|
|
|
|
Oba dva žebravé řády vstupují do dějin právě v době největšího rozmachu papežské moci. Oba papežové, kteří viděli daleko dopředu, Inocenc III. a Řehoř IX. (Hugolin) velmi brzo poznali, jaká veliká pomoc jim vyrůstá ze strany těchto nových sil pro duchovní působení Svatého stolce v křesťanstvu i mimo něj; a to v okamžiku, kdy se papežství tváří v tvář snahám císaře a nárokům nových národních států nemohlo opřít o mocnou vážnost klášterů, ani o výzvy ke křižáckým tažením a ani se nemohlo spolehnout na „boží mír“. Proto byli dominikáni a menší bratři od samého počátku, jak jsme to částečně již viděli, milovanými syny papežského stolce a s oblibou byli povoláváni ke zvláštním posláním a na důvěryhodná místa. Tito vyslanci, kteří stáli mimo podezření ze sobeckých úmyslů, měli přístup ke všem knížecím dvorům a mohli řešit všechny problémy. Kromě toho se mohl papež s jejich pomocí proti mocným nepřátelům opřít o lid.
Exempce žebravých řádů byla velmi rozdílná od předcházejících z dob feudální vlády; tenkráte dosahoval klášter svoji nezávislost tím, že se jako léno svěřil svatému Petrovi. Nová forma exempce nebyla ani tak privilegium bratří jako daleko spíše výrazem a požadavkem řádné soudní moci papežovy v celé církvi. Nadto byla exempce důsledkem bezprostředního poddání se Svatému stolci, k čemuž se menší bratři přiznávali, jak zcela zřetelně stojí v řeholi. „Bratr František slibuje panu papeži Honoriovi a všem jeho plnoprávným nástupcům stejně jako Římské církvi poslušnost a úctu“. Toto „poddání se Apoštolskému stolci bez jakéhokoli prostředníka“ bylo podle slova Alexandra IV rozhodující důvod, proč se menší bratři stali hodnými zvláštní důvěry a byli vybaveni privilegiemi [1].
Nemusíme se proto také divit, jestliže potkáváme františkánský řádový oděv hned na začátku na papežském dvoře. Nacházíme je tam jako kaplany, sakristiány, kazatele, a zpovědníky. Především však papežové povyšují – v protikladu k přání svatého Františka, který chtěl mít své syny v církvi opravdu jako „minores“- menší bratry opětovně do nejvyšších hodností. Honorius III a Řehoř IX. brali ještě ohled na přání Zakladatele. Poslednější papež, který ustanovil 31 dominikánů za biskupi, jmenoval pouze jednoho menšího bratr biskupem v Maroku. Ale již jeho nástupci byli toho mínění, že blaho církve má přednost před pokorou minoritů. Samotný Bonifác VIII si během devíti let vybral 42 biskupů z řádu menších bratrů. Celkem bylo ve 13. století 250 františkánských biskupů, ve 14. století 746, v 15. století 791; a 70 jich bylo mezi lety 1500 a 1517. V těchto třech stoletích bylo 29 kardinálů a více než 300 papežských nunciů a legátů. Často byli biskupové voleni dómskými kapitulami, ale obyčejně bezprostředně byli jmenováni Svatým stolcem.
Řád pozoroval s velkými výhradami stoupající počet biskupů v e13. století a uplatňoval přísná opatření, aby tento vzrůst udržel v mezích, a bránil se proti úpadku kázně, který mohl nastat tím, že členové řádu by se dali vést ctižádostí. Narbonnské konstituce odnímaly účast na duchovních hodnotách (statcích) řádu těm, kteří přijali biskupský úřad bez povolení generálního nebo provinčního ministra; toto rozhodnutí bylo potvrzováno papežskými dokumenty [2].
A kteří menší bratři se vyšplhali v těchto dobách až k nejvyššímu vrcholu v církvi, k papežství: Mikuláš IV. (1288-1292), který byl před tím pod jménem Jeroným z Ascoli řádovým generálem a vykonal četná poslání z pověření Svatého stolce; jeho krátký pontifikát byl naplněn těžkými problémy politickými a byl plně zaneprázdněn přípravami křížové výpravy a úsilím o jednotu východní církve. Alexandr V. (14109-1410) byl zvolen papežem na koncilu v Pise, aby ukončil západní rozkol v církvi. Sixtus IV (1471-1484), který předtím pod jménem Franz de la Rovere byl řádovým generálem, je velkým renesančním papežem, obhájcem křesťanstva proti tureckému nebezpečí a mecenáš umění, ovšem plně oddán nepotismu, který plodil zášť. K těmto třem jménům bychom mohli připojit také protipapeže Mikuláše V. (Petrus Rainalducci z Carvara), který byl jmenován Ludvíkem Bavorským roku 1328 za jeho sporu s Janem XXII.
