|
|
|
|
Třináctým stoletím počíná nová etapa misionářských dějin. Misie se stávají papežskými; je to umožněno pohyblivostí centralistické organizace žebravých řádů, která otevřela papežskému stolci možnosti cílevědomé činnosti. Misie se stávají nadto internacionální, neboť misionáři přicházejí nyní ze vše národů a řádových provincií. Stávají se univerzálními, neboť jejich činnost se rozšiřuje na celý starý kontinent, jehož obrysy teprve nyní poprvé jsou poznávány; misie konečně také nedbají nyní na hmotný užitek, neboť na rozdíl od misionářských center předchozího období mnišských misií kláštery a střediska mendikantů nemají ze své činnosti na území, obráceném na víru, žádné hmotné výhody.
Svatý František postupně poznával, že jeho bratrstvo je povoláno k šíření evangelia v širokém smyslu slova. Zápal pro křižácké výpravy proti zemím půlměsíce počal opadávat a František ani neměl pro křižácká tažení porozumění. Musela být jiná cesta pro sblížení obou znepřátelených světů. Slovo a svědectví evangelia muselo platit i pro nenáviděné nevěřící.
Koncem roku 1212 se pokusil snad poprvé o jakýsi výpad na Východ. Setkal se s nezdarem, stejně jako jeho plán duchovní křižácké výpravy k Maurům do Španělska v následujícím roce. Roku 1219 se rozhodla kapitula shromážděných bratří vážně uvažovat o misionářské činnosti mezi nevěřícími. Jedna skupina bratří vyrazila do Maroka, František šel do Egypta. V důvěře v pravdivost svého poselství se mu podařilo ještě s jedním druhem u Damiety překročit bojovnou linii a proniknout až před sultána, aby mu hlásal víru v Krista. Nedosáhl sice svůj cíl, obrátit vládce na víru nebo dosáhnout mučednické smrti, jeho podujetí byl a však do té míry úspěšné, že vedlo k zahájení stálé misijní činnosti menších bratří v Orientě. Tato cesta svatého Františka a radostná zvěst o mučednické smrti svatého Bernarda a jeho druhů v Marakéši nalezly zřejmou odezvu v řeholi z roku 1221; byla to kapitola De euntibus inter saracenos ei alios infideles, která tam byla připojena a která představuje v řádovém zákonodárství novinku největšího významu.
Martyrium pro Krista je největší touhou a nejzákladnější příčinou františkánského apoštolátu mezi nekatolíky. Je to „vrchol dokonalosti“ (1 Cel 55) v následování chudého a pokorného Spasitele. „nyní mohu skutečně říci, že mám pět opravdových menších bratří“, zvolal Zakladatel řádu, když dostal zprávu o mučednické smrti prvních misionářů Maroka [1]. Souvislost s mučedlnictvím je zřetelně patrná ve shora zmíněné 16. kapitole bulou nepotvrzené řehole: všechny texty z evangelia, které ho motivují k misijní práci, hovoří o odvaze vůči pronásledovatelům, o sebezapírání a o věrnosti Kristu až k smrti.
Misionářské poslání vyplývá podle učení svatého Františka z božského vnuknutí, které povolanému současně dává svaté právo, které žádný představený nesmí zklamat. Řehole z roku 1223 změnila slovní znění ve prospěch hierarchického uspořádání, když ponechala povolení a posouzení vhodnosti ministrům, podržela však pojem „božské vnuknutí“. Bratr, který na vnuknutí ducha Páně se rozhodne vyprošovat si toto povolení, koná tím záslužné dílo poslušnosti (2 Cel 152).
I když vytouženým cílem je mučednická smrt, nechce, aby byl v misionářích nějaký fanatismus. Jako misijní metodu uvádí řehole z 1221 především svědectví opravdu křesťanského života: „Nemají začínat žádný spor ani svár, nýbrž ´v boží vůli každému lidskému stvoření´(1 P 2,13) mají být poddáni a doznávat, že jsou křesťané.“ Teprve potom má následovat, jestliže se k tomu naskytne příležitost, bezprostřední hlásání víry a vyzvání ke vstupu do církve přijetím křtu.
