|
|
|
|
„Komunita“ ve Vienně zvítězila. Ale věčný konflikt mezi čistým ideálem a skutečnými požadavky života se brzo znovu vynořil a ve 14. – 15. století vzal na sebe znaky boje heroického. Na jedné straně se konečně prosadilo právo na věrné zachovávání řehole, které poznamenalo rozkol řádu, na druhé straně „komunita“ obdržela svoje právní postavení jako umírněný směr. První snahy berou na sebe podobu observance, poslední jsou legalizovány v konventualismu. Není to ostatně výlučný zjev ve františkánském řádu, ale od 14. století jev společný všem řádům, podobně jako v jejich počátku.
„Observanti“ jsou v rané renesanci přívrženci návratu k původní horlivosti instituce, milují samotu, rozjímání, přísný život, chudobu, prostotu staveb a v liturgických slavnostech. „Konventuálové“ jsou obyvateli prostorných budov, ve kterých slavnostní a uspořádaný rytmus společného života – conventus – představuje jednu z hlavních hodnot; souhlasí s právně odůvodněným zmírněním, podle kterého složili svoje řádové sliby, odmítají novosti a přehnanou horlivost a mají za to, že zásadní věrnost ideálu a opravdová služba církvi spočívá v přísné monastické disciplíně [1].
Nejnebezpečnější roky pro Františkův řád byly kolem roku 1313, kdy se řád jako celek postavil proti papežovi. Minulé různice a závisti mimo řád a v menších bratrech samotných vznikla postoj jakési žádostivé pýchy, která byla v naprostém protikladu s jejich jménem. Dokud papežové stáli na jejich straně, bylo dobře. Avšak Jan XXII., svérázný člověk a přítel zchytralých diskusí, nesdílel oficiální ideologii řádu.
V polemice se spirituály se nediskutovalo o základech františkánské chudoby, ale o jejím praktickém uplatňování. Oba dva tábory pokládaly za nezvratitelné, že z řehole vyplývá, že řád nemůže jako takový mít žádná vlastnická práva, ačkoli zakladatel nikdy na nějaký takový právnický důsledek ani nepomyslel.
Zatím co radikálům šlo o radikální závazek k chudému životu – usus pauper – viděla „komunita“ chudobu v absenci vlastnického práva na majetek – vivere de non proprio -, ačkoli mohla užívat majetku kolem sebe podle libosti. Sola abdicatio dominii facit pauperem (pouze zřeknutí se vlastnického práva učiní někoho chudým), pravil Mikuláš z Lyry, světlo mezi teology, během disputace v Avignonu ve svém dobrozdání [2].
Když protivníci tohoto pojetí v řádu byli umlčeni, přišla chvíle ospravedlnit se i navenek. Mnozí nenacházeli pro tuto zchytralost žádný podklad v evangeliu. Srážce se nedalo zabránit. V roce 1321 byla v Narbonne odmítnuta poučka jednoho pikharta o chudobě Kristově a apoštolů, neboť totiž „nevlastnili nic ani společně ani osobně“. Menší bratři vznesli námitku proti inkvisitorovi z dominikánského řádu. Jan XXII. zasáhla prohlásil, že pojetí chudoby u menších bratří je absurdní. Zároveň prohlásil, že Apoštolský stolec nepřijímá statky řádu za vlastní. Důsledek toho prý je zákaz dosazovat jménem papeže nuncie nebo syndiky. Generální kapitula, shromážděná v roce 1322 v Perugii předvídala rozhodnutí papežovo a vydala prohlášení, určené všem věřícím křesťanům. Ujišťovala, že poučka, podle které Kristus ani apoštolové nic nevlastnili ani společně ani osobně není kacířská, spíše je katolická a zcela v souladu s učením římské církve. Kromě tohoto manifestu pro veřejnost poslala kapitula psaní papežovi [3].
Jan XXII. vyhlásil v konstituci Ad conditorem (8. prosince 1322), že podstata evangelické dokonalosti spočívá v lásce; zřeknutí se časných statků je předpokladem lásky; nic nepomůže, jestliže se někdo zřekne statků, ale dále o ně pečuje. Menší bratři, kteří odmítají vlastnické právo, ve skutečnosti prý propadli hrabivosti víc než jiní mendikanti. Ba toto zdánlivé zřeknutí se prý je vedlo k tomu, že se pyšně holedbají svojí nejvyšší chudobou. Právní neboli skutečný užitek vlastnického práva protiřečí právu a rozumu. Napříště budou menší bratři stavěni v tomto ohledu na roveň ostatním mendikantům. Papež skončil s tím, že odvolal všechny papežské minulé výklady této otázky [4]. Nová bula z 12. listopadu 1323 odsoudila jako heresi mínění, že Kristus a apoštolové neměli nic vlastního ani osobně ani společně, ale brali z toho jen užitek.
Ze vedení generála Michaela z Ceseny (1316-1328) a hájeni schopným dialektikem Bonagratiem z Bergama zahájil řád konání prosebných dní, aby papež změnil svoje mínění. Nakonec byl prohlášen za kacíře a byli zmobilizováni nejinteligentnější lidé, aby obhajovali tuto tak ceněnou výsadu. Konflikt se ještě zostřil, když v roce 1324 Ludvík Bavorský ve svém sporu s papežem vzal řád pod svoji ochranu. Jako odpověď na to žádal Jan XXII., aby na universitách bylo hlásáno a učeno proti jeho názorům. Řád se zatvrdil ve svém odporu. Michael s Ceseny byl zavolán do Avignonu a tam vystoupil proti papežovi. Ten dal svolat roku 1328 do Bologne generální kapitulu a žádal ji, aby zvolila nového generála. Kapitula však potvrdila opět Michaela z Ceseny, který spolu s Bonagratiem utekl k Ludvíkovi do Bavor. Císař dal nato zvolit menšího bratra Petra z Corvara jako vzdoropapeže (Mikuláše V.). Řád stál pře schizmatem. Jan XXII. exkomunikoval generála a nejvýznamnější vůdce. Vedením řádu pověřil jako generálního vikáře kardinála Bertranda de Turre (+ kolem 1332), jednoho z mála učenců mezi menšími bratry, kteří, stejně jako Alvarus Pelayo, přešli od Jana XXII. na stranu řádu. Na generální kapitule roku 1329 v Paříži, velmi málo obeslané, byl zvolen papežův přítel Gerard Eudes (Odonis) (1329-1342). Vzplála prudká literární polemika, ve které se vyznamenal Vilém Occam svými buřičskými idejemi ve věci papežské moci [5].
