|
|
|
|
Prorocké myšlení Jáchyma z Fiore, které proniklo do františkánského řádu, vedlo k prudkým srážkám mezi „spirituály“ a bratry „komunity“, což přivedlo řád ke schizmatu a přineslo protesty církevní instituce. Mnoho bratří vidělo ve sv. Františkovi anděla šesté pečetě, v Řádu menších bratří nový řád, ohlášený Jáchymem, který měl ve znamení chudoby znovu vybudovat novou duchovní církev vedenou andělským papežem.
Předními osobnostmi strany spirituálů v Itálii byli: Petr z Maceraty, Angelo Clareno, Rajmund Gaufredi a Ubertino z Casale. Ve Francii: Hugo z Digne a Petr Jan Olivi.
V čase pontifikátu Klementa V., během diskuse v Avignonu, byl obráncem spirituálů Ubertino z Casale a „komunitu“ zastupovali Rajmund z Fronsac a Bonagratia z Bergamo. Bula „Exivi“ (1312) znamenala porážku spirituálů. Jejich povstání v Toskánsku a Provenci vedlo rychle řád k rozdělení a také k povstáním v mnoha regionech Itálie tzv. fraticelli della povera vita (bratříčci chudého života).
Tragédie spirituálů překračuje hranice vnitřních dějin františkánského řádu a stala se církevní událostí velkého významu a rozměru.
První prudká srážka zelantů s „komunitou“ se udála za vlády Krescencia z Jesi. Shovívavost Jana z Parmy a moudrost svatého Bonaventury načas spor utišily. Když ale Bonaventura zemřel, konflikt vypuknul znovu a změnil se v povstání, které přivedlo řád k rozdělení a povstání proti Svatému stolci.
Tento smutný osud krajní pravice se dal předvídat už tehdy, když její řady byly infiltrovány prophetismem ze spisu Úvod do věčného evangelia od Gerarda z Borgo San Donnino († kolem 1276).
Tento spis seznamoval s eschatologickými představami opata Joachima z Fiore († 1202), který rozděloval dějiny spásy do tří časových oddílů: první byla doba Otců pod vedením ordo coniugatorum (od Adama ke Kristovi); druhá doba Synova pod vedením ordo clericorum (od Krista po dobu pisatele); třetí je doba Svatého Ducha, kterou vede ordo monachorum. Toto třetí období přivodí radikální a revoluční změnu v dějinách křesťanstva: pominou svátosti, hierarchická církev, církevní právo; na jejich místo nastoupí Ecclesia spiritualis, společenství milosti a lásky, ve kterém radost bude plodem volnosti a volnost plodem odříkání. Nový řád, který budou tvořit viri spirituales, chudí a minores bude předobrazem pro křesťanský život, a to pod vedením svatého papeže, to bude Pontifex angelicus. Ohlášení nové doby je prý vyznačeno zjevením anděla šesté pečeti, který ponese „znamení živého Boha“ a věčné evangelium přinese všem národům (Offbg 14,6), to je evangelium o Kristovi podle ducha, neboť „evangelium jako písmo je časné a nikoli věčné“, prohlašuje Joachim z Fiore. Brilantní obsah poselství geniálního mystika se projevuje zcela jasně v této jeho formulaci: „Otec přiložil jho zákona, neboť to znamená bázeň; Syn chtěl askezi nauky, neboť ta znamená moudrost; Duch svatý rozvine panství volnosti, neboť ta znamená lásku. A kde je bázeň, tam panuje poddanství; kde je pramen učení, tam panuje nauka; kde je láska, tam panuje svoboda [1].“
Je pochopitelné, že myšlenky tohoto druhu, podávané v prorocké podobě, stouply mnoha synům svatého Františka do hlavy, a brzy odhalili v „andělovi šesté pečeti“, ozdobeném „znamením živého Boha“ (jizvy), v hlasateli „věčného evangelia“ (řehole) svého svatého zakladatele. Svatý Bonaventura sám přispěl k rozšíření těchto přirovnání svými kázáními, zvláště svojí Legenda maior. Řád menších bratří má být tedy tímto Joachimem ohlašovaným řádem, který pod znamením chudoby má vybudovat vytouženou duchovní církev. Nyní dostalo označení „spirituálové“ zcela nový smysl. Je také pochopitelné, že kruh horlivců, jakmile se dal tímto směrem, se nakonec postavil proti institucionální církvi [2].