Takové provádění misijní pastorace vyvolávalo v onom ovzduší křižáckých tažení podiv, nebylo ale v následujících misiích menších bratří vždy dodržováno. Ve své touze po martyriu se chovali často vyzývavě, což ze strany muslimů vedlo opět k uplatnění násilí. Mučednická mystika měla na první generaci menších bratří skutečně velký vliv, jak se dozvídáme ze životopisů svatého Františka, od vykladatelů řehole a zvláště ze spisů svatého Bonaventury. Ten staví martyrium na vrchol evangelické dokonalosti. Tato mystika mučednické smrti teprve v pozdějších dobách přispěla k většímu hodnocení misionářské činnosti. Zkouška opravdovosti povolání kandidátů náležela podle řehole provinčnímu ministrovi; v té míře však, jak papežové využívali služby menších bratří pro velké misijní podniky, vzrůstala centralizace. V 2. pol. 13. století se dostalo vysílání misionářů do pravomoci generálního ministra; Narbonnské konstituce počítají k povinnostem generální kapituly také to, že „se stará o vysílání členů řádu mezi Saracény a jiné nevěřící“. Řádová ustanovení Benedikta XII. z roku 1334 určují, že pověřování misionářů náleží k právům výlučně generálního ministra a jemu je třeba předložit provinciálovo dobrozdání o schopnosti misionářově. Často se však stávalo, že se provinciálové ukázali být sobečtí a schopné podřízené si ponechávali. Aby se vyloučila tato nedostatečnost, a aby se umožnilo rychlejší sestavování misijních expedicí, posílali misionářští představení obyčejně k papeži vlastí komisaře, s prosbou o mimořádné plné moci, aby směli navštěvovat provincie a získávat nejlepší kandidáty. Tím dostaly misie v Asii zvlášť mezinárodní charakter [2].
Domněle z iniciativy dominikánů a pod výslovnou ochranou Svatého stolce vznikla roku 1252 Societas Peregrinantium propter Christum, zajímavá misionářská organizace, původně složená jen z menších bratří a dominikánů, kteří se vzájemně zavazovali k práci na obrácení heretiků a nevěřících. Společnost byla za Jana XXII., Řehoře XI., a Urbana VI. reorganizována. Její členové se těšili zvláštním výsadám, které potvrdil ještě v roce 1399 Bonifác IX. Podle všeho zdaleka neměla u menších bratří tak velký úspěch jako u dominikánů [3].
Výraz inter saracenos et alios infideles zahrnoval podle vykladatelů řehole do oblasti činnosti řádu mohamedány, modláře, heretiky a schismatiky. Opravdu se synové svatého Františka od prvních desetiletí obraceli k těmto vyjmenovaným. Nacházíme je u následovníků Mohameda v Africe a v Sýrii, u odloučených křesťanů různých vyznání v Malé Asii a ve východní Evropě, v závěru pokřesťanštění Evropy na pobřeží Baltiku a konečně mezi Mongoly, kteří ovládli Asii.
V kmenových oblastech misií nebylo žádné jednotné územní dělení, i když od poloviny 13. století nabylo zcela určitých forem. Zatímco misie východního prostoru středomořského v provincii Svatá země se dělily na tři kustodie, zbytek asijské mise se děli na tři vikárie:východní, severní a čínskou (Cathay) neboli Čína.
V této epoše misijních dějin menších bratří můžeme rozeznávat tři periody: první, která znamenala velmi velké rozšíření směrem na Východ, a trvala celé století; druhá přinesla úpadek od poloviny 14. do poloviny 15. století; třetí pak znamenala obnovení hnutím observantů, ve které se misie obrátily na Západ a nastala doba patronátních misií.
Na kapitule roku 1217 byl bratr Eliáš jmenovaný provinčním ministrem Sýrie. Je možné, že provázel svatého Františka, když ten pod ochranou sultána v Damašku navštívil Svatou zemi na jaře roku 1220. Od té doby považoval řád menších bratří za svůj přední úkol ochranu a správu Svatých míst. Nejdříve založili misijní stanice pouze na místech obsazených a opevněných křižáky: Damietta, Antiocheia, Akkon a Kypr. Počas příměří od 1229 do 1239, kterého bylo dosaženo díky diplomacii Fridricha II., usadili se menší bratři v Jeruzalémě, Betlémě, v Nazaretu a na jiných místech. Když po pádu Gázy (1244) byly Latiníci vyhnáni z Palestiny, mohli se menší bratři udržet přes nadměrné těžkosti a pronásledování za velkých ztrát. Museli přitom neméně bojovat proti svévoli a fanatismu mohamedánů jako proti nátlaku schizmatických Řeků. Stovky misionářů padli za oběť opakovaným masakrům a jako ošetřovatelé malomocných.
Provincie Svatá země rozšiřovala stále svoje hranice – od Egypta až po Řecko. Kolem roku 1260 pozůstávala z kustodie Sýrie s třinácti konventy, z kustodie Kypru se čtyřmi konventy, a třetí kustodie, která se pravděpodobně nazývala Romania a zahrnovala oblast Latinského císařství v Cařihradu, a roku 1263 se stala samostatnou provincií.
