|
|
|
Odlučovací bula z roku 1517 řešila sice otázku ohledně vedení konventuálů a observantů, ani jedněm ani druhým však nedala odpověď na otázku po věrnosti řeholi.
To byla také příčina vnitřního nepokoje, který konventuály nadále trápil a byl pohnutkou k reformám, i když nikoli v překotné horlivosti, jak se to dálo u observantů. Způsob, jakým bylo na základě papežských privilegií v souhlase se zákony zmírněno zachovávání řehole, neuspokojil ani svědomité členy řádu, ani neujasnil vztah řádu k řeholi. Styk s reformními směry, které se odloučily od observance a přicházely s prosbou o podporu ke generálovi konventuálů, aby mohly dosáhnout svých cílů, vzbuzoval u konventuálů touhu, aby následovali jejich příkladu. Tak vznikli reformovaní konventuálové ve Španělsku a Itálii. Toto hnutí se tak silně rozšířilo, že se musela vynořit myšlenka, zda nepřišla hodina, kdy by se měli postavit pod poslušenství observantů a uskutečnit tak jednotu řádu. Skutečně ve Španělsku a Portugalsku vymizeli konventuálové úplně, neboť podle dvou breve Pia V. 1566 a 1567 – odpovídali prosbám králů Filipa II. a Dona Sebastiana – byli začleněni do observance [1].
Tridentský koncil postavil do cesty povážlivou překážku roku 1563. Prohlásil totiž, že konventuálové mohou na rozdíl od obou druhých větví františkánských, nadále si podržet majetek pro společnost a pozemkové vlastnictví.
Nekázeň, která vznikala z různých soukromých iniciativ, odvrátil naštěstí Pius IV., který naléhal na provedení důkladné reformy shora dolů. Tohoto přání papežova se chopila generální kapitula roku 1565 a vydala významné reformní dekrety. Vyžadovaly papežské potvrzení a nazývaly se proto Piovy konstituce. Jak se bylo lze obávat, tato reforma neměla úspěch. Svatý papež Pius V. měl proto v úmyslu spojení s observanty jednoduše nařídit a tak by konventuálové přestali existovat. Tak to provedl předtím u dominikánů. Pro svůj plán získal již generálního magistra Tancrediho z Colle. Vystoupil na kapitule roku 1568 zcela rozhodně pro to, aby se provedlo sjednocení. Avšak Martin z Azpilcuety, doktor z Navarry, uplatnil svoje přátelství s papežem, aby opozici pomohl k vítězství, a celou vahou své osobnosti se postavil proti sjednocení. Kapitula se tak omezila na vydání reformních dekretů a na zpřísnění společného života tím, že zakázala kapesné.
Úsilí kapitul a vynikajících generálních magistrů, kteří v oněch letech stáli v čele katolické obnovy řádů, přivedlo řád na vysokou úroveň disciplíny a observance.
Přispěly k tomu také reformní impulsy, které vycházely z nejširší základny řádu. Nebylo pro řád pouhým malým štěstím, že směl tehdy počítat ke svým členům vysoce vzdělaného a činorodého Felixe Perettiho z Montalta; roku 1585 vstoupil na papežský trůn jako Sixtus V. Tento velký papež předtím – v letech 1566 až 1568 – vedl řád jako generální vikář. Všemi prostředky nadržoval nyní konventuálům. Předsevzal si také, že pospojuje k blahu komunity tu a tam vznikající reformní hnutí. Postavil se proto srdnatě na ochranu reformovaných konventuálů.
Ve stejném roce totiž, kdy byly ve Španělsku zrušeni (1562), počali se šířit v Itálii. Potom, když Pius IV. zrušil zvláštní poněkud, Hieronymem Lanzou založenou reformu dominikánů a menších bratří, někteří z jejích přívrženců se vrátili zpět ke konventuálům. Pod jejich obediencí vyvolali v život novou reformu, která se z Neapole rychle rozšířila po celé Itálii. Toto reformní hnutí zachovávalo řeholi podle dekretálií Exiit a Exivit. Jejich hábit se velmi silně podobal kapucínskému.