Menší bratři byli velmi aktivně účastni všech všeobecných koncilů, které se konaly v tomto časovém období: v Lyonu (1245), potom 1274 [3], ve Vienně 1311-1312, v Kostnici 1414-1418, ve Ferraře – Florencii 1431-1445 a v Lateráně 1512-1517. Papežové je opětovně používali pro diplomatická poslání ke katolickým knížatům, k východním církvím, k náčelníkům Tatarů, jak ještě uvidíme, a ke kázáním pro křížové výpravy. V důvěře k synům Františkovým vynikali především Inocenc IV. V letech boje s dynastií Hohenstaufů, Alexandr IV., Řehoř X., Řehoř XI. a Eugen IV. Kronikáři uvádějí asi 300 menších bratří, kteří byli Svatým stolcem jako legáti nebo nunciové poslání do všech částí světa [4].
Nesmíme zapomenout ani na ty, kteří vynikli jako obhájci papežských výsad. Portugalec Alvaro Paes (Alvarus Palagii, + 1349), se postavil proti generálnímu ministrovi na stranu Jana XXII. a popíral ideje Viléma Occama, žádal současně vnitřní reformu církve in capite et membris a pranýřoval zlořády své doby ve známém díle De planctu Ecclesiae. V dlouhých letech svárů o konciliarismus vystoupili množí menší bratři jako teologové, kteří obhajovali svrchovanost papežovu, jako např. svatý Jan Kapistrán (+ 1456), a konventuálové Ludvík z Pirana (+ 1447) a Augustin z Ferrary (+ 1466).
Nejsilněji v protikladu s františkánským duchem stála jistě služba, kterou menší bratři konali z pověření Svatého stolce – totiž služba inkvizice. Během 13. století byla ve velkých částech Evropy zřízena inkvizice papežská. Vystupovala na straně těch, kteří byli závislí na biskupské pravomoci a byla téměř výlučně svěřována mendikantům. Přitom budoval Svatý stolec původně jen na dominikánech, později ale také na menších bratrech, kteří v některých oblastech byli nasazeni jako stálí inkvizitoři. Členové řádu, kteří byli určeni pro tuto funkci, byli jmenováni generálem nebo provinčním ministrem. Ale i tak musely kapituly často zakročovat proti zneužitím, která povstávala pro nezávislost inkvizitorů a jejich činnosti. Až do roku 1517 jsou známa jména více než 200 inkvizitorů z řádu menších bratrů [5].
Povolání svatého Františka k apoštolátu se projevilo nejprve v kazatelské činnosti; šlo o prosté a spontánní kázání, které v podstatě pozůstávalo v mírovém poselství evangelia a v napomínání k lepšímu životu. Těmto kázáním se říkalo kajícná kázání na rozdíl od teologických kázání, která byla vyhrazena teologům, odborně vzdělaným. Podle Zakladatelova úmyslu měli být všichni menší bratři kazatelé –s svým slovem a svým příkladem, činem; kázání bylo dokonce takovým poznávacím znakem nového řádu, že Jakub de Vitry již v prvních letech ho označil za ordo praedicatorum. Prostý a přirozený způsob, jakým se v tónu neslýchané upřímnosti obraceli k lidu, vedl k naprosté změně kázání.
Pro vzrůstající počet řádových členů bylo nutno kazatelskou činnost řídit. Řehole z roku 1221 předepisovala povolení ministra, řehole z roku 1223 vyhrazovala udělení povolení generálovi, přičemž se předpokládalo, že biskup bude mlčky souhlasit. Řehoř IX. udělil plnou moc opět provinčním ministrům. Ustanovení kazatelem bylo obyčejně definitivní. Tak se v řádu vytvářela kategorie „kazatelů“, kteří požívali velké vážnosti a časem se jim dostalo zvláštních výsad, především vzhledem k účasti na kapitulách. Takto byla laikům v řádu už brzo znemožněna kazatelská činnost, stejně jako prostým kněžím, kteří neměli potřebné vědomosti, aby si mohli činit nárok na kazatelský patent. Protože takto kázání bylo vyhrazeno studovaným, dostala kázání časem sloh, jaký velmi připomínal scholastická čtení na universitách. I v tomto ohledu se budou jednou reformní hnutí vracet k původní jednoduchosti: „Krátkou řečí hlásat nepravosti i ctnosti, tresty i nebeskou nádheru“, jak svatý František napsal v řeholi.
