|
|
|
|
Uvedli jsme již důvody, které přivodily nejdůležitější změny ve vnitřní výstavbě řádu; nyní pouze načrtneme jeho hierarchickou strukturu.
Úřad kardinála protektora vyrostl z přátelství mezi Františkem a kardinálem Hugolinem, a také z nutnosti, aby při vnitřních sporech mělo bratrstvo pevnou oporu v římské kurii. Pro svatého zakladatele byl kromě toho zárukou neotřesitelné příchylnosti k apoštolskému stolci a novější ochranou v situacích, které se mohly stát nebezpečné. Postoupil mu práva „ochránce, korektora a vůdce celého bratrstva“.
Podle řehole musel mít vždy řád papežem jmenovaného kardinála protektora. Obyčejně byl jmenován některý z předních členů Svatého kolegia; čtyři z nich se později stali nositeli tiáry: Řehoř IX., Alexandr IV., Mikuláš III. a Julius II.
Nejasnost v plných mocích a některé mimořádné zásahy na základě papežských zvláštních oprávněních vedly často k tomu, že kardinál protektor překročil svoji příslušnost. Bylo proto vydána bula Řehoře XI. 23.5. 1373, která omezovala jeho autoritu na tři případy: 1. Jestliže se řád vzdálil z poslušnosti Svatého stolce; 2. Jestliže řád kolísal v katolické víře; 3. Jestliže řád odpadl od zachovávání řehole. V žádném případě se protektor neměl vměšovat do nařízení kapituly nebo generálního ministra, ani do záležitostí vnitřní disciplíny řádu. Tyto normy byly později obnoveny Sixtem IV. a Juliem II.
Podle doslovného znění řehole to byl úřad „ministra a služebníka celého bratrského společenství“ na doživotí, jeho volba se konala při kapitule o svatodušních svátcích. Provinční ministři a kustodi měli povinnost ho sesadit, jestliže ho nepovažovali za vhodného nebo způsobilého. Jeho moc však byla vlastně absolutní, protože možnost, že by řád mohl zasáhnout při zneužití nejvyšší moci, byla uvedena vniveč tím, že právo svolávat kapitulu bylo vyhrazeno výlučně generálními ministrovi.
Byly to zkušenosti ze způsobu vlády bratra Eliáše, které na kapitule roku 1239 vyléčily řád navždy z absolutismu. V budoucnosti měla být autorita generálního ministra omezena generální kapitulou jako jedinou zákonodárnou mocí, a všeobecnými konstitucemi. On sám už nemohl ze své moci jmenovat a sesazovat provinční představené. Podržel právo svolávat generální kapitulu v pevně stanovených termínech, bdít nad jejím průběhem, a právo visitovat celý řád buď sám nebo prostřednictvím vizitátorů, kteří museli být jmenováni kapitulou každé tři roky. Od roku 1506 bylo jeho úřední období zkráceno papežskou bulou na tři roky, mohl však být znovu zvolen na další triennium; Lev X. prodloužil jeho úřední období na šest let.
Při vykonávání své funkce mohl si generál volit svoje spolupracovníky a rádce. Teprve od roku 1337 určovala kapitula dva stálé rádce, jednoho pro cismontánní rodinu, druhého pro ultramontánní. Konstituce Martina V. připojili ještě jednoho skriptora neboli sekretáře.
Jestliže se úřad generálního ministra uprázdnil, vedl řád až do následující kapituly generální vikář, který byl volen provinciálem, v jehož úřední oblasti se generál narodil, a dvěma sousedními provinciály. Tak to nařídila generální kapitula z roku 1285. Ale od roku 1288 byl generální vikář jmenován Apoštolským stolcem nebo kardinálem protektorem.
Velký význam měl úřad generálního prokurátora, který zastupoval řád u papežské kurie. Tento úřad vznikla už v polovině 13. století. Jmenování příslušelo generální kapitule; ale od roku 1379 bylo toto právo vyhrazeno generálnímu ministrovi. Pro cismontánní nebo ultramontánní rodinu, které prokurátor nepříslušel, byl jmenován takzvaný socius, který byl v 15. století postaven zcela na roveň prokurátorovi [1].