Aby byla posílena jmenovaná reformní hnutí, bylo jiné zrušeno, totiž diskalceáti Jana Baptisty Lucarella z Pesara. Nepokojného konventuála vedl a vzdělával za jeho mladosti Felix Peretti. Aby mohl uskutečnit svoje misijní povolání, připojil se ke španělským diskalceátům provincie sv. Josefa. Z Filipín se zúčastnil první cesty do Číny a vytvořil potom předpoklady ke zřízení diskalceátní kustodie v Molukách (Západní Indie). Vrátil se do Evropy, aby získal nové spolupracovníky. Chtěl při tom současně rozdmýchat misijní horlivost mezi svými krajany ve třech františkánských větvích. Tomuto účelu sloužilo založení domu misijních seminářů v Římě a Janově. Tyto semináře vzkvétaly. Stály pod praporem diskalceátů a měly pozoruhodný příliv ze strany konventuálů, observantů a kapucínů. Otec Lucarelli tím ale proti sobě popudil mocné protivníky. Celé jeho dílo zničilo breve Sixta V. Toto breve zrušilo diskalceáty v Itálii a jejich domy přiřklo reformovaným konventuálům. Lucarelli sám zemřel jako reformovaný konventuál v klášteře Santa Lucia v Neapoli roku 1604. Stále si činil nárok na právo pro sebe a každého Františkova syna směti uskutečňovat svoje misijní poslání [2].
V první čtvrtině 17. století museli reformovaní konventuálové trpělivě snášet mnoho nedobrého ze strany komunity, protože směli přijímat nereformované konventuály. Kapucíni zase na ně nevražili, protože nosili – jako oni – bradu, sandály a špičatou kapuci. V zájmu míru, a pod záminkou, že jsou povětšinou laičtí bratři a nemají vhodné osobnosti, které by je vedly, zrušil je Urban VIII. roku 1626. Dal ji m na vybranou, ke které františkánské větvi se chtějí připojit,. I když Inocenc X. roku 1646 vydal novou zrušovací bulu, dokázali přežít, až Klement IX. roku 1669 je definitivně zrušil. Několik zbylých domů utvořilo základ pro neapolskou provincii diskalceátů [3].
Ve skutečnosti smrtí Sixta V. padly také všechny jeho velké plány na obnovu řádu. Na druhé straně bylo řádu dopřáno pocítit – jako reakci na přízeň, které se mu dostalo- žárlivost ostatních. Jejím důsledkem bylo, že generál František Bonfigli (1590-1593) byl lživě obžalován a upadl v nemilost u Svatého stolce; později se mu však dostalo spravedlnosti a jeho čest byla obnovena. Pocit potřebnosti vnitřní obnovy znovu ožil. Reforma byla požadována především na kapitulách v letech 1593 a 1596. Nedalo se však nic očekávat od opatření, která se týkala celého řádu. Bylo proto rozhodnuto, že má být v každé kustodii jeden reformovaný dům, aby se z něho postupně reforma rozšířila a zasáhla ostatní kláštery. Klement VIII. ze své strany vizitoval hlavní klášter U dvanácti apoštolů v Římě.
Nadto se rozpoznalo, že vzhledem k zavazujícímu charakteru příkazů a rad řehole je třeba sjednotit tak rozdílná kritéria a pracovat na vhodnějším a účinnějším zákonodárství. Nerozhodnost však vzrůstala, když kapitula roku 1593 prohlásila konstituce Pia IV za neplatné a vrátila se ke konstitucím Alexandra VI. Aby dosáhl konsensu a aby uklidnil svědomí členů řádu, uveřejnil generální vikář Jakub Montanari roku 1615 vyvážené ordinace pod názvem Minorica fratrum conventualium sancti Francisci. Když byl zvolen generálem 1617 vydal Montanari nové konstituce, aby prosadil svoje měřítko. Generální kapitula roku 1625 zmařila však všechno jeho usilování. Vydala stanovy zcela nového typu, které Urban VIII. roku 1628 potvrdil. Proto se podle něho nazývaly Urbanovy konstituce (Constitutiones Urbanae).