Když se během lyonského koncilu rozšířila fáma, že papež uloží menším bratřím jako povinnost vlastnit společný majetek, vytáhla ve městě Mark Ankona do boje skupina zvaná zelanti, kterou vedl Petrus (Liberatus) z Maceraty (+ 1307). Učili, že řád se nesmí podrobit nespravedlivému rozkazu. Provinční kapitula je přinutila, aby svoje tvrzení odvolali. Někteří však své chování nezměnili, pročež jim byl odňat hábit a byli přinuceni žít v poustevnách. Mezi neposlušnými byl také Petrus z Fossombrone, který později přijal jméno Angelus Clarenus (Angelino de Chiarino ( (+ 1337). Byl to přísný a vzhledný muž s velkým vzděláním, který později uložil svoje ideje do obsáhlého spisu Expositio Regulare a do díla Historia septem tribulationum, a do dalších polemických spisů [3]. Další středisko, většího významu a vyšší vědecké úrovně se vytvořilo v Provenci. Jeho iniciátorem byl Hugo z Digne (+ kolem 1255) a jeho hlavní představitel Petrus Johannes Olivi (+ 1298), významný teolog, uctívaný jako svatý, avšak infikovaný jaochimismem. Je považovaný za skutečnou ideologickou hlavu reakce. Vliv jeho učení byl obrovský nejen mezi spirituály, ale později také mezi observanty.
Tato skupina se prohlašovala za odpůrce buly Exiit qui seminat Mikuláše III., především pro jeho učení o chudém užitku. Řádový generál Matthäus z Aquasparty (1287-1289) a papež Mikuláš IV. tvrdě proti nim postupovali. Olivi se musel již v letech 1283 a 1285 obhajovat před generální kapitulou z některých článků svého učení, pro které byl udán, vždy se však ukázal jako poslušný, a jako protivník se projevil při jedné roztržce se společenstvím [4].
Následující generál Raimund Godefroy (1289-1295), který sympatizoval s povstalci, propustil je z vězení a poslal do misií do Arménie; mezi těmito misionáři byl také Angelus Clarenus. V roce 1293 se vrátili do Itálie, ale jejich provinciálové je nechtěli přijmout. V roce 1294 byl zvolen za papeže Petrus z Morrony, mnich s pověstí svatého, který přijal jméno Celestin V. Spirituálové jej pozdravili jako Papa angelicus z proroctví Joachima, který má nastolit dobu duchovní církve. Přišli k němu a bylo jim dovoleno odtrhnout se od společenství, žít v poustevnách a zachovávat řeholi bez jakýchkoli prohlášení. Přijali jméno chudí poustevníci.
Avšak ve stejném roce 1294 odstoupil Celestin V. a po něm nastoupil chladný jurista Bonifác VIII. Situace spirituálů se docela změnila. Papež exkomunikoval jmenovitě Angela Clarena, který se utekl do Řecka a žádal, aby odstoupil generál Godefroy, který spirituály ochraňoval. Nato začali spirituálové rozšiřovat názor, že Celestinovo odstoupení je neplatné a Bonifác VIII. že je uzurpátor. Šli ještě dále a prohlásili Řehoře IX. a Mikuláše III. za heretiky, protože si osobovali vykládat františkánskou řeholi, která byla zjevena svatému Františkovi samým Kristem.
Mluvčím v útocích na papeže, proti řádu a církevní hierarchii byla hlava spirituálů v Toskánsku, Ubertin z Casale (+ 1329), muž učený a kontemplativní, kterého Olivi „obrátil“ k joachimismu. V roce 1304, když kázal proti „tělesné církvi“, byl vyobcován do poustevny La Verna, kde napsal svoje velké dílo Arbor vitae crucifixae Iesu. Tato kniha, která později došla velkého rozšíření, je směsicí ohnivých mystických pozdvižení a rozhořčených útoků proti všem nepřátelům „evangelického stavu“, který je povolán, aby obnovil církev [5].
Klement V. (1305-1314) se ukázal být velmi povolný vůči spirituálům – byla to zpětná reakce na pontifikát Bonifáce VIII. Načerpali novou odvahu pomocí vlivného dvorního lékaře Arnalda z Villanovy, který dovedl pro ně získat ochranu králů Aragonie a Neapole, a také různých kardinálů, mezi nimi zvláště Jakuba Colony a Napoleona Orsiniho. Na základě žádostí, které k němu ze všech stran přicházely, rozhodl papež, že dá provést nestranné vyšetřování. V září 1309 pozval nejprve generálního ministra Gonsalvu z Balboa (1304-1313), a potom významnější osobnosti spirituálů, mezi nimi bývalého generála Raimunda Godafroye a Ubertina z Casale.