Nový generál měl velmi málo pochopení pro františkánský ideál. Předsevzal si, že odstraní řeholní zákaz peněz a, nedbaje na papežská prohlášení, že dá každému provinciálovi plnou moc k dispensi od řehole. Naštěstí byl tento plán zmařen stanoviskem řádu, mnoha knížat a kardinálů. Vzhledem k tomu, že kázeň řádu stále více upadala, mohl mít tento plán špatné následky, i když podle záměru řádového generála mohl velmi dobře uzdravit z panujícího farizejského formalismu, který přivedl řád k tomuto pokořujícímu stavu.
Schisma skončilo podrobením se vzdoropapeže a smrtí náčelníků tohoto odboje: Michaela Ceseny (+ 1342), Bonagratia (+ 1343) a Occama (+ 1347), který předtím oprávněnému generálovi vydal řádovou pečeť. Avšak následky tohoto postoje, který se neslučoval s duchem minority, a velkého pohoršení z tolika sporů uvnitř řádu, na sebe nedaly dlouho čekat. Byl to však pouze jeden díl okolností, které přivodily úpadek řádu ve 14. a 15. století. Vydatně se podílely také vnější vlivy, které způsobily úpadek i jiných náboženských institucí: stoletá válka (1339-1453); černý mor (1348-1350), který uchvátil řádu dvě třetiny jeho členů [6] a způsobil, že se řádoví lidé, kteří přežili, uchýlili do velkých konventů, které se téměř vyprázdnily. V nich bylo možno po hospodářské stránce pohodlněji žít; zde se zdůrazňoval monastický rytmus na úkor sociální a pastorační činnosti; kandidáti již neprocházeli žádným sítem, protože zde byla snaha dosáhnout co nejdříve předchozí početní stav. K tomu všemu přistoupilo později schizma západní, přinášející zmatek a nekáranost, a nikoli na posledním místě všeobecný rozklad středověkých hodnot, který ohlašoval tzv. „podzim středověku“.
Všude byly opouštěny poustevny a malá „místa“; byly budovány prostorné konventy. Řádům pojednou připadala řehole jako obtížné břemeno. Papež Benedikt XII., cisterciácký mnich, udělil menším bratřím konstituce, které byly více mnišské než františkánské. V nich se na první místo kladlo sborové oficium; bylo zostřeno studium, mlčení, klausura, klášterní kázeň; byla zavedena úplná zdrženlivost od masa; ale o chudobě, zákazu peněz a o jiných poznávacích znameních minoritského života se nemluvilo. Na generální kapitule v Cahors roku 1337 byly vydány benediktinské konstituce, a to k neboli většiny kapitulárů [7]. Roku 1354 řád dosáhl, že narbonnská ustanovení, přizpůsobená ovšem nové době, byla uvedena opět v platnost; tato revize je známa pod jménem Constitutiones Farineriae, neboť tehdejší generál se nazýval Vilém Farinier (1348-1357) [8]. Stále však ještě byl citelný vliv Apoštolské konstituce Jana XXII. o vlastnickém právu. Správa statků zůstala v rukou řádových lidí; použití peněz se nekladly překážky a nevylučovalo se osobní kapesné. Řehoř XI. Se zajímal o reformu františkánského řádu, neboť on sám byl obětí různic uvnitř řádu, zvláště pokud šlo o volbu generálního ministra [9].
Zmatek dosáhl vrcholu v době západního schizmatu (1378-1418), kdy měl řád tolik generálů, kolik bylo „obediencí“, ve které se církev rozštěpila: zpočátku dvě a od roku 1408 tři. Byly dokonce dvě provincie, které byly spravovány dvěma provinciálními ministry, z nichž každý poslouchal jiného papeže. Tak tomu bylo v Janově, Umbrii, Miláně a ve Štrasburku. Přesto všechno si řád zachoval velkou vážnost, což dokazuje skutečnost, že třetí papež, který byl zvolen na koncilu v Pise (1409), byl menší bratr, Petr Philargia, který si zvolil jméno Alexandr V. Na druhé straně byli v různých obediencích významní generálové; někteří z nich podporovali řádového ducha. Koncilu v Kostnici, který ukončil schizma, se zúčastnilo 36 teologů z řad menších bratří. Tento koncil uznal roku 1418 Antonia z Pireta, který již předtím v Pise byl prohlášen za jediného generálního ministra (1405-1421). Od roku 1407 procestoval celou Evropu, aby urychlil zrušení schizmatu. Když se konala generální kapitula roku 1418 v Mantově, byl již celý řád opět sjednocen [10].
Po pontifikátu Jana XXII. vznikaly jako reakce na „konventualismus“ komunit a ze znechucení z obecného zmatku pozvolna v Itálii, ve Španělsku a ve Francii různé skupiny, které usilovaly o plné zachovávání řehole. Kvas spirituálského snažení a jejich idejí o jakési „reformě“ vskrytu stále ještě působil.
Roku 1334 obdržel Jan z Vally (+ 1351) dovolení od generála, aby se čtyřmi druhy se uchýlil do eremitoria (poustevny) v Broglianu, aby tam žili podle řehole bez papežských vysvětlivek. Byla to jiskra, která dala popud k hnutí za návrat k původní prostotě. Mnoho ze starých pousteven bylo opět osídleno. Roku 1350 obdržel Gentilis ze Spoleta (+ 1362) od Klementa VI. Bulu, která dovolovala obyvatelům některých pousteven v Umbrii, aby zachovávali řeholi doslova a do písmene, tak jak ji napsal svatý František. Měli tam žít bez vměšování řádových představených a bylo jim dovoleno přijímat novice.
