|
|
|
Při líčení vzniku kapucínské reformy nesmí být opomíjeno neustálé vyrovnávání se s praktickým výkladem františkánského ideálu. Obojí neustále vystupuje pod popelem probíhajících snah v podobě různých označení ve františkánském řádu. Konflikt ale sám o sobě zůstává stejný. Ve století XIII. byl to konflikt mezi „spirituály“ a „komunitou“, v XV. století mez „observancí“ a „konventualismem“m, v XVI. století mezi „přísnou observancí“ a „regulární observancí“. Oba směry uznávají františkánskou řeholi jako nedotknutelnou. Zatímco jedni ji vykládají ve smyslu života zakladatele a jeho Závěti, chce druhá skupina podle praktických požadavků řádového vývoje a vzhledem k apoštolátu to aktualizovat. A když už jednou vyvstala reforma ve znamení ryzí observance, brzy se i v ní objevil dvojí směr.
Přitom se opakovaly tytéž kontraverze mezi lidskou chytrostí a duchem řádu, jaký zastávala „komunita“ a mezi „horlivci“, kteří jako horké hlavy a idealisté čekali na výzvu k legálnímu odmítání poslušnosti, aby takto zjednali platnost svému právu na doslovné zachovávání řehole.
Uvidíme hned, jak se toto vše odehrávalo v observanci na začátku XIV. století, nespoutaně a bujně. Tomu všemu se dalo odpomoci moudrým podporováním rekolekčních domů v souvislosti s větším porozuměním pro nespokojené. Avšak toto porozumění chybělo především v rodině cisaplské. Těch řeholníků a dokonce i představených, kteří přáli lepší observanci, bylo víc než dost, ale nedůvěřovali privátním postupům. Mnozí ze sebe setřásli pod záminkou větší dokonalosti jho poslušnost a vedli nespořádaný život. Rovněž také na začátku chyběla v Itálii silná a obezřetná ruka, jakou měl takový Cisneros ve Španělsku. Co se přihodilo ve kvetoucí provincii Marky Anconské, mohlo se přihodit v každé italské provincii. Provinciál Jan Fano, zcela zaměřený na obnovu, očekával ji od představených a od kapituly. Jeho vznešenému a upřímnému charakteru odporovalo každé pojetí, které se odchylovalo od přísného zákonodárství. Zkušenost však ho měla poučit o tom, že oficiální reformy se jen zdráhavě uskutečňují a zůstávají neúčinné.
Matouš z Bascio (1552), mladý řeholní kněz středního vzdělání a přirozený lidový kazatel, patřil ke skupině, která v Marce Anconské požadovala svobodu pro doslovné zachovávání řehole. Roku 1525 se mu zjevil svatý František a utvrdil ho v jeho postoji. Jakmile se potom dozvěděl, že hábit, který nosili minorité tohoto času, neodpovídá hábitu, jaký používal serafínský Otec, a ten hábit byl hrubší a se špičatou kapucí, přišitou na hábit, upravil si svůj hábit podle toho a započal doslovné zachovávání řehole. Dobře věděl, že nemůže počítat se schválením ze strany svých představených ani s porozuměním svých spolubratří. Proto se rozhodl, že si obstará papežské dovolení.
Jedné noci tajně opustil svůj klášter v Montefalcone a vydal se na cestu do Říma. Podle církevního práva byl klášterní uprchlík (fugitivus). Nicméně byl přesvědčen o tom, že poslušnost vůči představeným končí, kde dochází k rozporu mezi věrnosti k řeholi a s jasně poznanou vůlí Boží. Mimo to je papež nejvyšším řádovým představeným.
Od Klementa VII. obdržel bez dalšího ústního povolení – civae vocis oraculo – že může řeholi zachovávat podle svých představ, že může nosit hábit, jaký si utvořil a působit jako cestující kazatel. Jedinou jeho povinností bylo, že se každoročně musí dostavit na provinční kapitule svému provinciálovi. Od té chvíle začal s velkou horlivostí kázat slovo Boží v urbínském vévodství. Přitom velmi dobře dával pozor na to, aby se nedostal do blízkosti nějakého observantního kláštera, aby jej jeho spolubratři nemohli zatknout. Koncem dubna byla v Jesi provinční kapitula. Podle papežského pokynu objevil se tam také P. Matouš. Provinciál Jan da Fano jej přirozeně nechal uvěznit jako klášterního zběha a potulovače, a to v klášteře Forano. Bratr Matouš vskutku neměl ani písemné povolení papežské ani se o něco takového neucházel.
Tři měsíce strávil ve vězení. Tu se dozvěděla Katarino Cibo, camerinská vévodkyně o jeho stavu. Ocenila bratra Matouše, když roku 1523 s hrdinnou láskou ošetřoval v hlavním městě vévodství, kde byli postiženi morem. Byla to neteř Klementa VIII. S největší pravděpodobností děkoval Matouš své ochránkyni za úspěch v Římě. Bez okolků požádala Jana de Fano, aby během tří dnů vězně propustil. Provinciál musel povolit. A tak bratr Matouš započal znovu svůj život putujícího kazatele.
Ke konci roku 1525 obrátili se dva tělesní bratři, Ludvík a Rafael z Fossombrone na téhož provinciála. Prosili ho o dovolení, aby směli spolu s jinými druhy zachovávat v nějaké poustevně řeholi v celé její přísnosti. Jan da Fano to odmítl. Nakonec nato utekli oba a hledali ochranu u konventuálů v Cingoli. Provinciál předvídal možnosti, které mohly vzejít z této situace. Proto se namáhal co nejrychleji obdržet nějaké papežské breve (8. března 1529). V něm byli oba bratři a Matouš z Bascio prohlášeni za odpadlíky. Provinciál obdržel moc k tomu, aby je mohl uvěznit. Proto se vydal se skupinou bratří do Cingoli. Ludvík a Rafael utekli do hor. Jen jejich chytrost je uchránila, aby nepadli do rukou svých pronásledovatelů.
Nyní byli pevně rozhodnuti, poprosit kamaldulské v Massaccio o přístřeší. Jan da Fano došel se svými až tam. Tentokráte si vzal s sebou i ozbrojence. Pronásledovaní upláchli podruhé. Převlečeni za kamaldulské utekli do jiného kláštera. Když je ale provinciál i tam vyslídil, požádali oba bratři o přijetí do kamaldulského řádu, a to formálně. Aby neměli potíže s observanty, odmítli jim svoje přijetí do řádu, ale nabídli jim azyl, což znamenalo v tomto okamžiku jejich záchranu.
Teď se vydali hledat Matouše z Bascio. Chtěli se spolu s ním dostat do užívání papežského výnosu. Ten jim však dal na vědomí, že toto povolení platilo jen jemu samotnému. Proto se i oni rozhodli putovat do Říma.
18. května 1526 obdrželi od římského velkopenitenciáře breve, které jim sjednávalo právo, že mohou spolu s Matoušem Bassiem žit v nějaké poustevně mimo společenství a zachovávat řeholi. Předtím však si musí donést od provinciála ještě souhlas. V případě odmítnutí mohou použít dovolení, jaké dává breve, aniž by se proto vzdali společenství s observanty a mohou změnit hábit. I toto dovolení mělo osobní charakter. Jan da Fano dosáhl pomocí generála Quiňoneze zároveň odvolání papežského výnosu. Mezitím se k těmto třem připojil Pavel z Criggia. Byl to observant, který se nechal sekularizovat kvůli ošetřování své matky. Také on obdržel osobní povolení.
Tito čtyři kráčeli do Fossombrone. Proti umíněnému pronásledováni ze strany provinciála Jana da Fano dali se pod ochranu vévodkyně z Camerino. Jan se teď pokoušel dostat se k nim se svým uměním přesvědčovat. V přítomnosti vévodského páru se uskutečnila diskuse, ve které uprchlíci přednesli všechna svá obvinění vůči komunitě.
Provinciál poznal, že je nedostane zpět ani násilím, ani rozumově. Proto se snažil, aby zabránil aspoň odpadu druhých. V červnu 1527 vydal svoje Dialogo della salute. Centrální otázka v tom zněla: „Smíme s klidným svědomím následovat komunitu?“ Jeho odpověď: „Smíme a musíme.“ Byla to odpověď na hájená hesla nespokojených: Svoboda v zachovávání řehole!
V době, kdy tehdy znovu ve městě Camerino řádil mor, získali si tito čtyři reformovaní velké uznání v očích občanů.
Aby se vyhnul dalším útokům provinciála, pokládal chytrý a rozhodný bratr Ludvík za lepší dostat se pod poslušnost konventuálů. Zprostředkováním vlivné vévodkyně se mu to podařilo. Generál konventuálů vzal pod svoji ochranu čtyři vzbouřence a dal jim veškerou svobodu žít podle vlastních představ.
Z hlediska církevního práva bylo postavení těchto čtyř novotářů při nejmenším velmi nebezpečné. Žili totiž odloučeně od svého společenství, neměli mezi sebou žádné kanonicky náležité spojení a žádnou právně uznanou vazbu. Rozhodující krok musel být teprve učiněn.