Papež jmenoval kardinálskou vyšetřovací komisi, která se soustředila na dva články: pravověrnost Oliviovu a zachování řehole. Představitelé komunity, hlavně Raimund z Fronsaku a Bonagratia z Bergama se všemi prostředky snažili dosáhnout odsouzení mistra, kterého spirituálové ctili jako svatého. Ubertin, který zastupoval stranu spirituálů, se snažil všemožně dokázat, že komunita se vzdálila od věrnosti k řeholi, jménem svých stoupenců žádal volnost v zachovávání řehole a proto i po právní stránce oddělení od komunity. Nikterak neprojevil svoje joachimistické názory a přijal dokonce papežské výklady.
V první fázi se zdálo, že spirituálové jsou ve výhodě, ale v konečné fázi, která nastala v době, kdy zasedal koncil ve Vienně, získala komunita převahu, nikoli sice v pokuse, aby Olivi byl odsouzen jako heretik – žádala pouze odsouzení jeho čtyř článků učení, bez toho, že by bylo uvedeno jeho jméno – přece také v oficiálním právním ustanovení ve vztahu k řeholi. Klement V. vyhlásil 6. května 1312, v poslední den koncilového zasedání, konstituci „Exivi de paradiso“, která zcela a naprosto odporovala snahám spirituálů. Je to nové prohlášení, které na podkladě Exiit Mikuláše III. řeší všechny sporné články. Význam tohoto dokumentu spočívá v tom, že pevně stanoví stupeň závaznosti každého jednotlivého příkazu řehole. Když generál Gonsalvus z Balboa odevzdával konstituci řádu, prohlásil oficielně, že řehole obsahuje 27 těžkých zákazů, 12 napomenutí k dobrému, šest rado pro zamezení zlého a 12 podmínek pro přijímání noviců. Když svatý František sepisoval řeholi ve Fonte Colombo, jistě ani nesnil o takové vivisekci svého evangelního způsobu života. Bylo to však nutným krokem pro uklidnění svědomí [6].
Zpočátku se zdálo, jako by jednota řádu zůstala zachována. Papež vzal spirituály pod svoji ochranu. Generál vizitoval provincie a ostře káral všechna provinění proti chudobě v naději, že tím vezme spirituálům každou záminku pro odštěpení. Provinciálové a kvardiáni, kteří s nimi tvrdě zacházeli, byli ze svého úřadu odvoláni. Všechno ale bylo marné: příliš hluboká byla již trhlina, která dělila obě části řádu. Odboj spirituálů byl otevřený, především v Toskánsku, kde si dosadili vlastní představené. Byli rozehnáni. Mnozí uprchli na Sicílii, kde utvořili schizmatická společenství, která nejednou se dala zastrašit exkomunikací. Také skupina v Provenci se oddělila od řádu. Janem XXII. exkomunikovaní, dosáhli od následujícího papeže odvolání. V roce 1317 dal papež uvěznit 62 nejhorších buřičů a postavil je před soud. Nemohl však zakročit proti Ubertinovi a Clarenovi, kteří měli vlivné ochránce. V průběhu procesu vydal Jan XXII. dne 7. října 1317 konstituci Quuorundam exigit, ve které prohlásil, že jedině a pouze představeným přísluší rozhodovat o konkrétních otázkách ohledně chudoby. A bulou Sancta Romana z 30. prosince 1317 odsoudil spirituály jakékoli denominace [7].
Ze všech obžalovaných pět jich tvrdošíjně odporovalo až do konce a zemřeli na popravišti; jeden byl odsouzen k doživotnímu žaláři. Ubertin, postavený před rozhodnutí vrátit se do řádu nebo přestoupit do jiného, se stal benediktinem, ve skutečnosti však zůstal odbojným menším bratrem až do své smrti 1329. Angelus Clarenus, který v roce 1317 z nařízení papežova přijal hábit celestinů, hledal útočiště v Subiacu, odkud jako generální ministr vedl fraticelli della povera vita. V této době sepsal svoje spisy. V Apologia pro vita sua, věnované počátkem roku 1330 Alvarovi Paes (Pelagius), je zřejmé celé ideologické pozadí, které vedlo k tomuto konfliktu.
