2. Nová doba: Observanti – konventuálové – kapucíni (16.-18. století)

2. 4. Zeměpisný a číselný vývoj

Kapucíni

Po prvním rozdělení řádu na provincie, uskutečněném roku 1535, bylo 12 provincií italských: Milán, Benátky, Bologna, Toskánsko, Marky, Umbrie, Řím, Neapol, Apulie, Kalábrie a Sicílie. R. 1554 byla založena provincie Foggia, 1550 Lukenia (oddělením se od Foggie). R. 1573 se sicilská provincie rozdělila na 3: Palermo, Mesina a Syrakusy. 1575 byla založena provincie Abruzzy. 1584 vyvstaly z kalábrijské provincie 2: Cosenza a Reggio. 1587 se od milánské provincie oddělila Brescio a 1590 od apulské provincie Lecce-oranto. 1599 vznikla kustodie Piemont, která byla r. 1619 povýšena na provincii.

Také příbuzné italské ostrovy byly zachváceny tímto nezadržitelným vzestupem řádu. R. 1543 povstala provincie Korsika, 1589 se kapucíni usadil i na Maltě a 1591 na Sardinii, kde dosáhli takového úspěchu, že tam zrovna r. 1605 mohla být zřízena nová provincie.

Kláštery, založené ve Francii tvořily r. 1578 dva komisariáty, které byly r. 1580 povýšeny na provincie, pařížská a lyonská. V roce 1588 povstaly provincie sv. Ludvíka v Provence a toulouská v Languedoc, 1606 lotrinská, 1610 tourská, 1618 savojská a burgundská. Rokem založení belgické řádové provincie je rok 1595. Ta byla pak r. 1616rozdělena na dvě podle jazykové oblasti – na vlámskou a valonskou.

Od první provincie založené r.1592 ve Španělsku a v Katalánii byly roku 1605 odloučeny valenská a 1607 aragonská. Kastilská provincie vyvstala r. 1618.

Ve stejné době byly ve střední Evropě zřízeny provincie: r. 1589 švýcarská, 1605 tyrolská, 1618 rakouská, 1619 štýrská a 1625 kolínská. Ke konci svého prvního století čítal kapucínský řád 23 provincií v Itálii a v přilehlých ostrovech, 8 ve Francii, 4 ve Španělsku, 2 ve Flandrech a 5 ve střední Evropě.

Téměř všechna rozdělení provincií nebo jejich ohraničení v následující době se odvozují od politických požadavků, či od zásahu státní moci. Až do 19. století nebylo v Itálii skoro řádných změn. V ostatní Evropě naráželo dělení provincií stále na odpor kvůli otázce většiny hlasů na generálních kapitulách. Vskutku nutnému šíření řádu děkují za svůj vznik následující provincie: Andalusie (1637), Navarra (1679), Bretonsko (1629), Normandie (1629), Guyenne (1640), Cagliari (1696), Sassari (1696), Avignon (1750), Irsko (1733), Bavorsko (1668, Franken (1711), Vestfálsko (1667), Čechy (1673) a Polsko (1754).

Na rozdíl od ostatních větví františkánského řádu dá se číselný vývoj kapucínského řádu sledovat pomocí údajů, pravidelně uveřejňovaných z poloviny 16. století krok za krokem. Stav nejvyššího vývoje najdeme ve statistice z roku 1761. Přehled z toku 1782 ukazuje na silný doliv, který má svoje zdůvodnění v příčinách, jež budeme ještě zkoumat.

Následují údaje význačných let:

Přesná čísla máme také vzhledem k podílnému rozčlenění různé činnosti řádových členů. V roce 1578 bylo jen 196 kazatelů z počtu 3746 bratří. R. 1618 bylo 46% kněží, z toho 61% kazatelů. R. 1761 65% kněží, z toho 75% kazatelů. Podíl kněží kazatelů stoupl do té míry, že vysoce převyšoval počet ostatních františkánských větví.