Ten udělala věrná Kateřina Cibo. Obrátil se na svého strýce Klementa VII. Ten tehdy byl kvůli Sacco di Roma na útěku ve Viterbě. Tam předala mu prosebnou supliku Ludvíka a Rafaela. Po zralém rozmýšlení vydal papež Bulu Religionis zelus z 13. července 1528. Tato poskytla novému bratrstvu základnu právní existence. Bylo dosaženo založení kapucínského řádu. Vévodkyně se přičinila o to,m aby dokument vešel ihned ve známost na městském náměstí v Camerino a ve všech kostelích jejího vévodství.
Bulla byla adresována Ludvíkovi a Rafaelovi z Fossombrone. Obsahovala následující body: poustevnický život podle řehole sv. Františka, nošení vousu a hábitu s pyramidální kapucí, rovněž jsou jim dovolena kázání lidu, zůstávají pod ochranou konventuálních představených, bezprostředně ale podléhají vedení svých představených, kteří mají veřejnou pravomoc jako provinciálové.
Dále mohou přijímat podle právních norem kleriky a novice pro bratry laiky. Za bezprostřední následek měla bulla „Religionis zelus“, že se ke kapucínům připojil velký počet observantů a někteří novici. Bylo zapotřebí více pousteven a bylo třeba myslet na lépe promyšlenou organizaci. U této příležitosti byl P. Matouš vyhlédnut za hlavu reformy. Avšak skutečnou vrchní hlavou z právního hlediska na základě bully, to byl bratr Ludvík. V dubnu 1529 svolal první kapitulu. Skládala se z 12 bratří a jejím cílem bylo zvolení nejvyšší hlavy a vypracování konstitucí. Dějištěm se stala poustevna v Albacine. Bez zvláštního osvětlení, jedině na základě modlitby a textu řehole byly sepsány první konstituce. V důsledku toho sestával jejich obsah z následujícího:
V těchto konstitucích, které nesou nápis Constituzioni dei frati detti della vita eremitica, jsou podle mínění některých, stopy po kamaldulských a po osobním ideálu Ludvíka z Fossombrone. Ve skutečnosti však představují všechny body odpověď na zlořády řádu a tvoří ozvěnu představ těch cílů, jaké lze nalézt, ve všech františkánských reformních hnutích: odchod ze světa, přísnost života, prostota, chudoba, kontemplace. Je to přitažlivá síla poustevnického života, jakou bylo možno cítit v dějinách řádu a už v životě jejího zakladatele, který však podstatným určením minoritského řádu byl neustále veden na správnou dráhu.
V Albacine byl Matouš z Bascio zvolen generálním vikářem a byl proti své vůli zavázán k převzetí úřadu. Avšak po 10 dnech složil svůj úřad, aby mohl lépe sloužit svému povoláni lidového kazatele, který mu víc vyhovoval. Vedení nyní přešlo na Ludvíka z Fossombrone, který byl prvním definitorem. Generálem nové reformy byl Magistr generálních konventuálů.
Označení Fratres minores de vita eremitica, jaké bylo v potvrzující bulle a nápis nad konstitucemi, jsou nepochybně záležitostí bratra Ludvíka. Nemohl se však prosadit. Když se reformovaní bratři poprvé objevili v novém hábitu s dlouhým vousem na ulicích Camarina, mládež je pokládala za zbloudilé poustevníky a pokřikovala za nimi: „Scapuccini! Romitti, romitti!“ Už velmi brzy použil lid pro ně tohoto pojmenování, které naráželo na jejich špičatou kapuci. Spisovatelé rovněž převzali toto pojmenování. A od roku 1534 je už obvyklé v papežských dokumentech Rovněž víme, že toto označení nikterak není novým v dějinách reformy přísné observance.
Na rozdíl od Bratra Matouše měl Ludvík z Fossombrone organizační talent. Jeho první myšlenkou bylo, aby nová reforma zdomácněla v Římě, aby odtamtud mohl účinněji odpovídat na útoky protivníků. S pomocí velkovévodkyně z Camerina se mu bez obtíži podařilo zřízení kláštera ve Věčném městě a zároveň své jmenování za generálního komisaře kapucínů až do příští kapituly.
K plánům Ludvíka ohledně rozšíření řádu vyšla vstříc pozoruhodná skupina observantů z Kalábrie. Avšak zrovna ve stejné době převzal vedení observantů Pavel Pissoti. Platil za ztělesněného nepřítele každé reformy a jako cíl si stanovil zmizení rekolekčních domů, podporovaných Quiňonezem a zvláště vymícení kapucínů.
Pisotti si vyžádal od Klementa VIII. papežské breve (14. prosince 1529), které mělo jakési všeobecné znění a odtud nic nepřinášelo. Naproti tomu to druhé (7. března následujícího roku) výslovně odstranilo všechna privilegia udělená kapucínům a opravňovalo generálního ministra k tomu, aby je všechny dostal do komunity. Pro stávající reformu to znamenalo rozsudek smrti. Protože ale bulla Religionis zelus z roku 15285 nebyla jmenovitě zmíněna, opíral se Ludvík o ni stále. Nové breve z 27. května potvrdilo breve předcházející, ale rovněž zůstalo bez účinku. Ludvík si však byl neúčinnosti těchto breve Pisottim získaných tak jistý, že ve stejné době převzal v Římě ještě jiné konventy.
V roce 1530 byl díky iniciativě Španělky Lorenzy Longo (Llone), pozdější zakladatelky kapucínek otevřen klášter také v Neapoli.
Tady zasáhl ale kardinál Quiňonez. Díval se na věci jinak než Pisotti a navrhoval narovnání. Tím měla být podpořena i reforma v řadách observance: měla to být svoboda pro životní kapucínskou reformu, ale pod bezprostřední poslušností generála. Zde se jednalo o nic více a o nic méně, než-li o to, co poznal v Estremaduře. Pod vedením Pisottiho by se něco takového ale nedalo uskutečnit.
Mezitím se na stranu kapucínů postavily významné osobnosti, jako Viktoria Colonna, vévoda z Nogery, a jiní. Když se tedy prokurátor observantů znovu vyžádal zrušení kapucínů, jmenoval Klement VII. k vyřešení sporu kardinálskou komisi. Konečné rozhodnutí padlo 14. srpna: kapucíni nesmějí v budoucnu přijímat už více žádné observanty, ale zato se jim nesmějí pod žádnou záminkou klást nějaké překážky.
Během krátké doby se zdálo, jakoby došlo skutečně k reformě u observantů., tak vroucně žádané od Jana da Fano a ostatních horlivých bratří. 16. listopadu 1532 byla uveřejněna bulla, která horlivcům zajišťovala svobodu v doslovném zachovávání řehole. Pisottimu se podařilo svými intrikami zmařit toto provedení. Tehdy to bylo, že se konečně ke kapucínům připojili za světla vedených nejvýznačnějších bojovníků vnitřní reformy, jako Bernardin z Asti, který už roku 1518 vstoupil do reformy, František z Jessi, doktor církevního práva, Bernardin OCHINO, nejslavnější italský kazatel a sám Jan da Fano, který nyní jako poctivý a pokorný muž dal konečně svým vlastním obětem za pravdu.
Kardinál Quiňonez a představení observance byli doslova šokováni. Nic neopomněli použít k tomu, aby dosáhli papežského breve z 15. dubna 1534. V něm bylo nařízeno, aby observanté, kteří přestoupili ke kapucínům pod hrozbou exkomunikace se během 14 dnů vrátili opět do komunity. O 10 dní později dostali kapucíni v klášteře sv. Eufémie v Římě oficiální sdělení, že musí bezpodmínečně opustit Řím. Aniž by okamžik váhali, odebrali se v procesí do basiliky sv. Vavřince před hradbami.
Tentokráte bylo nebezpečí vážné. Jenom šikovnost bratra Ludvíka vymohla jeho zažehnání. Ihned se obrátili na Viktorii Colonnu, Kamila „Orsini a jiné členy vysoké šlechty o pomoc. Lid demonstroval v prospěch vyhnaných. Tak nakonec Klement VII vidě, že je nucen svoje breve zeslabit: kapucíni nesmějí v budoucnu přijímat už žádné observanty, bez papežského svolení nesmějí zřizoval nové domy. Nástupce Klementa VIII, Pavel III. potvrdil zákaz přijímání observantů nanovo. Brzy nato ale dal observantům, toužícím po reformě, dovolení přestupu ke kapucínům, jestliže nebudou během dvou měsíců zřízeny rekolekční domy, které byly odhlasovány na generální kapitule roku 1535. Tím zamýšlel zdůraznit reformní ustanovení kapituly.
Ludvík z Fossombrone se pokládal za nesesaditelného. Jistě, lidsky řečeno, reforma mu děkovala za mnoho, za své bytí a za nečekaný přírůstek (kapucín bylo na 700).