Oficiální reakce řádu na sebe nenechala dlouho čekat. Roku 1349 upozornil nový generál Vilém Farinier v oběžníku na trojí možnost úpadku, kterému by reforma mohla podlehnout: že přijme odlišnou formu hábitu (jako reakci na šíři, kterou postupně přijímala původní tunika); že se odchýlí od katolické víra (pro styk s těmi prvky, které přicházely od fraticelů); že „komunita“ bude zavržena. To byl nejtěžší bod obžaloby. Proto generál nařídil: „Jestliže by nějaký bratr tvrdil, že uvnitř společenství řádu nemůže zachovávat ducha a literu řehole, má být považován za pronásledovatele řádu, za podvodníka a za skrytého kacíře, a jako takový má být uvězněn [11]. V tom spočívá hlavní příčina konfliktu mezi konventualismem a observancí; byl to spor, který se vlekl téměř po dvě století a vynořoval se při každé nové reformě: na jedné straně si stoupenci návratu k pramenům činili nárok na to, že jsou jedinými interprety zachovávání řehole a ostatní označovali za „laxní“; na druhé straně obhájci stávajícího stavu, kteří byli spokojeni s přizpůsobením, které bylo uzákoněno nejvyšší autoritou. Sympatie vznešenějších vrstev a smýšlení lidu stálo na straně reformovaných. Generální kapitula roku 1354 se vyslovila proti reformnímu hnutí. Gentilis, obžalovaný z kacířství, byl na rozkaz papežského legátka Egidia de Albornoz uvězněn. Roku 1355 Inocenc VI. odvolal povolení svého předchůdce. Tak skončil tento první pokus o reformu nezdarem. Větší úspěch měl pokus Paula Trinciho roku 1368, a to díky podpoře, kterou mu poskytl jeho příbuzný Ugolino dei Trinci, pán Foligna. Byl laickým bratrem a náležel ke skupině Gentila ze Spoleta. Generální ministr Thomas z Frignana (1367-1372) podřídil Paula bezprostředně své pravomoci. Ten se uchýlil do poustevny v Broglianu. A opět se zalidnili ostatní poustevny v Umbrii. Roku 1373 se již 12 domů hlásilo k reformě, které Řehoř XI. Následujícího roku vzal pod svoji ochranu (pro zarputilý odpor provinciálů). Roku 1380 obdržel Paul plné moci jako komisař pro reformované skupiny a dovolení přijímat novice a zřizovat všude nové domy. Nyní poskytli následující generální ministři Paulovi a jeho druhům účinnou podporu. Když reformovaný zemřel roku 1390, byla už reforma rozšířena téměř v celé Itálii. Obtíže spojené se získáním kůže na sandály, nebo snad také ráz území kolem Brogliana, kolébky observance, přiměl druhy Paulovi k tomu, že si chránili nohy dřevěnými pantoflemi. To byl snad podnět k tomu, že observanti byli v Itálii známi pod jménem zoccolanti.
První generace observantů pocházela zcela z „komunity“. Byli to řádoví lidé s velmi malým vzděláním, většinou laičtí bratři., Ale v druhé generaci se připojila k reformě nová, velmi významná povolání, která již nepociťovala hořkost odporu, kterému se zpočátku nedalo zabránit. Roku 1402 oblekl hábit svatý Bernardin ze Sieny, který se brzo stal hlavou a mistrem observance. Roku 1414 vstoupil do řádu Jan z Capestrana, roku 1415 Albert ze Sarteana a 1416 svatý Jakub z Marky – velké postavy, které daly observanci její konečnou výši. Roku 1415 se mohli observanti usadit v Porciunkule, kolébce řádu, i když pod podmínkou, že všechny příjmy budou odevzdávat Sacro Convento v Assisi [12].
S méně jednotným charakterem, zato s větší silou se projevila observance ve Španělsku, a sice právě v letech schismatu, plných zmatku, a pod ochranou papeže avignonského. Reformní skupiny se vynořovaly nezávisle jedna po druhé současně ve třech španělských provinciích:v Kastilii, Aragonii a Santiagu. Roku 1388 obdržel Rodrigo Martínez de Lara dovolení uchýlit se s dalšími druhy do eremitoria ve Valderrago v Portugalsku. Bonifác IX., papež v Římě, dovolil 1392 třem řádovým lidem založit poustevnu v provincii Santiago. Portugalsko, které náleželo k této provincii, stálo pod obediencí římského papeže, kterému hlavní iniciátor reformy, Gonsalvus marino, slíbil svoji věrnost. Roku 1407 potvrdil papež v Avignonu, Benedikt XIII., zřízení sedmi klášterů observantů, které Gonsalvus sám založil. Roku 1432 se zvýšil jejich počet na 11. Všechny stály pod autoritou provinčního ministra.
Prvním svědectvím o původu observance v Království aragonském je bula z roku 1390, kterou Klement VII. povolil založení Manzanery a Chelvy. Roku 1403 byla založena bulou Benedikta XIII. poustevna v Santo Espiritu del Monte pod ochranou královny Maria de Luna v okolí Murviedra. Poustevna byla oprávněna přijímat konventuály a novice, a měla nárok na vlastní představené. Jejím podporovatelem byl učený František Eiximenis (+1409). Od tohoto eremitoria vzešlo založení poustevny v Segorbě, což povolil stejný papež roku 1413. Tyto čtyři poustevny tvořily kustodii (1424), povolenou bulou Martina V.
V sedmi kustodiích velké provincie Kastilie vznikala postupně od počátku 14. století eremitoria, která náležela řeholní observanci. Roku 1415 jich bylo víc než dvanáct. Roku 1417 byly bulou Benedikta XIII. podřízeny reformované konventy dvěma vizitátorům, kteří měli plné moci vyšších představených. Reforma získala také daleké misie na Kanárských ostrovech. Papežskou bulou 1416 dostal Jan z Baezy povolení založit observantní konvent ve Fuerteventura. 1423 tam byly již 4 reformované kláštery. Jejich zakladatel tam byl dosazen Martinem V. jako „generální vikář“. Od roku 1441 tam žil svatý Didacus z Alcala (+ 1463) [13].
