|
|
|
|
Bylo by přehnané, nazvat svatého Bonaventuru „druhým zakladatelem“ řádu. Sabatier mu připisuje zásadní přeměnu celého díla sv. Františka [1]. Jiní nejdou až tak daleko, ale tvrdí, že mladý generál úplně dokončil vývoj řádu a dal mu konečnou organizaci.
Viděli jsme, že vývoj už byl úplně dokončen. Bonaventura nic nezkorigoval ani nezreformoval. Se svým konzervativním založením bral věci tak, jak byly. Byl si však vědom stávajících vnitřních i vnějších nebezpečí, a předsevzal si, že je rázně a moudře zažehná.
Ve svém prvním okružním listě z 23. května 1257 představil program svého vedení: bránit řád před vnějšími nepřáteli, udržet dosažené pozice a zavést společnou observanci Řehole [2].
Sv. František vštípil menším bratřím pokornou oddanost biskupům a světskému kléru. Nemálo jich však odpovědělo nedůvěřivě a nepřátelsky a proti novým řeholníkům uplatňovali stávající právo se vší ostrostí. Řehoř IX. je vzal v ochranu, a dal počátek novému právu pro františkány a dominikány. A jmenovitě pastýřská činnost už neměla být doménou farního duchovenstva. Z druhé strany řeholníci vyprovokovali tento nepřátelský postoj ostatních jednak svým chováním a jednak pro mnohá papežská privilegia, o které zažádali. Na I. lyonském koncilu (1245) pozvedli biskupové svůj hlas na obranu svých výsad.
Druhým velkým protivníkem byla pařížská univerzita. Nepřátelství ze strany světských mistrů Sorbonny bylo znát především od roku 1252. Tehdy měli dominikáni dvě katedry a františkáni jednu. Roku 1253 jim byly tyto katedry odebrány z důvodu, že se mendikanti nezúčastnili stávky na univerzitě. Ti se odvolali k papeži, který ostře napomenul pařížské mistry a nařídil, aby jim byly katedry vráceny. Univerzita to odmítla udělat. Tehdy se před shromážděnými profesory a studenty objevil Jan z Parmy, a z úřadu generála odvolal stížnosti zaslané svými bratry do Říma. Tento postoj smířil Sorbonnu s františkány [3].
V dalším průběhu sporu se univerzita spojila s duchovenstvem proti převaze mendikantů. Inocenc III. předvolal profesory před svůj soud. Ale Vilém ze Saint Amour, vůdce boje proti mendikantům, dokázal předložit papeži celý spor tak, že papež celkově svůj postoj změnil. Inocenc IV. odvolal privilegia udělená mendikantům, snad z důvodu vydání díla Introductorium in evangelium aeternum Gerarda z Borgo San Donnino, františkána, přívržence Joachima z Fiore. Avšak po šesti měsících Alexandr IV. zrušil rozhodnutí svého předchůdce. Spor nyní pokračoval na literární rovině.
Od roku 1254 byly útoky proti mendikantům vedeny novým způsobem. Už se nedotýkaly jejich privilegií, ale oprávnění jejich vzniku a zásad, na kterých byly založeny. Hlavní slovo v tomto sporu měl nadále Vilém ze Saint Amour, který ve svém díle De periculis novissimorum temporum (1255) odpíral bratřím především právo pastorační činnosti, neboť tvrdil, že v církvi jsou jen dvě kategorie osob: klerici (preláti a faráři), kterým náleží vyučování a pastorační činnost, a pak mniši a laici, kteří jsou povinni zdržet se studií a živit se prací vlastních rukou. Učil také, že žebrání je proti evangelní dokonalosti.
Sotva vyšlo toto dílo, bylo v Paříži odmítnuto sv. Bonaventurou a potom také sv. Tomášem Akvinským. Roku 1256 odsoudil dílo papež a potvrdil slavnostně evangelní ideál bratří kazatelů a menších bratří. Konečné vítězství mendikantů na univerzitě se časově shodovalo s volbou Bonaventury za generálního ministra. Literární polemika pokračovala velmi živě, stejně jako odpor ze strany světského kléru. Více se v ní angažovali františkáni než dominikáni, protože šlo o zajištění oprávněnosti vlastního ideálu chudoby.