Ve všeobecnosti se omezovala apoštolská činnost misionářů v Sýrii a v Palestině na duchovní pomoc křižákům a poutníkům U musulmanů nemohli dosáhnout nic, u schizmatiků jen velmi málo. Naproti tomu se jim podařilo udržet v 15. století plodné vztahy mezi katolickými maronity a Svatým stolcem. Množí Libanonci vzali na sebe oděv svatého Františka, mezi nimi bratr Gabriel Ibn-al-Qela´f, který se vyznamenával apoštolskou horlivostí a věrností Římu. V druhé polovině 15. století zastával jeden menší bratr úřad stálého apoštolského komisaře u maronitů, drúzů a syrských melchitů.
Dílem lásky k bližnímu a apoštolátu byla také péče o zajatce. V jejich prospěch vykonávali menší bratři při různých příležitostech jménem Svatého stolce a křesťanských knížat poselstva k sultánovi v Damašku, v Aleppu a v Káhiře. K syrské provincii náležela kustodie Kypr, kde menší bratři ve 13. a 14. století – za dynastie Lusiňanů - měli velký vliv. V nikósii měli dokonce studium generale. V 15. století však mnoho trpěli za nájezdů Saracénů z Egypta [4].
Vznik Latinského císařství v Cařihradě (1204-1261) a neustále ohrožení, kterému byzantští císařové v následujících letech byli vystaveni až do pádu hlavního města do rukou Turků (1453), nabízelo mnoho příznivých příležitostí k obnovení jednoty ortodoxních křesťanů s Římem. Svatý stolec si nedal tuto příležitost ujít a používal přitom stále jako prostředníků menších bratří a dominikánů. První pokus byl podniknut v letech 1232 a 1234 pro zjevně dobré úmysly řeckého císaře Vatacese. Jednání se zúčastnili dva dominikáni a dva menší bratři, z nichž jeden byl Haymo z Favershamu. Všechno ztroskotávalo na dvojsmyslném postoji Řeků. Za Inocence IV. se opět vyjednávalo deset let 1245-1255. Menší bratři Dominikus z Aragonie a Lorenc z Orte spolu s Janem z Parmy dosáhli tenkrát lepšího úspěchu, tak např. podrobení ortodoxního patriarchy z Antiochie a předběžnou dohodu mezi císařem a papežem. Později císař Palailogos Michael obnovil jednání o sjednocení, aby zastavil útoky katolických knížat, především obávaného Karla z Anjou. Přerušil je opět, jakmile dosáhl svůj cíl. Při všech těchto rozhovorech byli menší bratři jako vyjednavači.
Jednou se zdálo. Že jednota je díky snahám a diplomacii papeže Řehoře X. hotovou věcí. Komise složená z menších bratří pod vedením Jeronýma z Ascoli připravovala v Cařihradě půdu pro smíření s papežem. Palailogos a jeho syn Andronikus složili katolické vyznání výry, když předtím vnutili ortodoxnímu kléru, který odporoval, svoji vůli, a poslali poselstvo ke druhému koncilu Lyonskému (1274), který byl svolán za účelem opětného sjednocení. Zasedání koncilu, které vedl hlavně svatý Bonaventura, mělo vyhlídky na dobrý úspěch. Dne 5.7.1274 se přísahou zřekli řečtí vyslanci a preláti na koncilu schizmatu v každé podobě. Jednota byla znovu nastolena. S podobnou slávou bylo usnesení z Lyonu ratifikováno 16. ledna 1275 v Cařihradě. Upřímné stanovisko Palailogovo se dostalo brzo potom do těžkého konfliktu s jeho strnulým klérem a nadto bylo vystaveno tvrdé zkoušce vojenskými taženími Karla z Anjou. Všechny naděje pak zmizeli, když Martin IV., který podporoval dynastii anjounovskou, dal císaře roku 1281 do církevní klatby [5].
Současně misionáři menších bratří, kteří byli rozptýleni po celém Orientě, příkladem svého života a apoštolátem slova a písma uskutečňovali sbližovací politiku sice zdlouhavější, zato však účinnější. Během celého onoho století byli posíláni misionáři do Bulharska, Srbska, Ruska, Gruzínska, Arménie, do Libanonu a do Persie.