Ve Francii začala reforma v roce 1388 v provincii Tours. Neměla eremitský charakter, bylo tu zdůrazňováno spíše studium a apoštolát. Bonifác IX. dal roku 1402 povolení ke zřízení dvou usazení v provincii Aquitanien, kde měli v úmyslu zachovávat řeholi „duchovně“. V prvních letech 15. stoletní přijalo mnoho konventů ve francouzské provincii reformu. Roku 1407 si vyžádaly reformované kláštery v uvedených provinciích (Tours, Aquitánie, Francie) ochranu avignonského papeže Benedikta XIII. Papež jim dal vlastní vedení tím, že jmenoval generálním vikářem Tomáše z Curte.
V následujících letech reformovaná společenstva mnoho trpěla od provinciálů. Obrátily se v této věci na koncil v Kostnici roku 1415. Žádaly právo zachovávat řeholi s prvními papežskými výklady. Žádaly proto zřízení observantních klášterů ve všech provinciích, dovolení, aby směly přijímat členy všech řádů, kteří se rozhodnou pro reformu, a dále jednoho samostatného představeného. Konstitucí Supplicationibus povolil koncil 22. září 1415 observantům všechno, oč prosili. Kromě toho povolil, aby provinční kustodi observantů nezáviseli na provinciálech, ale na vlastním generálním vikáři. Generálnímu ministrovi příslušelo jen právo vizitace. Kustodi se měli nazývat provinčními vikáři. Všichni řádoví lidé měli mít právo svobodně přestoupit k fratres regularis observantiae [14].
Tím vším přestala existovat hierarchická jednota řádu, i když nadále tvořil jedinou rodinu řízenou z jediného místa.
Kromě skupin, které pozvolna naplňovaly řady „observance“, bylo téměř současně mnoho jiných samostatných reformních center, ovšem ve svazku jednoho řádu.
Časově prvním bylo reformní hnutí, vedené Petrem de Villacreces (+ 1422). Tento učený příslušník řádu šlechtického původu žil po mnoho let v jeskyni v San Pedro de Arlanza (Burgos), vedl tam poustevnický život, a roku 1395 obdržel bulu s povolením zřídit společenství přísné observance v Santa Maria de Salceda (Segovia). Směl také přijímat novice. Kolem roku 1404 uskutečnil svůj ideál věrného zachovávání řehole v eremitoriu Aquilers (Burgos). Roku 1415 založil poustevnu v Abrojò (Aalladolid). Obě se staly váženými centry duchovního života – v odloučenosti a s přísným životem. Významnými žáky Petra de Villacreces byli: Petr ze Santoyo (+ 1431), který se stal průkopníkem jiné reformy, jejíž domy se potom nacházely v kustodii Santoyo, dále svatý Petr Regalatus (+ 1456) a Lope Salazar y Salinas (+ 1463), o kterém se říká, že žil oním typickým františkánsko-kartuziánským životem. Poustevny Petra de Villacreces byly přímo závislé na provinciálovi, a to přes opakované pokusy observantů, aby se s nimi integrovaly. Zakladatel se dokonce musel obrátit na koncil v Kostnici, aby se ochránil před těmito snahami. Roku 1418 se mu dostalo příslibu, že i nadále bude podřízen představeným komunity. Roku 1454 potvrdila generální kapitula v Bologni zřízení kustodie v Aquileře pod jménem kustodie svaté Marie menších bratří. Přece však 1471 připustil Sixtus IV. její závislost na vikářích observance [15].
Ve zcela jiné náboženské a sociální souvislosti vznikla reforma Koletánů, zvaných tak proto, že svůj vznik odvozovali od reformní činnosti svatého Colety z Corbie. Roku 1406 obdrželi od avignonského papeže Benedikta XIII. schválení svého poslání, ke kterému se cítili být povoláni, totiž reformovat celou františkánskou rodinu. Jejich zpovědník Jindřich z Balmy (+ 1439) získal svojí reformní činností vlekou část řádových příslušníků, zvláště v Burgundsku a v severní Francii. Koletáni měli vlastní konstituce a jistou samostatnost ve vedení, neodtrhli se však od konventuálů. Roku 1448 povolil jim Mikuláš V. exempci od vikářů observance a podřídil je přímo generálnímu ministrovi. Současně také žádal, aby rozvinuli svoji činnost v Nizozemí. Tentýž papež je musel roku 1451 opět obhajovat proti snahám observantů, aby se k nim přičlenili, stejně tak Kalixt III. 1455 a Pius II. 1457. Generální kapitula ve Florencii potvrdila 1467 vlastní stanovy koletánů a jejich podřízenost generálnímu ministrovi. Toto potvrzení schválil papež Sixtus IV. roku 1472 [16].
V Itálii dosáhla velké vážnosti reforma amadeů. Jejich jméno se odvozuje od jejich zakladatele, portugalského šlechtice Amadea Menezes de Silva (+ 1482). Byl to bratr svaté Beatrix de Silva, zakladatelky koncepcionistinek. Amadeus oblékl hábit v Sacro Convento y Assisi a byl přikázán do provincie Miláno. Protože si přál přísnější observanci, bylo mu 1457 dovoleno uchýlit se se svými druhy do San Francesca de Mariano, a později do eremitoria v Renu. Pověst svatosti a vážnost jeho osoby k němu přivedla mnohé žáky. Roku 1461 založil konvent svaté Marie z Bressanora, který se měl stát střediskem jeho reformy. Domy, které založil, tvořily kustodii, podřízenou generálnímu ministrovi, která se rozšířila v Lombardii, Toskánsku a Benátsku. Na námitky observantů zrušil 1470 Pavel II. kustodii a podřídil amadeje přímo autoritě generálního ministra a konventuálním provinciálům Sixtus IV. naproti tomu poskytl Amadeovi plnou svrchovanost nad jeho konventy, jmenoval ho svým osobním zpovědníkem a odevzdal mu římský konvent San Pietro in Montorio. Po smrti zakladatelově se reforma rozšířila po celé severní a střední Itálii. Roku 1500 udělil Alexandr VI. kustodovi amadeů hlasovací právo v generální kapitule [17].