Avšak jeho sebeoslavný způsob vlády a duch, jakého chtěl řádu vštípit, se nelíbil většině patří. On, Ludvík, odmítl svolání kapituly. Takovéhle svolání by pro něho znamenalo právně konec jeho úředního údobí, coby generálního komisaře. Tak tomu bylo předem stanoveno Klementem VII: Opakoval se případ bratra Eliáše. S osobností tohoto generálního vikáře se v něm ale spojovaly málo společné rysy. Marně byl volán k zásahu ministr generál konventuálů. K dobrému konci použila Viktoria Colonna na radu Bernardina Ochina účinného prostředku, aby bratra Ludvíka přiměla k povolnosti: Držela ho na svém hradě Rocca di Papa tak dlouho, až od něho dosáhla svolání kapituly. Mezitím se jí podařilo na vlastní pěst, obdržet od papeže dekret ke svolání kapituly. Na kapitule, která se shromáždila v klášteře sv. Eufémie, byl zvolen za generálního vikáře Bernardin z Asti. Ludvík přehazoval kapitulárům jejich nevděk vůči sobě. Intrikami dosáhl od papeže svolání nové kapituly. Ta ale potvrdila předcházející volbu. Ludvík nyní odepřel Bernardinovi svoji poslušnost a byl kvůli nepoddajnosti vyloučen z řádu za hluboké bolesti celého shromáždění. Zrovna se to muselo přihodit v době, kdy nová reforma nastoupila správnou cestu františkánského ideálu, se kterou se však Ludvík neztotožnil. Byl to genius, pokud šlo o povstání a boj, chyběly mu však vlastnosti vychovatele, jaké rostoucí společenství zrovna potřebovalo. Aby se příště zamezilo dalšímu „příkladu Ludvíkovu“, bylo stanoveno, že od nynějška se každým rokem uskuteční kapitula a že úřad generálního vikáře bude trvat tři roky. Samotný řád byl rozdělen na provincie, které budou vedeny provinčními vikáři.
Byly projednávány na kapitule roku 1535 a ohlášeny na kapitule 1536. Představují konečné řádové zákonodárství. Následující revize nepřinesly žádné podstatné změny, ba, spíše se snažily uchovat původní pojetí jejich charakteristické funkce a žhavosti. V nich se přisuzoval větší význam zákonu ducha a úsilí o dokonalost, než-li právním ustanovením. Ty poslední tryskají, vedle toho z hlubokého přiznávání se k františkánským ideálům v jejich nejušlechtilejší podobě, formě. Jde zde o návrat k duchu sv. Františka, který chtěl, aby jeho bratrstvo bylo vedeno spíše duchem, nežli zákonními předpisy.
Některé předpisy byly vědomě převzaty od španělských diskalceátů, jako např. aby se nadbytečné zásoby rozdaly chudým. Bratři se zřekli privilegia exempce, a výslovně se přiznali podřízenosti „všem katolickým biskupům“. Z papežských výkladů řehole byly uznány jen ty od Mikuláše III. a Klementa V., a to ve spojitosti s „nejsvatějším životem“, s naukou a příkladem serafínského Otce. Konstituce nadto vyjadřují zachovávání Závěti sv. Františka jako závazné. Jakmile je zvolen generální vikář, musí se u generála konventuálů představit k potvrzení. Užívání pláště je zakázáno těm, kteří kvůli tělesným nebo duševním slabostem nosí spodní prádlo, „protože nosit trojí oděv je očividným důkazem toho, že zde chybí duch“. Sandály se mohou nosit jen s dovolením představených.
Je předepsáno nosit vous (pyramidální kapuce a vous nejsou uváděny v albacinských konstitucích). Domy a předměty užívané zůstávají majetkem dobrodinců. U nich má každým rokem kvardián prosit o dovolení jejich užívání. Cely smějí být dlouhé 9 pídí, stejně tak široké a výška nesmí překračovat 10 pídí. Dvéře smějí být vysoké 7 pídí a 2 pídě široké. Jako v prvních konstitucích, jsou v zahradě nebo v lese předepsány poustevny. Bez dovolení generálního vikáře nebo kapituly nesmějí bratři zpovídat světské lidi. Generální kapitula se koná každé tři roky, provinční každým rokem. Některá svatá a zbožná studia gramatiky a teologie jsou předepsána a nově je zpřísněna misionářská povinnost řádu.
Intriky Ludvíka z Rossombrone neskončily s jeho vyloučením z řádu. Ještě na kapitule roku 1536 se odvážil dát návrh, že kapucíni se mají vzdát činnosti kazatelské a pastorální, aby se mohli věnovat ve svých poustevnách, kam se stáhnou, kontemplaci a ruční práci. Rovněž navrhl, aby se dali pod poslušnost observantských představených. Kapitula však tyto návrhy neschválila.
Zároveň s bratrem Ludvíkem byli z řádu vyloučeni Matouš z Bascio. Protože po vydání breve Pavla III. nesměl už dále nosit hábit kapucínský, dal přednost pokračování svého volného apoštolského života mimo konventy. Náhodný a nedobrovolný iniciátor kapucínské reformy neměl ani povolání ani potřebné vlohy, aby ji někdy mohl vést jako představený nebo magister. Vyhledával více volné rozvíjení své vlastní osobnosti.
Bouře, která byla rozpoutána Ludvíkem, měla dohry v době generalátu Bernardina z Asti. Nový generál observantů Vincenc Lunel byl uchvácen idejemi Quiňoneze. Všechna jeho námaha směřovala k tomu, aby dovedl kapucíny pomocí jistého vyrovnání pod svoji poslušnost. Dosáhl toho, že k tomu byla svolána nová kardinálská komise. Hleděl pohnout také Karla V:, aby zakázal kapucínům šířit se ve Španělsku. Císař však byl informován Viktorií Colonnou, a proto zakročil u papeže ve prospěch kapucínů. Nejrozhodnější obhájkyní kapucínů v této době byla markraběnka Viktoria Colonna, sídlem v Pescara. Byla to význačná osobnost italské renesance. Zaujala nyní místo první velké ochránkyně řádové, Katariny da Cibo, která po smrti svého strýce Klementa VII. upadla v nemilost. Pronásledovaní kapucíni potřebovali více vlivných obhájců. Jejich nepřátelé je obžalovávali z luteranismu, kázali přece o svobodě ducha, předhazovalo se jim, že chtějí podřídit místním biskupům,: proto prý pohrdají privilegiem exempce. Dále že se staví proti apoštolskému stolci, protože nezachovávají breve, které on vydal, atd. Ještě roku 1537 vyšlo breve, které nově zakazovalo přijímat observanty a další breve, které zakazovalo usadit se za Alpami.
Těžce nemocný Bernardin z Asti nechal na svatodušní svátky svolat kapitulu, roku 1538. Na ní byl zvolen za generálního vikáře Bernardino Ochino. Byla to vynikající osobnost a od svého vstupu do řádu kapucínské reformy získal jednomyslný obdiv všech bratří a řádových ctitelů. K těm posledním patřila také Viktoria Colonna a její humanistický kroužek. Ctili Bernardina Ochina pro jeho lásku k řeholní observanci, pro jeho strohý způsob života, pro jeho ohnivou horlivost, prostotu, zbožnost a pro jeho vůdcovské vlastnosti. Mladá reforma byla na něho hrdá.
V prvním tříletí svého úřadu plnil své povinnosti k naprosté spokojenosti všech, takže byl na generální kapitule roku 1542 – přes svůj důrazný odpor – opětně bez váhání znovu zvolen. Od této doby však změnil docela svůj způsob života. Povolil v zachovávání řehole, nevedl už společný život a pod záminkou apoštolského působení si zjednal osobní privilegia. Ve svém učení a ve svých názorech cítil, že je daleko vzdálen od svých spolubratří. Jeho vztahy k Juanu de Valdésovi a jeho kruhu pozvolna ho odcizily pravé víře,m zatímco jeho kázání měla už luterský nádech. Teatini všude po něm slídil a nakonec ho v Římě označili za podezřelého. Svůj rozhodující krok udělal v Benátkách, když veřejně protestoval proti podezření z bludařství svého spřáteleného augustiniána, který byl zatčen. Byl povolán do Říma. Cestou se zastavil ve Florencii, kde mu augustinián Martire Vermigli stejně jako jiní přátele z kruhu Valdésova, poukázali na hrozící nebezpečí a radili mu k útěku. Odeslal tedy řádovou pečeť generálnímu prokurátorovi Bernardinu z Asti a odebral se do Ženevy.
Ochinův odpad byl ze všech nešťastných příhod, kterými byli tehdy v prvních letech kapucíni postiženi, ten nejtrpčí. Podle všeobecného mínění udeřila pro tuto vzmáhající se reformu poslední hodina. Lid vidě, že jeho oblíbený kazatel jej vedl mimo světlo a obrátil se neúprosně proti spolubratřím. Všude se bratři jevili jako pokrytci a bludaři. Přátelé je nechali na holičkách a nepřátelé slavili jisté vítězství. Když Pavel III, cestoval Spoletem a uviděl kapucínské poustevny, řekl: „Brzy nebude ani kapucínů, ani kapucínských klášterů.“ Na papežském dovře platilo zrušení kapucína jako zcela jisté.