První z velkých kazatelů z řádu menších bratří byl svatý Antonín Paduánský, který v méně než deseti letech svojí jedinečně působivou výmluvností přivedl na kolena celou Itálii a jižní Francii. Měl často na 30 tisíc posluchačů. Itálie ve 13. století kromě toho poznala kazatele: Rainald z Arezza (+ 1252), Bonaventura z Isea (+ 1260), Benvenut z Modeny, Tomáš z Pavie (+ kolem 1282), Servasanctus z Faenzy (+ 1300). Francie měla tato jména: Vilém de Cordelles (+ 1241), Hugo de Digne (+ kolem 1255), Odo Rigaud (+ 1275), Gilbert z Tournai (+ 1284), Eustach z Arrasu (+ 1291). V Německu působili: Bertold z Řezna (+ 1272), nejslavnější německý lidový kazatel ve středověku, který kolem sebe vídal shromážděných až 50 tisíc posluchačů, a jeho žák Konrád ze Saska (+ 1279) a Ludvík Sasský. V Anglii kázal Haymo z Favershamu (+ 1243) a Rudolf de la Rose. Ve 14. století jsou již kazatelé s velkou vážností vzácní, odhlédneme-li od kardinála Bertranda de La Tour (+ 1332) a tu a tam některého kazatele v Porýní. Většina těchto velkých kazatelů byli současně profesoři teologie a zanechali latinské sbírky kázání, které našly široké rozšíření. Někteří z nich sepsali ještě teoretická pojednání o homiletice neboli Artes praedicandi, jak je známo od Jana de la Rochelle (+ 1245), Jana Wallensise (+ kolem 1285), Franze z Fabriana (+ 1322), Landulfa Caraccioly z Neapole (+ 1351), Astatia de Saint Colombe (+ 1368) a Franze Eiximenise [7].
Na druhé straně koncem 13. a ve 14. století byly velmi oblíbené encyklopedické knihy hledací, ukazatelé, které pod titulem jako Summa de exemplis, Tabula exemplorum, Dormi secure atd. poskytovaly obyčejnému kazateli bohatý materiál k teologickým a morálním tématům, názorné příklady, anekdoty, bajky atd. Menší bratři přispěli ve velké míře k rozvoji literatury tohoto druhu. Je možno jmenovat např. již vzpomenutého Servasancta z Faenzy, Mikuláše Biarda (+ 1250), Bartoloměje Anglicuse se svým dílem De proprietatibus rerum, anonymní skladatel díla Tabula exemplorum secundum ordinem alphabeti, a autor díla Speculum Laicorum.
15. století můžeme považovat za zlatý věk františkánského kazatelství. Renesanční Itálie nacházela v čistě evangelních, ale proto ne neméně vysoké úrovni stojících kázáních observantů rozhodující protiváhu k pohanskému směru, který vycházel z vysokých společenských vrstev. Jako kdysi svatý František v době počínající nezávislosti měst, tak dovedli také tito světci, kteří stáli stejně blízko lidu jako šlechtě, ztotožnit se s onou vykolejenou společností italských republik, pyšnou na dosažené bohatství, a zavázat ji k tomu, aby přechovávali křesťanský smysl života. Celá města byla obrácena jedním jediným z oněch hlasatelů a poslů spravedlnosti nebo milosrdenství.
Otec a mistr tohoto nového kazatelského umění je svatý Bernhardin ze Sieny (+1444). Jemu patří zásluha, že vytáhl observanty z jejich pousteven , aby křesťanskému lidu rozdávali poklady, které v modlitbě nashromáždili. Celá Itálie se cítila být dotčena kouzlem a silou jeho slova. Jeho káhání, proslovená lidovou řečí a těsnopisem zachycená představují v dějinách homiletiky jedinečnost. Jeden z jeho současníků byl Albert ze Sartesna (+ 1450), který byl zván „králem kazatelů“. Tak jako Bernhardin, byl nucen kázat na veřejných prostranstvích, neboť nebylo takového kostela, který by pojal 50 nebo 60 tisíc posluchačů. Srovnatelnou, ale daleko více sálající lidovostí byl obdařen svatý Jan Kapistrán (+ 1456), který kázal v Itálii, Francii, Německu, Rakousku, v Čechách, Uhrách a v Dalmácii. Z pověření Svatého stolce plnil důležitá poslání a byl vůdcem v boji proti husitům a Turkům. Jemu je třeba děkovat za vítězství u Bělehradu nad Turky, vedenými Mohamedem II. v roce 1456. Poslední ze čtyř sloupů observance“ je svatý Jakub z Marky (+ 1476), jehož působnost sahala od Itálie po celé střední Evropě, ba až do Norska a Dánska, kde nalezl ještě část obyvatel v modlářství.