Jak už bylo na jiném místě poznamenáno, vzrostl počet přívrženců Angela Clarena v polovině 15. století ve prospěch hnutí observantů, když se obhájili před výčitkou z kacířství. Za papežů Eugena IV a Mikuláše V. se těšili zvláštní ochraně. Jejich početné poustevny podléhaly biskupům, byly ale vedeny vlastními představenými. Bulou Dominus nostar Sixta IV. z roku 1473 byli klarenové opět začleněni do řádu. Tento papežský dokument je považoval za skupinu „řeholních observantů“, podřídil je autoritě generálního ministra a povolil jim vlastního generálního vikáře. Ale v roce 1486 se vrátili opět pod jurisdikci biskupů (stalo se tak bulou Inocence VIII). Jejich příslušnost ke spirituálům a jejich samotářský život nepřipouštěl přizpůsobení instituci [18].
Byla ještě jiná střediska spiritualistického znovuoživení; v Itálii to byli např. Antonius z Castelgiovanni a Matthias z Tivoli, kteří vedli svoje střediska, v Německu je vyvolal v život Kaspar Waler. V Aragonii na sebe upoutal pozornost významný observant Philip z Berbegalu; odmítl konstituce Martina V. (Constitutiones Martinianae) roku 1430, protože v nich viděl pozůstatek observance. Spolu s ostatními observanty změnil podobu hábitu a přijal dlouhou špičatou kapuci, jak ji nosil svatý František; byla proto tato reforma nazývána reformou kapuce. Philipp byl však obžalován, že zachovává v platnosti bludy fraticellů. Literárně proti němu bojoval svatý Jan z Capestrana a pařížský doktor Jan Brixius. Eugen IV. 1431 rozkázal církevním a světským vrchnostem, aby postupovaly proti němu, a roku 1434 zasáhl poznovu [19].
Pro neodvislost a fragmentární charakter jevu není vůbec snadné uvést snahy různých skupina na společného jmenovatele.
Můžeme za něho považovat postoj reformy, která počíná hlubokou starostlivostí nad úchylkou od původního ideálu; projevuje se potom v odporu proti přizpůsobivému vysvětlování řehole, které oficielně bylo přijato „komunitou“ a vede nakonec ke vzniku zvláštních skupin, které hledají upřímnější „observanci řehole“.
Ministr a kapituly odpíraly takovým experimentům uznání, jak jim to přikazoval jejich cit pro disciplínu, ale také proto, že extravagance tohoto druhu byly považovány za výčitku proti těm bratrským společenstvím, které měly klidné svědomí při zachovávání „všeobecné“ observance, a také proto, že průkopníci nebyli lidé s doporučeníhodnou duchovní vyrovnaností. Nadto se nespokojenci odvolávali na 10. kapitolu řehole, ve které je zaručeno právo každého jednotlivého bratra na „duchovní"“zachovávání řehole, a hledali útočiště u papežské autority, neboť téměř vždy mohli poukázat na některého svého vlivného ochránce, stojícího mimo řád. Papežové stejně jako knížata nadržovali zcela otevřeně každé iniciativě, směřující k novotám. Kdy se pak takové hnutí upevnilo, hleděli si naklonit jeho nejlepší talenty.
Téměř vždy znamená „observance řehole“ zachovávání řehole podle prvotních papežských výkladů. Nechybí však ani vliv idejí spirituálů, zvláště Ubertina z Casale [20]. Reformovaní z Aguilery a z Abrojo četli řeholi „jednoduše písmeno za písmenem“ a z papežských výkladů si přivlastňovali jen to, „co bylo nejpřísnější a nejlépe odpovídalo tomu, co si přál svatý František“; bylo však zakázáno vysvětlovat řeholi poddaným [21]. Přísná chudoba ve stavebním slohu, v odívání, na cestách, v používání peněz byla vždy středem jejich životního způsobu.
Společnou hodnotou je také tendence k životu na odloučených místech, někdy i v pusté krajině, k vytváření malých skupin, aby vnikali do způsobů společného bratrského života a aby se mohli s větší volností oddávat kontemplativní modlitbě. Cvičení v duševní modlitbě (v duchovní modlitbě) je cosi základního ve spiritualitě každého hnutí observantů v této době. Nesmíme přehlédnout také mimořádný vliv, jaký vykonávala devotio moderna na ty řády, které se věnovaly více sborové modlitbě. Odpor proti „konventualismu“ se zaměřoval nejen proti zneužívání in puncto chudoby, nýbrž také proti přehnané monastické a rituální zbožnosti, v jejímž daleko sahajícím rytmu nenacházela místo zbožnost osobní, zejména mlčenlivý důvěrný styk s Bohem v kontemplaci. V poustevnách observantů byla na prvním místě: „Zbožně se modlit, o svatosti meditovat, oddávat se nejvyšší kontemplaci“ to bylo heslo z Aguilera a Abrojo [22].
Mlčení se proto přikládal velký význam, i když se vždy nezacházelo do extrému reformy Petra z Villacreces, která předpisovala trvalé mlčení po způsobu cisterciáků, při kterém se bratři při nutných sděleních dorozumívali znameními, která se však musela omezit na nejmenší míru. Žilo se v přísné klausuře, chráněné zdí, otočná schránka (zásuvka) sloužila k dorozumívání s okolním světem. Tato reforma zachovávala trvalou abstinenci od masa a přijala řadu přísných vnějších obyčejů, které ostatní observanti nikoli bez důvodu považovali za málo odpovídající duchu svatého Františka [23].
Zpočátku poněkud přehnaný sklon k eremitickému životu, ovšem jako projev odporu proti „konventu“ nacházel svoji protiváhu ve službě činnosti kazatelské, které se všichni průkopníci reformy s tím větším úspěchem, čím životnější bylo jejich svědectví o životě podle evangelia.