Zeměpisné rozdělení podává tento obraz:

Přehled všech řádů svatého Františka může nám ve svých mužských větvích nabídnout přibližně následující údaje:

Stoletím největšího růstu bylo století XVII. K nesmírnému množství více než 100 000 synů svatého Františka, je zde dále rovněž pozoruhodný počet jiných velkých řádových rodin, které třeba zde k tomu připojit. Vezmeme-li v úvahu, že obyvatelstvo katolických národů silně se zmenšilo důsledkem různých příčin kolem poloviny tohoto stoletím není třeba se divit, že takovýto prudký vzestup řeholníků byl důvodem starostí, především v Itálii. Roku 1631 musel Urban VIII. vystoupit proti lehkomyslnosti, s jako byli kandidáti přijímáni do řádu je proto, aby se vyplnily mezery, které vznikly po nejnovějších epidemiích. R. 1643 dovolil tentýž papež na žádost generála konventuálů zrušení malých klášterů, které neměly dostatečný počet k zachovávaní regulérní observance.

Nicméně, nejodvážnější krok, který způsobil řádu velké nepříjemnosti, udělal Inocenc X. řadou směrnic, kterými se drasticky snížil počet řádových členů v Itálii a přilehlých ostrovech. Bylo to započato zákazem přijímat novice po dobu 10ti let. Toto nařízení však bylo dovoláno, když v prosinci téhož roku byla zvláštní kardinálská komise pověřena úkolem sepsat přesný počet všeho majetku, důchodů, nároků a prostředku obživy, rovněž i počet všech řeholníků každého kláštera. Výsledkem celého tohoto namáhání byla bulla Instaurandae regularis disciplinae, kterou vydal Inocenc X. 15. října 1652. Ta určovala zrušení všech klášterů, kde bylo méně než 12 řeholníků. Z tohoto postu byly vyňaty případy, které určila samotná komise. Jiná bulla – 1654, stanovila, že tyto menší kláštery – výjimky spadají pod jurisdikci biskupů, avšak všechny kláštery s méně než 6 řeholníky mají být zrušeny. Bylo vypočteno, že tímto způsobem se kláštery v Itálii zmenšily o 24,2 %. Observanti a riformati ztratili jen málo, kapucíni ani jeden, protože žili z almužen. Ve skutečnosti nešlo jen o prostředek k obnovení života v komunitách, nýbrž o vtažení řádových příjmů do diecézní správa. Z tohoto důvodu ztratili konventuálové, kteří měli majetek a příjmy z 907 svých klášterů 242, dále zůstal velký počet konventů podřízen biskupům.

Na druhé straně stanovila jmenovaná kongregace počet kleriků a bratří laiků, které jednotlivé italské provincie směly přijímat. Tento počet se pohyboval mezi 6 a 7. Bratři laici směli být oblečeni na více nežli 2. R. 1667 bylo toto nařízení poněkud zmírněno. V roce 1696 a potom ještě častěji, i když nestejně obnoveno. Na žádost vlád zasáhla Svatá stolice více krát také ve Španělsku. Alexander VII. vydal r. 1661 zákaz nových klášterů, Inocenc XIII. (1723) a Benedikt XXII. regulovali přijímání noviců podle možnosti vyživování. Sami generální představení se chopili podobných směrnic: kapitula provincie Juliasco v Mexiku zakázala roku 1655 přijímání noviců, v Polsku ztížili představení observance roku 1755 založení nových klášterů.

5. kapitola: Změny v pojetí řádů – vedení kapucínů

V kapucínském řádu se zjišťuje vhledem k ostatním františkánským rodinám silnější rys centralizace, ta má však také větší jednotlivosti. Chyběly zde národnostní rozdíly, jakmile byla odstraněna převaha italských provincií. Současně však zkušenosti osobního stylu řízení u takového Ludvíka z Fossombrone, je silněji zdůrazňován demokratický prvek. Obvyklou formou předávání všech vyšších úřadů v řádu jsou volby.

Doba úřadování generálního ministra (do 1619 generálního vikáře) trvala v XVI. století 3 roky. Od r. 1608 do 1618 5 let. Pavel V. zvýšil dobu úřadování na 6 let. Bula farnesiana z 9. září 1618 nazvaná po svém iniciátorovi kardinálu-protektorovi Jeronýmu Farnesem, přidala ještě jeden rok. Při tomto upravení se zůstalo až do roku 1804, kdy bulou Inter graviores byla doba úřadování opět snížena na 6 let.

K vyřizování řádových záležitostí u římské kurie byl vždy určen generální prokurátor, který také zastupoval generálního ministra, když tento vizitoval provincie a tím byl z Říma vzdálen. Od roku 1625 byl volen kapitulou.