Má svůj původ ve shromážděních, na kterých se v raných dobách bratrského společenství scházeli všichni bratři se svatým Františkem, zpočátku dvakrát ročně, později většinou jen na svatodušní svátky. Účastnili se všichni , i novicové, ale jejich prvotní smysl a účel byl v tom, udržet vnitřní soudržnost bratrského společenství, stále putujícího, a obnovit povědomí společného ideálu. V roce 1221 bylo rozhodnuto omezit tato rodinná setkání na regionální společenstva bratří. Měla se konat jednou za rok kolem jejich ministra. Svatodušní kapitula naproti tomu se měla konat každé tři roky za účasti ministrů všech provincií v Porciunkule, kapitula italských provincií se měla konat každým rokem, pokud generální ministr nerozhodl jinak. Roku 1223 stanovila řehole, že generální ministr svolá kapitulu tam, kam se mu bude zdát přiměřené, a sice každé tři roky „nebo ve větším či menším časovém odstupu, jak uzná za vhodně“.
Ještě za života svatého Františka byla generální kapitula nejvyšší autoritou v řádu a měla zákonodárnou moc [2]. Narbonnské konstituce přijaly roku 1240 kategorické prohlášení: „Generální kapitula má v řádu nejvyšší moc“ [3]. Pokud nebyl nějaký mimořádný důvod, který by opravňoval zásah papežův nebo kardinála protektora, konaly se generální kapituly od roku 1239 pravidelně každé tři roky, od rozhodnutí Jana z Parmy střídavě v cismontánní nebo ultramontánní rodině; v 15. století toto střídání ustalo.
V napodobení dominikánského řádu byla snaha roku 1239 zavést tak zvanou kapitulu definitorů, která se měla konat ze zástupců podrobených s vyloučením představených. V každém trienniu se měla konat dvakrát, totiž v těch letech, kdy se nekonala žádná kapitula superiorů. Ale tato instituce nezdomácněla. Jedna se konala poprvé a naposledy roku 1241 [4]. Aby byla umožněna účast širší základny, než jen provinčních ministrů a kustodů, o kterých výslovně řehole hovoří, účastnili se na generální kapitule také diskréti, kteří byli v každé provincii svobodně zvoleni. Byli potom tři zástupci z každé provincie: provinční ministr, custos custodum jako představitel všech kustodů, a diskréti, který byl volen na provinční kapitule. Diskréti se nezúčastnili volby generálního ministra. Ke kapitulárům v přísném slova smyslu přistupovali potom ještě další, které mohl pozvat generální ministr jako svoje rádce, nebo aby se zúčastnili akademické disputace u příležitosti kapituly, která tím nabyla slavnostnějšího rázu. Byly kapituly, na kterých se sešlo tři až pět tisíc řádových lidí. Aby se mohly pokrýt příliš velké výlohy, byli vyhledáváni mezi spřátelenými knížaty nebo církevními hodnostáři ochránci kapituly, nebo byly vyhlašovány mimořádné odpustky. Průběh generální kapituly byl narbonnskými konstitucemi z roku 1260 přesně upraven. Schůze začala tzv. syndicatio ministri generalis, ke které se scházeli pouze ministři a kustodi v uzavřeném konkláve; dozor měl kvardián kapitulního konventu; nedostali žádné jídlo až do potvrzení generála nebo až do volby jeho nástupce, bylo-li rozhodnuto o jeho sesazení [5]. Pro zvolení byla potřebná absolutní většina hlasů, které byly odevzdávány skrutátorům ústně, avšak tajně. Stejným způsobem se zjišťovala absolutní většina při jiných projednávaných záležitostech v kapitule, pro zřízení nebo rozdělení provincie byla však potřebná dvoutřetinová většina.
Zpočátku jednali o řádových traktandech definitoři kapituly, tzn. ministři a diskréti. Později byly pro různé záležitosti vytvořeny vlastní komise, jejichž členové se nazývali auditoři nebo ordinátoři. Od koncilu v Kostnici měli observanti také svoje vlastní generální kapituly, a sice každá rodina odděleně; v cismontánní rodině byla jejich oprávnění omezenější než v ultramontánních. Společně s konventuály konali později tzv. „velké kapituly“ (capitulum generalissimum). V letech 1430 až 1517 jich bylo jen šest [6].
Jakmile byl jednou řád rozdělen na provincie, měla být každá z nich podle úmyslu zakladatele pokračováním původního bratrského společenství; ona měla být základní jednotkou, do které byli bratři osobně rozděleni, nikoli místní společenstva. Proto nařizovala řehole, že na ročních kapitulách mají být přítomni všichni bratři. Ale už v roce 1239 byla dána provinčním kapitulám reprezentativní struktura. Konaly se každé tři roky. Hlasovací právo na nich měli kustodi, dále diskréti, vyslaní z každého společenství, a malý počet bratří, které provinciál zvlášť pozval. Často se jich zúčastňovali také kvardiáni, magistři teologie a kazatelé.