Reaguje prudce proti obžalobě, že spiklenecky vyvolal rozkol a veřejně se vyznává ze své lásky k církvi a poslušnosti vůči papeži. Prohlašuje, že je nutno poslouchat ve všem představené a papeže, kromě „zlého a co k zlému vede“. Pokládá se za součást těla církve, neboť „kdo má v sobě Ducha svatého, Lásku, která spojuje údy Kristovy, má v sobě Krista a je údem církve, ať je kdekoliv“. Mimo církev stojí ve skutečnosti členové komunity, neboť nemají ducha Kristova. Kromě toho, připojuje, tato jednota není nezbytná pro další trvání řádu: Proč „by řehole svatého Františka, která je jedna a jediná, mohla mít s povolením papeže svoje reformátory, jestliže bratřím, kteří si to přejí, náleží právo zachovávat řeholi v duchu zakladatelově, pod vlastním generálem a se jménem menších bratří“? Původní záměr zakladatelův není možno hledat v prohlášeních papežů, kteří jsou pouze „povolní“ a byla podřízena římskému Stolci, aby se odchýlila od čistého zachovávání řehole, ale pouze ve spisech, slovech a příkladu, svatého Františka [8].
Clarenus a Ubertin chtěli zavést opravdové, právně uznané reformy, které poznáme později. Snad by byli měli také úspěch, kdyby současně nebyl vznesen do hry problém pravověrnosti.
Angelus Clarenus se musel v roce 1334 utéci do Basilicaty (Lukánie). Zemřel v roce 1337 ve věku 92 let. Jeho přívrženci se udrželi nadále v různých oblastech Itálie pod jménem klareni. Za Urbana V. byli silně pronásledováni. V letech 1367 a 1368 byli někteří zaživa upáleni. Hnutí však tím získalo na síle. Martin V. je roku 1418 vyhnal z jejich konventů a jmenoval v roce 1426 proti nim jako inkvizitora svatého Jana Kapistrána a svatého Jakuba z Marku. Ten napsal Dialogus contra fraticellos. Je to zřejmě následek tohoto boje, že se opět s církví smířili. Za pontifikátu Eugena IV. (1431-1447) podléhají jurisdikci biskupů jsou Svatým stolcem schváleni. V roce 1473 je postavil Sixtus IV. na jejich vlastní prosby pod poslušnost řádového generála a měli vlastního vikáře jako observanti; tím se stali členy řádu se všemi právy. V roce 1517 byli na základě unionistické buly plně začleněni [9].
[1] Expositio in Apocalypsim, Venetiis 1517, 180.
[2] E. Benz, Ecclesia Spiritualis. Kirchenidee und Geschichtstheologie der franziskanischen Reformation, Stuttgart 1934. – L?attesa dell ?etta nuova nella spiritualita della fine del medioevo, Todi 1962. – Th. McVicar, The doctrine of the Franciscan Spirituals, Řím, 1963. – Middle Ages. A study in Joaquimismo, Oxford 1969. – Stanislao da Campagnola, L?Angelo del sesto sigillo e l ?“Alter Christus“. Genesi e sviluppo di due temi francescani nei secoli XIII-XIV, Řím 1971. – Spirituali e fraticelli dell?Italia centro-orientale, in: Picenum Seraphicum 11 (1974) 7-447. – Chi erano gli spirituali? Atti dei Convengi della Soc. Int. Studi. Francescani, III, Assisi 1976.
[3] L. Berardini, Frate Angelo da Chiarino alla luce della storia, Osimo 1964.
[4] F. Ehrle, Petrus Ioannis Olivi, sein Leben und seine Schriften, in: Arch. f. Lit. Und Kirchengesch. III, Berlin 1887, 409-552. – S. Gieben Bibliographia Oliviana (1885-1967) in CF 38 (1968) 167-195.
[5] F. Callaey, L?idéalisme franciscain spirituel au XIVe siecle. Etude sur Ubertin de Casale, Löwen 1911. – A. M. Ini, Nuovi documenti sugli spirituali di Toscana, in: AFH 66 (1973) 305-377.
[6] F. Elizondo, Diaquisitio historica de paeceptorum descriptione et enumeratione in Regula franciscana, in CF 37 (1967) 250-285.
[7] Gratien de Paris, 1.c. 377-444.
[8] Apologia pro vita sua, vyd. V. Doucet, in: AFH 39 (1946) 63-200.
[9] Srov. L. Oliger, Documenta inadita ad historiam Fraticellorum spectantia, in:AFH 3 (1910) 253-280; 4 (1911) 3-23. Srov. AFH 6 (1913) 714-720; 10 (1917) 239-249; 31 (1938) 59-72. – J. M. Pou y Marti, Visionarios, beguinos y fraticelos catalanes (siglos XIII-XV), Vich 1930.
|
|
|
||
 |
|||