|
|
|
|
Na této druhé vývojové fázi řádu se podíleli stejní činitelé, ale s daleko větším vlivem Kruh učených, ke kterému náleželi všichni generální ministři, kteří po sv. Františkovi bezprostředně následovali a jejichž vliv se stále zvětšoval. Na druhé straně Apoštolský stolec vytvářel záměrně příznivější situaci pro řád různými výsadami a dispenzemi, které ho však stále víc vzdalovaly od původní prostoty. Zvláště Řehoř IX. ve svém úsilí neznal žádných mezí, aby apoštolátu menších bratří odstranil všechny překážky.
Za těchto okolností se proměnil řád z bratrského společenství kleriků a laiků mezi sebou rovných, kteří se pokorně a bezpodmínečně podřizovali všem stupňům hierarchie a kteří se věnovali prorockým kajícím kázáním, v řád kleriků, který nepodléhal pravomoci biskupů, řád dobře organizovaný, který se všemi možnými prostředky věnoval apoštolátu. Proti tomuto vývoji se brzo postavily dvě překážky: Testament sv. Františka a nedůvěra světského kléru.
Bratr Eliáš vedl řád až do kapituly roku 1227, na které byl zvolen provinciál Španělska Jan Parenti (1227 – 1232). Vnitřní napětí, jehož příčinou bylo rozdílné zachovávání věrnosti Řeholi, se projevilo velmi živě na kapitule roku 1230. Jan Parenti, který ve své osobě v optimální míře spojoval přání učených s prvotním duchem svatého Františka, potvrdil, že řehole nepotřebuje žádné vysvětlování a její požadavky je třeba do písmene naplňovat.
Ministři však byli jednotní v tom, že řešení tohoto problému nemůže vyjít zevnitř řádu, ale že je třeba k tomu rozhodnutí nejvyšší církevní autority. Tomu však protiřečila poslední vůle zakladatele, jak ji vyjádřil v Testamentu, na kterou se zelanti (horliví bratři, odporující skupině učených bratří) odvolávali jako na jediný autentický výklad řehole. Sporné byly hlavně tři body. Jak rozumět formuli: „Řehole a život menších bratří je: zachovávat svaté Evangelium“… Jsme tedy na základě této řehole zavázáni zachovávat celé Evangelium? - Jak máme zachovávat zákaz používání peněz, když se již řád bez nich nemůže obejít? - Jak by se mohla uvést v soulad absolutní chudoba jednotlivce i celého společenství s neomezeným vlastnictvím věcí movitých i nemovitých?
Byla vytvořena komise, která byla pověřena, aby vymohla na Řehoři IX. autoritativní odpověď. S datem 28. září 1230 byla vydána bula Quo elongati. Je to první papežský výklad řehole. V bule hovořil papež nejprve o potížích, které se vynořily, potom se odvolal na své přátelství a spolupráci se sv. Františkem a proto, že je obeznámen s jeho názorem, rozhodl takto: 1) Testament nemá zavazující charakter, i když jeho zachovávání se nanejvýš doporučuje. 2) Menší bratři jsou zavázáni jen k zachovávání evangelních rad, které jsou obsaženy v Řeholi. 3) Ustanovení nunciů jako zástupců dobrodinců a odevzdávání peněžních almužen pro bezprostřední potřeby bratří do rukou duchovních přátel je v souladu s Řeholí. 4) Menší bratři nemají žádný majetek, ani jako jednotlivci, ani jako společenství; nemají také žádné vlastnické právo nemovitostí, nýbrž jen právo prostého užívání knih a domácího zařízení; nemohou s nimi disponovat bez souhlasu kardinála protektora. 5) Následují ještě další nařízení o právech představených.
Místo toho, aby kapitula vzala na sebe odpovědnost za provedení konečného přizpůsobení se duchu řehole, jak si to zakladatel přál, rozhodla se kapitula pro cestu doslovného výkladu smyslu řehole, který jí dala církevní autorita. Toto právnické řešení, spolu se scholastickým rozlišením na přikázání a evangelní rady ukazuje na to, že heroické období je u konce. Zájmy instituce jsou důležitější než čistota ideálu.
V podstatě udržuje Řehoř IX. program sv. Františka nedotčený, ale přece jen poněkud oslabený s ohledem na apoštolát řádu. Rozhodnutí, které se týkalo Testamentu bylo velmi bolestným úderem pro bratry zelanty [1].
Když bylo potvrzeno, že Testament nemá zavazující charakter, nebylo již žádných překážek pro vyžádání papežských privilegií, což byl druhý sporný bod na kapitule roku 1230.