Jejich výsledky byly povzbudivé. Jan z Pian del Garpine měl úspěch v tom, že se mu podařilo pohnout k jednotě s římskou církví moskevského knížete a albánského preláta. Jiní menší bratři navázali pevné vztahy mezi Gruzínskem a Svatým stolcem a prohloubili jednotu s Arménii, která byla uskutečněna roku 1199. Arménský král Hayton II. přijal františkánský oděv pod jménem bratr Jan. Také různé jakobitské a nestoriánské skupiny v Persii se vrátili ke katolické církvi. Méně příznivý osud stihl menší bratry v zemích balkánských. Jejich apoštolát ve službách jednoty stál mnohé misionáře život [6].
Ve 14. století pokračovali menší bratři ve své práci v Bosně, Srbsku a v Rusku – někdy v míru, někdy byli pronásledováni. S rozšířením panství Turků v těchto oblastech se jejich postavení zhoršilo, stejně jako v Arménii a v Persii. Velký počet misionářů dosáhl mučednické slávy [7]. Za pontifikátu Sixta IV. v 15. století bylo na krátký čas dosaženo spojení s monofyzitskou církví habešskou, když totiž mladý něguš Alexandr se rozhodl pro katolické vyznání a chtěl být korunován katolickým biskupem. Při této příležitosti bylo posláno na dvůr „kněze Jana“ poselstvo v osobách observantů Jana z Kalábrie (+ kolem 1482) a Jana Baptisty z Imoly (+ 1511), zdá se však, že nedozrálo k trvalému výsledku. Snahy o dorozumění mezi něgušem a Římem spadají již do časů cest Jana z Montecorvi na (1247-1328), avšak také pokusy papeže Jana XXII. (1316-1334) a Eugena IV. (1431-1437) zůstaly bezvýsledné. Albert ze Sarteana, který v 15. století byl poslán na etiopský dvůr, byl egyptským sultánem donucen k návratu. Tomáš z Florencie (+ 1447), Albertem samotným určený za náhradníka, nemohl učinit nic jiného , něž papežovo poselství doručit něgušovi [8].
Mezi egyptskými Kopty působil koncem 15. a začátkem 16. století Antonius z Garay, biskup v Tamě na Nilu [9].
Mírové křížové tažení proti islámu, zahájené svatým Františkem náleží celé a beze zbytku do dějin mučednictví, je to autentický důkaz minoritského úsilí o dokonalost. Obrácení byla nanejvýš zřídkavá, ba téměř žádná. Úspěchů v obrácení o kterém tito stateční misionáři snili, nedosáhli ani misionáři, kteří vypluli k africkým břehům. Před domorodými náčelníky často uplatnili právo na mučednickou smrt. Ve své misionářské činnosti vždy a opět směle čelili fanatismu. Protože ani tato smělá odvaha nemohl všechny přesvědčit, sepsal jeden z těchto hrdinských misionářů –byl to Francouz bratr Livinus, člen kustodie ze Svaté země, -roku 1345 spis, ve kterém dokazuje, že jde-li o hlásání katolické víry a o popírání Mohamedova zákona, je dovoleno vniknout do mešity. Zachoval se tak sám podle toho a vytrpěl mučednickou smrt.
O vyslání první misie do Maroka bylo rozhodnuto na kapitule roku 1219. Zatímco se František plavil do Orientu, odebrali se Bernard a jeho druhové do Španělska. Vedeni touhou po mučednictví dospěli do Sevilly. Odtud byli vypuzeni. Plavili se tedy k africkému pobřeží, kde jim bylo dopřáno prožít naplnění touhy svého srdce. Sultán Jusef-el-Mostansir je 16. ledna 1220 odsoudil k smrti.
V následujících letech misie pokračovaly. Roku 12227 vytrpěl svatý Daniel a dalších jeho šest druhů, kteří byli vysláni bratrem Eliášem ještě za života svatého Františka, mučednickou smrt, a to v Ceutě. Rok 1232 přinesl mučednickou smrt pěti menším bratrům, kterým se podařilo otevřít v Marakéši, hlavním městě Maroka, kostel, kde se konaly bohoslužby.
Svatý stolec se současně pokoušel o opětné zřízení africké hierarchie. Roku 1225 byl jmenován první biskup pro Maroko. Byl to dominikán, který, jak se zdá, ani nedospěl do svého biskupského sídla. Rok nato byl jmenován nový biskup. Roku 1223 se setkáváme jako s biskupem ve Fezu s menším bratrem Angelem. Bratr Lupus z Ayn (+ 1266) z Aragonie, jmenovaný 1246 Inocencem IV. biskupem, vykonával svoji pravomoc od Tunisu až k západnímu pobřeží Afriky. Odevzdal důležité papežovo poselství Sultánovi. Řada biskupů v Marakéši ve 14. a 15. století je nepřetržitá, střídali se tu dominikáni s menšími bratry. Většinou nesídlili ve své diecézi. Roku 1266 byl jmenován biskupem v Ceutě bratr Lorenc z Portugalska, avšak seznam biskupů tohoto biskupství začíná jak se zdá teprve rokem 1241, kdy bylo město dobyto portugalským králem.