V traktátu Quaestiones de prefectione evangelica, ve kterém odpovídal Vilémovi ze Saint Amour, v Apologia pauperum, napsanému proti Gerardovi z Abbeville a také v jiných dílech uvádí Bonaventura tato tvrzení: 1) dobrovolná chudoba je nejvyšším stupněm evangelní dokonalosti; 2) hlásat a učit Evangelium více přísluší těm, kdo ho věrněji žijí; 3) kazatelská činnost je právem, které bratři obdrželi od papeže. A zde vysvětluje otázku vlastního pastýře – proprius sacerdos – a jmenovitě: „vlastním pastýřem“ všech věřících je nejdříve papež, potom biskup ve své diecézi, farář ve své farnosti, a konečně každý kněz, kterému jeden z těchto pastýřů delegoval svoje oprávnění. Tedy mendikanti obdrželi právo misijních kázání od papeže. Oni jsou rybáři z druhého člunu, kteří byli zavoláni na pomoc těmi z prvního, když úlovek byl příliš velký; 4) Bratři mají právo žít z Evangelia, to znamená sbírat almužny. Práce rukou není vhodná pro osoby, které se věnují pastorační činnosti [4].
Nestačilo odrazit vnější nepřátele evangelního ideálu. Bylo třeba umlčet ještě druhou skupinu protivníků, kteří viděli v reálném životě menších bratří jeho zřejmý protiklad. Více než vnější, znepokojovaly útoky ze strany „spirituálů“. Bonaventura si myslel, že je jeho úkolem ukázat, že existuje shoda mezi Řeholí a skutečným životem řádu, a že se řád nevzdálil od záměrů sv. Františka. Aby nedal nejmenší záminku pro kritiku, usilovně se snažil, aby řád byl věrný vlastnímu povolání. Toto jsou nejdůležitější body, které ukazují postoj generála – světce v zásadních vnitřních záležitostech řádu:
1) Výklad řehole. Ve svých malých dílech, které se týkají řádu, Bonaventura reprezentuje stanoviska „komunity“; rozdílně od Jana z Parmy vidí v papežských vysvětleních, zvláště v Quo elongati, autentické výklady Řehole; bratři mohou mít klidné svědomí, neboť papež je nejvyšší pastýř církve i řádu [5].
2) Výklad života svatého Františka. Sv. František byl stále forma minorum (vzorem menších bratří). Bonaventura, který to věděl lépe než kdokoli jiný, musel usilovat o sjednocení způsobu chápání jeho života i ideálu. K tomu měla sloužit Legenda maior, oficiální životopis, který Bonaventura napsal na žádost generální kapituly z roku 1260, a který byl přijat jako jediný a definitivní na kapitule 1263. Kapitula z roku 1266 nařídila zničit všechny předcházející životopisy. Aniž by překrucoval historii, v Legendě vhodně vybírá fakta i učení sv. Františka, aby ho představil jako shůry předurčeného „anděla šesté pečeti“, dokonalou kopii ukřižovaného Krista, tím, že klade důraz na jeho mystické svědectví. Je ale vidět, že nesdílí pevné názory sv. Františka na ideál života v postavení „být menším“, např. jeho kladný vztah k práci rukou, životu bez zabezpečení, nedůvěru vůči studiím, spontaneitu… [6]
3) Řeholní observance. Bonaventura bděl nad zachováváním věrnosti duchu chudoby a snažil se vystihnout její význam. Chudobu pokládal za slávu a hlavní charakteristický znak řádu. V zásadních věcech se shodoval se sv. Františkem, zamýšlel se však nad uplynulým vývojem.
Zachoval úřad prokurátora neboli syndiků, odmítal však breve Quanto studiosius. Byl neústupný ve věci přijímání peněz; dovolil však skromnou rezervu z almužen, které dostali; odmítal stálé příjmy, ale připouštěl trvalé fundace z posledních vůlí, avšak pouze pro studium v Paříži. Jako stoupenec omezeného užívání věcí potvrdil rozhodnutí řádu neuplatňovat nic z úlev, které přinesla bula Ordinem vestrum Inocence IV. Souhlasil se zřizováním velkých konventů uvnitř měst vzhledem k pastorační činnosti, zachování řehole, využití času, kráse liturgie atd.
4) Studia a věda. Pro Bonaventuru je vzdělání podstatným prvkem františkánské činnosti. Argumentoval takto: sv. František nemohl nechtít aby se v řádu studovalo, protože si přál, aby bratři kázali. To není možné bez studia.
5) Apoštolská činnost. Pokládal ji za podstatnou pro řád. Je to také hlavní důvod, proč měly být konventy přeloženy do měst. Když získávají oprávnění k pastorační činnosti, používá v praxi taktiku domluvy se světským klérem a systém smluv s biskupy a faráři v duchu minority.