Činnost menších bratří byla omezována odporem ze strany kléru a biskupů, kteří se snažili pro sebe zachovat ty pravomoci, které závazné právo přiznávalo řádu. Známe mínění svatého Františka v tomto ohledu. Avšak Řehoř IX. smýšlel úplně jinak. V bule Nimis iniqua z 21. srpna 1231 káral přísně způsob, jakým někteří preláti zacházeli s menšími bratry, a prohlásil je ve všem za vyňaté z biskupské pravomoci. V budoucnu mají být závislí na biskupech jedině pokud jde o založení kláštera a kazatelskou činnost, ale ve vnitřním životě společenství, v bohoslužbě, v udílení svátostí a v užívání darů od věřících mají být nezávislí [2].
Jan Parenti si brzy uvědomil, že skupina bratří, kteří si přáli vývoj, má převahu. Cítil, že není schopen změnit nastoupený směr, a odstoupil. Roku 1232 byla svolána kapitula do Rieti, aby zvolila jeho nástupce. Na této kapitule byl vybrán bratr Eliáš. Druhé období jeho vlády má velký význam pro tuto dobu rozvoje řádu.
Mnoho se již diskutovalo na téma osobnosti Eliáše z Cortony. Přidržíme-li se většiny starých kronikářů a jejich mínění, můžeme tvrdit, že jeho vláda řádu velmi uškodila. Naproti tomu ho moderní autoři představují jako člověka geniálního, jako oběť řady nedorozumění a malicherných stranických sporů. Podle nich měl jen jednu chybu, totiž pýchu, která mu nedovolila, aby se ctí snesl svou porážku [3].
Nelze popřít, že řád mu je velmi zavázán. Jeho energický a absolutistický způsob vlády můžeme v prvním období vývoje řádu nazvat prozíravým. Jeho nemilosrdný protivník, Salimbene od Adama vypočítává mezi 13 body obžaloby jeden chvályhodný: podporoval v řádu teologická studia.
Nepochybně se bratr Eliáš těšil důvěře svatého Františka, možná právě proto, jak uvádí Renan [4], že světec obdivoval v geniálním organizátorovi ty dary, které sám postrádal. Eliáš, zákonem kontrastu, upřímně miloval charismatického světce, který nemyslel na budoucnost.
Chtěl, aby jeho řád byl velký a mocný. Jeho prvním cílem bylo učinit ze zakladatele spíše chloubu řádu než vzor k následování. K tomuto účelu nechal vybudovat nádherný památník, baziliku, která měla přijmout tělo svatého Františka, a také svatý konvent. Chtěl soutěžit s velkými benediktinskými opatstvími. A opravdu, jeho vedení řádu připomínalo spíše styl vedení nějakého opata než „ministra a služebníka“ vydaného „pro společné dobro“, jak ho vykreslil v Řeholi sv. František. Eliáš měl velký osobní vliv na papeže Řehoře IX. a císaře Fridricha II.
Vládl raději centralisticky a nenamáhal se osobně vizitovat provincie, ale delegoval sobě oddané a plnou mocí vybavené vizitátory, kteří udržovali provinciály v ustavičném strachu. K posílení vlastní autority zvýšil počet provincií na 72 a vytvořil si tím jisté vojsko jemu oddaných funkcionářů. Při rozdělování úřadů dával urážlivým způsobem přednost bratrům laikům, protože je mohl snáze ovládat. Opíral se o téměř neomezenou plnou moc, kterou mu dávala řehole a podle níž byl povinen skládat účty pouze generální kapitule – kterou nikdy nesvolal - vykonával absolutní vládu, dosazoval a odvolával z úřadu ministry a kustody zcela podle vlastní vůle.
Budoval studijní konventy a silně podporoval iniciativy Svatého stolce ve věci misií v Orientě.
Bratr Eliáš se dokázal zbavit bratří zelantů, a to tak, že je rozděloval do různých klášterů nebo je tvrdě trestal. Na druhé straně svým osobitým způsobem vlády a neustálým vymáháním příspěvků z provincií na dokončení staveb prováděných v Assisi si postupně všechny proti sobě popudil. Úder připravili ministři ultramontánských (zaalpských) provincií, v jejichž čele stál Haymo z Favershamu. On se také vydal v čele delegace do Říma, aby obžalovali generála a žádali jeho sesazení. Většina provincií se k této prosbě připojila. Bratr Eliáš se marně namáhal úder zadržet.
Generální kapitula, kterou svolal a které předsedal Řehoř IX., se sešla v Římě roku 1239. Tam byl bratr Eliáš sesazen z úřadu a na jeho místo byl zvolen Albert z Pisy, provinciál Anglie.