Vedle těchto velikánů nechť jsou ještě vzpomenuti:blahoslavený Herkulan z Piegara (+ 1451), Antonius z Rimini (+ 1459), Antonius z Bitonta (+ 1456), blahoslavený Pacifik z Cerana (+ 1482), Bernhardin z Feltre (+1494), blahoslavený Markus z Montegalla (+ 1496), Dominik z Leonessy (+ 1497), Bernhardin z Bustis (+1513) a konventuálové Robert z Lecce (+1495), a Lorenc Vilém Travesari (+ 1503). Mimo Itálii:Jan z Werdenu (+ 1437), skladatel velmi rozšířeného Dormi secure, Jan Brugmann (+ 1473), Štefan Brulefer (+ 1497), Oliver Mailard (+ 1502), Stephan Fridolin (+ 1498), Michael Menot (+ 1518), Thomas Illyricus (+ 1528), a blahoslavení Poláci Simon z Lipnice (+ 1482), Jan z Dukly (+ 1484) a Ladislav Gielniova (+ 1505).
S kazatelskou činností byl v řádu vždy spojen úřad zpovědníka. Pokud ovšem ještě nebylo klášterních kostelů, kde by se volně mohly vykonávat bohoslužby, byla tato služba věřícím velmi omezena, neboť podle církevního práva byla mnichům zakázána. 4. lateránský koncil (1215) učinil plnou moc absoluce výhradně právem proprius sacerdos, tzn. pro světské lidi to byl farář. První papežská bula, která přiznávala menším bratrům právo zpovídat, pochází z roku 1237, ačkoliv tak činili již předtím. Papežové podporovali mendikanty v tomto právu proti stále trvajícímu odporu farního kléru. Konečně dal Bonifác III. bulou Super cathedram této pastýřské činnosti členů řádu církevně právní podobu. Tak se stalo udílení svátosti pokání jedním z hlavních zaměstnání bratrských kněží. Od roku 1492 předepisovaly konstituce pro zpovídání světských lidí věk 30 let a zvláštní povolení od provinciála, které bylo podmíněno přísnou zkouškou z morální teologie [8].
Řád svatého Františka byl mimořádně sociálně zaměřen již svým původem a charakteristickými vlastnostmi svého poslání ve světě. Menší bratr žije uprostřed lidu, sdílí s ním jeho životní podmínky a vnímá jeho duchovní i časnou nouzi [9].
13. století bylo dobou sociálních nepokojů, zvláště ve středomořských zemích v Evropě. Po feudalismu následovala městská společnost, vedená měšťanstvem, která utlačovala sociálně slabší vrstvy ještě víc, než předchozí zeměpáni. Nahromadění obyvatel ve městě mělo za následek větší přírůstek žebráků, tělesně postižených, nezaměstnaných, kteří byli odkázáni jedině a pouze na křesťanskou lásku k bližnímu. Ve 14. století se rozvíjely řemeslné cechy a tím se poněkud zmenšily sociální problémy, také v souvislosti se zmenšením počtu obyvatel. Zostřily se však opět v 15. století, když došlo k novému rozmachu námořního obchodu a peníze získali na významu jako kapitál a prostředek zištné spekulace.
Nejlepší formu františkánského vlivu na společnost představují kajícní bratři žijící ve světě, zvaní také třetím řádem. Menší bratři však nakládají sami s přímými prostředky, aby se dali do služeb všech sociálních vrstev v duchu „minoritas“.
Typickým znakem tohoto období je vytváření řemeslnických společenství, cechů., který nabízel řešení pro sjednocování výroby, jako pomoc proti riziku spekulace a konkurenci. Menší bratři dovedli vtisknout tomuto sjednocování pečeť křesťanských bratrstev, i v samotných jejich oficiálních názvech, dát ji duchovní zaměření, které propůjčilo náboženskému životu ve městech novou tvářnost. CV budoucnu budou chodit vedle kléru a měšťanských stavů v procesích také cechy nebo bratrstva se svými standartami a svatými patrony.