Generální definitorium nemělo u kapucínů jinou úlohu, než být poradním sborem generálního ministra. V prvních letech sestávalo ze 4, od konstitucí r. 1536 z 6 definitorů. Jejich právní postavení bylo významně vyšší než definitorů observantských a konventuálních. Generál musel při všech důležitých záležitostech mít souhlas definitorů. V době začátků řádu mělo definitorium plnou moc k vydávání zákonů a k potvrzení usnesení generální kapituly.

Generální kapitula bývala svolávána ve větších nebo menších časových odstupech. Vždy se to řídilo podle délky úřadu každého generála. Od r. 1619 se generální kapituly účastnili generální vikář a definitoři, ministři provinciálové a generální kustodové – ne méně než 3 a ne více než 5 z každé provincie, jak bylo stanoveno r. 1549. Jakmile byla vyřešena otázka rovných hlasů všech provincií, vysílala každá provincie na generální kapitulu 2 kustody s ministrem provinciálem.

Ministr provinciál (až do r. 1619 provinční vikář) byl podle albacinských konstitucí původně potvrzován od generála na začátku každého roku. Obvyklá doba jeho vlády trvala 3 roky, což se brzy stalo nadále platným. Ve vedení provincie stáli při provinciálovi 4 definitoři.

V XVI. století se provinční kapituly scházeli jednou do roka. Už zmíněná Bulla farnesiana nařizovala konání kapituly každé 3 roky. Mezitím se však mohla odbývat Congregatio intermedia (Capitula sesquienalta). Volební právo při ní měli ministr provinciál, kvardián a diskréti z každého konventu. Tento kapitulní diskrét býval volen od všech spolubratří některého společenství, kteří zrovna po určitou dobu patřili řádu. Toto představuje ten nejnápadnější demokratický prvek systému řízení kapucínského řádu. Často se děly pokusy to odstranit kvůli možnosti s tím spojené, tedy kvůli ambicím, intrikám a neregulérnosti. To se podařilo španělským provinciím na delší dobu. Přechodně to bylo odbouráno i v ostatních zaalpských provinciích. Ale nakonec se to ve všech provinciích obnovilo.

S tím byla v kapucínských dějinách spojena rovněž otázka práva aktivního a pasivního při volbách pro bratry laiky, Pius V: jim zachoval jejich práva – navzdory opačným závěrům tridentského koncilu. V XVII. století byly pokusy je vyloučit z volebního práva. Urban VIII. vydal ohledně této otázky breve. 1637 Alexandr VIII. musel je však vzíti zpět. Podle řádového zákonodárství mají bratři laici při volbách jen právo aktivní.

Místní představení neboli kvardiáni bývali od prvních dob voleni od provinciála jeho definitorů v tajné volbě na provinční kapitule. Podle albacinských konstitucí museli být každým rokem zvonu potvrzeni. V prvních stoletích byli kvardiány povětšině bratři laici.

1. kapitola: Vnitřní ráz řádu

Kulturní a náboženské prostředí, v němž se řád stále rozvíjel, je zásadně jiné, než v předcházejícím časovém údobí. To se samozřejmě odráželo i na utváření vnitřního života., tím však také na vnější vyzařování a na apoštolát. K dosavadnímu obrazu země je toto prostředí zcela nové, a to na základě objevu nové země, nového světa, stejně jako nových cest na Východě a na důsledky politického tříštění a náboženského tříštění Evropy. Na místo středověkého pojmu „christianitas“ nastupuje nové národnostní vědomí. Tím nabývá nárok absolutnosti monarchů stále větší síly. Závodění velkých národnostních monarchií o přednostní panování, představuje – jak jsme zrovna viděli – nové povážlivé zatížení vnitřních řádových problémů. Způsobilo to i rozdílný postoj jednotlivých řádů.

Zatímco renesance moderního myšlení hnala kupředu stále více cesta kritického subjektivismu a positivní zkušenostní vědy, stahuje se církevní kultura stále více do sebe samé, vytváří si vědu klerikální, „svatou“, jejíž odstup se od profánní vědy stále zvětšuje.