Aby zamezila v budoucnosti nebezpečí absolutistické vlády, učinila kapitula některá vážná rozhodnutí. Uveřejnila první konstituce, které upravovaly život bratří, především v záležitosti řízení řádu. Text tohoto prvního právního kodexu se nám nezachoval, můžeme jej ale do určitého stupně rekonstruovat, a to na základě revize, kterou v roce 1260 uveřejnil sv. Bonaventura.
Plná moc generálního ministra byla omezena a bylo mu odňato jmenování provinciálů, kustodů a kvardiánů. V budoucnu mají být provinční ministři voleni kapitulou, kustodové a kvardiáni mají být jmenováni provinciálem. Jejich autorita tím byla zesílena. Byla uznána svrchovanost kapitul nad ministry a ministru generálovi byl uložen závazek svolávat každé tři roky kapitulu a provincie vizitovat osobně nebo prostřednictvím komisařů jmenovaných kapitulou. Počet provincií byl opět zredukován na 32 (16 cismontánských - předalpských a 16 ultramontánských - zaalpských). Konečně po vzoru dominikánů byla ustanovena kapitula „definitorů“, která se měla scházet každé dva roky.
Albert z Pisy zemřel za několik měsíců. Na jeho místo nastoupil Haymo z Favershamu, mistr Pařížské university. Tomuto významnému generálovi náleží větší část zásluh na rozvoji řádu, které jsou obyčejně připisovány sv. Bonaventurovi.
Byl duší kapituly z roku 1239. Zatímco bratr Eliáš přijal styl vlády vlastní benediktinským opatům, Haymo byl nadšeným obdivovatelem organizace, apoštolského působení a vědecké vážnosti dominikánského řádu. Tyto dva řády se sblížily tak hodně, že časem zašly mnohem dále, než by chtěli jejich zakladatelé. Mimo to Haymo vtiskl svůj vlastní charakter liturgickému životu menších bratří [5].
Řád se tak stal nejmocnější náboženskou silou církve. Všechno se sklánělo před jeho vlivem, vždyť došel rozhodující ochrany papežovy. Ale právě toto vědomí svého významu jako instituce ho čím dál víc vzdalovalo od prvotního programu života.
Již nebylo nejen putujících bratrských společenství jako na počátku, nebylo ani prostých „míst“ vně obydlených území, místo toho se nyní bratři usazovali ve velkých konventech uvnitř měst s kostely otevřenými pro bohoslužby věřícím, se stále více autonomní pastorační činností, což působilo čím dál větší nepřátelství diecézního kléru.
Mění se také vnitřní struktura bratrského společenství, které se stává klerikální. Bratři laici nemohou zastávat úřady a je omezeno jejich přijímání do řádu, kde jsou pro ně určeny pouze domácí práce. Manuální práce mimo klášter je zakázána.
Pokud jde o chudobu, jsou vytvořeny stálé zdroje příjmů, zvláště ve studijních domech. Studia jsou dobře zorganizovaná a menší bratři se prosazují ve velkých centrech kultury.
Almužna, doporučená sv. Františkem jenom jako pomocný prostředek obživy, se stává nyní hlavním a běžným prostředkem. Řád se stává „žebravým řádem“. Manuální práce již není prostředkem k zajištění životních potřeb a není oceněna. Pro nízké práce se zaměstnávají světští služebníci.
Vnitřní styl života se stává čím dál víc mnišským. Klauzura, místnost pro hosty, chórová modlitba, konventní mše, přísné mlčení atd. – to jsou slova, která přechází do běžného jazyka řádu. V důsledku přijímá výchovu rodinného života, která je inspirována mnišskou asketikou.
Nový způsob života vyžaduje velmi složitou správu, vlastnická práva, disponování peněžním kapitálem, nutnost právního domáhání se testamentárních zápisů… Vyvstala potřeba nových právních dispenzí, nepředpokládaných v bule Quo elongati [6].
Aby byla nalezena odpověď na nové vymáhání, a také pro uklidnění svědomí, že se utíká k doktrinální autoritě, kapitula definitorů nařídila, aby v každé provincii byla vytvořena komise pro řešení pochybností týkajících se řehole. Pařížská provincie odpověděla známou Expositio quatuor magistrorum, která, ačkoli nemá oficiální charakter, představuje shrnutí snah „komunity“, tzn. skupiny zdrženlivé, která se nachází mezi konzervativci a bratry „uvolněnými“, kteří určitě nescházeli.