6) Privilegia. Považuje je za potřebné pro skutečný apoštolát. Mají to být ale jen privilegia všeobecná, tedy pro celý řád. Nepřipouští zvláštní exempce pro jednotlivé provincie či řeholníky. Když obdržel od Svatého stolce potvrzení dosavadních privilegií, přijímá nové.
7) Vnitřní výstavba. Zde nezavedl žádné nové věci. Narbonnské konstituce, které byly uveřejněny na kapitule v roce 1260, přijímaly z větší části již předchozí ustanovení. Nejvyšší zákonodárnou moc má generální kapitula, která podle úmyslu Jana z Parmy se má scházet každé tři roky. Pravděpodobně nejdůležitější inovace tohoto právního kodexu, který slouží za podklad pro všechny pozdější revize, se vztahují na oblast disciplinárních opatření [7].
8) Potírání joachimismu. V tomto ohledu byl Bonaventura, pod tlakem římské kurie, neúprosný. Započatý proces proti Janovi z Parmy, který zjevně prokázal svoji nevinu, vzbudil u některých příslušníků řádu nelibost vůči generálovi [8].
Závěrem můžeme říci, že sv. Bonaventura se během 17 let řízení řádu ukázal jako generální ministr, kterého poslala Prozřetelnost. Podařilo se mu všechny získat svou autoritou, vědomostmi a ctnostmi, svým taktem a vyrovnaností, uměním spojit náruživou lásku ke sv. Františkovi se zápalem pro dosažení vážnosti řádu, svým obdivem ke starým poustevnám, do kterých se rád na delší čas uchyloval, aby tam žil ve společnosti bratří zelantů, a také tím, že dovedl odůvodnit usidlování řádu ve městech. Řád se cítil pod jeho vedením sjednocený a bezpečný, okolním světem obdivovaný a vážený. Svatý stolec se obracel na řád, aby přijal různá důležitá poslání. Významná je jeho intervence při volbě papeže Řehoře X., která ukončila dlouhodobé uvolnění papežského stolce, a také jeho velký podíl při přípravě II. lyonského koncilu (1274).
Sv. Bonaventura zemřel jako kardinál 14. července 1274 během lyonského koncilu. Sotva se koncil sešel, uvědomil si Bonaventura nebezpečí, které hrozilo mendikantským řádům. Na kapitule, kterou svolal ve stejném roce, proto, aby odstoupil z úřadu generála, zakázal svým podřízeným, aby až do příští kapituly používali výhod privilegií, vůči kterým byli biskupové nejvíce nepřátelští [9]. Avšak toto moudré opatření nemohlo odradit biskupy shromážděné v Lyonu od formálního návrhu na zrušení všech řádů založených po lateránském koncilu. Ti umírněnější se spokojili s požadavkem odebrat jim pravomoc k apoštolátu. Nepřihlíželi však vůbec k tomu, že mendikanti byli duší koncilu. Na žaloby ze strany pomluvačů měl Řehoř X. odpovědět: „Žijte tak, jak žijí oni, studujte tak, jak studují oni, a dosáhnete stejných výsledků“ [10]. Vyžadovaný dekret o zrušení byl opravdu vydán, ale byli z něho výslovně vyňati bratři kazatelé a menší bratři, a také nové řády, augustiniáni a karmelitáni [11].
V každém případě bylo nutné uzavřít mír se světským duchovenstvem. Komise složená z dominikánů a františkánů sestavila řadu článků, které byly potvrzeny a předloženy papeži kardinály Petrem z Tarantasie, dominikánem a také sv. Bonaventurou. Kvůli dosažení míru se v nich zřekli většiny privilegií [12].
Nástupcem sv. Bonaventury byl Hieronymus z Ascoli (1274-1279), po jeho jmenování kardinálem ho zastoupil Bonagratia ze San Giovanni v Persiceto (1279-1283). Papežem byl tehdy Mikuláš III., bývalý kardinál protektor řádu. Na prosbu Bonagratia papež vydal bulu Exiit qui seminat, další slavnostní vyhlášení týkající se Řehole. Na jedné straně směřovala k rozptýlení veškerých pochybností řeholníků, na druhé straně měla bránit františkánský ideál proti vnějším vlivům.