Tato apoštolská pohyblivost obnovovala rovnováhu mezi požadavky odloučenosti a vnější činností, ale také mezi zálibou neučené jednoduchosti, a mezi studiem. Kromě několika skupin, třeba oné v provincii Tours a oné Eximiniově v provincii aragonské, které považovaly intelektuální vzdělání za potřebné pro zdravou reformu, všechna ostatní hnutí se vrátila k odporu starých spirituálů vůči studiu. Petr z Villacreces, magister teologie, vědecké studium zakázal úplně, včetně teologie. Postačovalo, jestliže každý kněz se naučil to, co bezpodmínečně potřeboval pro sborovou modlitbu a pro vykonávání svého úřadu. Toto zřeknutí se vědy se nazývalo v Aguileru „čtvrtý stupeň chudoby“ [24].
„Konventuálové“ neboli „claustrales“ reagovali prudce proti rozhodnutím z Kostnice, především proto, že Martin V. rozšířil jejich platnost na všechny provincie. Aby obnovil mír, svolal tento papež roku 1430 generální kapitulu do Assisi. Pověřil svatého Jana Kapistrána, aby sestavil nové konstituce, které byly uveřejněny bulou Constitutiones Martinianae, a které měly obnovit jednotu. Vikáři, kteří byli přidáni observantům, byli sesazeni a opět dosazováni apoštolští syndikové; latifundie a pevné příjmy byly zrušeny a byla učiněna opatrná opatření, aby se učinil konec s věčnými nadacemi a přijímáním peněz [25]. Toto snažení hrdé vůle Jana Kapistrána dosáhlo velmi lichotivý úspěch u shromážděných kapitulárů. Zdálo se, že jednota je zajištěna. Nový generál, Vilém z Casale (1430-1442), slíbil pod přísahou, že bude konstituce zachovávat a zavázal se, že nikdy nebude o žádnou dispens ani prosit ani ji nebude přijímat. Brzy však byl této přísahy zproštěn. Bula z 23. srpna 1430 dovolovala řádu, aby si podržel věci movité i nemovité vice et nomine Romanae Ecclesiae, aby je i nadále spravoval a přijímal důchody.
Ani konventuálové nebyli nakloněni tomu, aby se zřekli legitimně nabytých ulehčení, ani observanti nebyli nakloněni tomu, aby zůstali podřízeni konventuálům. Roku 1434 obdrželi tito posledně jmenovaní znovu svého vlastního, nezávislého představeného, a to za koncilu v Basileji za masivní podpory knížat. Roku 1438 jmenoval Eugen IV. svatého Bernhardina prvním generálním vikářem observantů v Itálii. Ba šlo se ještě dále a pomýšlelo se na to, že konventualismus bude absorbován, že se vstřebá. Papež přijal tuto myšlenku s nadšením, ukázalo se ale, že konventuálové jsou nepoddajní.
Mezitím rostla observance v celé Evropě co do počtu i co do vážnosti. Provinční vikáři se dělili na dvě rodiny, cismontany a ultramontany, z nichž každá byla vedena vlastním generálním vikářem, který musel být potvrzen generálními ministrem. Bula Ut sacra Eugena IV (1446) vedla ke skutečnému rozdělení: observanti mohli nyní každé tři roky konat generální kapitulu k volbě generálního vikáře, a mohly se konat jejich provinční kapituly k volbě provinčního vikáře.
Generální ministr měl potvrzovat generálního vikáře, provinční mistr provinční vikáře. To byl jediný pozůstatek jednoty. Svatořečení svatého Bernhardina ze Sieny v roce 1450 představuje rozhodné vítězství observance.
Roku 1451 konali ultramontánní observanti důležitou generální kapitulu, která uveřejnila definitivní Konstituce, platné pro observanty v západní Evropě, zvané Statuta Barchinonensia [26]; pro cismontánní observanty byly přizpůsobeny Konstituce Martina V. roku 1461. Observance, která vznikla jako hnutí, které reagovalo proti instituci, se nyní sama stala institucí, ovšem bez toho, že by ztratila dynamiku reformy. Nebude to dlouho trvat, a sama pocítí ve vlastních řadách počátky odporu.
Protože spor pokračoval, uveřejnil Kalixt III. 1456 tak zvanou Bulla concoridae. Určovala, že generální vikáři observantů budou voleni na generální kapitule – nyní zvané Capitulum generalissimum – celého řádu. Musí se jí zúčastnit také reformované větve, ale pouze s aktivním hlasovacím právem. O dva roky později byla tato bula zrušena papežem Piem II. Když se stal papežem konventuál František della Rovere, který si zvolil jméno Sixtus IV., domnívali se konventuálové, že přišla hodina, kdy je třeba učinit konec nezávislosti observantů. Papež jim však projevil náklonnost a knížata všech národů vystoupila v jejich prospěch. Rozluka trvala dále.
Rodinné rozmíšky nemohly oslabit sílu řádu, ani umenšit úctu, kterou řád požíval v okolním světě. Posloužili dokonce k tomu, že oživily u konventuálů hodnoty františkánského ideálu, a tím vzbudily nové nadšení. To dalo církvi sílu největšího významu.
Něco podobného se stalo i v jiných řádech. Vedlo to bohužel ke konkurenčnímu boji a k rivalitě na universitních katedrách, v kazatelské činnosti, ba dokonce v získávání nových členů. Aby se mrzutosti sprovodily ze světa, byl vydán statut svornosti, který byl roku 1435 uzavřen mezi menšími bratry, dominikány, augustiniány a karmelitány u příležitosti basilejského koncilu a 1458 případně 1475 byl obnoven [27].
Vzhledem k novému vztahu k apoštolátu nemohlo nedojít k tomu, že by se neoživil starý spor se světským klérem. Sixtus IV. rozmnožil neúměrně privilegia mendikantů ve vztahu k biskupům a diecéznímu kléru, čímž řádu přivodil více škody než užitku. Učinil tak slavnou bulou z roku 1474 Regimini Universalis Ecclesiae, která se stala známou pod jménem Mare magnum, a bulou Sacri praedicatorum et minorum ordines, zvanou též Bulla aurea (1479). Rozpoutala se tak ona strašná bouře proti řádovým lidem, ve které se spojil odpor kléru a opovržení ze strany nevěřících s humanismem, bouře, která zvláště zesílila během 5. lateránského koncilu, za pontifikátu Lva X. získala na prudkosti a bylo ji lze vycítit ještě na zasedáních tridentského koncilu, který dal konečně právu mendikantů kanonický základ [28].