Zbožnost je zcela určována barokním životním postojem, stejně tak umění a společenský život, každý prostředek vyjadřování se stává přepjatým. Františkánské reformy XVI. a XVII. století jsou odtud u lidu oblíbenější, čím více se snaží svojí vnější formou vyvolat dojem: jsou bosí, nosí hrubý hábit, střízlivé pojetí budov, osobní chop

Vání před veřejností, pokud bylo upřímným výrazem života, brali to laici i samotní bratři vážně,. Hroší to bylo tehdy, když tyto vnějškovosti přežívaly jako bezobsažné dědictví.

Cesty k obnově

Pro ty, kdo nesli zodpovědnost, nebylo lehkým úkolem udržet na výši duchovní život tak velkého počtu bratří v každé provincii a v každém konventu. To bylo už těžké pro tradiční přecitlivělost, typickou pro františkánský řád při veškerém řízení k jednotě. Právě podnět, daný starostlivou osobní iniciativou ohledně ideálu je to, co představuje první cestu k reformě: obnova zdola nahoru. U observantů to byla starostlivost ohledně rekolekčních domů – nakonec byly přijaty do řádových zákonodárství a byly rozhodně podporovány kapitulou. Toto hnutí pronikalo jako kvas zbytek společenství v každé provincii, tzn., stále se obracet k začátkům, být bdělým vůči rozhodujícím předpokladům věrnosti. Samotný přísný způsob života, když se upřímně pěstoval a miloval, byl zárukou věrnosti i v duchovním životě. Jestliže byl tento život v reformních větvích zbaven také hospodářských starostí, bylo to proto, že lid ve své příchylnosti k bratřím jim věnoval dostatek almužen. Bylo to ve skutečnosti přece jen plné obětí, lidsky vzato – méně přitažlivé.

Proti zlým následkům neukázněnosti se postupovalo prostředky, které předvídala řehole a konstituce: vizitace vyšších představených, vždy se konala velmi přísně, - otcovské a kanonické tresty, mezi nimi i vězení a v mimořádných případech vyloučení z řádu. V kapucínském řádu nebyl sice trest vězení předvídán, avšak je jisté, že v některých provinciích XVI. století existoval.

Pokusy kapitul a generálních představených k potlačení zneužití a k povzbuzení takovéhoto namáhání jsou určeny generální statuty, jaké vydala generální kapituly v Toledu r. 1633 pro obě observantské rodiny. Generální statuta k reformě zvyků a k nastolení kárně v řeholním životě. I když hlavní cíl kapituly byl zaměřen na observanci, přesto zdůrazňují také to základní, jako liturgickou a osobní modlitbu, vzdělávání, studia, chudobu a bratrskou lásku, zejména vůči nemocným. Třetí odstavec „O zachovávání řehole“ určoval, že „každý provinciál je pod ztrátou zbavení úřadu zavázán svolat jednou do roka definitory a provinční obce, aby se s nimi poradil o vykořenění vzniklých zneužívání, o péči ohledně věrného zachovávání řehole“. Protože reformní skupiny nebyly těmito statuty zasaženy, vydal generální ministr Jan Křtitel Campagna (1633-1639) následujícího roku plamenný okružní list, adresovaný reformním v Itálii, ve kterém je napomínal k věrnosti vůči vlastnímu pojetí observance a prohlásil, že řád přijme názory a návrhy i těch nejmenších bratří, jsou-li zapáleni dobrým duchem a opravdovou touhou po spolupráci. Vzhledem k tomu je určena bula Urbana VIII. předalpské rodině z roku 1640, významná ohledně zachovávání řehole, stejně tak i bulla Alexandra VIII. z r. 1644, která jmenovala generálního ministra Ilfefomense Salisaneze (1664-1670) apoštolským komisařem a vizitátorem řádu, aby popohnal obnovu. Dále je to bulla Inocence XI., která byla vydána 1679 na podporu reformního plánu generála Samaniega.

Vůle k reformě u konventuálů 16. století známe už také z přijatých směrnic generálních kapitul 1556, 1593 a 1596 k vnitřní obnově, stejně i iniciativu Jakuba Montanaria (1615-1617).