Jako na generálních kapitulách projednávali také zde kapitulní definitoři různé záležitosti, potom je projednávali také auditoři v komisích. Jenom potvrzení provinciálních statut příslušelo plenu kapituly. Provinční kapituly měly demokratičtější charakter než generální kapitula, neboť většina účastníků byla svobodně zvolená společenstvími. Dále měla kapitula po celou dobu svého trvání prostřednictvím čtyř kapitulních definitorů nad provinciálem. Ti museli provést syndictio provinciálních ministrů. Kapitula ho mohla sesadit a zvolit někoho jiného na jeho místo. Toho potom potvrzoval generální ministr.
Zpočátku byl úřad provinciála volně propůjčován generálním ministrem. Měl plnou moc rozdělovat bratry v rozsahu provincie, přijímat novice a vizitovat a svolávat kapitulu. Řehole z roku 1221 mu kromě toho dávala právo potvrzovat kazatele, ale řehole z roku 1223 vyhradila toto právo generálnímu ministrovi. Roku 1240 bylo toto právo Řehořem IX. znovu přiřčeno provinciálům. Provinciál zůstával neomezeně ve svém úřadě, tak jako generál, dokud neztratil důvěru, nebo nezasáhla generální kapitula, nebo dokud ho nevyzval generální ministr, aby svůj úřad složil. Roku 1405 nařídil Inocenc VII., aby všichni provinciálové, kteří jsou ve svém úřadě déle než deset let, byli vyvázáni ze své funkce, a aby napříště nikdo nemohl zrůstat ve svém úřade více než šest let bez dispense Svatého stolce; toto nařízení bylo obnoveno Řehořem XII. a Eugenem IV. Koncem 15. století byla snaha omezit trvání provincialátu na tři roky, ba dokonce je měnit každým rokem. Ale u konventuálů trval provincialát až do 1517 všeobecně doživotně. Provinciál měl k ruce pomocníka (socius discretus) a písaře (scriptor).
U observantů trvala tendence úřad zkracovat. Podle statut svatého Jana Kapistrána se měla konat vikariátní kapitula každého roku; provinční vikář se měl na ní zřeknout svého úřadu, mohl ale po tři po sobě následující roky být vždy znovu potvrzen. Kapituly se zúčastnili se stejným právem kvardiáni a diskréti jednotlivých domů. V ultramontánních rodinách připojili v roce 1470 k obyčeji vikariátů řád kapituly, ale dobu vlády provinciálů omezili na tři roky. V tomto ohledu byla praxe u obou rodin observantů značně odlišná.
Kustodie, z kterých se skládaly provincie, byly vedeny kustodem, což byla instituce obsažená již v řeholi z roku 1223. Kustodi měli právo vizitovat konventy své jurisdikce z autority provinciála. Zpočátku mohli dokonce sami jmenovat a sesazovat kvardiány. Význam kustodům, kteří zpravidla jsou stavěni na roveň ministrům, stále více upadala, až ztratili roku 1230 právo osobní účasti na generální kapitule, roku 1239 ztratili právo jmenovat kvardiány a později také právo pořádat schůze kustodijních kapitul. Zpočátku byli jmenováni generálním nebo provinčním ministrem, později byli voleni jejich podřízenými, potom byli voleni na provinčních kapitulách. V tomto ohledu nebyla v různých provinciích shoda, ani v ohledu jejich pravomocí, aspoň u observantů. Obecně panovala v ultramontánní provinciích, které byly rozšířenější a různorodější, tendence rozmnožovat počet kustodií [7].
Řehole nehovoří o představených domu, neboť v roce 1223 ještě nebylo místních komunit ve vlastním smyslu slova. V Testamentu však hovoří svatý František o domech a kostelech, kde bydlí bratři, a používá slovo kvardián pro označení bezprostředního představeného skupiny bratří. Je to lidové označení, které odpovídá latinskému slovu custos. Za života zakladatele nebylo užívání pojmů ministr, kustos a kvardián přesně rozlišováno; nakonec ale to poslední označovalo místního představeného. V protikladu k tomu, co se dálo s kustody, význam kvardiánů ve 13. století stále více narůstal současně s tím, jak stoupala úroveň místních společenstev. Zpočátku mohl tuto funkci vykonávat každý člen řádu. Roku 1239 byla vyhrazena klerikům; 1260 se jí dostalo důstojnosti prelátské, a byla spojena s péčí o duši podřízených. Kvardián měl po boku „radu diskrétů“.