Až do roku 1500 panoval v řádu relativní klid. Ve Španělsku Jiménez de Cisneros podporoval horlivě katolická Veličenstva Ferdinanda a Isabelu, a tím vlastně bojoval proti konventuálům. Byl rozhodnut obnovit jednotu řádu pod vedením observantů. Nikoli malý počet konventuálů se raději utekl pod panství Maurů do Maroka, než by se dali reformovat.
Mezitím dal generální ministr Egidius Delfini (1500-1506) Alexandrem VI. v roce 1501 uveřejnit nové konstituce, které nesly jméno Novae reformationes. Jejich cílem bylo reformovat konventuály a obnovit tak jednotu. S oduševnělou horlivostí a vybaven mnoha papežskými zplnomocněními procestoval Itálii, Španělsko a Francii, prosazoval energicky reformu a snažil se získat šlechtu pro věc jednoty. Svojí taktikou střední cesty rozhněval jak konventuály tak observanty. Na velké kapitule (Capitulum generalissimum) roku 1506, které se zúčastnili kromě konventuálů a observantů také menší skupiny (svými zástupci: klareni, koletáni, amadeové a guadelupensi), se Egidius vzdal svého úřadu [29]. Pokud šlo o jednotu, byla výsledkem statuta, vydaná Juliem II. 1508. Jednota byla již téměř přede dveřmi, zmařili ji však italští observanti, kteří se postavili také proti návrhu, přenést celou záležitost na Lateránský koncil roku 1515. Četné hlavy států naléhaly na papeže, aby učinil konec tomuto sporu, tím aby dal observantům generálního ministra.
Lev X. svolal observanty a konventuály k mimořádné generální kapitule roku 1517. Přikázal také všem nezávislým reformovaným skupinám, aby vyslali své zástupce. Na této velmi slavnostní kapitule v Říme odmítli konventuálové řešení, že by totiž přijali reformu a postavili řád pod generála observantů. Nyní zpečetil papež definitivně rozluku tím, že obrátil vztah závislosti, jaká byla doposud: výkonným představitelem řádu měla být observance, konventuální generál byl donucen odstoupit a vydat řádovou pečeť.
Bula Ite vos in vineam meam z 29. května, doplněná další z 12. června 1517, vylučovala konventuály z volby generální ministra. Ten se měl nyní nazývat Minister generalis totius ordinie Minorum a měl disponovat pečetí. Provinční vikáři byli pouze ministři. Napříště se jak „Rodina observantů,“ tak i ostatní „Reformovaní pod ministry“, a skupiny amadeů, koletánů, klarenů a guadalupensů měly tvořit Ordo Fratrum Minorum, který se měl takto jednoduše nazývat, nebo také Ordo Fratrum Minorum Regularis Observantiae (což byl název, kterému se ve skutečnosti dávala přednost oficielně). Všichni reformovaní, ať z jakéhokoli společenství, měli nyní stát pod svrchovaností nových ministrů řádu. Generál konventuálů měl nést jméno Magister generalis Fratrum Conventualium, a musel být potvrzen generálním ministrem celého řádu, což byla formalita, ke které dal papež při této příležitosti dispens. Ve skutečnosti tato formalita nebyla nikdy uplatněna. Konventuálové neměli být nikdy obtěžováni pokud by šlo o pravoplatnost jejich privilegií. Byl zakázán přestup od konventuálů k observantům a obráceně. Reformovaní konventuálové měli žít pro obediencí svých vyšších představených. Každá větev měla podržet domy, které vlastnila v době vydání buly [30].
Bula Ite vos, která s konečnou platností rozdělila řád, bývá také nazývána Bulou Unie, protože sjednotila všechny reformované skupiny. Tato jednota však nebyla opravdová. Amadeové podrželi i nadále svoji autonomii, přes usnesení generální kapituly z roku 1518, která vytvořila ze severních eremitorií jednu provincii, ostatní konventy přiřkla do provincií té které oblasti, kromě ovšem konventu v San Pietro in Monstorio. Byli rozpuštěni v roce 1568 Piem V., spolu s klareny, kteří také ještě po roce 1517 trvali [31]. Koletánům bylo 1518 dovoleno vytvořit provincii „Francie“, která však nebyla totožná s provincií pařížskou, která zůstala vyhrazena observantům. Oni to byli, kteří později reformovali pod jménem rekolekti provincii Flandry a Severní Německo [32]. O guadalupenech neboli diskalceátech bude ještě řeč.
Tak se uzavírá proměnlivý a možná málo povznášející vnitřní vývoj řádu v tomto prvním časovém období. Je to však jenom jedna stránka jeho dějin. Budeme nyní popisovat jeho světlejší stránku, jeho vitalitu a podněty, kterými obohatil vnitřní život církve, jeho účast na životě evropské společnosti v době rané renesance.
[1] Srov. A. Flicha – V. Martin, Histoire de l´Eglise, 14, Paříž 1964, 1031-1106. – G. Odoardi, Conventuale. Conventualesimo, in: Dizionario degli Istituti di perfezione, II, Řím 1975, 1703-1726.
[2] De usu paupere, vyd. E. Longpré, in: AFH 23 (1930) 51-56. Formuluje základní teze „komunity“ takto: Paupertas altissima consistit in abdicatione omnis dominii et non in usus arctione. Srov. AFH 46 (1953) 237.
[3] Text in: AFH 10 (1917) 99-102.
[4] Bull. Franc. V 235.
[5] H. Holzapfel, Handbuch der Geschichte des Franziskanerordens, 66-80. – F. de Sessevalle, Histoire, I 126-144. – M. D. Lambert, Franciscan Poverty. The doctrine of the absolute poverty of Christ and the Apostels in the franciscan Orderm 1210-1323, London 1961. The franciscan crisis under John XXII, in: Franc. Studies 32 (1972) 123-143. – A. Matanic, Ioannes XXII (1316-1334) cavet „perisulosum dominiim“, in: Antonianum 30 (1955) 137-150. – A. Folgado, La controversia sobre la pobreza franciscana bajo el pontificado de Juan XXII y el concepto de derecho subjetivo, in: Ciudad de Dios 172 (1959) 73-123.