U kapucínů byly vizitace generálních ministrů hlavním prostředkem k uchování řádového ducha. Všechno ostatní bylo podřízeno této povinnosti. Příležitostně adresovali generálové pastýřské listy svým bratřím, v nichž je pobízeli k věrnosti vlastnímu povolání. Za zmínku stojí okružní list Bernardina z Asti z roku 1548 o lásce a chudobě, jako o typických kapucínských ctnostech; napomenutí Inocence z Caltagironne (1644-1650), okružní list generála Josefa Marie z Terni z r. 1740 o pěstování serafínského ducha, okružní list Serafína z Hlucholaz (1755) o chování představených při vedení bratří a onen list Pavla z Colindres o zachovávání řehole.

Mezi cestami obnovy získal na významu v polovině XVII. století zvyk ročních duchovních cvičení. Generální kapitula kapucínů předepsala roku 1650 závazně všem bratřím desetidenní duchovní cvičení. V rodině observantů nařídila generální kapitula z Toleda 1658 roční exercicie osmi až desetidenní. Pro mladé řádové členy byly povinné v jejich vzdělávání, pro ostatní doporučované.

Formace kandidátů

Nejmenší věk pro přijímání do noviciátu byl v předchozí epoše 14 let. Nyní však všeobecně stoupl na 16, u kapucínů r. 1575 na 17. Pro bratry laiky se vyžadoval věk 19 nebo 20 let. Konstituce konventuálů vyžadovaly 15 let a pro kandidáty kleriky předvídali v hlavních klášteřích s připojeným seminářem výjimku. Zde směli kandidáti dokonce být přijati v dokončeném věku 12 let. Ostatní podmínky přijetí byly taxativně stanoveny v apoštolských konstitucích Sexta V. Cum de omnibus (26. listopadu 1587) a Klementa VIII. Cum ad regularem (19. března 1603). Poslední dokument představoval detailní program noviciátní. Všechna tato ustanovení přešla samozřejmě do františkánského zákonodárství.

Problém pastorálního získávání kandidátů zde nebyl. Kandidátů bylo vždy víc než dost. Proto byl daleko důležitější výběr kandidátů, K tomuto účelu sloužili metody, používané k vyzkoušení opravdovosti nějakého povolání. Tehdy se ještě nemyslelo na výchovná zařízení, která by předcházela svou dobou výuky před noviciátem. Zmizel ostatně i starý zvyk – přijímat děti jako obláty. Jen u konventuálů se tento zvyk udržel ještě do XVI. století. Předpokladem k přijetí kandidáta za klerika se předpokládalo běžné školní vzdělání a znalost latiny.

Až do konce XVI. století existovala určitá volnost vzhledem k místu noviciátu a k počtu noviců, a to v každé provincii. Ale od doby dekretu Regulare disciplinae (12. března 1596) Klementa VIII. a jeho už zmíněných konstitucí z r. 1603, musely být zvlášť k tomu určeny jeden nebo dva kláštery. Současně tam umístěný noviciát musel představovat zcela odloučený či uzavřený prostor, v němž se mohli stýkat novicmistr a jeho pomocník s novici. Novici se účastnili spolu s bratry profesy společných úkonů. Z tohoto důvodu byly jako noviciátní domy vybírány jen takové kláštery, ve kterých se žilo vzorně. V observanci se musel od roku 1676 vybrat z rekolekčních domů, které nesměly chybět v řádné provincii, takový, který byl vyhlédnut za místo pro noviciát. V průběhu 17. století se objevily vlastní noviciáty s vlastním novicmistrem pro kandidáty bratří – laiků. Tím se ještě více zvětšila rozdílná hladina mezi oběma skupinami bratří.

V prvních třech stoletích řádu spočívala úloha novicmistrů v podobě duchovního otce (spirituála) a otcovského vychovatele řádového dorostu. V této druhé etapě nabírá novicmistr více právní postavu – nejen vzhledem k vlastnostem vyžadovaným pro tento úřad, nýbrž také vzhledem k jemu náležejícím právům. Jistě nebylo vždy snadné najít k tomu vhodné řeholníky a pohnout je k přijetí tak zodpovědné a náročné úlohy. Proto sáhl řád houfně k užití obvyklých verbovních prostředků: propůjčení titulů a privilegií.

Posláním zkušebního roku bylo především výklad řehole a jejích příkazů, papežských výkladů řehole, norem řádové výchovy, asketických předpisů na základě Speculum disciplinae a jiných standardních děl, způsobu recitování hodinek, řádových napomenutí a především – u konventuálů a observantů – nácvik církevního zpěvu.