Misionáři, kteří se usadili v Maroku, se museli omezit na kněžskou službu mezi zajatci a vojáky křesťanského vojska, které až do konce 14. století stálo pod velitelskou pravomocí almohadských kalifů [10].
Také misie v Tunisu počínají kapitulou z roku 1219. Kladly si vysoké misionářské cíle. První skupinu misionářů vedl bratr Egidius, třetí druh svatého Františka. Sotva přišli, byli misionáři donuceni temnějšími křesťany, kteří se obávali rozpoutání krvavé lázně, aby se znovu nalodili zpět do Itálie. Ani zde však neschází svědectví krve dvou nových misionářů§, kteří přišli o něco později. Jeden z nich byl bratr Elektus. Roku 1235 odevzdali dva další menší bratři tuniskému králi papežovo poselství. V následujícím roce se vydal synovec králův, Jahia-Abuzakaria na cestu do Říma, aby tam přijal křest, zadržel ho však na Sicílii z politických důvodů císař Fridrich II. Tato událost ukazuje, jak tuniské misie zrály ke slibným pokrokům. Výzva svatého Ludvíka 1270 a nástup Karla II. Sicilského přineslo misionářům z řádu menších bratrů a dominikánského velkou volnost v jednání. Dosáhli dokonce plné náboženské svobody včetně možnosti obracet z islámu na křesťanskou víru. I po ztrátě tohoto postavení sloužili menší bratři nadále křesťanské kolonii v Tunisu, která pozůstávala hlavně z janovských, benátských a katalánských kupců. Ve 14. století náležela tato misie barcelonské kustodii jako část provincie aragonské [11].
Mezi misionáři Severní Afriky nesmíme opomenout jméno blahoslaveného Konráda z Ascoli (+ 1289). Životopisci mu přisuzují mnohá obrácení mezi lybijskými beduíny. Nikdo však nepřispěl tolik k probuzení zájmu o apoštolát mezi musulmany, jako blahoslavený Raimund Lullus (+ 1316), člen třetího řádu. Jednou z iniciativ tohoto zapáleného misionáře byla škola v Marmaru, ve které se dostalo mnoha menším bratřím zvláštní přípravy pro působení mezi musulmany [12].
Roku 1241 vpadli Mongolové, kteří ovládali téměř celou Asii, do Evropy, čímž zasadili úder celému křesťanstvu. Nikdo nevěřil, že je možno se zbraní v ruce postavit se proti tomuto pustošícímu orkánu, který během třiceti let aniž utrpěl jedinou porážku, si zřídil největší říši v dějinách kontinentu. Snažili se ho tedy zadržet nasazením žebravých řádů, kteří začali s mírovými poselstvími a nakonec pod ochranou snášenlivosti tohoto bouřlivého dobyvatele vybudovali celou síť misijních stanic.
První poselstvo se uskutečnilo roku 1245 pod vedením Jana Pian del Carpina (+ 1252). Menší bratr neměl sice se svým diplomatickým posláním žádný úspěch, prokázal však křesťanstvu velkou službu, neboť ve své zprávě o cestě odhalil tajemství, které obklopovalo strašného nepřítele, a, což je ještě významnější, horlivosti misionářské otevřel nezměrně velké pole působnosti.
Po druhém pokusu dominikána Ondřeje z Longjumeau podnikl menší bratr Vilém z Rubrucku (+ asi 1270) třetí poselství. Nejcennějším výsledkem této cesty se stala proslavená zpráva, kterou sám o této cestě napsal. Nezdar diplomatického úsilí vedl k myšlence na vyslání misií. Věrozvěsti si razili cestu ke Zlaté hordě z Polska a Uher. Generální kapituly se bez odkladu zabývaly těmito problémy, spojenými s misiemi, také v řádu narůstala horlivost šířit evangelium, zejména od cest bratří Mattea a Marca Pola, kteří přinesli pozvání velkého chána Kublaje, ve které prosil o vyslání jednoho sta evropských učenců, kteří by ho vyučili v křesťanském náboženství.