Papež předložil ve veřejném kardinálském konsistoriu problém kapucínského řádu. Téměř všichni kardinálové byli pro zrušení. Pouze kardinál Sanseberino pozvedl hlas k dobru obžalovaných. Radil, že dříve, než se přikročí k takovémuto kroku, má být prověřeno chování řádových členů. Papež svolil. Výsledek bylo průkazné potvrzení pravověrnosti kapucínů a jejich neotřesitelná věrnost Svatému stolci. Pavel III., který kvůli pohoršení, zaviněném řádovým generálním vikářem, vzal je nyní do otcovské ochrany a svěřil je svědomitému kardinálu z Carpi, protektoru řádu sv. Františka. Kardinál jmenoval bratra Františka z Jesi, kterého si velmi vážil stejně i papež, generálním komisařem až do příští kapituly. Avšak kvůli postoji lidu, zakázal jim kazatelskou činnost až do nového papežského výnosu. Na generální kapitule r. 1543 byl František z Jesi zvolen za generálního vikáře. Bernardin z Asti zůstal dále prvním definitorem a prokurátorem. Františkovi z Jesi náleží čest, že vyvedl řád z velkého nebezpečí nejlepším způsobem. Nový generální vikář nebyl nikterak v pozadí za Bernardinem z Asti co do svatosti, lásky k observanci a srdečné dobrotě.
Jemným ostrovtipem a chytrostí dovedl odmítnout své staré přátele, kteří chtěli pokročit o kousek dále v reformách observance, především proto, aby se mohli odvážit rozhodujícího kroku. Přišli k němu, předložili mu návrat kapucínů do rodiny komunity. Na základě pokoření kapucínů se domnívali, že k tomu nadešel vhodný okamžik. Ve druhém roce svého úřadování viděl konečně, jak mraky mizí, papež odvolal zákaz kázání kapucínů pod podmínkou, že generální vikář bude bdít nad naukou, jakou budou kapucíni kázat. Lid jim vyšel opět vstříc se svojí sympatií.
Odpad Ochinův znamenal pro řád přece jen něco dobrého. Nadšení spojené s jeho jménem a úcta, jaké požíval, znamenaly pro prostotu a upřímnost, jež tvořily tajemství účinnosti kapucínské reformy, určité nebezpečí. Nyní však dosáhla své svobody jednání a vyloučila nežádoucí elementy. Těch několik pobloudilých bratří následovalo odpadlíka při jeho výstupu z řádu. Bratři, kteří nebyli vnitřně přesvědčeni o řádovém ideálu, se vrátili zpět do observance. Co tedy, co do počtu bylo ztrátou, vyrovnalo se silou a svobodou.
Na kapitule 1546 byl zvolen generálním vikářem bratr Bernardin z Asti. R. 1549 následovalo jeho znovuzvolení. Nyní dokončil ve svém úředním období započaté dílo. Dovedl podivuhodně spojit do souladu nadšení pro přesnou observanci s praktickými požadavky. Modlitba a chudoba byly obě základem, na kterém chtěl postavit kapucínskou reformu. Kdyby se jednalo o nějakého člověka, který by měl být vypátrán, aby mohl být označen otcem a vychovatelem řádu, tento by si toho nejvíce zasloužil. Moderní spisovatel našel pro to výstižnou formulaci: „Matouš z Bascio daroval kapucínům hábit, Ludvík vous a Bernardin z Asti jim dal duši a ducha“. Jeho nástupce Eusebius z Ancony (1552-53) pokračoval věrně v této linii.
Avšak všechny těžkosti ze strany observantů, těžkosti vnější, nebyly ještě překonány. R. 1551 obnovil především Julius III. breve Pavla III., které zakazovalo přestup observantů ke kapucínům. Skutečně příliv observantů přestal. To však přispělo k ještě více se rozevírající propasti mezi oběma větvemi. Kapucíny dob Bernardina z Asti spojoval ještě duch spolunáležitosti s observanty. Měli ještě před očima, že reforma observance byla jejich vlastním úmyslem. Naproti tomu následující generace, která sestávala z kapucínů, kteří nebyli observanty, pokládala řád za novou větev na františkánském stromě.
Další nebezpečí hrozilo z úsilí Pavla IV. os jednocení konventuálů a kapucínů. Tento plán se však díky postoji Eusebia z Ancony neuskutečnil.
Generální kapitula r. 1552 rozhodla sestavit nové konstituce. Šlo přitom především o vylepšení literárního slohu konstitucí z r. 1536, jaký někteří pokládali za silně lidový a nepřesný. Avšak tento sloh byl ještě hroší. Svojí vyumělkovanou formou se většině nelíbil. A obsahové změny zasáhly jen některé požadavky přijetí do řádu a stanovy ohledně slavení generální kapituly.
Důležitější však byly ty vypuštěné části, které smutně naladili horlivce pro původní ideál: vzdání se exempce místního ordináře, závazek představených jednou do roka odevzdat klášter a užívané předměty dobrodincům, sbírání almužen pro chudé v tísnivých dobách, péče o postižené morem v době nákazy, krásné závěrečné napomenutí dřívějších konstitucí. Všechno toto vypuštění znamenalo také konec hrdinské doby a přibývající povolnost vůči potřebám denního života.
Eusebia z Ancony následoval ve vedení řádu Tomáš z Città Dei Castello (1568-1564). Byl to první generální vikář, který celé své vzdělání obdržel v kapucínském řádu. Musel nastavit své čelo novým útokům protivníků. Podařilo se mu však obdržet r. 1560 nové potvrzení od Pavla IV. To také zakazovalo každému řeholníku, který nepatřil ke kapucínům, nošení jejich hábitu. Tomáš byl velmi přísný ve výběru kandidátů. Chtěl tím zamezit, aby enormní počet přírůstku neznehodnotil cíle reformy.
Ve třetím sezení Tridentského koncilu zasedl generální vikář poprvé mezi generály mendikantů. Při jednání r. 1563 týkající se řádové reformy, bylo kapucínům výslovně přiznáno právo nosit vlastní oděv. Také spolu s observanty byli vyloučeni z užitkových práv oněch pravomocí, která konventuálům přisoudila schopnost vlastnit majetek jako společenství. Koncil doporučil kapucínskou reformu jako jednu z těch nejzasloužilejších a nejvěrnějších, vzhledem k vlastnímu povolání. Zasluhuje si odtud láskyplnou přízeň církve. To bylo vítěznou korunovací na závěr téměř 40letého boje. Nové vítězství znamenalo stanovení nového, vlastního kardinála-protektora r. 1564. Až dosud měl totiž celý řád svatého Františka jenom jednoho kardinála – protektora.
Z generálních vikářů, kteří vedli řád po tridentském koncilu, vynikající Evangelista z Cannobie (1564-1567), Marie z Mercat Saraceno (1567-1573), Jeroným z Montefiore (1574-81), Jeroným z Polizzi (1587-1593), svatý Vavřinec z Brindisi (1603-1605) a Klement z Noto (1618-1625).
Všichni tito představení byli vysoce vzdělaní muži a proniknuti opravdovým františkánským duchem. Pod jejich vedením konal kapucínský řád poslední krok svého vývoje. Dekrety tridentského koncilu vedly ke zřízení studijních domů. Péče o vědy byla podstatnou částí řádové činnosti. Budují se prostrannější kláštery. Bratrská společenství dostávají přísnější řád – na škodu spontánnosti dřívějších dob. Především ale dochází k velkému zeměpisnému rozšíření řádu. Alpy jsou překročeny a první misionářské výpravy jsou rozeslány. Na konci této doby je už 40 provincií a 15000 řádových členů.
Nicméně nemohl chybět – i když to dlouho netrvalo – onen pro františkánské instituce věčný jev – odpor určitých skupin proti nastoupené cestě. Tesknily totiž po době albacinské. Existovala také reforma směrem k rozjímavému životu, např. v římské provincii za generalátu Jeroným z Montefiore a krátce předtím také ve Francii. Svatý Vavřinec z Brindisi přistupoval energicky vůči těmto ojedinělým jevům.
Těžkosti zvenčí nebraly konce. Nyní k tomu došlo dokonce ze strany konventuálů. Avšak Svatá stolice pokládala kapucínskou reformu za prvořadou sílu katolické obnovy. Tak tedy nebylo třeba se obávat ničeho. Roku 1608 vydal Pavel V. apoštolskou konstituci, ve které označuje kapucíny jako stejného práva s ostatními františkánskými větvemi – jsou to praví bratři a synové sv. Františka.
23. ledna 1619 tentýž papež brevem Alias pelicis recorditionis odstranil konečně nominální závislost kapucínů od generála konventuálů. Od té doby se nejvyšší vedoucí kapucínů nazývá generální ministr a platí za právoplatného nástupce svatého Františka.
Ustanovení tridentského koncilu a následující papežské dekrety jsou přijaty do rozhodnutí generální kapituly. To způsobilo nutnou opravu konstitucí. Na kapitule roku 1575 to bylo uzavřeno na rozkaz Řehoře XIII. Pokud jen to bylo možné, vrátilo se k prostému a srdečnému pojetí konstitucí z roku 1536. Za další revizi děkujeme kapitule z r. 1608, ta obsahuje jen nevýznamné změny a byla uveřejněna následujícího roku.