Bylo vidět, že je nutno konečně požádat papeže o zásah. Jako odpověď Inocenc IV. vydal 14. listopadu 1245 bulu Ordinem vestrum, která je druhým papežským výkladem řehole. Bula dovolovala obracet se na duchovní přátele nejen v případech nutnosti, ale také ve věcech užitečných nebo dotýkajících se stálých životních výhod. Bylo rozhodnuto, že všechen majetek, jak movitý, tak nemovitý, je majetkem Apoštolského stolce (ius et proprietas sancti Petri), pokud si dobrodinec nevyhradí vlastnické právo. Proto byl ustanoven úřad prokurátora neboli představitele papeže (tak jako „nuncius“ reprezentoval dobrodince). Bula obsahovala ještě další ustanovení, díky nimž byl účinnější apoštolát a studia. V závěru byla přiznána úplná exempce klášterům a kostelům [7].
Bula byla potom doplněna ustanovením breve Quanto studiosius z 19. srpna 1247, které opravňovalo provinciály, aby jmenovali nebo nahrazovali prokurátory neboli tzv. „důvěrníky“. Znamenalo to ve skutečnosti, že celá správa byla nyní v rukou bratří. A mnozí z nich se ptali, zda to všechno není jen právnická klička, jak zdánlivým odřeknutím se majetku obejít řeholi.
Skutečně, příkaz řehole nihil sibi approprient (ať si nic nepřivlastňují), který měl pro zakladatele význam čistě evangelní [8], dostal nyní význam čistě právního zákazu „právního vlastnictví“ (dominium legale). Všechno úsilí oficiálních kruhů řádu směřovalo k tomu, učinit z evangelní chudoby problém, jak rozlišit pojem vlastnického práva a pojem užívání. Co je zajímalo, nebylo to, aby byli chudí a menší, ale aby bylo potvrzeno, že řád nemá žádné právo společného vlastnictví.
Brzy nato se zvedl bolestný a bezmocný protest zbytku prvotního bratrského společenství. Potom se rozšířila všeobecná nespokojenost. Ve františkánském prostředí zavládla jakási všeobecná lítost nad tím, že řád došel tak daleko, že především urazil paní chudobu, nejcennější dědictví serafínského otce.
Uvnitř řádu se stále více rýsovaly dva směry. Jeden reprezentovali spirituálové, něco jako krajní pravice, která však ještě netvořila jasně vyhraněnou stranu. Druhý směr reprezentovala tzv. komunita, která se držela cesty vyznačené oficiálními úřady a přijímala tento vývoj jako něco neodvratného. „Spirituálové“, kteří byli takto nazýváni proto, že pro sebe žádali právo zachovávat řeholi duchovně (spiritualiter; Řeh 2,10), považovali nadšení pro vědu a touhu po vážnosti za neslučitelné s chudobou. Věhlas, jakého řád dosáhl, je nepřitahoval, ale vzbuzoval v nich obavy. Tato skupina, kterou označovali velkým názvem „druhové svatého Františka“, byla početná a neopustila kolébku řádu: bratr Bernard, bratr Egidius, bratr Rufin, bratr Lev, bratr Angelus a sestra Klára. Svým vyprávěním o hrdinských počátcích probouzeli touhu po svobodě, originalitě a prostotě, které teď byly považovány za nenávratně ztracené. Tato menšina nedávala váhu prohlášením a privilegiím papeže. Pro ně byl sv. František nadále „živou řeholí“ a jeho nauka byla stále měřítkem hodnot.
Haymo zemřel roku 1243. Jeho nástupce, Krescencius z Jesi, si uvědomoval situaci, nebyl však člověkem, který by ji mohl zadržet. Hned zpočátku si vyžádal již zmíněnou bulu Ordinem vestrum. Ta vyvolala nespokojenost spirituálů, které zuřivě pronásledoval, ale také nespokojenost značné části „komunity“. K tomu přistupoval fakt, že pro vysoké stáří nemohl vizitovat provincie. Na druhé straně vyvolal vůči sobě nepřátelství strany pokrokových, protože se snažil přivést řád na střední cestu.
Protože zjistil, že sv. František je stále forma minorum (vzorem menších bratří), nařídil, aby byly shromážděny všechny informace týkající se zakladatele a počátků řádu. Tomáš z Celana, oficiální životopisec, na základě takto shromážděných zpráv, zvláště od „tří druhů“, napsal svou Vita II, která je chválou společného života. Neschází v ní silné protesty proti jevům rozdělení ze strany bratří, kteří byli zastánci přizpůsobení, a také proti zvláštnostem zelantů (horlivých). Avšak duchovní obraz Chuďase se v ní objevuje v plném světle.