Sociální apoštolát menších bratří, i když v poněkud jiném smyslu, představoval často mírového činitele mezi knížaty a jejich leníky, mezi různými znesvářenými městy a ve stranických bojích ve městech. Abychom se zmínili jenom o těch, kteří plnili mírové poslání na nejvyšší úrovni, uveďme generálního ministra Jana Parenti, který v roce 1231 byl poslán papežem Řehořem IX. do Florencie, aby tam obnovil svornost; uveďme Jeronýma z Assisi, také generálního ministra, který za Jana XXI. Vyjednával o míru mezi Francií a Kastilií; kardinála Matěje z Aquasparta, který byl odeslán Bonifácem VIII. do Toskánska; kardinála Gentilis z Montefiore († 1312), který na počátku 14. století plnil diplomatické poslání v Uhrách; řádového generála Jana Mincio z Morrovalle († 1312), který v roce 1298, spolu s generálem dominikánů, byl pověřen, aby zprostředkoval mír mezi Francií, Anglií a Flandry; již zmíněného Bertranda de La Tour, který roku 1318 jako legát Jana XXII. jednal ve stejném sporném případě; Paulina z Benátek († 1344), vyslance benátské republiky u krále neapolského v letech 1314-1316 a papežova zmocněnce pro jednání s právě touto republikou; (roku 1322); Tomáše z Frighana (+1381), který roku 1372 byl Řehořem IX. pověřován různými mírovými jednáními v Janově, Miláně, v Uhrách, Rakousku a v Benátkách; Ludvíka Donatiho z Benátek (+ 1386), který byl 1379 Urbanem VI. poslán
Na uherský a benátský dvůr jako mírový vyjednavatel; Petra Philarga z Candie (+1410), který 1392 na prosby milánského vládce jednal o míru mezi Benátkami a Florencií, a roku 1393 jeho jménem vyřizoval vzkaz v Čechách.
Kromě almužen, které byly denně u klášterní brány udíleny chudým, zaslouží si zmínky další charitativní iniciativy: péče o malomocné, které se svatý František tolik věnoval, starost o morem nakažené a různá dobročinná zařízení, jako azyly a nemocnice, které byly založeny menšími bratry a obyčejně svěřovány terciářům V této souvislosti je třeba jmenovat Rainera z Perugie (+ asi 1275), který založil mnohá dobročinná bratrstva a jednu nemocnici; Petra z Assisi (+ 1349), kterému Benátky děkují za zřízení tří dětských útulků; svatého Jana Kapistrána, jehož jméno je spojeno s nemocnicí Santa Maria della Scala a se Společenstvem lásky v Miláně; Michael z Carcana (+1484), organizátor velkých nemocnic v Miláně a Como, v Piacenze, Benátkách a Cremě; František Jiménez de Cisneros (+1517), zakladatel celé řady děl milosrdenství na podporování vdov, sirotků a nemocných. Ve Feltre 1499 a ve Veroně 1503 byla založena Společnost Jména Ježíšova, ještě dříve než vznikla Oratoria Božské lásky.
Velcí kazatelé observance v 15. století se nespokojovali tím, že na svých cestách zakládali charitativní instituce, ale bez obav pranýřovali se vší otevřeností zločiny mocných na bezbranném lidu a jeho vykořisťování lichváři, jak to svého času činili již svatý Antonius a Berthold z Řezna. Právě v této oblasti si získali obzvláštní zásluhy.
Již koncem 14. století pojednával Vilém z Cremony (+1402) s realistickým pohledem téma o půjčkách a úrocích. Zcela specificky sociální bylo dílo zastavárny (montes pietatis), které byly zřízeny pro potírání lichvaření; zde se půjčovaly peníze na zástavu. Lichva byla skutečně nejpohodlnější a nejlehčí cesta spekulace – na škodu chudých a k užitku nového peněžního hospodářství.
Zakladatelem těchto zastaváren je snad Dominik z Leonessy (+1497), který zřídil první „mons pietatis“ 1458 v Ascoli. Nejhorlivějším šiřitelem takových zastaváren byl Bernhardi z Feltre (+1494). Pak následovaly domy toho druhu v Perugii (1462), v Orvietu (1463), Gubbiu (1463), v Terni (1464), v Borgo San Sepolcro (1466), v Amelii (1470), v Miláně (1486), Veroně (1490) – všechno to byla díla observantů – kazatelů.