Až do generální kapituly roku 1536 zůstala reforma pod jediným vedením Ludvíka z Fossombrone. Toho roku bylo rozhodnuto o rozdělení provincií. Hranice odpovídaly asi těm, které byly ve starých minoritských provinciích. Tak byla celá Itálie Včetně Sicílie v podstatě rozdělena. Založením nových provincií v průběhu 16. století bylo rozdělení ještě intenzivnější.
Odtud nebylo možné šířit se za hranice Itálie. Neboť zákaz, vydaný do generála observantů za pomoci Karla V., dosáhl u papeže Pavla III., byl opakován v letech 1537 a 1550. Tento po sobe jdoucí sled zákazů měl svůj důvod v tom, že přibývalo pokusů z různých stran – získat kapucíny. První oficiální pokus vyšel z Irska. Hned potom následovalo pozvání španělských diskalceátů, kteří se tehdy ocitli ve velké tísni a hledali připojit se ke kapucínům O něco později, 1562, se pokoušel kardinál lotrinský přivést kapucíny do Francie. Roku 1567 se utvořila z vlastní iniciativy malá skupina kapucínů: její členové přišli z observance. Po dlouhých vyjednáváních měli nakonec úspěch: byl uznán generální vikář. Následkem toho bylo, že generální kapitula z 1573 rozhodla, aby tam byla vyslána zesílená skupina italských kapucínů a současně se usilovalo v Římě o to,m dosáhnout odvolání stávajícího zákazu.
Konečně dal Řehoř XIII. 6. května 1574 onen výnos, který zrušil a umožnil kapucínům, aby se mohli všude šířit.
Vážnost kapucínů byla ve Francii tak velká, že část prvních povolání pocházela z vysoké šlechty. Jejich přírůstek stoupal neobyčejně rychle a měl co děkovat velkému přílivu z řad observantů. R. 1618 bylo zrovna 8 provincií, ba dokonce, brzy znamenali francouzští kapucíni co do počtu čtvrtinu řádových členů. Na základě jejich mnohoznačné apoštolské činnosti, jejich postupu vůči bludům a jejich vlivu na veřejný život dostali se do špičkové působnosti francouzského řeholního života.
Roku 1585 přišli kapucíni pařížské provincie do Belgie. Za to je třeba poděkovat Alexandru Farnesovi. Rovněž z francouzských noviciátů pocházeli první kapucíni, kteří šli jako misionáři r. 1599 do Anglie a r. 1616 do Irska.
Jejich rozšíření se ve Španělsku bylo mnohem riskantnější kvůli stávajícím předsudkům dvorským. Když ale generální kapitula r. 1567 odmítla plánové sjednocení s alkantariány, přešli někteří z nich ke kapucínům do Itálie. Z druhé strany bylo nemálo Španělů, kteří vstoupili do noviciátu v různých italských provinciích. Odtud není divu, že se i generální představení namáhali usadit se ve Španělsku. Zdá se, že první pokus byl učiněn r. 1570, i když nadarmo. R. 1575 přišli na žádost hraběte ze Santa Cruz někteří kapucíni s úmyslem se tam usadit. Protože však vůbec nemohli obdržet dovolení od Filipa II., museli se vrátit do Itálie. R. 1576 podalo město Barcelona oficiální žádost. Jako odpověď na to byl bratr Archangelus z Arcon tam odeslán se skupinou, která povětšině sestávala ze Španělů. Tak povstala začátkem roku 1578 první bratrská komunita. Brzy přicházeli novicové ze všech stran. Netrvalo však dlouho a tu se observanté ocitli v silném pohybu: mnozí z nich přijali kapucínský hábit. To mělo za následek, že představení observance využili svého velkého vlivu u dvora a tím prosadili, že Filip II. zakázal kapucínům nové usídlení. Naštěstí zůstal tento zákaz dlouho neúčinným Už roku 1582 slavila nová katalánská provincie svoji první kapitul
Řád se šířil rychle do Rousillonu (jihofrancouzská provincie), kde se až do roku 1590 objevilo 6 založených domů. Potom směrem k Valencii a konečně do Aragonie a Navarry. Kastilie zůstala nadále pro kapucíny uzavřena. Breve, které si vyžádala hraběnka ze Santa Cruz r. 1577, aby byl založen klášter v El Viso (Ciudad Real), neuspělo. Neexistuje žádná nutnost – tak tvrdila neoblomná opozice v Madridě, připustit kapucínskou reformu tam, kde už je tolik řádů, zvláště když diskalceáti mohou vyhovět přání horlivějších menších bratří, toužících po přísnější observanci. Konečně, r. 1609 odpor přestal. Řádový generál Jeroným z Castelferetti byl v královském paláci přijat se všemi poctami a vyznamenán titulem španělského granda první třídy. Po něm přišel ještě téhož roku v diplomatickém poslání na dvůr svatý Vavřinec z Brindisi a získal si úctu. Výsledkem toho bylo dovolení Filipa III. založit klášter v Madridě. Již brzy nato následovalo založení četných domů v jiných částech Kastilie a Andalusie.
Třetí vlna šíření byla zaměřena ke středoevropským zemím. Jejich katoličtí vládcové neopomenuli žádnou příležitost k tomu, aby zakládali stále více kapucínských sídel. Viděli totiž v nich nenahraditelné předbojovníky katolické obnovy vůči protestantismu. Roku 1581 přišli kapucíni do Švýcarska, kam je povolal sv. Karel Boromejský jako misionáře. R. 1593 přišli do Tyrol a r. 1600 do Bavorska. Všechna tato založení vycházela z Itálie. Naproti tomu založení klášterů na dolním Rýně děkuje Belgické provincii. R. 1611 byl první klášter a první noviciát založen v Kolíně nad Rýnem. Tam mohlo být za jeden jediný rok oblečeno 40 kandidátů. Rakousko a Čechy děkují za uvedení kapucínského řádu svatému Vavřinci z Brindisi, který r. 1599 tam byl vyslán v čele silné misijní výpravy.
Úsilím první generace pod vedením Bernardina z Asti bylo především to, aby si přivlastnila nejvyšší ideály svatého Františka a jeho prvních druhů. Z tohoto důvodu četli především horlivě spisy z okruhu bratra Lva. K tomu ještě přistupovala láska k samotě a přísný způsob života. Byl to charakteristický rys, ze který řád děkoval částečně ludvíkovi z Fossombrone.
V této první generaci marně hledáme kanonizované světce. Takových je rovněž málo v začátcích ostatních františkánských reformách. Něco takového, coby kolektivní vědomí rebelie, vnášelo do tohoto hrdinského života skřípavý tón agresivity a stranických hádek, by dokonce jakýsi anarchický rys. Takovéto klima, viděno v celku, nebylo příznivé k tomu, aby vydalo velké světecké postavy.
Duchovní rozhovory těchto prvních kapucínů se obyčejně točily kolem řehole. Bratři ji nosili v rukávu svého hábitu stále u sebe a zahrnuli ji takovou úctou, že provinění vůči ní pokládali zrovna za svatokrádež. Za stejně svatou u nich platila Závěť sv. Františka. V ní viděli „nejjasnější a nejkrásnější“ výklad řehole. V počáteční horlivosti lze vidět zcela markantní snahu – odpovídat duchu řehole až k hrdinství. Vyzvedli jsme to už ohledně obou pojetí konstitucí, jaká byla v době prvotní. Když při jejich revizi r. 1552 byl tento hrdinný rys zeslaben, poznamenal Bernardin z Asti: „Dosáhli jsme nejzazších hranic. Kdybychom pokročili jen o něco málo dále, porušili bychom řeholi. Nyní jsme zrovna tam, kde řehole pojednává o dovoleních, zatímco my jsme předtím šli nad to, co řehole poroučí.“ Aby lépe na sebe vzali prafrantiškánského ducha, četli neúnavně Legendu tří druhů, Knihu konformitates Bartoloměje z Pisy a některá stará díla spirituálů. Nad napsanou Řeholí stála nad nimi ve skutečnosti živá řehole, příklad svatého Františka a jeho druhů. Výklady řehole byly pro ně nejenom díla právnická, která vše vysvětlují ve světle církevněprávních zásad.
Ve věrném zachovávání řehole byla chudoba chápána jako „Základ veškeré františkánské dokonalosti“. Bez ní neexistuje žádná regulární observance a žádný život modlitby. Záře chudoby vystupovala hlavně z budov, může-li se těm chatám z bláta a vrbového proutí, jež si v ničem nezadaly s chatrčemi u Rivotorto, dát toto pojmenování. Byla to vskutku jen prozatímní přístřeší, zbudovaná představenými i poddanými vlastníma rukama. Byly to domy, které jako např. ve Fano, mohly být obsazeny během čtyřiadvaceti hodin. Jestliže je láska ke slabším spolubratřím nutila ke zmírnění takové přísné jednoduchosti, a tak dláždili podlahu, rovněž pro střeny použili kameny a mlatu, přísně dbali na to, aby vše bylo, pokud možno malé. Nábytek zde prakticky žádný nebyl. Všeobecně vzato, spali na holých prknech nebo na nějakém slamníku. V době generalátu Eusebia z Ankony byly zavedeny deky, skříně; stoly nebo psací pulty nebyly považovány v celách za potřebné. Stejná omezení platila pro kuchyně a zařízení refektářů. V mnohých společenstvích jedli bratři nedostatečnou zeleninu z jedné společné mísy, přitom seděli na podlaze a měli nevýslovnou radost.