Avšak na prvním místě těchto podujetí ohledně mravní a řádu přiměřené formace ohledně povinností a zvyků, jaké lze obvykle najít v zákonodárství, stálo duchovní vedení ohledně praxe modlitby a ctností. Existovali vynikající novicmistrové, kteří své zkušenosti vypsali ve skvělých pojednáních ohledně řádové pedagogiky a mystiky. Mezi nimi je třeba se zmínit o Didakovi Murillovi (+ 1616) a jeho Escala espiritual (Saragozza 1588), který došel neobyčejně velkého rozšíření: kapucín Honorat z Paříže (+ 1624), František ze Sestri (+ 1692) se dvěma svazky Ragionamenti ai novizi (Janov 1682-85), František z Montereale (+ 1728) a Ondřej z Faenza (+ 1783). Objevilo se množství traktátů asketických a o řádové kázni, jejich cílem bylo vést mladé bratry na cestu ducha. Dobrý novicmistr musel dávat především pozor na to, aby převzaté dědictví svatých podání podával nové generaci.

Aby noví profesové neztratili ducha, získaného v noviciátě, zřizovaly se semináře pro mladé, tak se tomu říkalo u konventuálů a kapucínů, anebo profesoria, tímto titulem byly označení v zaalpských provinciích observantských. Přitom šlo o jakýsi druh pokračujícího noviciátu. Neoprofesi pokračovali po dobu dvou nebo tří let pod vedením magistra, noviciátní cvičení buď v samotných klášterech noviciátních nebo v nějakém jiném klášteře přísné observance. Tato doba se věnovala obvykle zdokonalení v gramatice a studiu logiky u těch studentů, kteří tyto obory ještě neabsolvovali. Takto se připravovali na přesídlení do studijních klášterů. Během této doby konali mladí klerici a laici domácí práce. Ti, kteří byli po vykonané zkoušce svého životního běhu a svých schopností uznáni za schopné, byli přeloženi na provinční kapitule do stavu studentů, tj. byli určeni ke studiu filozofie a teologie, ať už byli kněžími nebo ne. Kapucínské konstituce z roku 1608 požadovali plných 8 let jako předpoklad k tomu, aby některý klerik mohl být vysvěcen na kněze. Konstituce konventuálů určily začátek studií teprve na 21. rok života.

Vzdělávání však nekončilo jednoduše uzávěrem určitého časového údobí. Existovali také předpisy dalšího stálého vzdělávání skrz pravidelně konané přednášky a poučování. Breve Urbana VIII. z roku 1641 nařizovalo, aby v každé provincii reformátů byly dva nebo tři kláštery, ve kterých by se dvakrát v týdnu konaly morálně teologické přednášky. Také v každém konventu se měla konat praktická výuka modlitby stejně jako každý týden přednáška o řeholi pro všechny – pro kněze kleriky i laiky. Generální kapitula v Toledu předepsala r. 1633, že v každém klášteře se musí pro obě observantní rodiny konat přednáška z mystické teologie a to pro všechny, tedy i pro bratry laiky a novice. Mělo se tak dít lidovou řečí a od specializovaného lektora, který měl především vysvětlovat Jindřicha Herpa. Důvod k tomu nařízení byl uváděn kontemplativním charakterem františkánského řádu.

Vliv na občanský život společnosti

Existují četné zprávy o kapucínech, kteří v době svého rozkvětu prokázali cenné služby k porozumění mezi státy.

Už v náboženských válkách 16. století ve Francii prokázali kapucíni své cenné služby katolické lize jako její silní pomocníci. Jeden z nich byl P. Angelus z Joyeuse, bratr kardinála a vévody Joyeuse. Musel dočasně opustit řád, aby mohl převzít řízení Toulouse a velení nad katolickými oddíly v Longuedocu.

Při mnohých příležitostech vystoupili odvážně k obraně práv církve vůči státním přehmatům. Tak třeba v době Pavla V. vůči benátské republice, za Urbana VIII. vůči vévodovi z Parmy a za pontifikátu Klementa VI. vůči sicilské vládě.