Tato iniciativa vyvolala silnou opozici, především ze strany židovských půjčovatelů, kteří tím byli nejtíže postiženi. Michael z Carcana, horlivý šiřitel „montes pietatis“, byl dvakrát z Milána vyhnán a silně pronásledován. Na druhé straně byli menší bratři potíráni školními moralisty, zvláště z dominikánského a augustiánského řádu, kteří napadali zřizování zastaváren pro malý úrokový výnos. Zastávali teorii, že každá půjčka na úrok je lichva a je proti evangeliu. Menší bratři obhajovali tento úrok nezištností zařízení a důvěrou těch, kteří je vyhledávali: zřízenci museli být placeni a bylo třeba vzít do úvahy riziko.
Podobnému účelu sloužily montex frumentarii, veřejné obilní sýpky, které měly chránit malé rolníky v případě neúrody a před vykupovači obilí [10].
[1] I. Rodriguez, Orígenes históricos de la exención de los religiosos, in: Rev. Esp. Der. Can. 10 (1955) 583-608; 11 (1956) 243-271.
[2] H. Holzapfel, Geschichte, 210-214. F. D. Sessevalle, Histoire II 221-444. – U. Betti, I cardinali dell Ordine dei frati minori, Řím 1963. – R. Ritzler, I cardinali e i papi dei frati minori conventuali, in: MF 71 (1971) 3-77.
[3] Octavianus a Rieden, De sodalium franciscalium in concilio oecumenico Lugdunensi scundo parando et celebrando promeritis, in: CF 32 (1962) 122-147.
[4] H. Holzapfel, Geschichte, 210-214. – F. Delorme, Documenta de praedicatione Cruciatae saec. XIII per frares minores, in: AFH 9 (1916) 99-217. – L. Pisanu, L´attivita politica d´Inocenzo IV e i francescani (1243-1254), Řím 1957. – G. Mollat, Grégoire XI et les Freres Mineurs, in AFH 56 (1963) 463-466. Srov.. AFH 48 (1955) 52-72; 55 (1962) 531-523.
[5] Srov. mariano d´Alatri, L´Inquisizione francescana nell´Italia centrale nel secolo XIII, in: CF 22 (1952) 225-250; 23 (1953) 51-165. Inquisitori veneti del duecento, in: CF 30 (1960) 398-432. Nuove notizie sull´Inquisizione toscana nel duecento, in: CF 31 (1961) 637-644.
[6] O. Zawart, The history of franciscan preaching and of franciscan preachers, New York 1927. – Bonaventura a Mehr, De historia praedicationis, praesertim in ordine Fr.Min.Capucinorum, scientifica pervestigatio, in: CF 11 (1941) 373-422; 12 (1942) 5-40. O nových příspěvcích k dějinám kázání v období před Tridentem, in: CF 18 )1948) 245-258. – B. Belluco, De sacra praedicatione in Ordine Fratrum Minorum, Řím 1956. – Predicazione francescana dagli inizi al quatrocento, in: Picenum Seraphicum 10 (1973) 7-195.
[7] H. Caplan, Mediaeval „Artes praedicandi“, New York 1934. – Th. M. Charland, „Artes praedicandi“. Contribution a l´histoirede la rhétorique au moyen age, Paříž 1936.
[8] Sisinio m. da Romallo, Il ministro della confessione nei primordi dell´ordine francescano in relazione ai diritti parrocchiali, Milán 1949. – D. Soliman, Il ministro della confessione nella legislazione dei frati minori, Řím 1964.
[9] L. Dubois, Saint Francis of Assisi social reformer, New York 1906. – H. Roggen, Die Lebensform des heiligen Franziskus von Assisi in ihrem Vehältnis zur feudalen und bürgerlichen Gesellschaft Italiens, Mnichov 1965.
[10] Ludovic de Besse, Le b. Bernardin de Feltre et son ceuvre, 2 sv., Tours-Paříž 1902. – A. Ghinato, Studi e documenti intorno ai primitivi Monti di Pieta, 6 sv., Řím 1960-1963. – G. Barbieri, Il beato Bernardino da Feltre nella storia sociale del Rinascimento, Milán 1962. – S. Majarelli – U. Nicolini, Il Monte dei Poveri di Perugia. Periodo delle origini (1462-1474), Perugia 1962. – P. Compostella, Il Mondei francescani nel Quattrocento, in: Picenum Seraphicum 9 (1972) 7-332. V. Meneghin, Bernardino da Feltre e i monti di Pieta, Vicenza 1974.
|
|
|
||
 |
|||