Roku 1291 vyslal papež Mikuláš IV. zakladatele čínských misií, Jana z Montecorvino (+ 1328). Místo obvyklé cesty přes Karakorum překřížil Persii a plavil se podél indických břehů. Ta, zemřel dominikán, který ho doprovázel. Pokračoval sám v cestě do Pekingu (neboli Kambalek).
První přísun misionářů se dostavil 1303. Když po 12 letech došel do Evropy jeho první dopis, ve kterém líčil dosažené výsledky a popisoval chánovu blahovůli i celého jeho dvora, plánoval papež Kliment V. zřízení rozsáhlé misionářské hierarchie v Číně. Žádal od generálního ministra Gonsalva Balboa vyjmenování sedmi schopných členů řádu, které by vyslal jako sufragány biskupy Montecorvinovy, kteří ho měli vysvětit za arcibiskupa z Kambalku s pravomocí nad celou tatarskou říší.
Spolu se šesti biskupy (sedmý musel svoji cestu odložit) se vydala na cestu pozoruhodná misijní expedice. Po příchodu na Malabary padla většina misionářů, mezi nimi tři biskupové, za oběť horečce. Ostatní cestovali za nesčíslných těžkostí dále. Tak byla založena nová čínská církev.
Tenkrát byly navázány také velmi živé a úspěšné vztahy mezi perským chánem a papežskou Stolicí. Za pontifikátu Jana XXII. a Benedikta XII. byli stále častěji vysíláni misionáři nejen na Dálný východ, ale i do ostatních tatarských oblastí. Jedním z nejvýznamnějších misionářů této doby je blahoslavený Odorich z Pordenone (+ 1331), který mezi rokem 1318 a 1330 procestoval celou Asii. Nový rozmach zažily misie za legace papežského nuncia Jana z Matignolli (+ 1358), který roku 1338 v doprovodu 50 misionářů opustil Avignon a v létě 1342 dosáhl Pekingu. Když roku 1353 doručil papežovi Inocencovi VI. poselství velkého chána, ve kterém chán žádal více misionářů, obrátil se papež ihned na právě zasedající generální kapitulu.
V oněch smutných dobách, které následovaly po černé smrti (moru), došlo volání papežovo jen slabého ohlasu. Zlo spočívalo ještě v tom, že mor, dříve než dorazil do Evropy, způsobil mezi misionáři masové vymírání. Od té doby se vikárie Východu nemohly zotavit.
Přesto odvážlivci, kteří přežili, neustali ve svém pracovním zápalu. Kolem roku 1370 zůstaly z široce rozvinutých misií jen některá střediska, která byla vedena starými a unavenými členy řádu, mezi kterými nechyběli i domorodí bratři, jejichž změna života nebyla přesvědčivá.
Urban V. chtěl v tomto roce 1270 povzbudit misijní úsilí řádu tím, že v řadě dopisů prosil o nové misionáře a tím, že mezi stávajícími provedl čistku. Roku 1371 byla vypravena nová výprava s téměř 60 misionáři pod vedením Viléma z Prata. Tři roky předtím však zanikla mongolská dynastie v Číně a sní i františkánské misie. Nadto v Evropě nastalo Velké schizma a na Předním Východě vznikla nová turecká říše Osmanů, která vystřídala panství mongolské.
V době svého rozkvětu byly všechny mongolské misie rozděleny na tři obrovské vikariáty: Severní se svými dvěma kustodiemi (Gazaria a Saray) měl přibližně 24 hlavních sídel v celém rozsahu Zlaté hordy až ke Kaspickému moři; vikariát čínský (kutajský) zaujímal střední Asii, Indii a Čínu; východně tatarská, ke které patřily tři kustodie Cařihrad, Trapezunt a Taurida, ležela celá v Říši středu, v Arménii, Mezopotámii a Persii. Všeho všudy je známo více než 50 hlavních sídel, z nichž některé byly opravdové kláštery, které mohly ubytovat 20 i více členů řádu.
Pokud jde o církevní rozsah příslušnosti, měla arcibiskupská stolice, zřízená roku 1307 v Kumbálku, teoreticky jurisdikci in toto dominio Tartarorum; františkánské hierarchii podléhali také dominikánští misionáři, až Jan XXII 1318 vyzdvihl Sultánini, hlavní město perské mongolské říše, na sídlo arcibiskupa a kromě metropolity ustanovil ještě další biskupy z dominikánského řádu. Dalo se předpokládat, že vznikne spor o jurisdikci. Papež proto pozval oba řády k přátelské domluvě, která se také uskutečnila. Menší bratři se velkoryse zřekli svých práv; papežská bula stanovila budoucí hranice:
Jurisdikci menších bratrů byly přikázány: a) Severní říše Kipčaku až k Černému moři a ke Kavkazu; b) Kutaj (Čína) až ke Gangu; c) Malá Asie a Arménie.