Byly v nich vědomě opomenuty všechny předchozí papežské výklady. Byla tím odstraněna jakékoli možnost dvojího výkladu, a všechny zvyklosti, zavedené v řádu, pokud se týkaly observance řehole, nabyly charakter zákona. Tím bylo dosaženo konce vývoje. Napříště budou novicové skládat profesní sliby s dodatkem iuxta Constitutiones Urbanas, tyto stanovy samotné však zůstanou již beze změny. Nové zákony, které se ukážou jako potřebné, budou tvořit jen jejich dodatek, a nabudou platnosti jen s dvoutřetinovým souhlasem kapituly.
O vážnosti řádu v oblasti církevní vědy, vyznačující se vždy vysokou úrovní, svědčí v tomto časovém údobí další slavná stránka jeho dějin – totiž řádoví svatí. Nacházíme zde extatického a prostého světce Josefa Copertina (+ 1663); byl knězem s prostředním vzděláním a ve františkánském životním způsobu našel svoji cestu, jak se státi dokonalým synem Františkovým, mezi konventuály. Nacházíme zde jedinečný příklad poslušnosti v blahoslaveném Bonaventurovi z Potenzy (+ 1711), dále horlivého apoštola Apulie, blahoslaveného Františka-Antonína Fasaniho (+ 1742). Ve Francouzské revoluci mají konventuálové v blahoslaveném Janu Františkovi Burté (+ 1792) mučedníka; byl posledním kvardiánem velkého konventu v Paříži.
Provincie konventuálů nabízely tedy příznivé klima pro vysoké ctnosti řádového života, neméně také pro růst velkých osobností. Dobrým příkladem jsou tu oba františkánští papežové nové doby, kteří náleželi ke konventuálům: Sixtus V. a Klement XIV. První představuje dobu rozkvětu obnovy po tridentském koncilu. Druhý zase naproti tomu prokázal schopnost řídit církev ve zlých dobách sporů o regálie a za osvícenství. Bourbonské dvory ho donutily k tomu, aby zrušil Tovaryšstvo Ježíšovo. Řád z něhož vzešel, zvýhodňoval. Po své smrti (1774) byl za to mnohými odsuzován. Stejného údělu se dostalo Sixtovi V., když skončil svůj pontifikát.
Dílem Klementa XIV. Je sjednocení francouzských observantů s konventuály roku 1771 a současně s tím vydání nových konstitucí. Jsou to vlastně stanovy Urbana VIII. ve zkráceném pojetí. Jak se zdá, byla jejich platnost omezena jen na francouzské provincie, napojené na řád; však také kvůli nim byla změna provedena. Jisté je, že po Francouzské revoluci nedošly povšimnutí [4].
[1] J. Meseguer Fernandez, La bula „Ite vos“ y la reforma cisneriana, In: AIA 15 (1958) 311-321. Documentos para la historia de los franciscanos conventuales de Aragón en el siglo XVI, in: Miscellanea Melchor de Pobladura, I, Řím 1964, 335-345.
[2] Lázaro de Spruz, La aportación extranjera a las misiones espaňolas del patronato regio, Madrid 1946, 134.
[3] Annales Minorum XXVI, k roku 1624, 416-420; XXIX, k roku 1646, 323nn. – G. Odoardi, Conventuali riformati, in: Dizionario degli Instituti di Perfezione, III, Řím 1976, 94-16.
[4] H. Holzapfel, Geschichte, 589-593. – G. Odoardi, již citovaný 3. svazek Dizionaria…, 1-94 (s rozsáhlou bibliografií).
|
|
||
 |
|||