Tento důležitý dokument je shrnutím a korunováním celého programu sv. Bonaventury. Papež přijal od svatého doktora učení, argumentaci a dokonce způsob jeho vyjadřování. Nejdůležitější je článek o rozlišování mezi užíváním z moci práva a skutečným užíváním. Jen to druhé je dovoleno a musí být chudé a umírněné. Tato teorie chudého užívání byla doprovázena v následujících desetiletích prudkými a nekonečnými diskusemi. Papež zakázal pod nejpřísnějšími tresty mluvit nebo psát proti Řeholi menších bratří a proti jejich povolání.
Doplněním těchto rozhodnutí bylo v roce 1283 ustavení úřadu apoštolských syndiků neboli světských prokurátorů, kteří měli jménem Svatého stolce spravovat peněžité almužny ve prospěch řeholníků, uzavírat smlouvy nebo se odvolávat k soudům, což bratři nemohli dělat ve shodě s Řeholí. Takto se snažil řád právním řešením „uklidnit svědomí“ [13].
Když Bonagratia předával podřízeným bulu Exiit qui seminat, doporučil jim, aby se vyhýbali veškerým příležitostem ke sporům se světským duchovenstvem. Připomínal zásadu Bonaventury, že mír s duchovenstvem ve velké míře záleží na moudrosti řeholníků a na přesném dodržování Řehole.
V této třetí fázi války útoky směřovaly jen proti privilegiím, jako v prvním období, nebo proti vnější činnosti bratří. Útok přišel především od francouzských biskupů.
Papež Martin IV. (1281-1285) využil každé příležitosti, aby upřednostnil františkány, což byla přehnaná přízeň, která jim spíše uškodila. Na obvinění ze strany Viléma Macôna, který byl nepřítelem mendikantů číslo jedna, odpověděl bulou Ad fructus uberes (13. prosince 1281), která způsobila velké vzrušení kvůli nadměrným privilegiím, které obsahovala. Na jejím základě mohli mendikanti kázat a zpovídat všude, aniž by potřebovali jakékoli povolení biskupů nebo farářů.
Francouzští biskupové se připravovali k válce. Prováděli intenzivní propagandu a připravovali všeobecný protest určený papeži, aby ho požádali o zrušení buly. Odvolávali se na ustanovení IV. lateránského koncilu, které zavazovalo věřící, aby se jednou v roce zpovídali u vlastního faráře. Na shromáždění, které se uskutečnilo v Paříži ustanovili, že věřící se musí znovu vyznat ze všech hříchů, od kterých byli rozhřešeni menšími bratry. Ti se však chovali ostražitě a výhody mnohých privilegií neuplatňovali.
Honorius IV. (1285-1287), který nemohl jít dál ve svém nadšení pro syny sv. Františka, potvrdil všechna předchozí privilegia, a všechny smlouvy, které uzavřeli představení řádu se světským klérem v neprospěch řádu, prohlásil za neplatné. Vůle Apoštolského stolce byla zřejmá zavedením nového práva pastorační činnosti skrze systém privilegií, které byly nakonec potvrzením řádné vlády papeže v celé církvi a také odpovědí na duchovní potřeby věřících.
Naneštěstí řeholníci podlehli této papežské přízni. To ještě více pobouřilo francouzské biskupy, kteří se rozhodli získat pro sebe pařížskou univerzitu. Tento záměr se jim však nezdařil, neboť mendikanti měli na univerzitě velký vliv. Po smrti Honoria IV., v době uvolnění Svatého stolce, podepsali biskupové manifest proti bule a poslali ho do Říma. Avšak papežem byl zvolen františkán Hieronymus z Ascoli, bývalý generál řádu, který přijal jméno Mikuláš IV. (1288-1292). Biskupové se však nezalekli a přednesli mu svoje požadavky. V roce 1290 byli v Paříži papežští legáti Gerard z Parmy a Benedikt Gaetani, kteří předsedali národní biskupské konferenci. Během ní biskupové usilovně žádali o zrušení privilegia uděleného františkánům ohledně zpovídání. Gaetani, budoucí papež Bonifác VIII., ve své promluvě rozhodně vyjádřil vůli Svatého stolce, obdarovávat nadále řeholníky privilegii za jakoukoliv cenu.
Tentýž Bonifác VIII. (1294-1303) však v roce 1300 nechal zvítězit biskupy vydáním buly Super cathedram, která zajišťovala rozumné vztahy mezi světským klérem a bratry. Ti mohli svobodně kázat ve vlastních kostelech a na veřejných místech, ale v době, kdy nekázali místní kněží. Ke zpovídání museli mít dovolení ordináře na návrh představeného. Věřící mohli být pohřbíváni v řádových kostelech, ale jednu čtvrtinu příjmu museli odvést faráři. Nakonec papež zrušil všechna předchozí privilegia, avšak bratry vzal pod svoji ochranu. Toto rozhodnutí způsobilo hluboké rozčarování u většiny řeholníků. Dokonce se ozvaly hlasy, že Bonifác VIII. chce řád zrušit. Dominikáni a část františkánů se vzbouřilo. Namísto toho světský klérus ze své strany se chtěl pomstít.