Jurisdikci bratří kazatelů byly přikázány. a) Perská říše; b§ všechna království odtržená od původní říše Čingischánovi až po Tibet; c) celá vlastní Indie až k ústí Gangu (india Prima).
Při své smrti 1328 Jan z Montecorvina v misionářských oblastech svých řádových bratří šest biskupství se sídly v Zaitunu (Fukien) naproti Formose, v Almiligh (Tschagatai) na severní hranici Číny, v Kumuku na Kavkaze, v Sarai na Volze, v Tana při ústí Donu a v Kaffa na Krymu [13].
Pro úplnost misionářského panoramatu nechť je vzpomenuto také činnosti těch františkánských misionářů, kteří ve 13. a 14. století našli mučednickou korunu při obracení pohanského obyvatelstva Litvy [14].
Po střídání front v dějinách misií v 15. století spadá zajedno trvalé obnovení misijního ducha v hnutí observantů. Středem se nyní stávají Kanárské ostrovy, jejichž christianizace, promyšleně prováděná, patří k nejslavnějším kapitolám františkánských dějin, a africké pobřežní pásy, objevené portugalskými plavbami. Kromě toho se zde jedná o předehru k nové organizaci misí na nacionální základně a pod vedením španělsko-portugalského patronátu, i když Svatý stolec si podržuje ještě iniciativu a vrchní vedení. Hlásání evangelia na Kanárských ostrovech zahájili pokojně v polovině 14. století menší bratři a členové jiných řádů z Mallorky. První biskupské sídlo bylo zřízené 1351. Pod ochranou Aragonského krále misie pomalu postupovaly, až v roce 1402 francouzští dobrodruzi Jan z Betáncourtu a Gadifer de la Salle, kteří obdrželi breve od Benedikta XIII., provedli násilnou invazi na ostrovy. Dobyvatelé se postavili pod lenní svrchovanost krále Kastilského. Misionáři přicházeli nyní jako předtím. Benedikt XIII. jmenoval roku 1404 bratra Alfonze ze Sanlukaru de Barramede biskupem v Rubikonu (na Lanzarotě). První ostrovy s misionářskou plánovitou činností byly Lanzarota a Fuerteventura. Konventy, které tam byly založeny, podléhaly kastilské vikárii observantů. Roku 1445 se stal laický bratr, svatý Didakus z Alcaly, kvardiánem hlavního kláštera; spolu se svým spolubratrem Janem ze Santorcaz (+ 1485) se horlivě snažili o obrácení domorodého obyvatelstva. Dobytím ostrova Gran Canaria (1480) byla misijní činnost na celém souostroví ukončena. Tehdy už tam vznikly řádové vikárie, které se brzo změnily v kustodii a konečně v provincii. Roku 1484 pracovalo na ostrovech asi 200 členů řádu.
Již v prvních letech 15. století byla zřízena v Sanlucaru de Barrameda prokura, které bylo vyhrazeno jako jediné odesílání potřebného personálu pro misie a přidělování finančních prostředků; jednala zcela nezávisle na jakémkoli řádovém představenstvu. Kandidáti přicházeli z různých provincií iberského poloostrova. Roku 1484 byla brevem Sixta IV. založena misijní kolej v Ondarroa (Biskaja). Pro opozici představených observantů musela být postavena pod ochranu generálního ministra [15].
Z Kanárských ostrovů zasahovala misionářská činnost do Guineje a jiných afrických pobřežních oblastní; zvláštní iniciativu vyvíjel při tom misijní prokurátor bratr Alfons Bolano (+ 1480). O výsledcích těchto misií, ve kterých soupeřili po desetiletí španělští a portugalští menší bratři, víme velice málo [16].
[1] Passio sanctorum martyrum fratrum Beraldi…, in: AF III 593.
[2] Lazaro de Apurz, La vocación misionera en la orden franciscana nates de la época del patronato regio in: Espaňa Misionera 5 (1948) 113-122.
[3] R. Loenertz, La Societé de Freres Pérégrinants, Řím 1937.
[4] G. Golubovich, Bibliotheca bio-bibliografica, sv. 1-5. – L. Lemmens, Die Franziskaner im hl. Lande, Münster i.W.1925; Geschichte der Franziskanermissionen, 25-34, 61-78. – O. van der Vat, Die Anfänge der Franziskanermissionen und ihre Weiterentwicklung im nahen Orient und in den mohammedanischen Ländern während des 13. Jahrhunderts; Werl i.W. 1934. – M. M. Roncaglia, Storia della provincia di Terra Santa, I, Káhira 1954. – J. Glazik, Die Mission der Bettelorden ausserhalb Europas, in: H. Jedin, Handbuch der Kirchengeschichte III/2, Freiburg 1968, 479-489.