Nejvýznamnější služba kapucínů pro Svatou stolici a pro věc míru byly služby diplomatické. Na všech evropských dvorech 17. století, především ve strašné době třicetileté války vystupuje postava kapucína jako důrazné napomenutí k míru. Nebyli to pouze papežové, kteří používali jejich diplomatických poslání, ale také knížata a města poznala jejich úspěšná prostředkování a pověřovala je choulostivými úkoly. Nezřídka se přihodilo, že na stejném dvoře vystoupili dva kapucíni v prosazování navzájem protichůdných politických zájmů, konečně ale vždy, k prospěchu církve. V řadě význačnějších diplomatů buďte zde uvedeni: Matouš ze Salo (+ 1611), který byl r.1594 poslán do Florencie, aby odstranil napěti mezi vévodou toskánským a španělským králem. Archanděl z Messiny, který byl prostředníkem mezi Klementem VIII. a vůdci katolické ligy. Sv. Vavřinec z Brindisi (+ 1619), jehož politická činnost začala r. 1599 v Čechách a v Uhrách a která se v průběhu jeho generalátu rozšířila na různé evropské dvory. V roce 1606 se zdržoval v Praze a v Bavorsku. 1609 přišel do Madridu, aby pohnul španělského krále k podpoře německých katolických knížat. Nato jej najdeme jako papežského nuncia opět v Bavorsku. Další diplomatická poslání měl u říšských knížat. Roku 1618 zprostředkoval v papežských službách Pavla V. mezi vévodou savojským a místodržitelem v Miláně. Jeho poslední diplomatické poslání bylo splněno roku 1619, bylo to u Filipa III. k prospěchu neapolského lidu, který si stěžoval na vicekrále vévodu z Ossuna. Hyacint z Casale (+ 1627) byl poslán od Pavla V. na říšský sněm do Řezna a zůstal přes 30 let rádcem císařů Matyáše a Ferdinanda II. František z Chambéry (+ 1634) uzavřel mír mezi savojským vévodou a papežem. Filip z Bruselu (+ 1637) sehrál důležitou roli mezi Flandry a Madridem jako zprostředkovatel. Josef de Tremblay z Paříže (+ 1638), rádce kardinála Richeliaeho, a proto nazývaný „šedá eminence“, formoval svůj politický program následovně: „lék musí přijít z Francie, protože ona je srdcem křesťanství.“ Toto pojetí vysvětluje jeho namáhání o přednostní postavení Francie na úkor rakouského domu. Pavel z Cseny (+ 1638) byl pověřen důležitými úkoly na dvoře savojského vévody. Bernardin z Manlleu (+ 1644) byl vyslancem Katalánie na dvoře Filipa IV. Jan z Moncalieri (+ 1645) byl papežským vyslancem u vídeňského dvora a Didak z Quiroga (+ 1648) rádce Filipa IV a Ferdinanda III. Inocenc z Caltagironne (+ 1655) vedl jako generální řádový ministr jménem papeže přípravné rozhovory k vestfálskému míru ve Vídni, Paříži a Madridě. Byl také vyslancem velkovévody toskánského, vicekrále sicilského, polského krále, dóžete benátského, vévody savojského a Ferdinanda III. Petr z Modeny (+ 1657) byl vyslancem Urbana III. a vévody savojského a u krále Filipa IV. Valerián Ragni (+ 1663) byl vyslancem krále Zikmunda polského u papeže a Romuald z Parmy (+ 1677) mimořádný vyslanec vévody z Parmy v Madridě. Marek z Aviano (+ 1699) byl používán císařem Leopoldem I. K různým posláním a získal si velké zásluhy o věc křesťanství v boji proti Turkům. Timotej de la Fléche (+ 1715) byl pověřen králem Ludvíkem XIV. v četných poselstvích a Augustin z Lugana (+ 1760) byl jako vyslanec Karla VI. poslán do Portugalska ke králi Janu V.

Boj proti nepřátelům uvnitř církve

První nebezpečí, jaké ohrožovalo božské poslání církve, byla renesance, která vyvolala polopohanské pojetí života. Synové svatého Františka postupovali proti tomuto nepříteli nepřímou taktikou, ale zato nanejvýš účinnou: na jedné straně káháním pokání, a na straně druhé návratem k původním řádovým ideálům XIII. století, které bylo humanisty tak černě vylíčeno. Františkánské reformy XVI. století upomínaly svým opovrhováním luxusu a pohodlí na nenahraditelný požadavek reformy, současně se uskutečňují v teologii a použitím v pedagogice.