Benedikt XI. (1303-1304), který byl dříve generálním ministrem dominikánů, zrušil dokument svého předchůdce. To vyvolalo velkou literární polemiku, ve které Jan Duns Scotus bránil rozhodnutí Benedikta XI.
Během koncilu ve Vienně (1311-1312) se na první místo dostala záležitost exempce (vynětí) řeholníků. Proti ní vystoupili biskupové koncilu Vilém Le Maire a také Vilém Durand. Po rušné diskusi exempce zůstala v platnosti. Byly přijaty dekrety, které odsoudily jednání obou stran. Nakonec bylo dosaženo toho, že Klemens V. dal právní moc bule Bonifáce VIII. Super cathedram. Tento dokument bude v budoucnu upravovat vztahy mezi světským duchovenstvem a mendikanty až do pontifikátu Sixta IV. Pokud jde o život a řízení řádu, řeholníci budou podléhat bezprostředně papeži. Naopak v apoštolské činnosti mimo vlastní kostely budou podléhat biskupům a světskému kléru jako jejich spolupracovníci. Po sto letech bylo vytvořeno nové právo [14].
[1] P. Sabatier, Opusc. de critique hist., II, 161, n. l.
[2] Opera omia, VIII, 468 n.
[3] T. da Eccleston, De adventu…, AF I, 92; Salimbene, Chronica, p. 299.
[4] Gratien de Paris, výše cit., 193-206, 235-248. A. Van Den Wyngaert, Querelle du clergé séculeier et des Ordres Mendiants à l’Université de Paris au XIIIe siècle, in La France Franciscaine, 5 (1922), 257-281, 369-396; 6 (1923), 47-70. P. Glorieux, Les polémiques «contra Geraldinos», in Rech. Théol. Anc Méd. 6 (1934) 5-41; 7 (1935), 129-155. L. Olivares Molina, San Bonaventura defensor de la orden franciscana, Santiago de Chile 1961.
[5] Srov. Epist. de tribus quaestionibus, 6 n., Op. Omnia, VIII, 333.
[6] Srov. L. Iriarte, La imagen de san Francisco tal como nos la delinea san Buenaventura, in Naturaleza y Gracia, 21 (1974), 183-220.
[7] R. B. Brooke, ve své studii Early franciscan governement, Cambidge 1959, 296-300, podává poněkud odlišný seznam prvků Narbonských konstitucí, které sahají ke konstitucím dřívějším a stanovují jich většinu. Srov. také G. Odoardi, L’evoluzione istituzionale dell’ ordine, codificata da s. Bonaventura, in San Bonaventura maestro di vita francescana e di sapienza cristiana, Atti. del Congr. Int. Bonavent. 1974, I, Roma 1976, 137-185.
[8] Srov. Gratien de Paris, výše cit. 233-295. H. Roggen, Saint Bonaventure comme «le second fondateur» de ľOrdre frères mineurs, in Franz, Studien 49 (1967), 249-271.
[9] Opera omnia, VII, 467.
[10] Svědectví z Chronica nova Sebastiana z Olmeda, v D. A. Mortier, Hist. des Maitres Généraux de l’Ordre des Frères Précheurs, II; Paris 1905, 98 n. 2.
[11] Costit. 23. Conciliorum Oecum. Decreta, Bologna 1962, 326 n.
[12] Text v D. A. Mortier, výše cit., II, 99-101.
[13] F. Elizondo, Bulla „Exiit qui seminat“ Nicolai III, in Laurentianum 4 (1963), 59-119.
[14] B. Mathis, Die Privilegien des Franziskanerordens bis zum Konzil von Vienne 1311, Paderborn 1928. H. Lippens, Le droit nouveau des Mendiants en conflit avec le droit coutumier du clergé séculier, du Concile de Vienne à celui de Trente, in AFH 47 (1954) 241-192. Y. M. Congar, Aspects eccléssiologiques de la querelle entre mendiants et séculiers dans la seconde moitié du XIIIe siècle et le debut du XIVe, in Arch. Hist. Litt. M. A., 36 (1961) 35-151.
|
|
|
||
 |
|||