[5] L. Lemmens, Geschichte, 34-36. – M. Roncaglia, Les Freres Mineurs et l´Eglise grécque orthodoxe au XIIIe (1231-1274), Káhira 1954. – B. Roberg, Die Union zwischen der griechischen Kirche auf dem II. Konzil von Lyon (1274), Bonn 1964. – G. Matteuci, La missione francescana di Constantinopoli, I: La sua antica origine e primi secoli di storia (1217-1585), Florencie 1971.
[6] Marcellino da Civezza, Stirua dekke nussuibu frabcescabem U 304-377; II 209-253. – L. Lemmens, ibid. 37-42. – P. Pandzic, Historia Missionum Ord.Fr.Minorum, IV:Regiones Proximi Orientis et Peninsulae Balcanicae, Řím 1970.
[7] Marcellino de Civezza, ibidem, III 521-552; IV, 57-105. – L. Lemmens, ibidem 55-60. – A. Matanic, De duplici activitate S. Jacobi de Marchia in Regno et vicaria franciscali Bosniae, in: AFH 6 (1960) 111-127. – I. Dujcev, Il francescanesimo in Bulgaria nei secoli XIII e XIV, in: MF 34 (1934) 254-264, 323-329.
[8] Marcellino da Civezza, ibidem IV 551-596. – L. Lemmens, ibidem, 175-179.
[9] L. Lemmens, ibidem, 18-25.
[10] L. Lemmens, ibidem, 10-16. – H. Koehler, L´Eglise chrétienne du Maroc et la mission franciscaine 1221-1790, Paříž 1934. – A. Lopez, Obispos en el Africa septentrional desde siglo XIII, Tanger 1941.
[11] Marcellino da Civezza, ibidem, I 251-281; II 396-440; IV 338-383. – L. Lemmens, ibid. 16-18.
[12] Marcellino da Civezza, ibidem, II 396-440. – B. Altaner Ramón Llull i el canon II del Concili de Vienna, in: Estudis Franc. 45 (1933) 405-408; L´execucio del decret del Concili Vienés sobre creació de catedres de illengues orientals, ibid., 46 (1934), 108-115.
[13] G. Golubovich, Bibliotheca II 261-274; III 197-207. – Sinica Franciscana, Itinera et relationes fratrum minorum saec. XIII et XIV, vyd. A. van den Wangaert, I, Quaracchi 1929. – J. Chellindk, Les franciscains en Chine aux XIII-XIV siecles, Löwen (Lovan) 1927. – A. Jochum, Beim Grosskhan der Mobgolen. Missionare, die Geschichte machten: Johannes von Monte Corvino. Der erste Franziskaner in China, Mödling–St. Augustin/ Bonn 1982. – F. Margiotti, Sinae, in: Hist. Misisionum Ord. Fr. Minorum, I 105-127 (s rozsáhlou bibliografií). – N. Simonut, Il metodo d´evangelizzazione dei francescani tra musulmani e mongoli nei secoli XIII-XIV, Milán 1947.
[14] Marcellino da Civezza, ibid., III 228-326; IV 106-142. – L. Lemmens, ibid., 50-55. – V. Gidziunas, De missionibus fratrum minorum in Lituaniea (Saec. XIII et XIV), in: AFH 42 (1949) 3-36; Ders., De vita et apostolatu Fr. Min. Observantium in Lituania saec. XIV et XV, in: AFH 68 (1975) 298-340, 69 (1976) 23-106.
[15] J. Zunzunegui, Los origenes de las misiones en las Islas Canarias, in: Rev. Esp. Teol. 1 (1941) 361-408. – I. Omaechevarria, En torno a las misiones del archipelago Canario. Un colegio de misioneros en Ondarros en el último cuart del siglo XV, in: Missionalia Hisp. 14 (1957) 53-560. – J. Vincke, Comienzos de las misiones cristianas en las Islas Canarias, in: Hisp. Sacra 12 (1959) 193-207.
[16] A. Brasio, Monumenta Missionaris Africana, 2. řada, I (1342-1499), Lisabon 1958. – F. Felix Lopes, Missiones Lusitaniae in Africa, in: Hist. Missionum Ord. Fr. Min., II 27-36, 45-47.
|
|
|
||
 |
|||