Domy byly podle svého významu rozděleny na generální konventy, jako napři. V Assisi, v Paříži a dům generální kurie, jehož kvardián byl podřízen přímo generálovi; dále na loca conventualia, která musela mít aspoň 13 bratří (12 podle barcelonské konstituce), a na loca non conventualia s nepatrným počtem členů. Tato poslední nebyla vedena kvardiánem, nýbrž předsedou nebo vikářem (Präses), který byl podřízen příslušnému kvardiánu.
Roku 1239 bylo nařízeno, že kvardiáni mají být voleni bratříci ze svých konventů; ale od roku 1242 náleželo jejich jmenování provinční kapitule, při nejmenším pro konventy ve vlastním smyslu slova. Benediktinské konstituce (1337) předpisují ustanovování kvardiánů demokratickou volbou. Ačkoli řád dosáhl zrušení této novoty, která škodila míru a observanci ve společenstvích, setrvávala ve většině konventuálních provinciích nadále.
Výsledkem této tendence k napodobování starých monastických řádů, Benediktem XII. velmi podporované, bylo narůstající přibližování ke stabilitas loci, což bylo charakteristické pro konventualismus. Hovořilo se o conventus nativus, jako o konventu, do kterého člen řádu vstoupil, jako též o exkardinaci a inkardinaci. V mnoha provinciích se členové řádu domnívali, že mají právo na to, aby nebyli přesazování do konventu, ke kterému byly přidruženi. Proti této appropriatio locorum bojovaly kapituly dlouho, především spirituálové, později observanti [8].
U cismontánních observantů byli kvardiáni jmenováni vždy na provinčních kapitulách; naproti tomu v ultramontánních rodinách nadále volili, jak to bylo předepsáno konstitucemi barcelonskými (1451), i když ve většině provincií od volby postupně ustupovali. Pro kvardiány nebylo stanoveno nějaké funkční období. Observanti je omezovali na tři roky, mohlo však být bez ohraničení prodlužováno.
Byla též konventní kapitula, která měla právo syndicatio guardiani a právo volbu diskrétů pro provinční a kustodijní kapituly. Zúčastnili se jí všichni bratři přes dvacet let. Časem se opět upustilo od zvyku přezkoumávat způsob jednání kvardiána a výsledek sdělovat kapitule [9]. O lokální kapitule jako o místu bratrských setkání se bude hovořit v následující kapitole.
[1] H. Holzapfel, Geschichte, 176-182. M. J. Grajexski, The Supreme Moderator of clerical exempt Relogious institutes, Washington 1957, 44-50. – R. B. Brooke, Early Franciskan governement, Cambridge 1959.
[2] Srov. K. Esser, Anfänge und ursprüngliche Zielsetzung des Ordens der Minderbrüder, Leiden 1966, 81-96.
[3] S. Bonaventurae Opera, VIII 450a; AFH 34 )1941) 38.
[4] Gratien de Paris, Historia de la fundación y evolución 147 n.
[5] Zdá se, že svatý Bonaventura navrhl tentýž systém konkláve pro papežskou volbu roku 1270, kterou potom Řehoř X. definitivně zavedl roku 1247. T. Ortolan Conclave, in:Dict. Théol. Cath. III 708 n.
[6] H. Holzapfel, Geschichte, 182-187. – Marinus a Neukirchen, De capitulo generali in primo ordine seraphico, Řím 1952.
[7] H. Holzapfel, Geschichte, 187-196. – F. Capobianco. De corpore electivo in capitulo provinciali apud fratres minores. Dissertatio historico-iutidica, Nuceriae Sup. 1940. – B. Koltner, De iuribus ministri provincialis in Ordine fratrum minorum asque ad Annum 1517, Řím 1961. – R. Jara, De custodia officio in Ordine fratrum minorum asque ad annum 1517, Řím 1965.
[8] Srov.. Lazarus ab Aspurz, (Communitas franciscalis) Communitatis franciscalis evolutio historica, in: Laurentianum 7 (1966) 121-123.
[9] H. Holzapfel, Geschichte, 196-201.
|
|
|
||
 |
|||