Kostely byly velmi malé, ale čisté, vybízející ke zbožnosti. Jestliže, jak to předepisovaly konstituce z r. 1536, jednou v roce vraceli domy zpět vlastníkům, pokorně jim poděkovali za nájemnou lhůtu a jako nájemné jim předali košíček ovoce nebo zeleniny. Načež si vyžádali dovolení užívat těchto příbytků pro další rok.
Zásoby nebyly trpěny déle než na jeden týden. Eusebius z Ankony byla nejednou nespokojený, že ovoce a výpěstky z vlastní zahrady byly uskladněny. Na cestách nenosil žádnou tašku nebo pytlík. O penězích nechtěli vůbec ani slyšet. Jestliže věřící jim někdy položili peníze na oltář, vymetli je s prachem ven. V hodině smrti vkládali do rukou představených řeholi, důtky, růženec a kapesník. To byly jediné věci, které byly považovány za předměty osobní potřeby. Ošacení sestávalo z věcí, jmenovaných v řeholi. Nosit tři kousky oděvu (dvě tuniky a plášť) platilo za zneužívání. Bernardin z Asti vydal roku 1550 pozoruhodný list v tomto ohledu. Látku měli z nejhrubší vlny a ručně tkanou, hábity tomu odpovídající byly nepříjemné pro pokožku a navíc nic pěkného pro oči. Bylo-li to bratřím nějak možné, chodili bosi, a to stále.
Nebyla to jen láska k chudobě, která ponechávala první kapucínskou generaci v odívání, v obutí a zvyklostech spaní tak tvrdou. Jiná pohnutka k tomu byla v nespoutaném požadavku, konat pokání. Proto se nedali odstrašit přeháněním, jež se nám dnes jeví jako nemožná. Pod stanovením cíle takovéhoto kajícího života, jmenoval František z Jessi také výběrové kriterium pro řádové kandidáty, protože – tak pravil – nikdo se nerozhodne pro přijetí takovýchto umrtvování, kdo se vskutku necítí být k tomu Bohem povolán. Pak nebude třeba žádných kanonických trestů a žádného vězení pro vzpurníky. Svou potřebu kajícnosti sytili bratři, pokud možno jen při stole. Maso, vajíčka, sýry a ryby byli rezervovány pro nemocné a platily za „nákladná jídla“. Koření a zvláště přílohy byly pokládány „za svatokrádežné“. Konstituce radily zachovávat všechny posty svatého Františka. Bylo jich ale nemálo, kdo se neustále přísně postili. Kajících pásů a důtek užívali všichni. V celé této oblasti však vládl ten nejvelkomyslnější duch svobody a moudrosti. Téměř všechny kající praktiky byly naprosto dobrovolné. Obyčejně museli představení ty přehorlivé mírnit.
Regulérní observance a přísný způsob života měly za cíl přivádět k životu modlitby.
Následující výrok Bernardina z Asti přecházel jako nepopíratelná zásada: „Ptáte se mě, kdo je dobrým řeholníkem, odpovím, že ten, kdo se modlí. A ptáte-li se mě, kdo je lepším řeholníkem, odpovím opětně: ten, kdo se lépe modlí. A když se mě zeptáte, kdo je nejlepším řeholníkem, tvrdíme bez váhání, kdo se nejlépe modlí.“ Albacínské konstituce zašly svým pojetím, že kontemplace je cílovým povoláním nové reformy, příliš daleko, avšak odpovídaly názoru, který byl mezi bratřími všeobecně rozšířen. Pro „vlažné“ stanoveno bylo jako závazným dvě hodiny rozjímání. Opravdový menší bratr se modlí stále, poznamenávaly konstituce z r. 1536. První hodina rozjímání se obyčejně konala po nočním matutinu.
Horlivější bratři nešli už potom spát, ale věnovali se až do konventní mše svaté modlitbě a kajícím skutkům. K lepšímu uskutečnění kontemplace měl každý klášter v přiléhajícím lese určitý počet pousteven, kam se mohli bratři volně odebrat. Ti, kteří obdrželi od Boha milost kontemplace, byli ve vnějším oboru osvobozeni, ode všech jiných činností.
Další bod, ve kterém kapucínská reforma představovala reakci na stále hlubší formalismus, který vnikal do observance, - ten ryze zevní a zaměřený na ceremonie, - je jednoduchost a bratrská láska. Při bohoslužbách se započalo s odstraňováním všeho, co se jevilo v odporu vůči této jednoduchosti. Přitom se ovšem kleslo do druhého extrému: monotónní recitace oficia, žádná obměna při slavení mše svaté, úplné vyřazení hudby bez zřetele na dny nedělní a sváteční. Generál Jeroným z Montefiere (1574-1581) chtěl při obyčejných mších svatých zavést jednoduchý zpěv. To však vyvolalo takovou reakci, že tato novota byla odmítnuta jako přestupek proti prostotě kapucínů. Kde však tato prostota našla výraz ve spojení s opravdovou bratrskou láskou, to bylo vzájemné chování. Obrazy ze života, jaké nám zanechali Marius od Mercato Saraceno a Bernardin z Colprazzo ve svých kronikách, nikterak nejsou pozadu, co do krásy těch stránek, jaké Tomáš z Celana popisuje radost prvního bratrského společenství pod laskáním paní chudoby. Čím více byli kapucíni utiskováni zevním nepřítelem, tím blížeji se semknuli k sobě ve vzájemné lásce. Chovali hluboký odpor vůči zlému pomlouvání, v čemž dal Bernardin z Asti jako generální vikář ten nejlepší příklad: Byla-li vznesena proti některému bratru stížnost, postavil se hned na stranu obviněného a snažil se ho hábit nebo aspoň omluvit. Bratrské napomenutí bylo obvyklým i vůči představeným, šlo-li o to – upozornit na přestupování řehole nebo konstitucí. Vztah mezi představenými a poddanými byl řízen vždy tímto duchem lásky. (Dost je to doloženo ve shora uvedených kronikách). Všeobecně se dávalo při volbě kvardiánů přednost prostým a akademický méně vzdělaným mužům, často laikům, protože se domnívalo, že pod jejich vedením bude zachovávání řehole zaručeně čistší. To přispívalo k vytváření klimatu mezi bratřími. I tady byl Bernardin z Asti vzorem pro všechny. Jeho způsob vedení řádu nám přehojně popisuje Marius od Mercato Saraceno.
Pro velký počet laických bratří a pro nedostatečný počet kněží, určených k jejich službě, hrozilo tomuto společenství bratří oněch dob nebezpečí zahálky se všemi svými zlými důsledky. A to tím více, než v malých konventech, kde byla jen jednoduchá životospráva a zaměstnanost sama byla velmi malá. Představení si dali práci, aby zamezili těmto škodám. Kromě modlitby, která byla jejich hlavním zaměstnáním, podíleli se na sbírání almužny, ruční práci, duchovní četbě; kazatelé svému poslání, prostí kněží a také mnoho laiků, když jim bylo zakázáno kázat výuku, nabídli věřícím krátkými promluvami a povzbuzením pomoc pro vedení křesťanského života, a to každý podle svého odhadu a schopnosti.
Pro kapucíny je charakteristickou opravdová láska k nemocným a k morem nakaženým osobám. Hrdinství, které bratři při epidemiích denně osvědčovali, bylo vskutku důvodem toho, že se lid, epidemií zasažení k nim choval s největším uznáním. Konstituce z r. 1536 zavazují bratry ke službě těch, kdo jsou stiženi morem, a k těm, kdo jsou chudobní a trpí nouzí. Je dost svědectví toho, že tyto předpisy nebyly jen literou.