[6] Tak to potvrzuje současný autor Chronica XXIV Generalium, AF III 544 n. – O velké epidemii viz: D. A. Mortier, Hist. Des maitres généraux de l´Ordre des freres precheurs, III 254 – 273. – F. de Sessevalle, Histoire, I 144-146. – La peste nera (1348-1350), Florencie 1970.
[7] Kritické vydání od M. Bihla, in: AFH 30 (1937) 309-390. – Cl (Smith) Schmitt, Un pape réformateur et un défenseur de l´unité de l´Eglise. Benoit XII et l´Ordre des freres mineurs (1334-1342), Quaracchi 1959.
[8] Kritické vydání od M. Bihla, in: AFH 35 (1942) 35-112, 177-253.
[9] Srov. F. Mollat, Grégoire XI et les freres mineurs, in: AFH 56 (1963) 463-466. Cfr BF VI 503, 529.
[10] H. Holzapfel, Geschichte, 80-83. – F. de Sessevalle, Histoire, 162-204. – P. M. Sevesi, L´Ordine I 33-38. – J. Moorman, The Franciscan Order, 384-389. – O. Huttenbraker, Der Minoritenorden zur Ziet des grossen Schismas, Berlín 1893. – C. Cenci, Antonio de Pereto, Ministro generale O.F.M. e i capitoli generali di Roma (1411), e di Mantova (1418), in: AFH 55 (1962) 468-500.
[11] Cfr. AFH 50 (1957) 361.
[12] Wading, Annales, 1415, XXIX 473n.
[13] M. Bandin, Los origines de la observancia en la provincia de Santiago, in: IA 33 (1930) 337-373, 527-55. – Introducción a los orígenes de la observancia en Espaňa. Las reformas en los siglos XIV y XV, in: AIA s.II 17 (1957) 17-945.
[14] H. Holzapfel, Geschichte, 101-106. – F. de Sessevalle, Histoire, 162-204.
[15] L. Carrion, Historia documentada del convento „Domus Dei“ de la Aquilera, Madrid 1930. – Intrducción... 1.c. 325-945. – F. de Lejarza A. Uribe, Cuándo y dónde comenzo Villacreces su reforma?, in: AIA 20 (1960) 79-94. – D. Negueruela, Reforma. Dos hombres y una idea, Valladolid 1963.
[16] P. M. Sevesi, L´Ordine dei Frati Minori, I 77 n.
[17] S. Galli, Il b. Amadeo Menez di Silva, Quaracchi 1923. – P. M. Sevesi, Il b. Amadeo Mesezes de Sylva, Documenti in: MF 32 (1932) 227-233. L´Ordine dei Frati Minori, I 79-81.
[18] P. M. Sevesi, L´Ordine dei Frati Minori, I 77 n.
[19] J. M. Pou y Marti, Visionarios, beguinos y fraticelos caralanes, Vich 1930, 264-288. – J. Sanchis Silvela, Fraticelos catalano-aragoneses. Dos documentos inéditos, in: Analacta sacra Tarraconensia 11 (1935) 25-36.
[20] Srov. L. Oliger, De relatione inter Observantium Querimonias constantienses (1415) et Ubertini Casalensis quoddam scriptum, in: AFH 9 (1916) 3-41. V poustevnách u Aguilery a Abraja se po Evangeliu, Řeholi a Testamentu četla hlavně: bulou nepotvrzená řehole, Fioretti, Speculum perfectionis – „první a nejstarší kroniky, které v řádu existovaly“ – a „pět základů obecné veřejné disputace mezi otci spirituály italskými a podřízenými konventuály před papežem Kelmentem V. na avignoneském dvoře...“. Introducción, 1.c. 711, 714n.
[21] Srov. ibidem 588-594, 853-861.
[22] ibidem 710.
[23] Ibidem 610-614, 750-752, 793-800. Bratr Petr z Villacreces považoval za cenný nález text malého dílka svatého Františka Regula pro eremitoriis data a životní normu z Porciunkuly pro bratrské společenství, která připisuje Speculum perfectionis, 55, svatélu Zakladatelovi. Pro reformu měly platit za základní zákony. Ibidem 331, 711, 725, 729, 736, 750, 755, 794 n.
[24] Ibidem 594-603.
[25] Text v Chronologia Historico-Legalis, I 90-99.
[26] Kritické vydání od M. Bihla in: AFH 38 (1945) 106-197.
[27] B. Buchetti, Statutum concoridae inter quatuor Ordines Mendicantes annis 1435, 1458 et 1475 sancitum, in: AFH 25 (1932) 241-256.
[28] H. Lippens, Le droit nouveau des Mendiants en conflit avec le droit coutumier de clergé séculier, du Concile de Vienne a celui de Trente, in: AFH 47 (1954) 241-292.
[29] J. Messeguer Fernandez, La bula „Ite vos“, y la reforma cisneriana, in: AIA 18 (1958) 257-361. – Tarsicio de Ascona, Nuevos documentossobre la reform franciscana en tiempo del miistro general Egidio Delfini, in: Estudios Franc. 67 (1966) 267-300. Reforma de la provincia franciscana de la Corona de Aragón en tiempo de los reyes Catolicos, ibidem 71 (1970) 245–343.
[30] H. Holzapfel, Geschichte, 153-157. – P. M. Sevesi, L´Ordine dei Frati Minori, I 95-103.
[31] P. M. Sevesi, S. Carlo Boromeo e le congregazioni degli amadeiti e dei clarei (1567-1570), in: AFH 37 (1944) 104-164. – J. Meseguer Frenandez, Breves de Clemente VII en favor de la provincia de san Pedro in Montorio, in: AFH 44 (1951) 161-190.
[32] Srov. H. Lippens, Deux episodes du litige entre le clarisses-colettines et les observants, in: AFH 41 (1948) 285-290.
|
|
|
||
 |
|||