaská, která tento počet zvýšila k roku 1749 ještě o 8000. Misie, která stála švýcarskou provincii mnoho námahy a oběti, byla misie rhetská v Graubünerland, která byla r. 1622 zbarvena krví prvního prefekta této misie, sv. Fidela ze Sigmaringen. Jediné misie, které trvaly až do francouzské revoluce, byly v Münstertalu a v Engadinu, které podléhaly provincii Brescia (od r. 1717 však tyrolské provincii) a ta, v údolích Mesocco a Calanza, které byly založeny od sv. Karla Boromejského a byly svěřeny milánské provincii.
Provincie kolínská a rýnská zůstaly vždy věrné misionářskému úkolu, jaký jim svěřila Propaganda, měly neustálé pokroky a znovuobnovené farnosti, jakmile se v nich upevnila víra, předávaly diecéznímu kléru. Misie ve Falci, svěřená tyrolské provincii existovala až do roku 1633. Misie v arcidiecézi salcburské, kde byli kapucíni nasazeni k potírání utrakvistů, dostala r. 1623 statut apoštolské prefektury a pokračovala dále po celé XVII. století. Když kapucíni z podnětu papeže Klementa XII. převzali v 18. století mnohé venkovské fary, znamenalo to nový impuls.
Misie v Čechách, započatá sv. Vavřincem z Brindisi, byla roku 1629 zřízena kanonicky dekretem Propagandy a postavena pod vedení Valeriána Magni. Byl to vynikající kontroverzní řečník a misionář velkých iniciativ, který sovu misionářskou a diplomatickou činnost vykonával té v Polsku a v různých německých zemích. V polovině století povolal císař Ferdinand III. 20 kapucínů ke katolické restauraci. Jak nám provinční kronika uvádí, přivedli v roce 1653 17240 jinověrců zpět do církve. V roce 1673 byla založena česká provincie s Moravou a Slezskem. Také počátky misií v Uhrách jsou v souvislosti s apoštolátem sv. Vavřince z Brindisi. Byla zřízena r. 1640 od kongregace pro šíření víry. Hlavní zásluha patří i zde Valeriánovi de Magni. Němečtí a italští misionáři zde pracovali společně až do poloviny XVIII. století.
Kapucínská misie v Irsku byla zřízena r. 1615/16. Musela obstát v těžkých zkouškách, především za pronásledování Cromwelova. Svým hrdinstvím v žalářním ovzduší a smrti se vyznačovali Fiserius Tobin z Kilkenny (+ 1656) a Jan Křtitel Dowdell z Ulsteru (+ 1710). Jejich beatifikační proces je započat. První misijní komisař na britských ostrovech, František Nugent, mohl založit v Lille irský seminář, jemuž byla přisouzena velká životnost. V Anglii zůstaly námahy let 1599, 1605 a 1608 bez ovoce. V roce 1630 přišlo do Anglie 12 kapucínů pařížské provincie jako kaplani královny Henrietty. Od této doby byla anglická misie svěřena francouzům a stále pod výslovným vedením P. Josefa de Tremblay, až byla posléze r. 1651 podřízena irské kustodii. Ve Skotsku začal František Nugent r. 1610 svůj apoštolát vysláním několika misionářů. Mezi nimi stojí za zvláštní zmínku P. Epifan Lidsay (+ 1650) a P. Archanděl Leslie (+ 1637), konvertita z kalvinismu. Oba misionáři měli v době rozkvětu puritánství pro svoji tajnou pomoc katolíkům vytrpět mnoho nepopsatelného.
Protireformace v Holandsku byla od r. 1609 založením kláštera v Maastrichtu vedena belgickými kapucíny. R. 1625 pověřila Propaganda řád misionářskou činností v celé oblasti spojených provincií. Misionáři museli nosit civilní oblek, aby mohli pastoračně působit. To s sebou přinášelo i potíže. To byl také důvod, proč byl na generální kapitule r. 1643 vznesen proti takovým misiím odpor, protože takové misie se jevily jako neslučitelné se stavem kapucínů, a proto se hodlalo je zakázat. Avšak odpor katolíků způsobil, že misionáři působili dále a mohlo obor své působnosti dokonce ještě rozšířit v druhé polovině XVII. století.
Kázání a poučování nebyly jedinými prostředky, kterých kapucíni používali v kontroverzi s protestanty. Nekonečná je listina děl, uveřejněných během jednoho století – jak na poli všeobecné kontroverzní teologie, tak na poli disputací. Uvádíme zde jen ty nejdůležitější autory. Zacharius Boverius ze Saluzzo (+ 1638), Jiří z Paříže (+ 1662) a Anaklát z Le Havre (+ 1736) napsali obšírná díla všeobecného vyvrácení bludů protestantských, židovských a mohamedánských.
Nadto byly v první polovině XVII. století zveřejněny zprávy a akta ohledně disputací francouzských kapucínů s hugenoty. Nejvýznamnějším z nich je P. Josef de Morlaix s kalvinistou Petrem z Moulin v roce 1641. Mezi bezprostředními odpůrci Lutherovými a Kalvínovými vynikají Hyacint z Paříže (+ 1650), Anděl z Raconia (+ 1637), Rafael z Dieppe (+ 1637), Bernardin z Poitiers, Michelangelus z Rouen a rovněž nejobávanější kontroverzní řečník Vavřinec z Brindisi a Valerián Magni. Rovněž byly i pozoruhodné publikace pozitivní, které se vyrovnávaly s naukou o papežském primátu. Nejznámějším dílo v tomto oboru je šestisvazkové P. Jeremiáše z Beinette (+ 1774).
|
|
||
 |
|||