První doba rozmíšek byla už pryč. Řád zaznamenal velký přírůstek členů. Uplynula doba prvotního nadšení, svěžest, jaká je příznačná novým ideálům, byla pryč. Nyní nastala doba přizpůsobování se životní skutečnosti. Tato doba je méně heroická, poetická a romantická, ale přináší s sebou něco trvalého, ba dokonce, byla s to představit nové vzorové příklady této nové řádové větve. Po poustevnách, které jsou charakteristické v prvních dobách, které už nevyhovují novým požadavkům, následují nyní kláštery. Svoboda počátečního nadšení, horlivosti, je nahrazována pravidelnějším, a proto snad i trochu méně laskavějším pořádkem. Volba kandidátů je přísněji prováděná. Bernardin z Asti a první generální vikáři se současně museli vyhnout stejným způsobem dvěma úskalím: požadavkům neodvislosti a „lidské“ chytrosti. Konečně se přece jen našel správný střed. Tímto základem byla totiž žhavá láska k řeholi a duch prvních konstitucí. „Nyní nastupuje nový a přesto tentýž typ menšího bratra“ – píše P. Cuthbert – „muži, kteří jakožto členové společenství, jaké obepíná všechny národy, byli uvedeni do sociálních povinností a zodpovědnosti svého povolání, kteří cítili, že jsou skrze svůj řád nezlomně spojeni se zájmovou potřebou světové katolické církve, a přitom přece jen ve všech podstatných požadavcích se hlásili k ideálům a cítění, z nichž vyšla kapucínská reforma. Řád organizuje svoje studia. Má k dispozici vynikající muže bědy, pastoračních iniciativ a řízení řádu. – Přesto, ale typickým kapucínským vzorem je sv. Felix z Cantalice. On je první, kdo žil před touto druhou kapucínskou generací a tak sladil původní prostotu a nazíravý život s novými skutečnostmi bratrského společenství. Vstoupil do řádu v těžkých dobách po Ochinově odchodu. Po 40 let žebral v římských ulicích o almužnu pro svoje spolubratry – vždy veselý, zcela chudobný a umrtvený, vždy ponořený do Boha. Sixtus V., sv. Filip Neri a jiné vynikající osobnosti této doby v Římě si pokládali za velikou čest přátelství s tímto žebrajícím kapucínem.
V této třetí etapě se uzavírá tehdejší vývoj řádu. Současně na vlastní půdě vyrůstají nyní v kapucínském řádu četní světci, mudrci, misionáři, diplomaté. Sv. Vavřinec z Brindisi – ztělesňující ideální měřítko minulých kapucínů, měl všechny tyto vlastnosti. Je to epocha plnosti a zralosti, ve které kapucíni vystoupili jako síla prvního řádu v životě světové církve. Kapucínský ideál obsahuje, protože se dostává do duševních postojů mimoitalských mnohem širší výklad. Řádová kázeň sice stále přísnější, ale vždy umírněná, dostává svoji podobu uveřejněním Modus procedendi byl jakýmsi druhem řádového interního trestního kodexu, který byl schválen na kapitule 1596. Jeho sestavení se připisuje svatému Vavřinci z Brindisi. Neměl za cíl stanovení přísnějších trestů pro vzpurné, nýbrž spíše regulaci trestů, což nemělo být dáno na vůli každého představeného. Tím se vyhovělo doporučení Klementa VII., který kladl představeným na srdce, aby si nepočínali při trestání svých poddaných příliš tvrdě. Na konci této epochy dosáhlo sjednocení kázně s vydáním řádového ceremoniálu, sestaveného řádovým kronikářem Zachariášem Boveriem, svého korunování.
Tato vskutku zlatá doba kapucínského řádu se vyznačovala následujícími světci a jejich ctnostmi: Serafín z Montegranario (+ 1604), bratr laik se skrovnými přirozenými dary, ale bohatý v šíří kontemplace a zázraků, Josef z Leonissa (+ 1612), který se r. 1567 podílel na prvním řádem podniknutým misijním podujetím a který potom věnoval se neúnavně kázání, potřebám vesnic a měst italským; církevní učitel Vavřinec z Brindisi (+ 1619), jehož smrt je zároveň uzávěrem řádového vývoj; Fidel ze Sigarinden (+ 1662), prvomučedník zrovna založené společnosti pro šíření víry mezi nevěřícími, symbol heroického obětování života kapucínského v kontraverzích s protestanty a první mučedník zaalpský; bl. Benedikt z Eurbino (+ 1625), pocházející z šlechtického rodu, působící jako misionář v Čechách, horlivý kazatel v Itálii, vstoupil do řádu jako doktor obojího práva.
Ve svatém Serafínovi jsou uctíváni bratři laici, kteří nepožívali řádného zvláštního vzdělání a nezaujímali řádná význačná místa. Ve svaté Josefovi z Loenissy, obyčejní kněží sice úzkého horizontu ve vzdělání, kteří však byli lidovými misionáři velkého formátu, ve sv. Fidelovi máme misionáře ve službách Svatého stolce, v blahoslaveném Benediktu oficiálního kazatele, jehož uznávaná věda neumenšila tradiční plnost ducha jeho kazatelství, ave sv. Vavřinci dostal kapucínský život dokonce svoje ideální ražení a zároveň výraz jeho velmi lidsky sympatického způsobu obdržel nebeskou pečeť. Svatý Vavřinec byl skutečně člověk kontemplace a současně vášnivý kazatel, byl to vysoce učený člověk renesance s vynikající znalostí řečtiny a hebrejštiny, žhnoucí biblista, uvážený řečník v kontroverzích s bludaři, schopný diplomat a tvůrce pokoje, který mluvil plynně španělsky, francouzsky a německy, který se ve svém zalátovaném hábitu dovedl pohybovat s vrozenou důstojností na knížecích dvorech; který v řízení bratří byl konečně vždy moudrým a otcovským přestaveným. Dovedl být i přísným, když toho bylo zapotřebí, nestranicky vystupoval při přestupování řehole, káral podivínství těch, kteří s mrzutostí sledovali vývoj řádu. Bezděčně přichází zde srovnání se sv. Bonaventurou. Podobnost je zde ohromující –ne pouze co do povahy, ale také co do duchovních vloh a představ o řádu.
Vzhledem k pojednávání tohoto půlstoletí řádových dějin, dá se zaznamenat jen málo významných událostí. Doba vývoje se uzavřela. Naproti tomu dá se pozorovat vliv pozoruhodných zevních faktorů, který se v řádu odrážel částečně příznivě, částečně nepříznivě ve vnitřním pokoji a pokroku řádu. Počet členů a oblasti činnosti řádových členů neustále narůstaly. Jejich hodnocení byly ze strany papežů, biskupů a knížat stále větší. Nárůst obdivuhodných plodů svatosti pokračuje. Na druhé straně však řád začíná pociťovat dostatečně důsledky politického vření v Evropě, jakož i vměšování zvenčí, což bylo v souvislosti sporu o regálie stále horší. V papeži Urbanu VIII (1623-1644) našel kapucínský řád otce a nadšeného dobrodince. Toto je zčásti zapříčiněno vlivem papežova bratra kapucína a pozdějšího kardinála Antoniho Barberina.
Během pontifikátu Urbana VIII. vydala Svatá stolice ohledně kapucínů 416 příslušných dokumentů. Mezi jinými důkazy obliby kapucínů je stavba velkého římského kláštera na Piazza Berbarini. Přesto však musel řád následkem svévolného vměšování Antonia Barberini, který se stal kardinálem, vytrpět mnoho nepříjemností.
Svatě žijící generál Antonio z Modeny (1623-1636) musel abdikovat, protože vystoupil proti kardinálovi. Na jeho odstoupení následovala bouřlivá generální kapitula, která hodila směle protesty na hlavu kardinálovu. K tomu přistoupil ještě „spor národností“, který byl inscenován francouzským králem. Ten totiž zakázal všem velitelům francouzským účast na kapitule, protože se mu nepodařilo prosadit garantovanou rovnocennost hlasů všech řádových provincií a jedno místo pro svůj národ v definitoriu. Španělští,s tejně jako ostatní, zaalpští kapituláři odmítli účast na kapitule, pokud jim nebude přiznáno stejné právo. Prostřednictví Urbana VIII. na okamžik uklidnilo mysli.
Už od počátečních dob obesílaly některé italské provincie generální kapitulu více kustody než ostatní provincie. Římská, umbrijská, piacentská (Marca Nacona) a bolognská provincie měly právo na 5 kustodů, benátská, toskánská a neapolská na 4, basilcata, Foggia a Abruzzy na 3. Všechny ostatní měly právo jen na 2. Čím silnější bylo účastenství kapitulářů z jiných národností, tím nesnesitelnějším se jevil takový nepoměr. Pro zaalpská to nebyla jen otázka zastoupení v nejvyšším vedení řádu, ale především postoj a posuzování jistých základních řádových problémů. Roku 1613 se vyprosili Francouzi a Španělé na papeži naprostou stejnost v pevném stanovení 2 kustodů na každou provincii. Nestalo se však nic. Protože však následující kapituly opakovaly stejné požadavky, byla roku 1633 ustavena komise kardinálů, aby nalezla rozhodující řešení. Výsledek však neodpovídal představám zaalpských. Nadto kardinál Barberini zakázal v budoucnu opět tuto otázku nanést. Přesto však r. 1643 musela být opět svolána nová komise v tomto ohledu. Španělští kapituláři se z protestu neobjevili na kapitule a přítomní zaalpští kapituláři trvali tvrdě na svých požadavcích, totiž na délce úřadu generálního mistra 8 až 10 let, u zaalpských –na rozdíl od italských – mohl se zjišťovat tento požadavek na prodloužení úředního období ve vedení řádu. Dále žádali, že při každé generální kapitule má být voleno 6 definitorů zaalpských a 6 předalpských, jak je tomu zvykem u observantů. Dále, aby každá provincie mohla poslat na kapitulu jen jednoho kustoda, atd. Pomocí různých světských knížat se jim podařilo prosadit svoji vůli, by dokonce sepsání 19 článků, které měly sloužit jako právní směrnice pro „zaalpské rodiny“ po jejich odloučení se. Na štěstí to byla jen malá menšina, která chtěla přivést řád k takovému povážlivému kroku. Konečně ale neměla úspěch. Kardinálská komise rozhodla, že napříště smí každá provincie poslat jen 2 kustody.