Ale ani to nepřineslo mír. Krescencius, odmítnutý většinou bratří, ztratil i přízeň Inocence IV., protože odmítal převzít vedení klarisek. Papež mu nařídil svolat generální kapitulu do Lyonu, na které byl zvolen Jan z Parmy.
Bene et opportune venisti, sed tarde venisti (Je dobré a vhodné že přicházíš, ale přicházíš pozdě), zvolal bratr Egidius, když se dověděl o zvolení nového generála [9]. Bezpochyby to byl člověk nejvíce povolaný k tomu, aby převzal v této chvíli kormidlo řádu. Vynikal neobyčejnými znalostmi a byl zamilován do studia, na druhé straně se zase hluboce ztotožňoval s ideálem sv. Františka. „Budova řádu“ - říkával - spočívá na dvou pilířích, na vědě a ctnosti. Nesouhlasil však s tím, když se dával příliš velký význam tomu prvnímu [10]. Způsob jeho řízení spočíval v tom, že dával osobní příklad.
Dal si za cíl vrátit se k prvotní horlivosti a staré tradici. Aby lépe sjednotil ducha řádu vzájemným poznáním provincií, nařídil, aby se generální kapituly konaly střídavě v Itálii a za Alpami. Pokládal Testament sv. Františka za nejlepší výklad řehole a odmítal papežská privilegia. Ve válce s vnějšími nepřáteli kladl důraz na osobní příklad a mírnost menších bratří. Pěšky vizitoval všechny provincie a všude probouzel lásku k řeholi a Testamentu. V roce 1254 se generální kapitula v Metách úplně zřekla breve Quanto studiosius a také zastavila používání buly Quo elongati. Byl to krok zpět celého řádu ve věci nebezpečí nevěrnosti vlastnímu povolání.
Byla tu však menšina protivníků, která říkala, že takový způsob řízení je škodlivý pro pokrok řádu. A protože nemohli vystoupit přímo proti generálovi, neboť mu byla všeobecně prokazována úcta, využili jeho jediného zranitelného místa. Byla jím sympatie, kterou měl pro myšlenky opata Joachima z Fiore, krátce předtím odsouzené Alexandrem IV. Podařilo se jim dosáhnout toho, že papež ho vyzval, aby složil demisi.
Jan z Parmy svolal ihned kapitulu, které předsedal v Římě sám Alexandr IV., a s naprostou vyrovnaností složil demisi. Avšak kapituláři ji nechtěli přijmout. Ale když viděli, že trvá na svém rozhodnutí, poprosili ho, aby určil svého nástupce. Jan z Parmy jmenoval čtyřicetiletého Bonaventuru z Bagnoreggio a uchýlil se do poustevny v Greccio [11].
[1] H. Grudmann, Die Bulle «Quo elongati» Papst Gregors IX, in: AFH 54 (1961) 3-25. F. Elizondo, Bullae «Quo elongati» Gregorii IX et «Ordinem vestrum» Innocentii IV, in Laurentianum 3 (1962) 349-367.
[2] Gratien de Paris, výše cit., 124-129.
[3] E. Lemp, Frère Elie de Cortone, Paris 1901. F. S. Attal, Frate Elia, compagno di s. Francesco, 2a ed., Genova 1953, G. Odoardi, Un geniale figlio di s. Francesco: Frate Elia di Assisi…, in MF 54 (1954) 91-139; A. Pompei, Frate Elia nel giudizio dei contemporanei e dei posteri, ibid. 539-635. R. B. Brooke, Early Franciscan governement. Elia to Bonaventure, Cambridge 1959, 83-105, 137-177.
[4] Francois ď Assise, in Nouvelles d’ histoire religieuse, Paris 1884, 344.
[5] Gratien de Paris, výše cit. 144-154. R. B. Brooke, výše cit. 225-231, 239-296 (ukázal, že existuje závislost konstitucí z roku 1239 až 1260 s konstitucemi dominikánskými).
[6] Srov. Lazaro de Aspurz, Communitatis franciscalis evolutio historica, in Laurentianum 7 (1966) 110-151.
[7] F. Elizondo, výš. cit. 367-394.
[8] L. Iriarte, «Appropriatio» et «expropriatio» in doctrina s. Francisci, in Laurentianum, 11 (1970) 3-35.
[9] A. Clareno, Historia septem tribulationum, IV, 3, vyd. A. Ghinato, Roma 1959, 97.
[10] T. da Eccleston, De adventu Fratrum Minorum Angliam, vyd. A. G. Little, Paris 1909, 92.
[11] Gratien de Paris, výše cit., 226-232.
|
|
|
||
 |
|||