Humanismus takového Erasma Rotterdamského našel ve františkánské rodině nadšené obdivovatele, např. Jan Glapion ve Flandrech a Jana z Casalla ve Španělsku. Měli radost z nového biblického a pozitivního pohledu křesťanství a pěstovali svůj duchovní život v biblických kroužcích. Erasmus měl však také zapřísáhlé protivníky, např. Ludvíka z Carvajal (+ 1532), známého teologa, který ho kvůli pohrdavému postoji vůči řádu napadl dvěma spisy. Přesto však sám Ludvík z Carvajal vystoupl ve svém díle De re titula theologia úměrně k požadavkům křesťanského humanismu – za církevní vědu, která se více orientuje k pramenům zjevení.

Když o něco později jansenismus pronikl do života církve,m postavil se františkánský řád proti tomuto novému pojetí zbožnosti a obhajoval evangelijní ideál křesťanského života. Stejně tak – zejména na konci XVIII. století blížeji okolo pistojské synody, zasazoval se za formy zbožnosti, v tradiční zbožnosti tolik ceněné, tedy za úctu k Neposkvrněné, za úctu k Božskému Srdci Páně a za pobožnost Křížové cesty.

Na začátku jansenistického hnutí byli sice někteří členové řádu, kteří se nechali nakazit novými myšlenkami. Avšak oficiální reakcí bylo radikální odmítnutí. Kapucínovi Josefovi z Treblay můžeme děkovat za zatčení opata ze Saint Cyran. Generální kapitula kapucínů uveřejnila 1650 slavnostní dokument, který schválil odsouzení díla, nazvaného Augustinus a rovněž pod pohrůžkou velmi těžkých trestů zavázal všechny kazatele, lektory a představené držet se papežského rozhodnutí. V komisi kardinálů a teologů, která zkoumala 5 jansenistických vět, předložených od francouzského episkopátu, zasedali jeden konventuál, jeden observant a jeden kapucín. Generální kapitula observantů, která se slavila 1658 v Toledu nařídila doslovné převzetí římských rozhodnutí a snahu bratří – zasadit se o to všemi prostředky, aby to věřící lid přijal. Totéž učinila i kapitula kapucínů r. 1656.

Při přípravě bully Unigenitus (1713) hrál kapucín Timotej de la Fléche prvořadou úlohu. Byl prvním, který poukázal na bludy Quesnelovy, v bule pak odsouzenými u Svaté stolice a naléhal u Klementa XI. ve jménu francouzského krále na nutnost slavnostního papežského osvětlení. Papež ho r. 1713 poslal do Paříže s úkolem, aby diplomatickou cestou připravil půdu před objevením se buly. Následujícího roku musel jako vyslanec francouzského dvora zpět do Říma. Nasazení se za obhajobu buly Unigenitus vůči tzv. spelantům bylo delikátní kvůli spletitostem požadavků galikanismu, nebylo to však o to nic energičtější. Kdybychom chtěli vyjmenovat všechny, kdo se z kazatelny, či tiskem spolupodíleli na potírání jansenismu, nedošli bychom žádného konce.

V poslední fázi jansenismu, tzn. v době pistojské synody, vyznamenali se jako obhájci tradičních forem zbožnosti i obhajobou papežské autority zvláště: kapucín Ludvík Riscardi z Livorno (+ 1816) a Adeodatus Turchi (+ 1803) biskup z Prahy, který se jinak otevřeně postavil proti osvícenství. Dále observanté Irenej Alfó (+ 1797), Serafín Gilloli (+ 1807) a Flaminius Annibali z Latera (+ 1813) a konventuál Jan Josef Ferrari (+ 1807).

Proti literatuře encyklopedistů a pamfletářů druhé poloviny XVIII. století, kteří se s učeným posměchem vysmívali františkánským zřízením a dokonce postavě svatého Františka, vystoupili především rekolekt Huber Hayer (+ 1780), který spolu s ostatními katolickými spisovateli vydávali od r. 1757 až 1762 časopis La religion vengée. Konventuál Josef Tangna dal svoje filozofické nadání do služeb církve a potíral svými publikacemi jasnou naivnost deismu encyklopedistů stejně tak i výtržnosti francouzského národního shromáždění.