Pro každou nově založenou provincii musí se však privilegovaným provinciím zajistit dodatečně jeden hlas. Znamenalo to, že vše zůstalo při starém. Smrt Urbana VIII. umožnila generálnímu prokurátorovi odstavit trvalé směšování kardinála Barberiniho do řádových záležitostí. Z takovéhoto vměšování byla tím nejhorším revize konstitucí. Breve Urbana VIII. promulgovalo kardinálovy konstituce, které byly vypracovány předcházejícího roku, aniž by byly předtím schváleny od generální kapituly. Odpor byl otevřený a jednohlasný, především v zaalpských provinciích. Nelíbilo se nejen zneužívání úřadu, ale také četné nové předpisy, které dávaly řádu charakter jakéhosi trestního zákoníku, který trestal i ta nejmenší provinění. Veškeré oduševnění a jemnost cítění původního textu vzalo za své. Nakonec viděl kardinál – protektor nutnost to stáhnout. Na kapitule r. 1643 souhlasil s novým pojetím. Tomuto pojetí měl sloužit jako podklad tradiční text. Potřebná doplnění z nařízení konstituce r. 1643, které dostaly breve Urbana VIII. svoji zákonnou moc. Ony sloužily – aniž by byly někdy pozměněny – řádu po dobu 250 let jako direktivní.
V době generála Marka Antonia z Carpendolo (1662-1665), přesněji v roce 1663 rozšířila se zvláštním způsobem, rychle a urputně – nejdříve v Římě a pak v Itálii, Španělsku a Francii - pověst o tom, že papež Alexandr VII. přepravuje bullu, která ruší kapucínský řád. Toto přineslo bratřím hodně starostí. Almužny přestávaly, povolání se vracela zpět. Stálo to hodně námahy – rozptýlit takovou pověst, zejména ani tehdy, když kardinál protektor Jeroným Farnese to všude rozeslal jako tiskovinu. (Existovali obce, které zároveň začaly s inventarizací klášterů). Kdo inscenoval tuto pomlouvačnou horečku se nemohlo s jistotou stanovit.
Na generální kapitule r. 1678 dosáhla unavující otázka po právní rovnosti provincií svého vrcholu. Vzhledem k rozhodnosti zaalpských, že odejdou ze shromáždění, rozhodl dekretem Inocenc VI. konečně o rovnosti absolutní. „Nadpočetní“ kustodové privilegovaných provincií mohli se dále zúčastňovat kapituly, neměli však žádného aktivního práva. Začátkem 18. století přestala jejich účast.
V následující době probíhaly kapituly bez nějakých jmenovitých podnětů. Naproti tomu vnější události vtáhly společenství do společných vášnivostí. V době falcké války o dědictví (1688-1697) – jako ostatně už během války třicetileté – trpěly německé provincie různým způsobem. Větší zlo však přinesla válka o španělské dědictví (1700-1713). Provincie byly často vtaženy do proměnlivých válečných osudů a představení měli nemalé potíže ve vedení řádu.
K tomu přistupoval ještě spor o regálie. V době vlády Amadea Savojského na Sicílii (1714-1718) byli kapucíni vypuzeni ze tří ostrovních provincií, protože se zasazovali o práva Svaté stolice.
Z generálů této doby si zasluhují, aby byli vyzdviženi: Bernardin z Arezzo (1691-1698) a Michelangelus z Raguzy (1712-1219). Byli jediní, kterým se vzdor vnějším potížím podařilo zvizitovat všechny zaalpské provincie. Na kapitule roku 1726 se uskutečnila volba Neitala za ministra generála. Byl to Hartmann z Brixenu, z Tyrolské provincie (1726-1733). Zvizitoval 32 provincií a všude svým svatým životem zanechal hluboký dojem. Jeho následovníkem byl apoštolský kazatel Bonaventura z Ferrari (1733-1740). Jeho řádové vedení stejně jako jeho bezprostředních nástupců Josefa Marie z Terny (1748-1747), Zikmunda z Ferrari (1747-1753) a Serafína z Hlucholaz (1754-1761) bylo v mnoha směrech velmi požehnané.
Dva papežové těchto šťastných et věnovali řádu svoji zvláštní blahovůli. Klement XII. (1730-40) prohlásil v jedné apoštolské konstituci z 14. května 1735 znovu, že kapucíni jsou praví synové svatého Františka. Oni také byli jediní, kterým dovolil, aby stáli u jeho smrtelné postele. Ještě větší obdiv k nim měl Benedikt XIV. (1740-1758). Stanovil, že v budoucnu bude apoštolský kazatel vybírán výlučně z kapucínského řádu. Roku 1746 svatořečil Josefa z Leonissa a Fidela ze Sigmaringen. Po Urbanu VIII. nebylo v řádném pontifikátu vydáno tolik papežských dokumentů, týkajících se kapucínů, jako v jeho (404). V jednom z těchto dokumentů vyslovuje papež jedinečnou chválu: „Kapucíni se zasluhují vše, protože jsou jediným příkladem evangelijní dokonalosti, která nám zůstala zachována v naších dnech.“
Tento výraz obdivu získává ještě na významu, zvážíme-li, že byl poplatný řádu v polovině 18. století. Tehdy všechno bylo ovládáno myšlenkami osvícenství a spor o regálie hodně zaměstnával církev. Vzdor všemu „stal se kapucínský řád jako neochvějný obhájce práv Svaté stolice na její straně, a proto musel ze strany vlád vzít na sebe nemálo nepříjemností. Vévoda z Modeny podvázal veškerý styk kapucínských klášterů jeho území s vyššími představenými. Ve sporu mezi Benátkami a císařem, ocitly se také řádové provincie pod koly a musely přijmout svévolná sdělení a hraniční úpravy. V roce 1740 bylo oznámeno řeholníkům v království Neapolském a Sicilském, že bez dovolení státních úřadů nesmějí zakládat nová sídliště. Krátce nato nesměli vizitátoři a generální komisaři vykonávat svoje úřady bez královského povolení. R. 1751 následovalo k tomu ještě královské Esequatur pro všechny papežské dokumenty. Ve Španělsku, Francii a Rakousku tomu nebylo jinak.
Toto ovzduší nedůvěry, vytvořené vládami, se přirozeně vtisklo, byť ne tak silně, do života řádových provincií, zvláště těch, které sestávaly z členů různých národností. Odtud lze vysvětlit, proč se v některých provinciích úřady střídaly.
Čas, v každé době naplněný a zralý, to byla tato epocha vzhledem k věrnosti řehole a vzhledem k duchovnímu životu ve společenstvích. To dokazuje už uznání, jakého řád požíval v očích mimostojících. Konventuál Benedikt Combasson poukázal v celkovém pohledu na františkánský řád 17. století na to, že mnohem více šlechticů vstoupilo ke kapucínům, nežli do jiných řádových společenství.
Nenašel proto žádný jiný důvod, než větší dokonalost kapucínského života, protože – jak vysvětloval -, „jejich reforma uchovávala větší věrnost nefalšovanému a nezkreslenému zachovávání řehole menších bratří než doposud, a já věřím, že od svých začátků nebyl nikdy dokonaleji zachovávána jako v přítomné době od kapucínů.“
V celé této epoše uchovávají kláštery svůj vzhled, daný prvními generacemi. Budovány mimo města, chudobně a umírněně, s malými celami, a maličkými okny a úzkými chodbami, kvadratury se stejně mírnými proporcemi dávaly stavbám svoji charakteristiku. Kostely, stále větší a prostornější jsou zřizovány podle všeobecně platných plánů v co nejstřízlivějším renesančním slohu. Všechno dýchá chudobou a prostotou. Papež Benedikt XIII. měl v obyčeji pokládat kapucínské kostely za „vzorové“. Z nich – říkal – „září každému nejvyšší chudoba a největší čistota.“ Dlouho do 17. století slavili řádoví kněží věrně, podle konstitucí mši svatou, „jen z lásky“. Teprve roku 1698 vysvětlila generální kapitula, že přijímání mešních stipendií neporušuje řádové zákony. Nikdy však nebyly dovoleny takzvané věčné fundace.
V uvedené době může řád poukázat na jednoho světce, 4 blahoslavené a velký počet služebníků Božích. Jediným světcem této epochy je Kryšpín z Viterba (+ 1750), byl sběračem almužen. Jeho charakteristickou známkou byla františkánská radost. Blahoslavenými jsou: Agatangelus z Vendome a Kasián z Nantes (+ 1638), misionáři a mučedníci v Etiopii, Bernard z Corleone (+ 1667), laik, který se vyznačoval mimořádným tělesným umrtvováním a Angelus z Acri (+ 1739), lidový kazatel, oblíbený v celé Itálii.
|
|
||
 |
|||